	Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše!
	"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)

Vše Články Fotky Videa

Recenze Teorie

Rope Jumping Kienova houpačka Pád do lana Slaňování Improvizované úvazky Kladkostroj Beznapěťové kotvení lan Beznapěťové spojení lan Slackline Powerbocking Klusking Potápění s přístrojem Volné potápění Cliff Diving Stopování Suspension

Lokality

Komíny Lezecké stěny Mosty Skály Vodní plochy Vysílače

Nabídka Média o nás Kontakty Členové Ankety Kniha návštěv

Odkazy

Proběhlé akce

0 komentářů • roBOT

2008-10-16 22:57:04 • 2021-10-28 01:58:41

◄ ►

2008-07-28 - 2008-08-03
Výstup na Mont Blanc

zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš

Celotýdenní výlet do Francouzských Alp, kde jsme podnikli výstup na Mont Blanc z francouzské strany přes chaty Tete Rousse, I' Aig du Goûter a Biv Vallot. Kvůli nepřízni počasí se nám výstup na vrchol podařil až na druhý pokus.

Celotýdenní výlet do Francouzských Alp, kde jsme podnikli expedici na Mont Blanc (4810). Pondělí jsme strávili pouze v autě na cestě do Francouzských Alp. Další den jsme z Chamonix vyjeli lanovkou na Bellevue La Chalatte (1790), odkud jsme šli po svých až k chatě Tete Rousse (3167). Ve středu byl podniknut pouze tříhodinový výstup k chatě I' Aig du Goûter (3817). Následující den jsme se pokusili o výstup na Mont Blanc (4810), ale kvůli špatnému počasí jsme skončili pouze v chatě Biv Vallot (4362), ze které jsme se zase vrátili zpět k chatě I' Aig du Goûter (3817). V pátek jsme opět podnikli výstup a úspěšně se nám podařilo vyškrábat až na samotný vrchol Mont Blancu (4810). Poté jsme se opět vrátili zpět k chatě I' Aig du Goûter (3817). Předposlední den jsme sestoupili trochu jinou cestou zpět až do Bellevue La Chalatte (1790), odkud jsme sjeli lanovkou do Chamonix. V neděli jsme opět strávili den v autě při cestě do České republiky. Nejprve jsme byli na tuto akci pozvaní, ale nějak se to zvrtlo a z původních osmi lidí jsme jeli jen my dva a ještě jsme si to museli sami naplánovat. Přes prvotní obavy z náročností celé akce, vše nádherně vyšlo a my zažili velice zajímavé chvíle a získali mnoho nových zkušeností. Expedice se vydařila a my, sice až na druhý pokus, stanuli úspěšně na naší první čtyřtisícovce, na samotném vrcholu Mont Blancu (4810). Podobnou akci musíme určitě někdy zopakovat. Stalo se tak v létě 2012, kdy jsme společně s Vertikálou pokořili Elbrus (5642) nacházející se v Rusku, označovaný taktéž jako nejvyšší hora Evropy.

Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Výstup na Mont Blanc

Na tuto akci jsme se připravovali již od konce května, kdy jsme se o ní dozvěděli. Začalo to tak, že když jsem jednou v pátek večer přiběhl na zahradu dát věci na vyprání, zeptala se mě mamka, jen tak mezi řečí, jestli prý nechci jet na Mont Blanc. Když to vypadalo, že mě to zajímá, vysvětlila mi, že jedna její známá, paní Čermáková, plánuje tuto akci na přelomu července a srpna a je pozvali, aby jeli s nimi. Bohužel ale ve stejnou dobu měla jet s taťkem na jinou dovolenou, takže museli odmítnout a zvali proto mě. Jestli budu moct, tak prý můžu vzít nějaké kámoše. Hned mě napadl náš team, ale moc jsem nevěřil, že do toho půjdou, protože jsem odhadoval, že to bude finančně náročné, což by pro ně, jako studenty, nebylo moc výhodné. Každopádně jsem další den v sobotu na tréninku VZS, potkal Šváru a Matesa a mohl jsem jim návrh předhodit. Překvapivě byli oba pro, že by do toho šli. Jenom ať o tom seženu, co nejvíc informací, hlavně co se týče peněz. Hned odpoledne jsem vše vyřídil mamce a čekal do dalšího víkendu. Když jsem opět přijel do Třebíče, mamka mi sdělila, že peněz to moc stát nebude, akorát co projedeme autem, co si koupíme a popřípadě nějaké další menší poplatky. Když jsem to vyřídil kámošům, vypadalo to, že do toho teda půjdeme. Na nějakou příští sobotu nebo neděli, teď už sám nevím, nám mamka domluvila posezení u paní Čermákové, která celou akci pořádá. Tuto informaci jsem sdělil i bratranci Delphimu, protože jsem předpokládal, že ho to bude taky zajímat. I když je to postarší žena, je hodně aktivní a na horách dělá horského vůdce. Celkově jsme se u ní sešli čtyři, já, Švára, Mates a Delphi. V průběhu jedné hodiny nám sdělila mnoho informací- jaké potřebujeme oblečení a vybavení, které jídlo si s sebou brát, jakou cestou se do Francie pojede, jak se na Mont Blanc vůbec chodí a další podrobnosti. Když jsme skončili, vypadalo to dobře, protože jediné, co nám asi chybělo, bylo nějaké oblečení a nějaké speciální vybavení. Ovšem dozvěděli jsme se i jednu špatnou zprávu. Celá akce není ještě definitivní, protože se čeká na jejího přítele, na kterém to vše stojí. Jeden jeho známý měl kolaps v práci a on teď za něj musí zaskakovat. A pokud by to trvalo až do chvíle odjezdu, celá akce by se musela zrušit. Tenkrát jsem věřil, že to vyjde. Mezi s sebou jsme se domluvili, co kdo bude potřebovat a kdo co sežene. Na internetu jsme vybrali vše, co bychom asi potřebovali a pak už nám nezbývalo nic jiného, než čekat, jak se to vyvine. Čím více se blížil datum odjezdu, tím více jsme s tím počítali. Ovšem na začátku července mě zavolal ten chlap, na kterém to bylo vše závislé, a sdělil mi, že musí v práci zůstat i nadále, a proto nikam jet nemůže a celá akce se ruší. Nejprve bylo v plánu, že nás celkem pojede osm, oni čtyři a mi čtyři. Teď to ale zkrachlo. Tuto zprávu jsem sdělil Švárovi. Oba jsme byli naštvaní. Takového plánování, očekávání, shánění a nakonec nic. Takhle lehce jsem to ovšem vzdát nechtěl, a proto mě hned napadlo, že bychom do toho šli sami. Švárovi se to taky zamlouvalo, jen měl strach, abychom to sami bez průvodce zvládli, když jsme ještě nikdy takovouto činnost nedělali. Každopádně jsme s tím začali počítat. Domluvili jsme si opět schůzku s paní Čermákovou, kde jsme tentokrát museli zjistit úplně všechny informace. Když jsme to pak dali dohromady, usoudili jsme, že bychom to měli zvládnout celkem v pohodě. Když jsme se se Švárou dohodli, že pojedeme, zbývalo to pouze říct zbývajícím kámošům. Mates začal být dost pesimistický a rozhodl se, že s námi nepojede, protože si myslel, že by nás brzdil. Rozmluvit se nám mu to nepodařilo. Takže jsme zůstali jen tři. Delphi to neměl ale také jisté. Chtěl s námi sice jet, ale nevěděl, co na to jeho rodiče. Nakonec mu to ale zakázali, takže jsme zůstali jen dva, já a Švára. Z původních osmi lidí se to pěkně zredukovalo. Mělo to aspoň jedno velké pozitivum: Míň lidí, míň problémů. Týden před odjezdem, jsem byl ještě na kolech v Jižních Čechách. Hned jak jsem se vrátil, začali poslední přípravy: Sehnat veškerý materiál. Karimatku jsem si koupil již na cestování po Jižních Čechách, takže už jsem ji měl i odzkoušenou. Mapu Chamonixu a Mont Blancu jsem měl objednanou v knihkupectví, takže ji stačilo jen vyzvednout. Oblečení a lezecký materiál jsem moc neřešil, protože doma jsem ho měl velké množství. Důležité bylo zařídit si pojištění, kdyby se nám něco stalo. Poslední všední den (v pátek) před odjezdem, jsem zajel do Brna a vyzvedl dvoje mačky a dva cepíny. Den před odjezdem (v neděli) jsme zajeli oba do města a nakoupili jídlo na celý týden, především lehké, skladné a energetické jídlo. Cestou z města jsme si na záchranářské klubovně vyzvedli ochranné přilby. Tím jsme dokončili shánění veškerého materiálu. Večer zbývalo jen vše poskládat do baťohu a tím odzkoušet, jestli se to tam vůbec vleze. Protože sám nosím dioptrické brýle a žádné expediční s možností přidání dioptrických skel jsem na trhu nenašel, musel jsem si je vyrobit sám. V Armádě jsem vyfasoval sluneční brýle, které téměř dokonale kryjí oči. Do těchto brýlí jsem vlepil jednotlivá dioptrická sklíčka ze svých starých brýlí a tím jsem si vytvořil dioptrické sluneční brýle, které dobře kryjí oči. Než jsem ovšem ten večer vše dodělal a připravil, bylo dávno po půlnoci. Protože odjezd jsme měli plánovaný na čtvrtou hodinu ranní, moc hodin spánku mě nezbývalo.

2008-07-28 - Den 1 - Pondělí

Trasa: Česká republika (Třebíč) - Francie (Chamonix)
Vzdálenost: kolem 1 200 km
Čas cestování: kolem 15 h

Výstup na Mont Blanc

V pondělí ráno jsem vstal někdy po třetí hodině, abych do čtvrté hodiny vše stihl sbalit, najíst se a popřípadě si vzpomenout, na co jsem zapomněl. Vše proběhlo rychle, a tak jsem od půl čtvrté už jen čekal, až dorazí Švára. Ten měl ale zpoždění, proto jsme vyrazili až před pátou hodinou ranní. V Jihlavě jsme natankovali plnou nádrž a pak jsme po dálnici jeli na Prahu. Někde uprostřed vzdálenosti mezi Třebíčí a Prahou jsme si dali první přestávku. Praha nebyla brzy ráno moc zahlcená, takže jsme ji projeli během jedné hodiny. Další cesta vedla okolo Plzně na přechod Rozvadov. Na poslední české benzínce jsme opět natankovali nádrž na maximum a vjeli do Německa. Německem jsme jeli pouze po dálnicích. Po několika desítkách kilometrů jsme narazili na první objížďku a tak jsme museli sjet z dálnice. Během pár minut jsme na ni zase najeli a pokračovali v cestě. Za dalších několik desítek kilometrů jsme museli opět sjet z dálnice, protože na ní probíhali stavební práce. Žádná objížďka zde ovšem značená nebyla, a tak nám nezbývala nic jiného, než se držet kolony, která jela před námi. Po půl hodině nás navedla zpět na dálnici a my mohli pokračovat. Když jsme projížděli chráněnou krajinnou oblastí, udělali jsme si u benzínky další přestávku. Další cesta vedla ke Karlsruhe. Před tímto městem jsme zabočili na jih a mířili na Basel. Po několika hodinách na tomto úseku, jsme si museli dát další přestávku, protože jak svítilo slunko, tak v autě bylo jako v sauně. Když na to tak vzpomínám, tak jsem se na této cestě zpotil více, než při samotném výstupu na Mont Blanc. Když jsme přejížděli hranice u Švýcarského města Basel, byli jsme jediní, které celníci kontrolovali. Konečně jsme vjeli do Švýcarska. Naše další cesta vedla směrem k Bernu, hlavnímu městu Švýcarska. Asi prvních 50 km vedla cesta jen podhůřím Alp, ale i tak nás obklopovaly obří kopce, aspoň v porovnání s našimi. Pak jsme vyjeli z vršků a jeli po dlouhé rovině až k Bernu. Před Bernem jsme zastavili u další benzínové pumpy, abychom dotankovali nádrž. Když jsem se pořádně rozhlédl, poznal jsem, že na této pumpě jsme stavěli také před sedmi lety, kdy jsem s taťkem jel na výlet do Švýcarska. Když jsme opět vyjeli na cestu, odbočili jsme na špatnou dálnici, ale toho jsme si všimli až o několik desítek kilometrů dál. Tato cesta nás vedla k Ženevskému jezeru do města Lausanne. Tam jsme ale jet nepotřebovali, a tak jsem v mapě našel odbočku, která nás z tohoto směru dostala zpět na směr do Vevey. Toto město sice také leží u Ženevského jezera, ale asi o 50 km východně. Než jsme se dostali na správnou dálnici, museli jsme asi hodinu projíždět Švýcarskými vesničkami. Zde mě nejvíce zaujali domy, protože téměř všechny, jak staré tak nové, měli dřevěné okenice. Když jsme přijížděli k Vevey, otevřel se nám výhled na celé Ženevské jezero, které je asi 100 km dlouhé. Jižní břeh jezera tvoří přírodní hranici s Francií. Na jeho západním konci leží Ženeva, za kterou už je jen Francie. Tímto směrem jsme ovšem nejeli. Naše cesta vedla nyní na východ k městu Martigny. Cestou od jezera k tomuto městu jsme jeli asi hodinu a celou tu dobu jsme projížděli obřím údolím, jehož strany byly lemovány opravdu obřími kopci. V průběhu cesty jsem koukal po každém větším hrbolu, takže jsem si na tomto místě málem ukroutil hlavu. Kdybychom v Martigny pokračovali rovně, respektive doleva, jeli bychom k Matterhornu. Tam jsme ale nechtěli, aspoň ne tentokrát, a tak jsme odbočili doprava a začali stoupat po serpentinách po obří vinařské stráni směrem k Chamonixu. Z úpatí kopce, na který jsme vyjížděli, byl nádherný rozhled, a tak jsme několikrát zastavili, abychom se pokochali výhledem. Přehoupli jsme se přes sedlo mezi horami a sjížděli jsme opět dolů, tentokrát už k hraničnímu přechodu. Po cestě se odkrývaly nádherné výhledy na obří propasti, mosty vedoucí přes ně nebo horskou přehradu, která byla vidět vysoko nad námi. Projeli jsme přes hranici, pár vesniček a pak už jsme sjížděli po serpentinách k Chamonixu. V té chvíli se nám vyskytl pohled na celou západní část pohoří okolo Mont Blancu. Byl vidět i obří ledovec, který tekl ze samotných vršků. Zhruba ve čtvrt na osm večer jsme dojeli do Chamonixu, ze kterého byl nádherně vidět celý Mont Blanc. Na začátku jsme zastavili, abychom si ho pořádně prohlédli. Byl opravdu obrovský. Ta představa, že se tam zítra budeme někde škrábat nahoru, byla dost zvláštní. Když jsme Chamonixem projížděli, Švára navrhl, že bychom někde mohli zastavit a městečko si prohlédnout, protože vypadalo nádherně. Plán byl ale takový, že nejprve najdeme lanovku, kterou se ráno vyvezeme nahoru. Než jsme ji našli, museli jsme projet celé město, protože stála úplně na konci v části zvané Les Houches. Na tachometru mezitím přibylo dalších 10 km, takže jsme byli rádi, že jsme to město nešli projít nejprve pěšky. Kousek od lanovky jsme zaparkovali a šli se pořádně porozhlédnout kolem. Zjistili jsme, že jedna jízda lanovkou stojí 10€ a zpáteční 12,90€, což nebylo nijak hrozné a jezdit by měla už brzy z rána. Pak jsme šli najít něco na přespání. O hotelech jsme ani nauvažovali, protože ceny byly opravdu šílené. Podle mapy jsme našli kemp, kde to cenově zas tak hrozné nebylo. Chvíli jsme nad tím dumali, ale pak jsme se rozhodli, že zkusíme najít něco, kde bychom se vyspali zadarmo. Po několika desítkách minut prolézání okolí jsme objevili nějaký opuštěný hotel s chatkami, nejspíš zkrachovalý. Chatky byly zarostlé v křoví, takže na ně nebylo vidět a proto jsme se rozhodli, že přespíme na verandě jedné z nich. Z auta jsme si vzali věci na spaní a šli si připravit bivak. Na zem jsme natáhli starou deku z auta, na to dali karimatky, na které jsme si lehli ve spacácích. To už bylo po desáté hodině, takže tma byla všude jako v pytli. Někdy v noci nás probudila bouřka a déšť. Lilo jako z konve, ale nejzajímavější byly hromy, protože jak jsme byly ve velkém údolí obklopeném největšími kopci Evropy, jejich burácení se dlouhou dobu odráželo od hor. V té chvíli jsem byl velice vděčný, že jsem schovaný pod střechou a nemusím někde v kempu ležet ve stanu nebo být dokonce někde na Mont Blancu. V té chvíli mě napadlo, jaké to asi je, být úplně nahoře, když se kolem prohání bouřky. To jsem ještě netušil, že za pár dní si nahoře užijme svoje. Zbytek noci už nás nic neprobudilo.

2008-07-29 - Den 2 - Úterý

Trasa: Chamonix (1008) - Chata Tete Rousse (3167)
Vzdálenost: kolem 7 km
Převýšení: 2 159 m
Čas cestování: kolem 6,5 h

Výstup na Mont Blanc

Ráno jsme se vzbudili kolem půl osmé. Hned jsme vylezli ze spacáků, vše uklidili a šli zpět k autu připravit si věci na výstup. Přes noc nás nikdo nevyhmátl, ale i tak se mi zdálo, že na nás někdo přišel. Tomu se říká aktuální sen. Z auta jsme všechny věci vyndali ven na deku a začali se skládáním. Do spod krosny jsem doslova našlapal spacák, na něj jsem dal všechno oblečení, potom jídlo a nějaké drobnosti a úplně nahoru jsem umístil karimatku. Zvenku jsem pak přidělal cepín, mačky, helmu, lezecké vybavení a pití. Moje krosna je sice velká, ale má jednu velkou nevýhodu: Jde se do ní dostat jen z vrchu nebo zespoda, takže jsem musel nejpoužívanější věci umístit na kraje, aby byly rychle přístupné. Tohle Švára řešit nemusel, protože on měl krosnu, která se dá rozepnout po celé délce, takže měl všechny věci po ruce hned. Než jsme vše připravili, uplynuly dvě hodiny a bylo už deset. Poslední důležitá věc byla, se pořádně natřít opalovacím krémem. Švára vzal nějaký dětský s UV 50, takže když jsme se natřeli, byli jsme bílý jak stěna. Potom jsme pořádně uzamkli auto a vydali se k lanovce. Protože jízdenka platí dva měsíce, koupili jsme si jízdu tam i zpátky za 12,90€/1ks. Místní předpověď počasí slibovala na další tři dny super počasí, což byla velice dobrá zpráva. Naposled jsme si skočili na WC, a pak už jsme se nechali vyvést nahoru na Bellevue La Chalatte (1790), což byla konečná lanovky a zároveň stanice místního vláčku "zubatky". Lanovka začínala zhruba v 1000 m a končila o 800 m výše, takže už při výstupu z ní jsme byli výš než nejvyšší hora, spíš kopec, České republiky. Podle instrukcí naší paní Čermákové a podle mapy jsme se vydali podél vláčku nahoru. Sice tam byla cedule, že chodit podél vláčku je zakázané, ale v mapě tam byla značená cesta, takže jsme šli dál. Pomalu jsme stoupali, rozhlíželi se po kraji, potili se a okolo jezdili sem a tam vláčky. Když jsme vystoupali nad úroveň lesa, objevil se po pravé straně ledovec nebo spíš, to co z něj zbylo, protože tam byl akorát vidět obrovský kus země, který byl celý poset kameny. Krásně zde bylo vidět, kde kdysi ledovec byl. Jestli to tak půjde dál, tak za chvíli roztaje snad celý. Asi za hodinu jsme dorazili k nějakému opuštěnému komplexu. Kousek od něj jsme zahlédli mezi kameny pobíhat něco velké hnědého a chlupatého, nejspíš nějakého sviště. Když jsme se ho snažili najít, tak někam zalezl. Na tomto místě jsme si dali na půl hodiny pauzu, protože jsme byli pěkně zmoženi. Batohy jsme nechali opřené u baráku a na lehko jsme se šli podívat na Mt. Lachat (2077), což byl vrchol asi půl kilometru od nás. Když jsme tam došli, tak si tam právě dělala nějaká rodina piknik. Z tohoto místa byl nádherný rozhled po kopcích a také byl nádherně vidět skoro celý Chamonix. Když jsme vyšli opět na cestu, zjistili jsme, že to bylo poslední místo, kde rostla zeleň. Od této doby už před námi byly jen kameny. Kopírovali jsme cestu vláčku po úpatí hory, kde už začínaly být asi 100 metrové svahy, takže jsme museli začít dávat větší pozor, kam šlapeme. V nejprudším místě koleje procházeli tunelem, ale cesta vedla venkem, takže na chvíli jsme museli jít úplně nalepení na kamenech, abychom nespadli. Naštěstí tam byly řetězy, takže se bylo čeho držet. V jednom místě, kde jsme šli z venku tunelu, byl udělán průchod skalou k onomu tunelu. Zde jsme si udělali kratší přestávku, při které jsme mohli vidět, jak tunelem projíždí vláček. Když jsme prošli toto první nebezpečné místo, objevila se za hranou hory konečná zastávka vláčku. Za celou dobu, kdy jsme šli vedle kolejí, tak jsme potkali asi jen 10 lidí. Zato vláčky jezdily nacpané k prasknutí, takže se to na tomto místě hemžilo lidmi jak v mraveništi. Z hrany hory byl nádherný rozhled, a tak jsme si dali další pauzu a rozhlíželi se po okolí. Kousek pod námi se mezitím potuloval další svišť. Koleje skočily a tak jsme museli jít dál už jen po vyšlapané cestě. Po chvilce jsme dorazili k první chatě Le Nid d‘ Aigle (2372), okolo které bylo hodně lidí. Cesta zde ale končila, a tak se Švára zeptal nějakých horolezců, kudy se jde na chatu Tete Rousse (3167). Řekli nám, že musíme zpět k vláčku a tam odbočit do kopce. Dle jejich rady jsme se vrátili a opravdu tam našli cestu, která skoro nebyla vidět, protože už vedla jen mezi kameny. Na tomto místě jsme potkali překvapivě první Čechy, od kterých jsme se dozvěděli, že se úplně až nahoru nedostali kvůli špatnému počasí. Také nám řekli, že v noci, jak nás dole vzbudila bouřka, nahoře strašně foukalo a někomu to tam prý odneslo stan "áčko". Poděkovali jsme za informace a pokračovali v našem výstupu. Asi po půl hodině stoupání jsme spatřili prvního kozorožce, nebo něco takového. Byla to taková horská koza s velkými rohy. Na tom by nebylo nic zajímavého, až na to, že se vůbec nebála lidí. Mohli kolem ní chodit ve vzdálenosti dvou metrů a ona se ani nehnula a nerušeně dál hledala nějakou trávu mezi kameny. Od tohoto místa se nám otevřel výhled na naši další cestu, která se začala dost rapidně zvedat. Z tohoto místa to vypadalo, že tam snad budeme muset lézt po samotném hřebenu hory. Raději jsme si udělali další krátkou přestávku, a pak pokračovali dále do kopce. Když jsme vystoupali k místu, kde se cesta zmírnila, až na skoro rovnou, dali jsme si další pauzu u obyčejné dřevěné chaty Baraque forestiere (2695) sloužící k nouzovému přespání, která zde stála na úpatí. Rohatých už tu pobíhalo kolem pěti. Když jsme se chystali pokračovat, uviděl jsem, že z vrchu se k nám právě blíží nějací chlapy s vybavením od AČR, které jsem měl i já. Hned jsem jim vyšel naproti a po oslovení bylo jasno. Byli to také čeští vojáci. I oni nám říkali, že se až nahoru nedostali. To už jsme začínali přemýšlet o správnosti předpovědi počasí, kterou jsme si dole přečetli. Ještě nám doporučili, abychom přespali v této chatě a pokračovali až zítra, protože toto bylo poslední místo, kde se dalo vyspat v relativním komfortu. Poté pokračovali v sestupu. O tom přespání jsme dlouho přemýšleli, ale nakonec nám pohled na další výstup nedal a pokračovali jsme v cestě. V té chvíli nás dostihla velká skupina dalších českých horolezců, vedených horským vůdcem. Poslední úsek před chatou Tete Rousse (3167) byl opravdu strmý. Místy už zde byly natažené i řetězy. Zde mě nejvíce zaujala dvojice chlápků, kteří tudy sbíhali s plnými batohy zpět dolů. Jednomu to totiž v jednom místě uklouzlo, a kdyby se zavčas nechytil, tak by byl dole asi v rekordním, ale smrtelném čase. Když jsme se o půl páté dostali až na vršek tohoto hřebenu, začalo hodně foukat, a tak jsme si museli obléct bundy. Zároveň se nám otevřel pohled na náhorní plošinu, celou pokrytou ledem a sněhem, na které stál cíl naší dnešní cesty, chata Tete Rousse (3167). Na pokraji ledového pole jsme poprvé nasadili mačky a šli si najít nějaké vhodné místo pro postavení stanu na přespání. Protože skoro všude byl sníh a led, pod kterým tekla voda, museli jsme si místo najít na kamenech. Než jsme ale mohli postavit stan, museli jsme si ono místo pořádně připravit. Švára z malých oblázků začal vytvářet rovnou zem a já jsme naopak, z co největších balvanů stavěl val proti větru. Mezitím kousek od nás na planině přistál vrtulník, naložil nějakého nejspíš zraněného horolezce, vyložil čtyřčlennou skupinu a zase odletěl. Asi po hodině práce jsme mohli konečně postavit stan. Potom jsme chtěli začít vařit, ale problém byl, že jak tu hodně foukalo, tak bychom si asi nic na vařiči neohřáli. Vzal jsem tedy pár dalších balvanů a postavil místečko, kde nefoukalo. Nabrali jsme nějakou ledovcovou vodu a uvařili si čaj a bramborovou kaši. Když jsme dojedli, bylo půl sedmé. Podle doporučení jednoho horolezce jsme šli na lehko ještě vystoupat pár metrů, aby si tělo lépe zvyklo na nedostatek kyslíku. Chvíli jsme proto strávili na jednom blízkém hřebeni, ze kterého jsme pak sjeli po botách zase zpátky ke stanu. V té chvíli začal západ slunce, při kterém vše nádherně zrudlo. To byl první a zároveň poslední západ, který jsme zde viděli. Než jsme zalezli do stanu, šli jsme se ještě podívat k chatě, jak vlastně vypadá. U ní jsme potkali dva členy z české expedice, se kterými jsme chvíli mluvili. Všimli jsme si, že si nesou nějaké vody. Hned nám vysvětlili, že si je raději koupili uvnitř, než aby riskovali střevní problémy z ledovcové vody. My jsme udělali totéž a byli jsme 4€ chudší. Okolo chaty bylo celkem liduprázdno, zato uvnitř to málem praskalo ve švech. Po návratu jsme zalezli do stanu a připravili se na spaní. Oblečení jsme nechali s krosnami ve stanu a zbytek dali za stan do vchodu. Zde jsem byl velice rád, že mám samonafukovací karimatku, protože se krásně přizpůsobila nerovnostem a při spaní jsem necítil žádné kamení. Netrvalo dlouho a byli jsme tuzí.

2008-07-30 - Den 3 - Středa

Trasa: Chata Tete Rousse (3167) - Chata I' Aig du Goûter (3817)
Vzdálenost: kolem 1 000 m
Převýšení: 650 m
Čas cestování: 3 h

Výstup na Mont Blanc

Že jsme se vzbudili ráno, se říct nedá, protože nám oběma připadalo, že jsme nespali vůbec, takže správněji to bude: Ráno jsme se ze stanu vylezli kolem půl deváté po noci, během které jsme snad ani oko nezamhouřili. Protože jsme byli ve stínu hory, na kterou jsme se museli tento den dostat, byla zima jako na Sibiři. Ihned jsme nabrali vodu z ledovce a uvařili si pořádnou várku horkého čaje. Než jsme sbalili stan a připravili batohy, bylo skoro deset hodit. Protože tento den nás čekal nejtěžší výstup po prudké skále, skočili jsme si raději ještě do chaty na záchod. Ono pak hledat někde na skále pod hřebenem plné lidí místo pro odskočení, by asi nebylo moc příjemné. Záchod vypadal jako u nás, akorát díra vedla dolů do nějaké místnosti, ve které byla velká nádoba. Až když jsem odcházel, tak jsem si všiml upozornění, že se použitý toaletní papír nemá házet do mísy, aby dole nelítal, ale do odpadkového koše. Už bylo pozdě. Přesně v deset hodin jsme zahájili další výstup. Tento den nás čekal výstup k chatě I' Aig du Goûter (3817), kterou už jsme viděli od minulého dne. Stála úplně navrchu nejprudšího svahu, který se od nás nahoru táhl. Vzdušnou čarou od nás byla necelý kilometr, ale převýšení bylo 650 m. Podle informací, které jsme získali, trvá tento výstup kolem tří hodin. Z tábora jsme vyráželi skoro poslední, takže většina lidí už byla roztroušena po skále. Nasadili jsme mačky a vydali se ke skále. Když led skončil, dali jsme si je na batoh a dál pokračovali normálně. Od tohoto místa se skála začala dost zvedat a naše tempo zase klesat. Když jsme překonávali první asi dvoumetrovou skálu, měl jsem docela strach. To jsem ještě netušil, že to tak bude vypadat po celou cestu až nahoru. Po chvíli jsme došli k prvnímu známému nebezpečnému místu tzv. kuloáru. Jedná se asi 30 m traverz mezi dvěma skalami po mixu ledu a kamení. Samotný traverz není nebezpečný, ovšem padající kameny ano. Ty se uvolňují samy vlivem tání ledu na skále, nebo jim občas pomůžou horolezci, kteří se nacházejí někde nahoře. Nejbezpečnější přechod je, když jde pouze jeden a ostatní kontrolují padající kameny a popřípadě dají vědět, kam utéct. Vede zde sice fixní jistící lano, ale moc se nepoužívá, protože dost zdržuje při přechodu. Po překonání traverzu začali zase řetězy, které se celkem často objevovaly po celé cestě až nahoru k chatě. V tomto úseku jsme museli dávat pozor na značky ve tvaru červených puntíků, které označují cestu, protože zde rostl i červený mech, který může dost zmást. Občas se nám totiž stalo, že jsme šli "po mechu" a došli úplně jinam a museli se vracet nebo překonávat různé kolmé stěny. Další problém zde přestavují davy horolezců, kteří proudí zároveň nahoru i dolu a je těžké se s nimi míjet. Zhruba uprostřed jsme byli svědky, jak jeden sestupující horolezec šlápl na kamenný blok, který se urval a začal padat dolů. Rozměry padajícího kamenu byli asi 1,5 x 1 x 0,5 m, takže si dovedete představit, co by se stalo, kdyby někoho po cestě potkal. O pár desítek metrů výše jsme se dostali do slepé uličky a jeden německý horolezec, který šel z vrchu a snažil se dostat k nám, uvolnil kámen, který proletěl asi půl metru od Švárovy hlavy. Vracet se nám nechtělo, a tak jsme z tohoto místa vyškrábali po malé kolmé stěně nahoru. Další překážku podstavovalo jen značné vyčerpání, které postihlo Šváru. Po předpokládaných třech hodinách jsme konečně ve 13:00 vylezli až k chatě I' Aig du Goûter (3817). Zde končilo kamení a začal ledovec. Vylezli jsme na něj a vyskytl se nám nádherný rozhled po okolních horách, ale hlavně výhled na ledovcové vršky hor a také na vrchol Aig. du Midi (3842), na který vede z Chamonixu lanovka a nachází se na něm restaurace s vyhlídkou. Když jsem se ohlédl zpět do údolí, odkud jsme dnes vylezli, uviděl jsem velký mrak, který nás brzy zahalil. Když jsem se podíval na Šváru, který šel ke mně, právě se za ním vytvořil blesk. Teď už jsme byli v takové výšce, že bylo vidět, jak se blesk vytvořil ve vzdálenosti asi 100 m. Bylo to pěkná rána! Já jsem se ani moc nelekl, ale pro Šváru, který ho neviděl, to byl pěkný šok. Chvíli potom bylo slyšet, že dole opět přistává vrtulník. V té chvíli nám to nepřišlo divný, ale druhý den jsme se dozvěděli, že tento blesk udeřil do řetězů, které vedli až dole kousek nad chatou Tete Rousse (3167) a jednomu Slovákovi, který po nich lezl, to urvalo ruce. Když nás mrak obklopil, začalo foukat a sněžit. Sešli jsme tedy zpět k chatě, kde jsme se schovali a čekali, až sněhová bouře přejde. Mezitím jsme snědli nějaké jídlo a prohlédli si vnitřek chaty, který byl přecpaný lidmi. Voda už zde stála 5€. Stejně jsme si ale další dvě koupili. Docela by mě zajímalo, kolik by asi stála voda na samotném vrcholu Mont Blancu (4810)? Nejzajímavější na celé chatě byli záchody. Byly umístění v budově, která byla postavena nad skálou, takže když se zvedlo prkénko, bylo vidět hluboko dolů. Problém byl akorát v tom, že proti skále foukal silný ledový vítr, který se odrážel a foukal mísou nahoru. Když si člověk sedl, tak musel být opravdu rychlý, jinak by mu přimrzl zadek k míse. S použitým papírem to bylo stejné jako minule, měl se vyhazovat do odpadkového koše. Když se na to zapomnělo, tak po vhození do mísy z ní zase vylétl a přilepil se na půlky nebo ještě hůř. Jeden mě dokonce pří vzlétnutí "lízl" nos. Protože vítr byl silný, čekali jsme schovaní v jedné z budov nad záchody. Během čekání jsme mluvili, spíš Švára mluvil, s několika lidmi, kteří se vyptávali, odkud jsme, co děláme apod. Protože já jsem měl oranžové kalhoty, někteří si mysleli, že jsem horský vůdce. Sněhová bouře stále pokračovala a my čekali celkem tři hodiny, než se konečně mraky rozehnaly. Oblékli jsme si teplejší oblečení, připravili batohy a po 16. hodině se vydali na další cestu po ledovci, tentokrát k chatě Biv Vallot (4362). Když jsme po 100 m dorazili na místo, kde se přespávalo ve stanech, zastavili jsme se a začali přemýšlet, jestli tady raději nezůstaneme, a na další cestu se nevydáme až zítra. Švára chtěl zůstat tady, protože byl značně unaven. Já jsem byl zatím v pohodě a také bylo teprve půl páté, takže se mi chtělo jít dál. Nakonec po logickém zvážení situace jsme zůstali. Vybrali jsme si poslední místo pro stan, půjčili jsme si od českých kolegů lopatu na sníh a začali jsme kopat záhrab pro stan. Práci jsme si rozdělili tak, že já jsem kopal a Švára stavěl zeď proti větru. Za necelou hodinu byla díra hotova, a tak jsme v ní postavili stan. Dokaď jsme měli ještě půjčenou lopatku, tak jsem ještě vykopal metrovou díru na vaření, protože v tom silném větru bychom toho asi moc neuvařili. Ostatní stany byli spíše obklopené sněhovou zdí a pořádně ukotveny pomocí provazů, zato ten náš byl pouze položen v obří díře, takže žádné kotvení nepotřeboval a stejně se v silném větru skoro ani nehnul. Když byl stan připraven pro spaní, zalezl do něj Švára a pokoušel se usnout, protože ho začala bolet hlava. Pro jistotu jsem mu od lidí, od kterých jsme si půjčili lopatku, vzal ještě Acylpirin, který ředí krev a dal ho Švárovi. Já jsem se potom natáhl vedle záhrabu a opaloval jsem se na slunku. Když slunko zalezlo za mraky a začala být zima, začal jsem si vařit vodu na polévku. V té samé době se probudil Švára, a tak jsem první várku daroval jemu, pak zase zalezl. Než jsem si dovařil konečně i svoji polévku, utekla asi hodina a půl. Když jsem se najedl, tak jsem také zalezl do stanu a pokoušel jsem se usnout. Protože Švárovi už bylo lépe, tak jsme ještě dlouho klábosili. Někdy po deváté hodině jsme usnuli.

2008-07-31 - Den 4 - Čtvrtek

Trasa: Chata I' Aig du Goûter (3817) - Chata Biv Vallot (4362)
Vzdálenost: kolem 5 km
Převýšení: 545 m
Čas cestování: kolem 5 h

Výstup na Mont Blanc

Zvuk budíku nás vzbudil o půl druhé v noci. Tento den byl v plánu noční výstup na lehko až na vrchol. Pokud se totiž vyrazí brzy ráno, dojde se navrchol ještě před východem slunce, který je pak možný si skvěle užít, protože není nic, co by bylo výš než Vy. Další výhoda nočního výstupu je, že se jde tam i zpátky po zledovatělém sněhu, takže se jde lehčeji, než ve sněhu rozbředlém. Každopádně ráno byla ve stanu zima jako "sviňa" a nikam se nám nechtělo, ale museli jsme. Celkem nám trvalo hodinu, než jsme se oba ve stísněných podmínkách oblékli, vylezli ven a připravili na cestu. Stan s nepotřebnými věcmi jsme nechali na místě a s sebou jsme si vzali jen krosny s trochou oblečení, jídlem, pitím a lezeckým vybavením. Oblékli jsme si sedáky, propojili se lanem a půl třetí vyrazili na cestu. Když jsme se podívali na stoupání před námi, bylo vidět, že jdeme asi jako poslední, protože cesta až na první hřeben byla poseta světélky z čelovek. Zařadili jsme se za českou výpravu a pomalu stoupali. Protože nad údolím nebyly žádné mraky, byla nádherně vidět všechna světla měst v údolí. Z nás dvou měl čelovku jen Švára, takže já jsem šel za ním, bych aspoň trochu viděl na cestu. Tempo výstupu bylo extrémně pomalé. Odhadem asi tak dvě minuty chůze a jedna minuta odpočinku. Švárovi to tempo prý nádherně vyhovovalo, ale mě ty neustálé přestávky pomalu začínali štvát. Když jsme vycházeli, byla zima, díky které jsem neměl žízeň, a proto jsem nic nepil a teď mě kvůli dehydrataci začínala bolet hlava. Při každé zastávce jsem tedy zvedl nějaký kus ledu a za pochodu ho cucal. I přesto že jsem ledu snědl hodně, nějak to nestačilo a hlava bolela čím dál víc. Výstup na vršek prvního hřebenu trval asi dvě hodiny. Celou dobu bylo při výstupu jasno, protože byli vidět hvězdy, ale jakmile jsme vystoupli až na hřeben Dôme du Goûter (4304), vlezli jsme do mraku. Potom následovala cesta mírně z kopce přes malé sedlo Col de Dôme (4237). V nejnižším bodě jsme si udělali přestávku, abychom něco konečně snědli a pořádně se napili. Další cesta už jen prudce stoupala vzhůru. Při tomto úseku se k bolesti hlavy přidal ještě pocit na zvracení. Za půl hodiny jsme dorazili k chatě Biv Vallot (4362). Protože foukal silný vítr a kvůli husté mlze nebylo moc vidět, šli jsme se do ní schovat. Celý komplex se skládal ze tří budov, meteorologické stanice, záchodů a budovy pro nouzové přespání. V této budově jsme čekali na lepší počasí. Čekání zde byla absolutně nejhorší věc, která nás zde zastihla, protože budova je stavěná na deset lidí, ale nás se tam mačkalo asi 40. Vzduch tam byl vydýchaný a všude se válely hromady odpadků. Ve chvíli jak jsme dovnitř vstoupili, se mi udělalo příšerně blbě. Naštěstí se poblíž uvolnilo místo k sezení, takže jsme si se Švárou rychle sedli. Abych odehnal ten pocit na zvracení, tak jsem se snažil usnout. Moc dobře to nešlo. V jedné chvíli mně bylo už tak blbě, že jsem se rychle musel jít ven projít. Moc to ale nepomohlo, a tak jsem byl rád, že mi aspoň nikdo nezasedl místo. V těchto velice nepohodlných podmínkách jsme čekali od páté až šesté hodiny ranní do desáté hodiny dopolední. To znamená nějakých čtyři až pět hodin šíleného čekání, bolení hlavy a nevolností. Kolem desáté hodiny se počasí zlepšilo, protože polevil vítr. Většina se rozhodla, že toho využije a zahájí sestup, protože viditelnost byla stále nulová, takže by nahoře stejně nebylo nic vidět. Když jsme vylezli před chatu, nějaká skupina se rozhodla, že i přes špatnou viditelnost zkusí výstup. Já se Švárou jsme se raději zůstali u české výpravy a vydali se s nimi na sestup. Čím níže jsme byli, tím mně bylo lépe. Když jsme prošli na zpět sedlo a dostali se opět na hřeben nad chatou I' Aig du Goûter (3817), vylezli jsme konečně z mraku. Všude pod mrakem bylo nádherně jasno. V té chvíli mě už bylo dobře, ale zase Švárovi se udělalo špatně. Když jsme před dvanáctou hodinou sešli zpět ke stanům, bylo stále jasno. Já jsem si uvařil nějakou polévku a Švára mezitím šel do stanu vyspat jeho nevolnost. Zbytek dne jsme prolenošili ve stanu. Poslední zajímavá věc tohoto dne byla o půl osmé večer, kdy se kousek nad chatou snažil několikrát neúspěšně přistát vrtulník. Kvůli silnému větru se mu to nedařilo, a tak zase odletěl. Když po deváté hodině zapadlo slunko, zalezli jsme do stanu a pokoušeli se usnout. Po tomto neúspěšném pokusu o výstup byl plán na další den nejistý. Prvně byl v plánu návrat, ale rozhodli jsme se, pokud bude ráno jasno, tak se znova pokusíme o výstup. Česká výprava měla pevný plán, takže další den všichni sestupovali. Proto bylo jasné, že v případě nového výstupu, už půjdeme sami. Někdy po desáté hodině jsme konečně usnuli.

2008-08-01 - Den 5 - Pátek

Trasa: Chata I' Aig du Goûter (3817) - Mont Blanc (4810)
Vzdálenost: přes 7 km
Převýšení: 993 m
Čas cestování: kolem 7 h

Výstup na Mont Blanc

V pátek ráno nás budík probudil v šest hodin. Když jsme vylezli ze stanu ven, byla čistá obloha, takže vyhrála varianta nového pokusu o výstup. Někdy před půl sedmou začal východ slunce, takže jsme se chvíli kochali nádhernými barvami. Potom jsme se pořádně oblékli a sbalili stejné věci jako minulý den. Na rozdíl od minulého dne jsme si ale ohřáli plný ešus čaje, abychom v sobě měli už od začátku pořádné množství tekutin. V sedm hodin jsme zahájili výstup. Většina expedic zahájila výstup brzy ráno, stejně jako my minulý den, takže tentokrát jsme šli úplně sami. Oproti minulému dnu jsme šli trochu svižněji, takže jsme už zhruba po dvou hodinách dorazili k chatě Biv Vallot (4362). Bohužel, už když jsme vystoupali na první hřeben Dôme du Goûter (4304), bylo vidět, že vrchol je opět v mraku. V jedné chvíli se mraky na chvilku rozehnali, takže jsme mohli spatřit na vlastní oči vrchol Mont Blancu (4810). Když teď tak vzpomínám, tak tohle byl jediný okamžik, kdy jsme samotný vrchol viděli. Každopádně kousek nad chatou Biv Vallot (4362) jsme vlezli do mraku. Nebyli jsme z toho moc nadšení, ale přijeli jsme sem, abychom se dostali až nahoru, takže jsme pokračovali v cestě. Zde jsme potkali první skupinu horolezců, kteří už se vraceli z vrcholu. Od chaty Biv Vallot (4362) se na samotný vrchol jde po velice úzkém hřebenu. Těsně před nejužším místem jsme si dali občerstvovací pauzu s další skupinkou vracejících se horolezců. Nejužší místo na hřebenu je považováno za druhé nejnebezpečnější místo na celém výstupu na Mont Blanc (4810), protože se přechází po vrcholu hřebenu po asi 20-ti metrové cestičce široké pouze jeden metr. Vrchol hřebenu je zároveň přírodní hranicí mezi Itálií a Francií. Okolní srázy jsou skoro kolmé, takže se musí jít opravdu opatrně. Když jsme tudy procházeli my, tak byl všude hustý mrak a nebylo moc vidět, takže nám ty srázy nepřipadli nijak extra nebezpečné. Za tímto přechodem bylo poslední místo, kde bylo vidět pod mrak. Když jsme se opět občerstvovali, prolétával pod námi vrtulník. Potom jsme se vydali na závěrečný výstup a potkali jsme další vracející se skupinku horolezců. Od této chvíle jsme doufali, že vrchol bude hned "za rohem". To jsme ovšem netušili, že nás čeká ještě hodina cesty. Byla to opravdu extrémně dlouhá a náročná hodina, protože síly už nám rychle docházeli. Posledních pár minut vypadalo tak, že jsme minutu šli a minutu odpočívali. Asi pět minut od vrcholu nás minula tento den už poslední skupina horolezců. Přesně 1. srpna v 11:15 jsme stanuli na vrcholu Mont Blancu (4810m). V tom hustém mraku jsme vrchol poznali jen podle toho, že na jednom místě končili všechny stopy, pokud tam teda neunášelo UFO. Udělali jsme pár vrcholových fotek, které vypadají jako focené u zdi, trochu jsme se posilnili, a protože nám kvůli větru začala být zima, vyrazili jsme zpět dolů. I když jsme šli stále z kopce, kvůli únavě to o moc rychlejší, než nahoru nebylo. Když jsme sešli na hřeben nad chatou I' Aig du Goûter (3817), bylo vidět, že se mezitím mraky roztáhly úplně všude. Celý sestup až k našemu stanu nám trval něco přes dvě hodiny. Když jsme se doplazili zpět, byli jsme totálně vyčerpaní. Švára opět zalezl do stanu, aby se mohl prospat, a já jsem si zatím uvařil oběd. Celé zbývající odpoledne jsme pak jen odpočívali ve stanu. K večeru se k nám dostal mrak, zatáhlo se a začalo silně foukat a sněžit. Když jsem večer v jednu chvíli vylezl ven, abych se podíval, jak to vypadá, všiml jsem si, že stan nějakých horolezců v tom silném větru lítá ze strany na stranu a drží pouze na jednom provázku. Než jsem to stačil zdokumentovat, někdo tam rychle doběhl a celý stan složil. Když jsme pak večer leželi ve stanu, tak jsme si říkali, ať se to počasí do dalšího dne zlepší. Ta představa že bychom lezli v silném větru a po zasněžené skále dolů nebyla moc příjemná. V noci jsem se ještě probudil a chtělo se mi na záchod. Když jsem vylezl před stan jen v trenkách, měl jsem co dělat, abych to vůbec ustál. Omrzlý jsem pak zalezl zpátky do stanu a spal až do rána.

2008-08-02 - Den 6 - Sobota

Trasa: Chata I' Aig du Goûter (3817) - Chamonix (1008)
Vzdálenost: přes 6 km
Převýšení: 2 809 m
Čas cestování: kolem 7 h

Výstup na Mont Blanc

Když jsme se po sedmé hodině ranní probudili, stále stanem lomcoval silný vítr a padal na něj sníh. Protože ve stanu bylo přítmí, znamenalo to, že je stále zataženo. Už jsme se začínali smiřovat s tím, že v tom "humusu" budeme muset sestupovat dolů. Než jsme se dostali ze stanu, museli jsme se z něj nejprve vyhrabat, protože na nás přes noc napadlo kolem jednoho metru sněhu. Když jsem rozepnul vchod, musel do mě Švára pořádně zatlačit, abych se protlačil přes sníh ven. Když jsem se vysápal ven, byl jsem absolutně překvapený. Na obloze nebyl ani mráček. Šero bylo, protože ještě nevyšlo Slunce a sníh nepadal z mraků, ale zvedal ho vítr ze země. Ve chvíli překvapení jsem zapomněl na Šváru, takže ten se ze stanu musel dostat sám. Když jsme se oba pořádně rozhlédli, zjistili jsme, že je inverze. Polovina údolí byla zahalena mraky, ovšem nad námi bylo úplně jasno. V té chvíli jsme si uvědomili, že dnes by byl nejlepší rozhled z vrcholu Mont Blancu (4810), bohužel už jsme neměli moc jídla a docela jsme se těšili, až se dostaneme dolů, takže jsme zachovali původní plán a chystali se k sestupu. Dobrý pocit z minulého dne, kde jsme v totální mlze stanuli na vrcholu, se proto změnil v naštvání. Vítr byl tento den opravdu silný a po ránu mrazivý, takže jsme urychleně začali balit věci a skládat je do batohů, abychom odtud rychle zmizeli. Po deváté hodině jsme se vrátili do chaty I' Aig du Goûter (3817), kde jsme si udělali snídani a připravili se na závěrečný sestup až dolů. Přesně v jedenáct hodin dopoledne jsme vyrazili. Skála pod chatou byla celá pokrytá sněhem, takže jsme museli sestupovat s mačkami a dávat si velký pozor, abychom neuklouzli. Jak jsme začali klesat, začal být vzduch teplejší, takže jsme pomalu sundávali oblečení. Cestou dolů jsme také potkávali dlouhé skupiny horolezců, kteří šli opačným směrem, takže to tam občas vypadalo jako na dálnici. Když jsme dole překonávali kuloár, tak mě dost naštvala jedna spěchající skupina, která mi stála za zadkem, když jsem čekal, než přejde Švára a pořád na mě křičeli: "Quickly, quickly!" Na druhé straně kuloáru jsme je raději pustili, abychom je mohli po pár desítkách metrů opět předejít, když si dávali přestávku - "volové". Sestup k chatě Tete Rousse (3167) nám trval přesně dvě a půl hodiny. Zde jsme konečně schovali mačky a cepíny a převlékli se do kraťasů. Na další sestup jsme si ještě koupili dvě láhve vody. Pod chatou sníh zmizel a cesta vedla pouze po kamenech. Při sestupování po hřebeni jsme míjeli jednoho chlápka, který měl batoh, jak na zádech na břichu. No dobře se mu asi nešlo. Kolem třetí hodiny jsme pod chatou Baraque forestiere (2695) potkali dva mladíky, kteří stoupali nahoru. Na tom by nebylo nic zvláštního, až na to, že s sebou táhli snowboard a sjezdové lyže. Když si vezmu, jak jsme byli při výstupu zničení my, tak s tímto závažím to muselo být docela peklo. Nejvíce mě zajímalo, kam s tím vlastně jdou, protože nejbližší sníh byl až nad chatou I' Aig du Goûter (3817), která byla od tohoto místa vzdálena přes 1000 výškových metrů. Pokud už to neměli odzkoušené, tak nevěřím, že tam s tím vylezli. Od chaty Tete Rousse (3167) nám sestup ke konečné stanici vláčku trval hodinu a půl. Již z dálky jsem podle oblečení poznal, že se blížíme k další české skupině. Když jsme se míjeli, tak se to potvrdilo. Jednalo se o poslední českou skupinu, kterou jsme potkali, celou složenou z mých spolubojovníků, vojáků AČR, kteří dnes zahájili výstup. Tak jako s ostatními jsme probrali, co mají v plánu oni, co jsme zvládli a jaké jsme měli počasí. Oni nám řekli, že dole se z předpovědi počasí dozvěděli, že teď má být pár dní krásné počasí. Tomu jsme se oba dva docela zasmáli, protože podle předpovědi jsme měli mít krásné počasí i my a jak to nakonec dopadlo. Každopádně oni věřili své předpovědi. Nejspíš časem pochopili. Rozloučili jsme se a pokračovali vlastní cestou dolů. U vláčku jsme se rozhodli, že poslední část nepůjdeme stejnou cestou jako nahoru, ale že to vezmeme okolo ledovce, který jsme první den výstupu viděli po pravé straně. V tomto místě nás obklopil další mrak a zahalil všechny výhledy do údolí. Začátek cesty směřoval úplně opačným směrem než původní sestupová cesta. Ovšem zde kamenitá cesta, na rozdíl od původní cesty, vedla po svahu, který byl celý zarostlý (konečně) zelenou trávou. Občas někde rostly zvláštní, ale docela pěkné bodláky a téměř na každém kroku na nás koukali rohatí. Téměř tři čtvrtě hodiny jsme kličkovali po svahu, až jsme došli k malé rokli, ve které tekl potok, který vznikal táním ledovce. Zde jsme shodili batohy a šli se podívat na druhou stranu rokle. Tam se nám otevřel pohled na ledovec a obrovskou kamennou poušť. Slezli jsme mezi ty kameny a přeskákali k asi 100 m vzdálené puklině v ledu. Mezi těmi obřími kameny jsme si připadali jako liliputi. Když jsme nakoukli do té pukliny, viděli jsme, že vede hluboko dolů. Podrobnější průzkum jsme raději nedělali, protože nad námi stále praskal led a občas se někde prohnal nějaký ten kamen. Rychle jsme se vrátili k batohům a dál pokračovali v sestupu. Od této chvíle začala cesta značně klesat. V jednom místě se stočila zpět a mířila konečně správným směrem k Chamonix. Mrak se konečně začal rozplývat, takže se nám poskytl pohled na údolí, ve kterém se klikatila cesta, po které jsme měli jít, kolem obřího kamenitého pole, které zde zbylo po ledovci, který tu kdysi byl. Když Švára uviděl, kolik nám toho ještě zbývá ujít, raději zrychlil tempo, abychom stihli lanovku, která nás měla svézt dolů do Chamonix. V nejprudším místě sestupu se muselo lézt po jakémsi divném žebříku, který byl připevněný ke skále. Muselo se jít opatrně, protože kousek nad námi bylo pár malých vodopádů, ze kterých voda tekla napříč přes cestu, takže to dost klouzalo a s těžkými batohy na zádech jsme moc stability neměli. Po pár menších uklouznutích jsme v pořádku slezli až dolů. Kolem páté hodiny jsme si chtěli dat přestávku u cesty na samém okraji kamenitého pole. Ovšem přesně v tom místě na nás koukali dva rohatí, kterým se nechtělo pryč, ani když jsme se začali přibližovat. Moc příjemný pocit to nebyl, protože už jsme si představovali, jak nás naberou těmi půlmetrovými rohy. My koukali na ně a oni koukali na nás. Když jsme od nich byli asi tak 10 m, tak konečně utekli. Posadili jsme se na kámen a posilnili se zbytkem müsli tyček. Mezitím nás rohatí oběhli a jeden se vydal po cestě směrem, kterým jsme se za chvíli vydali i my. Samozřejmě jsme na něj asi po půl kilometru opět narazili. Stál uprostřed cesty a okusoval keř. Cestu nám uvolnil, až když jsme byli zase téměř u něj. To byl poslední kozorožec, kterého jsme potkali. Po chvíli jsme vyšli úplně dole na louce, kde se pásly krávy. Zajímavé bylo, že vůbec nebyly v žádném ohrazení. Prostě si jen tak ležely uprostřed louky a koukaly na nás. Svižným tempem jsme přešli na druhou stranu a začali lesem pomalu stoupat k lanovce. Párkrát se nám ještě otevřel pohled zpět nahoru, takže byla nádherně vidět celá cesta, kterou jsme tento den ušli, včetně chaty I' Aig du Goûter (3817). Asi kilometr od naší cesty se nacházel velký vodopád, ale protože jsme dost spěchali, tak jsem ho viděl jen já a ještě k tomu přes hledáček foťáku. Deset minut před šestou jsme dorazili konečně k lanovce. Naposledy jsme se porozhlédli po okolí a poslední jízdou jsme sjeli dolů do Chamonix. Věci jsme odnesli do auta, které nám naštěstí nikdo neukradl. Asi hodinu jsme uklízeli věci a skládali je do auta. Nakonec jsme se převlékli do čistého oblečení a šli zpátky směrem k lanovce, abychom si dali konečně pořádnou večeři v nějaké restauraci. Chvíli jsme nějaké obcházeli a dívali se do jídelních lístků. Všechno bylo ve francouzštině, ale naštěstí nechyběl anglický překlad, takže mně Švára překládal, abych věděl, co tu vůbec mají. Nakonec jsme do jedné vešli a dali si místní menu po 25€. Za tu cenu to tedy byla porcička, tak akorát k dostání ještě většího hladu. Naštěstí k tomu bylo hodně výborného chleba, tak jsme se dojedli aspoň jím. Po zaplacení jsme se vrátili zpět k autu, vzali deku, karimatky a spacáky a vyrazili opět k opuštěným chatkám, abychom ulehli. Po velice náročném dnu jsme usnuli téměř hned.

2008-08-03 - Den 7 - Neděle

Trasa: Francie (Chamonix) - Česká republika (Třebíč)
Vzdálenost: kolem 1 200 km
Čas cestování: kolem 15 h

Výstup na Mont Blanc

Ráno mě Švára probudil kolem půl čtvrté s tím, že už se mu nechce spát, takže prý domů vyrazíme už teď. Sbalili jsme spací materiál a odnesli ho do auta. Naposled jsme vše pořádně zkontrolovali a vyrazili směr Česká republika. Sice jsme měli v plánu, že si ráno ještě projdeme Chamonix, ale vhledem k tomu, že se tu rozednívá až kolem sedmé, tak z toho nic nebylo. O půl páté jsme zastavili na serpentinách nad městem Martigny, kde jsme se kochali nádherným výhledem na noční město. Když jsme projížděli okolo Ženevského jezera, byla stále tma, takže jsme zase nic neviděli. První zastávku jsme měli až na konci Švýcarska před městem Basel, kde jsme natankovali plnou nádrž. Když jsem si chtěl dát něco k jídlu, tak jsem zjistil, že mám jen hromadu paštik a kousek plesnivého chleba. Hlad byl velký a peníze se mi už utrácet nechtělo, takže jsem z chleba ořezal plíseň a snědl ho. Nic moc to nebylo, ale muselo to stačit až do další zastávky. Když jsme projížděli přes Švýcarsko-Německou hranici, zase nám jediným kontrolovali pasy. Asi někde uprostřed Německa, když jsme předjížděli jedno auto, tak jsme trochu překročili maximální povolenou rychlost a hned nás vyfotil radar. Naštěstí z toho nic nebylo, aspoň zatím. Skoro všechny objížďky už byly pryč, takže jsme si nemuseli moc zajíždět a zpáteční cesta se nám trošku zkrátila. Celé Německo jsme projeli bez jediné zastávky. Na jedné benzínce kousek před Plzní jsme zastavili, natankovali palivo a doplnili zásoby jídla. Hlad jsem měl jako vlk, takže jsem to hned všechno snědl. Samozřejmě to byly samé zdravé věci jako chipsy, sladkosti a cola. Projeli jsme Prahou a po dálnici jsme frčeli až do Jihlavy, kde jsme natankovali plnou nádrž. Odsud do Třebíče to byl už jen kousek. Někdy v pozdních odpoledních hodinách jsme konečně dorazili domů. Švára mě vysadil i s věcmi před barákem a odjel domů. Na zbytek dne už si vůbec nevzpomínám.

Výstup na Mont Blanc

Protože v sobotu začal na Dalešické přehradě tábor VZS, na kterém Švára musel být, odjel tam hned další den v pondělí. Na mě tedy zbylo, abych jel zase Brna a vrátil veškerý půjčený materiál. Od té doby, co jsme se vrátili, tak jsem o naší malé expedici musel povídat snad každému, kdo se o tom dozvěděl. Přebrání fotek mě trvalo pár týdnů, protože jsem nevěděl, které fotky umazat. Hodně jsme jich měli stejných, ale všechny byli pěkné a něčím jedinečné. Nejdéle trvalo zpracování tohoto článku. Začal jsem druhý týden po návratu a úspěšně jej dokončil až půlce října. Doufám, že má práce za něco stojí a aspoň si ji někdo přečte. Ke zhodnocení celé akce musím říct, že se celá nádherně vydařila. Přes prvotní obavy z náročnosti celé cesty, vše vyšlo, jak mělo. Z Mont Blancu (4810) jsme si kromě spálených rtů (můj případ) dovezli hlavně hodně pěkných vzpomínek a hromadu nových zkušeností. Pokud bude další roky čas a lidi, tak mám v plánu zase někam vyrazit. Třeba znova na Mont Blanc (4810), ale tentokrát z jiné strany. Na této akci jsme si oba dva vytvořili nové rekordy. Překonali jsme první čtyřtisícovku a vylezli na nejvyšší horu Evropy - Mont Blanc (4810). V létě 2012, jsme se dostali ještě výše, když jsme společně s Vertikálou pokořili Elbrus (5642) nacházející se v Rusku, označovaný taktéž jako nejvyšší hora Evropy.