2013-06-01
Běh 60 km: Krkonoše

Druhou poloviny května Štěpán strávil na preventivní rehabilitaci v Krkonoších, kde každý den vybíhal na hřebeny na horské traily, při kterých běhal mezi 20 až 30 km. Poslední den v sobotu, kdy neustále pršelo, bylo kolem tří stupňů a foukal silný vítr, přeběhl za osm a půl hodiny Krkonoše v délce 60 km. Kvůli nepřízni počasí byl celou dobu kompletně promočený a díky silnému a ledovému větru byl zmrzlý až na kost.

Článek

Je sobota ráno, předposlední den mé preventivní rehabilitace, kterou trávím ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Za posledních 10 dnů už mám naběháno přes 250 km a nyní mě čeká poslední nejdelší běh, při kterém chci zopakovat výkon z minulého roku, kdy jsem uběhl 50 km. Připraven jsem více než dostatečně, ale zradilo mě počasí. Předchozí dny sice nebylo nijak úžasné, ale když pršelo, tak jen ve slabých přeháňkách. Ovšem nyní je za oknem totální průtrž, která podle předpovědi dnes určitě neskončí. Je to ovšem poslední šance, a tak jdu toho. Ke snídani jsem měl rohlíky s máslem a medem, které mi z místního výběru asi nejvíce před během vyhovují. Za oknem je teplota kolem 12 stupňů, ovšem na hřebenu se pohybuje jen kolem 2, takže nesmím podcenit oblečení. Ponožky si beru kompresní podkolenky, které v kombinaci s elastickými kalhotami pod koleno kryjí nohy po celé délce. Boty, ve kterých jsem tu doposud běhal, už jsou dost zničené, a tak si pro jistotu beru jiné. Nerad bych se pak vracel bosý. Na vršek těla si oblékám tričko bez rukávů, tričko s krátkým rukávem a slaboučkou běžeckou bundu. Na hlavu si beru čelenku. Rukavice a slabý letní rolák si dávám do běžeckého pásu. Dále si sebou beru různé doplňky stravy od Nutrendu: 4x müsli tyčinka, 2x Excelent Protein bar, 1x Power bike bar, 2x Votige, 2x Enduro snack, 2x Carbo snack, 2x Magnes life, 1x Gutar, tablety BCAA. Do dvou půllitrových lahví si namíchám iontový nápoj, přiliji Slehu od Nutrendu pro pořádné nabuzení a Magnes life proti křečím. Protože cukru budu na cestě potřeba opravdu hodně, po jednom balení vysypu do každé láhve. Další dvě balení si dávám do běžeckého pásu. Ještě než se vydám na cestu, sním multivitamin Centrum, pár BCAA, Excelent Protein bar a vše zapiji iontovým nápojem. Zkontroluji naposledy radar, který stále ukazuje déšť a podívám se webkameru z Luční boudy, na které vidím, že není nic vidět. Aspoň, že vítr není nahoře nijak silný. Před tři čtvrtě na devět odcházím na recepci, kde zanechávám lístek s podrobnou mapkou, kudy poběžím a dalšími potřebnými informace pro případ, že by se mi něco stalo. Když vyjdu, ven stále prší. I přesto mačkám stopky a vyrážím vstříc horám.

Asi jsem trefil nějakou lepší chvilku, protože déšť není tak silný, jako když jsem koukal z okna. Sbíhám do centra Špindlerova Mlýna, odkud poté pomalu začínám stoupat po žluté značce po panelové cyklostezce okolo Hromovky. Ačkoli prší, začíná mi být docela teplo, takže si rozepínám bundu, abych se aspoň trochu ochladil. Když na rozcestí Nad Krásnou plání odbočuji směrem na Pláně, prší už opět v plné síle. S další přibývající výškou mě začíná být chladněji, a proto si bundu opět zapínám. Když proběhnu kolem Boudy na Pláni, posilním se Enduro snackem. Během této první hodiny už jsem sice promočený, ale boty mám stále suché. To se ovšem mění při výběhu ke Klínovým boudám, protože široká cesta se změnila na úzkou horskou pěšinku plnou kalužin. U Klínových bud začínám pro změnu pořádně promrzat, protože jsou zde holé pláně, na kterých sílí vítr. To mě trochu překvapuje, protože při záběrech z webkamer nebyl vítr nijak silný. Hold jsem na horách a počasí se tu mění každou chvíli. Když po dvou hodinách doběhnu k Chalupě na rozcestí, mám v nohách teprve 13 km, ale za to jsem totálně promočený a zmrzlý. Protože ale tuším, že nahoře bude ještě hůře, nic si neoblékám, pouze se posilňuji müsli tyčinkou a než vychladnu, pokračuji v cestě.

Když se začnu přibližovat k Výrovce, potkávám první lidi na své cestě. Jedná se asi o nějaký školní výlet. Při průběhu kolem nich jen slyším pubertální narážky. Ačkoli je to k Výrovce jen kilometr, stačí to, abych se rozhodl, že se musím doobléct. Zastavuji tedy u vchodu, sundávám běžecký pás a promočenou bundu a oblékám si slabý rolák, na který si opět oblékám bundu. Ruce už mám dost zmrzlé, takže s tím mám docela problémy. Slabé rukavice mě sice moc neohřejí, ale aspoň částečně odrazí nepříjemně silný ledový vítr. Jenomže ono se to řekne navléct si rukavice, když máte zmrzlé prsty. Protože s nimi nedokážu pořádně hýbat, podaří se mi to až ve chvíli, kdy použiji pusu. Další zkušenost, že když člověku promrznou prsty, jeho schopnosti něco pořádně udělat rukama, klesají k nule. Sním jeden Carbo snack a vyrážím na cestu. Trochu suchého oblečení mě zahřeje, ale je mi jasné, že to dlouho nevydrží. Po chvíli běhu předbíhám skupinku turistů, která je ze mne opět docela překvapená. Tou dobou už jsem opět kompletně promočený, takže jsem rád, že je to na Luční horu pořád do kopce, takže se během dostatečně zahřívám. Ovšem když jsem nahoře, musím logicky zase na druhé straně běžet dolů. A zde začíná první okamžik, kdy začínám tušit, že jsem to počasí letos dost podcenil. Vítr, který fouká proti mně z Polska, kolem Luční boudy bez jakékoli překážky zesiluje. V kombinaci s vydatným deštěm mě to přijde, jako bych běžel několik minut proti hasičské hadici s ukrutně ledovou vodou. Když si začínám říkat, že tohle je opravdu humus, předbíhám cyklistu, který jede na kole, na kterém leží a pohání ho rukama. Tohle je tedy borec. Nechápu, jak to může vydržet. Jenom leží a motá rukama bez rukavic. Nemám ale náladu to nějak zkoumat a upaluji dolů k Luční boudě, kde se okamžitě schovávám do vchodu. Zatím mám za sebou 2,5 hodiny a 17 km. Ve vchodu, kde se schovávám je teploměr, který ukazuje 2 stupně, to znamená, že na tom silném větru musí být něco pod nulou. Při pojídání Votige uvažuji, jestli to raději nemám vzdát a přes Kozí hřbety se vrátit dolů do údolí, protože jinak už další šance nebude. Protože se ale znám, je mi jasné jak to dopadne. Když jsem občerstvený, opět vyrážím proti silnému větru a mířím od Kozích hřebů směrem na Sněžku. Periferně ještě zahlédnu, jak se za stěnou Luční boudy schovává onen cyklista.

Cesta ke Sněžce už je příjemnější, protože se nacházím pod Studniční horou, kde tolik nefouká. Protože se přibližuji k nejvýznamnějšímu bodu turistů, začíná se to tu celkem množit lidmi, kteří na mě koukají jak na zjevení. Po přeběhnutí několika dřevěných lávek, které vedou nad Úpským rašeliništěm, se dostávám přímo pod Sněžku do Obřího sedla. Ačkoli je zde opravdu hnusné počasí, je tu překvapivě mraky lidí. Protože jsem občerstvený z Luční boudy, nezastavuje se a okamžitě začínám vybíhat po kamenité cestě vzhůru. Po cestě potkávám mnoho lidí, kteří vypadají, že asi brzy vypustí duši. Když je tedy rychle předběhnu, mají docela nechápavé připomínky. Po 10 minutách těžkého stoupání se konečně dostávám na vrchol nejvyšší hory České republiky. V nohách mám už 20 km za 3 hodiny, takže se pomalu blížím k půlce. Nahoře dopíjím poslední zbytky iontového nápoje, takže si musím připravit nový. Schovám se tedy do pobočky České pošty, kde už se mačká neuvěřitelné množství lidí. Najdu si tu malé místečko, kde sním poslední Excelent Protein bar a začínám řešit co s pitím. Když si probírám, co mám ještě v běžeckém pásu, zjišťuji, že ho mám úplně promočený a na dně dokonce stojí voda. Díky tomu se mi už po cestě rozmočily některé vitaminové tablety a BCAA. Abych se zbytečně nezdržoval sháněním vody, kupuji si 3 půllitrové balené vody za 90 Kč. Do obou běžeckých lahví naleji trochu iontového sirupu a doplním po jednom balení vody. Poté do nich ještě nasypu po jednom balení hroznové cukru, trochu BCAA a jeden Gutar. Chuťově to bude určitě ďábelský mix. Poslední půllitr vody vypíjím na ex. Když vrátím potřebné věci do pásu, je téměř prázdný. Aspoň trochu klesla váha, kterou s sebou po zbytek cesty ponesu. Po čtvrt hodině strávené na poště, vycházím ven do nečasu, abych mohl pokračovat dále.

V tom přichází další šok, protože během odpočinku na poště jsem vychladnul a teď je mi na silném větru a dešti brutální zima. Nemám na výběr, a tak pomalu sbíhám po silnici okolo Sněžky dolů. Vítr fouká od Polska, takže mám během několika minut úplně promrzlou pravou stranu těla. Po cestě mě uklidňují pouze pohledy na některé lidi, kteří asi nemají moc zkušeností s horskou turistikou, protože se zde pohybují v teniskách, riflích a košilích. Od pohledu vypadají zmrzlí víc, než jsem já. Od Obřího sedla pod Sněžkou stoupám do mírného kopce. Konečně začínám zase cítit teplo. Ovšem ne na dlouho. Když se dostanu zpět na roviny kolem Luční boudy, opět vítr zesílí a já začínám promrzat. Když probíhám nad Polskými jezery Maly Staw a Wielki Staw, vítr se uklidňuje a déšť také začíná slábnout. U Slunečníku sice není jasno jako naposled, ale oproti situaci kolem Sněžky je to tu jako ráj. Než po červeně značené cestě seběhnu dolů ke Špindlerově boudě, jsem téměř suchý. V nohách mám přes 30 km za 4,5 hodiny, takže bych měl být za půlkou svého výběhu. Zatím se cítím velice dobře, takže se mi v hlavě začíná líhnout bláznivá myšlenka, že bych mohl těch plánovaných 50 km překonat. Rychle se ale uklidním, protože to by znamenalo, že jsem teprve v půlce.

Sním poslední Enduro snack, vyhodím odpadky do koše a vyrážím na velice známou část cesty k Vysokému Kolu. Když začnu stoupat k vyhořelé Petrově boudě, opět začíná pršet. A čím výše se dostávám, tím více sílí déšť i vítr. Při průběhu kolem Dívčích a Mužských kamenů je počasí podobné jako u Sněžky. Asi nejhorší situace je na kamenité cestě k Vysokému Kolu, kde je vítr asi nejsilnější, co jsem dnes zažil. V kombinaci se silným deštěm a teplotou kolem nuly vytváří nekonečné bičování celého těla. Občas v protisměru potkám pár turistů, kteří řeší problém, aby jim vítr neodfoukl vybavení, a mě si téměř nevšímají. Sněžné jámy vůbec neřeším a zastavuji se až u Polské stanice Wawel, kde si v závětří za velkými kameny udělám další občerstvovací zastávku. Nyní s necelými 40 km v nohách za 5,5 hodiny je mi celkem jasné, že šílená myšlenka dát 60 km, bude reálná.

Proběhnu kolem České budky kousek od pramene Labe, kde jsem měl prvně v plánu odbočit na 50 km. Jenže plány se změnily, a proto pokračuji až k Tvarožníku, za kterým odbočuji k Vosecké boudě. Před dalším pokračováním opět posvačím v závětří chaty. Po asfaltové silnici sbíhám dolů do údolí ke Krakonošově snídani. Protože už se blíží 50. kilometr, začínám plánovat, kudy poběžím, aby mě to vyšlo přesně 60 km. Nejkratší cestou přes Vrbatovu boudu by mě to nevyšlo, a proto pokračuji stoupáním kolem Lysé hory směrem k Dvoračkám. Protože cestička je velice úzká a prudká a stále silně prší, spíš než cestu připomíná potok. Více než kilometrové stoupání tedy regulérně běžím v 10 cm vody. Když si vezmu, jaké množství vody protéká na nejvyšších místech hor, ani nechci vidět, kolik vody musí téct dole v podhůří. U Dvoraček opět zastavuji a jím poslední Carbo snack. Odtud jsem měl v plánu běžet přímo na Horní Mísečky, ale protože začínám tušit, že to nevyjde, musím opět natahovat.

Vyrážím zpátky na hřebeny k Vrbatově boudě. Pravděpodobně se jedná o poslední velké stoupání, protože už se začínám přibližovat k cíli. Při stoupání déšť ustává, takže se po dlouhých zmrzlých hodinách opět zahřívám. Když oběhnu Kotel a dostanu se k Růženčině zahrádce, opět se do mě opře silný vítr a já začínám omrzat z druhé strany. Po hřebenu přeběhnu přes Harrachovy kameny až k Vrbatově boudě, od které začínám sbíhat dolů k Horním Mísečkám. Dole mám za sebou 53 km za 7,5 hodiny, takže opět musím natahovat, aby mi to na těch 60 km vyšlo. Stejně jako včera tedy zamířím k Medvědínu. Pomalu stoupám po silnici ke sjezdovkám. Od nich už vidím v údolí Špindlerův Mlýn, takže začínám mít pocit vítězství. Kousek pod Medvědínem se silnice stáčí zpět a začíná klesat do údolí. I když se jedná o poslední úsek cesty, paradoxně se mi běží čím dál hůře. Z klesání po silnici mě začínají bolet nohy a ještě k tomu, začínám cítit břicho. Teď rozhodně na záchod nepůjdu, a tak zatnu zuby a pomalu sbíhám níže. Když znova míjím sjezdovky, zbývá mi do cíle kolem jednoho kilometru. Přímá cesta k hotelu je ovšem kratší, takže ještě naposledy protahuji cestu a do cíle přibíhám po 8 hodinách a 19 minutách. Zpátky na hotelu si jen zacvičím, osprchuji se a vyrážím spojeně na poslední večeři.

Ačkoli počasí celý den stálo za houby, byl jsem velice rád, že jsem do toho šel. Běh v takových to podmínkách je velice náročný a jen tak dobrovolně už do něj nepůjdu. Na celé trase jsem měl tři krizová místa, kde jsem uvažoval, jestli to raději neotočit zpět dolů. Nakonec jsem to vydržel a vytvořil si nový osobní rekord - Běh 60 km. Celkově jsem tak za jedenáct dnů naběhal 315 km, což je o jeden den méně, ale o 30 km více než minulý rok. Když kondičku udržím do příštího roku a ještě trochu potrénuji, mohl bych se konečně zúčastnit nějakého horského závodu a poměřit tak síly s ostatními.