Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
První skákání z mostu v roce 2008. Celá akce začala až pozdě odpoledne o půl páté a proto skončila až o půl jedenácté v noci. Tommas domluvil holku od nich ze třídy a její kámošku, které si přišli také skočit. Většina skoků byla skákána zatím z nejvyššího místa z traverzy.
Konečně první skákání z mostu tohoto roku. Předchozí akce byly jen o lezení, protože na most se buď nesešli potřební lidé, nebo nebyla chuť. Tuto neděli se ovšem obě podmínky splnili. Ráno to ještě vypadlo, že počasí bude pěkné, před obědem ale přišla pěkně prudká přeháňka. Ihned po ní jsem sjel na zahradu na oběd a domluvil se s Tomem, že pokud už nebude pršet, tak se jde odpoledne na most. Po obědě jsem opět jel zpátky do bytu, abych sbalil potřebný materiál. Když jsem byl doma, tak se ale na západě začalo zase mračit. Po dvou hodinách čekání konečně přijel Švára a mohli jsme vyrazit. Jenomže opět začalo pršet. Kolem půl čtvrté naštěstí přestalo, takže jsme mohli vyrazit. Když jsem volal na zahradu Tomovi, že vše platí, byl celkem překvapený. V pět hodin jsem byl již se Švárem na mostě a připravovali jsme kotvící bod. V průběhu naší činnosti dorazil pod most Tom. Z jedné strany jsem spustil hlavní lana a z druhé strany Švára spustil vytahovací lanko. Oba konce dole Tom svázal a Švára je pomocí lanka vytáhl. Tím byly lana podvlečeny pod mostem a připravena k použití.
Již na podzim domluvil brácha ve třídě nějaké lidi, kteří si chtěli skočit. Dnes se konečně po tři čtvrtě roku někteří dočkali, vlastně spíš některé, protože se jednalo o dvě holky. S bráchou jsme je vzali na druhou stranu mostu, ať se pořádně podívají, jak se skáče. Švára mezitím zůstal u jištění. První šel otestovat lana po dlouhé zimě brácha skokem ze zábradlí po hlavě za sedák. Chvíli se odhodlával a pak skočil a zmizel pod mostem. Hned jsem holkám řekl, že teď se podívali, jak se to dělá a proto jdou hned na řadu. Docela souhlasili, protože říkali, že kdyby viděli více skoků, tak by potom asi už neskočili. Když se brácha vrátil, oblékl jsem do sedáku a prsáku prvního dobrovolníka. Než přelezla zábradlí, pořádně jsem všechno ještě zkontroloval. Když byla za zábradlím, vzkázal jsem přes vysílačku Švárovi, ať lana napne na maximum a nenechá žádný průvěs. Pak začalo odhodlávání ke skoku: 1 minuta, 2 minuty, 5 minut, 10 minut, čtvrt hodiny a pořád nic. Během této doby jsme byly svědky klasické reakce: "Už jdu! Nebo raději ne.", která se opakovala po celou dobu. Po nekonečně dlouhé době najednou z ničeho nic skočila. Celou dobu jsem měl připravený foťák a stejně to bylo k ničemu, protože jsem ani nestačil zmáčknout spoušť. Když došla zpět na most, říkala, že nejlepší bylo to samotné houpání. Po vytáhnutí lan jsem šel říct Švárovi, ať si jde taky skočit, když teď dvakrát po sobě jistil. Byl dost naštvaný, protože nám prý volal vysílačkou, ale my jsme mu vůbec neodpovídali, protože jsme nic neslyšeli, takže vůbec netušil, co se děje. Tom se mezitím ujal jištění, takže jsem mohl jít opět na stranu, ze které se skáče. Holky zůstaly s Tomem. Švára si vzal kanady a začal se do nich šněrovat, protože měl v plánu skočit zatím z nejvyššího místa z jedné traverzy po hlavě za nohy. Když byl připravený ke skoku, ujal jsem se foťáku a šel se připravit. Od této chvíle jsme už nefotili, ale zase pro změnu točili videa. Ani to dlouho nervalo, ozvalo se "ááááá" a Švára zmizel pod mostem. Bylo vidět, že se mu naštěstí hned zlepšila nálada. Tom nadále zůstal u jištění a na řadu šla druhá holka. Její odhodlávání moc dlouho netrvalo, ale stejně jako předchozí nic neřekla, takže foťák zůstal nevyužit. Pro ni zase byl prý nejlepší samotný pád. Když už měli obě odskákáno, podívali se ještě na můj skok, který byl stejný jako Švárův - z traverzy po hlavě za nohy. Protože jsme předchozí tři čtvrtě roku vůbec neskákali, byla to zase pořádná dávka adrenalinu. I samotná doba než jsem skočil, byla stejně dlouhá, jako když jsme začínali. Po mém skoku se holky rozloučily a odešly, takže jsme zůstali na mostě zase jen tři, já, Švára a Tomáš. Protože jsem tento večer nemusel odjíždět do Olomouce, měli jsme čas ještě na jednu sérii skoků. Švára s Tomem skočili z traverzy po hlavě za sedák, což pro ně bylo zase nové, protože z této výšky to z nás ještě nikdo neskákal. Já mám poslední dobou nějaké problémy se zády, tak jsem se na tento typ skoku, při kterém rázová síla působí nejvíce v oblasti pasu, raději vykašlal a skočil jsem si Švárův nejméně oblíbený skok po hlavě za nohy, ale otočený břichem nahoru. Z traverzy jsem nechtěl riskovat, protože přeskakovat poslepu zábradlí není zrovna hračka. Skočil jsem tedy jen ze zábradlí.
Po posledním skoku jsme začali balit. Všechny nepotřebné věci jsme naházeli do batohů a po dvou svázaných lanech jsme slanili dolů. Mezitím co Tomové vyklepávali a motali lana, rozdělil jsem a poskládal ostatní materiál. Po sbalení jsme jeli na zahradu na večeři a po té domů. O půl jedenácté v noci jsem spokojeně dorazil do bytu. Když se na toto skákání podívám zpětně, vidím úplně normální akci, na které si nic zvláštního nedělo. Kdyby se nejednalo o první skákání v tomto roce, bylo by možná podprůměrné.
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |