2008-07-21 - 2008-07-24
Cykloturistika po jižních Čechách

Čtyřdenní putování na kole po jižních Čechách. Cestu jsem zahájil v Horní Cerekvi a přes Sumrakov a Kunžak jsem dojel do Horusic. Poté jsem zamířil k Českým Budějovicím, kde jsem to u Jílovic otočil a přes Novou Bystřici a Dačice dojel domů do Třebíč

Tento výlet jsem podnikl sám, protože Švára, který měl jet také, měl pochroumané koleno. Počasí mě moc nepřálo, protože půlku cesty propršelo. První den jsem začínal v Horní Cerekvi a skončil v lesích za obcí Sumrakov. Druhý den jsem projel Kunžak, Číměř, Lásenice a dojel až do Horusic u Veselý nad Lužnicí. Třetí den jsem projížděl okolo pískoven a rybníků do Třeboně, ze které jsem dojel až do Jílovice. Poslední čtvrtý den jsem kvůli počasí jel zpět domů přes Chlum u Třeboně, Novou Bystřici, Staré Město pod Landštejnem, Dačice a Želetavu. Při tomto návratu jsem překonal svůj osobní rekord, tím že jsem ujel 150 km. Celkově jsem za ty čtyři dny proseděl v sedle kola 22,5 hodiny a ujel přes 361 km.

Článek

Cykloturistika po jižních Čechách

Toto vícedenní putování na kolech už jsme měli se Švárou naplánované zhruba tři roky, kdy jsme byly naposled. Od té doby jsem to kvůli práci nijak nestíhal, až do teď. V plánu bylo vyrazit směr Jižní Čechy někdy druhý týden o prázdninách. Jenomže hned na začátku prázdnin si Švára při 20 km běhu trochu pochroumal koleno, takže se termín začal oddalovat. Nakonec, když už začal čtvrtý týden, jsem se rozhodl, že tedy pojedu sám. Na konci června jsem si objednal brašny na kolo, takže jsem je chtěl určitě vyzkoušet.

2008-07-21 - Pondělí - Den 1

• Trasa: Horní Cerekev - Hradisko
• Vzdálenost: 30,5 km
• Čas na kole: 2 h 20 m

Cykloturistika po jižních Čechách

Celý předchozí den jsem strávil instalací brašen na kolo, takže v pondělí dopoledne už jen zbývalo sbalit věci. Před obědem jsem vyrazil do města na vlak. Po cestě jsem si ještě koupil mapu a novou pumpičku protože starou jsem měl rozbitou. Vlak jsem stihl na poslední chvíli. Po asi hodině a půl jsem dorazil na místo. Vystoupil jsem v Horní Cerekvi a vydal se na cestu. Počasí mě celkem přálo, protože bylo polojasno. Akorát foukal trochu silnější vítr, to mi ale nevadilo. Hned na začátku jsem si zajel k zatopenému lomu, který se nachází hned za obcí, abych se na něj zase po dlouhé době podíval. Naposledy jsem u něj byl, myslím, před třemi roky, kdy jsme se se Švárou vraceli na kolech z Jižních Čech. Do tohoto lomu jsme se také jezdili potápět, ale od té doby, co za to začali vybírat peníze, už jsme tam nebyli. U potápěčské boudy seděly dvě slečny, tak jsem se jich optal, jak to tu s tím potápěním chodí. Zjistil jsem, že je vše při starém a tak jsem vyrazil dál. Cestu jsem měl plánovanou směrem na Veselí nad Lužnicí kolem Jindřichova Hradce. Jenomže když jsem projel prvním lesem, uviděl jsem opačným směrem obří vysílač. Hned jsem se podíval do mapy a zjistil, že je to Javořice. Tento vysílač je vidět i od z Třebíče a vždy jsem se na něj chtěl podívat a teď jsem měl šanci. Z mapy jsem vyčetl, že z mé strany tam vede nějaká cykloturistická cesta. Změnil jsem tedy směr a vyrazil vzhůru. Protože Javořice je nejvyšším vrcholem celé Českomoravské vrchoviny, byl to docela "stoupák". Každou chvíli jsem se musel dívat do mapy, kudy jet dál, protože lesy okolo Javořice byly úplně posety lesními cestami. Když už jsem byl nějaké dva kilometry od ní, objevil jsem na mapě, že kousek od ní se nachází nějaká Míchova skála. Skály mě vždycky zajímaly a tak jsem využil své přítomnosti zde a opět změnil směr. Po chvilce jsem dojel k tabuli, která danou lokalitu popisovala. Od ní už vedla cesta přímo ke skále. Kolo jsem musel nést, protože cesta byla značně kamenitá. Když už jsem měl sto chutí to otočit, kvůli náročnosti terénu, uviděl jsem nádhernou skalní stěnu. Konečně jsem tam byl. Kolo jsem si opřel o nejbližší kámen, vzal foťák a šel obhlídnout terén. No skála to byla opravdu úchvatná, snad nejhezčí, co jsem kdy viděl. Celá lokalita se skládala ze dvou skalních věží, které byly přes 10 m vysoké a byly složeny jakoby z obřích placatých kamenů. Rozhled z vršku byl také nádherný. Bylo vidět daleko do hloubky Vysočiny. Strávil jsem tam asi hodinu a mezitím jsem dojedl veškeré jídlo, co jsem s sebou měl. Při odchodu mě jeden chlápek požádal, jestli bych mu nemohl poslat nějaké fotky e-mailem, že prý má jenom mobil a z něj nejsou fotky nic moc. Vzal jsem si od něj tedy e-mail a vyrazil konečně směr Javořice. Čím jsem byl blíže k vrcholu, tím byla cesta prudší. Až úplně nahoře se opět objevila rovina, na které stál opravdu obří vysílač. Byl součástí velkého areálu, ve kterém bylo několik budov. Celý areál jsem si obešel, abych mohl pořídit nějaké fotky. Za celou dobu jsem uvnitř nikoho neviděl, a tak jsem začal uvažovat, že tento bychom taky někdo mohli vylézt. Potom následovalo další rozhodování, jestli aspoň trochu dodržet plán a jet konečně směrem na Jindřichův Hradec anebo si to namířit směrem na jih, kde dole pod Javořicí se nachází Horní Bolíkov a lom Sumrakov, kde jsme se taky před lety potápěli, ale poslední dobou je to tam zakázané kvůli těžbě. Samozřejmě vyhrála zvědavost a tak jsem vesele pelášil lesem dolů z Javořice směrem k lomu. V lese jsem se ještě zastavil, abych se trochu napásl borůvek, které tam všude rostly. Když nad tím vzpomínám, tak to bylo za tento výlet poprvé a naposled, co jsem se u nějakých borůvek zastavoval. Potom už jsem terénem sjel až dolů do Horního Bolíkova. Přejel jsem hlavní silnici a začal opět stoupat do lesa. Když jsem dorazil k areálu kamenolomu, zjistil jsem, že se tam právě těží. Celý areál byl obehnán jedním tlustým ocelovým drátem, na kterém byla asi každých 10 m cedule "Vstup zakázán". Když už jsem sem ale dojel, tak jsem se na zatopený lom chtěl podívat. Jel jsem proto na kole těsně okolo toho ohrazení směrem k lomu. Po asi 100 m se z areálu ozvala hlasitá siréna. Myslel jsem si, že se chystají na odpalování, ale to jsem se mýlil, protože po chvíli se za mnou ozval štěkot psů. Když jsem se otočil, tak jsem uviděl jednoho chlápka se dvěma psi, jak jde ke mně. V té chvíli mě došlo, že ta siréna, byla nejspíš poplach, který jsem spustil. Když ke mně došel, začal na mě dost nepříjemným hlasem mluvit, co tam dělám, když je tam zakázaný vstup. Mezitím ti jeho psy, spíš štěňata, mě oblizovali nohy. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem nikam nelezl, že jsem pořád jen před zákazem. To mu ale bylo jedno, a vysvětloval mi, že teď musí volat na centrálu, aby sem žádná policie na kontrolu jet nemusela. Nechtěl jsem ho naštvat ještě víc, proto jsem vzal kolo a šel zase zpátky. Po cestě jsem se z něj snažil dostat, jak je to tady s potápěním. Snažil se mi namluvit, že se tady nikdy nepotápělo. V té chvíli mě naštval ještě víc, protože sám jsem se tam už potápěl. Řekl jsem mu, ať ze mě nedělá blba, že vím, že se tady občas ještě potápí. Trochu tedy změkl a řekl mi, že potápění zde je možné jen zvláštní povolení. Když už nebylo, co z něj dostal, pokračoval jsem v cestě. Úplně nahoře v lese by vysílač, na který jsem měl prvně v úmyslu si vylézt, jenže s touhle zkaženou náladou a se skutečností, že je na tento vysílač vidět z onoho kamenolomu, jsem to raději vzdal a pokračoval dál cestou. Po chvíli jsem uviděl, jak nějaký chlápek jede na kole napříč lesem směrem k lomu. Nechápal jsem, ale když se po pár minutách ozvala opět siréna, začal jsem se smát. Projel jsem obcí Sumrakov a dále jsem pokračoval podle mapy lesem k nějakému zajímavému místu zvanému Hradisko. Posledních 100 m cesty bylo opět tak kamenité, že jsem musel kolo nést. Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že se jedná pouze o skálu, ale nádhernou skálu. Byl to takový asi pěti metrový převis, který při západu slunce měl krásnou načervenalou barvu. Právě když jsem dorazil, končili na něm svou činnost lezci, kteří tu zajišťovali nějakou akci pro děti. Cestou z Hradiska jsem musel kolo opět nést, protože kameny stále pokračovaly. Až skončily, nasedl jsem na kolo a opatrně sjížděl lesem. V jednom místě jsem narazil na rozcestí bez označníku. V mapě nic nebylo, tak jsem se musel rozhodnout, doleva nebo doprava. Vlevo to vypadalo lépe, tak jsem tam vjel. Po asi 50 m cesta končila na poli, takže mi bylo jasně, že jsem odbočil špatně. Ovšem z pole byl nádherný rozhled směrem na jih, a tak mě napadlo, že bych tu mohl přespat. Vysypal jsem brašny a začal stavět stan. Když byl skoro hotov, zjistil jsem, že jsem doma zapomněl kolíky. Vzal jsem proto svůj nůž a začal je vyřezávat ze dřeva. Po hodině práce byl stan konečně postavený. Kolo jsem schoval do malé předsíňky, věci naházel do stanu a ulehl ke spánku. Tento den jsem toho moc neujel, jen něco kolem 30 km, zato jsem ale viděl pár zajímavých míst, kde jsem ještě nebyl.

2008-07-22 - Úterý - Den 2

• Trasa: Hradisko - Horusice
• Vzdálenost: 100 km
• Čas na kole: 6 h

Cykloturistika po jižních Čechách

Další den ráno jsem sbalil věci, upevnil brašny na kolo a vyrazil na další cestu. Počasí se oproti předchozímu dnu trochu zhoršilo. Bylo zataženo a vypadalo to, že bude pršet. Vrátil jsem se zpět na křižovatku, kde jsem tentokrát jel správným směrem. Po pár minutách jsem vyjel z lesa a dál už jel konečně jen po silnici. Dnes jsem měl v plánu dojet do Kunžaku, pak pod Jindřichův Hradec a nakonec dojet konečně až do Horusic. Protože jsem předchozí den snědl veškeré jídlo a koupit jsem si už nic nestihl, měl jsem velký hlad a po cestě jsem hledal nějaký obchod. Bohužel jsem projížděl samými malými vesničkami, takže obchod žádný. Projel jsem obcí Heřmaneč a v Olšanech jsem odbočil doleva do lesů, protože na druhé straně lesa mělo být nějaké rašeliniště. Spíš než očekávaná památka, která vlastně byla cedule Přírodní památka uprostřed rákosí, mě překvapil pomník, který vyrostl přímo uprostřed silnice. Za oním rašeliništěm jsem sjel z kopce a dorazil do Kunžaku. Na náměstí jsem si konečně nakoupil zásobu jídla a kolo opět ztěžklo. Právě když jsem nakupoval, začalo pršet. Protože už bylo kolem 12. hodiny, snažil jsem se najít nějaké místo, kde bych si mohl dát teplý oběd. Kousek od náměstí jsem našel hospodu, kde mně schovali kolo, takže jsem se v klidu najedl smaženého sýru. V průběhu oběda si ke mně přisedli nějací chlápci, z nich jeden měl syna, který provozuje závodně triatlon, takže se mě začal vyptávat, odkud kam jedu a jak se mi jede. Chvíli jsem s ním hovořil, ale protože čas letěl a bylo již kolem 14. hodiny, musel jsem opět vyrazit na cestu. Když jsem vyjel, chytl mě pěkný slejvák. Až zmizel, udělalo se na chvíli úplně jasně, takže jsem zase uschl. Takhle modro jsem neměl ani předchozí den další dny už bylo jedině hůř. U Ratmírovského rybníka přišla další průtrž, naštěstí už jsem se stihl schovat. Když jsem podle mapy zjistil, že se nějak nebezpečné přibližuji k Jindřichovu Hradci, odbočil jsem doleva a směřoval zase dolů na jih k České Kanadě. Projel jsem okolo Kačležského ryníka, kde se koná každý rok triatlon a potom už jsem sjížděl z kopce až do Číměře. Z Číměře jsem začal na chvíli zase stoupat směrem k Hradci, abych si u Hejlíčka prohlídl zbytky starých vojenských bunkrů. Bunkry se mi podařilo najít asi po hodině, protože byli roztroušené uprostřed lesa a ještě mi práci stěžoval déšť. Déšť dlouho nepřestával a já měl málo času, tak jsem musel pokračovat za deště. V rychlosti jsem dojel do Lásenic, kde jsem se schoval v autobusové zastávce. Po dešti jsem se opět vydal na cestu. Projel jsem Vydří a Polště a zase odbočil na jih, abych našel cestu k rybníku Holná. Bohužel jsem odbočku přehlídl, takže jsem dojel až do Jemčiny. Když jsem to zjistil, musel jsem to zase otočit a pelášil jsem na sever, tentokrát už po silnici, která vedlo přímo k rybníku. Po nějaké době jsem k němu dojel. Prohlídl jsem si místí kemp, Památný strom a velký ostrov Naxos uprostřed rybníku Holná. Další cesta vedla okolo kaple Evženovo Údolí, která stála uprostřed lesa, přes vesnici Hamr až do Veselí nad Lužnicí. Projel jsem centrum a zamířil do Horusic, kde bydlí naši známí, konkrétně babiččina sestra. Když jsem sjížděl z Veselí do horusic, tak mě zaujala dokonale tmavomodrá obloha, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl. Jediné co rušilo úplnost oblohy, byl na západě světlomodrý dým z Temelína. Byla to opravdu nevšední scenérie. Na zvonek u známých v Horusicích jsem zazvonil asi ve čtvrt na devět večer. U nich jsem se vykoupal a snědl část svých zásob. Když se dodívali na televizi, povídali jsme si, jak se mi daří a kam zase jedu. Když na nás padla únava, šli jsme spát. Na spaní mi přichystali celou rozkládací pohovku, takže jsem měl nádherné letiště jen pro sebe. Určitě to bylo lepší, než někde spát venku v dešti. Po ujetých 100 km to byl nádherný odpočinek.

2008-07-23 - Středa - Den 3

• Trasa: Horusice - Jílovice
• Vzdálenost: 81 km
• Čas na kole: 6 h

Cykloturistika po jižních Čechách

Ráno po probuzení jsem dojedl poslední zbytky mého jídla. Chvíli po snídani jsme ještě hovořili, co je kde nového, ale pak jsem se musel vydat na cestu. Dnešní směr byl jet přímo na jih k Novohradským horám. Počasí mě přálo, protože bylo polojasno a foukal severní vítr, takže mě ještě pomáhal. Nejel jsem po hlavní silnici, ale po cykloturistických cestách mezi pískovnami. První pískovna, kterou jsem míjel, byla Horusická. U ní jsem se zastavil u písečných dun, označených jako Přírodní památka. V obci Vlkov jsem opět doplnil zásoby. Když jsem přejížděl v jednom místě železnici, spatřil jsem, že na ní leží dvě přejeté labutě. Jedna bílá a jedna šedá, asi mládě. Ta bílá měla vytržený krk a hlava jí ležela o 20 m dál. Šedá byla ještě živá, ale myslím si, že už ji moc času nezbývalo. Každopádně protijedoucí cyklisté mládě odnesli k nejbližšímu rybníku. Po zdokumentování tragédie jsem pokračoval v cestě. Když jsem projel okolo rybníků Naděje, Láska a Víra, tvořící jeden celek, zastavil jsem v jednom kempu na oběd, kde jsem si dal kuřecí steaky. Když jsem naplnil žaludek, jel jsem dále cykloturistickou cestou až k Rožmberku, největšímu rybníku České republiky. Cestu jsem měl značně stiženou, protože nějací aktivisti na celý její délce zrušili označení. Stejně jsem nakonec, ale úspěšně k rybníku dorazil. Když jsem projížděl přes hráz, zatáhlo se a začalo strašně foukat. Zastavil jsem u místí buňky a koupil jsem si bramboráčky a nějaké pití. Když se vítr umoudřil, pokračoval jsem po vedlejších silnicích dál. Projel jsem přes Dunajovice a Břilice a byl jsem v Třeboni. Třeboň jsem projel kompletně celou. Lázně, parky, centrum, Svět, prostě všechno. V jednom obchodě jsem se zastavil, abych koupil mapu Třeboňska, protože to byla jediná mapa, která mi chyběla. Po Třeboni jsem měl další cíl dojet k Přírodní památce Červené blato. Za vesnicí Branná jsem odbočil na cykloturistickou cestu, která mě měla zkrátit cestu přes les okolo rašeliniště Ruda u Kojákovic. Vše vypadalo dobře do té doby, než jsem s kolem zapadl do bahna do výše středů kola. Kolo jsem musel dál vést, protože bahna byla všude velké množství. Než jsem se po několika set metrech dostal na zpevněnou cestu, měl jsem kolo úplně hnědě. Nadával jsem hlasitě na celý les. Koukl jsem do mapy, kde je nejbližší rybník, abych si kolo mohl vyčistit. Naštěstí byl jen kousek od cesty. Dojel jsem k němu, shodil brašny a z místní pramice jsem celé kolo vykoupal. Hadrem jsem ho dočistil. Brašny jsem jenom otřel a vše jsem zase poskládal zpět. Celá očista trvala asi hodinu. Se zlepšenou náladou jsem pokračoval dál. Ve vesnici Kojákovice jsem ale špatně odbočil, protože po chvíli jsem zjistil, že jedu zpět na Třeboň. Zorientoval jsem se v mapě a zjistil jsem, že jsem opět kousek od toho bahna. Nevracel jsem se zpět do Kojákovic, ale objel jsem okruh okolo toho zákeřného bahna. Když jsem znova dojel do Kojákovic, měl jsem najeto o 10 km více. Celková ztráta času byla dvě hodiny. Při výjezdu z Kojákovic, jsem poprosil jednoho místního chlápka o trochu oleje, abych mohl promazat celé kolo, protože od toho rybníka začalo dost drhnout a vrzat. Když jsem projížděl vesnicí Kramolín, tak jsem se usmíval, protože vesnice se stejným názvem je i u nás u hráze Dalešické přehrady. Když jsem dorazil do obce Jílovice, došlo mi, že jsem na tom velice špatně s časem. Nemyslím s aktuálním časem a časem celkovým. Už byla středa a já potřeboval být zpět doma v Třebíči nejpozději v pátek odpoledne, kvůli další akci. Asi hodinu jsem přemýšlel, jak to vyřešit. Prvně jsem měl v plánu dojet až do Novohradských hor, odtamtud pak do Českých Budějovic, z kterých bych jel zpět vlakem. Nechtěl jsem ale moc riskovat a tak jsem se rozhodl, že další den pojedu pomalu směrem domů. Červené blato jsem musel taky zrušit. Slunce pomalu klesalo, a tak jsem začal hledat místo pro přespání. Kroužil jsme v lesích a polích mezi Kramolínem, Jílovicemi a Jiterní Vsí. Než jsem našel místo v malém lesíku, najezdil jsem a nachodil snad dalších 10 km a slunce zapadlo. Abych se k němu dostal, musel jsem kolo táhnout asi 1,5 km přes zarostlé pole. Fuj, pěkná makačka. Rychle jsem postavil stan, shodil brašny z kola a zalezl do stanu. Než jsem spokojeně po 81 km ulehl, byla už tma. Pamatuji si, že jsem z toho místa neměl vůbec dobrý pocit a raději bych byl úplně někde jinde, bohužel už bylo pozdě. Po snědení poloviny zásob, jsem usnul jako dřevo.

2008-07-24 - Čtvrtek - Den 4

• Trasa: Jílovice - Třebíč
• Vzdálenost: 150 km
• Čas na kole: 8 h

Cykloturistika po jižních Čechách

Když jsem se ráno probudil, pršelo. To se mi vůbec nelíbilo. Snědl sem zbytek zásob a čekal, jestli to přestane. Asi za hodinu konečně přestalo. Vylezl jsem ven a vše opatrně sklidil. Jediné suché místo bylo pod stanem, takže jsem vše skládal tam. Ještě ve stanu jsem se kvůli počasí rozhodl, že domů jedu určitě, ale hlavně, že to zkusím zdolat celé za tento jeden den. Podle odhadu to bude určitě přes 140 km, které jsme ujeli před třemi roky se Švárou, když jsme se vraceli z Horusic. Přejel jsem pole k silnici, zvolil směr domů a velice svižným tempem vyrazil. Normální cestovatelská rychlost nepřesahuje 15 km/h. Když jsem ale po 20 km dojížděl k Majdaléně, měl jsem průměrnou rychlost 25 km/h. Přes Majdalénu protéká řeka Lužnice a právě v tomto místě se nachází jez smrti. Dojel jsem k němu, ale moc hrůzy nebudil. Asi teklo málo vody. Pokračoval jsem tedy v cestě do Chlumu u Třeboně. V tomto místě jsem potkal první cykloturisty, kteří se také táhli s bagáží. Místní rybník Hejtman jsem objel po východním břehu okolo chat a kempů. Když jsem dorazil do Staňkova, nakoupil jsem si v obchodě další zásoby. Když jsem se zase rozjížděl na cestu, začalo pršet. Naštěstí po chvíli přestalo. Další cíl byla Nová Bystřice. Cesty přes les jsem už znal, protože jsme tudy jeli před třemi roky se Švárou, akorát opačným směrem. Po nějaké době jsem projížděl okolo kamene republiky. Kousek od něj se nachází i nejsevernější bod Rakouska, takže jsem se tam taky zajel podívat. Nejzajímavější na tomto místě byla stará zrezlá prostřílená německá přilba z války. Oběd jsem si dal v lesním hotelu u Novomlýnského rybníka. Ceny tu byly opravdu mastné, protože za jednu česnečku a vajíčka jsem vyplázl přes 150 Kč. V té chvíli bylo ale hlavní, že jsem se najedl. Ještě než jsem dojel do Nové Bystřice, tak jsem se jel podívat na hraniční přechod Blanko - häuser, který mě zůstal v paměti z minulé cesty. Tenkrát byla česká strana v katastrofickém stavu. Budka byla zarostlá a závora byla podepřená klackem, o kterém jsme netušili k čemu je. Když jsme ho oddělali a závora se zlomila, tak jsme pochopili. Naopak rakouská strana byla jak nová. Když jsem tudy projížděl tentokrát, bylo vše už pryč, škoda. Jediné co zůstalo, byla značka Státní hranice. U Nové Bystřice jsem projížděl okolo golfového hřiště, které se oproti minule snad ještě víc rozrostlo. Novou Bystřicí jsem projel celkem rychle. Dalším cílem bylo Staré Město pod Landštejnem. Po hlavní silnici jsme jeli minule, tak jsem to tentokrát vzal po vedlejších, které byly značené jako cykloturistické. Když jsem v lesích při několikakilometrovém stoupání předjížděl dvojici cyklistů, kteří měli také bagáž, říkal jsem si, kam asi jednou. Na vršku, když jsem si u mapy dotahoval sedlo, přijel jeden z nich, mladík starý asi jako já. Zeptal jsem se ho, kam teda jedou. Mezitím jeho holka projela kolem a pokračovala dál. Odpověděl, že prý jedou na Třeboňsko. V té chvíli jsem se zasmál a řekl mu, že to asi moc pravda nebude, protože z Třeboňska jedu já. V té chvíli dost znejistil. Na mapě jsem mu ukázal, kde právě jsme a kam vede tato cesta. Teď už mně věřil. Prý se asi zamotali v Nové Bystřici a vyrazili opačným směrem. No, vůbec jsem jim nezáviděl tohle dlouhé ale hlavně zbytečné stoupání lesem. Hned na to začal hledat svou přítelkyni, aby to mohli otočit. Řekl jsem mu, že už dávno projela. Vyrazil tedy rychle za ní. Já jsem si v klidu dotáhl sedlo a snědl nějakou tyčku. Potom jsem vyrazil stejným směrem za nimi. Cesta se lámala a začala prudce klesat. Několik minut jsem sjížděl a odbočoval, až jsem dojel k další mapě, kde stála pouze jeho přítelkyně. V té chvíli už jsem věděl, že to budou mít dnes ještě zajímavý. Dojel jsem k ní a zeptal jsem se, jestli už jí dojel její přítel. Prý že ne. Vysvětlil jsem jí, že jel přede mnou, takže musel někde špatně odbočit. Zkoušela mu zavolat mobilem a nebyl tam signál, takže se otočila a jela zpátky. Protože to byla částečně moje vina, že se rozdělili, jel jsem ho také hledat. Na mapě jsem našel nejpravděpodobnější odbočku a vydal se k ní druhou stranou. Celkem jsem projezdil v lesích asi 10 km, ale nikoho jsem nenašel, a tak jsem pokračoval dál svým směrem. Projel jsem dvěma malými vesničkami a byl jsem ve Starém Městě. Na tachometru jsem měl 75 km, což byla podle mého odhadu polovina celkové vzdálenosti. Protože bylo už odpoledne a já jsem byl přibližně v polovině cesty, moc dlouho jsem se tam nezdržoval a hned po svačině jsem vyrazil za dalším cílem, do Dačic. Minule jsme jeli přes Slavonice, ale to bych si pěkně zajel a na to nebyl čas. Cesta vedla přes Český Rudolec, za kterým se pořádně zatáhlo a začalo mrholit. Počasí se už nezlepšilo, takže jsem jel pořád v mlze. V Dačicích jsem musel projet opatrně přes náměstí, protože bylo v kopci, povrch byl z kostek a pršelo, takže to pěkně klouzalo. Naštěstí jsem projel bez úhony. Z Dačic už jsem mířil přímo na Třebíč. Když jsem dojídal poslední zbytky zásob v Nové Říši, spočítal jsem, že pokud pojedu do Třebíče napřímo přes Želetavu, budu mít najeto jen něco přes 140 km. To se mi ale nelíbilo, takže jsem plánoval, kudy to ještě natáhnout. Nakonec jsem rozhodl, že pojedu přes Starou Říši a na křižovatce hlavních silnic zvané Kasárna odbočím zpět dolů na Želetavu, z které už pojedu domů. Jak jsem naplánoval, tak jsem udělal. Jediná změna, kterou jsem ještě podnikl, byla v Římově, kde jsem odbočil na Čáslavice, abych si to ještě trochu prodloužil. Potom už jsem projel jen přes Sádek, Mastník a Stařeč úspěšně dorazil domů do Třebíče. Doma jsem ovšem jen vzal obal na stan a jel ještě na zahradu do Poušova, abych tam celý stan mohl nechat a nemusel jsem se s ním otravovat další den. V té době jsem měl ujeto necelých 150 km. Chvíli jsem mluvil s mamkou, která mi hned zkazila náladu, protože mě přebila, když mi řekla, že ona ujela na kole s bagáží už 2x 170 km. Pak mě začala zima a kručelo mě v břichu, takže jsem rychle zase pelášil domů. Když jsem dorazil domů, měl jsem na tachometru přesně 150 km, což znamenalo, že jsem opět překonal svůj osobní rekord. Počasí sice stálo za houby, ale to už mě bylo jedno, protože jsem ležel ve vaně a dlabal slaninovou pizzu z pizzerie. Jediné co mě leželo v hlavě, byli ti dva mladí lidé, co se navzájem ztratili v České Kanadě. Osobně si myslím, že pokud neumřeli, tak se tam hledají do dnes.

Závěr

Cykloturistika po jižních Čechách

Tenhle výlet jsme sice měli v plánu jet dva, ale i tak jsem to úspěšně zvládl sám. Brašny na kolo jsem měl velký, takže problém s místem nebyl. Kdybychom akorát jeli oba, tak bych toho nemusel brát tolik. Trasu jsem si kvůli počasí trochu zkrátil, a proto jsem byl doma o den dříve. Obvykle jezdím jen po silnicích, kde toho k vidění moc není. Ovšem při tomhle putování jsem projížděl hlavně lesní cesty, takže jsem viděl opravdu zajímavé věci. Celkově jsem za ty čtyři dny proseděl v sedle kola 22,5 hodiny a ujel přes 361 km. Doufám, že příští rok už nebude mít Švára problémy s kolenem a na další cestu vyrazíme společně.

Fotky: 118x

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách

Cykloturistika po jižních Čechách