| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2008-05-04
Dalešická přehrada - Wilsonova skála
Potápění s přístrojem
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš, Hejátko Martin
Potápěčskou akcí ukončení zatím nejakčnějšího víkendu tohohle roku. Jednalo se o druhý ponor v tomto roce. Pro mě to byl ponor po asi dvou letech, takže jsem si musel opět zvykat. Švára testoval po druhé svůj nový suchý neopren a opět se kvůli němu nedobrovolně vynořil až k hladině. Plánován byl ponor ve třech, ale kvůli jedné prázdné lahvi jsme museli jít jen po dvou dva ponory.
Článek
Další akce, která pokračuje hned za sobotním lezením na Babách a je závěrečným ukončení zatím nejakčnějšího víkendu tohohle roku. Už v sobotu při návratu z lezení se mě ptal Švára, co dělám v neděli. Řekl jsem mu, že ještě nevím. On na to, že se jede potápět s Martinem Hejátkem a zeptal se mě, jestli bych nejel taky. Nyní, když má Martin kompletní výbavu doma, můžeme se jezdit potápět všichni tři. Na chvíli jsem se zamyslel a odpověděl jsem, že mu to řeknu až ráno. Když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že nemám nic na práci, tak jsem napsal, že tedy pojedu. Sraz jsme měli v deset hodin na klubovně VZS.
Nejdřív jsem musel ještě zajet na zahradu, protože mou potápěčskou masku měl půjčenou brácha. Tou dobou bylo pěkné slunečné počasí. Když jsem dorazil na klubovnu, ještě tam probíhala porada vedoucích letního tábora. Po poradě jsme se Švárem sbalili všechny potřebné věci a naložili je do Martinova auta. Protože Švára už má vlastní suchý neopren, museli jsme ještě pro něj zajet k němu domů. V této chvíli už byla obloha celá zatažená a místy pršelo nebo i dokonce padali kroupy. Než jsme se vydali na přehradu, skočili jsme si do Delvity nakoupit nějaké jídlo. Poté jsme ještě zajeli pro jednoho známého a hurá ve čtyřech na přehradu. Naštěstí už nám přestalo pršet. Po cestě jsme se domlouvali, na kterém místě přehrady se vlastně budeme potápět. Rozhodovali jsme se mezi Hartvíkovickou pláží v autokempu Wilsonka nebo samotnou Wilsonovou skálou. Nakonec to vyhrála skála, protože jsme měli strach, že pláž by byla moc špinavá. Každopádně Wilsonova skála se nachází hned vedle autokempu, takže jsme do něj i tak museli zajet. Ve chvíli, když jsme dorazili na místo, začalo jako naschvál zase pršet. Chvíli jsme tedy počkali, než to přestane a pak jsme se pustili do přípravy materiálu. Při sestavování potápěčského přístroje jsme zjistili, že jedna tlaková láhev, i když na ní byla cedulka "Plná", byla úplně prázdná. Nálada pěkně zamrzla, protože jeden z nás měl po potápění. Já nebo Švára? Protože já jsem byl ten, kdo se k nim přidal, dobrovolně jsem se vzdal a nechal plnou láhev Švárovi. Martin v té chvíli navrhl, že prvně půjdou pod vodu jen oni dva, a protože nemají v plánu tam být dlouho, zbude vzduch ještě na jeden ponor, který půjdu já a Martin. To znělo jako dobrý plán. Přestal jsem se tedy strojit a jen jsem pomáhal ostatním. Mezitím jsem ještě nafotil pár fotek vybavení, které jsem potřeboval do mého dalšího článku "Teorie přístrojového potápění", který zrovna připravuji.
Když se oba dva vydali konečně k vodě, bylo ještě zataženo. Vlezli pomalu do vody a otestovaly funkčnost vybavení. Martin akorát zjistil, že má málo olova, tak jsme mu museli nějaké přinést. Potom už se vydali pod vodou a zanechali za sebou jen hromadu bublin. Chvíli jsme bubliny pozorovali a pak jsme šli zpět k autu, kde jsme se povídali o různých věcech, hlavně o práci. Po asi 20 minutách jsme najednou uviděli, jak na hladinu "vyskočil" Švára a po chvíli se za ním vynořil i Martin. Šli jsme jim k vodě naproti, a když k nám doplavili, Švára nám řekl, že měl zase problémy se vztlakem suchého neoprenu. Prý mu nešel vyfouknout, a proto ho vystřelil až na hladinu. Je vidět, že si na něj musí ještě zvykat, protože když se s ním byl potápět asi před měsícem a půl poprvé, vyplaval nohama napřed. Každopádně byla řada na mě, tak jsem se rychle oblékl do polosuchého neoprenu a vzal jsem si Švárovu výbavu. Pomalu jsme s Martinem plavali dál od břehu, kde jsme si dali signál a zmizeli jsme pod hladinou. Protože tohle byl můj první ponor po asi dvou letech, musel jsem si zase trochu zvykat. Po pár minutách jsem si uvědomil, že dýchám jako lokomotiva, takže jsem se musel trochu kontrolovat. Plavali jsme v hloubce asi 15 metrů směrem okolo autokempu. I když bylo jaro a voda by měla být čistá, tak nebyla a viditelnost byla asi jen metr. Po určité době jsme se pod vodou otočili a plavili v menší hloubce zase zpět. Po cestě jsme potkali pár ryb. Většinou šlo o samé malé kousky, ale jedna z nich byla trochu přerostlá, byla velká asi 20cm. Podle Martina prý šlo o Okouna. Já se v rybách nevyznám, takže nevím. Po nějaké době jsme se opět otočili a plavali zase na druhou stranou. Po pár minutách jsme si dali signál a začali pomal ustoupat k hladině. Ve třech metrech jsme si dali obvyklou krátkou bezpečnostní zastávku a poté už jsme se vynořili. Zjistili jsme, že jsme asi 100 metrů od místa zanoření, takže jsme museli zpátky ještě kousek plavat. Po cestě jsme trochu rozebrali ponor a zjistili jsme, že ta poslední otočka nebyla plánovaná, ale asi jsme se omylem otočili kolem nějakého kamene. Když jsme doplavali ke břehu, sundali jsme si ploutve a šli se vším až k autu. Tam nám pomohli sundat přístroj. Obloha už se mezitím vyčistila a svítilo jen slunce. Podle údajů na tlakoměru, jsem zjistil, že jsem měl přibližně stejnou spotřebu jako Švára s Martinem, kteří se potápějí skoro pořád, což potvrdilo, že jsem zpátky v potápěčské formě.
Rozhodili jsme všechny věci po zemi, aby trochu oschli, a mezitím jsme se oblékli. Potom jsme všechny věci opět posbírali a schovali do auta. Protože jsme neměli oběd, byl docela hlad, takže jsme si skočili do bufetu na bramboráky. Tam jsme zjistili, že žádný nemají, tak jsme si museli dát něco jiného. Mě postačili hranolky a párek v rohlíku. Když jsme vše dojedli, nasedli jsme do auta a vyrazili zpět do Třebíče. Dojeli jsme zpátky na klubovnu, kde jsme uklidili půjčené věci a mezitím jsme nafoukali kompresorem všechny tři tlakové láhve. Když jsme dofoukali poslední láhev, vyrazili jsme každý domů. Já jsem dal všechny své věci Švárovi, ať je vezme k sobě domů, že se pro ně pak stavím, protože jsem ještě jel na zahradu, kde jsem potřeboval prázdný batoh na vyprané věci. Na zahradě jsem vše nacpal do batohu, včetně ukořistěných buchet a vyrazil jsem k bytu. Protože jsem po cestě zjistil, že mám zpoždění, jel jsem hned ke Švárovi pro věci, které jsem odvezl v rukou v tašce na kole. Doma jsem ještě musel uklidit ze soboty roztahané lezecké vybavení, které se pořád sušilo. Potom jsem si sbalil věci a šel ven, kde už na mě čekal kámoš, se kterým jezdím do Olomouce.
I když jsem nebyl skoro dva roky pod vodou, šlo to celkem v pohodě. Protože jsem si to zase připomněl, myslím, že se začnu zase potápět, Když už se teď můžeme potápět ve třech, bude to zajímavější. Jenom musíme ještě zjistit, který chytrák, dal na prázdnou láhev cedulku "Plná".
Fotky: 5x
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |