| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2008-05-03
Lhánice - Baby - Velká Baba
Lezení
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš, Vaverka Jan
Jedna z akcí ze zatím nejakčnějšího víkendu tohohle roku. Konečně objevení skal, kterým se říká Baby, které na první pohled vypadají jako malé Prachovské skály. Jednalo se sice o krátké lezení kvůli dešti, který nás vyhnal, ale o velice dobré lezení. Zjistili jsme, že se tam nachází obrovské množství cest, které budeme ještě nějakou chvíli zkoumat.
Článek
Asi dva týdny před touto akcí jsem při svém sobotním běžeckém návratu z bazénu potkal dva kámoše z Vodní záchranné služby (dále VZS) a dal se s nimi do řeči. Došlo i na lezení a obvyklému nadávání, že v okolí Třebíče nejsou žádné pořádné skály. Na to jeden reagoval slovy: "Tak proč nejedete na Baby?" Trochu mě to zarazilo. "Cože, jaký baby?" A pak mě to došlo, Baby se říká skalám někde v okolí Třebíče, o kterých jsem slyšel, že jsou dobré na lezení. Nikdy jsem se o ně ale moc nezajímal, protože mě nebavilo pořád shánět auto na odvoz. Jenomže poslední dobou už mě ty naše Třebíčské skály začínaly nudit, takže to chtělo změnu. Napadlo mě, že bychom je někdy mohli konečně zkusit. Protože jsem, ale vůbec netušil kde to je, museli mi to pěknou chvíli vysvětlovat. Po dvou hodinách klábosení už museli domů, takže jsem pokračoval také v cestě domů. Dalších deset dnů jsem si na ně vůbec nevzpomněl. Až pak ve středu, když jsem právě seděl v Olomouci u počítače, mi napsal delphi, že bychom prý měli zajet někam na nové, ale hlavně větší skály. Mluvil o nějakých u Brna, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na ty Baby. Na internetu jsem našel pár fotek, které nás pěkně navnadily. I když jsme nenašli žádnou mapu, kde by byly vyznačeny, byli jsme rozhodnuti, že je zkusíme nalézt. Ještě jsem zkusil kontaktovat pár lidí, kteří tam někdy byli, ale ani nikdo z nich mi cestu pořádně nevysvětlil. Stejně jsem (ne)pochodil i den před odjezdem v pátek večer na grilování, kde jsem o nich mluvil s mým světaznalým strejdou, který má projité snad úplně všechno.
S počasím to dopadlo překvapivě stejně jako několik dní dozadu. Přes týden hlásili, že má být jasno a teploty okolo 20°C. To znělo dobře, ale když jsme v pátek večer grilovali v dešti a dělali čím dál větší oheň, aby se kapky vypařily dříve, než na nás dopadnou, věděl jsem, že je to zase v háji. Ale naděje umírá poslední, takže Baby pořád zůstávali v plánu. V noci mi ještě Švára potvrdil, že když pojedeme, tak jede také s námi. Konečně už odevzdal ve škole všechny protokoly a ještě mu začalo zkouškové období, takže měl více času. V sobotu ráno mě přesně v sedm hodin probudily sluneční paprsky pronikající oknem do našeho bytu, protože jsem zapomněl večer zatáhnout žaluzie. Když jsem vylezl na balkon, byla úplně modrá obloha bez mraků. "Super!" Myslel jsem si, že se na nás konečně usmálo štěstí. Po čtvrt hodině jsem se ale vrátil zpět na zem. Právě když jsem chroustal obilné kuličky Nesquick, nějak se setmělo. Když jsem opět vykoukl z okna, byla celá obloha úplně zamračená. Do dnes netuším, kde se ty mraky během 15 minut vzali. Každopádně po osmé hodině se stavil Švára a běželi jsme přes celé město na bazén na trénink VZS. Po hodině plavání jsme vyšli před bazén a koukli na oblohu. Byla pořád zamračená, ale bylo vidět, že se to pomalu protrhává. Shodli jsme se, že tedy pojedeme. Zavolal jsem delphimu, že tedy vše platí. Domluvil jsem se s ním, že si Švárem ještě zaběhneme zpět domů a pak, že pro nás má zajet. Ještě jsem si před bazénem vzal od Matesa pár karabin, které měl půjčené od jednoho kámoše, a vyrazili jsme domů. Když jsme doběhli k nám domů, tak Švára ještě musel pokračovat v cestě až do Starče, kde je až on doma. Prozvonil jsem delphiho, že může vyrazit a šel jsem se osprchovat. Potom jsem připravil všechny bedny s lezením a vytiskl mapu, abychom věděli kudy přesně jet. V té chvíli dorazil delphi, snesli jsme bedny do auta a vyrazili jsme pro Šváru. Právě obědval, takže jsme museli trochu počkat. O půl dvanácté jsme konečně vyjeli směr Baby.
Počasí se konečně udobřilo, protože na obloze zbylo už jen pár mraků. Kolem dvanácté jsme dorazili podle mapy obce Lhánice, kde jsme na poli museli nechat auto. Věci z beden jsme nacpali do krosen a po svých jsme se vydali směrem do lesa. Nevěděli jsme kudy přesně, tak jsme šli raději po cestě. Asi po kilometru jsme narazili na dřevorubce, kteří nám poradili, že máme odbočit doprava, že tam dojdeme rychleji. Odbočili jsme tedy doprava a po chvíli cesty jsme došli na okraj velice prudké stráně. "Tak, a kam teď?", zněly naše otázky. Švára navrhl, že půjdeme doleva směrem po proudu řeky Jihlavy, která tekla v údolí. Jenomže po pár metrech jsme si všimli, že směrem napravo jsou vidět nějaké velké kameny. "Myslím, že ty skály budou asi tam.", ukázal jsem tím směrem. Švára s delphim souhlasili, tak jsme to zase otočili a šli doprava. Když jsme dospěli k místu, které jsme před tím zahlédli, zjistili jsme, že se jedná opravdu jen o kameny, takže jsme pokračovali dál stejným směrem. Mezitím se nad námi prohnal poněkud temnější mrak a trochu nám věnoval vody. Asi po dalším půl kilometru jsme kus před námi zahlédli obří skalní masiv. "To je určitě ono!", vykřikli jsme radostí. S nadšením jsme zrychlili tempo. Po chvilce Švára s delphim zastavili a křikli na mě, ať se podívám doleva dolů k řece. Rychle jsem k nim přeběhl a podíval se, co je tak zaujalo. Asi 150 metrů pod námi byly vidět dva skalní útvary připomínající Prachovské skály. Na té větší bylo vidět pár lidí, a protože na té předchozí skále, kterou jsme zahlédli jako první, nikdo vidět nebyl, vyrazili jsme směrem k lidem, abychom se zeptali, která skála je která. Cesta dolů byla opravdu cesta, takže se šlo celkem dobře. Jenomže po chvíli cesta skončila a my jsme stanuli na vrchu nějaké skály. Lidé, za kterými jsme chtěli jít, na nás zamávali a křikli, že to musíme obejít zleva. "Cože? Z leva?!", divil jsem se při pohledu z 15-ti metrové stěny. "Aha, ono ti myslí z jejich pohledu. Takže pro nás zprava.", oddychl jsem si. Napravo se skála opravdu svažovala, takže jsme to v pohodě slezli. Zbývalo asi 20 metrů a byli bychom u nich, když v tom se před námi objevila asi pět metrů široká a 5 metrů hluboká puklina. "Sakra! Tak tudy to nepůjde.", začínal jsem zuřit. Zase na nás křikli naši navigátoři, že to musíme opět obejít celé zleva, tak jsme se zase dali napravo. Já jsem po pár metrech uviděl strom, který rostl zespoda, a dalo se na něj vlézt z vrchu. Slezl jsem k němu a pomocí něj jsem se dostal až úplně dolů. Švára s delphim to nechtěli riskovat a raději dál napravo hledali schůdnější cestu. Chtěl jsem se podívat, kudy slezou, tak jsem šel podél skály směrem k nim. Protože skály rostly v prudké stráni, pěkně to cestou klouzalo. Po asi 50 metrech jsem najedenou uslyšel, jak v jedné obří puklině šustí listí. Nakoukl jsem tam a viděl jsem jak oba dva pomalu ale jistě kloužou dolů. Protože všude bylo plno listí, dělali při tom pěkný hluk. Když se sesunuli, až dolů ke mně, ozval se za mnou nějaký hlas: "Co tady děláte? To neumíte chodit po cestě?!". Rychle jsem se otočil a uviděl staršího muže v červeném triku stojícího na nějaké plošině na skále, který právě jistil jiného lezce. Švára mu ihned odpověděl, že se snažíme dostat na vrch skály, ale tu mu evidentně nestačilo. Začali se tam dohadovat, a tak jsem se raději rychle vypařil. Vzal jsem to přímou cestou na vrch skály k lidem, které jsme před tím viděli. Po cestě jsem bohužel šlápl na nějaký kámen, který se uvolnil a následně se vydal na přímou cestu po stráni mezi skalami dolů. Pokusil jsem se ho ještě chytit, ale nestihl jsem to. Když jsem pokračoval dál nahoru, slyšel jsem za sebou, jak se "děda" opět ozval, tentokrát oprávněně. Vyškrábal jsem se na pár kamenů a stanul jsem konečně po strastiplné cestě nahoře.
Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, došel i Švára s delphim, který mě hned vytknul ten uvolněný kámen. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale stejně to nepomohlo. Shodili jsme krosny s materiálem a začali zkoumat, jak to tu vlastně vypadá. V tom se zase ozvali ti, co se nás sem pokoušeli navigovat. Řekli nám, že toto je Velká Baba a tam ta menší skála, kterou jsme taky viděli z vrchu, se nazývá Malá Baba. Dále jsme se dozvěděli, že ta skála, která nám jako první zatarasila cestu, se jmenuje Sluneční stěna. Potom nám řekli, že se tady navrchu nacházejí skoby na třech místech, kde se tedy může lézt s horním jištěním. Než slanili dolů, tak nám ještě pověděli, že se všude dá lézt na prvolezce, protože obtížnost cest není velká, prý něco kolem V. Následně jsme se podívali na všechny tři strany a rozhodli se, že zkusíme tu východní, po které naši přátelé před chvíli slanili. Protože se ale nad nás začal natahovat další vodnatý mrak, raději jsme počkali a dali si svačinu. Naštěstí z něj ale nepršelo, tak jsme se pustili do příprav. Vysypali jsme všechen materiál a oblékli se do sedacích úvazků. Vzal jsem pár karabin, pomocným smyc, lano a šel vytvořit jistící stanoviště. Všechny vrchní jistící skoby byly v páru kvůli větší bezpečnosti. Provlékl jsem obě skoby plochou smycí, na kterou jsem se připevnil pomocí karabiny. Poté jsem opět provlékl obě skoby plochou smycou, na kterou jsem ale cvakl karabinu s osmou. Následně jsem nakoukl do té velké hloubky a křikl: "Pozor lano!". Hodil jsem tam lano a pozoroval, jak se odmotává. Ale ouha. Ani ne v polovině skály se odmotávání zastavilo, protože se na laně vytvořil velký uzel. "Ach jo. Tak znova.", zamračil jsem se. Vytáhl jsem tedy lano zpět na horu a zopakoval předchozí činnost. Tentokrát už se lano odvinulo až úplně na zem. No, vlastně na zem až ne, protože zůstalo viset na stromě. To ale nevadilo, protože při slaňování samo spadne.
Dohodli jsme se, že to první zkusí delphi. Obul si tedy lezečky a šel na věc. Já jsem mezitím vzal foťák a začal fotit. Švára, který ho jistil, zamkl lano v osmě a přidržoval konec. Na druhý konec se cvakl delphi a po chvíli zmizel za okrajem skály. "No ty jo", ozvalo se ještě zpoza okraje, jako údiv nad výškou skály. Po pár dalších sekundách byl dole. Ze slaňovací osmy vyndal lano a přivázal se na jeho konec pomocí dvojitého osmičkového provlékaného uzlu. "Lezu!", křikl na nás nahoru. "Jistím!", odpověděl Švára a začal dobírat lano v osmě. Nějakou chvíli dobíral lano, když najednou se rychle napnulo. "A hele, spadl!", usmál se Švára. "Hmmm, tak to asi nebude moc lehká skála", pomyslel jsem si. Po chvíli se lano pět uvolnilo, aby se mohlo následně znova napnout. "A zase spadl!", usmál se opět Švára. V té chvíli jsem už začal přemýšlet, co mysleli naši přátelé tím, že jsou tu lehké cesty. Každopádně po pár minutách už jsem delphiho zahlédl, jak si vesele leze nahoru. Konec už byl asi lehký, protože ho "vyběhl" během chvilky. Nahoře si konečně oddychl a potvrdil nám, že dvakrát spadl, když se pokoušel překonat malý převis. Prý se mu to podařilo až na potřetí. Vysvětloval, že to sice mohl oblézt okolo průrvou, ale ta vypadal moc jednoduše, tak to raději zkoušel přes ten převis. Potom se oba prohodili. Jištění se ujal delphi a Švára začal slaňovat do propasti. Zpoza hrany se také ozvaly nějaké slova údivu. Dole se také přivázal na lano, a po vzájemné zvukové kontrole začal stoupat. Pro Šváru na skále platí "Pomalu, ale jistě", což platilo i v tomto případě. Lezl pomalu, ale zato zase vůbec nespadl. Když se konečně vyškrábal nahoru, vysvětlil, že se nechtěl hned ze začátku moc unavit a proto onen převis raději oblezl v průrvě po levé straně. Tak, teď byla řada na mě. Obul jsem si lezečky a šel k lanu. Připevnil jsem osmu a začal slaňovat. K jištění se opět posadil Švára. Když jsem překonal hranu skály, otevřel si pohled na celou stěnu a hned jsem pochopil, proč se jí tak hlasitě divili. Kvůli její výšce jsem skoro ani neviděl na zem. Pomalu jsem slaňoval dolů a po cestě jsem si prohlížel skálu, abych měl aspoň trochu přehled, jakou cestou nahoru polezu. Když jsem dospěl až k zemi, odepnul jsem osmu z lana, odstoupil kousek od skály a pořádně jsem si ji prohlídl. Nástup cesty se nacházel na levé straně hned vedle rohu skály. Napravo byly další dvě cesty, které ovšem asi v půli skály končily. Kvůli hornímu jištění jsem byl stejně nucen lézt jen po té levé straně. Křikl jsem nahoru, že lezu a po odpovědi, že jistí, jsem započal výstup. Cesta k první skobě nebyla nijak moc obtížná, ale u druhé skoby začalo peklo. Asi 1,5 metru pod ní pomalu ale jistě skončili pěkné úchyty a začali se zmenšovat. Pár minut jsem se pokoušel najít přes skobu nějakou cestu, ale bezvýsledně. Z neustálého zkoušení jestli neobjevím nějaký záchranný úchyt, jsem si tak unavil ruce, že jsem musel vlézt do průrvy a tam si trochu odpočinout. Po té jsem se znova pokusil dostat ke skobě, ale bezvýsledně. Zalezl jsem proto zpět do průrvy, abych nabral sílu. Potom už jsem skobu vzdal a lezl jsem vzhůru uvnitř průrvy. Pohyb v ní byl velice omezený, proto jsem se opíral o skálu nohama a naproti zase zády. Vždy jsem se rukama přitáhl o trochu výš a hned jsem se zapříčil. Takto jsem pokračoval asi dva až tři metry. Potom jsem z ní vylezl a dostal se zpět na původní cestu. Nyní jsem byl si metr nad skobou, když mi došlo, že to byl ten převis, se kterým úspěšně zápasil delphi. "No jo. Je lepší.", vzdychl jsem a pokračoval v cestě. Další skoba byla až po 10 metrech. Cesta k ní nebyla moc těžká, ale vzhledem k unaveným rukám jsem byl rád, že jsem k ní dolezl. Chvíli jsem si u ní oddychl a pokračoval k poslední čtvrté. Obtížnost tohoto úseku byla podobná jako předchozí. U skoby následoval opět odpočinek a potom už zbýval jen poslední úsek až k vršku. Tady už byly nádherné úchyty, takže jsem celkem poklidu došplhal až do cíle. Tam jsme celou cestu ještě jednou probrali všichni tři a shodli jsme se, že k lehké měla celkem daleko nebo to bylo tím, že jsme ji lezli poprvé v životě. Každopádně na prvolezce bychom ji nelezli, protože na délce 25 metrů byli jen čtyři skoby, a to ještě k tomu mezi druhou a třetí skobou byla vzdálenost 10 metrů. Při takovéto vzdálenosti by pád od třetí skoby znamenal pád až na zem. Zkusit by se to dalo pouze s nějakým materiálem na vytvoření nových jistících bodů, proto zkusím na příště sehnat nějaké vklíněnce nebo podobné věci.
V průběhu našich výstupů mezitím ostatní lezci zdolávali okolní stěny. Když jsme všichni tři vylezli naši první cestu, uvolnila se západní stěna. Rychle jsme tam nakoukli. Takhle z vrchu vypadala až moc jednoduše, tak jsme přemýšleli, jestli do ní vůbec jít. Protože ale jiná cesta volná nebyla, nebylo na výběr. Zrušil jsem předchozí jištění a vše jsme přenesli na nové místo, kde jsem vytvořil stejným způsobem další jisticí stanoviště. Protože by se tady špatně jistilo ve stoje, sedl jsem si na kraj skály, odkud jsem měl dobrý rozhled po stěně. Protože lana se moc ohýbaly přes hranu, podložil jsem kusem koberce, který s sebou všude bereme kvůli ochraně lan. Další na řadě byl opět delphi, takže se obul do lezeček a připravil se ke slanění. Když se zavěsil do lana a podíval se dolů, prohlásil, že to bude cesta na nic, protože vypadá moc lehce. Stejně ale dolů slanil. Tak jako před tím, se opět převázal do lana a po výměně signálů "Lezu!" a "Jistím!" vyrazil vzhůru. Protože jsem ho mohl celou cestu pozorovat, jak se mu daří, viděl jsem, že je to pro něj opravdu lehké. Jediné místo, kde váhal, bylo asi v polovině cesty, protože se rozhodoval, jestli má lézt vlevo po lehčí cestě nebo vpravo po těžší. Celkem očekávaně to vzal tou těžší napravo. Po pár dalších metrech se ale dostal pod převis, který z vrchu nevypadal moc snadně. !Když ho dáš, tak ti koupím další pivo!", začal jsem ho popichovat. Asi dva týdny mu už dlužím tři piva, protože jsem se s ním vsadil, že kolik dá shybů se dvěma plnými batohy na zádech, tolik mu koupím piv. Tenkrát dal tři, tak jsem o tři piva chudší, no vlastně o čtyři, protože ten převis celkem hravě přelezl. Asi s tím budu muset přestat nebo zkrachnu. Po překonání převisu už mu zbývalo jen pár metrů a byl nahoře. Když vylezl, zhodnotil skálu jako velice dobrou, dokonce lepší než tu minulou, protože si na ní prý člověk může vybrat jakou cestu lézt a přizpůsobit ji tak svým dovednostem. V průběhu delphiho výstupu ležel Švára na hraně skály a fotil, co se dalo: Skálu, řeku, delphiho nebo mou nohu. Každopádně nyní už byl připravený ke slanění, teda aspoň si to myslel, protože, když byl asi metr za hranou, najednou vykřikl: "Stop! Podívej se mi na nohy! Já jsem si nevzal lezečky". "Ach jo, ty seš ale trouba.", začal jsem se smát. Hned na to Švára zamkl osmu a natáhl ke mně ruku. Natáhl jsem se k němu také a pomohl jsem mu zpět nahoru. Rychle si skočil pro lezečky a přezul se. Když se ale opět chystal ke slanění, začalo trochu pršet z mraku, který se nad nás mezitím pomalu ale jistě natáhl. "Raději chvíli počkej, než to přestane.", navrhl jsem mu. "Dobrá.", odpověděl. Chvíli jsme tedy čekali, ale déšť nepřestával, spíš naopak ještě začínal sílit. Schovali jsme se nahoře do obrovské pukliny, kde aspoň tolik nepršelo. Mezitím už z deště byl liják a voda tekla úplně všude. "Tak a máme po lezení!", zamračil jsem se. Švára si mezím oddychl: "Ještě, že jsem si ty lezečky na poprvé nevzal, jinak bych tam teď někde visel a po té mokré skále bych to asi nedal." "Jó, to mu se říká štěstí v neštěstí.", usmál jsem se. "Tak aspoň počkáme, než to přestane, a pak to sbalíme.", navrhl jsem. "Dobrá.", zněla souhlasně odpověď. Jenomže když ani po 10 minutách déšť nepřestával, rozhodli jsme se, že to sbalíme hned. Vylezli jsme tedy z pukliny a já jsem začal vše házet rychle do krosen, aby to moc nezmoklo. Švára s delphim mezitím vytáhli lano a bez jakéhokoli motání ho taky strčili do krosny, protože ho stejně budeme muset ještě vyklepat a hlavně vysušit. Poslední věc ke sbalení bylo samotné jistící stanoviště. Protože skála byla pěkně mokrá a kluzká, musel jsem si dávat velký pozor, abych někam nezahučel. Když bylo vše sbaleno, ještě jsme oběhli místa, kde jsme byli a prohlídli jsme je, abychom nikde nic nenechali.
Když jsme se chystali k odchodu, déšť již ustával. Napadlo nás ještě počkat, že by se to potom dalo znova připravit, ale to jsme rychle zavrhli, protože skála byla tak mokrá, že by schla pár hodin. Vydali jsme se tedy na cestu. Při představě, že zpátky se budeme hrabat v tom prachu a hromadě listí, kterým jsme se sem sklouzali, a nyní je úplně promočené, jsem se už těšil, jak budeme vypadat. Jenomže k tomu nedošlo, protože mě a Šváru napadlo, že bychom si to mohli zpátky zkrátit a vylézt po těch stěnách, které jsme cestou sem museli obejít. U první se jednalo jen o asi pět metrů vysokou skálu, ale úplně mokrou a ještě jsme měli na zádech plné krosny. Protože já se Švárem normálně po skalách bez jištění lezeme, nebyl to pro nás však velký problém, jen jsme museli dávat pozor, aby nám to neuklouzlo a my se nerozplácli dole. Pro delphiho už to tak jednoduché nebylo, protože on bez jištění nikdy nelezl, aspoň ne dobrovolně. Z vrchu jsme ho tedy trochu navigovali a nakonec to taky dokázal. "Tak, první překážku máme za sebou.", konstatoval jsem při cestě vzhůru. Po dalších pár metrech jsme došli druhé stěně asi šest metrů vysoké. "Že by taky?", koukl jsem se na ni. "Určitě.", odpověděl Švára a už se k ní sápal. Našel jsem si tam tedy pěknou puklinu a začal jsem v ní pomalu stoupat nahoru. Dvakrát mi to uklouzlo a měl jsem co dělat, aby mě krosna nepřevážila a já nespadl dolů, ale nakonec jsem to úspěšně zvládl. Ve stejné době nahoru vylezl i Švára, který lezl trochu nalevo. Když jsme se rozhlédli, kde je delphi, zjistili jsme, že ten to raději obešel a už na nás čeká o trochu výš. Tak, tohle byla poslední překážka. Dál už jen následovalo vyjít stráň až nahoru k lesu a pak po cestě k autu. Na cestě jsem ale navrhl, že bychom to mohli zkusit projít napříč lesem, protože po cestě bychom to zbytečně obcházeli. Vyrazili jsme tedy lesem a pár po stovkách metrů jsme vylezli na cestě u okraje lesa, přímo v místě, kde jsme před tím po ní do lesa vcházeli, takže jsme si zpáteční cestu zkrátili téměř o polovinu. Mezitím už přestalo úplně pršet, protože mrak dávno zmizel a slunko opět pálilo jak na Sahaře. Došli jsme k autu, vysypali jsme věci z krosen do krabic a naložili je do auta. O podál jsme ještě posvačili na hranici dřeva a pak už jsme vyrazili k domovu. Lezení se nám tedy pěkně zkrátilo, protože z plánovaného návratu kolem osmé hodiny večerní už jsme odjížděli o půl šesté. Zpátky jsme jeli stejnou cestou a bez problému jsme v šest dorazili do Třebíče. Kvůli mokrým věcem jsme nejeli k nám do bytu, ale na zahradu, abychom věci trochu usušili, protože slunko ještě svítilo. Rychle jsme vše vybalili a rozvěsili po stromech. Švára s delphim lano vyklepali před zahradou na silnici. Potom pro rychlejší osušení, se do něj Švára zabalil, takže vypadal jako mumie. Tou dobou bylo teprve půl sedmé, takže jsme se rozhodli, že si ještě půjdeme na hřiště zahrát nohejbal. Na zahradě byl i Tommas, který s námi kvůli špatnému prstu nejel lézt, ale na nohejbal už šel, takže jsme si pěkně přes hodinu zahráli dva na dva. V průběhu hry jsme se několikrát prostřídali, ale nakonec jsme stejně hráli já s delphim a Švára s Tommasem. Snažili jsme se, ale proti dvěma Tomášům jsme prostě nevyhráli. Do příště musí delphi trochu trénovat a pak už je porazíme. Když se setmělo, vrátili jsme se na zahradu, kde jsme sbalili všechny věci. Pak jsme ještě každý vypili tři ochucená mléka, které jsme následně odbouchli pořádným dupnutím. Při tom jsme zjistili, že se jedná o docela nebezpečnou věc, protože při jednom dupnutí, obal od mléka nepraskl, ale pouze vystřeli brčko do mého nosu. Au. Nakonec jsme vzali všechny věci, donesli je do auta a vyrazili už úplně domů. Nejprve jsme vyhodili Šváru ve Starči a po té jeli k nám do bytu. Delphi mi pomohl vynést věci nahoru a potom už jel domů. Doma jsem věci zase vybalil, rozvěsil všude možně a nechal je tam schnout až do neděle.
K závěru celé akce se dá říct, že i přesto že jsem si každý až na delphiho zalezli jen jednou, stála ta akce za to, protože jsme objevili skvělou skálu, na které je velké množství cest, které budeme pěknou dobu prozkoumávat. Již teď se těšíme, až tam znova pojedeme.
Fotky: 41x
1 - 20 |
1 2 3 ► | 41 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 41 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |