| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2022-02-12 - 2022-02-19
Běžecké lyžování v Jizerských horách
Účast: Dvořák Štěpán
Únorový týden v Jizerských horách strávený každodenním běháním na lyžích nebo chůzí na sněžnicích.
V polovině února jsem se přidal k rodičům, kteří jeli na týden do Jizerských hor na zimní dovolenou. V nejsevernějším pohoří Česka, které bylo dříve považováno za západní výběžek Krkonoš, jsem byl naposledy v létě 2016, tak to pro mě byla téměř nová lokalita. Ačkoli bylo zajištěné společné soukromé ubytování, kromě stravování jsem měl vlastní plány. Každé dopoledne jsem vyrážel od Zemanovy chaty v osadě Václavíkova Studánka, kde jsme byli ubytovaní, do zasněžené krajiny. Na běžkách jsem celý den projížděl všechny možné upravené trasy, kterých je jen na české straně Jizerských hor téměř 200 km. Protože se na běžkách pohybuji hlavně bruslením, je pro mě strojová úprava zásadní. První polovina týdne byla nádherně prosluněná, proto jsem se více kochal a fotil. Když se počasí ve druhé polovině zkazilo, jezdil jsem více kondičně. A když bylo nejhůře, vyrazil jsem na hřebenovou túru na sněžnicích.
Článek
Den 1 - 2022-02-12 - Sobota
Půlku soboty jsme strávili v autě jízdou z Třebíče napříč celou Českou republikou, abychom se dostali do Jizerských hor. K našemu ubytování v Zemanově chatě nacházející se v osadě Václavíkova Studánka jsme dojeli v sobotu po obědě, takže do stopy jsem nastoupil až po ubytování kolem 15. hodiny. Nejprve jsem ještě za příjemného slunečního svitu přejel k nedaleké osadě Jizerka, kde jsem odbočil na Jezdeckou a později Knížecí cestu. Tou dobou už bylo slunce nízko, takže v dlouhých stínech začínala být zima. Kolem Smědavy jsem po Paličníkové cestě zamířil ke skalní vyhlídce Paličník, kde jsem akorát zastihl západ slunce. Protože ale foukal silný a ledový vítr, moc dlouho jsem si výhled dolů na město Hejnice neužíval, raději slezl dolů a vyrazil po Smrkové cestě zpátky. Během následující hodiny se setmělo. Protože čelovku jsem nechal na chatě, byl jsem rád, že mi na Jizerské silnici a po zbytek návratu na cestu krásně svítil měsíc, kterému zbývalo jen pár dní do úplňku.
Den 2 - 2022-02-13 - Neděle
V neděli už mě čekal plnohodnotný prosluněný den. Dopoledne jsem vyrazil opačným směrem, než jsem se vracel v sobotu, abych se co nejdéle vyhýbal trati závodu Jizerská 50, kde bylo plno lidí. Přes Jizerku, která je s nadmořskou výškou 850 m nejvýše položenou osadou v České republice, jsem tedy pokračoval na Jizerskou silnici, od které jsem zamířil pod kopec Smrk. Po udržované cestě jsem však pokračoval stále dál směrem dolů k Novému Městu pod Smrkem. Když ale po několika kilometrech začal mizet sníh i stopa, raději jsem se otočil a vrátil se zpátky pod Smrk. V jednom místě jsem si do křoví schoval běžky a vystoupal po Nebeském žebříku, jak se zde jmenuje prudké stoupání, nahoru na vrchol kopce Smrk. Důvod byl jednoduchý. Smrk je s nadmořskou výškou 1124 m nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor, bylo nádherné slunečné počasí a nahoře stojící rozhledna. Ačkoli tam fučel silný ledový vítr a vše bylo pod vrstvou ledu, na rozhledně jsem strávil několik minut a užíval si krásné výhledy na bílé hřebeny Krkonoš i polskou nížinu, kde po sněhu naopak nebyla ani památka. Po návratu k běžkám jsem přejel stejně jako předchozí den na skalní vyhlídku Paličník. Protože bylo ještě odpoledne, už jsem měl lepší výhled dolů na město Hejnice. Následovala cesta ke Smědavě, od které jsem sjel k vodní nádrži Souš. Zpátky k chatě jsem se vrátil právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce.
Den 3 - 2022-02-14 - Pondělí
Pondělí byl poslední den, kdy mělo svítit slunce. Naplánoval jsem si tedy nejdelší cestu přes zbývající nejzajímavější místa Jizerských hor. Dopoledne jsem opět vyrazil v protisměru, než jsem se předchozí večer vracel. Po Knížecí cestě jsem proto sjel k vodní nádrži Souš, od které jsem naopak vystoupal nahoru na úpatí kopce Jizera. Následoval opět sjezd tentokrát k protržené přehradě na potoce Bílá Desná. Přehrada se sypanou hrází se protrhla v roce 1916, tedy pouhý rok po výstavbě a povodňová voda tenkrát zabila 62 lidí a smetla 100 domů převážně v obci Desná, kde od roku 1937 stojí památník připomínající katastrofu. Po cestě Kyselá voda jsem vystoupal k horské stanici Knajpa. A jako obvykle následoval další sjezd tentokrát k vodní nádrži Josefův důl. Společně s vodní nádrží Souš slouží jako zdroj pitné vody, takže se v ochranném pásmu kolem přehrady nesmí opustit cesta. Přejel jsem po hrázi a kolem obce Bedřichov začal pomalu opět stoupat. Na chvíli jsem se zastavil u loveckého zámečku Nová Louka, kde se to hemžilo běžkaři a poté již kolem posezení Hřebínek vystoupal po Oldřichově silnici na úbočí kopce Holubník. Po několika kilometrech jsem dojel ke skalní vyhlídce Krásná Máří, ze které je pěkný výhled severním směrem. Lze tak dole pod Jizerskými horami vidět město Hejnice nebo přímo naproti výrazný skalní vrchol Ořešník. Všechna tato místa byla ale naprosto bez sněhu. Vrátil jsem se na stopu a kolem Tetřeví boudy a rozhledny Na Čihadle u Štolpišské cesty jsem dojel opět k horské stanici Knajpa, kde jsem se akorát potkal s rodiči. Trochu jsem se dooblékl, sjel na rozcestí pod Jizerou, kde jsem si schoval běžky a zahájil výstup na vrchol kopce Jizera. Výrazný skalnatý vrchol se nachází v nadmořské výšce 1122 m, takže je o pouhé 2 metry až druhým nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor. Ačkoli nahoře vládlo téměř ledové peklo, bylo tam úžasně. Přímo za vrcholem s velkým křížem vycházel měsíc dva dny před úplňkem a zároveň zapadalo slunce. Pro mě tedy naprosto úžasná kombinace. Vláčet s sebou v batohu kromě jídla, pití, oblečení, lékárničky i foťák, stativ a dálkový ovladač se vyplatilo. Následující třičtvrtě hodinu jsem proto strávil běháním i lezením po skalách, abych stihl pořídit, co nejhezčí fotky. Zpátky k lyžím jsem se tedy vracel naprosto promrzlý a za tmy. Byl jsem ale plný euforie, takže jsem spokojeně nasadil čelovku a vyrazil na zpáteční cestu. Od Smědavy jsem po Promenádní cestě mířil k osadě Jizerka a užíval si výbornou a rychlou noční jízdu při svitu měsíce i čelovky. Tato část Jizerských hor mezi kopci Smrk (1124) a Bukovec (1005) je místem s nejhustší tmou v České republice díky okolním hřebenům, které blokují světlený smog z okolních měst. Trochu jsem si tu parádu ještě prodloužil okruhem po Jezdecké cestě a zpátky k chatě jsem se stejně jako v sobotu vrátil až po sedmé hodině večer.
Den 4 - 2022-02-15 - Úterý
V úterý už byla obloha zatažená, kdy mezi mraky vykouklo slunce jen občas. Abych nejezdil stále po stejných tratích, vzal jsem to do osady Jizerka a kolem kopce Bukovec přejel do Polska. Hned za státní hranicí se totiž na úbočí kopce Wysoka Kopa, která je s nadmořskou výškou 1126 m nejvyšším vrcholem celých Jizerských hor, nachází rozsáhlé běžkařské tratě kolem biatlonového areálu Jakuszyce patřící k nejznámějším v celém Polsku. Oproti české straně jsou kvalitnější díky téměř každodenní strojové úpravě. A co mě potěšilo nejvíce byla šířka tratí, která byla asi o půl metru větší než u nás, takže se tam dva bruslaři naprosto v pohodě vyhnou bez omezení stylu. Po předchozích náročných dnech jsem byl docela unavený, proto jsem zvolil volnější tempo, ale kvůli počasí zase bez větších přestávek na focení. Během celého dne jsem projezdil křížem krážem naprostou většinu tratí, které se postupně otevíraly po dopoledním závodě. Když jsem se odpoledne vracel zpátky, tak jsem si už na naší straně ve zbývajícím čase před západem slunce trasu ještě protáhl po Jezdecké a Knížecí cestě.
Den 5 - 2022-02-16 - Středa
Na středu jsem měl domluvenou návštěvu spolužáka ze základní školy Davida, který se z Třebíče odstěhoval do Liberce a dělá správce na vodní nádrži Bedřichov. Nakonec se mnou výjimečně vyrazil i taťka. Společně jsme objeli osadu Jizerka a po Promenádní cestě se dostali na Smědavu. Následoval dlouhý a prudký výstup po úbočí kopce Jizera až k horské stanici Knajpa. Obloha byla kompletně zatažená a foukal silný vítr, takže jsme se kromě skalní vyhlídky Krásná Máří nikde nezastavovali. Sjeli jsme k Hřebínku, přejeli Olivetskou horu (886) a objeli celou vodní nádrž Bedřichov. Po hrázi jsme se dostali na druhou stranu, kde na nás před budovou už čekal kamarád David. Celou následující hodinu jsme seděli, popíjeli čaj a povídali si. Ve dvě hodiny, kdy končil, jsme opět tentokrát už všichni tři nasadili běžky a vydali se na cestu. Po kilometru jsme se ale museli rozloučit, protože David směřoval domů do Liberce. Ano, v zimním v období opravdu jezdí do práce a z práce na běžkách. Na další křižovatce jsem se rozdělil i s taťkou a vyrazil si ještě objet vodní nádrž Josefův Důl. Tou dobou ale začalo pršet, a sníh tak nepříjemně ztěžkl. Následující dlouhý a prudký výstup po Kristiánovské cestě nahoru k horské stanici Knajpa byl tedy nepříjemně obtížný. Na chvíli jsem ještě zamířil naproti taťkovi, který se vracel od skalní vyhlídky Krásná Máří, a pak už jsme opět pokračovali společně. Jak jsem byl ale promoklý, stále pršelo a foukal silný vítr, začínal jsem nepříjemně mrznout. Nejznatelnější to bylo po úbočí kopce Jizera, kde jsme sjížděli několik kilometrů po Kasárenské silnici stále dolů. Závěrečný 9 km dlouhý a rovinatý úsek po Knížecí cestě nebyl o moc lepší, ale aspoň jsem mohl víc zabrat a trochu se ohřát. I tak jsem ale po páté hodině odpolední dojel promočený až na tělo a zmrzlý tak, jak už jsem nebyl několik let.
Den 6 - 2022-02-17 - Čtvrtek
Ve čtvrtek podle předpovědi přišel konec světa. Oteplilo se téměř o 10 stupňů a do toho fučel vítr rychlostí až 181 km/h, kterou naměřili ráno na nedaleké Sněžce. Vzdal jsem proto běh na lyžích a vyrazil se raději projít na sněžnicích. Po mokrém sněhu jsem stejně jako na běžkách došel do osady Jizerka, kde jsem odbočil na červenou značku a zamířil tak po Liščí cestě na Střední jizerský hřeben. Protože se v těžkém a mokrém sněhu pohybovalo opravdu složitě a do toho jsem se cítil po předchozích náročných dnech unavený, byl jsem rád, že jsem běžky nechal odpočívat na chatě. Když jsem dorazil těsně pod hřeben, v jednom místě jsem se propadl pravou nohou až po koleno do potoka skrytého pod sněhem. Naštěstí voda stekla po návlecích na kanadu a z kanady dolů, takže jsem zůstal v suchu. O něco později jsem na hřebenové cestě navštívil vrchol Jelení stráň (1018), nedaleký viklan a výrazný skalní útvar Pytlácké kameny (975) pojmenovaný podle úkrytu Hennricha - slavného jizerského pytláka, který zde byl zastřelen v roce 1813. Na obou vrcholech foukal ale tak silný nárazový vítr, že jsem měl co dělat, abych to vůbec ustál. Chůze po hřebenu mě trochu nakopla, až mě trochu mrzelo, že už se musím vracet. Lesní pěšina dolů na Jizerskou silnici vypadala jako potok, do kterého jsem opět několikrát spadl, takže jsem zbytek raději šel přímo lesem. Od osady Jizerka jsem šel po stejné cestě jako na začátku. Tento úsek pro mě byl neskutečným utrpením, protože se mi chtělo z ničeho nic strašně spát a ubíjela mě ta pomalost pohybu. Jestli tedy někdy příště opět vyrazím na sněžnice, tak jedině do těžkého terénu. Na obyčejné zasněžené cestě je to totiž zbytečná dřina.
Den 7 - 2022-02-18 - Pátek
Páteční počasí se trochu umoudřilo. Obloha sice zůstala zatažená, ale noční teploty klesly opět k bodu mrazu a vítr trochu zeslábl. Po předchozím dni na sněžnicích jsem opět vyrazil na běžkách. Mokrý sníh tolik neklouzal, ale na proběhnutí to stačilo. Ovšem zimní krajina Jizerských hor se rapidně změnila. Kvůli předchozímu oteplení slezl sníh ze všech lesů i skal a silný vítr sházel bodličky, větvičky i šišky ze stromů, takže většina cest byla špinavá a bylo potřeba se pořád něčemu vyhýbat. Nejprve jsem sjel k vodní nádrži Souš, odkud jsem pozvolna vystoupal po úbočí kopce Jizera k horské stanici Knajpa. Protože jsem se tak dostal do nadmořské výšky 1000 m, sníh už byl krásně sypký a hned to jelo o mnoho lépe. Jenomže já měl trasu naplánovanou dolů k vodní nádrži Bedřichov. Jakmile jsem se tedy dostal níže, sníh opět změkl a byl mokrý i rozježděný od davu lidí. Doslova jsem se klouzal v 10 cm ledové tříště. Projel jsem kolem loveckého zámečku Nová Louka a udělal smyčku přes hřebínek a Olivetskou horu, kde byly podmínky nejhorší. Kromě mokrého sněhu bylo všude tolik jehliček a šišek ze stromů, že to skoro nejelo. Vůbec jsem nezáviděl závodníkům, kteří měli v této lokalitě jet pozdě odpoledne závody. Když jsem se vracel přes Novou Louku, začalo do toho ještě pršet. Po Nové cestě jsem vystoupal na úbočí kopce Holubník a déšť se postupně promísil se sněžením. Do toho ještě zesílil vítr, takže to bylo opravdu počasí pod psa. Kvůli tomu jsem se ani nešel podívat na skalní vyhlídku Krásná Máří. Jen jsem proběhl kolem a kus za Tetřeví boudou u rozcestníku Na Žďárku jsem se zastavil, abych na sebe oblékl další vrstvu oblečení, kterou jsem každý den vozil v batohu. To byl preventivní krok, abych nepromrzl stejně jako o dva dny dříve. Za houstnoucího sněžení jsem se dostal opět k horské stanici Knajpa a začal sjíždět po severním úbočí kopce Jizera. Neustále foukal silný protivítr, pršelo a chumelilo zároveň. Nejhorší pro mě bylo to sněžení, protože po mokrém sněhu běžky skoro vůbec nechtěly klouzat. Prudký kopec dolů ke Smědavě který obvykle sjíždím s mírným pluhem, abych se tam nezabil, jsem tentokrát ještě musel podporovat odrážením pomocí hůlek. Než jsem projel dlouhou Promenádní cestu, byl jsem už totálně promočený a začínal mrznout. Naštěstí od osady Jizerka už to byly jen poslední 3 km zpátky na chatu.
Den 8 - 2022-02-19 - Sobota
Sobota měla být pouze ve znamení návratu. Protože se ale počasí znatelně zlepšilo, rozhodli jsme se, že ještě vyrazíme dopoledne na běžky. Díky tomu že už po 10. hodině jsem vyrážel od chaty, měl jsem téměř 4 hodiny času. Naplánoval jsem si přibližně stejný okruh jako první den. Foukal sice silný vítr, ale v oblačné obloze občas vykouklo slunce, a hlavně teplota byla konečně pod bodem mrazu, takže mokrý sníh z předchozích dnů zmrzl a vytvořil super rychlý povrch na klouzání. A že to na běžkách opravdu frčelo. Ze všech dnů to byly nejlepší podmínky. Teda aspoň pro zkušené běžkaře. Začátečníci se spíše klouzali na místě nebo padali na zem. To bylo poznat i podle četnějšího zásahů horské služby. Jedinou komplikaci představovali závodníci nějakého závodu, který vedl bez omezení normálně na veřejných tratích. Kromě víkendových turistů bylo tedy nutné se vyhýbat i závodníkům. Ti naštěstí znali pravidla, takže kolizi jsem měl naštěstí jen s jediným turistou, který mi z ničeho nic vkročil do stopy a skončil tak odhozený ve škarpě. Po vyběhnutí od chaty jsem se po pár kilometrech dostal k osadě Jizerka, od které jsem pokračoval po Promenádní cestě k občerstvení Promenáda. Tam jsem zahlédl paní, která měla nepříjemně odřenou půlku obličeje pravděpodobně po pádu na zledovatělý sníh. Kolem kopců Plochý a Klínový vrch jsem prokličkoval naposledy ke skalní vyhlídce Paličník. Kvůli oblevě byla sice beze sněhu, ale zato zase pokrytá ledem. Jediná možnost výstupu tedy bylo lezení po zábradlí. Po kvalitním vyfoukání jsem se vrátil na trasu a prokličkoval na Smědavu, za kterou jsem měl na Kasárenské silnici právě onu kolizi s turistou. Přes horskou stanici Knajpa jsem po úbočí oběhl celý kopec Jizera a vrátil se tak na Smědavu. Protože už mi zbývalo lehce něco přes hodinu, vydal jsem se obloukem zpátky. Po Soušské silnici jsem sjel k vodní nádrži Souš, odkud jsem po cestě Jezdecké vystoupal na Knížecí. Když jsem se vrátil k chatě, zbývalo mi ještě několik minut, tak jsem chvíli jezdil po rovině sem a tam. Na to že to byl vlastně takový bonusový den, tak byly nejlepší podmínky za celý týden. A když tak vzpomínám, tak pro mě i možná za několik posledních let. Po návratu na chatu, jsem se jen osprchoval, najedli jsme se a po třetí hodině vyrazili na zpáteční cestu do Třebíče. Ta se ale po 100 km zkomplikovala, když nám ve městě Hořice auto vypovědělo službu. Zbývajících 150 km domů jsme tak zvládli s dvouhodinovým zpožděním, a to jen díky odtahové službě.
Závěr po 8 dnech
- Běh na lyžích: 7x = 400 km / 39:40 hodin - 7400 m
- Chůze na sněžnicích: 1x = 17 km / 4:48 hod - 580 m
Celý týden utekl jako voda. Druhá půlka kvůli počasí doslova. I když jsem v Jizerských horách byl naposledy před 5 roky v létě, většinu míst jsem poznával i tentokrát. Hlavně tedy vyhlídky, na které jsem šplhal, samozřejmě ale bez běžek. První polovina týdne byla krásně prosluněná, takže jsem navštěvoval nejzajímavější místa a více se kochal a fotil výhledy po zasněžené krajině. Když se pak zatáhlo, oteplilo, začalo foukat a slezl sníh ze stromů, jezdil jsem převážně kondičně. A poslední den s perfektními podmínkami beru doslova jako třešničku na dortu. Každý den jsem vyrážel dopoledne a vracel se na chatu v pozdních nebo až večerních hodinách, kdy už jsem znatelně cítil únavu. Nejvíce dostaly zabrat ruce, protože ty při svém celoročním běhání používám nejméně. Několikakilový batoh s jídlem, pitím, oblečením, lékárničkou a výbavou na focení se také dost nepříjemně pronesl. Za 8 dní jsem urazil vzdálenost přes 400 km s převýšením přes 8 km za více než 40 hodin. Vše se obešlo bez ztráty na životech nebo materiálu. Jenom si musím pořídit nové boty na běžky, protože staré už nemají téměř žádnou odolnost vůči vodě a také poutko k hůlkám, které jsem poslední den úplně probrousil. Když nepočítám dvě krátké sněhové vlny na přelomu listopadu a prosince, tak se jednalo asi o jediný pořádně strávený týden v zimním prostředí.
Fotky: 118x
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 ► | 118 |
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 ► | 118 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |