2010-10-02
Orlická přehrada - Žďákovský most
Kienova houpačka

Naše druhé skákání ze Žďákovského mostu, na které jsem jel jen já a Švára. Já jsem zde už skákal podruhé, ale po Šváru to byla premiéra. V průběhu celého dne jsme si postupně skočili každý tři skoky a mezitím jsme pomáhali teamu Boty na skákání.cz s dalšími lidmi, kteří měli na tento den objednaný skok. Poslední skok vyšel na Šváru a to už byla skoro tma. Ovšem nakonec se výborná akce proměnila v noční můru, protože nám těsně před odjezdem vykradli auto, ve kterém jsme měli naši výbavu, včetně dokladů, klíčů, peněz atd. Vzali také foťák, takže z akce nemáme ani žádnou fotodokumentaci. Díky tomuto zakončení na tento den nikdy nezapomenu, bohužel.

Článek

Ranní odjezd v osm hodin se tradičně nestíhá, takže nakonec odjíždíme až po půl deváté. Jsme opět pozvaní na skákání ze Žďákovského mostu teamem Boty na skákání.cz, takže nebudeme nic stavět a proto také nepotřebujeme žádný materiál. Abychom je ale se vším neotravovali, bereme si úvazek sedací i prsní, ploché smyce, karabiny a kyblíky. Cesta utíká celkem rychle a kolem půl jedenácté zastavujeme, stejně jako minule, v Soběslavi u Tesca, abychom si nakoupili potraviny na celý den. Ke Žďákovskému mostu přijíždíme po jedenácté hodiny. Auto necháváme na východní straně a se všemi věcmi jdeme do středu mostu, kde už má Ších Michal vše připravené k prvnímu skoku. Po vzájemné přivítání odbíhá na druhou stranu mostu a po chvíli přijíždí s autem plným materiálu. Po jeho vyložení dává kličky Švárovi a ten ho odváží zase nazpět. S Michalem mezitím připravíme celé stanoviště. Když je vše hotovo dává mi možnost otestovat vše prvním skokem.

Ani moc neváhám a využívám nabídky, takže po chvíli už stojím připravený ke skoku. Stejně jako u nás jsem připevněný k dvěma hlavním lanům pomocí kyblíku a karabin. Navíc zde je akorát záložní lano, ke kterému jsem připevněn napevno. Oproti minulé akci už si neberu Shunta. Pomocí Michala a jednoho přihlížejícího vylézám na zábradlí a skáču do hlubiny. Naposledy jsem zde skákal před třemi měsíci a je to znát. Při volném pádu mě totiž opět překvapí jeho délka. Po následném dohoupání zůstávám asi pět metrů nad vodní hladinou, což je ideální vzdálenost, takže pomocí červené pásky dělám na lanech značku, abychom věděli kam příště skokana připevnit. Po slanění do nafukovací lodi si povídám s Černým Jiřím, který dělá kormidelníka, a čekáme pod mostem na dalšího skokana. Po nekonečné půlhodině se konečně z mostu snáší další skokan, tentokrát už jeden mnoha objednaných lidí. Po jeho naložení nás Jirka odváží ke břehu. Vybíhám nahoru a pomám společně se Švárou Michalovi s ostatními skokany.

Z dlouhé řady zájemců je nejzajímavější až ten poslední, protože si z recese oblékl plínky pro seniory. Nikdo ze skokanů neměl větší problémy a všichni úspěšně obří kyvadlový skok zvládli. Po nich jde konečně na řadu Švára s jeho premiérovým skokem. Při pohledu na něj je mi jasné, že už adrenalin působí. Po vylezení na zábradlí na nic nečeká a vrhá se dolů. Dole opět čeká na dalšího skokana. Dlouho čekat nemusí, protože se zde opět vytvořila menší skupinka zájemců. Když se vrátí nahoru, je nadšen. Až skokani postupně odskáčou, připravuji ke svému druhému skoku, při kterém se snažím skočit co nejdál a bez držení, ale stejně se z toho nakonec vyklube normální skok. Hned po mě skáče i Michal a společně se pak necháváme odvést ke břehu. Když Švára vytahuje lano i s batohem zpět nahoru, těsně pod zábradlím praskne poutko, za které batoh visí, a proto padá zpět do vody. Musíme se tedy vrátit a připevnit ho znova. Než se potom s Michalem vrátíme zpět nahoru, Švára už má vše vytažené a je také připraven ke skoku. Mezitím přišla další skupinka zájemců, takže Švára musí pod mostem počkat na prvního z nich. Když poté odplouvají ke břehu, vybije se jim baterie k elektromotoru, takže musí vytáhnout pádla a hrát si na motor. Tentokrát zůstává Švára na lodi a pomáhá Jirkovi odvážet ke břehu ostatní skokany. Při jednom odvozu se ale nevrací do lodě, ale začíná si na břehu sundávat oblečení, aby se potom na Adama potápěl kolem břehu. Až když se po delší době vrátí zmrzlý zpět na most, zjišťujme, že to nedělal dobrovolně ale kvůli tomu, aby se neúspěšně pokusil najít havlinku, která mu vypadla z lodi a potopila se.

Protože už je po šesté hodině večer, začíná být tma a také pršet, přijede Michal s autem a balíme kompletně celé stanoviště. Následně se domlouváme na naší poslední sérii skoků. Prvně jsme měli nápad jít do tandemu, ale kvůli podmínkám raději skáčeme po jednom. První skok vychází opět mě. Po navázání skáču do prázdnoty a pro dnešek si naposled užívám volný pád. Po slanění do člunu čekám na Šváru. Protože Michal si vzal vysílačku s sebou do auta, mám docela problém s komunikací se Švárou. Po pár vyřvaných hlasivkách se naštěstí ale domlouváme a Švára kolem nás prolétává už za pěkného šera. Hned nám oznamuje, že Michal už skákat nebude, a proto odplouváme ke břehu, kde už na nás Michal čeká. Poté vyndáváme člun z vody, sundáme motor a vynášíme vše nahoru k autu.

U auta zůstává pouze Jirka a stará se o sbalení člunu. Já, Švára a Michal jdeme ještě do vnitřku most, abychom sbalili i kotvící bod. Protože už je tma jako v pytli, uvnitř mostu dvojnásob a nikdo z nás baterku nemá, svítíme si Michalovým mobilem. Zhruba do půl hodiny je vše odvázané, a proto si rozdělujeme materiál a snažíme se s ním vylézt po žebříku nahoru na most. První vylézá Švára, potom já a nakonec Michal. Když jsem až nahoře, podávám materiál Švárovi a poté říkám Michalovi, ať mi podá i jeho materiál, aby se s ním nemusel tahat až nahoru, což se ihned ukazuje jako chyba, která se později promění v katastrofu. Při předávání materiálu totiž padá Michalovi mobil z ruky a mizí v černotě mostu, poté se ještě ozve rána a pak už je ticho. Hned tedy beru z auta svůj mobil a slézáme zpět do mostu, abychom se ho pokusili najít. Můj mobil ale nemá žádné pořádné světlo, takže nic nenacházíme. Vzhledem k tomu, že uvnitř mostu se nachází jen dvě úzké lávky a pár traverz, je vysoce pravděpodobné, že po zaslechnuté ráně, už jenom spadl do vody. Po vylezení ven nám Michal říká, že zajede k benzínce a koupí sirky. Nevím, co s nimi chce dělat, ale budiž. Před odjezdem nás ještě dováží k našemu autu, do kterého si přeložíme naše věci. Zde udělám další osudovou chybu a to, že pokládám svoje batohy na zadní sedadlo místo do kufru, kam si je dává Švára. Nasedáme do auta a přejíždíme na opačnou stranu mostu před bufet, kde zaparkujeme a čekáme na Michala, až se vrátí od benzínky.

Benzínka asi moc daleko nebyla, protože přijíždí skoro okamžitě. Švára vylézá z auta a jde se zeptat na další činnost. Když se vrátí, zrovna mi volá jeho mamka, takže jí vysvětluje, že jsme se trochu zdrželi, od prvního plánu vrátit se v sedm hodin večer, a sděluje ji, že se vrátíme asi až kolem půlnoci. To ještě nikdo z nás netuší, jako moc se plete. Po ukončení telefonátu mi říká, že ještě jdeme zpátky do mostu, abychom se pomocí sirek podívat po telefonu. Zamykáme tedy auta a utíkáme ke středu mostu a tím zpečeťujeme náš osud, tedy spíš osud auta a věcí uvnitř něj. Po cestě si ještě děláme srandu z toho, co bychom asi dělali, kdybychom ztratili klíčky od auta. Když vlezeme do mostu, už je mi jasné, co chce Michal se sirkami dělat. Utrhne kus papíru, zmačká ho, následně zapálí a hodí dolů na traverzu. My ostatní se koukáme, jestli neuvidíme jeho mobil. Bohužel papír dlouho nehoří, a proto nás napadá použít foťák tak, že vše vyfotíme s bleskem a poté si prohlédneme fotky. Ovšem oba naše foťáky máme v autě, takže Švára vylézá ven a utíká pro ně. Tento nápad aspoň trochu zmírní následující pohromu. Mě ještě ze čtvrtka, kdy jsem v Pardubicích běžel půlmaraton, bolí levé lýtko, takže raději zůstávám v mostu a pokouším se zahlédnout foťák od zapáleného papíru, kterému se vůbec hořet nechce. Po pár pokusech zjišťuji, že i obal od Milky je nějak nehořlavý. Ovšem štěstí stojí při nás, a při jednom z posledních pokusů zůstává hořící papír na traverze a odhaluje nám, že na úzké traverze uvízla, jak baterka, tak i tělo mobilu. Tak v tohle jsem opravdu nedoufal, prostě štěstí jako prase, tedy jak pro koho. Michal má v úmyslu se sem vrátit až zítra ráno a za světla ho vytáhnout. Já mu ovšem říkám, že mu pro něj sleze hned teď, a proto jdu k žebříku, abych vylezl ven a mohl si jít pro věci do auta. Ovšem situace se následným okamžikem fatálně obrací.

Na druhé straně žebříku se objevuje Švára a dost vážným tónem nám sděluje, že nám vykradli auto. Prý když běžel pro foťák, tak zahlédl, jak od našeho auta někdo utíká, nasedá do auta se zhasnutými světly a okamžitě ujíždí. To mu ještě nepřišlo nijak divné, protože si mohl jen odskočit, ale jakmile Švára dorazil k našemu autu a uviděl rozbité pravé přední sklo, bylo to jasné. Ihned zkontroloval přihrádku u spolujezdce a zjistil, že má doklady, peněženku a papíry od auta pryč. Zkoušel je ještě dojet autem, ale zloději se pojistili a propíchli pravé přední kolo, proto daleko nedojel a přijel aspoň k nám na most. Než vylezu za ním nahoru, rozšíří zprávu o informaci, že mi vzali batohy, které jsem měl na zadním sedadle. Při představě o co všechno jsem přišel, se mě okamžitě zmocňuje šílený vtek a svalový třes, který trvá následující tři hodiny. Myšlenky, které se mi právě honí hlavou, raději publikovat nebudu, určitě si je dovedete sami představit. Švára si okamžitě půjčuje Jirkův telefon a volá 158 a nahlašuje vykradení auta. Poté s pomocí Michala vyměňuje proražené kolo za rezervu, abychom byli schopné aspoň odjet. Já jsem touto dobou absolutně nepoužitelný a mám jen šílenou chuť někoho zabít. Poté přejíždíme zpátky na kraj mostu před bistro, kde nás vykradli a čekáme na příjezd policie. Mezitím máme dost času zjistit, co všechno stačili ukrást. Švára přišel pouze o obsah přihrádky, ale já o krosnu a batoh včetně všech věcí, které jsem v nich měl. Okamžitě začínám sepisovat seznam, dokud to mám vše hlavě a první odhady jsou na 30 tisících. V té chvíli mě vůbec nezajímá hodnota věcí, ale spíš jejich účel použití. Prakticky se ze mě stává "bezďák", protože nemám doklady, klíče, karty ani peníze. Další věci jako lezecký materiál, foťák, oblečení a potraviny mě aktuálně moc nezajímají. Můj vztek se ještě vyostří, když si uvědomím, že jsem přišel o dioptrické sluneční brýle, které jsem si včera vyzvedl z opravy, na kterou jsem čekal dva roky. Aspoň že je Švára vyrušil a museli prchnout, a tak zachránil obsah kufru a zbývající věci na zadních sedáčkách, včetně mé bundy a svého lezeckého materiálu. Objevení bundy mě trochu zvedá náladu, protože už je pěkná zima a při tom nekonečném čekání už začínám mrznout. Během čekání telefonuje Švára ještě párkrát s policí, aby zjistil, kdy konečně dojedou. Vzhledem k tomu, že jsou na výjezdu, tak to nikdo neví. Když už je po desáté hodině, Michal s Jirkou po domluvě odjíždí. Na místě činu zůstávám tedy jen já a Švára. Když čas přeskočí jedenáctou hodinu, konečně přijíždí dvě policejní auta.

Zaparkují kousek od našeho auta a vystoupí tři policisté. Šváry se ptají znova, jak to přesně proběhlo. Po zrekapitulování našeho příběhu se ještě ptají, o kolik věcí jsme asi přišli. Švára to měl jednoduché a hned odpoví, že asi dva a půl tisíce. Já znovu rychle pročtu svůj seznam věcí a odpovídám, že mám škodu asi 30 tisíc. To je trochu překvapí a to ještě nevíme, že jsem na některé věci zapomněl. Po pár minutách jim volají ze stanice, že v nějaké obci je rvačka, takže jedno auto odjíždí a s námi tam zůstává pouze jeden policista, který vše ohledává, fotí a různě dokumentuje. Také nám sděluje, že jsme udělali velkou chybu, že jsme poté do auta lezli a pohybovali s ním i s věcmi. Úplně nakonec procházíme ještě místo činu a okolí, jestli nenajdeme nějaké věci nebo aspoň stopy. Bohužel nacházíme pouze hromádku střepů z rozbitého skla. Když je zde vše hotovo, sděluje nám policista, že máme jet do obce Čimelice na jejich stanici kvůli sepsání protokolu. Protože vůbec netušíme, kde nějaké Čimelice leží, jedeme za policejním autem. Místo po silnici hlavní jedeme po vedlejší a kvůli neznalosti těchto míst, jsme rádi, že našeho průvodce netratíme z dohledu. Přes rozbité okno do auta fouká studený vítr, motor také slyšíme více než bychom chtěli a nálada pod psa dělá jízdu pěkně nepříjemnou. Někdy před půlnocí konečně přijíždíme ke stanici.

Uvnitř mě hned dávají telefonní číslo na blokaci platební karty, protože jsem si myslel, že ho nikdy nebudu potřebovat, a tak ho s sebou nenosím. Samotné vyřízení trvá asi minutu, ale než jsem se s operátorkou spojil, tak mě asi 20 minut hráli pořád dokola po chvíli už docela protivnou hudbu. Poté si nás rozdělují a jdeme sepisovat protokol. V první části si jen inspektor ověřuje mé údaje a poté mu popisuji podrobně celý náš den z mého pohledu. Když se dostaneme k místu, kde nás okradli, tak vzpomínám, co všechno mi vzali. Při výčtu věcí jsem docela překvapený, co všechno si pamatuji, protože si mimo jiné vzpomínám i na pět spínacích špendlíků, tři tenisáky a další různé drobnosti. Horší už je to s odhadem ceny. Inspektora v průběhu sepisování docela lituji, protože píše každé mé slovo a ke konci už je na druhé straně A4. Když je vše sepsáno, znova mě zamrazí v zádech, protože po sečtení všech věcí se dostáváme k hodnotě 50 000 Kč. Později dokonce zjišťuji, že jsem na pár věcí zapomněl anebo jsem odhadl menší hodnotu, takže celková škoda je ještě větší. Po zkontrolování a podepsání protokolu ještě podepisuji nějaké papíry a dostávám jejich kopie. Když mám kolem půl jedné ráno vše za sebou, tak jdu do vestibulu za Švárou, který tu už několik minut spí v křesle. Policisté nám popřejí šťastnou cestu, a mi jdeme k autu.

Švára si mezitím vzpomněl, že má v kufru starou deku, kterou hned bereme a přivíráme ji do spolujezdcových dveří, abychom aspoň trochu zakryli díru. Překvapivě v průběhu cesty deka drží a ani studený vzduch dovnitř neproudí. Jediné nepříjemnosti jsou zvýšený hluk a skutečnost, že Švára nevidí z auta na pravou stranu. Několik prvních desítek minut probíráme dnešní den, konkrétně poslední část dne a pak už jen mlčky sedíme. Kvůli rezervě nemůžeme jet moc rychle, a tak ručička tachometru končí někde u osmdesátky. Ať chci nebo ne, jsem unavený, a proto po chvíli ticha usínám. Probouzím se až před Soběslaví, kde zjišťuji, že Švára odbočil moc brzo vlevo. Po chvíli už jsme zase na hlavní silnici a pokračujeme k domovu. Já opět během chvíli spím. Tentokrát už se probouzím až o nějakou hodinu později někde poblíž Jihlavy a docházíme mi, že Švára opět někde odbočil špatně, protože přes Jihlavu jsme vůbec neměli jet. Protože ale netuším, kde přesně jsme, nechávám to na něm a opět usínám. Poslední vzbuzení následuje až o půl páté ráno u našeho paneláku, takže celkově zpáteční cesta trvala kolem čtyř hodin, což je o více než hodinu déle než cesta tam. Švára mi pomáhá donést moje věci, které mi zbyly, ke dveřím, a poté pokračuje domů. Doma je uklízím, a aby mě ráno bratr nebudil, jdu spát do obýváku. Mé poslední myšlenky před usnutím jsou, hádejte o čem?

Pokud pravidelně čtete naše proběhlé akce, tak jistě víte, že na konci téměř vždy uvádím, že akce se zdařila a že už se těšíme na další. Po přečtení tohoto zážitku proto asi budete překvapeni, že to samé můžu napsat i tentokrát. Samozřejmě tím nemyslím, že bych zase chtěl o něco přijít, ale než jsem se dopracoval v sepisování až sem, uplynuly téměř tři týdny a s tímto odstupem času už na to pohlížím jinak. Nové klíče jsem měl hotové hned následující pracovní den. Běhání okolo dokladů a dalších průkazů mě kvůli přestěhování také čekalo a akorát to zabralo dva celé dny. Teď aspoň vím, kde, jak a o co žádat. Nyní už mám naprostou většinu zpátky. Ukradený lezecký materiál už byl na pokraji životnosti, takže jeho nákup se jen o něco urychlí. Foťák jsem se kvůli jeho nové verzi už čtvrt roku snažil bez úspěchu prodat, teď už to řešit nemusím. Škoda ale těch fotek. Některé ostatní věci už byli několik let staré, takže aspoň si můžu pořídit nové. Nemyslete si, že bych z toho všeho měl radost, jen se na tom všem snažím najít pozitivní věci. Kdybych na to koukat z reálného hlediska, tak bych byl naštvaný ještě dnes. Jako obvykle tedy píši, že akce, myslím samotné skákaní, se vydařila a už se těšíme na další. Ovšem nejprve musím obnovit chybějící materiál.