| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2009-08-16
Třebíč - Borovinský most
Kienova houpačka
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš, Vlček Leoš, Potančok Ondřej
Nedělní skákání konané od pozdního odpoledne až do noci. Protože tento den se teploty pohybovaly přes 30 stupňů, bylo stavění celého systému velice náročné a dost nepohodlné. Na skákání jsme byli jen tři a každý jsme stihli čtyři skoky. Až úplně na konec přišel Švára a završil celou akci posledním 13. skokem. Leoš s Ondrou si poprvé zkusili skočit "po hlavě za sedák" a já se Švárou jsme si po necelém roce připomněli, jak se skáče z mostu salto vzad (backflip), při kterém jsem dostal zatím největší dávku adrenalinu v životě.
Článek
Je neděle dopoledne, venku je nádherně jasno a teplo a já si vzpomínám, jak se mě celý minulý týden kamarádi ptali, jestli zase nepůjdeme na most si zaskákat. Protože mě nenapadá, co jiného bych mohl tento den podniknout, beru telefon a domlouvám se s nimi, že půjdeme na most kolem druhé hodiny odpoledne. Protože mám ještě čas, jdu se proběhnout kolem Pekelného kopce. Po návratu jedu na kole do města, abych si nakoupil nějaké potraviny a dal si oběd. Časově nestíhám, takže nakonec se u nás scházíme až po třetí hodině. S Leošem bereme doma všechen materiál, sneseme ho dolů do auta a vyrážíme k mostu. Zaparkujeme auto u místní hospody a odnášíme všechen materiál na most, odkud budeme skákat. S Ondrou se domlouvám, ať jde dolů a počká, než mu spustíme z druhé strany hlavní lana, které přiváže na vytahovací lanko, které mezitím spouštím dolů. S Leošem odcházíme na druhou stranu mostu, abychom vytvořili kotvící body a upevnili na ně hlavní lana. Leošova přítelkyně mezitím čeká na původním místě a hlídá nám zbytek materiálu. Dneska jsem se rozhodl, že nebudu vytvářet kotvící body nahoře na zábradlí, ale vytvořím je pod tímto zábradlím na nosné traverze, ke které se dá dostat jen zespodu. Pomocí popruhů si vytvářím jistící smyčky, abych nemohl spadnout, a pomalu vylézám až nahoru k traverze. Tu omotávám hasičskou hadicí, abych zabránil případnému prodření lan. Poté okolo ní omotávám dva černé popruhy, do kterých cvakám čtyři expresky, které dočasně nahrazují kladku. Expreskami protahuji hlavní lana a slézám opět dolů. Potom s Leošem natahujeme volné konce, tak aby hlavní lana dole pod mostem končily zhruba dva metry nad zemí. Ondra, který je stále dole, nám hlásí potřebné informace. Když je lano správně napolohované, lezu opět nahoru k traverze, kterou také obaluji hasičkou hadicí a potom k ní napevno přivazuji konce hlavních lan. Protože na tuhle stranu mostu stále svítí slunce, jsem po půl hodině visení na traverze pěkně přehřátý a dehydratovaný, až mě z toho bolí hlava. Když slezu zpět dolů, omotáme s Leošem ještě zábradlí a hranu mostu, abychom odstranili nebezpečí ostrých hran. Úplně naposled ještě dáváme na hlavní lana chráničky a jdeme zpět na druhou stranu mostu, abychom mohli konečně začít skákat.
Ondra mezitím dole přivázal konce hlavních lan k vytahovacímu lanku, vyběhl nahoru na most a lana vytáhl. Ze slunka jsem pěkně mimo, takže vypiji přes půl litru vody na ex a nechávám Ondru, ať jde skákat první. Ten si tedy obléká sedací úvazek, připíná se k hlavním lanům a na záda si dává batoh se smotaným zbytkem hlavních lan. Jako první skok si zvolil "po nohách za sedák". Poté, co vyběhne zpět nahoru, jde na řadu Leoš, který skočí stejným způsobem. Poslední skok série připadá tedy na mě. Abych se dobře rozskákal, skáču také nejobyčejnějším způsobem "po nohách za sedák". Když se po dohoupání dole odepínám z lan, přichází právě Švára a Aneta, kteří jdou se mnou nahoru na most, aby se podívali aspoň na jeden skok. Další na řadě je opět Ondra, který zopakovává svůj předchozí skok, ale s větším průvěsem. Když zmizí pod mostem, Švára s Anetou pokračují ve své cestě na Polanku. Leoš, který jde hned po něm, skáče opět stejný způsobem. Nyní jsem na řadě opět já a plánuji skočit "po hlavě za sedák". Ondrovi i Leošovi říkám, ať se pořádně dívají, jak skočím, protože v další sérii to budou skákat taky. Stojím na zábradlí, chytám rovnováhu a připravuji se ke skoku. Potom skočím způsobem "na letadlo" a řítím se pomalu dolů. Bohužel v této chvíli se zapomínám mírně předklonit, a proto pokračuji pořád hlavou směrem dolů, takže se mi hlavní lana dostávají do rozkroku a způsobují nepříjemnou bolest. Vlivem adrenalinu ji, ale moc nevnímám a spíše se tomu směji. Po chvíli se uklidňuji a začínám cítit bolest, proto zůstávám ještě další minutu na laně, doku bolest neustoupí. Když se pak vracím zpátky nahoru, říkám ostatním, že to mají skočit stejným způsobem, jen se nesměji, jako já, zapomenout při zachycení pádu lany předklonit. Nejsou z toho moc nadšení, ale prý to tedy zkusí. Protože to bude jejich první skok "po hlavě za sedák" dávám jim menší průvěs lan, aby je to neotočilo trhavým způsobem. Sice na zábradlí oba balancují pár minut, nakonec to ale skočí. Prvně Ondra a potom i Leoš. Oba skoky, na to že to byly jejich první, nevypadaly vůbec špatně.
Třetí sérii skoků opět ukončuji já a chystám se skočit salto vzad, protože jsem ho Ondrovi i Leošovi slíbil, pokud předtím oba dva skočí "po hlavě za sedák". Naposled jsem ho skákal se Švárou před necelým rokem z druhé strany mostu. Tenkrát jsme ho skákali, tak že jsme si lano drželi jednou rukou od těla, abychom se do něj nezamotali. Dnes mám v plánu ho skočit tak, že si lano přehodím kolem ramena a při skoku se samo nádherně odmotá. Plán je to jednoduchý, ovšem realizace už je těžší. Když stojím na druhé straně zábradlí, tak zjišťuji, že odtud to nepůjde, protože bych se při výskoku nejspíš praštil o vršek zábradlí. Vylézám proto na vršek zábradlí a chystám se skočit odtud. Protože stojím zády k propasti, mám nepříjemný pocit. Leoš mi mezitím navázal na jednu trubku lano, abych se ho mohl přidržovat a držet tak lépe balanc. Čím déle zde stojím a odhodlávám se ke skoku, tím více mi buší srdce. V duchu si pořád představuji, jak se lano, které mám přes rameno, bude odmotávat. Je mi jasné, že to proběhne v pořádku, ale to mě nedokáže uklidnit. Na vršku zábradlí postávám určitě přes deset minut. Během té doby okolo nás pomalu přibývají lidé. Už mě je to trapný, tam tak dlouho stát, proto si říkám, že do toho jdu a začínám nahlas odpočítávat. "Připravit." Nádech. "Pozor!" V této chvíli mi srdce buší tak rychle a silně, že mi málem vyskočí z hrudníku. Jakmile začnu říkat "teď", tak se najednou vše zastaví, dokonce i tlukot mého srdce. V té chvíli znejistím a raději odpočítávání přeruším. Trochu se rozdýchávámm a jdu do toho znova: "Připravit. Pozor! Teď!" Opět se vše okolo mě zastavuje, ale tentokrát pokračuji dále. Pouštím lano, kterého se přidržuji a silně se odrážím vzad. Rukama mávnu nahoru a zakloním hlavu, abych získal potřebnou rotaci. Najednou se ocitám hlavou směrem dolů a koukám směrem na Třebíč, ale vzhůru nohama. Rotace nekončí a já mám opět hlavu nahoře a před očima vidím hlavní lana, kterých se hned instinktivně chytám. Jakmile se jich chytnu, probleskne mi hlavou minulé salto, kde jsem se také chytil lan a poté si spálil ruce. Proto se ihned zase pouštím a o chvilku později cítím, jak se napínají hlavní lana. "Super, vyšlo to!" Zažívám nejkrásnější pocit v mém životě. Mám extrémně rychlý typ, kypím energií a vše okolo, jakoby se zpomalilo. Užívám si houpání ve volném prostoru. Poté shazuji z batohu lana, slaňuji dolů a dole přivazuji konce hlavních lan k vytahovacímu lanku. Protože mé srdce pořád buší jako o život a cítím velké množství energie, vybíhám na most téměř sprintem. Samozřejmě ostatní se mě hned ptají, jaké to bylo. Ihned jim tedy popisuji všechny mé pocity.
Na další skok se začíná připravovat Ondra. Doporučuji mu, ať znova skočí "po hlavě za sedák", aby si tento způsob lépe zapamatoval. Dává si větší průvěs než minule a po krátkém váhání se vrhá opět z mostu. Je vidět, že pokud se něco opakuje, jde to už o mnoho lépe. Když se vrátí zpět nahoru, zopakuje stejný skok i Leoš. Najednou začal zvonit telefon a po jeho zvednutí zjišťuji, že za chvíli přijde ještě Švára, aby si dnes aspoň jednou skočil. Teď je opět řada na mě a přede mnou je poslední dnešní skok. Bez jakéhokoli váhání jsme rozhodnutý zopakovat salto, abych si potvrdil, že na něm opravdu nic není. Začínám si tedy připravovat lana a batoh. Právě přichází Švára, takže se aspoň může podívat na moje druhé salto. Vylézám na zábradlí a opět se přidržuji pomocné lana. Uklidňuji se a poté začnu zase odpočítávat: "Připravit. Pozor! Teď!" Tentokrát to se mnou ani nehne a já zopakuji stejný pohyb jako před tím. Sice cítím radost, že se podařilo, ale to je asi tak všechno. Po chvíli jsem opět nahoře a dávám sedací úvazek Švárovi, který si ho hned obleče. Připevní se k lanům a upevní si batoh za záda. Protože už začíná být celkem tma, rozsvítí se osvětlení mostu. Švára je rozhodnutý také skočit salto, takže vylézá na zábradlí a připravuje se ke skoku. Netrvá to ani minutu a při projíždějícím vlaku skočí. Protože kvůli tmě už nefotím, prohlížím si celé salto. Vypadá to opravdu dobře. Po pár minutách doráží Švára zpět k nám. Říká, že to bylo zajímavé, ale že to nějak moc neprožíval. Protože už je dost hodin a tma jako v pytli, začínáme vše uklízet. Leoš s přítelkyní mezitím odvážejí Ondru autem, protože spěchá domů. Se Švárou jdu na druhou stranou mostu a v opačném pořadí než na začátku vše rušíme. Potom jdu smotat obě hlavní lana a Švára skládá zbytek do beden. Mezitím se vrací Leoš a pomáhán nám vše odnést k autu. Švára je ještě domluven s jedním naším kamarádem, že se za ním staví, takže se rozloučíme a my vyrážíme autem zpět k nám domů. Leoš mi ještě pomůže vše přinést do výtahu a poté jede také už domů. Bedny dovážím do bytu a vše uklízím. V deset hodin večer se konečně po náročném dni zastavuji.
Upřímně můžu říct, že se mi kvůli teplu a mírné nevolnosti na most vůbec nechtělo a občas už i na mostě, hlavně při přípravě, jsem měl sto chutí to zabalit a jet zase domů. Dobře jsem ale udělal, že jsem tam zůstal. Ze začátku jsme se všichni rozskákali základními skoky a poté jsme začali zkoušet nové věci. Leoš s Ondrou si poprvé v životě skočili "po hlavě za sedák" a já se Švárou jsme si po necelém roce zopakovali salto vzad (backflip). Já osobně jsem při této akci při prvním saltu dostal tak silnou dávku adrenalinu, že jsem měl pocit, jako by se vše kolem mě i včetně mého srdce zastavilo. Tohle jsem snad ještě nikdy nezažil. Prostě super vydařené a akce.
Fotky: 31x
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |