2011-07-28 - 2011-08-21
Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš

Cestování stopem z České republiky do Skotska, po Skotsku a zpět do České republiky. Vyrazili jsme ke konci července a vrátili jsme se ke konci srpna, takže výlet trval skoro celý měsíc. Většinou jsme cestovali společně, ale v případě cesty tam a zpět jsme se kvůli rychlosti rozdělili a každý jel vlastní cestou. Dostat se do Skotska nám trvalo šest dní. Naopak cestu zpět jsme zvládli za pouhé dva dny. Po celou dobu výletu jsme si všechny věci nesli v krosnách na zádech. Spaní jsme řešili spacákem a stanem a v případě nutnosti i hostelem. Jídlo jsme si vždy podle potřeby nakoupili na nějakou dobu dopředu a v případě nutnosti jsme si ho ohřáli na vařiči. Pokud jsme si zašpinili oblečení, tak jsme ho za slunečného dne vymáchali v jezeře a osušili. Pro mě to byl úplně nový druh cestování, takže první stopování jsem nechal na Švárovi, který už měl zkušenosti se stopováním v Anglii před pár lety. Velice rychle jsem si ale zvyknul a zbytek cesty jsme stopovali společně. Za celý výlet mě dvakrát překvapila rychlost cestování. Nejdelší dobu na stopu jsem zažil ve Skotsku v Glasgow, kde mě trvalo stopnutí auta téměř osm hodin. Naopak cestu z Prahy do Třebíče jsem pomocí dvou stopů zvládl za 1,5 hodiny, což je čas, který bych nedal ani sám ve vlastním autě. Celkově jsme za 25 dní urazili přes 5400 km po silnici, 330 km lodí, 220 km vlakem, 18 km na kole, spoustu km pěšky a pár kilometrů během.

Článek

Den 01 - 2011-07-28 - Čtvrtek - Třebíč - Plzeň

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Čtvrteční dopoledne trávím celé balením věcí. Je toho opravdu hodně, takže zkouším různé kombinace, abych to do krosny vůbec dostal. Nakonec stejně musím nějaké věci oželet a nechávám je doma. Než opustím byt, raději se dvakrát ujistím, že je vše zavřené a vypnuté, a že nikde nemám nějaké jídlo, protože když vše půjde podle plánu, tak se zpět dostanu až za měsíc. Před jedenáctou hodinu se pro mě staví Švára a jedeme společně k němu domů. Zde opět vše vybalím a následně společně plníme krosny tak, abychom vše pobrali. Protože Švára má menší krosnu než já, je opět nezbytné nějaké věci vyřadit. Během hodiny máme vše připravené, takže se vydáváme na cestu. Hned před domem se necháme společně vyfotit a poté už míříme k Červené Hospodě, kde máme v plánu začít stopovat. Asi v půli cesty potkáváme protijedoucí auto, ve kterém sedí Švárův strýc a děda. Samozřejmě se nás ptají, kam jedeme. Po odpovědi, že do Skotska, jsou docela překvapeni a myslí si, že si děláme legraci. Krosna je opravdu těžká, takže jsem rád, když zhruba po půl hodině dorazíme na místo. U autobusové zastávky shazujeme krosny a píšeme první cedulku: Jihlava. Protože jsem nikdy před tím nestopoval, nechávám to zkušenějšímu. Švára si stoupne na křižovatku a zvedne ruku s palcem nahoru. Ještě než začneme tipovat, za jak dlouho pojedeme, zastavuje nám Švárův strýc, který už se vrací zpět do Okříšek. Protože tudy také máme v plánu jet, nasedáme a jedeme s ním až do Okříšek. Vystoupíme v centru a jdeme pomalu na okraj vesnice a postupně stopujeme. Když dojdeme až ke značce označující konec Okříšek, sundáme batohy a stopujeme na místě. Opět máme štěstí, protože nám po šesti minutách zastavuje osobní auto řízené ženou. Nasedáme a vezeme se až do Jihlavy. Tento přesun nám vyšel na poslední chvíli, protože se směrem k nám hnal velký černý mrak. V Jihlavě vystupujeme severně od centra. S cedulkou D1 začínáme stopovat na autobusové zastávce. Stopování ve městě nebývá moc úspěšné, takže se během následující hodiny pohneme, jen když se jdeme schovat před přeháňkou. Nakonec k nám dojde nějaký pán a říká nám, že zde je špatné místo, že bychom měli jít stopovat blíž k dálnici. Nakonec to dopadne tak, že nás dobrovolně odváží na dálnici k první benzínce. Zde vystoupíme, procházíme kolem symbolického hřbitova obětí autohavárií dálnice D1 a podchodem přecházíme na benzínku na opačné straně dálnice. Zde potkáváme mé spolubojovníky z Jinců. Mezitím, co s nimi mluvím, Švára píše další cedulku. Poté jdeme na výjezd z benzínky, kde už stopování zkouším poprvé i já. Po pár minutách nám opět zastavuje žena, tentokrát s osmimístným autem, ve kterém veze dvě malé spící děti. Švára si sedá na místo spolujezdce a na mě zbývá místo až úplně vzadu. Protože přes celé auto neslyším, o čem si povídají, brzy mě přepadne únava a pak už v autě spíme tři. Probouzím se až na pražském okruhu, kde se dozvídám, že nás veze až na druhou stranu Prahy do Zličína. Tam nás vysazuje na malé benzínce a my se jdeme najíst do KFC. Po cestě zahlédneme jiného stopaře, který se snaží stopovat na přivaděči na dálnici směrem na Plzeň, tedy tam kam míříme i my. U KFC se podíváme do mapy a určíme další cíl, poté se najíme. Když po necelé hodině dojdeme k přivaděči, zjistíme, že stopař tu stále je, jen se přesunul a teď stopuje přímo na dálnici. Zaujmeme tedy jeho bývalé místo a snažíme s cedulkou Plzeň někoho stopnout. Ačkoli zde auta jezdí nonstop, nikdo nám nechce zastavit. Držení ruce nahoře je bez odpočinku docela namáhavé, takže se po určité době střídáme. Až po nekonečných dvou hodinách nám konečně zastavuje menší auto, s mladým párem. Ihned nasedáme a míříme do Plzně. Po seznámení zjišťujeme, že se jedná také o stopaře, takže proto nám i zastavili. Po cestě jim říkáme o našem výletu a oni nám povídají o jejich minulých cestách, při kterých se jim podařilo stopnout si loď nebo dokonce i letadlo. Protože k Plzni se dostáváme až kolem osmé hodiny večerní, máme v plánu ukončit dnešní cestu a někde přespat. Od kolegů stopařů je nám doporučené místo východně od Plzně, kde se v lese nachází osamocená skála vysoká asi 15 až 20 metrů. Nakonec nás dovezou až kousek od ní, kde nás vysadí, my se rozloučíme a tentokrát už po svých míříme ke skále. U ní shodíme krosny a jen tak volně si vylezeme až nahoru. Po slezení se najíme, najdeme vhodné místo k přespání a postavíme stan. Tímto ukončujeme první den.

Den 02 - 2011-07-29 - Pátek - Plzeň - Erlangen

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno po probuzení si uvaříme čaj a sníme nějaké pečivo. Stan máme rozhozený, aby mezitím uschnul. Po sbalení věcí se pěšky vydáváme do Plzně. Dojdeme do nákupní zóny, kde si dokoupím druhý vak na vodu a společně pak další jídlo a pití. Dle doporučení včerejších stopařů jdeme stopovat hned za kruhový objezd na silnici, která se připojuje na dálnici. S cedulkou "Rozvadov" se postupně střídáme a čekáme, kdo nám zastaví. Po nekonečných dvou hodinách se pohneme, ale pouze zpět k obchodům, abychom se schovali před přeháňkou. Když déšť přejde, jdeme zpět na silnici. Tentokrát zkoušíme stopovat těsně před vjezdem na dálnici. Ovšem během půl hodiny nám zastaví pouze auto, které jede špatným směrem, a tak se na doporučení Šváry rozdělujeme. Já zůstávám a Švára jde stopovat na předchozí místo. Asi po deseti minutách se mu zadaří a projede kolem mě kamiónem. Mě po určitých intervalech zastaví další dvě auta, ale obě jedou špatným směrem, takže stále stopuji. Štěstí se na mě usměje až po hodině a čtvrt, kdy mě nabírá chlápek v osobním autě. Bohužel jede jen do blízké vesnice, a tak mi nabízí vysazení na přivaděči. To po dnešních zkušenostech odmítám a raději vystupuji na nejbližší benzínce. Protože je velká, vypadá to, že zde by se stopováním problém být neměl. To je ovšem omyl, protože chvíli po vysazení zjišťuji, že zde projíždí asi tak dvě auta za minutu. Když už zde čekám téměř hodinu, raději zavolám Švárovi, aby věděl, kde jsem. Ještě mu oznamuji, že zde počkám asi deset minut, a pak zkusím přejít na nejbližší přivaděč. Naštěstí jakmile položím telefon, zastavuje vedle mě kamion. Řidič jede do Německa, a tak mě prý vezme. V kabině si všímám nabíječky, a tak si po zeptání nabíjím mobil. S Řidičem v průběhu jízdy mluvím o našem výletu a to, že na mě můj kámoš čeká u Rozvadova. Sám mi říká, že kdyby neměl strach z policistů v Německu, vzal by nás oba. Kolem šesté hodiny odpoledne dojíždíme k Rozvadovu, kde mě na poslední benzínce před hranicemi vysazuje. Odcházím do restaurace, kde potkávám Šváru. Oba zhodnotíme dnešní cestování a dáme si k jídlu menu v McDonald's. Protože máme ještě nějakou hodinu čas, jdeme zkoušet stopovat dál. Abychom mohli cestu lépe plánovat, Švára kupuje nějaká mapy Evropy. Naneštěstí začalo právě silně pršet, a tak musíme stát schování pod střechou u pumpy. Švára napíše na cedulku Nürnberg a poté se postupně střídáme. Kvůli šeru a dešti tomu moc naději nedáváme. Ovšem během několika minut nám zastavuje mladík v osobním autě, že prý jede do Nürnbergu a tak nás tedy vezme. S radostí k němu nasedáme a pokračujeme v cestě. S následných rozhovorů se dozvídáme, že se také jedná o bývalého stopaře. Když se nás zeptá, kde chceme vysadit, říkáme někde u Nürnbergu, nejlépe na benzínce. Z vlastní zkušenosti nám tedy doporučí, ať si co nejdříve koupíme mapu, kde jsou vyznačené všechny benzínky, abychom se mohli s řidiči lépe domlouvat. Ačkoli cíl jeho cesty je Nürnberg, odváží nás po dálnice ještě kousek dál za město a vysazuje nás na první benzínce poblíž města Erlangen. Zde ihned dáme na jeho rady a kupujeme nové mapy, kde jsou vyznačeny všechny benzínky. Protože už se začíná rychle stmívat, jdeme hledat místo k přespání. Dostat se z benzínky je trochu problém, protože je celá obehnaní křovím a když už najdeme cestičku, musíme se pořád dívat pod nohy, protože je to tam jak minové pole od všech, co nechtějí platit za záchody. Místo na spaní následně nacházíme asi půl kilometru daleko v blízkém lesíku. Mezi stromy najdeme, vhodné místo a postavíme stan. Následně si uvaříme něco k večeři a zalezeme do stanu.

Den 03 - 2011-07-30 - Sobota - Erlangen - Koblenz

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno po probuzení se najíme, sbalíme věci a odcházíme zpět na benzínku. Zde Švára vyndá mapu a začne plánovat dnešní trasu. Já mezitím obcházím benzínku a dívám se po autech s českou SPZ. Na celé benzínce najdu jen tři odpovídající kamiony. Po návratu mi Švára předá mapu a vydá se taky na průzkum. Když se vrátí, oznámí mi, že mluvil s jedním českým řidičem kamionu, od kterého se dozvěděl, že o víkendu většina kamionu po dálnici jezdit nemůže. Super, a to máme zrovna sobotu dopoledne. Každopádně na cedulku napíšeme Frankfurt a jdeme stopovat na výjezd z benzínky. Ačkoli místo nevypadá dobře, po deseti minutách nám zastavuje německý transportem s mladým řidičem, který nás bez problému nabere. Při rozhovoru s ním se dozvídáme, že jeho prací je testování nových aut. Po celkem dlouhé době jízdy nás vysazuje dvě benzínky před Frankfurtem. Zde si doplníme zásoby vody, kterou jsme spotřebovali večer a ráno na vaření. Když pak procházíme benzínku, všimneme si paní, která vede na vodítku třínohého psa. Psisko už je asi zvyklé, protože se pohybuje celkem normálně a na první pohled není nic vidět. Protože se zamračilo a teplota klesla trochu dolů, poprvé na naší cestě si oblékáme dlouhé oblečení. Když dojdeme na výjezd z benzínky, napíšeme na ceduli "Köln" a začínáme stopovat. Moc se nám ale nedaří, a tak po hodině vytahujeme opět cedulku s Frankfurtem. To ale nepomáhá a ještě k tomu začíná pršet, takže po necelých dvou hodinách odcházíme zmrzlý do restaurace přečkat déšť a ohřát se. Když už sedíme a kolem nás všichni jedí, koupíme si k obědu také něco. Venku stále prší a tak vytahuji deník a sepisuji, co všechno jsme zatím zažili, abych podle toho mohl po návratu vše v poklidu sepsat do čtivější formy. Po hodině a půl přestane pršet a tak se opět vracíme k práci. Ačkoli jsme dnes ujeli zatím jen jeden úsek, hodiny už ukazují půl páté. Tentokrát už se nám daří lépe, protože po půl hodině nám zastavuje otec s dcerou v osobním autě. Auto mají zaplnění různými věcmi, a tak se musím vzadu pěkně zmáčknout. Jejich cíl je Frankfurt a tak se necháváme vysadit hned na další benzínce, která je poslední před Frankfurtem. Čas opět pokročil, a tak už se cestou po benzínce rozhlížíme, kde bychom mohli přespat. Každopádně nějaký čas ještě máme a tak zkoušíme stopovat dál. Naději tomuto místo dáváme malou, protože tu moc aut nejezdí. O to větší radost máme, když nám po čtvrt hodině zastaví osobní auto s dvěma mladíky. Hned zjišťujeme, že se jedná o Němce, kteří za s sebou mají stejnou cestu jako my, protože jedou z Vltavy. Protože tam jezdí každý rok, trošku rozumí česky a tak je v autě veselo. Po následném rozvoru nám jeden z nich nabízí, že můžeme přespat u něj doma ve městě Koblenz, že zajdeme do hospody a ráno nás pak odveze zpět na dálnici. Protože už se stmívá, není nad čím váhat a souhlasíme. Když dorazíme do města, nejprve natankujeme, vysadíme jeho kámoše a poté už jedem až k němu domů. U něj doma složíme batohy a poté mu jdeme pomoct s odnášením jeho věcí, především několika balení českých piv v plechu. U něj doma chvíli posedíme a bavíme se o různých věcech. Poté se vysprchujeme, oholíme a vypereme špinavé věci. Kolem deváté hodiny večer nám přivolá taxík a odjíždíme do centra do hospody Kleine Freiheit. Po nějaké době se k nám přidá i jeho kámoš, který s ním jel v autě a další jeho přátelé. Hostinský se celou dobu stará, abychom na stole měli tyčinky, a čas od času rozdá rundu Jägermaistra, všechno na účet podniku. Po nějaké době měníme lokál a jdeme do klubu. Tam to ovšem stojí za prd, a tak míříme k další hospodě. Zde nejprve sedíme venku, a když se uvolní místo, přesouváme se dovnitř. Na pánských záŠtěpánh je zde celkem sranda, protože před každým pisoárem je na zemi napsaná velikost v cm, aby každý věděl, který může použít. Zajímavé je, že všichni stojí frontu u toho s největším číslem. Když jsme všichni v náladě, zkoušíme se učit návky v německém jazyku. Po pár dalších rundách panáků se rozloučíme a odjedeme taxíkem zpět do bytu. Zde něco sníme a někdy k ránu jdeme spát. V noci se jen párkrát vzbudím, když si jde Švára na záchod pročistit žaludek. Protože nevím, kdy bude další příležitost, dobíjím přes noc veškerou elektroniku.

Den 04 - 2011-07-31 - Neděle - Koblenz - Aachne

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Po náročné noci se probouzíme až kolem jedenácté hodiny. Po snídani si sbalíme věci a našemu hostiteli necháme nějaké fotky na památku. Po dvanácté hodině opouštíme byt a necháváme se odvézt na dálnici. Po domluvě nás veze na jinou dálnici, která by nás měla lepé dostat kolem Kolína. Po vysazení na benzínce se rozloučíme a začneme plánovat další cestu. Mezitím na Šváru opět dolehne včerejší noc a tak vytahuje spacák, do kterého se uloží na lavičce. Mezitím co spí, já obcházím benzínku, dívám se po autech a hlídám naše věci. Zhruba po hodině přímo vedle Šváry zastaví žluté Camaro, která jako by z oka Transformers vypadlo. Po dvou prospaných hodinách Švára konečně vyleze ze spacáku, a tak vyrážíme stopovat. Máme celkem štěstí, protože nám za dvacet minut zastaví osobní auto, ve kterém jede žena se dvěma dcerami. Od nich se necháváme vysadit na poslední benzínce před Kolínem. Náš další cíl je odbočit na jihozápad do Francie. Zde už se nám moc nedaří, protože během následujících dvou hodin se nikam nepohneme. Sice nám zastaví čtyři auta, buď ale jedou do Kolína, kam mi nechceme, nebo jsou plní anebo chtějí zaplatit. Až páté auto je prázdná, má správný směr a nic po nás nechce. Řídí jej mladá pěkná architekta mířící do Aachne za hranicemi Francie. Jedeme tedy s ní a necháváme se vysadit opět na poslední benzínce před Aachne. Protože dnes jsme začali stopovat až kolem třetí hodiny odpoledne, nyní už je po sedmé večer a začíná se stmívat. Každopádně ještě zkoušíme štěstí a jdeme stopovat. Během hodiny a půl ale nikdo nezastaví, a tak pro dnešek končíme. Při procházení parkovištěm objevíme dva české kamiony a několik slovenských. Slováci jsou po otázkách, jestli by nás nesvezli nepříjemní a tak se jdeme zeptat Čechů. Když zaklepu na první kabinu, vykoukne na mě Němec, takže nám zůstává poslední možnost. Ve druhém kamionu už je Čech a tak se dáváme do řeči. Zjišťujeme, že jeho cíl cesty je Lille ve Francii asi tak sto kilometrů od moře, kam míříme. Prý nás klidně vezme, ale pouze jednoho. Máme tak další dilema, jestli se rozdělit. Protože je nám jasné, že to bude rychlejší, domlouváme se, že s ním pojedu já a nechám se vysadit někde na benzínce před Bruselem, protože podle mapy už pak žádná až do Lille není. Když jsme domluveni, uvaříme si ještě nějaké jídlo a poté za úplné tmy jdeme hledat místo na přespání. Když projdeme křovím, dostáváme se na pole za benzínkou. Bohužel zde máme na výběr pouze mezi hlínou nebo kukuřicí. Ani jedno se nám nelíbí, a tak hledáme dál. Po nějaké době zahlédnu v dálce stožár s vysokým napětím. Hned mě napadne, že pod ním by mohla být tráva, a tak se tam běžím podívat. Můj odhad je správný, proto se vracím zpět pro Šváru. Se všemi věcmi odcházíme zpět pod stožár, kde si ve vysoké trávě ušlapáváme místo na spaní. Když zalehneme, nastavuji si ještě hodinky na půl pátou ráno, protože řidič kamionu bude odjíždět přesně v pět, ať už se mnou nebo beze mě.

Den 05 - 2011-08-01 - Pondělí - Aachne - Daventry

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

V noci je mi docela zima, protože teplota se pohybuje jen kolem devíti stupňů, a tak se každou chvíli probouzím a kontroluji hodinky. Docela mě tedy překvapí, když najednou zjistím, že už je 4:38 a přitom, hodinky vůbec nepípaly. Urychleně tedy vylézám ze spacáku, oblékám se a balím vše do krosny. Nakonec se rozloučím se Švárou a ještě za tmy utíkám na benzínku. Naštěstí se ke kamionu dostávám pět minut před pátou, takže vše stíhám. Řidič mi otevírá dveře a poté mi pomáhá s vytažením těžké krosny nahoru. Když je přesně pět hodin, vyrážíme. Po chvíli jízdy řidiči oznamuji, že jsme se včera se Švárou domluvili, že vystoupím před Bruselem, kde na něj počkám. V té chvíli mi oznamuje, že vlastně přes Brusel vůbec nejede, ačkoli včera tvrdil, že ano. Jeho cesta vede jižněji, takže Brusel vlastně velkým obloukem podjede. Vzhledem k tomu, že už jsme ujeli několik kilometrů, zbývají mi pouze dvě možnosti. Buď vystoupím na poslední benzínce před odbočkou na Brusel anebo to risknu a vystoupím až někde u Lille. Protože je ale ta první benzínka hned první, kterou budeme míjet po asi půl hodině a nechce se mi tam ráno po tmě a v zimě několik hodin na Šváru čekat, rozhoduji se to risknout a oznamuji řidiči, že s ním tedy pojedu až k Lille. Protože mám před sebou cestu dlouhou téměř tři sta kilometrů, mám dost času si s řidičem povídat o různých věcech, především o naší cestě. Když po šesté hodině vykoukne slunko, je jasné, že předpověď slunečného dne se vyplní. Konečně se po čtvrtém studeném dnu ohřejeme. Když se začneme blížit k cíli, pomocí mapy a GPS najdeme nejbližší benzínku před Lille, kde se nechám vysadit. Přesně v osm hodin ráno zastavujeme na zvolené benzínce. Předpokládám, že touto dobou Švára ještě spí, ačkoli o pár set kilometrů jinde. Protože řidiči kamionů musejí dělat po třech hodinách půlhodinové přestávky, vyšlo to tak, že tu se mnou ještě půl hodiny počká.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Po projití benzínky objevuji tři české kamiony. Půjčuji si tedy od mého řidiče mapu a jdu se pro jistotu optat ostatních, kde přesně se nacházíme a popřípadě, jestli by mě nevzali dál, protože současný řidič pokračuje směrem na Paříž. První řidič mně ukazuje, že se nacházíme u úplně jiného města, což už podle cedulí je blbost. A protože jeho cíl cesty je hned za městem, jdu k dalšímu kamionu. Zde je domluva ještě horší, protože tento podle jeho slov neví, kde jsme ani, kam přesně jede. Prý je to ale někam na sever, což zas není pro mě. Jdu tedy zkusit štěstí k poslednímu. Tentokrát se nejedná o kamion, ale o obyčejný náklaďák. S postarším řidičem se komunikuje nejlépe a bez problému mi po chvíli pomocí GPS ukáže, kde přesně se nacházíme. Jediná škoda je, že jede na jih, kam opět nechci. Během rozhovoru k nám dojde Slovák, že potřebuje pomoct s něčím na notebooku. Využívám situace a hned se ho ptám, kam jede. Prý jen do Lille, takže mám zase smůlu. Hned na to zaparkuje vedle nás další Slovák. Hned ho pozdravím a ptám se, jestli náhodou nejede do Anglie. Když odpovídá, že ano, začínám se radovat, bohužel mě uzemní, když mi vzápětí oznámí, že stopaře nebere. Vracím se tedy ke kamionu, kterým jsem přijel a vracím mapu. Protože už uplynula půl hodina, loučím se s řidičem, který pokračuje v cestě. Jdu zpátky k postaršímu řidiči, protože mě nabídl, že ohřeje vodu na čaj. Poté co se najím a napiji, napíši Švárovi SMS, kde jsem, a že pokračuji v cestě do Calais. Poděkuji řidiči a odcházím na benzínku promyslet další cestu. Najdu regál s mapami a snažím zapamatovat si další cestu. Poté si sednu venku a do sešitu na poznámky pár minut propiskou píšu název cílového města Calais, kde bychom se v případě, že vystoupím na tomto místě, se Švárou opět sešli. Naposledy procházím benzínku, a protože nikoho nenacházím, zůstávám na výjezdu, kde začínám stopovat. Po předchozích zkušenostech, kdy jsem stopoval sám, mám strach, abych tu nestál, ještě večer. O to větší mám radost, když mi po pěti minutách zastavuje kamion. Vylézám za řidičem a ukazuji mu ceduli. Odpovídá nějakou, pro mě, neznámou řečí, že tam nejede. Zkouším se ho zeptat, kam jede v angličtině, ale té zase nerozumí on. V této chvíli přicházejí na řadu ruce a nohy. Když konečně vysvětlím, že potřebujeme mapu, vytáhne atlas a ukáže mi, že jede do Dunkerque, který leží také na pobřeží hned vedle Calais. Souhlasím, a nasedám za ním. Opět píši SMS Švárovi, aby věděl, kde jsem. Ačkoli se mi zdálo, že už jsme blízko pobřeží, cesta trvá více než hodinu. Během jízdy se mi občas snaží něco říct, ale bohužel mu vůbec nerozumím. Jediné, co pochopím je, když mi nabízí džus, který přijmu. V jedné chvíli mě začne zvonit telefon, ale protože se jedná o neznámé číslo a já potřebuji šetřit baterku, hovor odmítám. Ani po návratu domů jsem nezjistil, kdo to byl. Když dorazíme do Dunkerque odhaduji, že se mě snaží zeptat, kde chci vysadit. To mu samozřejmě nejsem schopen říct, a tak jsem mu velice vděčný, když pochopil mou cestu a vysazuje mě na poslední benzínce ve městě směrem na Calais.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Protože se jedná o městskou benzínku, je dost malá, a proto zde asi bude problém někoho stopnout. Ani ji nemusím procházet, protože z místa vidím po celé ploše a žádné vhodné auto zde nestojí. Opět píši SMS Švárovi. Když ale projdu výpisy, je mi divné, že mu ještě žádná SMS nedošla a to už je kolem poledne. Na výjezdu z benzínky shazuji krosnu a začínám stopovat. Kousek vedle mě už stojí jiný stopař a tak se s ním pokouším dát řeči. Mluví anglicky, takže to pro mě není zas tak velký problém. Je to Belgičan, jmenuje se Karl, je první den na cestě a míří na jih Francie. Jeho výhodou při stopování je, že umí dobře anglicky a každého řidiče se chodí ptát, kam jede. Asi hodinu tam stopujeme spolu a občas prohodíme řeč. Poté mě oznámí, že našel jednoho řidiče karavanu, který ho vezme. Prý se ptal i na mě, ale už nebylo místo. Když kolem mě projede, aspoň mu zamávám na cestu. Stání na slunku mě přestává bavit, a tak si na chvíli sedám do stínu a na ceduli dokreslím vlajku České republiky. Poté opět pokračuji ve stopování. Po nějaké době mě zastaví auto a řidička s dětmi se mi snaží říct, že jedou kousek od Calais, a že by mně vzali. Protože ale nechci riskovat vysazení bez mapy někde, kde to neznám, raději odmítám. Po nějaké době zastavuje další auto, tentokrát transportér řízený černochem. Vůbec si ale nerozumíme, a tak odjíždí. Po nějaké době mi opět začne zvonit telefon. Opět se jedná o neznámé číslo, ale jiné než před tím. Chvíli váhám, ale nakonec to vezmu. A dělám dobře, protože na druhé straně se ozve Švára a ptá se, kde jsem a proč jsem se neozval. Vysvětluji mu, že už jsem mu napsal tři SMS, ale podle výpisu mu žádná nedošla. To potvrzuje. Zároveň mi vysvětluje, že je na smluveném parkovišti, kde jsme se měli potkat, ale protože mě tam nenašel, tak se mi snažil dovolat, ale jeho telefon začal hlásit chybu sítě. Proto si musel půjčit telefon od jednoho řidiče kamionu a teď mi volá. Z toho vyplívá, že já mu můžu pouze volat a nemůžu psát SMS a on mi zase může jen psát SMS a nemůže volat. Domlouváme se tedy, že se setkáme v Calais někde u informačního centra. Po ukončení hovoru pokračuji ve stopování. Po chvíli kousek vedle mě zastaví auto, ze kterého vystoupí dva chlapi. Jeden jde do benzínky a druhý vykonává malou potřebu hned za autem na silnici. To mě pěkně naštve, protože slunko má dnes pořádnou sílu, a tak mě kromě tepla začíná vadit i nechutný zápach. Už i tak omezený výhled po benzínce mě zatarasí dva kamiony, které zaparkují naproti mně. Od Šváry mě přichází SMS o změně plánu. Prý sehnal řidiče, který jede až do Birminghamu a vezme ho s sebou minimálně do Doveru, takže se mám pokusit o totéž. To mi trochu kazí náladu, protože jsem si vědom, jak na tom jsem se svou angličtinou. Po další chvíli stopování zahlédnu na zemi cent. Zvednu ho, dám si ho kapsy a pomyslím si, že by mě aspoň mohl přinést štěstí. Během chvíle kousek přede mnou zastaví staré auto se slovenskou značkou. Řidič vypadá dost nespokojeně a celkem dlouho něco řeší. Poté vystupuje a odchází s nějakými papíry do benzínky. Po pár minutách se ale vrací a dál v autě něco řeší. Využívám tedy situace a jdu se ho zeptat, kam mám namířeno a vysvětluji mu svou situaci. Odpovídá, že jede do Doveru, kam má za pár hodin zaplacený přejezd na trajektu a to nejhlavnější, že mě vězme. Ukazuje mi papír, kde má potvrzené zaplacení pro jedno auto a jednu osobu. To je trochu problém, ale říkám mu, že to zkusím vyřešit až na místě a když tak to doplatím. Bohužel je tu ještě další problém a to je, že neví, kde se má nalodit. Lístek mu totiž objednal jeho syn a on sám se v tom teď nemůže vyznat. Překvapeně mně tedy dává všechny papíry do rukou a posílá mě na benzínku, ať se jdu zeptat, kde to má být. Prodavačky se tedy velice jednoduchou angličtinou ptám, kde daný přístav leží. Ihned mě odpovídá EXIT 53. Tak první úkol splněn. Než odjedeme, musíme ještě doplnit benzín. Nejspíš kvůli ceně, si veze svůj vlastní v 50 listrovém kanystru. Z PET láhve vytvoříme nálevku, kterou držím u nádrže, a on nalévá benzín. Kanystr je ale moc těžký a tak se občas netrefí a poleje mi ruku. Když skončíme, smrdím, jak kdybych se v tom benzínu celý vykoupal. Před třetí hodinou konečně odjíždíme.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Hned za městem odbočíme na EXIT 53 a přes několik velkých kruhových objezdů se po pár kilometrech dostáváme k přístavu. Řidič se jmenuje Tibor a celou cestu jen nadává, nadává a nadává. Hned u první brány se zkouším zeptat, jestli není problém, že jedu s Tiborem. Prý je to v pohodě, protože se platí jen za auto, a tak jen vytiskne nový doklad, kde jsou uvedeny dvě osoby. Po následném nahlédnutí, dokonce zjistím, že jsem uvedený jako řidič a Tibor jako spolujezdec. Na další bráně následuje kontrola totožnosti kvůli uprchlíkům, kterými se to zde údajně jen hemží. Černoška v uniformě za přepážkou se na nás jen mračí a já doufám, že se nepůjdou podívat do auta, protože to tu smrdí jak v cisterně. Naštěstí žádná problém nenašla a my přijíždíme na velké parkoviště, kde budeme asi hodinu čekat na nalodění. Když se Tibor trochu uklidní, ptám se ho, kam přesně v Anglii jede. Odpovídá, že do Peterboroughu, který leží východně od Birminghamu, takže to by mně moc nepomohlo. Domlouvám se s ním, že proběhnu parkoviště a pokusím se nalézt nějaké Čechy, kteří pokračují dál na sever. S foťákem v ruce nejprve probíhám parkoviště osobních aut, ale zde nenacházím vůbec nikoho, ani jiné Slováky. Na parkovišti kamionů už je to lepší. Čechů i Slováků už je tu dost, ale většina jede buď ve dvou, nebo údajně končí hned kousek od pobřeží. Vracím se zpět za Tiborem a čekáme na trajekt. Před čtvrtou hodinou odpoledne konečně přijíždí a začíná se naloďovat. První najíždí kamiony a po nich osobní auta. Když uvnitř zaparkujeme, vezmu si doklady a další potřebné věci a společně s Tiborem jdeme na palubu. Kdybych zde nebyl výhled na moře, myslel bych si, že jsme v nějakém velkém nákupním centru, protože jsou zde samé restaurace a obchody. Nejprve jdeme ven na zadní palubu, abychom se podívali, jak budeme odplouvat. Když konečně uvidím moře, uvědomím si, že je to teprve po druhé v životě, ale opět na lodi. Když vyplujeme z přístavu na volné moře, v dálce už je slabě vidět pobřeží Velké Británie. Protože zde ale jinak není na co se dívat, jdeme dovnitř, kde si konečně koupím něco k jídlu. Na výběr moc není a tak si dávám cheeseburger, hranolky a limonádu. Během mého oběda se uprostřed místností usadí nějaký černoch a začne předvádět nějaké triky s nafukovacími balónky. Během chvíle má kolem sebe mnoho dětí, kterým začne hrát divadlo. Když dojím, jdu se podívat do místního obchodu, ze kterého si nakonec odnesu mapu Velké Británie a nějaké sladkosti. Od Šváry mi bylo doporučeno, ať jdu zkusit oddělení Routemaster pro řidiče kamionů, kde bych mohl najít nějaké vhodné řidiče. Když tam s Tiborem dojdeme, zjišťujeme, že zde asi nikoho nenajdeme, protože skoro všichni jen sedí a mlčky koukají na moře. Najdeme si tedy volný stůl a také se posadíme. Následující hodinu jen sedíme, mluvíme a díváme se na moře. Když jsme na odchodu, zastavíme se uprostřed lodě, abychom se rozhlédli na moře pěkně ze středu. V této chvíli se hned za mnou nahlas a česky ozve: "Tak, a vidím hovno!" Otočím se a s úsměvem na tváři odpovím: "Cože? Tady?" Chlápek hnedka zrudne a jeho žena se začne smát. Přisednu si tedy k nim a pár minut se s nimi mluvím o naší cestě. Když se začneme přibližovat k přístavu, jdeme opět ven na zadní palubu, abychom si mohli prohlédnout úplně bílé útesy kolem pobřeží. Když trajekt přistane, scházíme do podpalubí k autu. Když dá posádka povel, všichni začnou vyjíždět ven. První opět jedou kamiony a poté osobní auta. Venku už nás nečekají žádné kontroly, jen kolem výjezdu stojí několik policistů. Když vyjedeme z přístavu, Tibor zastavuje, abych mohl vystoupit. Rozloučím se s ním a on odjíždí. Protože jsem se dostal do jiného časového pásma, posouvám si čas o hodinu zpět. Nyní mám tedy půl šesté. Otevírám mapu a přemýšlím, jak pojedu dál. Když se konečně rozhodnu, vytáhnu tužku a papír, abych mohl napsat novou cedulku. V této chvíli mi přichází SMS od Šváry, jak jsem na tom. Ihned mu volám zpět, abych zjistil, že přemluvil svého řidiče kamionu, a tak přibere i mě a sveze nás až k Birminghamu. Protože ale přijedou až někdy v noci, mám kolem pěti hodin volného čas.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Beru krosnu a vyrážím po nábřeží směrem k centru. Hned na první křižovatce si všimnu, že tam policie odchytla nějaké auto a provádí jeho prohlídku. Když dojdu na oblázkovou pláž, jdu se podívat k vodě. Je poznat, že nejsme nikde na jihu, protože voda je zde pěkně ledová. Na památku si beru nějaké menší oblázky. Další můj plán je vylézt někde na útes a pořádně se rozhlédnout. Vyrážím tedy po cestě vzhůru, až dojdu ke hradu, který stojí na okraji. Bohužel už je zavřený, takže ho musím celý obejít. Při cestě volám mamce a Nooovisovi, kterým jsem slíbil, že zavolám, až se dostanu do Anglie a zkráceně jim popisuji proběhlé dny. Když po pár kilometrech obejdu celý hrad, dostávám se pod obrovskou stráň, kterou vylézám s menšími obtížemi, protože je písečná a tedy pěkně klouže. Nahoře nastává další komplikace, protože stále nejsem na okraji. Abych se tam dostal, tak musím přelézt plot. To už s krosnou nezvládnu, tak ji sundávám a schovávám pod blízký keř. Bez zátěže už to jde lépe, tak se po chvíli dostávám na místo, odkud už je rozhled lepší. Bohužel dál už je cesta zarostlá, a tak zde chvíli zůstávám a pořizuji pár fotek. Strach o krosnu je ale silnější, a tak se po pár minutách raději vracím. Pořád tam je, a tak si zde na chvíli odpočnu a dám si svačinu. Když po sedmé hodině zapadne slunko a začne být chladněji, vezmu si bundu a pomalu se vydávám zpět k přístavu. Sejít prudkou stráň dolů je překvapivě ještě těžší než se po ní vyškrábat nahoru. Když se po pár pádech konečně dostávám dolů, mám boty plné písku, takže jdu k blízkému zábradlí u parkoviště, abych mohl písek vysypat. Když si poté zaváži obě boty, těsně přede mnou zastaví staré červené auto s černochem s námořní čepicí, starým bezzubým dědkem a psem. Dědek se mě anglicky začne vyptávat, co dělám, proč jsem tady, s kým jsem tady, co budu dělat a jestli mám telefon. Hned jim odpovídám, že jsem student matematiky a fyziky na prázdninách a že čekám na kámoše, kteří mají za chvíli přijet dalším trajektem, a mobil nemám. Zároveň šahám do kapsy a nahmatávám nůž, pro případ nouze. Do dneška nevím, proč jsem jim řekl právě toto. Kdybych řekl pravdu, že jsem voják a nějak nenápadně ukázal nůž, možná bych měl hned klid. V následujících minutách se ze mě snaží dostat další informace. Ve chvíli, kdy mě začne nabízet, že mě svezou k přístavu a dědek vystoupí z auta, zvedám se a zrychleným krokem vyrážím pryč od nich. Naštěstí na to nijak nereagují a jen mi ještě říkají, že mě v přístavu najdou a někam si půjdeme sednout, poté odcházejí opačným směrem. Chůzi přesto nezvolňuji a s nožem v ruce rychle vycházím kopec do města. Ve městě už se uklidním a nůž schovám. Zkratkou parkem scházím zpět na nábřeží. Čas opět pokročil a nyní už je úplná tma, a tak všude svítí světla. Na nábřeží si sedám na lavičku, svačím a kochám se nočním Doverem. Stále mě ještě zbývají téměř dvě hodiny, a tak si sedám pod lampu a sepisuji do deníku poslední události. Nakonec ještě zavolám do práce, abych se spolubojovníkům pochlubil pokrokem v našem výletu. Když kolem desáté hodiny zbývá už jen něco kolem půl hodiny do příjezdu kamionu, vyrážím pomalu směr přístav a po cestě ještě zkouším různé noční fotky. Slibovaná návštěva dědka a černocha se naštěstí nekoná, přesto jsem stále na pozoru.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Zastavím se na stejném místě, jako mě před tím vysadil Tibor a čekám. Kolem mě projede spousta aut, ale žádné není to správné. Po několika minutách mě volá Švára a ptá se, kde jsem. Oba dospějeme k závěru, že museli vyjet nějakým jiným výjezdem. Po nějaké době konečně přijíždí směrem od centra a nakládají mě před kruhovým objezdem. Po naložení, hned vyrážíme směr Londýn. Když se v kamionu rozhlédnu, zjišťuji, že nás jede celkem pět, protože kromě mě, Šváry a řidiče Oldy jsou tu ještě dvě jeho děti. Několik desítek minut si oba dva vyměňujme zážitky z dnešního dne, kterých jsme oba dva měli víc, než za všechny předchozí dny. Oba se jednoznačně shodujeme, že se jedná o zatím nejlepší den. Jak postupně slábne konverzace, slábne i moje výdrž a začínám se cítit velice ospalý. Když to překročí určitou mez, usínám. Občas se jen probudím, abych zjistil, že stále jedeme, a tak opět usínám. Prospím i objezd Londýna a probudím se, jen když zastavujeme na záchod. Po odjezdu je opět hned po mně. Nakonec ve tři hodiny ráno zastavujeme na servisu (anglické pojmenování pro benzínovou pumpu) u města Daventry. Zde se s Oldou rozloučíme a na další cestu od něj dostaneme nějaké rohlíky a kus chleba. Poté odjíždí do svého cíle. My zase odcházíme do McDonald's, kde si dáváme pořádné jídlo. Když vše sníme, odcházíme hledat místo k přespání. Bohužel na této straně dálnice jsou jen keře, silnice a parkoviště, a tak přes most přecházíme druhou stranu. Jdeme podél silnice směrem k vesnici a díváme se, kde bychom to zapíchly. Kolem silnice jsou všude louky, bohužel všechny oplocené, a tak dojdeme až do vesnice, kde zjišťujeme, že to lepší nebude, a tak jdeme zpátky. Když se dostaneme zpátky k mostu, máme v nohách už tři kilometry. Shodneme se, že hledat dál nemá smysl, a tak přelézáme ohradu a jdeme na okraj louky hned pod silnicí, kde jsou největší stromy. Najdeme rovné místo, vybalíme karimatky a spacáky a kolem čtvrté hodiny ráno konečně usínáme ve výběhu pro krávy. Když si vezmu, že jsem předchozí den vstával na pátou hodinu, abych stihl kamion z Aachne, mám za sebou přesně 24 hodiny na nohách.

Den 06 - 2011-08-02 - Úterý - Daventry - Hamilton

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Ráno nás kolem osmé hodiny probudí slunko. Cítím se dost unavený, protože čtyři hodiny spánku je opravdu málo. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že nás z povzdáli pozoruje zajíc. Jak se se pohnu, uteče. Během chvíle tu začne být nepříjemně teplo, a tak začneme balit věci. Když si začnu obouvat boty, všimnu si, že jsem večer nejspíš šlápl do nějakého kravího exkrementu, protože mám na chodidle zaschlou nějakou tmavou smradlavou věc. Snažím se to sice umýt, ale moc nejde. Použiji tedy na nohy trochu větší dávku parfému a umývání nechám na jindy. Když se vracíme přes most zpět na servis, máme krásný výhled na dopravní zácpu. Na obě strany je dlouhá, kam až oko dohlédne. Na benzínce si opět kupujeme něco k jídlu. Před odchodem jdu na WC, abych nabral vodu do vaků. Bohužel je moc horká, takže musíme koupit vodu balenou. Když venku plánujeme další cestu, dojídám zbytek chleba, který bychom jinak museli vyhodit. Po nějaké chvíli na nás dopadne únava a Švára usne na stole. Když se probere, jdeme stopovat. Na výjezdu ze servisu, potkáváme staršího stopaře. Jdeme k němu a Švára se ho začne ptát na různé informace ohledně stopování a cestování ve Skotsku. Chlápek už je s někým domluvený, a tak po pár minutách odjíždí pryč. Na nás se usměje štěstí až po hodině, kdy nám zastavuje muž v osobním autě. Po celou dobu stopování stále svítilo slunce, takže jsme celkem rádi, když si konečně sedneme do auta a vyrazíme na cestu. Jsme dovezeni až poslední servis před Manchesterem. Zde si trochu odpočineme, najíme se a doplníme vodu. Bohužel zde neteče studená voda, ale pouze vlažná z bojleru, která mi po napuštění do vaků navždy vaky zničí, protože jakákoli voda po chvíli začne chutnat jako plast. Slunko mezitím vystřídaly mraky, a tak občas zaprší. Stopování zde ubíhá celkem rychle, protože během pěti minut nám zastavují dvě auta. Bohužel obě mají špatný směr. Po dalších 15 minutách nám zastaví malé osobní auto, které je ovšem i bez nás dost plné. My jsme ale skladní, a proto se do auta vlezeme. Jediné, co mně dělá starosti je, že jsem si před jeho zastavením chtěl odskočit na záchod. No teď už je pozdě. Švára sedí opět vepředu vedle řidiče a já sedím vzadu kompletně obložený batohy. Od řidiče se dozvíme, že se také jedná o stopaře, a že nám doporučuje, ať si projedeme západní pobřeží po ostrovech, které sám procestoval. Mezi batohy se sedí až moc pohodlně, a tak po nějaké době přestanu vnímat a usnu. Proberu se až po nějaké době, ale připadám si, jako kdyby spal asi celý den. Okolí se totiž úplně změnilo. Dálnice je skoro prázdná, terén začal být mírně kopcovitější a úplně zmizely stromy. Místo nich jsou všude po kopcích jen ovce. Když přejedeme pár kopečků, vystoupíme na servisu u Penrith. Když náš řidič odjede, Švára si všimne, že se mi na batohu houpe visací zámek. Když se na něj podívám, tak mi dojde, že se mi musel přichytit na batoh v autě při vystupování. Řidič už je ale pryč, klíče také nemáme, a tak ho necháváme na kameni před servisem. Za celou naši dlouho cestu je to jediný řidič, které jsme okradli, i když neúmyslně. Po projití servisu se najíme a uvaříme nějakou kávu. Když se vydáme stopovat dál, už je po sedmé hodině večer, takže tomu nedáváme moc velkou šanci. Protože přes servis už nejezdí skoro žádné auto, domlouváme se, že pokud to nepojede, půjdeme natvrdo stopovat přímo na dálnici. Štěstí ale stojí při nás, a tak po deseti minutách, kdy kolem nás projede asi 10 aut, někdo zastavuje. Jedná se o starší pár, který jede do Glasgow. Po cestě se Švára opět snaží držet komunikaci a vyzvídá různé věci o Skotsku. V některých případech přijde řada i na mě, a tak musím složitě něco vymýšlet, aby to dávalo smysl. Protože po dálnici zde nejezdí moc aut, občas si všimnu, že projedeme kolem českého kamionu. To je dobré znamení, že cesta zpět by mohla být rychlejší, ale na to máme ještě dost času. Abychom neskončili v noci v největším městě Skotska, necháváme se kolem 8 hodiny večer vysadit na servisu u Hamilton těsně před Glasgow. Do centra už teď nemá smysl jezdit, takže jdeme hledat místo k přespání. Všude je ale mokro, protože před naším příjezdem pršelo. Při hledání projdeme kolem mausolea, golfového hřiště až se dostaneme k velkému parku. Tam by byl náš stan opravdu nenápadný, a tak se vracíme zpět do malého lesíka u mausolea, v jehož středu je malý palouček, kde stan nakonec postavíme. Zde poprvé zjišťuji jak moc je voda z bojleru ze servisu u Manchesteru nechutná. Raději ji nechám na ráno na čaj a pijeme ze Švárových zásob. Když jdeme kolem desáté hodiny spát je ještě světlo. Jsem docela zvědavý, jak to bude se světlem, až budeme úplně na severu.

Den 07 - 2011-08-03 - Středa - Hamilton - Glasgow

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno se probouzíme před osmou hodinou. Když vylezeme ze stanu, všude je mokro, ale obloho je celá modrá, takže očekáváme krásné počasí. Sbalíme věci a poté odcházíme zpět na servis. Po cestě objevujeme na parkovišti český kamion. Před hlavní budovou se posadíme ke stolům a začneme vybalovat věci. Švára se jde mezitím dovnitř osprchovat. Když venku snídám, prochází kolem mě řidič českého kamionu. Když na něj promluvím, je docela překvapený. V průběhu našeho hovoru se vrací Švára a společně se domlouváme, že nás odveze do Glasgow. Ještě před tím mu ale Švára pomáhá vyřešit nějaký problém s odesláním faxu zpět do České republiky. Já mezitím zůstávám venku a vařím čaj. Když se vrátí, jdu se osprchovat a oholit. Poté sbalíme věci a jdeme společně ke kamionu. Batohy naložíme do nákladního prostoru a nasedneme do kabiny. Celkem jedeme čtyři, protože společně s řidičem jede i jeho malý mladý syn. Do Glasgow to není daleko, a tak během několika minut zastavujeme u obchodu Tesco, kde už stojí jiný český kamion, s jehož řidičem se náš řidič zná. V kamionu si necháváme batohy a jdeme na nákup. Po hodině se vracíme zpět a u kamionu si dáváme pořádnou snídani. Mezitím se bavíme s řidiči o naší cestě a domlouváme se, že by nás mohli při zpáteční cestě vzít. Švára při nákupu objevil Cheese Cake, a protože na něj měl velkou chuť, koupil si celé kilové balení. Když snědl asi tak čtvrtku, měl dost. Teď ale sedí opřený o kolo kamionu a cpe do sebe i zbytek se slovy, že to přeci nevyhodí. Když ho po několika desítkách minut zdlábne, je tak unaven, že usne. Když se probere, rozloučíme se s řidiči, kteří jdou na procházku, a vyrazíme směrem do centra Glasgow. Švára se několika místních lidí zeptá, jaký autobus do centra jede, a pak už jen čekáme na zastávce. Když požadovaný autobus přijede, nastoupíme. Řidič po nás hned chce libry, jenomže my máme jenom papírové ve velké hodnotě a ty on nechce. Prý se musí platit přesnou hodnotou. Když se ho Švára zeptá, jak to máme udělat, nechá nás jet zadarmo. Autobus překvapivě nejede rovně, ale kvůli rozestavěným silnicím pořád kličkuje, takže si po pár blocích přestávám pamatovat cestu. Vystupujeme až u hlavního vlakového nádraží, které se nachází hned u náměstí. Od místních zjistíme, kde se nachází informace a jdeme dovnitř. Když po dlouhých minutách vyjdeme o něco chytřejší ven, míříme zpět k vlakovému nádraží. Zde máme v plánu nechat v úschovně batohy a nalehko se jít projít po okolí. Protože obsluha úschovny chce vidět, co máme v batohách, musíme je rozepnout a ukázat téměř všechny věci. Skoro vše je v pořádku, a tak si s sebou do malého batohu bereme kromě pití, jídla, foťáků, peněz a dokladů, navíc jen plynovou bombu. Naše cesta vede přes náměstí směrem ke Glasgow Cathedral. Protože přicházíme těsně před zavírací dobou, jsme dovnitř puštění jako poslední. Po našem odchodu ji pro dnešní den zavřou. Podle mapky, kterou jsme dostali uvnitř, pokračujeme o kousek dál na kopec, na kterém se na celé jeho ploše nachází velký historický hřbitov. Když se dostaneme až nahoru, dá se s námi do řeči skupina tři chlápků. Mezitím co s nimi Švára konverzuje, já se potloukám kolem a sbírám fotky. Po celém hřbitově je udržovaný trávník, takže po něm chodíme bosy, a necháváme tak po několika dnech v botách nohy pořádně vyvětrat. Ze hřbitova míříme zpět do centra, a protože nám celkem vyhládlo, zastavujeme se v McDonald's na pořádné menu. Čas mezitím přeskočil sedmou hodinu večer, tak jdeme najít Euro Hostel. Pomocí mapy jsme u něj během chvíle. Protože už mají jen pár volných míst, moc nepřemýšlíme a pokoj hned platíme. Zběžně ho omrkneme a poté jdeme zpět na nádraží pro batohy. Tam zjišťujeme, že do vyzvednutí máme ještě dvě hodiny čas, tak vyrážíme přes Glasgow Green k Peoples Palace. Když se téměř u cíle zastavíme u ruského kola, přijde k nám černoch a začne s námi hovořit. Není nijak vlezlý a ani nás nijak neobtěžuje. Pouze je zvědavý, odkud jsme a jaké jsou naše plány. Dozvíme se, že jeho sportovním idolem je jeden český fotbalista. Ke konci přizná, že by taky rád cestoval stopem, ale kvůli jeho barvě by asi nikam nedojel. Poté se s námi rozloučí a pokračuje v cestě. U Peoples Palace si vyfotíme kašnu a naši cestu otočíme zpět do centra. Nohy už nás celkem bolí, a tak jsme oba rádi, že si na nádraží vyzvedneme batohy a dojdeme zpět do Hostelu. Pokoj už se mezitím naplnil dalšími lidmi, a tak máme menší problém, abychom se tam s našimi věcmi vůbec vešli. Když se konečně ubytujeme, dám si nabíjet veškerou elektroniku, osprchuji se, oholím se a přeperu některé oblečení. Tentokrát se poprvé na cestě holí i Švára. Než to všechno dokončíme, uteče další hodina, takže do postele zaleháváme až kolem půlnoci. Na naší cestě se jedná o druhou noc v posteli a první hostel.

Den 08 - 2011-08-04 - Čtvrtek - Glasgow - Oban

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Když nás ráno v osm hodin probudí budík, někteří spolubydlící už jsou pryč. Pohled z okna ven mi trochu zkazí náladu. Oproti včerejšímu dnu, kdy bylo jasno, je dnes zataženo a prší. Doufám tedy, že do našeho odchodu přestane aspoň pršet. V ceně hostelu je i snídaně, a tak se oblečeme a jdeme o pár pater níže se najíst. Jídelna je téměř plná, tak se postavíme do fronty a postupujeme pomalu ke zdroji. Když na nás konečně přijde řada, zaplníme tác tousty s máslem a marmeládou a k pití si vezmeme čokoládu, šťávu a mléko. Posadíme se ke k volnému stolu a vše sníme. Poté si ještě jsme přidat, abychom se na cestu pořádně najedli. Po snídani jdeme zpět na pokoj a sbalíme veškeré věci. Zkontrolujeme, že jsme nic nezapomněli a jdeme na recepci předat klíče. Švára dostal nápad využít internet a podívat se, jak bychom se co nejrychleji a nejlevněji dostali z města, protože jízda stopem z centra nepřipadá v úvahu a pěšky to nemá smysl. Kupuje si tedy připojení internetu na hodinu a hledá vhodné spoje. Já mezitím sedím na schodech a sepisuji si poznámky z předchozích několika dnů. Když Švára vítězně skončí, z nalezených možností se nám nejvíce zamlouvá hodinová cesta vlakem až na konečnou do obce Balloch, ze které už stopem pojedeme na severozápadní ostrovy. Vyrážíme tedy zpět na vlakové nádraží. Zde se na chvíli zasekneme, protože netušíme, kde se kupují lístky. Od nás jsme zvyklí kupovat si je u pokladen. Ježe zde nic takového není. Až po chvíli přijdeme na to, že k nákupu slouží velký automat uprostřed haly. Naštěstí bere i platební karty a tak si kupujeme dvě jízdenky. Nyní následuje další změna oproti našemu kraji, kde se jízdenka používá při nástupu do vlaku nebo případně až v něm. Jízdenka se zde musí použít už při vstupu do vnitřní části nádrží, kde jezdí vlaky. Chvíli kličkujeme po chodbách, až nalézáme naše nástupiště. Do odjezdu vlaku máme asi půl hodiny, kterou trávím oblepováním poznámkového sešitu, který už začíná projevovat známky opotřebení. Po příjezdu vlaku nastoupíme a posadíme se ke stolu, který zde patří mezi běžnou výbavu vlaků. Cesta trvá necelou hodinu, což mi vyhovuje, protože během ní doopravím sešit a dopíši poznámky, které jsem nestihl dopsat v hostelu. Před třináctou hodinou vystupujeme v konečné stanici Balloch poblíž jezera Loch Lomond. Švárovi mezitím párkrát zabručelo v břichu, a tak je jeho aktuálně největší starostí nalézt nějaký záchod. Naštěstí kousek u informačního centra stojí luxusní automatické záchody, u kterých shodí batoh a zmizí uvnitř. Když po několika minutách vyleze spokojeně ven, je trochu překvapený, protože prý chtěl spláchnout, ale ono nebylo čím. Jsme sice na automatiku zvyklý, ale na záchodě bychom ji opravdu nečekali. V informačním centru získáme další informace a mapy, které naši další cestu vedou kolem jezera Loch Lomond. Po asi dvou kilometrech dorazíme na malou pláž, ze které je nádherný výhled po jezeře a na kopce za ním. Oblačnost se mezitím roztrhala a vykouklo na nás slunko. Zůstáváme tedy na pláži a vaříme si oběd. Během oběda se Švára opět rozpovídá s nějakým chlápkem a mezitím, co si vařím svoji porci, řeší něco na pláži. Když se najíme, sklidíme věci a vyrazíme kolem břehu přes velké akvárium směrem k hlavní silnici, na které budeme stopovat. Po projití několika ulic se dostáváme k poslednímu kruhovému objezdu před výjezdem z Ballochu. Shazujeme batohy a začínáme stopovat. Přestože se jedná o dost špatné místo na stopování, po půl hodině nám zastavuje chlápek v osobním autě a bere a nás až do Tarbetu. Kousek od nás je stále jezero Loch Lomond, a tak se na něj jdeme podívat z jiného místa. Když dojdeme na molo, vidíme, že kousek od nás je ohraničená část, kde stojí policejní auta a ve vodě se pohybují potápěči. Po obhlédnutí místa se vracíme zpět na silnici a na křižovatce stopujeme dále do Inveraray. Je nám jedno, kterým směrem pojedeme, protože obě cesty se nakonec opět spojují. Těsně před tím, než nám další řidič zastaví, si všimneme skupinky několika turistů s velkými batohy, kteří kolem nás projdou s totálně apatickým výrazem ve tváři. Asi je jejich cesta pěkně zmohla, a proto když kolem nich projíždíme v pohodlí auta, vysmátý jim zamávám. Při jízdě se od řidiče dozvídáme, že se jedná o bývalého vojáka, kterého propustily ze zdravotních problémů, když přišel o prst. Původně měl namířeno je přes kopec na východní pobřeží jezera Loch Fyne, ale nakonec nás odváží až okraj Inveraray. Před odjezdem nám doporučí návštěvu jednoho místního zámku, ke kterému se hned vydáme. Bohužel dojdeme jen k zamčené bráně, a tak si ho aspoň vyfotíme. Potom se vracíme zpět do Inveraray. V této oblasti je velká oblačnost, tak že slunce už nesvítí a s přestávkami se tu prohání přeháňky. Na pobřeží stojí jako součást muzea staré rybářské lodě. Kousek opodál na mole skupinka rybářů chytá ryby. Po projití Inveraray už je po sedmé hodině, ale i přesto zkoušíme u místní benzínky stopovat dále směrem na Oban, poslední město na pobřeží, ze kterého přeplujeme trajektem na severozápadní ostrovy. Moc šancí tomu nedáváme, protože takhle pozdě a ještě v takhle malé vesničce kolem nás projede během pěti minut jen jedno auto. Při stopování na mě přijdou chutě na něco dobrého, a tak se jdu podívat do benzínky, kde objevím jedny velice dobré chipsy. Po necelé hodině stopování nám konečně zastaví starší chlápek v osobním autě, který míří směrem na Oban. Když se po hodině jízdy přiblížíme k Obanu, řekne nám, že přímo do Obanu nejede, ale i přesto nás tam hodí. Před devátou hodinou večer tedy vystupujeme na pobřeží v Obanu. Je nám doporučeno jít po silnici dál na západ, že prý tam dojdeme k lesu, kde by se dalo přespat. Už jsme celkem unaveni, takže nás celkem láká zalézt do nějakého hostelu nebo hotelu, kterých po cestě pár míjíme. Nakonec ale vítězí dobrodružný duch a my pokračujeme dále, až dojdeme na dohled od zříceniny hradu. Zde odbočíme na pole s výběhem pro ovce a zamíříme k lesu. Kousek pod lesem nacházíme malou vyvýšenou rovinku, kde se rozhodneme přečkat noc. Protože ale kousek od nás je kopec, ze kterého by mohl být dobrý rozhled, necháváme zde věci a jen nalehko si na kopec vyběhneme. Protože se zde stále honí přeháňky a tráva je mokrá, než se dostaneme nahoru, mám úplně promočené boty. Další nepříjemné překvapení nás čeká nahoře v podobě mlhy, takže z výhledu nemáme vůbec nic. Po návratu dolů, už je tma jako v pytli, takže stan musíme stavět za pomocí baterek. Naneštěstí přímo uprostřed plácku na spaní objevíme velký kořen, kterého se musíme zbavit. Chvíli s ním tedy bojuji, a když po pár minutách konečně vyhraji, postavíme stan. Před spaním si ještě něco uvaříme, pak zalezeme do stanu a pokoušíme se spát.

Den 09 - 2011-08-05 - Pátek - Oban - Castlebay

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Tato noc pro mě stála za prd. Protože jsme se opět posunuli na sever, teplota poklesla a já se v noci celkem často budil zimou, a s tím šlo v ruku v ruce časté vylézání ven do deště na malou potřebu. Ráno o nic víc pozitivnější není. Stále prší, a proto zůstáváme uvnitř a čekáme, až přestane. Čas od času vykoukneme ven, jak to vypadá, ale jediné co vidíme, je kráva zírající na náš stan. Když konečně kolem desáté hodiny přestane pršet, vylezeme ven, najíme se a začneme balit. Abychom nedávali mokrý stan do batohu, rozvěšujeme ho za strom do větru. Než oschne, jdeme se opět podívat nahoru na kopec, protože mlhu už rozfoukal vítr. Těsně před vrcholem na nás čekají ovce a berani, kterým se nechce moc uhnout, a proto je raději obcházíme obloukem. Z vršku už je tentokrát krásný rozhled na pobřeží i moře. Po návratu sbalíme téměř suchý stan a vydáme se směrem ke zřícenině hradu. Když se k ní vyškrábeme po celkem prudkém svahu, staneme před menší rozpadlou věžičkou, která je téměř celá zarostlá zelení. Vejdeme dovnitř a vylezeme úplně nahoru, odkud je opět dobrý výhled. Podle průvodce nám jediný trajekt jede zhruba za necelou hodinu, takže slézáme zpět na silnici a vracíme se rychlým krokem do Obanu. Přístaviště je hned na první pohled vidět, takže s nalezením naštěstí nemáme žádný problém. Přestože už nemáme téměř žádné jídlo, neriskujeme hledání obchodu a hned si jdeme koupit lístky na trajekt. Než Švára vše zjistí a vyřeší, do odplutí nám zbývá půl hodiny, které přečkáme uvnitř v čekárně. Před druhou hodinou kdy trajekt zakotví a všichni se vylodí, nalodíme se mi. Batohy odložíme do velkých polic a jdeme se rozhlédnout po lodi. Oproti trajektu, kterým jsem se dostal z Francie do Anglie, je tohle drobek se dvěma palubami pro veřejnost. Celé plavba z Obanu až do Castlebay na ostrově Barra má trvat pět hodin, takže máme téměř celé odpoledne, abychom se zde nějak zabavili. První hodinu vydržíme venku na zádi kocháním se výhledem na ostrůvky po cestě. Když se dostaneme na volné moře, zalezeme dovnitř a dáme si k obědu nějakou krémovou polévku a sendviče. Na každém trajektu jsou k dispozici kromě záchodů i sprchy, takže toho hned využijeme a opět se osprchujeme a já se i oholím. Využijeme také zásuvky a dáme nabíjet akumulátory do foťáků. Zbytek cesty strávíme jako většina ostatních pospáváním natěžení na sedačkách. Před sedmou hodinou večer konečně připlouváme do Castlebay, které je pravděpodobně pojmenované podle hradu, který stojí zatopený v zátoce. Po vylodění zamíříme podle značek do infocentra. Přicházíme na poslední chvíli, protože se právě chystají zavřít. Švára tedy narychlo získá informace, že spát můžeme kdekoli chceme, a že nejlepší je pláž na druhé straně ostrova. Další naše cesta vede přes silnici do obchodu, ve kterém zjistíme, že za pár minut mají dovést várku nového pečiva. Chvíli tedy počkáme, a když ji dovezou, nakoupíme nové zásoby jídla a pití. Protože vaky na vodu stále znechucují cokoli, co do nich naleji, zkusím do nich nalít Fantu, u které doufám, že bublinky a ochucení to spraví. Podle rad místních holek se vydáme po silnici směrem k pláži. Když mě napadne, že bych se zkusil napít z vaků, zjišťuji, že jsou od bublinek nafouknuté jako balónu. Opatrně je tedy odfouknu a zkusím se napít. Můj experiment žádný úspěch neměl, protože už po tak krátké době začíná Fanta chutnat po plastu. Když odejdeme z vesnice, začnou nás otravovat mušky, takže vytáhneme repelent. Ten na ně bohužel moc velký účinek nemá. Po chvilce zahlédneme po levé straně jezera Loch Tangasdail a Loch na Doirlinn a kousek za nimi zmiňovanou pláž. Když k ní celý šťastní dojdeme, zjistíme, že se jedná o velkou pláž s bílým pískem, kde není ani noha. Naštěstí zmizeli i mušky, které asi nemají rádi vítr z moře. Je to zde téměř jako ráj, jen kdyby to nebylo tak na severu. Ihned shodíme batohy a boty a rozeběhneme se moři. Písek je sice krásně prohřátý, ale když vstoupíme do moře, rychle zase couvneme, protože voda je dost ledová. Kousek od nás zahlédneme dvojici holek sedící na útesu. Když se vrátíme k batohům, Švára začne do země cosi vyrývat. Po pár písmenech je mi to jasné, a tak mu pomáhám. Po několika minutách na zemi vzniká několikametrový nápis "Off-limits, Skotsko, 2011". Když se s naším výtvorem zvěčníme, necháváme batohy na místě a jdeme najít travnaté místo k přespání. U jednoho útesu nacházíme krásný plácek, ale pro jistotu to jdeme omrknout ještě dál. Projdeme kolem malého jezera Loch na Doirlinn a zamíří k místu, kde jsme viděli holky. Když přijdeme k jejich stanu, Švára se s nimi dá do řeči. Já mezitím pokračuji dál k jednomu vysokému útesu, ze kterého by mohl být dobrý výhled. Když k němu dorazím, je už tma, takže se pomalu začnu vracet. Přidám se ke Švárovi a poslouchám, o čem si povídají. Z rozhovoru rozumím, že jsou z Londýna a jedna z nich zde za mlada žila, a tak se sem pravidelně vrací. Letos prý procházeli tyto ostrovy od severu k jihu, tedy naopak než máme v plánu my. Toto už je tedy jejich poslední zastávka před návratem do Anglie. Když nám začne být zima, rozloučíme se a vracíme se pro batohy, se kterými jdeme na místo, které jsme si před tím vyhlídli. Během chvíle postavíme stan a něco si uvaříme k jídlu. Když jdeme spát, rozhodnu se, že budu spát venku. Švára se překvapivě nepřidává a zalézá do stanu. Protože nechci, aby mě byla zima jako minulou noc, oblékám si na spaní lehké termo oblečení. Pořádně se zapnu, aby mi do spacáku nefoukal studený vzduch od moře, a přemýšlím, kam až nás naše cesta dovedla. Po chvíli ale začíná trochu pokapávat, takže začínám uvažovat, jestli nezalezu za Švárou do stanu. Naštěstí ale po pár minutách přestává, a tak pokračuji v usínání pod širým nebem za poslouchání příjemného šplouchání oceánu.

Den 10 - 2011-08-06 - Sobota - Castlebay - Barra - Castlebay

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

K ránu mě probouzí slabý déšť. Naštěstí hned ustává a tak můžu ještě polehávat. Když konečně vstaneme, oblačnost se pomalu rozpouští a začíná na nás koukat slunko. Na probuzení se jdeme vykoupat do jezera Loch na Doirlinn. Voda je tu sice teplejší než opodál v moři, ale i přesto je velmi studená. Ke snídani si dáme pravý skotský chléb, který nás překvapí svou výbornou chutí. Když se při převlékání prohlédnu, najdu dvě klíšťata, kterých se hned zbavím a pošlu je na cestu po moři. Od holek jsme se dozvěděli, že v Castlebay půjčují kola, takže další náš plán je, půjčit si kola a objet na nich celý ostrov po silnici, která vede dokola kousek od pobřeží. Necháváme tedy všechny věci ve stanu a vydáváme se pěšky do Castlebay. Je celkem zajímavé jak tady na ostrovech nikdo nic nezamyká. Domy jsou otevřené, stojí u nich motorové čluny i s motory a nic z toho není zajištěné. Ono taky, kdo by to tady kradl, když se všichni znají. Když se přiblížíme k půjčovně, potkáme jednu holek z pláže, která jde naproti nám. Sdělí nám, že půjčovna je zavřená, takže se vrací na pláž. U půjčovny potkáme druhou holku, která čeká, až někdo přijde. Nám se moc čekat nechce, a tak Švára volá na telefonní číslo uvedené na dveřích. Chlápek na druhé straně odpoví, že za chvíli přijede. Posadíme se před dveře a čekáme společně. Kousek od nás se u kostelu začne pořádat svatba, kde je většina přítomných oblečených do skotských sukní, takže máme aspoň na co koukat. Po nějaké době to holka vzdá a vrací se také zpět. Když se konečně po delší době dočkáme, přijede majitel, který se hned omlouvá, že jsme museli čekat. Řekne nám, že pracuje jako řidič sanitky a ještě k tomu provozuje půjčovnu. Prý jsme si mohli kola půjčit sami a ukáže nám, kam schovává klíčky. S takovýmto přístupem by u nás asi moc nevydělal. Kola jsou docela v bídném stavu, ale pořád je to lepší, než šlapat pěšky. Když mu řekneme, že chceme objet ostrov a zeptáme se ho, jak je to dlouhá trasa, řekne nám, že to má přesně 21 km, protože se tu prý každoročně běhá dokola půlmaraton. Poděkujeme a při zpáteční cestě na pláž si ještě dokoupíme zásoby v obchodě. Po cestě pak zahlédneme na jezeře Loch Tangasdail jezdit surfaře. Když se vrátíme, jdeme se pochlubit holkám, že čekání se vyplatilo. Poté vyložíme nákup do stanu, vezmeme si jen nějaké jídlo a pár potřebných věcí a vyrážíme na okružní jízdu. Další zajímá věc na těchto ostrovech je, že se zde nenachází žádné viditelné vesničky. Domy jsou zde rozesety všude kolem silnice. Kousek od pláže projíždíme vesnicí Borve. Odtud silnice postupně stoupá až do vesnice Allasdale. Při cestě dolů nakoukneme do místní naučné stezky, ale protože se začíná stáčet daleko od silnice, raději pokračujeme na kolech dále po silnici do Ardmhor. Zde se nacházíme přesně na opačné straně ostrova. Dle doporučení místních se nevracíme zpět, ale pokračujeme odbočkou dále na sever k letišti na pláži, kde má zrovna přistávat letadlo. Přistání bohužel nestihneme, tak si aspoň počkáme na vzlet. Po návratu domů, jsem na internetu zjistil, že se jednalo o jedno z mále letišť na světě, které jsou přímo na pláži. Projedeme kolem letiště a kousek za ním míjíme školu, která stojí osamoceně u silnice. Po pár kilometrech projíždíme vesnicí Eoligarry, za kterou zastavujeme a jdeme se podívat nahoru na kopec. Když vylezeme nahoru, máme nádherný výhled na všechny strany. Asi nejzajímavější pohledy jsou směrem k letišti, kde vidíme několik kilometrů dlouhou písčitou pláž, dolů pod nás, kde se vlny rozbíjejí o útesy a směrem na západ, kde je nádherně modrá voda mezi ostrovy. Když si užijeme výhledů, jdeme zpět dolů podívat se na útesy. Útesy nejsou nijak vysoké, ale zato se táhnou přes 100 metrů směrem do moře. Než se po nich k moři dostanu, musím přeskákat několik velkých děr, kterými protéká voda. Když si užiji několika gejzírů vody, způsobených vlnami, vracím se zpátky ke kolům za Švárou, který si právě dává svačinu. Před další cestou se posilním také. Když ovšem chceme vyrazit, Švára si všimne, že má úplně měkké zadní kolo. Opravdu jsme nemohli píchnout na lepším místě. Zpátky do půjčovny je to asi 15 km. Tímto naše cesta na kolech tedy končí a vydáváme se pěšky po silnici zpátky a doufáme, že nám v nějakém domě pomůžou s opravou. V prvním domě chvíli hledají, ale žádnou pumpičku nenajdou. Pokračujme tedy k dalšímu, kde nám pro jistotu nikdo neotevře. U třetího se omluví, že také nic nemají a pošlou nás ke čtvrtému, kde prý mají ději a ty mají kola, takže by nám mohli pomoci. A měli pravdu. Po chvíli hledání přichází chlápek s pumpičkou, kterou si ihned Švára napumpuje kolo. Ještě než vyrazíme, doporučí nám jednoho opraváře nedaleko odsud, který by mohl mít i lepení. Zamíříme tedy k němu. Když k němu dojedeme, je Švárovo kolo pořád nafouknuté, takže ani nezastavujeme a urychleně pokračujeme po silnici dál a doufáme, že to snad vydrží. Asi jsme doufali špatně, protože po necelém kilometru Švára hlásí, že kolo měkne. Než se dostaneme k letišti, jede už po ráfcích. Z kopce jsme viděli, že kousek odtud je ta obrovská pláž, takže necháváme kola u letiště a běžíme přes louku k písečným dunám. Když jimi projdeme, otevře se nám pohled na opravdu obří nádhernou pláž sahající kilometry doleva i doprava. Jen samotný úsek po pláži k moři má asi 200 m. A jak je zde zvykem, nikde není ani noha. Aspoň tu tedy zanecháme naše stopy vedoucí až do moře. Další jízda na kolech je již pomalá, protože Švára jede po ráfkách a musí dávat pozor, aby mu nespadl plášť. To se mu daří asi kilometr, po té už musí jít pěšky. Naštěstí jsme pár set metrů od domů, ke kterým hned zamíříme. Když konečně u jednoho domů získáme pumpu, bohužel zjistíme, že je vadná, protože vůbec nefunguje. Opět tedy pokračujme pěšky k dalším domům. Abychom se zbytečně netahali všude s koly, zůstávám na křižovatce a Švára vyráží obíhat okolní domy. Opět ale bez úspěchu. Když se vrátí zpět, přijede k nám chlápek v autě, který měl tu rozbitou pumpu. Že prý si vzpomněl na jednoho známého, který by mohl mít funkční, a tak pro něj zajede. Chvíli tedy čekáme a přemýšlíme, jak dál. Když dorazí i s pumpou, snažíme se kolo napumpovat. Překvapivě se nám to podaří, ale hned se zase vyfoukne. Pravděpodobně jsme asi duši jízdou po ráfcích zničili úplně. Když chceme pokračovat dál, z přivezeného chlápka vypadne, že je bratrancem majitele půjčovny. Po následující domluvě necháváme kolo u něj, že prý mu ho poté odveze. Tím to nám velice ušetří starosti. Poděkujeme za pomoc a vyrážíme už jen s jedním kolem zpět. Všechny Švárovi věci vezu já na kole a Švára běží do kopců a po rovině vedle mě. Když přijde sjezd, naskočí na štangli a jedeme dolů na jednom kole. Tímto způsobem projíždíme Northbay, Bayherivagh, Buaile nam Bodach, Earsairidh a Brevig. Před osmou hodinou večer se dostáváme nad Castlebay, odkud vede nejkratší cesta na nejvyšší kopec ostrova Heaval (383). Kolo s nepotřebnými věcmi necháváme dole a co nejrychleji se snažíme vyběhnout nahoru. Zespoda to vypadalo jako kousek, ale když to i po pár minutách vypadá, že je vrch stejně daleko, bude to asi pěkná makačka. Čím výše se dostáváme, tím se kopec stává příkřejší, až se nakonec mění ve skálu. Sice se dá obejít, ale my to nahoru vylézáme po ní. Když už si myslíme, že jsme nahoře, otevře se pohled na skutečný vrch o nějakých 100 m dál. Po celkově 18 minutách staneme na vrcholu Heaval (383). Načasování je ideální, protože právě zapadá slunce, a tak máme nádherné výhledy na západ slunce nad mořem. Bohužel zde fouká silný vítr, a tak hned po západu zamíříme zpět dolů, abychom zbytečně nemrzli. Po cestě zastavujeme u jedné sochy ukazující na moře, které jsme si při výstupu nevšimli. Poslední úsek až ke kolům sbíháme. Sjedeme dolů do Castlebay k půjčovně kol. Samozřejmě už je zavřená, a tak kolo necháváme, jak nám řekl majitel, opřené za půjčovnou. Stavujeme se ještě k obchodu, ale ten už je bohužel zavřený. Zbývající cesta pěšky na pláž k stanu je dost náročná, protože jsme unavení a máme velký hlad. Když konečně dorazíme, ohřejeme si velkou téměř litrovou polévku, 2 balení rýže a půlku chleba. Když jsme najezení, umyjeme nádobí a jdeme se podívat za holkami, kterým povíme dnešní zážitky. Oni se s námi poté podělí o horkou čokoládu. Když začneme být hodně unavení, jdeme zpět ke stanu, připravit se na spaní. Stejně jako minulou noc, tak i tu dnešní spí Švára ve stanu a já venku. Oproti minulé noci je ale jasno a tím pádem vůbec nezaprší a já můžu bez vyrušení spát až do následujícího rána.

Den 11 - 2011-08-07 - Neděle - Castlebay - Dalabrog

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno se vyjasnilo, ale za to zase fouká ledový vítr od moře. Protože nevím, jak budou vypadat naše další místa na spaní, raději při koupeli v jezeře přemáchnu některé naše oblečení, které následně rozvěsíme na ohradě pro ovce. V silném větru máme do hodiny téměř vše suché. S vařením čaje ale tentokrát musíme zalézt do písečné jámy, jinak bychom asi nic neuvařili. Poté co se najíme, uklidíme věci a vyrazíme s celou bagáží zpět na silnici. Hned při příchodu se Švára zeptá jedněch lidí, kteří právě nastupují do auta, jestli by nás nesvezli do Castlebay. Nic nenamítají, a tak se s nimi vezeme až do Castlebay k obchodu, o kterém jsme nevěděli, že tu vůbec je. Po dokoupení zásob, opět procházíme kolem půjčovny kol, za kterou začneme stopovat. Zastavuje hned první auto, do kterého nasedneme a necháváme se odvézt na druhou stranu ostrova do vesnice Ardmhor, odkud přeplujeme trajektem na další ostrov více na severu. Při rozhovoru s řidičem a spolujezdkyní se dozvídáme, že chtěli jet jen o pár domů dál, ale že prý nás s radostí odvezou až k trajektu. Po další informaci se zasmějeme, protože se dozvídáme, že prý včera viděli nějaké dva blázny, kteří tu jezdili ve dvou na jednom kole. Po vyložení se rozloučíme a jdeme se podívat, v kolik nám to jede. Do odjezdu nám zbývají ještě dvě hodiny, takže se schováme do čekárny a odpočíváme. Během té doby dosušujeme některé věci a já dopisuji deník. Počasí se mezitím trochu zkazilo, protože přestalo svítit slunce a teplo tak klesla citelně dolů. Když trajekt přistane a všichni se vylodí, začneme se naloďovat my. Jako první najíždí autobus, který je ovšem moc dlouhý, a tak si při nájezdu pěkně obrousí podvozek. Samotné placení probíhá až na palubě. Při plavbě si všimneme, že na blízkých útesech polehávají první tuleni. Po 40 minutové plavně přirážíme k přístavišti Ceann a' Gh?raidh u ostrova Eriskay. Když se vylodíme, využijeme chvíle a začínáme stopovat auta, která z trajektu vyjíždí. Opět se nám zadaří a za chvíli už se vezeme dalším autem. Z ostrova Eriskay přejíždíme po umělém náspu na ostrov South Uist. Od manželů vezoucí nás, je nám doporučeno, ať s nimi jedeme až do města Lochboisdale, kde se má o půl šesté večer uskutečnit každoroční běžecký závod do vrchu. Když kolem čtvrté hodiny stojíme na místě, nechce se nám ještě další 2,5 hodiny čekat, a tak pěšky vyrážíme po silnici zpět do vesnice Dalabrog a po cestě se snažíme stopovat. Zde se nám naskytne zajímavý pohled na stádo ovcí, které žene starší pán po silnici naproti nám. Takového účastníka silničního provozu u nás asi nepotkáme. Když jsme uprostřed ničeho, začne pršet, což se silným větrem není vůbec příjemné. Celé tři kilometry nám nikdo nezastavuje. Když jsme asi kilometr před Dalabrogem, konečně nám zastavuje mladý řidič se psem ve sportovním autě. Než se mu stačíme představit, už jsme v cíli. Vyloží nás v Dalabrogu přímo vedle hostelu Uist Bunk House. Je sice teprve 18 hodin, ale už jsme dost unaveni, takže se rozhodneme tu zůstat a kupujeme pokoj na jednu noc i se snídaní na příští den. Oproti klasickému hostelu je zde velice příjemné, že nejsme ve velké místnosti pro několik lidí, ale dostali jsme pokoj pouze pro dvě osoby. Po zabydlení vybalíme všechny věci a necháváme je vydechnout rozvěšené po pokoji. Když se trochu najíme, vyrážíme se pěšky podívat na západ na 2,5 km vzdálenou pláž, která má lemovat celou západní stranu ostrova. Směrem tam jdeme stále proti větru, takže jsme během chvíle pěkně vyfoukaní. Po necelém kilometru narazíme na menší překážku v podobě býka uprostřed silnice. Oba dva jsme naneštěstí ještě oblečení do červených bund. Švára to ale riskuje a pokračuje dál vstříc býkovi. Já raději zůstávám pozadu s připraveným foťákem. Z býka se naštěstí vyklubal posera a na poslední chvíli odběhl zpátky ke stádu. Po dalším kilometru nás zaujme drak připevněný na asi 5 metrové tyči, jehož účel nedokážeme určit. Když se začneme přibližovat k pláži, octneme se u obřích písečných dun, které jsou jak ementál proděravěny dírami po zajících. Téměř v každé díře sedí zajíc a pozoruje nás. Jakmile se ale lekne, všichni zaběhnou zpět do děr. Když se nám konečně otevře pohled na pláž, vidíme, že se opravdu táhne od nevidím do nevidím. Bohužel ale není tak pěkná jako ty předchozí, protože je rozježděná od čtyřkolek a na břehu se povalují vyvrhnuté a nyní už uschlé řasy. Cíl cesty je splněn, a tak se obracíme zpět. Kousek od nás zahlédneme hřbitov, ke kterému se rozhodneme zajít podívat. Po cestě opět překonáváme pár obřích dun plných zajíců. Po obhlédnutí hřbitova se definitivně vracíme zpět do hostelu. Protože už je kolem deváté hodiny večer, začíná se pomalu stmívat a my v dálce zahlédneme, jak kolem jednoho kopce pořád krouží vrtulník. Vypadá to, jakoby něco hledal. Oba dva odhadujeme, že leté kolem kopce, kde se běžel závod a pravděpodobně hledá nějakého ztraceného běžce. Zpáteční cesta je opravdu náročná, protože už jsme velice unaveni, a tak jsme rádi, když před desátou hodinou večer konečně dorazíme. Využijeme komfortu, který máme k dispozici, vysprchujeme se, oholíme a ostříháme nehty. Protože vaky na vody stále znehodnocují vodu, rozhoduji se, že s nimi končím, a tak je pořádně vysušuji. Než zalehneme do postele, napíchneme veškerou naši elektroniku na nabíječky. Když zalehnu do měkké postele, tělem se rozleje příjemná únava a během pár minut je po mě.

Den 12 - 2011-08-08 - Pondělí - Dalabrog - Leverburgh

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

V posteli se spí úžasně, takže nás po dlouhé době probouzí budík v osm hodin. Ve čtvrt na devět vylezeme z postelí, oblečeme se a jdeme na pravou skotskou snídani, kterou máme objednanou na půl devátou. Bohužel ale nepřijel kuchař, a tak musíme ještě hodinu čekat. Během té doby si prohlížíme různé obrazy a věci po místnosti. Když se konečně snídaně dočkáme, stojí to za to. Skoti mají ve zvyku všechno smažit, takže i ke snídani je smažené úplně vše od vajíček až po rajčata. Po snídani se vracíme zpět na pokoj. Poleháváme v posteli a Švára mezitím plánuje další cestu. Kolem jedenácté si sbalíme veškeré věci a po půl dvanácté vyrážíme na další cestu na sever. Venku je dnes zataženo a fouká silný vítr, takže jsme rádi, že nám po chvíli stopování za křižovatkou zastavuje dodávka. Vystoupí starší pán a nechá nás nastoupit do zavazadlové části, kde veze sekačky, protože místo na sezení vedle něj je obsazeno velkým psem. Cesta netrvá moc dlouho, protože po pár minutách zastavujeme u obchodu. Vystoupíme z dodávky, rozloučíme se s řidičem, který poté odchází do obchodu, a my jdeme stopovat dále. Mezitím co stopuji, Švára si jde obhlédnout blízké větrné elektrárny. Když nám konečně zastaví auto, přisedneme si ke dvěma ženám. V průběhu rozhovoru se dozvídáme, že včerejší vrtulník opravdu někoho hledal, protože si prý při závodě nějaký mladý kluk udělal něco s kolenem. Dále se dozvídáme, že jedou nakupovat, a že při cestě stojí malá pekárna, kterou nám doporučují navštívit. Vystoupíme tedy na křižovatce a jdeme se podívat k pekárně. Hned vedle ní stojí malý obchůdek, kde si nakoupíme něco k jídlu. Když vyjdeme ven, vidíme, jak na nás míří přeháňka. Zůstane tedy na místě a počkáme, než se ten nečas přes nás přežene. Poté se vracíme zpět na křižovatku a začínáme stopovat. Tentokrát nám zastaví chlápek v osobním autě, který veze další dva psy. Švára opět sedí vedle řidiče a já si přisedávám dozadu ke psům. Z rozhovoru se dozvídáme, že to auto není jeho a ani ti psy. To už mi ale celkem jedno, protože kvůli smradu a stálému houpání řeším zásadní problém, a to abych se nepozvracel. Jsem tedy velice rád, když po několika desítkách minut zastavujeme na severu North Uist v obci Lochmaddy, kde si náš řidič musí vyřídit nějaké věci. Poté ještě natankuje plnou nádrž a veze nás na úplný sever na ostrov Berneray. Protože do vyplutí trajektu zbývá ještě pár hodin, kousek od přístavu v jednom obchodě si necháváme batohy a s řidičem pokračujeme na úplný sever ostrova, kde musí také něco vyřídit. Zde se s ním rozloučíme a po pláži se vracíme pomalu zpátky k obchodu. Okolo pláže se rozprostírá camp, ze kterého je úžasný výhled na dokonalé modré moře. Po cestě zpět dojdeme k vyhlídce, ze které je dobře vidět na kameny, na kterých se válejí tuleni. Když se k nim přiblížíme, někteří se nás leknou a "utečou" do vody. Kdybych měl popsat pohyb tuleňů, tak bych ho asi přirovnal ke člověku, kterého zabalíte do deky, svážete mu ruce a nohy a necháte ho, ať se někam přesune. Když se vrátíme do obchodu, vezmeme si naše batohy, nakoupíme si a vydáme se k přístavu. Do odplutí zbývá ještě necelá hodina, takže při čekání dopisuji deník. Když trajekt připluje, nalodíme se. Tento je o něco větší než včerejší. Při plutí mezi ostrovy trajekt stále kličkuje, aby nenajel na nějaký útes. Při sezení na nás padne únava, takže jsme rádi, že vůbec vystoupíme. Po hodině plavby vystupuje na ostrově Isle of Harris u obce Leverburgh. Ihned u přístaviště si všimneme restaurace, do které zamíříme. Tradiční skotskou snídani z rána doplníme o tradiční skotské jídlo fish and chips neboli ryba s hranolky. Když se pořádně najíme, začneme hledat místo k přespání. Protože se nacházíme v obci, máme před sebou těžký úkol. Všude jsou samé baráky, podmáčená půda, fouká a sem tam přijde nějaká přeháňka. Kousek od přístavu narazíme na opuštěný a částečně rozpadlý barák. Bohužel se do něj nedá dostat, a tak hledáme dál. Na jednom kopci zahlédneme kruhovou zeď, o které si myslíme, že uvnitř by mohlo být dobré místo. Bohužel zakrátko zjistíme, že se jedná o nádrž na vodu. Hned vedle ale stojí Am Bothan Bunkhouse, takže začínáme mít hlodání, jestli to nevzdat a opět si nezaplatit pokoj. Dobrodružný duch ale nakonec vítězí, a tak pokračujeme v hledání přírodního noclehu. Po hodině hledání ho konečně nacházíme asi dva kilometry východně na trávě těsně u pobřeží. Právě je odliv, takže voda ustoupila a místo ní se všude okolo pobřeží táhnou několikasetmetrové pruhy hnusných řas. Protože už se stmívá, hned postavíme stan. Z restaurace jsme najezení, takže nemusíme vůbec vařit a jdeme hned spát. Sice nám to ušetří čas, ala na druhou stranu je mi zase těžko a špatně se mi usíná.

Den 13 - 2011-08-09 - Úterý - Leverburgh - Calanais

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno vstáváme ve čtvrt na deset. Sbalíme stan a vracíme zpět do obce Leverburgh, kde si v obchodě dokoupíme zásoby. Poté pokračujeme po silnici za okraj obce a průběžně stopujeme. K našemu překvapení nám zastaví chlápek v nákladním voze pro svoz odpadků. Následující cesta patří k jedněm z nejkrásnějších, protože projíždíme kolem Seilebost těsně u pobřeží okolo nádherných obřích bílých pláží. Škoda, že si tu nemůžeme vystoupit a pořádně se podívat po okolí. Ačkoli řidič jede přesně naším směrem, vystoupíme ve městě Tarbet, abychom si ho mohli projít. Batohy si uschováme v místím hotelu Hebrides, nakoupíme nějaké sladkosti a projdeme si město okolo pobřeží. Moc zajímavých věci jsme ale neobjevili, a tak opět vyrážíme dál. Jdeme po hlavní silnici postupně ven z města a stopujeme. Nabírají nás dva mladíci ve firemní dodávce. Daleko nás ale nevezou, protože po pár kilometrech odbočují jiným směrem. Zůstáváme tedy na křižovatce a stopujeme. Moc aut zde nejezdí, takže se tu na nějakou dobu zasekneme. Nakonec nás nabírá starší pán v Land Roveru. Po domluvě nás vysazuje po asi dvou kilometrech na odpočívadle pod nejvyšším kopcem Clisham (799) ostrovů Outer Hebrides. Oblačnost je zatím velká, takže vrchol se bohužel nachází v mlze. Batohy si schováme po asi 300 metrech mezi kameny a další cestu už podnikáme nalehko. Ačkoli to zespodu nevypadalo na dlouhou cestu, opak je pravdou. Ze začátku jdeme po mokré a travnaté cestě, po které skoro pořád stéká voda. Když se cesta začne zvedat, ubyde trávy a přibyde kamenů. V jedné chvíli rozfouká vítr mlhu, takže máme jedinečnou možnost spatřit vrchol. Po cestě nahoru míjíme tři skupinky lidí, kteří schází naproti nám dolů. Poslední a nejprudší úsek cesty záměrně vylézáme po menších skalkách. A právě v těchto místech začneme míjet místní obyvatelstvo, horské kozy. Když vylezeme až na vrchol Clisham (799) mlha ještě více zhoustne, takže nevidíme skoro nic. Na samotném vrcholu jsme společně ještě s jiným chlapem, který dorazil ve stejnou chvíli z opačné strany. Vlezeme si do kamenného kruhu a společně čekáme, jestli se to trochu neroztrhá. Bohužel zde fouká silný a studený vítr a mlha spíš ještě více houstne, takže to po asi dvaceti minutách vzdáváme a začneme se vracet. Cesta dolů je sice rychlejší, ale i tak nám to trvá téměř jednu hodinu. Protože ještě začalo pršet, zpátky na silnici se dostáváme mokří s totálně rozmočenými botami, i přesto že jsou z Gore-Texu. Po dalším stopování nás bere pár z Anglie, který míří do Stornoway. My ale míříme do Callanish, kde se nacházejí menhiry (stojící kameny) podobné jako Stonehenge, takže nám zastavují na další větší křižovatce. Než si stačíme z kufru auta vyndat batohy, řidič auta už běhá okolo silnice a snaží se nám stopnout další spoj. Moc úspěchu ale nemá, a tak je to opět na nás. Nám se zadaří a téměř okamžité už se zase vezeme. Tentokrát nás veze starší pár. Sice nemíří přímo ke kamenům, ale po domluvě nás k nim zavezou. Projdeme okolo kamenů a zastavíme pár metrů hned za plotem pod vrcholem malého kopečku. Protože už je po 19. hodině, rozhodneme se zde zůstat přes noc. Protože ale fouká silný vítr, musíme najít vhodné místo pro stan. Když vyjdeme na kopeček, uvidíme zde postavený již jeden stan. Při následném hledání vhodného závětrného místa, zaslechneme ze stanu známou řeč. Po chvíli naslouchání je nám jasno, jsou to Slováci. Když vylezou, dáme se s nimi řeči. Během rozhoru postavíme za jedním velkým kamenem stan a uvaříme si jídlo. Od nich se dozvídáme, že sem přiletěli letadlem a zde se již pohybuji stejně jako my, stopem. Když nám povídají o jejich dnešní cestě, zasmějeme se, protože je vezl stejný řidič náklaďáku na svoz odpadků jako nás. Nabral je kousek od místa, kde jsme se v Tarbetu nechali vysadit. Dle jejich slov už mají projetý celý ostrov Skye, kde se jim podařilo stopnout turisty, se kterými projeli téměř všechny zajímavosti na ostrově. Hned nám i tento ostrov k návštěvě doporučí. Dále nám ještě popíšou jedno skvělé místo u jezera Loch Ness. Protože nechceme, aby nám špinavé ešusy zaschly, vydáváme se je umýt k jezeru. Jezero je součástí moře, takže kvůli odlivu je břeh plný smradlavých řas. Když slézám po kluzkých kamenech dolů, Švára už vše natáčí a doufá, že tam spadnu. Takové štěstí ale nemám, a tak se za chvíli vracíme s umytími ešusy. Až při zpáteční cestě si všimnu, že jsme šli kolem restaurace, kde jsme je mohli umýt na záŠtěpánh. Aspoň to řekneme Slovákům, aby nemuseli lézt dolů k jezeru jako my. Na východní straně kopečku si všimneme hromady děr v zemi, ve kterých opět sedí zajíci, jako před dvěma dny u Dalabrogu. Když si nás všimnu, okamžitě zalezou do nor. Po návratu ke stanu, přestane foukat. To je sice dobře, ale na durhou stranu zase začali otravovat mušky. Když si myslím, že mi pomůže moskytiéra, mýlím se. Oni jsou tak malé, že proletí skrz, mrchy jedny. Mezitím co Švára se Slováky diskutuje o zajímavých místech, které stojí za navštívení, beru foťák a pokouším o nějaké noční fotky stojících menhirů. Když na nás padne únava, zalezeme do stanu a jdeme spát. Na další den máme plán vstát brzy, abychom stihli objet ještě všechny vyhlédnutá místa na tomhle ostrově a ještě odpluli hned po obědě zpět na pevninu.

Den 14 - 2011-08-10 - Středa - Calanais - Storneway

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Když nás ráno v sedm probudí budík, slyšíme, jak venku prší a fouká silný vítr. Vylezu tedy ven a rozhlédnu se. Bohužel to vypadá na dlouho, protože celý obzor je zatažený. Než zalezu zpátky do stanu, všimnu, že Slováci tu ještě také jsou. Původní plán vyrazit brzy ráno tedy padá a nezbývá nám nic jiného než polehávat ve stanu a čekat až přestane pršet. Dočkáme se až kolem jedenácté hodiny. Protože jsme přišli už o čtyři hodiny času, je nám jasné, že když navštívíme plánované místa, trajekt z ostrovů ve 13. hodin ze Storoway určitě nestihneme. Počítáme tedy s tím, že poplujeme až v 17. hodin. Po vylezení ze stanu si všimneme, že Slováci už jsou pryč. Protože začíná opět poprchávat, začínáme rychle balit. Je to poprvé, co ráno nejíme ani nepijeme. Kvůli studenému větru je dnes celkem zima, a tak si poprvé pod oblečení oblékám termo. Abych co nejdříve usušil boty, které mám od včerejška ještě mokré, dávám je do batohu a obouvám si páskové boty. Když vyrazíme na cestu, začne opět silně pršet. Vyfotíme tedy ještě pár fotek menhirů, oblečeme si pláštěnky a pochodujeme pomalu na hlavní silnici. Protože stále prší, nemá smysl stopovat, a tak jdeme po silnici směrem na Carloway a díváme se, kde bychom se mohli schovat. Bohužel kromě obytných domů zde nic nevidíme. Počasí nás má asi rádo, protože déšť stále zesiluje. Po asi dvou kilometrech míjíme v protisměru jedoucího cyklistu, který je totálně promočený. Když se ho Švára zeptá, jak daleko je nějaký obchod nebo ubytovna, odpoví, že ještě několik kilometrů. To se nám samozřejmě nechce šlapat, a tak se schováme do malé autobusové zastávky. Žádná výhra to ale není, protože zastávka nemá dveře a vítr sráží déšť přímo dovnitř. Stojíme tedy každý v jednom rohu s batohy na zádech, protože stěny zastávky nesahají až na zem, po které tedy protéká voda. Déšť stále neustává, takže se na sebe v zastávce mračíme celou hodinu. Oběma nám je jasné, že putování po naplánovaných místech tohoto ostrova musíme vypustit. Další plán je tedy otočit směr a dostat co nejdříve do Stronoway, kde najdeme nějaké ubytování, aby nám uschly věci. Když konečně déšť zeslábne, začínáme vyhlížet auta. Vždy když nějaké uvidíme, rychle vylezeme ven a začneme stopovat. Když nás mine, zalezeme zase zpátky do zastávky. Po několika pokusech nám konečně zastavuje tříčlenná rodina v osobním autě. Kvůli počasí si zkrátili dovolenou a vrací se zpět. Sice chtěli jet přímo na jih, odkud jsme včera přijeli my, ale když slyší, že potřebujme do Stronoway, rozhodnou se, že nás tam odvezou a sami si aspoň něco ve městě nakoupí. Po několika kilometrech předjíždíme onoho cyklistu, kterého jsme asi před hodinou a půl potkali. Buď mu ten déšť vůbec nevadí, nebo někam spěchá, protože po tak dlouhé době nemůže mít už nic suchého. Když po hodině jízdy přijíždíme do Stornoway, necháme se vyložit blízko přístavu na parkovišti u Tesca. Stále prší, takže jdeme co nejrychleji nalézt informace. Naštěstí jsou jen pár ulic od nás. Uvnitř se ptáme na nějaké hostely. Prý jich tu je několik, ale většina asi bude plná. Pro jistotu tedy obsluha do některých zavolá. Následně nám sdělí, že jeden kousek od nás by měl mít ještě volná místa. Když tam dojdeme, hned zaplatíme a dáme sušit věci. Bohužel je tu dost chladno, takže neočekávám, že by nám to nějak moc uschlo. Poté využijeme sprchy a po třech dnech se konečně umyjeme a přepereme nějaké oblečení. Venku mezitím přestalo pršet, a tak vyrážíme na nákup do Tesca. Protože máme hlad jako vlci, kupujeme si tři hotová jídla, která si hned po návratu ohřejeme a sníme u televize. Na hostelu mají i PC s připojením k internetu. Bohužel je ale slabý signál, takže se na nic nepodíváme. Než jdeme večer spát, dopisuji opět deník. Aby nám lépe vyschly boty, necháváme je pod topením a vycpeme je toaletním papírem. Když poté zalehneme do dvoupatrových železných postelí, zjistíme, že pěkně vržou, a tak musíme minimalizovat převalování, abychom se vůbec vyspali.

Den 15 - 2011-08-11 - Čtvrtek - Storneway - Fort Augustus

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Abychom ráno stihli trajekt, vstáváme už v šest hodin. Protože ostatní spolunocležníci ještě spí, tak abychom je nebudili, odnášíme si veškeré věci do vedlejší místnosti. Jak jsem včera předpokládal, v chladnu nám nic neuschlo. Jenom boty, které jsme měli vycpané toaletním papírem, jsou jen lehce navlhlé. I přesto vše nacpeme do batohů a vyrážíme k přístavu. Oproti včerejšímu propršenému dnu je dnes úplně jasno. Trajekt už je v přístavu, takže se hned nalodíme. Přesně v sedm hodin odplouváme z ostrovů Outer Hebrides směrem k hlavní pevnině. Než se dostaneme na širé moře, máme nádherný výhled na útesy kolem ostrova. Čím dále se nacházíme od ostrova, tím více fouká a tvoří se velké vlny vysoké i několik metrů. Pro trajekt to není žádný problém, jen se pěkně houpe a my máme co dělat, abychom vůbec udrželi rovnováhu. Na venkovní palubě potkáme rodinu, která nás včera dovezla až do Storneway. Jejich otec nám povídá, že když pluli před několika dny na ostrov Barra, byli vlny ještě větší a to už hodně lidí neustálo a zvraceli přes palubu. Když jsme dost vyfoukání, jdeme dovnitř a dáme si konečně snídani. Když vplujeme do mraků a není nic vidět, lehneme si na sedačky a odpočíváme až do cíle. Kolem desáté hodiny připlouváme do Ullapool, kde už je zase jasno. V přístavu kotví několik lodí, včetně lodě pobřežní stráže, takže si je z blízka prohlédneme. Protože už nám pomalu dopisuje fixa na psaní cedulí, v místím obchodě nakupujeme nové. Na další cestu k jezeru Loch Ness vyrážíme stopovat na okraj obce. Na sebe si oblékám veškeré mokré oblečení, aby na mě co nejrychleji uschlo. Ve chvíli, kdy se začne převlékat Švára a odhalí svou chlupatou hruď, zastaví nám silnější chlápek v dodávce. Prvně se na sebe s úsměvem díváme, jestli to tak zabralo, a poté nastoupíme a vyrazíme. Řidičovi je asi velké teplo, protože má po celou cestu stažená obě okénka. Díky tomu, že mám na sobě právě to vlhké oblečení, jsem během chvíle pěkně zmrzlý. Necháváme se vysadit u Wester Moy. Počasí se opět změnilo, je zataženo a fouká vítr. Dalším stopem se starším chlápkem se dostáváme o pár kilometrů dál do vesnice Muir of Ord. Zde nás okamžitě nabírají dva mladíci, kteří nás popovezou do vedlejší vesnice Beauly. Zde nám doporučí místí cukrárnu, do které hned zamíříme. Po malé svačině opět stopujeme. Když kolem nás projíždí pár cyklistů, máváme i na ně. Evidentně jsme jim tím zvedli náladu. Po chvíli nás vezme chlápek v osobním autě, který má namířeno do Inverness, které sice leží u jezera Loch Ness, jenomže my potřebujeme na opačnou stranu jezera. Prý mu to nevadí, a proto nás tam zaveze. Vystupujeme tedy hned za vesnicí Drumnadrochit u zříceni hradu Urquhart ležící v těsné blízkosti jezera Loch Ness. Samotné jezero není kromě Lochneské příšery ničím zvláštní. Kupovat drahé vstupné ke zřícenině se nám nechce, a tak si ji jdeme prohlédnout z vyhlídky u silnice. Právě ve chvíli, kdy se na vyhlídku dostaneme, přijede autobus plný důchodců, kteří ji okamžitě obsadí. Vyrážíme tedy zpátky do vesnice Drumnadrochit, ze které se pokusíme dostat blíže k jezeru. Protože cesta je celkem dlouhá, u jednoho odlehlého potoku si necháváme schované batohy a dále jdeme nalehko. Ve vesnici nic zajímavého není, a tak aspoň zajdeme na informace a poté si dává kávu a čaj. Z místní mapy zjišťujeme, že k jezeru odtud vede několik turistických stezek. Vybíráme jednu z nejkratších a vyrážíme po ní. První část vede vesnicí, takže je v pohodě, ale jakmile vstoupíme do lesa, začnou přibývat překážky. Kalužiny obcházíme nebo přecházíme po vratkých kládách a čekáme, kdo z nás se první vykoupe, ovšem když cestu přehradí řeka, která tady nemá co dělat, je to horší. Naštěstí přes ni leží spadlý rozvětvený strom, takže necháváme boty na jedné straně a přelézáme po spadlém stromě na druhou. Zbývající cesta k jezeru už je zatopená kompletně, takže se dál jen brodíme. Dle popisu Slováků od Calanais by toto mělo být místo, která nám doporučovali k přespání. Bohužel teď je půl metrů pod hladinou. Vyrážíme tedy zpět. Nejdeme ale zpátky do vesnice, ale cestu si zkracujeme přes řeku a jdeme přímo k batohům. Poté opět dojdeme zpět ke zřícenině hradu Urquhart. Už je po zavírací době, takže tu téměř nikdo není. Je sice hodně pozdě večer, ale protože tu není kde přespat, zkoušíme stopovat dál. Auta tu téměř vůbec nejezdí, takže si dlouhou dobu zkracujeme balancování na drátěném zábradlí (stejným způsobem v 70. letech přišli lezci v Yosemitech na Slackline). Hodina utekla jako voda a nikdo nám zatím nezastavil, takže už to pomalu vzdáváme. Naštěstí před osmou hodinou nám zastavují manželé z Německa, kteří jsou tu na dovolené. Manžel nám hned poví, že zde kdysi také stopoval, a tak máme možnost si poslechnout o jeho výletech. Jejich dnešní cesta končí na konci jezera Loch Ness, ve vesnici Fort Augustus. Než začneme hledat místo k přespání, ještě si projdeme městskou část Kaledonského kanálu (Caledonial Canal) spojující ve Fort Augustus jezero Loch Ness a Loch Oich. Kaledonský kanál postavený roku 1822 Thomasem Telfordem je se svými 96 kilometry a 29 zdymadly pro vyrovnání výškového rozdílů hladin nejdelším vodním kanálem ve Skotsku spojující Severní moře u města Inverness a Atlaský oceán u města Fort William. Po následné obhlídce centra zamíříme do obchodu. Bohužel všechny obchody už jsou zavřené, proto jdeme ke kempu. Tam ovšem zjišťujme, že mají příliš vysoké ceny, a tak pokračujeme za vesnici, kde začneme hledat místo k přespání v přírodě. To nakonec nacházíme po více než kilometru daleko přímo u břehu na konci jezera Loch Ness. Sice zde stále fouká vítr od jezera, ale aspoň je zde všude sucho. Stan tedy podstavíme za stromem a uvaříme si něco k jídlu. Při vaření pozoruji, že vařič začíná hořet nějak podivně. Vypadá to, že nám pomalu dochází plyn. Po najezení, zalézáme a do stanu a jdeme spát.

Den 16 - 2011-08-12 - Pátek - Fort Augustus - Fort William

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Dnešní noc jsem se zatím nejlépe vyspal, co se týče spaní ve stanu. Ráno vstáváme kolem osmé hodiny. Vítr už nefouká, venku je jasno a překvapivě vůbec žádná rosa. Protože nám včera večer došla voda, nemáme teď už z čeho vařit. Když vše sbalíme, jdeme se vykoupat do jezera. Samozřejmě nechce mít mokré plavky, a tak jdeme na ostro. Když vylezeme, všimneme si, že kousek od nás na nás kouká skupina turistů. Aspoň se doma můžou pochlubit, že viděli Lochneskou příšeru, teda rovnou dvě. Vracíme se zpět do Fort Augustus, kde si za denního světla opět projdeme centrum včetně Kaledonského kanálu, kde právě přes zdymadla proplouvá několik plachetnic. Po nákupu potravin vyrážíme stopovat na okraj obce. Ten je ovšem pár kilometrů daleko, takže se pěkně projdeme. Po cestě mě zaujme dopravní značka "Pozor, důchodci". Při stopování nám zastavuje otec s dcerou, kteří nás vezou až do Fort William. Po cestě, při přejíždějí Kaledonského kanálu, máme možnost při čekání pozorovat, jak se při přednosti plachetnici hýbe s mostem. Ve Fort William vystupujeme přímo u centra. Naším dalším cílem je hora Ben Nevis (1344), která je nejvyšším vrcholem nejen Skotska, ale i celého Spojeného království. Zamíříme tedy na informace, kde se dozvíme, že cesta na vrchol a zpět zabere v průměru osm hodin. Nyní je něco kolem poledne, takže bychom to měli v pohodě stihnout. Na nádraží si do skříňky schováme batohy a s sebou si bereme jen malé baťůžky. V Tescu si ještě nakoupíme jídlo a vyrazíme ke kopci. Sice není nijak špatné počasí, ale mezi vrcholy se drží hustá mlha, takže ani nevidíme, jak Ben Nevis zespoda vypadá. Po cestě sníme většinu jídla a pití, co jsme si nakoupili, abychom měli na výstup energii. Bohužel ale nacpaná břicha způsobují pravý opak. Když dorazíme k informacím na začátku výstupu, jsme dost unaveni a mě osobně se nahoru ani nechce. Švára si ale trvá na svém, a tak zahajujeme výstup. Naštěstí po půl hodině jídlo v břichu slehne a my začínáme zrychlovat. I když je celkem chladno, abychom se nezpotili, převlíkáme se jen do kraťasů a triček. Cesta se klikatí jako had, a my předbíháme téměř každého turistu na cestě. Většina na nás kouká, jako na blázny, protože jsme jediní, kteří jsou takhle oblečení a téměř běží nahoru. Když se dostaneme nad úroveň ostatních kopců, otevře se nám nádherný výhled na vzdálenou krajinu. Poté co se dostaneme do mlhy, raději si oblečeme bundy. Mlha je pěkně hustá, takže v silném větru jsme během chvíli úplně mokří. V jednom místě si všimneme pravděpodobně otce a dcery, kteří jdou mimo cestu, a vypadá to, že hledají místo na přespání. I když máme rádi extrém, tohle jim momentálně vůbec nezávidíme. Ačkoli dle průvodce má cesta na vrchol trvat pět hodin, my se na něj dostáváme za poloviční dobu. Naneštěstí není vůbec nic vidět, protože je stále mlha, prší a fouká silná vítr. Na samotném vrcholu potkáváme mladý pár, který mluví česky. Nic jim ale neříkáme, a když nás anglicky požádají o vyfocení, česky jim odpovíme. Tím je trošku zaskočíme. Po té se také necháme vyfotit s jejich českou vlajkou, kterou si ušili z triček. Kousek od vrcholu je mezi kameny postavený stan, který ale vypadá, že už musí být totálně promočený. Nic ale nezkoumáme, a protože jsme dost zmrzlí, začínáme společně sestupovat. Z následujícího rozhovoru se dozvídáme, že jsou součástí větší skupiny Čechů, kteří jsou ve Skotsku na brigádě. Po asi 20 minutách se s nimi loučíme a začínáme sbíhat. Pod mrakem sice prší stále, ale i tak sundáme bundy a zrychlujeme. Zde zjišťuji, že sbíhání hor po kamenech je velice úžasná záležitost. I když se snažím všem turistům uhýbat, občas to nevyjde, a pak jen v letu doufám, že uhnou oni. Naštěstí k žádné kolizi nedošlo. Když se začneme přibližovat zpátky k informacím, už jen jemně mrholí. Zpomalíme a oblečeme se, abychom trochu vychladli a oschlo nám oblečení. Celý sestup jsme opět zkrátili na polovinu oproti průvodci. U informací už zase prší, takže čekáme, než přestane. Mezitím dorazí další Češi, kteří následně nasednou do auta a odjedou. Když přestane pršet, vyrazíme zpět do Fort William pro naše věci. Po cestě se zastavíme na jednom lesním parkovišti, kde právě táboří nějací mladíci. Po optání se dozvídáme, že táboření na parkovištích je zakázáno, ale že zde to nikomu nevadí. Se Švárou se tedy rozhodneme, že se sem večer vrátíme na přespání. Ve Fort William si nejprve nakoupíme v Tescu a poté dojdeme pro batohy na nádraží. Zde potkáváme další Čechy, kteří právě čekají na vlak na ostrov Skye, kam máme namířeno také. Navrhnou nám, ať jedeme s nimi, ale my odmítáme a držíme se našeho plánu. Při rozhovoru s nimi přijede na nádraží parní lokomotiva, kterou si hned prohlédneme. Poté co se s nimi rozloučíme, vracíme se zpět na vyhlédnuté parkoviště. Místo na spaní nalézáme až na úplném konci hned u lesa, kde postavíme stan. Při vybalování věcí musíme dávat pozor, protože zem je všude úplně promočená. Mladící, kteří zde už jsou několik hodin, mezitím zesílí hudbu a začne hlasitá party. Tu ještě dokresluje další skupina lidí, kteří běhají s ohněm po lese. Švára se mezitím pustí do rozhovoru s jedním chlápkem, který tu venčí psa. Od něj se dozvídá, že takovéto akce jsou zde pravidelné téměř každý pátek. Poté nám ještě poví o lepším místě k přespání, které má být dál po cestě směrem do lesa. Jdeme se tam podívat, ale protože je tma, tak ani s baterkami ho nenajdeme. Po nějaké době na parkoviště přijíždí policie a zastavuje přímo vedle mladíků. Hudba je okamžitě ztlumena a následují mezi nimi různé rozhovory. Poté co s nimi skončí, zamíří ještě za skupinou v lese, která běhala s ohněm po lese. Poté odjedou. Nevím, co s nimi řešili, ale nikoho nevyhodili a hudba už nehrála. Při vaření večeře, plamen viditelně slábne. Následující den tedy musíme někde koupit další plynovou bombu. V blízkém potoku si umyjeme nohy a po 22. hodině zalezeme do stanu. Před usnutím si říkám, že ať už na mladíky zavolal policii kdokoli, udělal dobře, protože jinak bychom se asi vůbec nevyspali.

Den 17 - 2011-08-13 - Sobota - Fort William - Plockton

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno po probuzení se venku stále střídají přeháňky, takže při čekání snídáme a já dopisuji poznámky. Pořád čekat nás ale nebaví, a tak při jedné pauze mezi přeháňkami vylezeme ven a začneme balit. Při vaření čaje nám definitivně dojde plyn. Při pohledu na kopce kolem nás, jsem celkem rádi, že máme výstup za sebou, protože dnes je mlha níže než včera, takže bychom neviděli vůbec nic. Než si dobalíme věci, projíždí kolem nás chlápek, co nám včera večer doporučil spaní v lese a ptá se, jaká byla noc. O policii prý věděl, takže se Švárou předpokládáme, že je zavolal on. Po sbalení vyrážíme do Fort William, odkud budeme stopovat na ostrov Skye. Když dorazíme na první kruhový objezd, Švára zahlédne typického Skota s dudami, takže zde chvíli posloucháme, jak hraje. Poté se přesuneme na autobusovou zastávku a začneme stopovat. Nějakou dobu to nejede, takže se přes nás přežene další přeháňka. V jednom okamžiku kolem nás projíždí motorkář, který má za spolujezdce nafukovací pannu. Nakonec nás bere francouzský pár, který má půjčené anglické auto. Sice anglicky mluví, ale domluva je s nimi špatná. Jedeme stejnou cestou jako včera jen opačným směrem k jezeru Loch Ness. Až tam ale nechceme, a tak vystupujeme v Invergarry. Zde konečně svítí slunce, takže jdeme do krátkého oblečení. Při stopování se opět zatáhne a ochladí, takže se zase oblékáme. Dlouho nám nic nejede a začíná být nuda. Naštěstí nám zastavuje další pár, tentokrát italský, který podle velkého břicha čeká přírůstek. S nimi se vezeme až k vesnici Dornie, ležící při jezeře Loch Duich, ve kterém stojí jeden z nejznámějších hradů ve Skotsku Eilean Donan Castle. Domlouváme se s nimi, že půjdeme na prohlídku a poté nás ještě kousek svezou. Tento hrad bývá na většině reklamních fotek propagující turistický ruch. Na fotkách je vyobrazen stojící uprostřed jezera, ze kterého koukají dva potápěči. Dnešní realita je ale trochu jiná. Voda tu téměř žádná není, takže jsou všude jen uschlé smradlavé řasy. Teď bych se tu tedy potápět nechtěl. Ačkoli zvenku vypadá hrad jako opuštěný, uvnitř je to pravý opak. Téměř všechny místnosti jsou veřejně přístupné a je v nich udržováno dobové vybavení a voskové figuríny předchozích obyvatelů, znázorňující jejich běžný život. Jedinou nevýhodou je velké množství turistů, mezi kterými se nedá skoro projít. Po návštěvě hradu pokračujeme ještě kousek autem a necháváme se vysadit na křižovatce na Plockton. Zde opět svítí slunko. Protože se jedná o vedlejší silnici, jdeme pomalu pešky a po cestě stopujeme. Po nějaké době nám zastavuje chlápek v osobním autě a bere nás až do pobřežní obce Plockton, o které nám řekne, že se jedná o oblíbené místo zahraničních turistů, kteří se zde často kupují domy. Téměř celou cestu jsme jeli podél pobřeží, takže jsme měli nádherné výhledy na moře i blízké ostrovy. Než se rozloučí, doporučí nám zde jednu restauraci. Protože jsme hladoví, obcházíme všechny restaurace, až nakonec skončíme v hotelu Plockton, kde si dáme polévku a Highland Burger. Po večeři si jdu odskočit na záchod. Když ale usednu na mísu, prkénko, které není připevněné, ujede a já zapadnu do mísy. Super, lepší zážitek jsem si nemohl přát. Po osmé hodině večer vycházíme ven a začínáme hledat místo k přespání. Počasí se opět zhoršilo a nyní je plná oblačnost. Projdeme si celé centrum Plocktonu, kde mají, ačkoli jsme na severu, vysázené palmy. Celkově je to tu hezké, protože u domů mají spoustu udržovaných zahrad, které v kombinaci s výhledem na moře a ostrovy utvářejí dojem, že jsme někde na jihu. Projdeme celou vesnicí až na vyhlídku na útesu, ze které je vidět na moře zase druhým směrem. Bohužel přespat se zde nedá, protože země je celá promáčená. Jdeme tedy dál, ale všude jen nacházíme mokřady, kterými se ani nedá projít. A ž v jednom místě zahlédneme udržovanou louku, ke které se hned vydáme. S obtížemi se na ni dostaneme, ale jako odměnu zjistíme, že je suchá a rovná, takže máme místo k přespání. Postavíme tedy stan a opět kolem desátá hodiny jdeme spát. Jsme sice najezení z restaurace, ale stejně bychom si už nic neuvařili, protože novou bombu jsme nikde nesehnali.

Den 18 - 2011-08-14 - Neděle - Plockton - Staffin

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Ráno je podobné jako předchozí den, takže venku prší, my čekáme ve stanu a já sepisuji poznámky. Když přestane a my vylezeme ven, už je polojasno. Najíme se, sbalíme věci a jdeme zpátky do Plocktonu. Poté vyrazíme po silnici z vesnice a postupně stopujeme. Když se dostaneme ven, zastaví nám manželé, kteří nás vezmou až do Kyle of Lochalsh, odkud vede na ostrov Skye velký most Skye Bridge. Nejprve zajdeme na informace, poté si nakoupíme v obchodě a následně vyrazíme k mostu. Kousek před mostem na velkém přehledném místě začneme stopovat. Ačkoli se jedná o výborné místo pro stopování a auta zde jezdí každou chvíli, přes hodinu nám vůbec nikdo nezastaví. Přesunujeme se tedy o pár set metrů dál a pokračujeme ve stopování. Opět nám dlouhou dobu nikdo zastaví. Švára tedy vypisuje novou ceduli do Broadfordu. S tou už máme štěstí, protože nám zastaví hned druhé auto řízené ženou, která nás vezme právě do Broadfordu. Zde si uděláme kratší občerstvovací zastávku u obchodu a pak jdeme na okraj Broadfordu stopovat dále. Zde už to jde celkem dobře, protože během chvíle nám zastavuje mladík v osobním autě. Jenomže celé auto má zaplněné kartonovými krabicemi, takže je nejprve začne vyhazovat. Když už má vzadu místo, sdělí nám, že mu nefungují zadní dveře, takže dozadu musím prolézt mezi sedačkami. S ním se vezeme až před Sconser, kde vystoupíme a začneme opět stopovat. Počasí se mezitím o něco zhorší, takže se trochu přioblečeme. Po nějaké době kolem nás projíždí skupina cyklistů, kteří si svoji bagáž vezou za koly na vozíkách. Po půlhodině stání nám zastavuje čtyřčlenná italská rodina v karavanu. Tohle je překvapení pro všechny, protože oni poprvé vezou stopaře a my se poprvé vezeme karavanem. Po zábavné jízdě zastavujeme v centru Portree. Nejprve si zajdeme do obchodu a něco nakoupíme. Bohužel plynovou láhev nemají. Na chvíli se posadíme na náměstí a najíme se. Před další cestou si jdeme odskočit na veřejné WC. Když ovšem vidím, jak hned za Švárou vleze na záchody několik desítek důchodců, vzdávám to a začnu se smát. Po několika minutách vychází Švára celý naštvaný, protože důchodci ho předběhli a zabrali mu všechny volná místa. Následně se pěšky vydáváme po silnici ven z Portree a stopujeme. Opět na konci obce nám zastaví další auto. Tentokrát se jedná o starší manžele, kteří zde tráví dovolenou. Prý mají namířeno ke skálám The Storr a poté budou pokračovat dále. Domlouváme se s nimi, že na skály půjdeme také a pak se ještě kousek svezeme. Zastavujeme tedy u jezera Loch Leathan a pěšky se vydáváme ke skálám The Storr, které jsou tvořeny velkým masivem a několika stojícími pilíři. Cesta k nim vede přes jeden z mála lesů, které se v této oblasti nacházejí. Asi v půli lesa se paní rozhodne, že je to pro ni těžké a vrací se k autu. My s jejím manželem pokračujme až přímo pod skály. Zde se i její manžel otáčí a jde zpět. My se s ním domlouváme, že si ještě ke skalám zaběhneme a do půl hodiny se vrátíme k autu. Necháváme si tedy nějaké oblečení zde a nahoru ke skalám vybíháme. Zespodu ty věžičky vůbec nebyly vidět, ale teď když jsme přímo u nich, vidíme, že mají i několik desítek metrů. Když si je pořádně prohlédneme a užijeme si nádherný výhled na moře, seběhneme zpět pro věci a poté už si dáváme závod s časem až k autu. Dole naskočíme do auta a jedeme dál. Jejich další cíl je nějaká restaurace ve vesnici Staffin. Bohužel je zavřená, takže my vystupujeme a oni se vrací zpět směrem k Portree. Nejprve pokračujeme pěšky po silnici, ale když si všimneme odbočky, která vede dolů k moři a útesům, schováme batohy a jdeme se tam podívat. Když dojdeme do místa, ze kterého vidíme, že cesta končí někde u moře, vracíme se zpět. Vezmeme si batohy a pokračujeme v cestě po silnici. Je večer, takže tu nejezdí téměř žádné auta, a proto se rozhodneme, že tu někde přespíme. To se ovšem ukážu jako těžký úkol, protože všude v okolí je promáčená půda. Po několika desítkách minut naštěstí najdeme opět udržovanou louku hned pod silnicí nedaleko další vesnice, která je nádherně suchá. Postavíme tedy stan a uložíme se ke spánku.

Den 19 - 2011-08-15 - Pondělí - Staffin - Stirling

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Budík nás ráno probouzí v sedm hodin. Jak je z předchozích dnů zvykem, opět prší, takže čekáme ve stanu. Po osmé hodině přestane pršet a vyjasní se, takže začínáme balit. Aby nám stan rychleji uschnul, věšíme ho na vrata od ohrady, ve které jsme spali. Kousek od místa, kde jsme spali, nakupujeme v malém místím obchůdku. Překvapivě zde mají plynové lahve, bohužel ale napichovací, které nepotřebujeme. Opět tedy odcházíme jen s jídlem. Protože do týdne musíme být zpět v České republice, rozhodneme se k návratu do Glasgow. Protože auta zde jezdí pomálu, vyrážíme pěšky a po cestě stopujeme. Po pár minutách potkáme holku, která jde s velkým batohem naším směrem. Když dorazíme do Staffinu, skočím se podívat do dalšího obchodu, jestli nemají potřebnou plynovou láhev. Bohužel opět bez úspěchu. Mezitím Švárovi, který stopoval venku, zastavil chlápek, který nás popoveze jen asi kilometr k vyhlídce na moře. Vyhlídka leží na okraji útesu s více než 50 metrů vysokým vodopádem a je z ní nádherný výhled na moře. Protože vyhlídka leží hned u silnice, zastavuje tu docela dost turistů. Než se opět vydáme na cestu, dorazí i holka, kterou jsme předešli ve Staffinu. Stopování zahajujeme hned na výjezdu z vyhlídky. Během několika minut okolo nás opět prochází holka s batohem. Stopování zde moc dobře nejde už jen z důvodu, že většina aut jede opačným směrem a ještě k tomu fouká silný vítr. Když se podíváme do mapy, zjišťujeme, že je úplně jedno, kterým směrem pojedeme, protože se nacházíme na ostrově a silnice vede dokola. Švára tedy napíše další ceduli a stopuje na opačný směr. Zanedlouho nám zastavuje místní chlápek z původního směru stopování a veze nás až Portree. Když opět předjíždíme holku s batohem, naposledy jí zamáváme. Po vysazení v Portree si všimnu, že jsem si u něj v autě nechal mapu s cedulí. Po návštěvě veřejných záchodů, které tentokrát nejsou obsazeny důchodci, vyrážíme stopovat na výjezd z města. Než tam dojdeme, přijíždí k nám opět chlápek, co nás vezl a předává nám zapomenutou mapu. Poděkujme mu a pokračujeme dál. Stopování zahajujeme před benzínkou. Bohužel většina aut, která kolem nás projedou, se na benzínce otočí a jedou zase zpět, takže tu bez úspěchu stojíme a pečeme se na slunku více než hodinu. Když nám dojde trpělivost, bereme batohy a přesouváme se na úplný konec města. Zde kolem nás opět po nějaké době projíždí cyklisté s vozíky. Další půl hodiny stopování nemá žádný úspěch. Začínám tedy psát další ceduli, tentokrát do bližšího města Sconser, kterou Švára zahodil, protože si myslel, že už ji nebudeme potřebovat. Když jsem v půli psaní, zastaví nám konečně osobní auto. Jedná se o mladého Skota a Američanku, se kterými jedeme až do Broadfordu. Než se rozloučíme, doporučí nám jeden hostel v Glasgow. V místním obchodě si kupujeme nějaké jídlo a poté při plánování další cesty si ještě dáváme nějaký Burger. Po neúspěchu se stopováním do vzdálených měst si tentokrát volíme je město Kyle of Lochalsh, které se nachází hned na druhé straně mostu Skye Bridge. Stopovat začínáme na výjezdu z Broadfordu. Ačkoli mám potřebu si odskočit, stopuji mezitím, co Švára dojídá jídlo. V tom okamžiku nám zastavuje chlápek, ke kterému hned nasedáme. Tohle je snad poprvé, co jsem naštvaný, že nám tak rychle někdo zastavil, protože už jsem se těšil, jak si odskočím. Bohužel rychlé cestování je důležitější. Při rozhovoru se dozvídáme, že jede až do Edinburgu a klidně nás tam vezme. To nám značně urychlí cestování, protože klasickou rychlostí bychom byli rádi, kdybychom to stihli za dva dny. Takhle tam budeme za pár hodin. Cesta probíhá celkem hladce. Já vzadu střídavě pospávám, dívám se z okna nebo poslouchám rozhovor Šváry s řidičem. Počasí se mění typicky pro skotskou krajinu. Chvíli je jasno a za kopcem už je průtrž mračen. Řidič jede celkem opatrně, jen vždycky zbystříme, když si za jízdy začne balit tabák. Co se týče plynulosti jízdy, tak nás nejvíce zpomalují karavany, které se vlečou jako šneci a je těžké je předjet. Každopádně po několika hodinách a pár stovkách kilometrů se necháváme vysadit před městem Perth, protože máme v plánu před Edinburgem se ještě zastavit ve Stirlingu. Jen co zastavíme, hned si běžím do lesa odskočit a jsem překvapený, že jsem to tak dlouho vydržel. Na křižovatce si napíšeme další cedulku a poté začneme před křižovatkou chytat auta. Místo u hlavní silnice se mi vůbec nelíbí a ještě k tomu nás začínají otravovat malý mušky. Naštěstí po asi 20 minutách nám zastavuje paní a říká, že nás odveze na lepší místo ke stopování. Sama prý také stopovala, takže ví, že to naše místo bylo špatné. Vysazuje nás tedy o několik kilometrů dál a to na výjezdu z Perth na Stirling. Chvíli nám trvá, než se zorientujme, protože se nacházíme na křižovatkách hlavních tahů a všude jsou kruhové objezdy. Nakonec zamíříme ke správnému výjezdu a začneme stopovat. Netrvá to ani pět minut a pro naše překvapení nám přímo na hlavní silnici zastavuje mladík s nákladním tahačem na auta. Opět se ověří, že se jedná o stopaře. Ten z nás má velkou radost a snaží se nám pomoct, jak jen se dá. Prvně nám půjčuje mobil, abychom přes internet našli volný hostel, poté nám ještě věnuje knížku s mapou Glasgow a nakonec nás odváží až do centra Stirlingu kousek od vyhlédnutého hostelu. Hned ta zamíříme a koupíme si pokoj. Po delší si době si vypereme věci a provedeme důkladnější hygienu. Na společné místnosti mají počítač s připojením k internetu, jenomže opět nefunguje. Chvíli tedy koukáme na televizi, ale pak dáme nabíjet foťáky s baterkami a jdeme spát.

Den 20 - 2011-08-16 - Úterý - Stirling - Glasgow

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Ráno vstáváme po osmé hodině. Jako obvykle nám vyprané oblečení neuschlo, takže se do něho oblékám, abych ho dosušil na sobě. V kuchyni si uvaříme čaj, dojíme zbytek chleba a na počítači, kde již funguje připojení k internetu, se podíváme, co je kde nového. Když se Švárou probereme, co chceme ještě projet a že nám zbývá jen šest dnů, raději zavolám do práce, ať mi ještě přidají jeden den dovolené. Hostel opouštíme kolem desáté hodiny a jdeme na autobusové nádraží, kde si v úschovně necháváme batohy. Protože venku bylo celkem teplo a nepršelo, nic si s sebou nebereme. Jakmile ale vylezeme před nádraží, začne pršet. Bohužel pláštěnky a deštník máme zamčený, takže pokračujeme bez nich. Postupně obejdeme celé centrum, až se dostaneme na hrad Stirling Castle. Dovnitř ale nejdeme, protože zde opět mají vysoké vstupné. Je odsud ale vidět na monument Wallace Monument na druhé straně Stirlingu, ke kterému pomalu vyrazíme. Nejprve projdeme kolem Church of the Holy Rudy a opět se dostaneme do centra. Zde si skočíme na oběd do McDonald's a poté pokračujeme k monumentu. Bohužel nezvolíme správnou cestu, takže se po menším sejití z cesty pěkně projdeme. Čím více se k monumentu blížíme, tím více začíná pršet. Když začneme stoupat lesem k samotnému monumentu, přijde rovnou průtrž mračen. To už je nám ale jedno, protože jsme stejně promočení. Wallace Monument stojí na vrcholu lesnatého kopce, takže z něj bývá asi pěkný výhled na Stirling. Bohužel teď jsou všemi směry vidět jen cáry vody. Podíváme se dovnitř, ale Švára je zklamaný, protože tu prý nejsou žádné podrobné informace o Williamu Wallace, na které se těšil. Odcházíme tedy zpět do centra. Po cestě nám stále prší a prší. Když dojdeme zpět na nádraží a vyzvedneme si naše batohy, na záchodě se pod fukarem pořádně osušíme. Protože z centra města se nám nechce stopovat, jsme rozhodnuti do Glasgow jet vlakem. V hale tedy zjistíme nejbližší spoj a vyrazíme k blízkému vlakovému nádraží. Když vylezeme ven před nádraží, už neprší a dokonce to vypadá, že prosvítá slunko. Tomu tedy říkám pěkně zákeřné počasí. Na nádraží si koupíme jízdenky, nasedneme do vlaku a vyrazíme na cestu. Po necelé hodině přijíždíme do centra Glasgow, odkud jsme před dvěma týdny vyráželi vlakem na ostrovy Outer Hebrides. Venku opět prší jako z konve. Zajdeme na informace, kde Švára zjišťuje, jaké jsou možnosti dostat se do Edinburghu a zpět. Poté opět jdeme do McDonald's, kde si dáme večeři. Protože řidiči kamionů, se kterými jsme se potkali při prvním příjezdu do Glasgow, nám říkali, že by se s nimi dalo jet zpátky, jdeme se za nimi podívat k Tescu. Když k Tescu po hodině dojdeme, jeden český kamion tam stojí. Bohužel se ale jedná o jiného řidiče se synem. Když jim vysvětlíme situaci, dozvíme se, že budou odjíždět až po víkendu, takže máme smůlu. Prý má ale zítra dojet další kamion, takže pořád máme šanci na rychlý odvoz domů. Pro jistotu ještě zavoláme Oldovi, který vezl Šváru do Anglie a slíbil mu, že by ho odvezl i zpět. Ten ale právě odjíždí z Anglie a další cestu sem budeme mít až na konci srpna, což už dávno musíme být doma. Se Švárou se tedy domlouváme, že zítra se ještě podíváme do Edinburghu a poté už definitivně nějak vyrazíme zpět k domovu. Když už jsme u Tesca, jdeme si nakoupit. Ve vnitřní restauraci se potkáme s holkou, která nás společně se svým otcem vezla před týdnem od jezera Loch Ness z Fort Augustus do Fort William pod nejvyšší horou Ben Nevis. Po krátkém rozhovoru, jdeme nakupovat. V regálu s outdoorovým vybavením si všimnu poslední plynové bomby, která je opravdu s velkou slevou. Když nám nějaký prodavač potvrdí cenu, hned ji bereme, protože vychází v řádu několika desetikorun. Po nákupu odcházíme pěšky zpět do centra a po cestě jíme, co se nevešlo do batohů. Když po hodině dorazíme k Euro Hostelu, ve kterém jsme spali poprvé, zjistíme, že už je plný. Naštěstí víme o dalším, takže pokračujeme ve šlapání. Oba dva jsme dost utahaní a po několika hodinách chození s těžkými krosnami na zádech už nás pěkně bolí záda, nohy a ještě k tomu pálí chodidla. Po další necelé hodině přicházíme do Blue Sky Hostel, který má naštěstí ještě volné pokoje. Dnes je to poprvé, co jsme si dva dny po sobě koupili pokoj. Při placení na nás recepční zkouší pár českých frází, takže zase trochu psychicky ožíváme. Věci si prát nemusíme, protože jsme si je prali včera večer. Po sprše a hygieně už jen na pokoji plánujeme zítřejší den. Poté ještě dopíši poznámky z předchozích dnů a uleháme do postelí.

Den 21 - 2011-08-17 - Středa - Glasgow - Edinburgh - Glasgow

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Stejně jako minulý den vstáváme po osmé hodině. Ve společné kuchyni si dáme tousty a cornflakesy. Po sbalení věcí odcházíme na nádraží, kde si opět necháváme v úschovně krosny. Prohlídka zavazadel je nyní ještě podrobnější, takže kromě plynové lahve si ještě odnášíme náplň do zapalovače. Při nákupu jízdenek do Edinburghu zjišťujeme, že cena zpáteční jízdenky je jen o desetinu libry dražší než jízdenky jednosměrné. Z toho by si měli vzít příklad naši dopravci. Cesta vlakem trvá asi hodinu. V Edinburghu je krásně slunečno, ale všude jsou mraky lidí, protože se zde právě koná největší festival na světě, který trvá celý měsíc. Ihned zamíříme na informace, abychom sehnali nějakou mapu města. První naše cesta směřuje na Calton Hill, kde se nachází The City Observatory a National Monument of Scotland. Protože se nacházíme na kopci, je odtud nádherný rozhled na všechny strany. Mě hlavně zaujme vysoký útesy východně od města v Holyrood Park. Švárovi se tam sice nechce, ale nakonec je přemluven, a tak vyrážíme k dalšímu cíli. Když sejdeme dolů pod útes, procházíme kolem Skotského parlamentu a Holyroodského opatství, ve kterém se nachází Holyrood Palace a Queen's Galery. Poté co začneme stoupat na útes, všimnu si, že hned vedle Holyroodského opatství se nachází obrovská travnatá udržovaná louka. Než bych ji oběhnul, trvalo by mě to pěkných pár minut na rozdíl od našich parků, které bych přehodil kamenem. Po vystoupání na skalnatý útes máme nádherný výhled na celý Edinburgh. Na chvíli si tu sedneme a kocháme se výhledy. Při zpáteční cestě dole pod útesem zaslechnu české hlasy. Přijdeme tedy ke skupině Čechů a dáme se s nimi do řeči. Zjišťujeme, že přiletěli za přáteli, kterým zde končí dočasný pobyt a společně zase odletí domů. Pěšky dále pokračujeme po přímé silnici směrem k Edinburgh Castle. Po pár set metrech zastavujeme u kostela Canongate Kirk a jdeme se podávat dovnitř. Hned ve vchodu nás přivítá paní a zeptá se nás, v jakém jazyce chceme psanou historii kostelu. Hned ji odpovíme, že náš jazyk určitě mít nebude. Tím ji ale neodbudeme a řekne, ať to zkusíme. Jsme tedy velice překvapeni, když nám opravdu předá dvě příručky v českém jazyce. Po prohlédnutí kostelu vše vracíme a pokračujeme v cestě. Když se dostaneme do půli cesty k hradu, začnou se na silnici čím dál častěji objevovat pouliční umělci a během několika desítek metrů je již ulice tak nacpaná, že se skoro nedá projít. Každá skupina umělců má nějakého propagátora, který chodí mezi lidmi, rozdává letáky a zve na právě jejich představení. Protože času máme hodně, u některých zajímavých představení na chvíli zůstáváme a díváme se, co umí. Jako nejzajímavější nám přišel žonglér na vysoké jednokolce žonglující s ohnivými předměty, chlápek prolézající skrz tenisovou raketu a čert s dudami na skákacích botách. Dále se tu celkem často střídají různé kapely, tanečníci, živé sochy a rytíři. Kousek před hradem ještě narazíme na napodobitele Williama Walace. Před samotným hradem stojí velké tribuny, na kterých jsou vlajky mnoha států. Bohužel českou vlajku zde nevidíme. Protože na hrad nemáme v úmyslu jít, vracíme se pomalu do centra kolem Skotské národní galerie a dalších umělců. Zde je lidí ještě víc, takže jsme vůbec rádi, že se procpeme na oběd do McDonald's. Před vchodem jsme se pěkně zasmáli, protože zde stojí chlápek, jehož celodenní činností je držet směrovou ceduli právě do McDonald's. Po obědě se vracíme zpět ke galerii a jdeme si ji prohlédnout. Pro mě to není žádná zajímavá věc, takže následující necelou hodinu můžu zkráceně popsat jako chození mezi obrazy. Nyní nám ještě zbývá 1,5 půl hodiny do odjezdu, takže se se Švárou rozdělujeme. On jde na informace, aby se mohl dostat na internet, a já vyrážím směrem k pobřeží, které by podle mapy nemělo být daleko. Protože mám docela velkou žízeň, po cestě si dvakrát kupuji pití. Bohužel k moři nedojdu, protože nádherné slunečné počasí někam zmizelo a začalo pršet, takže mě nezbývá, než se začít pomalu vracet zpět. Když se záhadně opět objevím u Skotského parlamentu, lije už jako z konve, takže se schovám do blízkého Our Dynamic Earth. Když přestane, mám už celkem málo času, takže to menší oklikou beru zpět k nádraží. Při procházení ulicí, která byla ještě před pár hodinami plná umělců, to tu téměř nepoznávám, protože kvůli dešti tu není ani noha. Se Švárou se přesně v 18. hodin potkávám u informací. Společně odcházíme na vlak a o půl sedmé večer odjíždíme zpět do Glasgow. Po hodině cesty si vyzvedáváme krosny z úschovny a opět jdeme pešky několik kilometrů k Tescu, a doufáme, že už dojel další kamion. Bohužel žádný zázrak se nekoná, protože zde stojí stále stejný kamion. Ani samotný řidič nemá žádné nové informace. Aspoň se s ním domlouváme, že přepíme u něj v návěsu. Ještě před tím ale jdeme do Tesca a kupujeme si něco k jídlu a velké igelitové pytle na spaní. V návěsu si následně pořádně zameteme, na podlahu nalepíme igelitové pytle, abychom si nic nezašpinili, připravíme spacáky a jdeme spát. Moc příjemně si mi ale neusíná, protože nás tlačí čas a nejsem si jistý, že to domů stihneme zavčas.

Den 22 - 2011-08-18 - Čtvrtek - Glasgow - Gretna

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Tuhle noc jsem se vůbec nevyspal, protože jsem měl špatné myšlenky, spali jsme na tvrdé podlaze, byla mi zima, přes celou noc bylo v návěsu moc velké světlo a ještě nás budili auta, která když projela kolem, rozvibrovala plachtu. A jak dnešní den začal tak i později pokračoval. Od řidiče se dozvídáme, že další kamion má přijet zítra. Bohužel nám to přijde pozdě a hlavně se nám nechce celý den čekat, protože šance, že by jel hned domů, je mizivá. Pravděpodobně by tu čekal přes víkend a nakládal by až v pondělí, což už bychom byli rád doma. Máme tedy na cestu domů pět dní. I když cesta sem trvala dnů šest, věříme, že zpátky to pojede mnohem rychleji, protože u každého vracejícího se českého kamionu je velká pravděpodobnost, že jede do České republiky. Po sbalení věcí se s řidičem loučíme, protože odjíždí nakládat. Nyní jsme definitivně rozhodnuti, že pojedeme stopem, takže jdeme do Tesca udělat nákup potravin na pět dnů, protože okolo dálnice se nakupovat moc nedá. Když pak v Tescu snídáme, všimnu si, že kousek od nás jsou na hromadě krabice. Napadneme mě, že bych je mohl rozřezat a jednotlivé kartony používat na psaní cedulí, protože s papírem máme špatné zkušenosti, když fouká a prší. Vezmu tedy nůž a několik kusů nařežu. Díky velkému množství jídla máme plné krosny, takže některé větší věci si poprvé připevňujeme z venku. Podle mapy vyrážíme k nejbližšímu přivaděči. Po chvíli cesty nás ale překvapí úplně nová silnice, která na mapě není vyznačena. Od místních se dozvíme, že je otevřena teprve tři týdny. Každopádně to nám nevadí, protože vede stejným směrem. Stopování zahajujeme přesně o půl jedenácté na přivaděči. Ačkoli místo není nijak špatné, celé dvě hodiny nám nikdo nezastaví. Švára tedy opět navrhuje rozdělení. Napíše si vlastní ceduli a jde stopovat před křižovatku. Takhle rozděleně stopujeme další hodinu, než Šváru nabere dvoumístná dodávka. Já tedy zůstávám a pokračuji ve stopování. Zhruba po další hodině si příliš pozdě všimnu, že mi zastavil tahač, takže když se k němu rozejdu, odjede. Po čtyřech úmorných hodinách mi začíná docházet trpělivost, a proto zkouším jít podél silnice k jinému místu. Bohužel to po několika set metrech vzdávám a vracím se, protože silnice je nekonečná a není pořádně kde jít. Na stejném místě vydržím stopovat ještě jednu hodinu. Protože už na tomto místě stopuji neúspěšně pět hodin, rozhoduji se jít úplně jinak. Nemám ovšem žádnou mapu, takže jdu celkem naslepo. Po hodině šlapání tak přicházím k dalšímu 2,5 kilometru vzdálenému přivaděči. Místo to moc ideální není, protože zde pořád jezdí auta a nemají kde zastavit. Já ale nemam moc na výběr, a tak o půl páté zde začínám stopovat. V jedné chvíli už vypadá nadějně, protože mi zastaví jedno auto. Když se k němu ale rozejdu, ujede. Zde vydržím jen jednu hodinu a poté se opět začnu přesouvat jinam. Během půl hodiny přicházím k dalšímu přivaděči vzdálenému necelý kilometr. Místo je trochu odlehlé, auta tu jezdí nárazově podle semaforů a je tu ideální místo na zastavení. Zde začnu stopovat někdy před šestou hodinou večer. Protože to stále vypadá beznadějně, zkouším různě měnit svůj vzhled. Občas změním bundu, vezmu si batoh, nandám čepici nebo vyměním brýle. Když to opět vypadá, že mi nikdo nezastaví, a uvědomím si, že už mi sedm hodin nikdo nezastavil, začíná mě ovládat dost silný stres a panika. V jednotlivých návalech hysterie začínám nahlas nadávat a dost vážně uvažovat, že se vrátím zpět ke kamionům a počkám na dalšího řidiče nebo půjdu na letiště a poletím letadlem. Problém by ovšem byl s přespání, protože se začíná tvořit oblačnost a já nemám kromě spacáku nic na spaní. Trochu mě uklidní Švára, když mi občas zavolá a ptá se, kde jsem, že už několik hodin čeká na servisu u Gretny. Stejně jako u minulého přivaděče mi i zde zastaví jedno auto a ve chvíli, kdy se k němu rozejdu, odjede. Po devatenácté hodině tomu dávám poslední šanci. Vezmu si velkou bagetu a říkám si, že budu stopovat, jen do té doby, než ji sním. Když už to vypadá, že se jedná o poslední sérii aut před odhodem, zastavuje u mě po půl osmé večer SAAB se starým pánem. Je mu sice velice špatně rozumět, ale po chvíli pochopím, že pro někoho jede, ale dané místo je asi 50 km někde jinde. Když mu dost kostrbatě vysvětlím, že potřebuji za kámošem na konkrétní servis, slíbí, že mě tam vezme. Tak tomu říkám záchrana na poslední chvíli. Po cestě se mi občas snaží něco říct, ale já mu téměř vůbec nerozumím, takže se naše rozhovory zjednoduší na nohy, ruce a nějaké skřeky, když se mi snaží popsat kozy na stráních nebo situaci kolem Kadáfího. Asi nejdéle mi trvalo pochopit označení jednoho typu kamionů, kolem kterých vždy, když jsme projeli, tak něco vykřiknul. Při jízdě si všimnu, že za námi je asi nejčervenější západ slunce, co jsem kdy viděl. Bohužel ale zastavit nemůžeme a já jsem vlastně rád, že už jedu pryč. Když se celý šťastný nechám vysadit na servisu u Gretny, mockrát mu poděkuji a jako bonus od něj ještě dostanu deset Sterlingů, což je obdoba liber, platících pouze ve Skotsku. Rychle proběhnu přilehlé restaurace, ale Švára nikde. Najdu ho až o něco později na parkovišti pro kamiony, kde mluví s jedním českým řidičem. Takhle šťastný, že ho vidím, jsem snad ještě nikdy nebyl. Hned mu zrekapituluji celý úžasný den. Díky tomu, že zde s řidičem strávil celé odpoledne, přemluvil ho, že by mě samotného mohl vzít. Prý ale jen do Dunkerque, protože tam musí absolvovat 48 hodinou přestávku. To je mi ale jedno, protože se aspoň dostanu do Francie. Domlouvám se tedy s ním, že jestli budu chtít jet, tak mám přijít ve tři ráno. Nyní už společně jdeme do restaurace a dáváme si pozdní večeři. Po té se ještě jdeme osprchovat a oholit. Následně odcházíme kousek za servis a začneme si připravovat místo na přespání. Když se Švárou definitivně dohodnu, že pojedu sám kamionem, přeházíme si věci tak, aby on měl věci na cestování, spaní a vaření a já si vezmu jeho věci, které už asi nebude potřebovat. Přesně o půlnoci Švára zalézá do stanu a já zůstávám ležet ve spacáku pod širým nebem. Při vzpomínce, že jsme začali společně stopovat o půl jedenácté dopoledne a mě se zadařilo až o devět hodin později o půl osmé večer, mi naběhne husí kůže. Protože ale musím vstávat už za tři hodiny, zaháním špatné myšlenky a snažím se, co nejrychleji usnut.

Den 23 - 2011-08-19 - Pátek - Gretna - Dunkerque

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Po necelých třech hodinách mě vzbudí budík. Všude je tma a vlhko. Vyklepu hromadu slimáků ze spacáku a rychle vše sbalím. Švárovi řeknu zdar, ale jako odpovědi se mi dostane pouze zevnitř stanu také a zdar a poté už jen další chrápání. Aby mně kamion neujel, raději to vezmu během. Naložíme krosnu, sednu do kabiny a vyrazíme na cestu. Protože jsou teprve tři hodiny ráno, je ještě dlouho tma a já vůbec netuším, kudy jedeme. I když se mi chce hodně spát, protože dvě a půl hodiny spánku je prostě málo, snažím se být vzhůru a mluvit s řidičem. Než dojedeme po čtyřech hodinách na servis u Birminghamu, probereme celou naši cestu Skotskem. Nato že touto dobou Švára ještě spí, my máme téměř polovinu cesty za sebou. Po povinné půlhodinové přestávce pokračujeme v cestě. Při dalším rozhovoru se dozvídám, že řidič Švárovi lhal, s tím že musí v Dunkerque dva dny čekat, protože ho chtěl přesvědčit, aby s ním nejel. Teď když už zjistil, že nejsem žádný psychopat, řekl mi pravdu, že v Dunkerque pouze přespí a poté bude pokračovat až do Německa, kde bude onu dvoudenní přestávku absolvovat. Dále se dozvídám, že mám vlastně štěstí, že s ním vůbec jedu, protože správně už by měl být dávno někde u Francie. Jenomže při cestě do Skotska při vyloďování v Anglii našel na trajektu syna svého kolegy, který se ztratil. Snažil se mu najít otce, ale protože stál první na výjezdu, musel jít rychle vyjet a nestačil si tak zkontrolovat natočení svých kol. Když se tedy rozjel, narazil do vedlejšího kamionu. Než tuto nehodu vyřešil, přišel o půl dne a tím pádem ho potkal Švára na servisu u Gretny. Na pětiproudé kruhové dálnici okolo Londýna chytneme menší kolonu, ale i přesto přesně po dalších čtyřech hodinách přijíždíme do Doveru. Když jsme odtud před dvěma týdny odjížděli, byla noc a nebylo nic vidět. Ovšem teď kolem poledne máme nádherné výhledy na moře a přilehlé bílé útesy. Vyplutí trajektu má být až ve dvě hodiny odpoledne, takže musíme čekat na parkovišti v přístavišti. Bohužel to ale není dostatečně dlouho na to, aby se šel ještě na nějaký útes podívat. Spolu s námi zde čeká celkem dost další Čechů. Před druhou hodinou připluje trajekt, z něhož hned začnou vyjíždět auta. Když nám dají znamení, začneme se pro změnu naloďovat my. Při plavbě do Anglie jsem se vezl osobním autem a najížděli jsme do středních palub. Ovšem teď s kamionem najíždíme úplně dolů do podpalubí. Když ve dvě hodiny vyplujeme, hned zamíříme do oddělení Routemaster pro řidiče kamionů, kde se vysprchujeme. Po té jdu na horní palubu a kochám se pohledy na vzdalující se pobřeží Anglie. Pocity mám ale opačně, než při cestě do Anglie, kdy jsem se těšil, co nás všechno čeká. Teď už jen smutně koukám a vůbec se mi nechce domů. Když zmizne pobřeží z dohledu, jdu si koupit něco k jídlu. Abych domů dovezl nějaký suvenýr, jdu ještě do obchodu a kupuji obří propisky s anglickou vlajkou. Zbývající kus cesty strávím opět na horní palubě pozorováním přibližujícího se pobřeží Francie. Když se před přistáním opět potkám s mým řidičem, říká, že se seznámil s pár Slováky, kteří jedou osobními auty přes Českou republiku, ale jakmile se zeptal, jestli by mě nesvezli, přestali se s ním bavit a odešli. Mezi Anglií a Francií opět překonáme časový posun o jednu hodinu, takže u pobřeží přistaneme až o půl šesté. Po vylodění projíždíme hned za přístavištěm kolem "prašanu", jak nazývají čeští řidiči velké prašné parkoviště. Protože je ale mimo civilizaci, z důvodů bezpečnosti tu řidiči moc rádi nezůstávají. Jako při cestě sem, tak i odtud projíždíme několik velkých kruhových objezdů. Jenom na posledním nesjedeme na dálnici, ale na okraj Dunkerque, kde zastavíme na menším parkovišti u obchodu. Volných míst zde moc není, takže tu několik minut popojíždíme, než konečně zaparkujeme. Poté jdeme do obchodu, který je z větší části plný alkoholu a nakupujeme nějaké jídlo. Následně sedíme v kamionu a mluvíme o různých věcech. Nejvíce však o přeběhlících, kteří se za každou cenu snaží dostat z Francie do Anglie a nebojí se kvůli tomu podniknout téměř cokoli. Pak to třeba dopadne tak, že vlezou do cisteren, a když se snaží za jízdy vykouknout, kde jsou, most jim urve hlavu. Nebo jsou schopní vzít prkno, které zavěsí na podvozku a vezou se na něm, dokud nevypadnou. Jako nejběžnějším způsob ale bývá, že vlezou do nákladového prostoru, kde se vezou společně s přepravovaným materiálem, a protože se bojí vylézt, vše je od nich pak pokálené. Nakonec to ale všechno odskáče řidič, který je za ně zodpovědný. Západ slunce je opět, jako předchozí den, nádherně červený a nebýt toho, že jsme daleko od pobřeží, žel bych se na něj k moři podívat. Když už se začne stmívat, zastaví u nás starší BMW a pár čmoudů se nás jde zeptat, jestli bychom jim nedali trochu nafty. Řidič to naštěstí ukecá, že nádrže nejdou otevřít, a tak odcházejí a my si zároveň oddychneme, že to vzali bez problémů. Poté co řidič začne popíjet piva, musím se přidat taky, abych neurazil, ačkoli já pivo nikdy nepiji. Přestože jsme měli v plánu jít spát dřív, abychom ráno mohli brzo vyrazit, spát nakonec jdeme až po 23. hodině. Tohle je poprvé v životě, co spím v kabině kamionu. Překvapivě je to ale velice pohodlné, a tak usnu během okamžiku.

Den 24 - 2011-08-20 - Sobota - Dunkerque - Praha

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

I když ráno začne budík pípat v pět hodin, řidiče neprobudí a tak raději také ještě zůstávám ležet. Nakonec se probouzí až v devět hodin. Protože mu je jasné, že jsme trochu zaspali, hned vyrážíme bez jakékoli snídaně. To by mě ani moc nevadilo, protože se můžu najíst cestou. Spíš jsem celkem překvapen, že vyráží na cestu, i když je ještě trochu opilý ze včerejších piv. Rychle mi vysvětluje, že jízda po flámu, je v životě řidiče kamionů běžná věc. Když se vymotáme z Dunkerque na dálnici směrem na Brusel, začne najednou řidič nadávat. Po chvíli klení mi vysvětlí, že když předevčírem večer Švárovi lhal, že musí zůstat dva dny stát v Dunkerque, tak vlastně mluvil pravdu. Prý si to teď spočítal a správně by vůbec neměl jet. Po chvíli hlasitého uvažování se rozhodne, že zastaví na jedné konkrétní benzínce, kde bude přes víkend čekat. Z toho nejsem moc nadšený, protože je mi jasné, že budu muset začít opět stopovat a budu rád, když to domů stihnu zavčas. Jenomže řidič neví, kde přesně ona benzínka leží, a tak při hledání v mapě zjistí, že ji právě minul. Opět začne hlasitě nadávat. Nakonec se rozhoduje, že nikde čekat nebude a pojede, jak jsme měli prvně v plánu až do Německa, kde ten zbytek víkendu přečká, ačkoli mu v případě kontroly hrozí velká pokuta. V duchu si odechnu, že se můžu dále vézt. Po průjezdu Bruselem, zamíříme na Antverpy. Na hranicích mezi Nizozemskem a Německem zastavujeme na parkovišti, kde opět absolvujeme povinnou půlhodinou přestávku. Při průjezdu parkovištěm si všimneme, že tu stojí právě jeho kolega, kterému našel na trajektu syna. V průběhu dalších čtyř hodiny projedeme Frankfurtem nad Mohanem a zastavíme až na benzínce asi 60 km před Kassel. Zde už musí definitivně čekat až do pondělí do rána. Ihned při příjezdu na parkoviště se dívám po českých SPZ. Když si všimnu dvou českých aut stojících přímo u obchodu, rychle vyskočím z kamionu a běžím za nimi. Vypadá to, že už jsou na odjezdu. Přistoupím k prvnímu autu, ve kterém sedí pouze žena, a po stručném vysvětlení situace se zeptám, jestli by mě nevzala do České republiky. Nic proti tomu nemá, ale prý ať se jdu ještě zeptat do druhého auta, kde sedí nějaký chlápek. Když s ním začnu mluvit je celkem přátelský, ale ve chvíli kdy mu stručně vysvětlím, co potřebuji, přestanu pro něj existovat a po křiknutí a první auto, ihned odjíždějí. Vracím se tedy ke kamionu. S řidičem se domlouvám, že ještě oběhnu celou benzínku a podívám se po jiných kamionech. Českých nebo slovenských kamionů tu několik je, ale všichni buď také čekají do pondělí, nebo jedou ještě někam jinam. Můj příběh se asi zalíbil jednomu Slovákovi, protože od té doby, co jsem se ho zeptal na svezení, stále chodil se mnou a na všechno se vyptával. Po nějaké době na benzínku přijede další osobní auto s českou SPZ. Hned se tedy jdu zeptat na svezení. Prý by mě klidně svezli, ale bohužel jsou plně naložení a ještě vezou složené letadlo. S mým řidičem kamionu si poté jdeme uvařit večeři. Když se najíme, všimnu si dalšího českého auta. Opět se vyrazím zeptat. Tentokrát se jedná o pár, kterému to nevadí a vezmou mě až do Prahy. Celý šťastný tedy běžím do kamionu a urychleně si začínám vše balit. Poté poděkuji řidiči, rozloučím se a jdu k českému autu. Nakonec se tedy víkendové čekání zkrátilo jen na tři hodiny. V osm hodin večer nastupuji do jejich auta a vyrážíme na cestu. Při jízdě s nimi se cítím divně, protože vůbec nemluví a mě je zase blbé zbytečně je rušit nebo usnout. Když po nějaké době zastavíme na chvíli na parkovišti, konečně se rozpovídáme a já jim tak řeknu o mém cestování. Než se dostaneme do České republiky, zastavujeme ještě dvakrát pro benzín. Hranici přejíždíme u Teplic. V Praze se nechávám vysadit kolem druhé hodiny ranní u Centra Chodská na benzínové pumpě na začátku dálnice D1. V tuto noční dobu nemám chuť někam daleko chodit, a tak hledám místo k přespání hned u silnice u nějakého velkého roští. Asi po půl hodině hledání, se rozhoduji přespat uprostřed vysoké trávy kousek od samotného areálu Centrum Chodská, kde to vypadá, že by mě nikdo nemusel najít. Naštěstí je jasno, takže jen vybalím karimatku a spacák a okamžitě zalehnu. Protože už jsem V České republice, je mi jasné, že jsem to dokázal a spokojeně usínám.

Den 25 - 2011-08-21 - Neděle - Praha - Třebíč

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

I když nemá nastavený budík, ráno se probouzím už kolem půl sedmé. Čtvrt hodiny ještě polehávám, ale protože mám strach, aby mě někdo nenašel, vyklepu slimáky a začnu balit. Sejdu zpět na benzínku, kde mě včera večer vysadili, najím se, napíši cedulku na Brno a o půl osmé začnu stopovat. I když zde moc aut nejezdí, a když ano, tak příliš rychle, je mi to jedno, protože vím, že domů už se zavčas určitě dostanu. Je pro mě tedy velkým a příjemný překvapení, když u mě po čtvrt hodině zastavuje dvoumístné sportovní BMW. Nasednu a vyrazíme na dálnici. Ačkoli se jedná pravděpodobně o bohatého podnikatele, v mládí prý také jezdil stopem, takže to teď stopařům oplácí. Když mu povím, že jsem nikdy takovýmto autem nejel, ještě se omluví, že jede jen tímto, protože normálně má prý Porsche, ale to právě stojí v Brně. Po výjezdu z Prahy mě upozorní, že to budu mít i s adrenalinem, protože prý už mu dochází benzín. Naštěstí na nejbližší benzínku dojedeme aspoň na výpary. Ačkoli se jedná o malé auto, benzínu spolyká jako náklaďák. Při výjezdu z benzínky mi ukáže, jak umí zrychlit, takže než se dostanu po zamáčknutí do sedadla zpět, jedeme už 260 km/h. Tuto rychlost drží téměř stabilně, takže to vypadá, že okolní auta jen stojí a my je objíždíme. Po tři čtvrtě hodiny pekelné jízdy se nechávám vysadit ve Velkém Meziříčí na výjezdu na Třebíč. Hned si napíši poslední cedulku na Třebíč a začnu stopovat. Štěstí dnes asi stojí při mně, protože mě zastavuje hned první dodávka řízená Vietnamcem. Rozhovor s ním je jen heslovitý a podobný rozhorům na tržnici. V Třebíči vystupuji v centru u supermarketu Billa. Celkově mě cesta z Prahy do Třebíče pomocí dvou stopů zabrala 1,5 hodiny, což považuji za nepřekonatelné jakýmkoliv dopravním prostředkem. V Bille si nakoupím nějaké jídlo a po zaslechnutí rozhovoru dvou žen o slavnostech UNESCO, vyrážím pěšky na podzámeckou nivu, kde se dané slavnosti vždy konají. Když přecházím most přes řeku Jihlavu na Žerotínovo náměstí, všimnu si, že se na mě nějak moc dívá jedna hezká slečna, která jde po druhé straně silnice stejným směrem. Zajdu tedy za ní a dáme se do řeči. Zjistím, že jde právě na slavnosti obsluhovat nějaký stánek. Jdu tedy s ní a ještě pár hodin tam s ní zůstávám. Těžkou krosnu si opřu o židle, které jsou před pódiem. Když po nějaké době přijde nějaký chlápek, že potřebuje židle přenést, řek nu mu, ať tu krosnu klidně posune. Když ji ovšem chytne, vůbec s ní nehne. Zkusí to tedy oběma rukama, ale pořád bez úspěchu. Je tedy dost překvapen, když za ním dojdu a jednou rukou krosnu hodím na záda a odnesu jinam. Je vidět, že po měsíci tahání na zádech se tělo celkem přizpůsobilo. Mezitím zavolám Ondrovi, že už jsem doma, jestli se sem nechce zastavit. Po nějaké době přijíždí i Jirkou. Asi půl hodiny tu zůstavují, a tak jim vykládám, jaké to ve Skotsku bylo. Poté odjíždějí na plavecký areál Polanka. Slíbím jim, že se tam za nimi ještě dnes stavím. Rozloučím se slečnou a pěšky se vydám do Poušova, kde mají moji rodiče zahradu. Ti jsou z mého návratu dost překvapení. Mezitím co doslova vysypávám obsah krosny, stručně jim vyprávím, jak se nám cestovalo. Když z krosny vypadne i 20 m lajna společně s obří ráčnou, uvědomím si, že jsem ji celou cestu tahat úplně zbytečně, protože jsem ji ani jednou nevyndal. Doslova a do písmene jsem ji před odjezd strčil do krosny a teď po návratu zase z krosny vyndal. Krosnu jsem měl tedy zbytečně o čtyři kila těžší. Dlouho se na zahradě nezdržím, protože mám v plánu ještě zajít na Polanku. Dám tedy prát všechny věci, vezmu si čisté oblečení, sbalím si plavky a vyrážím zase zpátky do města. Nejprve se jdu opět podívat za slečnou na slanosti UNESCO. Když slavnosti skončí, rozloučím se s ní a jdu konečně na Polanku za kamarády. Jako obvykle je najdu u skokanské věže, kde pokoušejí štěstí při Cliff Divingu. Přidám se k nim a až do zavírací doby skáčeme salta z pětimetrové věže. Když po osmé hodině zavřou, rozloučím se s nimi a jdu zpět na zahradu. Na zahradě už jen sbalím vyprané věci a vydám se pěšky na úplně poslední úsek směrem domů, kam se dostanu až po desáté hodině večer. Z průběžné komunikace se Švárou, jsem se dozvěděl, že ačkoli vyrážel ze Skotska o 12 hodin později než já, domů se dostal už dnes večer. Přestože já jsem se do Třebíče dostal už ráno, domů jsem došel až teď, takže první se vlastně domů dostal Švára. Protože jsem to domů stihl rychleji, než jsem čekal, zítřejší dovolenou už jsem ani nepotřeboval. Jeden den navíc se ale hodí, protože si aspoň zařídím některé věci a trochu si opět začnu zvykat na normální život. Doma už jen pouklízím věci, vykoupu se a jdu spokojeně spát po nejdelším a nejzajímavější výletu, co jsem kdy zažil.

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět

Jak na závěr zhodnotit tento výlet? Určitě se jednalo o nejdelší dobu, kdy jsem kdy byl pryč. Procestoval jsem naráz největší kus země. Poprvé jsem se pohyboval sám v zahraničí. Poprvé jsem cestoval stopem. A těch "poprvé" by bylo ještě více. Před tímto výletem jsem se na stopaře u silic vždy díval trochu nejistě. Než jsem se rozhodl, jestli zastavit nebo ne, byl jsem dávno za nimi. Po těchto zkušenostech jsem ale změnil názor a zastavuji každému, kterého zahlédnu a jsem zvědavý, jaká je ta jeho cesta. I když je Skotsko zajímavá země, určitě bych tam nechtěl žít, kvůli nízkým teplotám a deštivému počasí. Přestože mě další cestování stopem velice láká, nevím, kdy se k tomu opět dostaneme, protože větších plánů na další roky máme daleko více.

Fotky: 478x

201 - 220

◄ 1 ... 4 ... 7 8 9 10 11 12 13 14 15 ... 19 ... 24 ►

478

---

Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map Jízda stopem z Česka do Skotska a zpět
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

---

201 - 220

◄ 1 ... 4 ... 7 8 9 10 11 12 13 14 15 ... 19 ... 24 ►

478