| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2010-12-13 - 2010-12-17
Zimní přírodní víceboj Krkomen 2010
Účast: Dvořák Štěpán, Staněk David, Zbranek Jiří, Hlavatý Radek,
Vybojovali jsme 2. místo v otevřeném přeboru společných sil Armády České republiky v zimním přírodním víceboji Krkomen 2010 konaném v okolí Špindlerova Mlýna v Krkonoších.
Se spolubojovníky z Náměšťského letiště jsme se v polovině prosince zúčastnili otevřeného přeboru velitele pozemních sil Armády ČR v zimním přírodním víceboji Krkomen 2010, odehrávající se v Krkonoších v okolí Špindlerova Mlýnu se základnou na Brádlerových boudách. Protože se jednalo o můj první závod v zimním přežití, nevěděl jsem, do čeho jdu, a proto jsem se také nemohl nijak připravit. Prostě jsem jen doufal, že přežiji. Přestože závod začal až v pondělí odpoledne, z posádky jsme odjížděli už v neděli po obědě. Na Brádlerovy boudy jsme se po menších komplikacích dostali kolem večera. Protože na tento den nebylo v propozicích nic naplánováno, strávili jsme zbytek dne pouze pročítáním propozic a připravováním materiálu. V pondělí dopoledne následovala porada rozhodčích, kde nám Radek vylosoval startovní číslo 1 a po obědě byl Krkomen 2010 zahájen I. etapou na sjezdovce Stoh, kde jsme absolvovali první tři části první disciplíny - "Sjezdy a výstupy". Při zpáteční cestě následovala poslední čtvrtá část - Časovka z Medvědího kolena až Brádlerovy boudy. Do večera už jsme si jen chystali věci na dvoudenní putování po Krkonoších. Po večeři následovala noční disciplína "Noční orientační závod družstev", po jehož ukončení jsme šli hned spát. V úterý brzy ráno začala II. etapa hlavní disciplínou "Vytrvalostně technický dvoudenní závod", při které jsme se museli přes jednotlivé kontroly absolvovat trasu prvního dne. Protože několik dní nepřetržitě sněžilo, všude leželo přes metr prašanu, který pohyb právě neusnadňoval. Po cestě jsme celkově museli splnit 5 různorodých disciplín: "Transport raněného", "Uprchlíci", "Spiderman", "Oheň" a "Střelba". Na konci dne, kdy jsme dorazili k lovecké chatě za Medvědím kolenem, následovalo připravení místa na spaní. Kdo zde byl trpělivý, dočkal se teplého čaje, polévky i guláše. Ve středu ránu jsme se zbývajícími hlídkami vyrazili do druhého dne II. etapy, kdy nás čekalo dalších 6 disciplín: "První pomoc v poli", "Boj o život", "Alcatraz", "Sněžná slepota", "Lavina" a "Hod nožem a sekerou". Protože trasa byla tento den pro nás z neznámých důvodů zkrácena a ubyly dvě disciplíny "Časovka" a "Traverz", zpátky na Brádlerovy boudy jsme dorazili už někdy odpoledne. Zde nás čekalo menší překvapení v podobě vytopeného pokoje, protože přímo nad námi se stala chyba v odpadu z koupelny. Do večera jsme jen odpočívali a čerpali sílu na poslední závodní den. V této chvíli jsme byli na průběžném 3. místě. Po večeři jsme šli spát. Ve čtvrtek před obědem byla zahájena poslední III. etapa, při které jsme závodili na běžkách v disciplíně "Závod družstev na běžeckých lyžích" a házeli granáty na cíl v poslední disciplíně "Hod granátem na cíl". Po závodech následoval odpočinek až do večera, kdy byly vyhlášeni vítězové a Krkomen 2010 ukončen. Místo večeře byl připravený raut, po kterém následovalo posezení na baru až do pozdních nočních hodin. V pátek ráno jsme si sbalili věci a odjeli zpět na základnu. I když ze začátku jsme dělali chyby a některé disciplíny nám nevyšly, v průběhu II. etapy jsme se zlepšili a díky vítězství v závodech na běžkách a hodu granátem jsme se dostali až na 2. místo z celkového počtu 17 hlídek, díky čemu jsme se nominovali na 17. ročník mezinárodní mistrovství české armády v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2011, který se bude odehrávat v Jeseníkách. Sám jsem z toho měl velkou radost, protože to byla moje první účast na takovýchto závodech. I když byl Krkomen 2010 pouze nominační závod pro Winter Survival 2011, podmínky byly dost drsné díky neustálému sněžení, velkému množství sněhu a nízkým teplotám, které v noci padaly téměř k -20 stupňům. Jako příprava na závody tohoto typu, to bylo více než dostačující.
KrkomenČlánek
2010-12-12 - Den 0 - Neděle
Nedělní dopoledne trávím pouze balením věcí na závod Krkomen 2010. Po obědě mě před barákem vyzvedává Staněk David s jeho kamarádem a odjíždíme na letiště. Zde se setkáváme s dalšími účastníky závodu. Jako třetí s námi bude závodit Zbranek Jiří a vedoucího nám bude dělat Hlavatý Radek. Nejprve nakládáme do služebního minibusu všechny připravené věci ze štábu, poté si jdu na hasičárnu pro služební věci a před samotným odjezdem ještě u skladu naložíme skialpy, backcountry, běžky, sněžnice a další potřebný materiál. Při cestě do Krkonoš se zastavujme pouze Hradci Králové v Tescu, kde si nakupujeme jídlo na celý týden. Poté zastavujeme až za Špindlerovým Mlýnem v Medvědím kolenu, kde vyložíme všechny věci a čekáme na rolbu nebo skútr který by nás tam se vším vyvezl. Že jsme na horách je dobře poznat, protože sněhu výrazně přibylo. V terénu ho leží asi něco přes metr a na silnicích je uježděná silná vrstva, takže by se po ní dalo i lyžovat. Po několika minutách přijíždí skútr, na který nakládáme naše vybavení. Bohužel místo je na něm jen pro dva, takže za řidiče si sedá Radek a my zbývající si obouváme lyže, protože pojedeme za ním na provaze. Než se ale připravíme, přijede i rolba, takže se nakonec vezeme nahoru s včetně další skupiny, která přijela chvíli po nás. Bohužel se ale rolbě nechce moc jet a po každých pár ujetých metrech zdechne. Když po několika desítkách minut dojedeme k Medvědí boudě, zastavujeme a čekáme na jiný dopravní prostředek. Nám se ale čekat, a tak vyrážíme dál pěšky. Protože už jsme docela vysoko, ke sněžení se přidává ještě silný vítr. Jako přivítání před závodem o přežití to celkem ujde. Když jsme asi v polovině dalšího úseku, začne nás předjíždět skútr se skupinou lidí, kteří zůstali na Medvědí boudě. Když nás ale objíždí, najede na velkou závěj a přetočí se na bok a všichni vypadnou. Naštěstí je nás tam hodně a skútr vracíme zpět na lyže. Po dalších 10 minutách jsme konečně na Brádlerových boudách, kde už na nás čeká Radek. Nejprve si schováváme lyže do lyžárny a poté jdeme se zbytkem věcí na pokoj, který je vytvořen z bývalé sušárny, takže zde máme plno trubek na sušení. Než se ubytujeme, donese nám Radek mapy a propozice, ze kterých se dozvídáme, co nás který den čeká za disciplíny. Když se ubytujeme, jdeme si dát večeři. Po večeři zalézáme do lyžárny a několik desítek minut si připravujeme lyže na nadcházející dny. Než jdeme spát, ještě si procházíme jednotlivé disciplíny a snažíme se vymyslet nejlepší způsob splnění.
2010-12-13 - Den 1 - Pondělí - Etapa I
V pondělí ráno jdeme na snídani, po které se začínáme chystat na odpoledne, kdy začne první I. etapa odpolední disciplínou "Sjezdy a výstupy" dělící se na 4 části (skicross, svoz břemene, časovka a sjezd). Dopoledne mají vedoucí poradu, kde se dozvídají, přesnější informace ohledně nadcházejících závodů a zároveň losují startovní čísla pro své hlídky. Celkově je letos nahlášených 17 hlídek + jedna mimo závod. Na Winter Survival 2011 bude postupovat jen prvních 7 + ta jedna, která je zde tréninkově. Radek měl pro dnešek šťastnou ruku, protože nám vytáhl číslo 1. Po obědě se oblékáme a sjíždíme do Medvědího kolena. Při tomto sjezdu mám úplně poprvé na nohou skialpové lyže, což v kombinací se skutečností, že jsem sjezdoval jen jeden týden v životě na střední škole, dělá velice zajímavý sjezd. V Medvědím kolenu mi při nastupování do auta spolubojovník Jirka omylem přivře pravou ruku mezi dveře. Naštěstí mám hasičské zásahové rukavice, které většinu nárazu pohltí. Z Medvědího kolena jsme převezeni až ke Svatému Petru, kde budeme závodit na sjezdovce Stoh. Do zahájení zbývá ještě hodina, takže jdeme kvůli zimě čekat do nejbližšího hotelu. V 13:00 je konečně nástup a oficiálně zahájen Krkomen 2010. Protože jsme všichni z neustálého postávání zmrzlí, těšíme se, až se na svazu prohřejeme.
Odpolední disciplína - "Sjezdy a výstupy"
Se startovním číslem 1 jsme hned řadě, proto bereme lyže, nandáváme stoupací pasy a vystupujeme po sjezdovce do zhruba jedné desetiny, odkud se bude startovat úplně první disciplína skicross. Protože ve skialpech stoupám poprvé v životě, překvapuje mě, jak efektivně pásy drží lyže ve svahu bez toho, aby podjela. Když dojdeme na start, sundáme pásy a seřadíme se na startovní čáře vedle dalších tří hlídek. Po zaznění signálu vyrážíme všechny čtyři hlídky hromadně dolů a projíždíme střádavě brankami až do cíle. I když jsem očekávaně přijel poslední, jsem rád, že jsem nespadl. Mezitím, co sjíždějí ostatní hlídky, my opět nandáváme pásy a stoupáme nahoru, tentokrát ale ještě jednou tak vysoko. Když jsme na místě, opět sundáme pasy a připravíme se na start. Tentokrát se sjíždí jednotlivě po celých hlídkách. Po zaznění signálu se vrháme dolů. První část sjíždíme podle sebe a dole se napojujeme na slalom, který jsme projížděli před tím. Protože se počítá čas poslední člena, dojíždíme všichni stejně. Dole opět nandáváme pásy a stoupáme vzhůru do poloviny první vzdálenosti, kde nás čeká svoz břemene ve tvaru velkého písmene "T". Nejprve jsme měli v plánu, že ho povezou jen David a Jirka pomocí smyček a já jim povezu hůlky, ale vzhledem k tomu, že se v cíli musí břemeno odhodit, raději volíme stejnou techniku jako většina, a to svoz ve všech třech. Připravíme se na start, po zaznění signálu zvedáme břemeno a vyrážíme na cestu. Jirka s Davidem jedou vepředu a já držím zadek. Zleva objíždíme poblíž stojící chatu, zatáčíme doprava a dojíždíme do cíle, kde po protnutí cílové čáry odhazujeme břemeno. Z této chvíle jsem měl strach, protože jsem si nebyl jistý, že břemeno odhodíme dostatečně daleko, abych do něj následně nenajel. Naštěstí to bylo dostatečně. Tímto pro nás skončili sjezdové disciplíny a my se okamžitě pomocí auta jako první přesouváme zpět do Medvědího kolena, kde na nás čeká časovka zpět nahoru na Brádlerovy boudy ve vzdálenosti něco přes 3 km. Na startu si zkontrolujeme věci, nasadíme pasy a po zaznění signálu vyrážíme. První třetinu jdeme každý svým tempem. Já s Davidem jdeme spolu a kousek za námi jde Jirka. Asi půl kilometru pod Medvědí boudou David začne čekat na Jirku, a proto se dostávám dopředu. Protože vidím, že Jirka už nezrychlí a stejně se počítá čas nejpomalejšího, zpomaluji a až do cíle se držím těsně před nimi. Po odpočinutí, uklízíme lyže do lyžárny a jdeme na pokoj. Po osprchování trávíme zbytek odpoledne dobalováním a kontrolováním věcí na dvoudenní putování. Po páté hodině jdeme na večeři, po které následuje disciplína "Noční orientační závod družstev".
Noční disciplína - "Noční orientační závod družstev"
Po večeři se oblékáme na běh ve sněhu, bereme sněžnice a jdeme do přízemí, kde dostáváme informace ohledně orientačního závodu. Máme za úkol obejít celkem 10 kontrol, které jsou označeny v mapě, z čehož kontroly 4 a 8 jsou vyřazené kvůli nebezpečným podmínkám v daném místě. Když všichni odsouhlasíme, že všemu rozumíme, jdeme ven, kde nám rozdají mapy, a závod vypukne. Na první pohled vidíme, že polovina kontrol je pod námi a druhá nad námi. Abychom se do cíle vraceli z kopce, vyrážíme nejprve dolů směrem na jih. Běh na sněžnicích není žádná legrace. Kroky se musejí dělat dlouhé a hlavně široké, aby se nezakoplo o druhou nohu. Protože už je tma jak v pytli, běháme všichni s čelovkami. Já jsem si na pomoc vzal ještě výkonnou LED svítilnu, takže mám dohled asi desetkrát větší. Po cestě dolů je u cesty první kontrola, kterou hned označíme. Poté pokračujeme pořád dolů až k Medvědí boudě, kde na obou stranách označujeme další dvě kontroly. Nyní máme dole vše hotové a vracíme se nahoru. Podle mapy je další kontrola východně asi půl kilometru pod Brádlerovými boudami. Když se tam přes hluboký sníh dostaneme, nemůžeme nic najít. Po čtvrt hodině neúspěšného hledání všude kolem, mě napadne zkontrolovat, jaké označení má tato kontrola. Když se sejdeme a podíváme se do mapy, zjišťujeme, že se jedná o číslo 4, které zrušili, a proto ho nemáme hledat. Super, čtvrt hodiny v háji. Teď už šanci na dobrý výsledek v této disciplíně nemáme. Od někoho padá otázka, jestli budeme pokračovat. Hned se všichni shodneme, že ano, a proto jdeme dále do kopce. Projdeme okolo naší boudy a pokračujeme po cestě dále na západ, kde se má v lese nacházet další kontrola. Protože špatně odhadneme vzdálenost, procházíme kolem ní. Až když dojdeme na křižovatku, která se má nacházet za ní, dojde nám to a vracíme se. Naštěstí je to jen asi sto metrů, takže během chvíle jsme zpět na křižovatce a pokračujme směrem na sever k Martinově boudě. Po cestě označíme kontrolu nacházející se po levé straně cesty a pak i kontrolu přímo u chaty. Zde se otáčíme téměř zpátky a pokračujeme směrem na jihovýchod po čerstvě vyšlapané cestě do lesa, kde se mají nacházet poslední tři kontroly. Nás ale zajímají jen dvě, protože jedna z nich je také zrušená a nechceme udělat stejnou chybu jako na začátku. Když uběhneme asi kilometr, překříží nám cestu jiná cesta. Protože nemůžeme ani s mapou určit, kde jsme, pokračujeme rovně. Jenomže s přibývající vzdáleností, klesá počet stop na cestě, až to vypadá, že tudy šla jen jedna hlídka. Když tedy potkáme hlídku, která je dole pod kopcem a zeptá se nás, jestli jsme tu kontrolu našli, je nám to jasné a otáčíme se. Na křižovatce se po chvíli přemýšlení dáváme doleva a pokračujeme dolů. Po chvíli konečně narážíme na hledanou kontrolu. Označíme ji a pokračujeme dál po cestě z kopce. Když se pak po pravé straně objeví odbočka doprava do lesa, vydáme se tam a najdeme poslední kontrolu. Nyní už jen běžíme rovně z kopce rovnou k Brádlerovým boudám. Když vyběhneme na z lesa louku, kde bouda stojí, vidíme, že nějaká jiná hlídka také utíká do cíle. Jenomže my to máme z kopce a oni do kopce, takže nad nimi vyhráváme. I když jsme tak pokazili začátek, stejně jsme za sebou nechali minimálně další dvě hlídky. Po neustálém běhání po lese jsme zpocení, takže si jdeme dát sprchu. Bohužel hlídky před námi vyčerpaly všechnu teplou vodu, takže si musíme vystačit jen s ledově studenou. Sprchování má tedy průběh rychle tam a ještě rychleji ven. Po příjemné osvěžení zaleháváme hned do postele a usínáme, abychom naspali co nejvíce času na nadcházející náročné dny. Přes noc se mi mezitím nabíjí baterka i mobil, abych je měl na dvoudenní etapu plně nabité.
2010-12-14 - Den 2 - Úterý - Etapa II
Ráno vstaneme před pátou hodinou a hned se jdeme nasnídat. Při odchodu ze snídaně dostáváme balíček studené stravy, jehož část hned přibaluji do batohu, protože obsahuje i energetické gely, proteinové tyčinky a iontové nápoje. Kolem půl šesté naposledy kontroluji batoh a materiál, který ponesu: batoh, pytel bivakovací a spací, karimatka, náhradní oblečení, jídlo, cukry, gely, "povzbuzovadla", věci pro přípravu iontového nápoje, vak na vodu s pitím, úvazek sedací a prsní, karabiny, kladka, grigri, smyčky kulaté a ploché, helma, baterka, svítilna čelová a některé osobní věci. Na sebe si oblékám pouze podvlíkačky a přes to goretex. Kvůli sledování dostáváme GPS vysílač, který si bere David a já si nechávám do igelitu zatavit mobilní telefon, pro případ, že by se nám něco stalo a potřebovali bychom zavolat pomoc. Před šestou hodinou si bereme lyže a jdeme na start.
Hlavní disciplína - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
S naším startovním číslem 1 budeme startovat přesně v šest a každých dalších pět minut vyrazí další hlídka. Podle plánu tedy v šest dostáváme souřadnice první kontroly. Podle odhadu se nachází někde za Medvědím kolenem ve vzdálenosti kolem 4 km, takže hned nabíráme správný směr a sjíždíme dolů. Po pár minutách zastavujeme v kolenu a Jirka a Davidem určují přesněji polohu. Vychází jim to někde u Dívčí lávky nacházející se na silnici vedoucí směrem na Špindlerův Mlýn. Vjíždíme tedy na ujetou silnici, po které pokračujeme dál. Po necelém kilometru přijíždíme na místo a začínáme hledat. Když to vše prohlédneme bez pozitivního výsledku, podíváme se znova do mapy. Až teď zjišťujeme, že Jirka před tím omylem prohodil souřadnice. Znovu tedy určujeme novou polohu a vychází nám to zpátky kousek od Medvědího kolena. Přesněji někde u potoka, který tudy protéká. Protože ale nejbližší most přes tento potok je přímo vedle nás, musíme správně určit stranu, na které se bod nachází. Podle Jirkova změření by měl být na pravé straně. Přejíždíme tedy na druhý břeh a vracíme se zpět po druhé straně potoku. Protože ale cesta začíná stoupat, musíme nandat pásy. Když se po několika minutách dostaneme poblíž místa, kde by to mělo být, sejdu z cesty a hledám kontrolu kolem potoku. Jenomže chvíli nato zahlédne David další hlídky na opačné straně potoku u hledané kontroly. Takže Jirkovo zaměření bylo opět špatné, protože kontrola se nachází na břehu levém. Už těch chyb začíná být nějak moc a jsem docela naštvaný. Naštěstí jsou v potoce zasněžené kameny, takže postupně opatrně přecházíme na druhou stranu. Protože přecházím jako poslední a sníh je částečně shozen do vody, dotknu se párkrát lyžemi vody a namočím si pásy. Tímto je ale zbavuji jejich funkce, protože přestávají klouzat oběma směry. Během toho, co Jirka a David hledají na mapě umístění další kontroly, sundávám lyže a strhávám z pásu sníh, abych je mohl dále používat. Jak jsem ale naštvaný a spěchám, tak to dělám v rukavicích a hned si je promočím. A to mě naštve ještě víc. Když mám pásy očištěné, najde Jirka další bod nacházející se asi 5 km daleko poblíž Horních Míseček. Nejprve se tedy musíme dostat do Špindlerova Mlýna, ze kterého budeme stoupat vzhůru. Nejrychlejší cesta bude po silnici, takže se vracíme na místo, po kterém už jsme před pár desítkami minut jednou projeli. Na silnici sundáváme pásy a vyrážíme opět dolů. Po chvíli projíždíme kolem Dívčí lávky, kde jsme poprvé hledali první kontrolu. Pokračujeme dále a po cestě předjíždíme jinou hlídku, která se šoupe s pásy. Před Špindlerovým mlýnem odbočujeme doprava k vleku na Medvědín (1234). Zde se opět setkáváme s několika dalšími hlídkami. Při nazouvání lyží mi je omylem přejíždí rolba, naštěstí ale přes vrstvu sněhu, a tak to přežijí bez úhony. Na Horní Mísečky vyrážíme tzv. Vodovodní cestou, která vede lesem kolem červené sjezdovky z Medvědína (1234). Když vyjdeme první část sjezdovky nad Bedřichov, Jirka zjišťuje, že ztratil mapu. Naposled ji prý měl dole pod sjezdovkou. David se tedy obětovává, nechává batoh na místě a rozjíždí se zpátky. Naštěstí po pár desítkách metrů zastavuje, protože nám ji nese hlídka číslo 9. Dost špatná nálada se nám aspoň trochu zlepší. Jirka si tedy mapu schovává na bezpečnější místo a pokračujeme po cestě vzhůru. Cesta je dost prudká, takže se k Mísečkám dostáváme až po několika kratších občerstvovacích zastávkách. Zde zjišťuji, že mi díky mrazu, zamrzla hadička od vaku s pitím. Aby mě rozmrzla, strkám si ji dovnitř batohu k zádům, aby mě od jejich tepla rozmrzla. Kousek jižně od Horních Míseček nacházíme další kontrolu, u které už se nachází několik dalších hlídek. Souřadnice z této kontroly nás dále posílají přes 3 km daleko kousek nad Michlův Mlýn. Vydáváme se tedy po vrstevnici směrem na jih a u Třídomí odbočujeme z cesty doleva do lesa a začínáme sjíždět dolů. Při průjezdu lesem potkáváme po pravidelných mezerách myslivce, kteří se nejspíš chystají na hon. Jen tedy doufám, že nedostanu nějaký brok do zadnice. Po pár minutách se dostáváme k další kontrole, kde už na první disciplínu čeká několik hlídek.
Hodnotitelná disciplína - "Oheň"
Na této disciplíně je za úkol, v co nejkratším čase rozdělat oheň z dostupných přírodních zdrojů pomocí 5 sirek a škrtadla a následně jej udržet po dobu 1 minuty. Na čekání, než se na nás dostane řada, se trochu přioblékneme. Když už začíná být zima dost nepříjemná, jdeme na věc. Po odstartování se rozebíháme po okolí a hledáme vhodné chrastí na rozdělání. Z nejbližších stromů otrháváme suché chrastí a slabší větvičky, které nakonec doneseme k ohništi. Postavíme malou hranici a snažíme se ji zapálit. Vždy nám na chvíli chytne nějaké chrastí, protože ale fouká vítr a pořád sněží, během chvíli nám to vždy zhasne. Tímto způsobem postupně přijdeme o všech pět sirek. Nejen, že jsme neudrželi oheň po dobu jedné minuty, ale my ho vlastně ani nerozdělali. Dnešní den tedy začíná opravdu samým úspěchem. Pouštíme tedy na naše místo další hlídku, sundáme přebytečnou vrstvu oblečení a vyrážíme k další kontrole, která se nachází kousek od Lomu Strážné vzdáleného asi 4 km.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Od předchozí kontroly sjíždíme po cestě na hlavní silnici vedoucí ze Špindlerova Mlýna, po které jedeme směrem od Špindlerova Mlýna až Michlovu Mlýnu. Zde Jirkovi spadne jeden stoupací pás, takže musím shodit batoh, protože nesu náhradní a jeden mu dát. Potom odbočíme doleva a pokračujme podél Dřevařského potoku. Prvně jsme si mysleli, že podél potoka to bude rovina, ale když jsme zde, tak zjišťujeme, že jsou to spíš kaskády, takže nás čeká dlouhé a celkem prudké stoupání. Čím dále se dostáváme, tím se cesta stává prudší. Místy přes cestu teče nějaký potok, do kterého v jednom místě omylem najedu lyží, takže na další zastávce musím čistit pás, abych se vůbec mohl hnout. Když se po 2 km, při kterých jsme si museli dát několik zastávek, dostáváme nahoru, jsme pěkně unavení a zpocení. Naštěstí další cesta vede z kopce kolem nějakých baráků. Dole vjíždíme do lesa a po vrstevnice se dostáváme až ke skalám, u kterých má být další kontrola. Jenomže jsme na opačné straně, takže skály objíždíme zespoda. Zde při menší sjezdu přes velké muldy poprvé za celý závod spadnu do sněhu. Když se dostáváme pod skálu na druhé straně, už vidíme vytyčovací pásky a hromady vojáků. Je nám jasné, že zde bude další disciplína. Po prudké a klikaté cestě se vyplazíme nahoru k místu, kde čekají další hlídky, až budou moct jít na start. Shazujeme batohy a jdeme si přečíst popis disciplíny "Spiderman". Protože čekací čas se nám začne počítat až ve chvíli, kdy budeme připraveni, rychle vybalujeme lezecký materiál a připravujeme ho k použití na této disciplíně. Potom jdeme za pořadateli a necháme se zkontrolovat. Až na Jirku máme vše v pořádku, takže ve chvíli, kdy odstraní závadu, začíná se nám měřit čekací čas. Protože časový limit na disciplíně je 20 min a před námi čekají 3 družstva, máme před sebou hodně času. Abychom nezmrzli, oblékáme na sebe další oblečení. V průběhu čekání občas něco sním a vypiji, abych doplnil energii. Protože se zde nedá nikam jít, postáváme na místě a jsme promrzlí téměř až na kost. Sněhu jsou zde všude hromady, pořád sněží a při -10 stupních stojíme bez hnutí na jednom místě. Když na nás dojde po více než hodině a čtvrt konečně řada, skoro už nic necítím. Protože se ale při disciplíně určitě zahřeji, sundávám ze sebe bundu, která by mě nejspíš i omezovala v pohybu.
Hodnotitelná disciplína - "Spiderman"
V této lezecké disciplíně má každý člen hlídky svůj vlastní úkol. Členové číslo 1 a 2 musejí pouze po své vlastní cestě se sebejištěním vylézt nahoru na skálu a následně slanit zpět dolů. Poslední člen musí po složitější cestě vylézt nejprve na strom, poté přetraverzovat na skálu, po které vyleze až nahoru. Zde se na kraji skály připne do lan a následně skočí dolů ze skály. Po zhoupnutí na lanech do sítě musí vylézt až na její vrchol, kde zatroubí na roh, který mu tam vytáhnou členové 1 a 2. Protože jsem lezec, beru si na starosti tento úsek. Každý z nás se tedy dostaví ke svému stanovišti a zajistí k lanu. Po zaznění signálu, vyrážíme vzhůru. Jako první mám před sebou pár lanových ok, pomocí kterých se dostávám do poloviny stromu, kde přelézám na provazový žebřík, po kterém šplhám až nahoru. Tento úsek je dost náročný, protože musím téměř neustále vyset na rukách a přitahovat se nahoru. Za to jsme ale velice rád, protože konečně začínám cítit trochu tepla. Nahoře se pomocí kladky připínám k lanu, které je vodorovně natažené na protější skálu. Ve chvíli kdy jsem k lanu bezpečně připevněn, odepínám se od lana jistícího, zavěšuji se lanovky a pomocí blokantu se přesunuji ke skále v asi 15 metrové výšce. Tam už na mě čeká další rozhodčí a sděluji mi, že mám zatím nejrychlejší čas. Nyní se pomocí ferratového systému jištění zajištuji k dalšímu lanu, odepínám se z lanovky a vylézám až nahoru na skálu. Na samotné hraně skály ke mně připínají další dvě lana, vedoucí ke dvěma stromům kousek od skály. Poté mě odepínají od jistícího lana a sdělují mi, můžu pokračovat. Tím myslí, že mám skočit dolů ze skály a zhoupnout se do sítě asi 5 metrů daleko. Protože skoky ze skal a mostů jsou mojí oblíbenou aktivitou, problém s tím rozhodně nemám. Dělám tedy dlouhý krok do prázdna a začínám padat. Po chvíli mě zachytí lana a pošlou přímo do sítě. Abych si o síť nerozbil brýle, natahuji před sebe nohy. To se ale ukazuje jako velká chyba, protože levá noha se netrefí do oka sítě a naráží přímo do lanového kříže. To mě sice okamžitě zastaví, takže se hlavou sítě nedostanu, ale ozve se nějaké křupnutí a ucítím bolest v levém kolenu. Hned mám dojem, že mám po noze. Asi to byla pěkná rána, protože se mě hned rozhodčí ptají, jestli mi nic není. Když se pokusím do sítě stoupnout, zjišťuji, že mi vůbec nic není, takže jim odpovím, že jsme v pohodě a vylézám nahoru na síť. Zde se posadím a čekám na spolubojovníky, kteří ještě dokončují své úseky. Když se po pár minutách objeví dole, vytáhnou mi nahoru roh, na který poté zatroubím a ukončuji disciplínu v druhém nejlepším čase. Následně se nechávám spustit dolů a odcházíme zpět k batohům.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Uklidíme lezecké vybavení, a protože už jsme zahřátí, sundáme ze sebe přebytečné oblečení. Vezme batohy, nandáme lyže a začínáme pomalu sjíždět prudkým svahem mezi stromky dolů na cestu. Zde odbočujeme vlevo a vyrážíme po cestě k další kontrole, která leží o necelé 2 km dál. První kilometr jdeme téměř po rovině, jenomže jak přejdeme po mostě přes potok, cesta začne stoupat kolem jiného potoku vzhůru. Po několika minutách se dostáváme k další kontrole, u které je další disciplína "Uprchlíci". Před námi právě čeká jedna hlídka, takže máme akorát čas se připravit a něco sníst.
Hodnotitelná disciplína - "Uprchlíci"
Úkolem v této disciplíně je překonat trasu přes potok, na druhé straně oběhnou všechny kontroly a vrátit se přes potok zpět. Aby to nebylo moc jednoduché, tak je to ztížené tím, že celá hlídka je přivázaná k dlouhé kládě, se kterou musí celou dobu běhat. Když se nám uvolní místo, jdeme na start a k sedacím úvazkům si přivazujeme kládu. Po zaznění signálu vyrážíme na trať. První je David, poslední Jirka a já jsem uprostřed. Nejprve scházíme k potoku, který opatrně překonáváme a následně vylézáme nahoru do lesa. Kontroly jsou umístěny ve svahu v kruhovém tvaru, takže je úplně jedno, kterým směrem se začne. My volíme směr doleva a postupně obcházíme všechny kontroly až nahoru. Zde pouze uděláme čelem vzad a po cestě dolů je první Jirka. Když obejdeme všechny kontroly, vracíme se zpátky k potoku, který opět opatrně přecházíme. Vyběhneme zpátky nahoru do cíle a končíme disciplínu s nejlepší časem.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Sbalíme věci zpět do batohu, obouváme lyže a pokračujme dále po cestě vzhůru k další kontrole, která se má nacházet asi 3 km daleko v obrovském svahu poblíž sjezdovky Stoh. Při stoupání předbíháme jednu dvoučlennou hlídku, která nás následně dožene, když nahoře na křižovatce přemýšlíme, kam jít dál. Tam se dozvídáme, že jeden jejich člen, ze zdravotních důvodů odstoupil, ale oni pokračují dál mimo závod. Když dáme hlavy dohromady, pokračuje společně dál kolem potoku. Po několika desítkách metrů, přecházíme přes potok a dostáváme na běžkařskou magistrálu, po které se vydáváme směrem ke Stohu (1315). Protože se nacházíme na hřebenu, fouká tu silná vítr, který je v kombinaci s padajícím sněhem dost nepříjemný. Další kilometr jdeme po magistrále, až se dostaneme do místa, kde asi 0,5 km pod námi se ve svahu nachází další kontrola. Máme dilema, jestli to vzít přímo dolů lesem v prudké stráni nebo to obejít více než dvakrát delší cestou přes sjezdovku Stoh. Nakonec vyhrává cesta kratší. Protože otravný vítr fouká přímo proti kopci, ze kterého chceme jí dolů, dávám si kuklu a další rukavice. Sjíždíme z cesty a míříme pomalu dolů. Ze začátku to jde a kličkujeme mezi stromky, ale během chvíle se svah stává tak prudkým, že už se na lyžích nedá jet, a proto je sundáváme. Jenomže sněhu je zde přes metr, takže po sundání lyží se ihned propadáme po pás. Nedá se ale nic jiného dělat, a tak velice náročným způsobem jdeme, padáme nebo jedem po zadnici dolů. Občas se stane, že se nám zaseknou nohy, takže předáváme a jedeme po břichu hlavou dolů. Asi v půli svahu potkáváme další hlídku, jejíž jeden člen má asi dost, protože se vleče jako šnek. Ihned ho tedy předbíhám a docházím ke zbytku jeho hlídky. Mí spolubojovníci jsou zatím někde vzadu. Bohužel je ale kvůli šeru a padajícímu sněhu nevidím. Pokračuji tedy dolů společně s jinou hlídkou. Cesta zde už není moc prudká, ale vede nad potokem, takže musíme dávat velký pozor, abychom do něj nesklouzli. Občas se stane, že někdo uklouzne z cesty a zapadne hluboko do sněhu, takže ho musíme vyndávat. Tohle hodnotím jako nejnebezpečnější místo, protože zde na každém kroku hrozí zlomeniny, či dokonce umrznutí v potoku, pokud by si dotyčného nikdo nevšiml. Když se dostane až dolů nad cestu, zastavuji a čekám na mé spolubojovníky, kteří jdou někde vzadu. Okolo mě prochází všichni zakuklení, takže vůbec netuším, kdo je kdo. Když se občas zeptám, jestli neviděli jedničku, tak prý ne, ale že někdo výš zapadl a ostatní ho vytahují. Když už dlouho nikdo neprošel, nechávám zde lyže, a protože už je tma, nasazuji si čelovku a vydávám se zpátky nahoru, abych popřípadě pomohl. Jenomže ani po 200 metrech nikoho nenacházím, a tak se raději vracím zpět k lyžím. Opatrně scházím na cestu a vydávám se směrem, kam šli ostatní. Po chvíli docházím k hledané kontrole, u které se nachází i disciplína "Transport raněného" a mnou hledaný David s Jirkou. Asi kolem mě museli v tom svahu projít a já jsem je vůbec nepoznal. Z neplánovaného hledání jsme docela unavený, takže se hned občerstvuji. Když poslední hlídka před námi splní disciplínu, jsme na řadě.
Hodnotitelná disciplína - "Transport raněného"
Naším úkolem je vzít nosítka UT-2000, seběhnout pod most, zde na ně naložit figurínu a transportovat ji po vytyčené trase do cíle. Protože jsem nosítka UT-2000 nikdy neviděl, raději si je před startem trochu prohlédnu. Po odstartování David bere nosítka a všichni sbíháme pod most, přes který jsme přijeli. Zde leží naplněná figurína, kterou používáme při výcviku ve Vodní záchranné službě ČČK. Nakládáme ji na nosítka a fixujeme, aby nevypadla. Následně David bere popruhy, utíká roklí po trase dolů a táhne nosítka za sebou. Když doběhneme na křižovatku tří roklí, vydáváme se po trase doleva do kopce. Nyní už se při tažení nosítek střídáme. První polovinu táhne vepředu stále David a v půlce ho vystřídám. Cesta do kopce není žádná legrace, protože se pořád boříme hluboko do sněhu nebo kloužeme zpět dolů. Nakonec se ale dostáváme pod druhý most, za kterým vylézáme z rokle a dobíháme i s nosítky do cíle, kde nám stopnou čas, který naštěstí patří mezi nejlepší.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Další kontrola bude pravděpodobně poslední, protože se podle mapy nachází kousek za Medvědím kolenem u jedné lovecké chaty, která je ovšem přes 8 km daleko. I když nejkratší cesta vede po lesní cestě 2 km dolů na sjezdovku Svatý Petr, my se vydáváme do kopce k půl kilometru vzdálené sjezdovce Stoh, kde jsme včera odpoledne závodili. Na sjezdovku se dostává v její horní třetině. Sundáváme stoupací pásy a vyrážíme dolů. Už je tma, takže máme čelovky, abychom aspoň něco viděli, ale i tak ledové plotny poznáváme, až když na ně vjedeme. Protože už mám z celodenního putování unavené nohy, musím při každém druhém oblouku zastavit a odpočinout si, jinak by mě asi shořely. Ostatní jsou na tom lépe, takže když už jsou dole, já jsem teprve v půlce. Když se dostanu dolů i já, všichni vjíždíme na ujetou silnici u Svatého Petra a jedeme až dolů do Špindlerova Mlýna. Protože je 2 týdny před Vánocemi, všude svítí barevné světla a jiné ozdoby. Vánoční Špindlerův Mlýn v noci je prostě úžasný. Když vidíme, jak všude kolem ostatní lidé chodí do restaurací, hospod a diskoték, vůbec se nám nechce dál. Nás ale čeká ještě pěkná štreka, takže dole na křižovatce nandáváme pásy a vyráží směr Medvědí koleno. Já mám při nandávání nějaké problémy, takže David a Jirka vyrážejí dopředu. Ovšem při opuštění Špindlerova Mlýnu má problém s pásem zase David, takže je pomalu předbíhám. Zastavuji až u Dívčí lávky, kde se občerstvuji a čekám na zbytek. Když dorazí, přejíždíme přes most a vydáváme se směrem do Labského dolu po cestě, po které jsme šli už ráno, když jsme hledali první kontrolu. První kilometr se mi jde ještě celkem dobře, ale pak se začnu cítit opravdu vyčerpaný, takže zpomaluji a ostatní se mi pomalu vzdalují. I když je to k další kontrole jen necelý kilometr, nemáme jistotu, že je opravdu poslední. Posledních pár set metrů už jsem tak mrtvý, že při představě, že budeme muset jít ještě dál, přemýšlím nad tím, že to asi nedám. Při životě mě drží představa, že je to opravdu konec, a že tam bude teplé jídlo. Když chvíli po Davidovi a Jirkovi k chatě konečně dorazím a vidím, že už tam některé hlídky mají připravené bivaky, oddychnu si. Je to opravdu konec. Náladu mi trochu zkazí jen skutečnost, že musíme splnit ještě poslední disciplínu "Střelba". Shodíme tedy batohy a jdeme ji splnit.
Hodnotitelná disciplína - "Střelba"
Naším úkolem je ze vzdálenosti 10 metrů pomocí 3 vzduchovek, co nejdříve postřílet 12 osvětlených terčů, přičemž všichni střílíme naráz a máme neomezeně nábojů. Vezmeme si tedy vzduchovky a jdeme na palebnou čáru. Po zaznění signálu, začínáme nabíjet a střílet. David střílí terče zleva, já zprava a Jirka ze středu. První 2 terče sundám hned, ale pak se ze mě začne odpařovat voda a já přestávám vidět. I když si svítíme čelovkami, skoro nic nevidím, takže střílím skoro naslepo a občas se stane, že dokonce trefím terč Jirkovi. Nakonec to ale jako hlídka zvládneme, protože všechny terče jsou dole. Hurá, konečně pro dnešek poslední úkol za námi. Teď už nám jen zbývá přežít do zítra.
Kontrolní stanoviště - "Nouzové přespání"
Poblíž chaty si nacházíme místo u hromady dřeva, kde budeme spát. Ze všeho nejprve si ale převlékám trička, protože je mám propocené a nechci zde postávat v mokrém oblečení. Je to opravdu úžasný pocit stát venku v -10 stupních jen v kalhotách. Když jsem převlečený, pro jistotu ještě obejdu i okolí, ale žádné lepší nenacházím. Protože je všude moc sněhu, nejprve vše pořádně ušlapáváme. Z batohu sundám bivakovací pytel s karimatkou a rozhodím jej na zem. Dovnitř poté strčím spacák. Než půjdeme spát, musíme se ještě najíst. Jdeme tedy zpátky k chatě a u ohniště, ve kterém nic nehoří, pomocí plynového vařiče začneme ohřívat vodu. David se stará o vaření a já s Jirkou se pokoušíme rozdělat v ohništi oheň. Ovšem jako některé hlídky před námi končíme bez úspěchu. Protože vaření trvá moc dlouho a my už jsme z teplot pod -10 stupňů pěkně zmrzlí, z uvařené vody děláme pouze čaj na ráno a místo vaření těstovin si dáme jen kousek salámu, rohlík a pár tyčinek. Když jsme přijeli, k chatě bylo nám od pořadatelů oznámeno, že k večeři nám bude dovezen guláš, jenomže už jsme tu přes hodinu a pořád nic. Některé hlídky už to vzdaly a šli raději spát. Davida čekání také už nebaví, a tak zalézá do spacáku. Já a Jirka máme ale hlad, a tak čekáme venku dál. Tohle je neuvěřitelně dlouhá a nepříjemná chvíle, protože jen tak postáváme na mrazu a čekáme, kdy dovezou slibované jídlo. Když už začínám být dost promrzlý, jdu zpátky na cestu, po které jsme přišli, a začnu se zahřívat běháním sem a tam. Když už jsem za půl hodiny docela prohřátý, uvidím v dálce světla. Večeře je konečně tady. Po chvíli přijíždí až k chatě malá rolba a dováží několik várnic s teplým jídlem. Z rolby také vystupuje pár vedoucích včetně našeho Radka. Hned za ním jdeme a začínáme se bavit. Jako nejdůležitější se dozvídáme, že už to vzdala polovina hlídek, takže nám teoreticky stačí pouze závod dojít a máme postup na Winter Survival 2011 jistý. Tato informace nám neuvěřitelně zvedne náladu a sebevědomí. Jestli jsem před tím měl nějaké myšlenky na to, že to nezvládneme, tak teď byly všechny pryč. Další dobrá zpráva je, že si můžeme jít dovezené jídlo sníst dovnitř do vyhřáté chaty. Uvnitř chaty je nádherně teplo, takže si nejprve rozvěšuje svršky, aby nám aspoň trochu uschly. Pak si jdeme pro jídlo. Nabíráme si teplý čas, polévku a guláš s chlebem. Tohle je asi nejpříjemnější pocit za celý den. Když vše sníme, jdeme si ještě přidat trochu guláše. Když jsme najezení, zůstáváme v chatě a aspoň se ohříváme. Když je veškeré jídlo snězené, jsme vyhnáni zase ven do mrazu, který teď vnímáme daleko silněji. Nejhorší je, že většinu oblečení jsme měli před vstupem do chaty zmrzlou, jenže tam to vše roztálo a teď je to vlhké. Zbytečně na nic nečekáme, rozloučíme se s Radkem a jdeme spát. Když dojdeme k našim bivakům, slyšíme, že David už má půlnoc. Sundám ze sebe goretex, zuji si boty a jen v podvlíkačkách zalezu do spacáku. Do bivakovacího pytle ještě schovám vložky z bot, aby mě přes noc nezmrzly. Goretexem přikrývám batoh, aby mi na něj nepadal sníh. Spacák si pořádně stáhnu, abych neztrácel teplo, a nakonec zapnu i bivakovací pytel, aby mě dovnitř nesněžilo. Ve spacáku jsme zvyklý spát, ale v bivakovacím pytli ještě ne. Protože jsem hodně vysoký, mám problém se vůbec uvnitř otočit. Po chvíli ještě začíná být vzduch uvnitř vydýchaný, takže se mi moc dobře nedýchá. Protože vlhkost nemůže unikat pryč, sráží se mi na vnitřní straně bivakovacího pytle přímo nad hlavou. Když tedy zavřu oči a snažím se usnout, po chvíli se mi na obličej nalepí ledově mokrá stěna bivakovacího pytle, která pod váhou kapek pomalu klesala dolů, což mě okamžitě dokonale probudí. Po několika velice nepříjemných šocích se tedy obracím na bok, kdy mě stěna neprobudí, protože se zastaví na mé čepici. Jenomže ležet naboku není příjemní a po několika desítkách minut se musím přetočit na bok druhý, což ale není ve dvou pytlích vůbec jednoduché. Čas se vleče jako šnek a bez hodinek nemá vůbec tušení kolik je hodin. Někdy v noci mě ven ze spacáku vyžene šílený pocit tepla. Když už je mi venku zima, zase zalezu zpátky. O pár hodin později slyším, že je venku Jirka. Hned zajištuji, že musím také ven, tentokrát ale z důvodu si odskočit, což spojuji s příjemným pocitem se nadýchat čerstvého vzduchu. Celou noc se mi špatně dýchá, musím se převracet z boku na bok a občas se mi nalepí ledová stěna na obličej, takže se skoro vůbec nespím. Jestli usnu, tak maximálně na pár desítek minut.
2010-12-15 - Den 3 - Středa - Etapa II
Když až k ránu pořádně zaberu, pro změnu mě zase probudí David, že prý už je šest hodin. Tento den se startuje v opačném pořadí. To znamená, že vyrážíme poslední až v 7 hodin. Z vyhřátého spacáku se mi vůbec nechce, když ale uslyším, že už je venku i Jirka, vylézám také a zjišťuji, že už nesněží. Rychle na sebe hodím goretex a obuji si boty, které jsou pěkně studené. Rukavice jsem si nechal přes noc v batohu, a protože byly propocené, přes noc kdy bylo téměř -20 stupňů, totálně zmrzly. Stejný osud potkal i vak s pitím. Naštěstí mám náhradní suché rukavice, takže si beru je. Když jsme oblečený, vyndám spacák a nacpu ho do spodní kapsy batohu. Nakonec vyfouknu karimatku, smotám ji i s byvakovacím pytlem do ruly, kterou připevním ke spodku batohu. Ačkoli se to zdá jako jednoduchá činnost, trvá to téměř tři čtvrtě hodiny, takže do startu nám zbývá už jen asi 15 minut. Rychle tedy poskládám ostatní věci do batohu a něco sním. Těsně před sedmou hodinu dobíhám i s lyžemi na start, kde už čekají David i Jirka. Přestože, že startujeme poslední, je zde stále pár družstev, které nestíhají.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
U chaty dostáváme souřadnice první kontroly. Tu lokalizujeme přímo u Medvědí chaty. Vyrážíme tedy po cestě, kterou jsme včera přišli, k Medvědímu kolenu. Když přijdeme na křižovatku, na kterou jsme včera přišli z pravé strany od Špindlerova Mlýna, odbočíme vlevo, abychom šli přímo k Medvědímu kolenu. Protože prsty na rukou i nohou mám zmrzlé, snažím se jít co nejrychleji, abych rozproudil krev a zahřál je. Po pár minutách tedy předbíháme 2 hlídky, které startovali před námi. Jenomže nemáme moc vody, a tak zastavujeme u prvního potoku, ke kterému se dá dostat. Jirka si bere od Davida ešus a jde k potoku nabírat vodu. Prvně nabere sobě, pak Davidovi a nakonec i mě. Do doplněného vaku nasypu prášek na přípravu iontového nápoje a hned se napiji z napouštěcího hrdla, protože hadičku na pití mám stále zamrzlou. Než to vše dokončíme, tak nás předběhnou všechny hlídky, které byly za námi. Když opět vyrazíme na cestu, jsem opět zmrzlý. V medvědím kolenu ostře zatočíme doleva a začneme stoupat k Medvědí chatě po stejné cestě, jako jsme předvčírem odpoledne šli časovku. Při stoupání se nádherně zahřeji. Když dorazíme k Medvědí boudě, potkáme všechny hlídky, které nás dole u potoka předběhly. Zde nás jedna hlídka poprosí o nějaký prášek, protože jejímu členu není dobře. Protože už je poslední den, vyhovíme jim. Další kontrolu lokalizujeme asi 2 km daleko na vedlejším kopci Pevnost (1011) kousek za Davidovými boudami. Protože vyrážíme všechny hlídky najednou, přicházíme i k této kontrole dohromady. Zde se nachází rovnou dvě další disciplíny. Touto dobou se roztrhaly mraky a začíná svítit slunko, takže je hned příjemněji.
Hodnotitelná disciplína - "Boj o život"
Protože u disciplíny "Alcatraz" čeká nejvíce hlídek, jdeme nejprve na disciplínu "Boj o život". Odtud právě odchází poslední hlídka, takže jsme hned na řadě. Disciplíny se může účastnit pouze jeden člen hlídky a jeho úkolem je, aby se dotkl láhve zavěšené na stromě. V tom mu bude bránit jeden voják. Já a Jirka se na to necítíme, tak jde David. Čekal jsem nějaký dlouhý souboj, při kterém se budou přetlačovat a shazovat, ale jakmile je disciplína zahájena, David odstrkuje obránce dozadu, ten padá na záda a David se hned dotýká láhve. Disciplína splněna za 2 vteřiny a my přecházíme ke druhé. Zde ještě musíme pár minut počkat, než na nás přijde řada.
Hodnotitelná disciplína - "Alcatraz"
Když zavolají naše číslo, jdeme na start. Úkolem v této disciplíně je překonat cestu mezi kameny, přičemž členové 1 a 2 mají k sobě svázanou jednu nohu, členové 2 a 3 mají k sobě svázanou jednu ruku a za dotek mimo vyznačenou trasu bude časová penalizace. Po dohodě jsem jednička, David dvojka a Jirka trojka. Když je odstartováno, leháme si na zem a plazíme se pod nataženými provazy. Pak se zvedáme a lezeme průrvou mezi kameny nahoru. Protože nemůžu pořádně používat jen jednu nohu a zde jsou hlavně potřeba ruce, pohybuji se celkem dobře. Horší to mají ti za mnou. Když se vyškrábeme nahoru, musíme překonat pár klikatých cestiček a opět nás čeká cesta z kamenů dolů. Dole už žádná překážka není a my proskakujeme cíle. Ačkoli se mi zdá, že máme dobrý čas, na první určitě nemáme a ještě k tomu máme dvě penalizace, protože Jirka a David se dvakrát dotkli mimo trasu. Když nás rozvážou, jdeme si pro batohy.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Další kontrola se nachází asi jen půl kilometru pod námi u silnice vedoucí ke Špindlerově boudě. Bereme si tedy batohy a sjíždíme po louce rovnou dolů. Poslední část k silnici je prudký sjezd lesem, jehož poslední nejprudší kousek raději scházíme s lyžemi v rukách. U této kontroly se nachází další disciplína "Sněžná slepota", u které právě skončila předchozí hlídka, takže můžeme hned začít.
Hodnotitelná disciplína - "Sněžná slepota"
Scházíme dolů pod silnici, kde si necháváme všechny věci a jdeme pod most, pod kterým protéká potok. Projdeme na druhou stranu a rozhodčí nám začíná vysvětlovat disciplínu. Naším úkolem bude poslepu najít a vhodit do kýble žeton, který dostaneme na začátku. V průběhu hledání budeme všichni tři spojeni jedním provazem. Před samotnou disciplínou budeme mít 15 vteřin, abychom se podívali, kde kýbl přibližně leží. Všemu rozumíme, tak dostáváme chvilku na rozhlédnutí. Oranžový kýbl vidíme asi 15 metrů od nás v mírné stráni. Jako poznávací bod zahlédnu na poslední chvíli křivý strom, který se nachází kousek pře kýblem. Potom dostáváme zalepené lyžařské brýle, přes které není nic vidět. Protože přes moje dioptrické brýle nejdou nasadit, sundávám si je a dávám je rozhodčímu, ať mi je pohlídá. Když jsme připravení, rozhodčí nás odstartuje. Pomalu vyrážíme nahoru a máváme kolem sebe rukama. Čas od času narazíme na nějaký strom, ale jediné co najde, je sníh spadlý za krkem. Po chvíli se uvědomujeme, že jsme moc vlevo, a tak se přesouváme více doprava. Zde konečně narážím do šikmého stromu. Hned to zavolám na ostatní. Po pár vteřinách Jirka nachází kýbl a David do něj vhazuje žeton. Disciplína splněna, ale bohužel s nejhorším časem. Vracíme rozhodčímu brýle a já si beru zpět své dioptrické. Ačkoli si myslíme, že máme celou disciplínu hotovou, není tomu tak. Souřadnice další kontroly jsou totiž zahrabány ve velkém kýblu plném zbytků jídla, především kachny od předminulé večeře. Hned si vzpomenu na Faktor strachu a jsme rád, že to nemusíme ještě jíst. Sám hned oznamuji, že to vytáhnu. Nasazuji si hasičské zásahové rukavice a suchou rukou vytahuji lístek se souřadnicemi. Podle nich se nachází další bod přímo u Moravské boudy vzdálené přes tři kilometry pořád do kopce. Vracíme se tedy pro naše věci pod silnící a vyrážíme na cestu.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Protože se nám nechce lézt do prudké stráně, ze které jsme před tím seběhli, obcházíme to po cestě, která je o půl kilometru delší. Celá cesta až do cíle je jeden velký kopec. Protože každému z nás se jde nejpohodlněji jinou rychlostí, začínají se mezi námi tvořit rozestupy. Po pár minutách míjíme Davidovi boudy, za kterými začíná být svah ještě prudší. Když po levé straně míjíme další boudy, kolem nás projedou z kopce na dvou skútrech vojáci, kteří se starají o filmovou dokumentaci závodů. Když celkově po několika desítkách minut David přichází k Martinové boudě, jsem za ním asi 200 metrů. Vzdálenost k Jirkovi nemůžu odhadnout, protože je ještě pod posledním kopcem a není vidět. U této kontroly se nachází další disciplína "Lavina". Protože je zde plno hlídek, jdeme čekat dovnitř. Tohle je první zastávka, kde si můžeme odskočit na normální záchod, tak toho také hned využíváme. Než na nás přijde řada, čekáme v místnosti, kde jsou sušiče bot, takže si na ně hned dáme k usušení rukavice a čepice. Hadičku od vaku s pitím mám stále zamrzlou, tak ho pokládám na sušiče také. Abych doplnil energii, sním několik tyček. Poté si všimnu, že je zde odpadní koš, takže hned vyhazuje všechny odpadky, které s sebou nesu. Po asi čtvrt hodině čekání nás zavolají na disciplínu.
Hodnotitelná disciplína - "Lavina"
U východu z chaty nám rozhodčí vysvětlují disciplínu a ukazují lavinové sety, pomocí kterých musíme co nejrychleji najít a vyhrabat dva zasypané vysílače v několika velkých hromadách sněhu nedaleko chaty. Každý z nás si bere lopatu, sondu, vyhledávač a jdeme na start. Když zazní povel, vyrážíme k první hromadě sněhu a zapínáme vyhledávač. I když jsem já i Jirka nikdy s lavinovým vyhledávačem nepracovali, je to velmi jednoduché, protože po zapnutí se na něm objeví šipka ukazující, ve kterém směru se vysílač nachází a dvě čísla určující vzdálenost a počet vysílačů. Běžím k hromadě sněhu, ke které směřuje šipka. Když vzdálenost klesne jen na pár desítek centimetrů, začínám lopatou odhazovat sníh. Davida vyhledávač dovede k druhé hromadě sněhu a po chvíli už také kope. Jediný Jirka ještě pobíhá kolem, protože mu prý vyhledávač ukazuje ještě jeden cíl. David během chvilinky vyhrabe vysílač, a začne se vracet. Když dojde zpátky ke mně, vyhrabávám i já ten můj. Málem jsem ho ale přehlédl, protože je zabalený v bílé dece, která ve sněhu není moc dobře vidět. Jediný Jirka tedy neměl žádnou práci. Okamžitě sebereme lavinové sety a rozebíháme se do cíle. Disciplína se nám povedla, protože máme nejlepší čas.
Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"
Vracíme se zpátky do chaty a připravujeme si batohy na další cestu. Když uklízím vak s pitím, zjišťuji, že už hadička konečně rozmrzla, takže se pořádně napiji. Nakonec ještě rychle něco sním a vezmu si osušené rukavice a čepici. Vylezeme ven před boudu, nasadíme lyže a vyrážíme k další kontrole, která se podle souřadnic nachází zpátky na Brádlerových boudách, které leží přes menší údolí asi 1,5 km daleko. Začínáme tušit, že se množná blíží úplný konec cesty. Protože nejkratší cesta vede podle mapy až přes Petrovu boudu a Ptačí kameny, kudy by to bylo asi dvakrát delší, bereme to raději zkratkou přímo rovně přes les, kde Ptačí kameny obejdeme zespoda. Vedou tu i stopy od předchozí hlídky, takže ani nemusíme prošlapávat cestu. Když po pár minutách vystoupáme o něco výš, uvidíme přes údolí Brádlerovy boudy. Nejkratší by to bylo samozřejmě vzít rovně, ale to by nás posledních pár set metrů čekal prudký výstup hlubokým sněhem, což nechceme, takže to bereme po vrstevnici na cestu, která nás dovede velkým obloukem při stálém klesání až k cíli. Protože po cestě je to už jen z kopce, přemýšlíme, jestli nebude výhodnější sundat pásy. Nejsme si ale jisti, že dole na Brádlerových je skutečně konec závodu, takže si je raději necháváme. Pásy jsou totiž dost opotřebované a nemuselo by se nám podařit je opět nasadit. Při sjíždění jsem ale nakonec rád, že jsme si je nechali, protože klesání je celkem rychlé a po cestě se nedá moc brzdit. Po několika minutách projíždíme místy, kde jsme předevčírem večer hledali poslední dvě kontroly při disciplíně "Noční orientační závod družstev". Teď už víme, že máme před sebou jen asi 400 metrů do cíle. Po chvilce vyjedeme z lesa a po louce sjíždíme přímo k boudě. Po cestě uvidíme, že ve vedlejší staré dřevěné boudě je další disciplína.
Hodnotitelná disciplína - "Hod nožem a sekerou"
Když dojede ke dřevěné boudě, vidíme, že se jedná o "Hod nožem a sekerou". Ještě než nám rozhodčí vysvětlí pravidla, ujistí nás, že na hlavní boudě je opravdu úplný konec cesty. Tato informace nám velice zvedne náladu, protože víme, že už nás nečeká nic náročného. Necháváme věci před boudou a jdeme dovnitř. Zde máme za úkol třemi noži a jednou sekerou hodit na dřevěnou desku. Hází každý člen hlídky a počítá se počet nožů a seker, které zůstanou zaseknuté ve dřevě a nespadnou na zem. První jde David. Od rozhodčích dostane nástroje a začíná házet. Ve skutečnosti to nejsou žádné nože, ale tupé šroubováky a ani ta sekera není o moc ostřejší. David odhází všechny čtyři předměty, ale ani jeden nezůstává zaseknutý. Nakonec vše posbírá a předává mě. Protože je zde tma, sundávám si sluneční dioptrické brýle, beru šroubováky a házím. První zkouším hodit držení za železnou část. Když to nemá úspěch, házím za držadlo. Bohužel ani tentokrát se nic nezapíchne. Nakonec beru sekeru a vší silou ji vrhám na terč. Chvíli už to vypadá, že zůstala zaseklá, ale po chvíli bohužel spadne. Když chci šroubováky sebrat ze země, bez brýlí nic nevidím, takže mi je musí ukázat David pomocí sněhových koulí, které mi na ně hodí. Když všechny najdu, předávám je i se sekerou Jirkovi. Ten má úspěch ještě horší my, protože se párkrát ani do terče netrefí. Z disciplíny tedy odchází s nejhorším možným výsledkem. Bereme batohy a lyže a přecházíme k hlavní boudě. Po cestě potkáme Radka, který nám jde naproti.
Hodnotitelná disciplína - "První pomoc v poli"
U hlavní boudy musíme chvíli počkat, protože uvnitř se nachází poslední disciplína "První pomoc v poli" a před námi jsou ještě 2 hlídky. Naším úkolem zde bude poskytnout první pomoc zraněným lidem. Když odejde poslední hlídka a my jsme na řadě, dostáváme na záda umělé samopaly, které máme jen jako zátěž, a aby nám vadily. Na povel rozhodčího vstupujeme do chodby, kde na nás čekají 3 zranění vojáci opření o zdi. Jirka zůstává u prvního, který má otevřenou zlomeninu dolní končetiny, David si bere na starosti druhého, který má poraněný hrudník a na mě zůstává poslední, který má vyhřezlé střevní kličky z břicha a sedí opřený o botník. Když zjišťuji, že mému raněnému už nic jiného není, vracím na začátek místnosti k hromadě lékařské materiálu. Protože vše je zabaleno v originálním neporušeném balení, mám problém poznat, co je co. Ve Vodní záchranné službě totiž cvičíme první pomoc tak, že máme vše vybalené. Teď jsem ale v pasti. Chvíli se tedy přehrabuji v krabici, ze které nakonec vyndávám jen obvaz. Vracím se ke zraněnému a lehce mu obvazuji břicho a vyhřezlé kličky. Když to mám hotové, ještě mu pokrčuji nohy, aby se mu uvolnily břišní svaly. Zde se dopouštím chyby, protože jsem ho zapomněl položit na zem. Když mě nenapadá, jak mu víc pomoct, jdu se podívat, jestli nepotřebuje pomoct někdo jiný. David už má na hrudníku vytvořený poloprodyšný obvaz, takže pokračuji za Jirkou, který se trápí s otevřenou zlomeninou. Bohužel ho nenapadlo, že má k zastavení krvácení použít zaškrcovadlo, takže stále předkládá tlakové obvazy. Než to stačíme napravit, tak nám uplyne časový limit 8 minut a my končíme s nejhorším výsledkem. To už mi je ale jedno, protože máme vše za sebou.
Radek nám uklízí lyže a my zatím jdeme konečně na pokoj. Když ale otevřeme dveře, čeká nás nemilé překvapení v podobě částečně vytopeného pokoje. Přímo nad námi je totiž koupelna, kde se asi rozbil odpad a voda prosákla až k nám. Nejhůře je na tom David, který má kompletně promočenou postel, a proto se stěhuje za Radkem do vedlejšího pokoje, kde je ještě jedno místo volné. Já mám na posteli jen malý flek, který nejspíš do večera uschne. Jirkovi, který je úplně u okna, se voda vyhnula úplně. Nejvíce mě štve, že mám mokro kolem postele, takže kdykoli na to zapomenu a šlápnu do toho, musím měnit ponožky. Ještě že jich mám dostatek. Potom co odstraníme škody z potopy, jdeme se postupně osprchovat. Protože jsme na boudě mezi prvními, máme ještě dostatek teplé vody. Toho náležitě využívám a ve sprše trávím několik minut, abych pořádně zahřál zmrzlé prsty na nohou i rukou. Když se vrátím zpět na pokoj, vybaluji veškerý nesený materiál a rozvěšuji ho různě po pokoji, aby uschnul. Potom si lehám do postele a několik desítek minut odpočívám. Někdy odpoledne jdeme všichni dolů k baru, kde si dáváme něco k pití a rozebíráme absolvovanou etapu. Dnešní den byla trasa zkrácená o několik kilometrů a díky tomu ubyly i 2 další disciplíny, které by na nás jinak někde čekaly. Myslím, že kdyby to nezkrátili, tak by dnes odpadly další hlídky. Takhle to ale nejspíš zvládnou všechny. Protože máme přímý výhled na stráň, po které jsme sem přijížděli, můžeme pozorovat poslední hlídky, jak se postupně přibližují k cíli. Když zapadne slunko a začne se stmívat, David a Jirka jdou na pokoje spát. Já zatím unavený nejsem, a tak zůstávám dole s Radkem. Když mě to dole přestane bavit, jdu také na pokoj. Zpátky dolů jdeme až na večeři, které už se účastní všichni závodníci. Z nástěnky zde umístěné zjišťujeme, že jsme zatím na 3. místě. To je pro nás velice dobrá zpráva, protože zítra máme velkou šanci se posunout více dopředu. Po večeři zde nikdo moc dlouho nezůstává, protože zítra dopoledne jsou poslední závody na běžkách. Během pár hodin tak všichni účastníci spí, včetně nás.
2010-12-16 - Den 4 - Čtvrtek - Etapa III
Po probuzení jdeme dolů na snídani, kde se pořádně najím hlavně lehce stravitelného jídla, protože za pár hodin nás čekají běžkařské závody. Na pokoji si dáme poslední odpočinek a před devátou hodinou se začneme chystat. Oblékneme se do běžkařského oblečení a přes to si ještě dáme jednu vrstvu na zahřátí. Na záda si beru batoh s pitím, pár tyčinkami a náhradním oblečením. Poté jdeme do lyžárny a bereme si běžky. Před boudou běžky nasadíme a sjíždíme k Medvědí boudě, kde se bude závod odehrávat.
Hodnotitelná disciplína - "Závod družstev na běžeckých lyžích"
Po příjezdu máme ještě půl hodiny do startu, tak si jdeme trať vytvořenou rolbou cvičně projet. Ta začíná přímo pod boudou a objíždí ji z východní strany, poté se stáčí zpět na západ a pokračuji pořád do kopce. Protože čas do startu se krátí, ale trať se pořád táhne dál, raději se s Jirkou obracíme a sjíždíme zpět na start. David, který z nás bude startovat jako poslední, pokračuje dál. Když se vrátíme zpět k Medvědí boudě, tak mi zbývá ještě čtvrt hodiny. Sním tedy něco na posilněnou, sundám přebytečné oblečení a zůstanu jen v závodním oblečení. Pár minut před startem přijíždí David, který objel celé kolo a upozorňuje nás, že většina sjezdu není projeta rolbou, ale pouze ušlapaná lyžemi, tak ať dáváme pozor. Při tomto posledním závodu startují společně první členové hlídek, běží asi 20 m k běžkám, ty nazouvají a následně běží jeden 4 km okruh. Když doběhnou do cíle, hází 3 granáty na terč a poté předávají štafetu druhému členu, který také oběhne okruh a odhází granáty. Třetí člen zopakuje to samé, jen v cíli nepředává štafetu, ale přidávají se k němu předchozí dva členové, kteří mezitím odpočívali a společně obíhají poslední závěrečné kole a závod ukončují každý 3 hody na terč. Já jsem na tom nejlépe, protože startuji první a můžu tak odpočívat nejdéle. Naše biatlonového závodníka Davida necháme jet posledního, protože z nás má největší výdrž na běžkách. Když dostaneme povel k připravení se ke stratu, jdu na startovní čáru a připravím si zde běžky. Poté odcházím dozadu k terčům, odkud budeme startovat. Když jsme tu všichni, zazní signál a všichni vyrážíme k běžkám. Někteří, aby měli více místa, popobíhají s běžkami ještě pár metrů dopředu. Já zůstávám na místě a rychle je nazouvám. Potom se začnu pomalu rozjíždět a nasazovat hůlky. Protože je nás tu na malém prostoru docela dost, někteří se dostanou do kolize s jiným závodníkem a končí na zemi. Přestože vyjíždím až z pátého místa, během 20 metrů všechny předbíhám, takže když objedu boudu a začnu stoupat do kopce, už mám před ostatními náskok několik metrů. Když projíždím přes křižovatku cest, vidím Radka a Davida, jak mi fandí. Cesta je dostatečně široká a ujetá, takže celou dobu bruslím. Po chvíli vjíždím mezi stromy, kde nesvítí slunko, a já začínám cítit ledový vzduch v plicích. Když se párkrát otočím, vidím, jak se mezery mezi námi zvětšují. Jen závodník za mnou se začíná nebezpečně přibližovat. Protože ale běží klasickým způsobem, trochu zrychlím a opět mu začínám ujíždět. Zhruba v půlce stoupání kolem nás projede několikrát skútr, ze kterého nás natáčí. Po asi 1,5 km projíždím prudkou zatáčkou, za kterou následuje poslední krátké stoupání. Když se dostanu až nahoru, cesta se zlomí a začíná klesat po cestě, před kterou nás varoval David. Raději tedy zpomaluji a po ušlapané cestě sjíždím dolů. Čím více se ale dostávám dolů, tím je cesta prudší. V jednom místě stojí skupinka vojáků, která mi oznamuje, že přede mnou je prudká zatáčka vlevo. Raději zpomaluji ještě víc, ale stejně to nestačí, protože pravou lyží vjíždím do vyjeté koleje od rolby, která zde opět začala, a končím natažený na břichu. Když se zvednu, musím si nejprve vyfoukat sníh z brýlí, abych vůbec něco viděl. Potom naštvaně vyrážím dál a nadávám na blbou cestu. Další úsek cesty je asi 300 metrů po rovině, takže se zase po dlouhém sjezdu zahřívám. Po prudké pravotočivé zatáčce se cesta opět začíná sklápět dolů a já po chvíli mezi stromy v dálce vidím cíl. Jenomže rolba, která vytvořila tuto trať, místo aby projela cestu rovně, jela blízko stromů, takže v místě kde prudce objížděla jeden strom, neudržím rovnováhu a jsem ze stopy vyhozen ven a okamžitě podruhé padám. Rychle se zvedám a maximálně naštván dojíždím jako první do cíle. Přijíždím na stanoviště s granáty, odhazuji pravou hůlku, beru tři granáty a začínám házet. Protože jsem ale z předchozích pádů pěkně vytočený a mám napůl zamlžené brýle, nedokážu se pořádně uklidnit a netrefuji terč ani jedenkrát. Sebere hůlku a dojíždím do cíle, kde předávám štafetu Jirkovi. Ten hned zabere a mizí za boudou. Já sundám lyže, které opřu o boudu, beru si batoh s jídlem a jdu se ohřát dovnitř boudy. Když se po chvíli mé tělo uklidní, začínám cítit, jak mám zmrzlý krk a celý vnitřek hrudníku. Začne mě to dráždit a já musím pořád kašlat. Trošku se to zlepší, když mi Radek donese teplý čas v termosce. Protože mě čeká ještě jedno kolo, doplňuji energii pomocí hroznového cukru. Čas utíká rychle, takže Jirka během chvíle dojíždí, také jako první, do cíle a na okruh vyráží David. Když odhadem do jeho příjezdu zbývá asi 5 minut, bereme si s Jirkou běžky a jdeme se připravit na start. Po pár minutách se David objevuje v poslední zatáčce, dojíždí ke granátům a hází. Když pak projíždí cílem, my se k němu připojujeme. I když jsme s Jirkou odpočatí, David se pořád drží vepředu. Abych s ním udržel tempo, musím docela makat. Na Jirku je to ale moc náročné, a proto se začne pomalu vzdalovat. Když si toho David všimne, zastavuje a čeká na něj. Mě akorát řekne ať jedu dál. Když se pak párkrát otočím, vidím, jak David jede za Jirkou a slovně ho popohání. Když se opět dostanu do místa sjezdu, sjíždím ještě opatrněji než před tím, protože cesta už je od několika desítek závodníků vyježděná a jsou zde nepříjemné hrboly. Při průjezdu zatáčkou, kde jsem se před tím natáhl, jedu také opatrněji, a proto ji tentokrát projíždím bez pádu. Protože za sebou nevidím Jirku ani Davida, nikam nespěchám a jedu jen výletním tempem, abych si odpočinul na závěrečné hody. Na posledním klesání potkávám protijedoucího Radka, který se na nás jede nejspíš podívat. Prudkou zatáčku kolem stromu už čekám, takže ji také projíždím bez úhony. Když dojedu do cíle, jdu se připravit ke granátům a čekám na ostatní. Po několika desítkách vteřin konečně dojedou, takže beru tři granáty a už odpočatý házím na terč. První hod a hned zásah. Druhý hod a také zásah. Poslední granát si ještě nadhodím v ruce, hodím a také zasahuji. Poté uvolňuji místo Jirkovi a pomalu se přesouvám k cílové čáře. Když dohází i David, projíždíme všichni cílem v absolutně nejlepším čase. Tímto jsme splnili úplně poslední disciplínu a Krkomen 2010 je skoro za námi. Protože nemá smysl zde čekat na ostatní hlídky a mrznout, bereme věci a odjíždíme zpět na Brádlerovy boudy. Jenomže když si vezmu náhradní hůlky, zjišťuji, že nejsou moje. Zůstávám a začínám je hledat. Po pár minutách je objevuji u jiného závodníka, který si je omylem vzal. Když udělám zpětnou výměnu, vyrážím s Radkem konečně zpět.
Zpátky na boudě, uklidíme běžky do lyžárny a jdeme na pokoj. Ze závodů jsme propocení, takže jdeme hned do sprch. Když se po několika minutách ve sprše prohřeju, přestává mě škrabat v krku a ustává i ten otravný kašel. Po sprše následuje oběd, po kterém až do večera není nic v plánu. Střídavě tedy posedáváme na baru nebo ležíme na pokoji a odpočíváme. Když jsou zveřejněny kompletní výsledky, zjišťujeme, že kromě disciplíny "Závod družstev na běžeckých lyžích" jsme vyhráli i "Hod granátem na cíl", takže jsme se posunuli na konečné 2. místo. Někdy odpoledne, když právě spíme na pokoji, nás probouzí Jirkův telefon, kdy mu volají z práce a oznamují mu, že u Biskupic na Třebíčsku spadlo letadlo z našeho letiště. Když jsme po této zprávě všichni probuzeni, jdeme do lyžárny uklidit všechny lyže a připravit je na zítřejší odjezd. Večer se všichni účastníci závodu Krkomen 2010 scházíme dole v jídelně. Nejprve probíhají děkovné řeči všem organizátorům a nakonec jsou vyhlášeny a odměněny první 3 hlídky. Když je vyhlašování u konce, je zahájen závěrečný raut, který je místo večeře. Dokud mám hlad, ochutnávám, co se dá. V noci se pak promítají všechny fotky a videa, která byla v průběhu závodu pořízena. Když lidi začnou odpadávat a chodit spát, zaplatíme naše týdenní dluhy a jdeme také.
2010-12-17 - Den 5 - Pátek
Ráno po probuzení jdeme naposledy na snídani. Po návratu na pokoj balíme všechny naše věci, které máme rozvěšené po celém pokoji. Po sbalení, odnášíme všechny batohy ven před boudu. Když pro nás kolem půl desáté přijede skútr, zarovnáváme ho našimi věcmi. Když je vše bezpečně připevněno, aby to nemohlo někde po cestě vypadnout, skútr vyráží dolů. Pro nás samozřejmě nezbylo žádné místo, takže si nasadíme lyže, rozloučíme se s ostatními závodníky a naposledy sjíždíme dolů do Medvědího kolena. Když dorazíme na místo, už na nás čeká náš služební minibus, do kterého přeskládáme všechen materiál. Poté nasedáme a vyrážíme do Špindlerova Mlýna, kde děláme krátkou přestávku na výběr peněz, které jsme přes týden utratili. Při cestě domů zastavujeme už jenom u Pardubic v jednom malém obchůdku, kde si nakupujme zásoby Hořických trubiček na příští rok. Při příjezdu na posádku nejprve zastavíme u skladu a uklidíme lyže, běžky, sněžnice a věci na jejich údržbu. Následně zastavujeme u štábu, kde vykládáme zbytek. Já se ještě nechám odvézt na hasičárnu, kde uklízím některé služební věci, které jsem měl s sebou. Když se pro mě po chvíli staví Jirka s Davidem, odjíždíme společně do Třebíče, kde náš výlet končí.
Před tímto závodem jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu. Teď už mi to je jasné. Protože všude byly hromady sněhu, téměř pořád sněžilo a teploty se stále pohybovaly pod -10 stupni, byly přesuny i disciplíny dost náročné jak fyzicky tak i psychicky. Bylo potřeba se stále pohybovat, abychom nevychladli. A když jsme museli někde zastavit třeba i na chvíli, tak bylo potřeba se vždy přiobléct a pak zase svléct, což bylo po pár zastávkách dost otravné. Jako nejhorší zážitek považuji více než hodinové čekání před jednou lezeckou disciplínou, kdy jsem byl zmrzlý jako zatím nikdy v životě. Sám se považuji za dobrého lezce, ale protože zde se vše odehrávalo venku ve sněhu, nic nešlo tak dobře, jak se mohlo zdát. Buď jsem v rukavicích neměl cit, nebo mě bez rukavic ruce rychle promrzly a opět jsem nic necítil. S lezením na lehko a v létě se to prostě nedá vůbec srovnat. I noc patřila k jedněm z nejhorších, protože jsem skoro vůbec nespal. Přestože že jsme některé disciplíny pokazili, v ostatních jsme dokázali zabojovat a díky tomu jsme se umístili na skvělém 2. místě. Tímto výsledkem se pros nás Krkomen 2010 stal propustkou na 17. ročník mezinárodního mistrovství české armády v zimním přírodním víceboji Winter Survival Winter Survival 2011, který se bude odehrávat v Jeseníkách v únoru příštího roku. Zkušeností jsem zde získal poměrně dost, takže už jen zbývá dopilovat detaily a vše zúročit na Winter Survival 2011.
Fotky: 258x
61 - 80 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 ► | 258 |
61 - 80 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 ► | 258 |
Videa: 1x (00:24:29)
Otevřený přebor společných sil Armády ČR v zimním přírodním víceboji Krkomen 2010
Délka: 00:24:29| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |