| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2013-08-02 - 2013-08-10
Cykloturistika po jihovýchodní Moravě
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš
Osmidenní cestování na kolech po jihovýchodní Moravě okolo státní hranice, kdy jsme navštívili Vranovskou přehradu, Pálavu, Bílé Karpaty i Beskydy a poslední den se zvládli vrátit od Ostravy až domů do Třebíče.
Štěpán a Švára cestu začali v Třebíči a jeli přes Vranovskou přehradu, Znojmo, Pálavu, Hodonín, Bílé Karpaty a Beskydy. Poslední osmý den vyrazili z Beskyd a během jediného dne dojeli až do Třebíče. Návrat jim zabral 13,5 hodiny, během kterých ujeli 300 km. Počasí jim vyšlo až moc dobře, protože celý týden patřil k nejteplejším, které zažili. Bylo neustále jasno a tropické teploty, kdy přes den jeli ve více než 40° a v noci, kdy spali, teplota neklesala pod 24°. Za celých 8 dní strávili v sedle kola 57 hodin, ujeli 830 km a zdolali převýšení 7,5 km. To vše s 15 kg bagáží na kole.
Článek
Den 1 - 2013-08-02 - Pátek
- Trasa: Třebíč - Bítov
- Vzdálenost: 55,5 km
- Čas na kole: 3:05 hod
- Výstup / Sestup: 622 m / 710 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 561 m / 368 m
- Začátek / Konec: 13:30 / 18:30
- Průměrná teplota: 34,3 °C
- Záznam ze sporttesteru
Dnes jsem skončil v práci noční a vracím se domů na kole. I když poměrně spěchám, zastavuji se ve městě a dokupuji poslední věci, které bychom mohli na cestě potřebovat. Z obvyklé hodinové zpáteční cesty se tedy stává cesta tříhodinová. Když v 10 dojedu domů, hned se dám do přípravy kola. Ze skříně vyndám nosič a po několika minutách dotahování ho mám přidělaný. Nahodím brašny a zkontroluji, že vše drží, jak má. Podle seznamu, který jsem si vytvořil během několika minulých jízd, dávám na jednu hromadu všechny potřebné věci. Před samotným balením si dám ještě oběd. Všechny věci rozdělím do tří brašen. Pro zajímavost je ještě zvážím. 15 kg - to bude pěkná zátěž. Na 13. hodinu jsem domluvený se Švárou, že přijede a vyrazíme. Skončím ještě vyhodit odpadky, zavřu okna i vodu, zamknu byt a jedu čekat před barák. Venku je nepříjemný pařák, takže se schovávám ve stínu. Po čtvrt hodině přijíždí Švára. Společně zkontrolujeme věci a kolem půl druhé konečně vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím.
Nejprve sjíždíme do města, kde Švára potřebuje něco vyřídit u našich známých. Poté ještě přejíždíme k obchodu, kde si Švára kupuje blatníky ke kolu. Když máme vše vyřešené, nabíráme směr k Vranovské přehradě. Než vyšlapeme kopec ven z Třebíče, jsem totálně propocený. Venku z Třebíče už to naštěstí jede rychleji, takže nás trochu ofoukává vítr. Nejedeme po hlavní silnici, ale snažíme kličkovat po vedlejších, abychom se vyhnuli páteční dopravě. Projedeme Slavicemi, Mikulovicemi a Horním Újezdem. Zde si na chvíli odpočneme a já si sundám tričko, abych se mohl opalovat celý. Kousek před Jaroměřicemi odbočíme zpět na jih a projedeme Šebkovicemi. Když vyšlapeme dlouhý kopec k lesu, opět si uděláme přestávku. Protože už nás pomalu trápí hlad, sníme první část zásob. Přes minulou noc jsem nechal v mrazáku dvoulitrovou láhev plnou iontového nápoje, ze kterého je teďka velký kus ledu. Ten se stává hlavním cíle Šváry, který se neustále snaží dostat kus ven. Kromě legrační podívaný máme na chvíli aspoň něco vychlazeného na cestu.
Po najezení mě Švára přemluví, že zkusíme odbočit do lesa a pokračovat po lesní asfaltce. Ta se neuvěřitelně dlouho klikatí lesem, až nás nakonec vyhodím přímo v Moravských Budějovicích. Ty rychle projedeme po okraji, a když mineme hlavní tah z Jihlavy, začneme se přibližovat k Novým Syrovicím. Hned na začátku opět zastavujeme a to u hřbitova ve stínu stromů, které před ním rostou. Sedneme si na lavičku a začneme si dělat srandu z toho, jak je dnes ukrutné teplo. Mezitím se Švára opět snaží vydolovat kus ledu z láhve. Když následně projíždíme vesnicí, zastavíme v hospodě, kde si každý dáme točenou zmrzlinu a limonádu. Na další cestě opustíme silnici a pokračujeme po lesní cestě přes přírodní rezervaci Habrová seč. Když opět vyjedeme na silnici, nejedeme přímo na Bítov, ale cestu si prodlužujeme po cykloturistické cestě kolem Stříbrného kopce. Když opět vyjede na křižovatce, potkáváme cyklistu, který také jede do Bítova, jen neví kudy. Přidává se tedy k nám a jedem společně. Dozvídáme se, že sem jede za přáteli, kteří sem přijeli už včera. Když se dostaneme těsně k Bítovu, opět se od nás odpojí a pokračuje dál k hradu Bítov. Já a Švára naopak projedeme kolem výstavy pískových soch, kolem rozhledny Rumburak a přes vyhlídku se dostáváme až do Bítova. Po silnici sjíždíme dolů k Vranovské přehradě, kde se na chvíli zastavíme na mostě, pod kterým právě proplouvá parník. Poté kolem vody pokračujeme až ke kempu Bítov.
Na pokladně nahlásíme, že jsme zde domluvení s jednou kámoškou, která zde pracuje jako plavčík a pokračujeme k bazénu. Protože je pátek večer, kemp je úplně přecpaný lidmi. Když si nás Aneta všimne, pouští nás dovnitř. Schováme si kola pod přístřešek a jdeme si za ní na chvíli popovídat. Protože jsme v údolí a slunce zde přestává svítit dříve, jdeme se ještě rychle vykoupat do bazénu. Asi proto, že jsme přehřátí, voda se nám zdá dost ledová. Když slunce zapadne, bazén se uzavře. Až se osušíme, pomůžeme ještě Anetě s úklidem lehátek. Já si mezitím nechávám v plavčíkárně dobíjet sporttester. Po úklidu si uvnitř necháváme všechny věci a společně jdeme do restaurace na večeři. Já si jako obvykle dávám smažený sýr a Švára zkusí Flamendr. Po večeři se přesouváme vedle do baru, kde strávíme několik hodin mluvením a popíjením koktejlů. Když se k nám připojí i přátelé Anety, kteří před tím byli na pokladně, já a Švára odcházíme. Za tmy si procházíme kemp, kus zátoky a přilehlá mola. Potom se vracíme zpět k bazénu. Aneta už je zpátky a tak se domlouváme, že přespíme uvnitř plavčíkárny na zemi. Nafoukneme si karimatky, vlezeme do spacáků a po 22. hodině ukončujeme první den.
Den 2 - 2013-08-03 - Sobota
- Trasa: Bítov - Vojenský pěchotní srub MJ-S 15 u Dyjákovic "Závora"
- Vzdálenost: 75,5 km
- Čas na kole: 4:35 hod
- Výstup / Sestup: 475 m / 637 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 475 m / 190 mm
- Začátek / Konec: 11:10 / 20:00
- Průměrná teplota: 37,1 °C
- Záznam ze sporttesteru
Tuto noc jsem se moc dobře nevyspal. Pravděpodobně za to mohla přehřátá místnost a skutečnost, že jsem delší dobu nespal ve spacáku na karimatce. Po osmé hodině už jsme vzhůru všichni, a tak vstáváme. Po sbalení věcí na spaní, jdeme na snídani. Švára se po cestě odpojuje a jde si koupit něco na jídlo do obchodu. Já pokračuje do stejné restaurace jako včera večer a dávám si smažená vajíčka. Než je dojím, dorazí i Švára se svým nákupem. Když jsme najezení vracíme se zpět k bazénu. Protože jsem párkrát používal foťák, dávám ho raději dobít. Moc dlouho u bazénu nepobydeme a opět jdeme pryč, tentokrát s Anetou na nákup. Když se opět vrátíme, je na bazénu její šéf, a proto musím se Švárou počkat venku, než odejde. Natáhneme se tedy u přehrady a čekáme. Protože se čekání začíná protahovat, jdeme si sednout na limonádu a mezitím přemýšlíme nad mapou, kudy dnes pojedeme. Když se po hodině vrátíme k bazénu, konečně můžeme jít dovnitř. Hned si sbalíme věci a připravíme kola na odjezd. Kvůli velkému teplu se jdeme naposledy ochladit do bazénu. Rozloučíme se s Anetou, necháme se vyfotit a po jedenácté hodině vyrážíme na cestu.
Po stejné silnici jako včera jedeme k mostu, po kterém se dostáváme na druhou stranu Vranovské přehrady. Kousek za ním odbočíme do lesa a začneme stoupat kolem zříceniny hradu Cornštejn. Po dlouhém stoupání následuje nádherné dlouhé klesání do Lančova, kde si oba zavzpomínáme na poslední školní výlet na základní škole. Z něj pokračujeme dále na východ a sjíždíme až do Vranova. Ovšem nejedeme až do centra, ale na první křižovatce odbočíme doleva a jedeme k hrázi Vranovské přehrady. Kvůli víkendu je všude mraky lidí, a tak se ani moc nezastavujeme, přejedeme hráz, projedeme kolem velké zavěšené lávky a pokračujeme po Mlynářské cestě kolem rekreačních chat v zátoce Švýcarské údolí. Zde končí rovina i krásná silnice a následuje velice prudké stoupání po rozbité cestě. Zhruba v polovině míjíme stavení, kde právě místní domorodec oplachuje něco vodou z hadice. Toho hned využívá Švára a poprosí ho o svlažení. Když vyjedeme z lesa ven, dostáváme se zpět na pěknou silnici. Po ní sjíždíme do obce Lesná, kde křižujeme hlavní silnici z Vranova do Znojma. Dále sjíždíme do Horního Břečkova, kde se na křižovatce na chvíli zastavíme a rozhodujeme se, jestli jet k hranicím směrem na Hardegg nebo kolem lesa směrem ke Znojmu. Kvůli nedostatku cyklostezek u Hardeggu se nakonec rozhodujeme jet dál kolem lesa do Lukova. Ovšem hned za vesnicí špatně odbočíme a po jiné cyklostezce se dostáváme do Bezkova a odtud do Citonic, kde se opět dostáváme na hlavní silnici. Jiná možnost než jet dále po ní není, a tak musíme chvíli trpět silný provoz. Když nás předjede traktor, hned se snažíme dostat se za něj, aby nás trochu popovezl. Bohužel hned na to, ale musíme odbočit ze silnice na cyklostezku, takže máme po srandě. Kdybychom tušili, jak moc bude tato cyklostezka rozbitá, raději bychom jeli dál po hlavní. Po pár kilometrech naštěstí sjíždíme do Znojma.
Protože už je dávno po poledni, začínáme hledat, kde bychom se najedli. Po chvíli cesty Znojmem vidíme ceduli s Lídlem, takže hned nabíráme jeho směr. Na střídačku si jdeme nakoupit nějaké zásoby. Protože v obchodě je asi o 15 stupňů méně, ani se nám nechce ven. Venku před obchodem potom něco pojíme a pokračujeme v cestě. Projíždíme přes centrum Znojma, přesně místy, kde jsme minulý rok v zimě zalézali do Znojemského podzemí. Když se dostaneme k řece Dyji, podjíždíme pod mostem, ze kterého má v plánu skákat jeden náš kámoš. Kousek odtud nás při jízdě opět pokropí vodou nějaký chlápek, která právě zalévá. Po pár set metrech přijíždíme ke splavu, kde se koupe několik lidí. Zastavujeme a jdeme se také na chvíli schladit. Při následném balení věcí si uvědomím, že mi něco chybí. Když jsme ráno odjížděli z Bítova, zapomněl jsem tam pantofle. Hned tedy volám Anetě, aby mně je někdy vzala domů. Teď už mi jen zbývá doufat, že je nebudu potřebovat.
Ze Znojma pokračujeme do Dobšic, kde zastavujeme u jednoho hostince. S vidinou oběda si sedáme ke stolu. Bohužel jsme hned informováni, že zde se nevaří. Když už jsme ale tu, tak si aspoň dáváme kofolu. Mezitím částečně dobíjím sporttester. Po občerstvení pokračujeme po cyklostezce kolem řeky. Nejprve jedeme po krásné asfaltce, což je paráda, ovšem kus za vesnicí se mění v klasickou rozbitou polní cestu. Než dojedeme po asi dvou kilometrech do Tasovic, jsme tak vyhopsaní, že raději dále pokračujeme po silnici do Hodonic. Kousek za Krhovicemi odbočujeme z hlavní silnice a míříme do Strachotic. Protože už je kolem čtvrté hodiny odpoledne a máme velký hlad, opět začínáme hledat, kde bychom se najedli. Z jednoho hostince nás odkážou na druhý, kde by se mělo vařit. A taky se vaří. Dokonce si můžeme vzít kola s sebou dovnitř, kde je krásný chládek a nemusíme se potit venku na zahrádce. Máme pro sebe celý herní salonek. Oba dva si k jídlu dáváme smažený sýr. Než se najíme, dobíjíme si zde všechny věci. Během naší přítomnosti hospodou několikrát projde nějaká holka, která podle vzrůstu už musí chodit do školy. Ovšem jediné, co má na sobě jsou kraťasy, takže to tvoří dost nepříjemný pohled. Před odchodem si ještě doplníme zásoby vody. Když vyjdeme před hospodu, z vedlejšího okna se ozve nějaké nadávání, po kterém z něj vylétne kočka. Asi nezvaný návštěvník.
Po šesté hodiny pokračujeme dále směrem k Jaroslavicím. Slunce už pomalu klesá stejně jako teplota, takže konečně začíná být příjemně. V obci Slup na chvíli zastavujeme u vodního mlýna. Při příjezdu do Jaroslavic, nacházejících se hned vedle hranic s Rakouskem, odbočujeme k Jaroslavickým rybníkům. Když projíždíme kolem Jaroslavického zámku, zajedeme se podívat až k němu nahoru. Už na první pohled je jasné, že se o něj nikdo nestará, protože zdi jsou oprýskané. Zde na chvíli necháváme kola a jdeme zámek obhlédnout. Nejprve se po dlouhých točitých schodech dostáváme k samotným základům a následně po cihlové zdi vylézáme až na velkou terasu v prvním patře. Uvnitř vidíme dobový nábytek, takže zámek až tak opuštěný nebude. Po slezení zámek objedeme a na druhé straně vyplašíme srnce. Poté sjíždíme k rybníkům, nad kterými právě probíhá nádherný západ slunce. My ale jedeme dále po silnici do Hrádku, ze kterého pokračujme po prašné cestě mezi poli do Dyjákovic. Zde potkáváme v protisměru také cykloturistu, od kterého se dozvídáme, že tímto stylem se cesta potáhne ještě několik desítek kilometrů. Za Dyjákovicemi kousek od hranic přijíždíme k velkému Vojenskému pěchotnímu srubu MJ-S 15 u Dyjákovic zvaném "Závora".
Při obhlídce bunkru, si všimneme, že v jednom příkopu je spadlý nějaký vrabec, který nemůže vyletět. Švára tedy za ním vleze a po pár minutách chytání ho vyhodí ven. Ovšem nyní musí vylézt i on, což je trochu problém, protože hloubka příkopu je přes 3 metry. Po dalším několikaminutovém hopsání, se ven ale vyškrábe. Mě to samozřejmě nedá a musím si to vyzkoušet také. Ovšem s mojí výškou mi vylezení nedělá problém. Protože už minula osmá hodina večer, rozhodneme se zde přespat. Nejprve vyjedeme na kolech nahoru na bunkr a poté se jdeme vykoupat do blízké řeky. Nejprve máme strach, aby byla dobře přístupná, ale když dojdeme k nádherně vyčištěnému břehu, kde na nás ještě čeká dřevěné molo, hned jsme ve vodě. Po chvíli plavání v protiproudu jdeme zpátky. Teď opět lituji toho, že jsem v Bítově zapomněl pantofle. Na hoře na bunkru rozhodíme po nahřáté věži přeprané věci a jdeme vařit. Uvaříme jednu polévku a guláš z konzervy, který s sebou už dva dny vezu. Protože zapadající slunce tvoří zajímavé scenérie, několik minut trávíme pouhým sezením na bunkru, pozorováním krajiny a focením. Když nás začnou otravovat komáři a mouchy, zaleháváme na okraji střechy bunkru.
Den 3 - 2013-08-04 - Neděle
- Trasa: Vojenský pěchotní srub MJ-S 15 u Dyjákovic "Závora" - Lednice
- Vzdálenost: 75 km
- Čas na kole: 4:20 hod
- Výstup / Sestup: 194 m / 220 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 236 m / 169 mm
- Začátek / Konec: 09:20 / 20:15
- Průměrná teplota: 32,8 °C
- Záznam ze sporttesteru
V noci už komáři neotravovali, takže se pohodlně spalo s otevřeným spacákem až do osmé hodiny, kdy na nás začalo svítit slunko z druhé strany. Opět tedy beru foťák a jdu fotit. Při následné snídani, dojídáme zbývající jídlo. Mezitím se obloha začíná plnit mraky a sílí vítr. Když kolem deváté hodiny dobalíme věci, jdeme se opět vykoupat. Překvapivě je od včerejška znatelně méně vody. Ovšem protože je světlo, je vidět, že voda je nádherně čistá a průhledná. Po osvěžující koupeli sedáme na kola a vyrážíme na další cestu.
Pokračujeme směrem k hranicím. Ovšem po pár stech metrech silnice končí někde v poli. Otáčíme se tedy a jedeme zpět k Dyjákovicím. Kousek před nimi odbočíme a po rovinaté cyklostezce jedeme až do Hevlína. Zde zastavujeme a jdeme na střídačku na nákupy. Jsou tu od sebe dva obchody, tak vyzkoušíme oba. Bohužel ani v jednom neměli mé oblíbené rohlíky. Po menším kempinku pod stromy pokračujeme dále. Na návsi se ještě na okamžik zastavíme, aby se Švára mohl schladit vodou z kašny. Kousek za vesnicí se přiblížíme k obřímu zavlažovači polí, který právě zalévá pole s kukuřicí. Zastavujeme u něj a jdeme si na chvíli stoupnout pod proud vody. Když jsme úplně promočení, sedneme na kolo a jedeme dál. V tomto vedru budeme stejně do několika minut opět suší. Asi na 15. kilometru si všimnu, že mám nějak měkké zadní kolo. Zastavíme a kolo dofouknu. Další úsek cesty je pro kolo jak dělaný, protože jedeme několik kilometrů nejen po rovině, ale i úplně rovně. V dálce před námi už začínají být Pálavské vrchy. Když dojedeme k železničnímu přejezdu, uděláme si kratší přestávku na odpočívadle, kde stojí tři velcí dřevění čápi. Před odjezdem dofouknu zadní kolo. Po necelém půl kilometru opět zastavujeme, protože přejíždíme po mostě přes řeku Dyji, ve které se koupe pár lidí. Sjedeme dolů ke splavu a jdeme se vykoupat. Ti co se tam byli před námi, byli také cykloturisté, kteří mezitím sedli na kola s bagáží a odjeli. Po osvěžení pokračujeme v rovinaté jízdě až k hranicím u Nového Přerova. Ten projedeme a zastavujeme až v Novosedlech u jedné restaurace.
Je právě poledne, takže ideální čas na oběd. Sedneme si do stínu pod přístřešek a objednáme si jídlo. Já si dávám kuřecí steak a Švára svíčkovou. Než nám jídlo donesou, porozhlédnu se kolem a dám nabíjet elektro. Po obědě se vrhám na sepisování všech událostí do tohoto okamžiku. Dvouhodinové posezení ukončuji pořádným pohárem. Ve 14 hodiny si sbalíme věci a pokračujeme v pekelné jízdě. Když vyjedeme z obce Novosedly ven, už mám opět měkké zadní kolo. Zastavujeme a já ho dofouknu. Stačili pouhé dvě minuty na přímém slunci a teče ze mě pot. Následuje úžasná cesta mezi poli plné balíků slámy dolů k Novým Mlýnům. Pálavské vrchy máme přímo naproti sobě téměř na dosah ruky. Náš plán byl jet po jižním břehu, jenomže po průjezdu Brodem nad Dyjí špatně odbočíme, a tak se po mostě dostáváme přes řeku Dyji na břeh severní k obci Pasohlávky. V jednom přístřešku zastavujeme a důkladně prozkoumáváme mapu. Já opět pumpuji kolo kolo. Když máme jasno kudy kam, pokračujme po cyklostezce v přímé blízkosti Mušovské nádrže. Když se dostaneme trochu mimo civilizaci, zastavujeme a jdeme se vykoupat. Nápad nic moc, protože vstup do vody je po kluzkých kamenech a voda je nepříjemně teplá. Po chvíli jízdy přijíždíme k bráně kempu. Protože tu jiná cestu není, musíme dovnitř. Při vstupu dostáváme kartičku a pokyny, že kempem můžeme bezplatně projet, ale musíme to stihnout do 15 minut. Protože tu stejně nemám v plánu zůstávat, pomalu jedeme na druhou stranu a přitom se díváme, co všechnu tu mají. Asi jako nejzajímavější se jeví jízda na lyžích pomocí lanového systému. Na jednom parkovišti projíždíme kolem sportovního Lamborghini, u kterého se právě fotí několik slečen. Docela by mě zajímalo, jestli by se nějaká nechala vyfotit s našimi koly. Při výjezdu z kempu si nemůžeme nevšimnout obřího komplexu stojícího hned vedle. Hned na to zjišťujeme, že se jedná o aquapark Aqualand Moravia, který byl otevřený teprve před 4 dny. Také ale podle toho vypadá. Všude mraky lidí a auta nemají kde parkovat. Když prokličkujeme mezi auty ven na hlavní křižovatku, prosviští kolem nás Lamborghini, které stálo v kempu. Hned si ho ale staví policisté, kteří zde dělají kontroly. Prvně jsme si mysleli, že ho budou kontrolovat popřípadě pokutovat, ale ono ne. Páni policisté se pouze nechali s Lamborghini vyfotit a potom mu ještě zastavili už tak přeplněný provoz, aby mohlo bezpečně vyjet z parkoviště.
Podél Věstonické nádrže pokračujeme po asfaltové cyklostezce dál. Po pár kilometrech přijíždíme k mostu, pod kterým teče řeka Jihlava, která nám protéká i Třebíčí. Přejedeme most a za chvíli další, pod kterým pro změnu teče Svratka. Nyní už nejedeme po silnici, a tak si musíme dávat pozor, abychom nenajeli do nějaké díry. Po chvíli hopsání se opět dostáváme ke břehu Věstonické nádrže. Po pár zatáčkách přijíždíme k odpočívadlu, na jehož úrovni stojí ve vodě asi 50 m od břehu velký suchý strom. Zastavujeme a Švára plave strom prozkoumat. Podle jeho slovních výlevů nebude dno asi moc příjemné. Když se vrátí zpátky, opět dofoukám kolo a pokračujeme v jízdě. Půl hodina strávená na břehu při focení mě tak neuvěřitelně přehřála, že pociťuji velký pokles energie. U Strachotína přejíždíme po hrázi oddělující Věstonickou nádrž a Strachotínský rybník. Na jejím konci najedeme na hlavní silnici a míříme do Dolních Věstonic, ležících přímo pod Pálavskými vrchy. Po obou stranách silnice se nachází přehrada. Po levé straně je nádrž Novomlýnská a na pravé straně Věstonická. Když dojedeme na křižovatku v Dolních Věstonicích, ihned zajíždíme do místního hostince. Protože jsem z předchozí jízdy strašně vysušený, vypiji na ex dvě půllitrové limonády. Když chutě nepřestávají, sním na posezení i balíček chipsů a lentilky. Na WC si doplníme láhve a pokračujme v jízdě. Hned na konci Dolních Věstonic na nás čeká největší kopec dne měřící asi 10 m. Když ho zdoláme, máme za sebou stejné převýšení jako za celý den. Po silnici kolem Novomlýnské nádrže jedem až do Pavlova, odkud pokračujeme do Milovic. Pálavské vrchy se pro změnu už vzdalují. V obci Bulhary sjedeme ze silnice a pokračujeme podél řeky Dyje, která jako jediná ze třech řek vytéká z vodní nádrže Nové Mlýny. Po chvíli jízdy nás napadne, že bychom se v řece mohli vykoupat. Jako ideální místo se nám jeví odtok Zámecké Dyje oddělený stavidlem, u kterého roste strom s houpačkou do vody. Když ale zastavíme, začneme cítit odporný zápach. Po sejití k vodě najdeme jeho zdroj. U stavidla je velké množství uhynulých ryb, které už jsou ve stádiu rozkladu a požírány neuvěřitelným množstvím červů. Když vše dokumentuji, jen si říkám, že je škoda, že se na video nedají zaznamenat i pachy. Koupání tedy rychle zavrhujeme a upalujeme od tohoto smradlavého místa pryč. Když se po cestě ohlédneme zpět, je vidět, že se nad Pálavskými vrchy nějak podezřele stahují mračna. Zastavím a kouknu na radar, na kterém je dobře vidět, že k nám od západu míří bouřka. Hned na to se cyklostezka odpojuje od řeky a míří do lesa. Po pár kilometrech jízdy tmavým lesem pozoruji, že mě opět měkne zadní kolo. Než to stačím říct Švárovi, jsem na ráfku. Tohle už nemá smysl foukat, a tak pokračuji pešky. Naštěstí asi po 300 m docházíme na parkoviště v Lednici. Kolo opřu o nejbližší strom a pustím se opravy.
Sundám zadní kolo, svléknu plášť a vyndám duši. Abych našel díru, duši nafouknu a ponořím do vedle nás protékající řeky Zámecká Dyje. Během chvilky odhalím dírku. Když se vrátím, Švára se mě zeptá, jestli tam byla jen jedna. Hned se otáčím a vracím se k vodě. Po další zkoumání skutečně objevuji i druhou daleko menší dírku. Předpokládám tedy, že malá dírka byla způsobena přejetím bodláků u Vojenského pěchotního srubu MJ-S 15 u Dyjákovic "Závora" a vzduch skrz ni unikal pomalu celý den. A ta větší díra vznikla asi až v tomto lese. Mezitím co já lepím duši, Švára čistí plášť. Když jsou díry zalepeny, vše zase dáme dohromady. Během hodinové opravy kola, jsem se natolik zpotil a umazal, že se jdu vykoupat do Zámecké Dyje. Podle porostu kolem, jsem asi první, kdo zde do vody leze. I když je dno blátivé, jsem rád, že jsem ze sebe vše umyl. Až doma jsem z mapy vyčetl, že proti proudu se kromě těch leklých ryb nacházelo i pohanské pohřebiště. Takže vlastně ani netuším, jestli jsem se nekoupal, ještě v něčem horším, než je obyčejný pot. V době, kdy ráchám ve vodě, je Švára už dost nervózní a nepříjemný, protože je nad lesem vidět první černý mrak. Po sedmé hodině, když už se znatelně zhoršilo počasí, vyrážíme hledat, kde dnes přespíme a hlavně přečkáme blížící se bouřku.
Při odjezdu z parkoviště ještě Švára skáče do restaurace naplnit všechny láhve vodou. Když hned vedle zahlédneme mapu, jdeme se podívat, kde by bylo nejlepší hledat místo k přespání. Oba se shodneme, že to zkusíme u Lednických rybníků. Následně projíždíme kolem Zámku Lednice a míříme k železnici. Zde se trochu zamotáme a pár minut nám trvá, než najdeme požadovanou cyklotrasu. Po poli sjíždíme k Lednickým rybníkům, jež jsou od sebe oddělené dvěma hrázemi. Po jedné vede silnice a po té druhé, kde jsme my, železnice a zároveň tu stojí i vlaková stanice Lednice rybníky. Když přejedeme po hrázi mezi Prostředním rybníkem a Mlýnským rybníkem, tak na druhé straně, odbočíme po lesní cestě do lesa, až přijedeme ke statku s prázdnými ohradami. Zde zpomalíme a začneme hledat, kde bychom postavili stan. U jednoho domu se snažíme zeptat, jestli se tu dá spát, ale nic se nedovíme. Zkoušíme se ještě dostat ke statku Tři Grácie, abychom se zeptali i tam, ale opět bez úspěchu. Vracíme se tedy k opuštěnému statku, okolo kterého právě projíždí místní domorodec na kole. Bohužel ani od něj se moc informací nedozvíme. Protože silný vítr značí, že bouřka už je za rohem, stavíme stan hned vedle ohrady. Kola schováme pod vedle stojící strom a zakrýváme je plachtou. Když zalezeme do stanu, začne silně pršet. Protože jsme hladoví, vaříme si večeři v předsíni stanu. Mezitím do nás z druhé stran pere silný vítr s deštěm. Když se najíme, připravíme si spaní a po desáté hodině uleháme. Touto dobou už je znát, že bouřky pomalu odcházejí. Doufáme, že ráno už bude klid.
Den 4 - 2013-08-05 - Pondělí
- Trasa: Lednice - Radějov
- Vzdálenost: 91,5 km
- Čas na kole: 5:30 hod
- Výstup / Sestup: 185 m / 144 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 238 m / 160 mm
- Začátek / Konec: 09:05 / 19:35
- Průměrná teplota: 29,3 °C
- Záznam ze sporttesteru
Noc je příjemně chladná, proto se spí dobře. Vzbudí nás až po sedmé hodině ráno řehtání koně, kterého majitel pozemků vypustil do ohrady vedle nás. Protože nemá smysl dále ležet, dáváme se do balení. Prvně si všechny věci vyházíme ven na plachtu a poté Švára začne uklízet stan a já vařit. Po najezení sklidíme věci a připravíme kola. Když začnu na své kolo připevňovat brašny, všimnu si, že mám nějak podezřele měkké tentokrát přední kolo. Není to nijak zlé, a tak ho pouze dofouknu. Když po 9. hodině odjíždíme, je všude mokro a přes hustou mlhu není vidět ani náznak slunce. Výhodu to má, že aspoň dnešní den chvíli pojedeme v chládku. Vyrážíme směrem přes hráz Lednických rybníků zpátky do Lednice.
Když jsme v Lednici, zamíříme k zámku. Chladného počasí jsme si moc neužili, protože mlha ustoupila a začíná být opět pařák. Nejprve si projedeme zámeckou zahradu, poté park a nakonec i celý zámecký rybník. Když se po okružní jízdě vrátíme zpět k zámku, zjišťujeme podle cedulí, že se tu vlastně na kole jezdit nesmí. To už nám je jedno, protože míříme na Janův Hrad. Ten, ačkoli je rozbořený, vypadá velice udržovaně. Po jeho obhlédnutí opět sedáme na kola a pokračujeme po hranici Lednicko-valtického areálu po silnici lesem směrem do Břeclavi. Pro mě je to velice dlouhá a nudná cesta tmavým lesem, při kterém musím ještě v jednom místě zastavit, spravit přehazovačku a pak následně ujíždět hejnu komárů. V Břeclavi zastavujeme u supermarketu Billa a já si jdu nakoupit. Když potom nakupuje Švára, zápasím venku s melounem. Také jsem si koupil nějaké jahodové kuličky od JoJo, ale u nich byl otevřený sáček, takže se mi všechny vysypaly na chodník a Švára se mi potom smál. Co nesníme, sbalíme do kabel a pokračujeme.
Je vidět, že jsme v cyklistickém regionu, protože celou Břeclaví přímo vedle hlavní silnice vede cyklistický pruh. Po něm projíždíme městem až do jeho jihozápadní části, kde opět odbočíme na cyklostezku mířící k hranicím. Okolo hranic projíždíme dlouhým úsekem, který je z obou dvou stran obehnán plotem a uzavřen bránou. Potkat zde třeba divočáka by asi nebyla žádná legrace. Když se opět vzdálíme od hranice, přijedeme k zámku Pohansko. Ze zvědavosti ho objedeme, ale protože tu nevidíme nic zajímavého, pokračujeme po silnici lesem až do Lanžhotu. Protože už je po jedné hodině a podle mapy už žádná obec v nejbližší době nebude, hledáme, kde bychom se najedli. Mám chuť na pizzu, a tak zastavujeme u pizzerie přímo na návsi u hlavní silnice. Můj výběr jídla je jasný a Švára si dává žebírko. Jako obvykle mezitím dobíjím veškerou elektroniku. Když jsme po obědě, vezmu si poznámky a vše opět sepíši. Než kolem třetí hodiny vyrazíme na cestu, sním zmrzlinový pohár. V těsné blízkosti dálnice D2 sjíždíme až k hraničnímu přechodu Lanžhot / Brodské, který se nachází na mostě přes řeku Moravu. Prvotní plán bylo jen po českém břehu řeky Moravy až do Hodonína, ale jakmile uvidíme nádhernou slovenskou cyklostezku, plán měníme. Před vjezdem stojí dopravní značka zakazující vjezd aut a motorek. Než se rozjedeme, projede kolem značky auto následované motorkou. Koukáme, že zde se předpisy dodržují ukázkově. Po necelém kilometru přijíždíme ke splavu, kde se kromě rybářů koupe několik lidí. Protože jsme opět docela pečení, slézáme z kola a jdeme také vody. Po vzoru ostatních dojdeme až na splav, kde různě prolézáme mezi kameny a užíváme si různé malé vodopády. Koupání se trochu protáhle, takže od splavu odjíždíme až po téměř hodině.
Následující úsek cesty proti proudu řeky Moravy je úžasný, ale naprosto monotónní. Po asfaltové silnici ujedeme následujících 22 km přesně za hodinu. Jak se klikatí koryto řeky, tak se klikatí i obě cesty po březích řeky. Překvapivě je tu dost liduprázdnu, protože kromě pár lidí u několika dalších splavů nikoho téměř nepotkáme. Jediné zajímavé věci, které po cestě míjíme, jsou obří plynovod klenoucí se vysoko nad řekou, několik těžebních ropných věží a blázen na motorce, které zkouší, kolik z ní vytáhne. Když přesně v pět hodin odpoledne přejedeme přes most zpět do České republiky k Hodonínu, jsme rádi, že se můžeme po hodině jízdy na přímém slunci na chvíli zastavit. Ve stínů stromů něco pojíme a podíváme se do mapy kudy dál. I když bych rád pokračoval po slovenské straně, Švára je proti. Má strach, že by nás cesta dovedla moc na Slovensko, protože po pár kilometrech se od řeky odpojuje. Pokračujeme tedy po straně České. První kilometr je strašný, protože vede po rozbité zpevněné cestě. Až když se dostaneme k Hodonínské loděnici, opět najíždíme na asfaltovou cestu. Prvně jsme si mysleli, že vede stále kolem řeky, takže jsme docela překvapení, když nás začne táhnout do lesa. Ze začátku se to zdá jako výhoda, protože na nás nesvítí, ovšem s přibývajícím stínem přibývá i komárů. A protože noční bouřka zde byla asi pěkně silná, čeká nás přes cestu několik spadlých stromů. Přeskakování kmenů nám nijak nepomůže, a tak během chvíle za sebou máme mračna komárů. Když přejíždíme přes dlouhý několikatrubkový plynovod, míjíme informační tabuli popisující Hodonín a přírodu v okolí. Opravdu lepší místo na seznámení s přírodou než u plynovodu zvolit nemohli. Největší překvapení nás ale čeká na konci cesty, kde potkáváme chlápka, který před námi zamyká bránu se slovy, že tato cesta stejně nikam nevede. Naštěstí nám ukazuje skrytou odbočku do lesa, která nás má vyvést ven. Jedná se o zkratku za všechny prachy, protože na úzké a hrbolaté pěšině máme co dělat, abychom nespadli do močálu, kolem kterého vede v těsné blízkosti. Když se konečně vymotáme z lesů, octneme se v zahrádkářské kolonii. Přestože cyklostezka vede dále mezi poli, po předchozí zkušenosti raději míříme k normální silnici, po které jedem až Rohatce. Předchozí cesta nás celkem vyčerpala, a tak zastavujeme u místní hospody a jdeme si dát limonádu. Máme něco po šesté hodině večer, a tak plánujeme, kde to dnes ukončíme. Protože už se nachází relativně kousek od Radějova, kde mají letní sídlo rodiče naše společného spolužáka Davida Prečana, domlouváme se, že tam zkusíme dojet a dál se rozhodneme, podle toho, jestli tam budou nebo ne.
Po osvěžení limonádou pokračujeme Rohatcem dále po silnici, až se dostaneme na hlavní silnici, po které sjedeme do Sudoměřic. Několikakilometrový úsek máme projetý během pár minut, protože celou dobu jedeme mírně z kopce. Díky pozdním hodinám už není slunce tak silné, takže se nám jede výborně. Těsně před Sudoměřicemi odbočíme na cyklostezku a celé Sudoměřice objedeme dokola. Následně kolem železnice projedeme Petrov a dostaneme se až do Strážnice, kde odbočíme na Radějov. Celou cestu přemýšlím nad tím, jaká by to byla pohoda, kdyby byli doma a my tak měli jeden večer klid od většiny otravných věcí při klasickém spaní v přírodě. Poslední úsek opět sjíždíme z mírného kopce až do našeho cíle. Před kostelem přejedeme potok Radějovka a po pár desítkách metrů zastavujeme před domem Prečanů. Podle otevřeného okna je nám jasné, že se na nás štěstí usmálo. Chvíli po zazvonění nám přijde otevřít překvapený pan Prečan. Pozve nás dovnitř, kde se nachází i paní Prečanová. V průběhu vybalování věcí jim popisujeme naši cestu z Třebíče sem a plány dojet až do Beskyd. Po chvíli vynesou ven stůl a dají nám teplou večeři, za což jsme velice rádi. Potom se jdeme postupně umýt do koupelny a zároveň si přepereme všechno použité oblečení, které následně pověsíme venku. Protože z předchozí propršené noci máme mokrý stan, postavíme ho na zahradě, aby přes noc oschnul. Poté ještě asi hodinu sedíme venku a povídáme si o různých věcech, především o jejich synovi a našem spolužákovi Davidovi, kterého jsme poslední roky neviděli, protože žil v Kanadě a vrátil se teprve na začátku prázdnin. Když kolem půl desáté, začneme být unaveni, roztáhneme si venku na trávě spacáky na karimatky a jdeme si lehnout. Chvíli si se Švárou ještě povídám, ale pak si vezmu sluchátka, pustím si hudbu a téměř hodinu pozoruji noční oblohu plnou hvězd. Když se mě kolem půl jedenácté začnou zavírat oči, sundám sluchátka a usínám.
Den 5 - 2013-08-06 - Úterý
- Trasa: Radějov - Přehrada Lubná
- Vzdálenost: 64 km
- Čas na kole: 5:15 hod
- Výstup / Sestup: 1297 m / 1204 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 977 m / 239 mm
- Začátek / Konec: 10:15 / 20:00
- Průměrná teplota: 31,2 °C
- Záznam ze sporttesteru
Matně si vzpomínám, že v průběhu noci nás několikrát přišli zkontrolovat Prečanovi, jestli jsme náhodou nezmrzli. Z poklidného spánku mě před 6 hodinnou ráno probouzí zpívající ptáci a traktory jezdící někde poblíž. Protože je ale dost brzy, zůstávám ležet a společně vstáváme až o půl osmé. Ke snídani nám Prečanovi přichystají čerstvé rohlíky s máslem a oblohou. To je výborná změna oproti každodennímu chroustání zmačkaného pečiva. A protože jsme opravdu hladoví, připravenou snídani musíme ještě obohatit i o naše zásoby. Hned od rána opět dobíjím veškerou elektroniku, abych měl při odjezdu vše jako nové. Po snídani sbalíme usušený stan, oschlé oblečení, spaní a všechny vytažené věci. Při posledním odpočinku před odjezdem za mnou přijde pan Prečan, jestli bych mu nepomohl spravit PC, který prý přestal fungovat od poslední návštěvy jedněch dětí. Vůbec netuším co s tím je, ale stylem pokus omyl nastavím něco v BIOSu a PC opět funguje. Protože venku už je opět pařák, před odjezdem se navzájem pokropíme studenou vodou z hadice. Po desáté hodině se rozloučíme s hostiteli, sedáme na kola a vyrážíme k Bílým Karpatům.
Naše cesta vede po silnici celým Radějovem a postupně stoupá lesem až k umělé vodní nádrž Lučina, kde vzpomínám na časy z mládí, kdy jsme se sem jezdili s Davidem koupat. Pokračujeme okolo Lučiny dále do lesa, kde kolem rekreačních chat stoupáme lesem. Když po pár kilometrech vyjedeme z lesa, ocitneme se pod vrcholem Výzkum, odkud je nádherný rozhled téměř všemi směry. Asi nejzajímavější je pohled na východ, kde se na velkém kopci tyčí vysoký vysílač. Po předchozím stoupání nemáme ani trochu v úmyslu zbytečně jet na nějaký kopec. Na rozcestí potkáváme nějaké turisty, kteří prý ráno také vyrazili z Radějova, ale šli po turistické cestě přes Bílou studnu. I když mají mapu, neví, kde jsou. My zase víme, kde jsme, ale nevíme, kam máme jet dál. Dáme tedy hlavy dohromady a oba problémy vyřešíme. Následně sjíždíme z dlouhého a prudkého kopce dolů do Malé Vrbky a potom do Hrubé Vrbky. Zde máme na výběr jet směrem do vnitrozemí nebo k hranicím. Protože téměř celou cestu kopírujeme hranici, pokračujeme v tom i nadále. Projedeme Kuželov, ze kterého začneme stoupat dlouhým kopcem vzhůru. Protože je skoro poledne, obloha je jasná a vítr je blokovaný kopcem, je to opravdu pekelné stoupání. Než vyjedeme nahoru, jsem totálně propocený. V sedle kopce se nachází větrný mlýn Kuželovský větrák, kde zastavujeme, abychom si odpočali. Větrník je historická památka, a proto se tu nachází na prohlídce velké množství turistů. My se posadíme kousek nad něj a užíváme si nádherný výhled směrem, odkud jsme přijeli. Když si odpočine, pokračujeme dále. Na druhé straně kopce pro změnu sjíždíme dolů. Jenomže jedeme proti větru, takže stejně musíme šlapat a ze sjezdu nic nemáme. Na další křižovatce odbočíme od hranic a míříme k obci Javorník. Máme možnost odbočit na cyklostezku vedoucí přes hřebeny okolních kopců, ale ani jeden z nás na to nemá pomyšlení. Přímo před Javorníkem stojí dřevěná rozhledna Drahy. Zastavujeme u ní a jdeme se nahoru podívat. Oba dva se shodneme, že je to zbytečná stavba, protože rozhled z ní je stejný jako z pole, na kterém je postavená. Naše další cesta pokračuje přes Javorník směrem na Vápenky. Silnice, po které jedeme, by se mohla jmenovat mlýnská, protože podél cesty průběžně míjíme Kománkův Mlýn, Petruchův Mlýn, Suchovské Mlýny, Zámečnické Mlýny, Hryzlácké Mlýny, Čerešnické Mlýny, Fojtické Mlýny a Podširocké Mlýny. Končíme až v obci Vápenky, kde je konečná, protože tu končí silnice a další cesta vede jen po zpevněných cestách. Jsme hladoví jako vlci, a tak zastavujeme u první restaurace, kterou zde potkáme. Kola opřeme o přístřešek a jdeme dovnitř, protože je tam chladněji. Když si začneme vybírat z jídelního lístku, mile nás překvapí velice nízké ceny. Já si objednávám kuřecí steak a Švára bramborák s masem. Než nám jídlo donesou, vrátím se ke kolům pro elektroniku, kterou dám nabíjet. Po obědě dáme ještě něco na zub a já sepíši poznámky z naší cesty. Když poté začneme plánovat, kam pojdeme dál, všimneme si, že jsme asi pět kilometrů od Velké Javořiny (970), což je nejvyššího hora Bílých Karpat, kde se právě nacházíme. I když jsme si říkali, že se na žádný kopec nepoženeme, měníme názor a další cíl máme jasný. Pořádně doplníme zásoby vody, která bude při náročném výjezdu potřeba, a vyrážíme.
Po výjezdu z Vápenek přijíždíme na křižovatku, kde je na jedné cestě na zemi křížek a druhé šipka. Zcela logicky pokračujeme po šipce a začínáme pomalu stoupat kolem potoka lesem vzhůru. Čím dál se dostáváme, tím je cesta rozbitější a prudší. Když máme za sebou asi 3,5 km, cesta se najednou rozdvojuje. Protože nevíme, kudy dál, zastavujeme a já se dívám do mobilu na mapu. To co zjistím, mi radost neudělá. Podle GPS jsme totiž hned při výjezdu z Vápenek zvolili špatnou odbočkou a celou dobu tak jedeme po jiné cestě. Ta správná je asi o kilometr jinde a hlavně na druhé straně údolí. Takže označení na zemi, se asi týkalo něčeho jiného. Protože už jsem celkem vysoko, nemáme v plánu sjíždět zpět dolů, a proto pokračujeme po neznačené cestě dále vzhůru lesem. Po nějaké době se cesta začne ztrácet, až je z ní jen zarostlá kamenitá neudržovaná stezka prudce stoupající vzhůru. V některých místech je tak prudká, že kola musíme tlačit a i tak máme co dělat, abychom to zvládli. K tomu se ještě přidá bahno a otravní komáři, takže začínám celkem zuřit. Když se dostaneme asi 200 metrů pod křižovatku hlavních cest, kam se potřebujeme dostat je stráň tak prudká, že musíme postupně oba naráz tlačit jedno kolo. Protože víme, že to až nahoru tímto způsobem nezvládneme, sedáme na kola a pomalu po vrstevnici sjíždíme dolů, abychom se níže napojili na původní cestu. Ještě několikrát musíme slézt a kola tlačit, takže se náš výstup poměrně protahuje. Když jsme na plánované cestě, konečně můžeme pokračovat dle plánu. Zde už se nám šlape daleko lépe, protože cesta je proježděná a tudíž zpevněná. Jediné, co zůstalo stejné jako v lese, jsou dotěrné mouchy, kterým se tam maximálně můžeme snažit ujet. Po několika minutách přijíždíme na křižovatku pod Velkou Javořinou, kde míjíme pár lidí. Nyní náš čeká závěrečný úsek vedoucí částečně po Slovenské straně. Za stálého stoupání vyjedeme po velkém oblouku až nad les, odkud jsme jen pár set metrů od vrcholu Velké Javořiny (970). Vyhlídka je sice značená hned na začátku, ale mi pokračujeme až k velkému vysílači. Projedeme zákazem, objedeme vysílač, až se dostaneme k samotnému vrcholu. Pár set metrů od nás se nachází vrchol dalšího kopce Jelenec (925), na jehož vrcholu stojí bývalá vojenská 20 metrů vysoká rozhledna, ze které je výborný rozhled všemi směry. Bohužel tyto informace zjistím až po návratu domů, kdy sepisuji tyto řádky. Protože nyní o tom nemáme ani páru, pořídíme zde pouze několik fotek a vracíme se kousek zpátky k vyhlídce, kde si dáme krátkou přestávku. Kolo si opřu o velký kámen, vytáhnu zásoby, posadím se na kámen a při jídle se kochám krásným výhledem. Jediné co trochu kazí dojem, jsou traktory, které tu všude kolem sbírají balíky slámy. Když jsme najezení, projede kolem nás velká skupina cyklistů. Zamícháme se mezi poslední členy a začneme sjíždět zpět dolů do údolí. Za velkým obloukem na křižovatce, kde jsme při výjezdu odbočili sem nahoru, všichni zastavují, ale my pokračujeme ve sjezdu dále. Podle mapy se mělo jednat o silnici, ale ve skutečnosti je to rozbitá cesta plná kamenů, takže musíme neustále brzdit a dávat pozor, abychom si nezničili kola. Asi v polovině sjezdu projíždíme kolem Kamenné boudy, kde bychom jinak vyjeli od Vápenek, kdybychom nejeli na Vysokou Javořinu. Na konci druhé poloviny sjezdu, vjíždíme na hlavní silnici. Protože vůbec netušíme, kde jsme a kam chceme jet, zastavujeme a snažíme se to najít v mobilu. Signál je dost špatný, takže tu trávíme několik minut.
Protože do vnitrozemí se nám nechce, odbočujeme doprava a po silnici sjíždíme z dlouhého kopce kolem rozhledny Obecnice až dolů do obce Strání. Zde po složitějším hledání najdeme bankomat, který je bohužel mimo provoz. Dáme si tedy aspoň zmrzlinu s Kofolou a začneme se vracet zpátky. Téměř na konci obce, odbočíme doprava a pomalu stoupáme vzhůru. V dálce za námi je stále vidět vysílač na vrcholu Velké Javořiny. Zastavíme až na křižovatce kousek od rozhledny U Křížku. Zde máme další dilema, jestli jet doprava do obce Březová nebo doleva do obce Suchá Loz. Protože chceme jet co nejblíže k hranicím, rádi bychom jeli do Březové. Jenomže podle mapy není tímto směrem žádný rybník nebo nádrž, kde bychom se mohli před spaním umýt, takže přemluvím Šváru, abychom jeli na druhou stranu, kde se po pár kilometrech nachází malá přehrada Lubná. Během našeho plánování vedle nás stojí náklaďák, jehož řidič se právě dívá na Ordinaci v růžové zahradě nebo podobný skvost. Po několika minutách poslouchání jsme rádi, že opět jedeme pryč. Za nádherného západu slunce sjíždíme po silnici dolů do údolí. Po pár kilometrech odbočíme na polní cestu a sjíždíme k nádrži. Kousek od silnice objíždíme rekreační středisko, které ovšem vypadá, že už je nějaký ten rok opuštěné. Nakonec se kolem osmé hodiny večer dostáváme až k nádrži. Nejsme tu sami, protože na druhém břehu má akci nějaká skupinka mladíků. Obejdeme nádrž a opět před sebou máme další rozhodování a to jestli přespat zde nebo se vrátit k opuštěnému areálu. Kola prozatím schováme za křoví a jdeme omrknout areál. V zadní bráně je díra, takže dostat se dovnitř není problém. Po obejití většiny míst usoudíme, že bude asi lepší přespat zde pod stromy. Minimálně jedna chatka má dokonce otevřené okno, takže v případě nepřízně počasí, bychom se mohli schovat uvnitř. Vylezeme dírou ven a jdeme zpátky k nádrži. Konečně po propoceném dnu smýváme špínu ve vodě. Před odchodem si ještě přeperu věci, abych se sem už nemusel vracet. Tentokrát už i s koly jdeme do areálu. Dojdeme až na jeho konec pod břízy, kde dnešní cestování ukončíme. Nejprve si mezi stromy natáhnu šňůru, na kterou pověsím vypravené oblečení. Následně rozložím spaní a začnu vařit. Během kuchtění se Švára vrací k nádrži, aby si také přepral oblečení. Když se vrátí, dojí svojí část jídla. Protože už je tma jako v pytli, jdeme spát. Naposledy se ještě podívám na radar a zjistím, že se k nám pomalu blíží bouřka. Nezbývá nám nic jiného, než doufat, že nás mine.
Den 6 - 2013-08-07 - Středa
- Trasa: Přehrada Lubná - Karolínka
- Vzdálenost: 89,5 km
- Čas na kole: 5:35 hod
- Výstup / Sestup: 1308 m / 1069 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 725 m / 256 mm
- Začátek / Konec: 10:00 / 21:00
- Průměrná teplota: 33,4 °C
- Záznam ze sporttesteru
Kolem druhé hodiny ráno mě probouzí velice silný vítr. Když se podívám do dálky, všude létají blesky. Takže bouřka nakonec dorazila. Hned se ještě podívám na radar, podle kterého zjistím, že nás pravděpodobně o fous mine. Zavrtám se tedy do spacáku a pokračuji v předchozí činnosti. Usnout se mi ale nedaří, protože mám strach, aby silný vítr neulomil nějakou větev ze stromů, pod kterými spíme. Po delší době mě naštěstí přemůže únava a spím až do rána. Když se po sedmé hodině vzbudíme, je opět jasno a po větru ani památka. Ideální stav. Doufám, že noční bouřka aspoň trochu snížila teplotu. Když vylezeme, hned si uvaříme snídani, kterou následně sníme na houpačkách, kterých je tu kolem několik. Silný noční vítr měl tu výhodu, že všechno vyprané oblečení je dokonale suché. Po sbalení všech věcí opět sjíždíme zpátky k nádrži, kde umyjeme nádobí a poté i sebe. Když se začneme oblékat, kolem deseti motýlů obsadí Švárovu a zůstanou na ni i poté, co si ji obuje. V deset hodin sedáme na kola a vracíme se zpět nahoru na silnici.
Včera jsme přijeli zprava z vrchu, tak dnes pokračujeme ve sjezdu dolů. Až dole v malé vesničce Volenov, odbočujeme zpátky a míříme opět k hranicím. Po chvíli projíždíme obcí Suchá Loz, za kterou se dostáváme v k velkému rybníku Ordějov. Cesta nám sem trvala i s výjezdem od nádrže Lubná něco kolem půl hodiny. Kdybychom o ní věděli už včera, jeli bychom rovnou sem, kvůli jednoznačně lepším podmínkám pro stanování. Následně projedeme přes hlavní silnici do Bánova, ze kterého nás čeká dlouhý táhlý kopec, ze kterého sjíždíme do vesnice Nezdenice. Zde zastavujeme u obchodu, ve kterém uděláme menší nákup. Po občerstvení projíždíme kolem malého místního koupaliště a pokračujeme přes Záhorovice až do Bojkovic, kde konečně nacházíme funkční bankomat, ze kterého hned vybereme nějaké peníze. Kolem řeky se dále dostáváme do obce Pitín, ze které stoupáme prudkým kopcem v naprostém pařáku vzhůru. Teploměr mi v této chvíli ukazuje přes neuvěřitelných 41° ve stínu. Trošku nás osvěží krátký sjezd do Hostětína a poté opět šlapeme v neuvěřitelném teplu lesem vzhůru. Když dorazíme na lesní křižovatku, uděláme si krátkou přestávku. Když trochu vychladneme, sjedeme dolů do Rokytnice, za kterou se napojíme na hlavní silnici. Za obcí Jestřábí na nás čeká extrémně prudký kopec, při jehož zdolávání nás peče slunko. Když jsme nahoře, následuje stejně prudké klesání do vedlejší obce Štítná nad Vláří. Protože už je kolem půl druhé, dole zastavujeme v restauraci na oběd. Oba dva si vybíráme z menu kynuté knedlíky s povidly. Než nám jídlo dovezou, opět najdu nějaké zásuvky a dám dobíjet elektroniku. Po obědě si tradičně dám ještě na spravení chuti pohár. Když máme vše snězené, přesunu se dovnitř, kde je chladněji a opět sepisuji dosavadní průběh našeho cestování. Následně společně koukneme do mapy a naplánujeme další cestu. Protože většina povede po silnici, nafoukneme o trochu více naše kola. Po půl čtvrté zaplatíme, doplníme vodu a vyrazíme.
Pokračujeme do obce Brumov-Bylnice, kde vjíždíme na hlavní silnici, po které pokračujeme až do Valašských Klobouků. Na náměstí najdeme několik turistických map, podle kterých naplánujeme podrobněji další cestu. Švára chce jet přes vrchol Makyta (923) na Javornickém hřebeni. Bohužel tudy nevede žádná cyklotrasa a tak volíme cestu bližší přes obec Zděchov. Po stejné silnici pokračujeme přes Poteč a Valašské Příkazy do obce Horní Lideč, kde odbočíme na vedlejší silnici a dostáváme se do Francovy Lhoty. Po občerstvení u jedné restaurace pokračujeme do Valašské Senice, kde odbočíme a kolem místního koupaliště začínáme stoupat vzhůru. Několik kilometrů jedeme po krásné lesní silničce, ale když mineme poslední stavení U Turáňů, silnice se změní v rozbitou lesní cestu a zároveň začne prudce stoupat vzhůru. Na tomto zlomu Švárovi spadne řetěz, takže se mu pomalu vzdaluji. Bohužel stoupání je tak prudké, že nakonec musím slézt z kola a začít tlačit také. Naštěstí po pár stech metrech jsem nahoře na křižovatce, kde na něj počkám. Společně pokračujeme dále mírným stoupáním až do sedla pod Radošovem, kde opět strávíme nějakou chvíli koukáním do turistických map. Následuje pomalý sjezd lesem až obce Zděchov, kde opět vjíždíme na silnici. Nyní nás čeká 7 km dlouhý sjezd po silnici až úplně dolů do obce Huslenky. Doleva bychom jeli do Vsetína, kam rozhodně nechceme, a tak odbočíme doprava a opět se začínáme přibližovat k hranicím. Protože už nás tlačí čas, šlápneme pořádně do pedálů a rychlým tempem přejedeme do Halenkova, kde si uděláme krátkou přestávku a dáme si točenou zmrzlinu. Protože mě předchozí stoupání docela zmohlo, dávám si ještě navíc Kofolu. Stejně rychlým tempem pokračujeme dále. Ačkoli jedeme proti proudu Vsetínské Bečvy, pohybujeme se téměř po rovině, protože se nacházíme ve velkém a dlouhém údolí. Projedeme Nový Hrozenkov, za kterým mineme Balaton známý jako "Na Stanoch", což je místní umělé jezero vzniklé těžbou štěrkopísku, které se využívá k rekreaci. Zkrátka se jedná o pískovnu, které jsou běžné hlavně v jižních Čechách. Dojedeme do Karolínky, kde odbočíme doprava a vyšlapeme vzhůru k hrázi vodní nádrže Karolínka, kde máme v plánu přespat. Bohužel se hráz právě rekonstruuje a také zjišťujeme, že se jedná o rezervoár pitné vody pro Vsetínsko a Zlínsko, takže se k ní ani nedá dostat. Po rozhovoru s místním hlídačem stavby, se otáčíme a sjíždíme dolů do Karolínky a vracíme se k Balatonu.
Objedeme jej celý okolo břehu až na druhou stranu, kde projedeme kolem skupiny mladíků, která se pokouší přejít lajnu. Kousek za nimi přijedeme k převlékárně, kde opřeme kola, převlečeme se do plavek a jdeme se vykoupat. Stejně jako v jiných nádržích i zde je voda až nepříjemně teplá. Protože ještě nevíme, kde budeme spát, tentokrát si věci nepereme. Protože už je po osmé hodině večer a nacházíme se ve velkém údolí, začíná se viditelně stmívat. Sedneme tedy na kola a začínáme hledat, kde bychom přespali. Kolem Balatonu je stanování zakázané, a tak se jedeme podívat dál kolem Vsetínské Bečvy. Zde je to bohužel moc zarostlé, a tak nám nezbývá nic jiného to zkusit někde na kopci. Hned od Balatonu vyjíždíme po prudké silnici nad les. Všude kolem jsou sice domy, ale také prudký svah, kde by se spalo velmi špatně. Švára si tedy o mě opře kolo a jde se pěšky podívat ještě výše. Když se po pár minutách vrací, říká, že tam už je to lepší. Bereme tedy kola a tlačíme je pomalu nahoru. Kopec je to pěkně dlouhý a prudký, takže se po chvíli opět začínáme potit. U posledního stavění mineme ohradu plnou ovcí, které na nás začnou ihned bečet. Téměř nahoře svah zvolní a přejde v úplnou rovinu. Když nás mine traktor, dostáváme se k lesu, kde stojí opuštěná dřevěná chata s altánkem. Lepší místo už nenajdeme, a tak zůstáváme zde. Slunce během našeho výstupu už zapadlo, takže je všude tma. Na veškeré činnosti si proto musíme svítit. Když si uvaříme večeři, sedneme si na okraj louky a kocháme se výhledem na noční Nový Hrozenkov. Kolem desáté hodiny si hned vedle altánku natáhneme karimatky a jdeme spát.
Den 7 - 2013-08-08 - Čtvrtek
- Trasa: Karolínka - Morávka
- Vzdálenost: 80 km
- Čas na kole: 5:00 hod
- Výstup / Sestup: 1123 m / 1253 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 876 m / 434 mm
- Začátek / Konec: 9:40 / 20:05
- Průměrná teplota: 32,7 °C
- Záznam ze sporttesteru
Ráno opět vstáváme o půl osmé a hned za spacáku máme nádherný výhled do údolí. Prozatím jsme ve stínu, takže je příjemně. Pořádně se najíme, sbalíme věci a chystáme se k odjezdu. Když ale chceme vyrazit, bohužel zjistím, že moje přední kolo je téměř prázdné. Odjezd se tedy oddaluje a já opět lepím. Po půl desáté je vše spraveno, a tak zahajujeme dnešní den sjezdem po stráni dolů. U Balatonu opět zastavíme a dáme si koupel. Poté objedeme druhou polovinu jezera, kde stojí velké rampy na skoky na lyžích do vody. Přejedeme silnici a po cyklistické stezce pokračujeme v putování dále směrem k hranicím. Bohužel na konci Karolínky stezka končí, a tak musíme pokračovat po silnici. Ve Velkých Karlovicích u křižovatky zastavíme u Jednoty a dokoupíme zásoby. Co nenacpeme do kabel, to na místě sníme. Potom nadále pokračujeme stejným směrem.
Údolí už se znatelně zúžilo, takže kromě silnice a cyklistické stezky tu stojí jen pár domů. Když projedeme obcí Leskové, zmiznou i domy. V obci Uzgruň u Hotelu Horal odbočíme ze silnice a vydáme se do lesů po cyklostezce. Projíždíme kolem golfových hřišť, které se táhnou asi první kilometr. Následně vjíždíme do lesa, kde na křižovatce pokračujeme rovně po silničce. Až po pár set metrech zjistíme, že jsme měli odbočit. Vracíme se tedy zpět a odbočujeme na rozbitou cestu. Ta po chvíli začíná čím dál více stoupat vzhůru. A aby toho nebylo málo, tak cesta začíná být vysypána štěrkem, který značně ztěžuje pohyb. V těchto místech začínám být čím dál více naštvaný, protože kdybychom jeli stále po silnici, nemuseli bychom se teď ve vedru plazit lesem. Když se po pár kilometrech dostaneme na křižovatku několika lesních cest, začne sjezd. Ten se bohužel nedá užít, protože je plný kořenů a kamenů. Pomalu tedy sjíždíme dolů. Když se dostaneme dolů k potoku, opět nás čeká cesta vzhůru, která je ovšem tak prudká, že kola musíme tlačit. Když se to narovná, nasedneme na kola a lesní cestou přijíždíme na hraniční přechod se Slovenskem Velké Karlovice / Makov. Přímo vedle silnice se nachází velká socha. Ta nás ovšem nezajímá, protože hned u lesa, jsou mapy, u kterých plánujeme další cestu. Další průběžný cíl je hraniční přechod Bumbálka, kam se můžeme dostat buď po hlavní silnici po rovině nebo pokračovat po lesní cestě přes vrchol Beskydek (953). Protože po silnici jezdí mnoho aut, zvolíme lesní cestu. Něco sníme a vyrazíme. Asi půl kilometru zvolna stoupáme vzhůru. Jenomže pak přijde zlom, kdy cesta začne prudce stoupat a ještě k tomu začne být plná kamenů. V té chvíli mě dochází trpělivost. Říkám Švárovi, že tudy nejedu a raději to vezmu po silnici. Na odpověď nečekám, sjíždím zpátky k hraničnímu přechodu a dále pokračuji po silnici. I když zde jezdí hodně aut, vůbec mi to nevadí. Spíše naopak jsem spokojený, protože to opět dobře jede. K Bumbálce dojedu za necelých 10 minut. Očekávaně jsem tu první, takže Švárovi napíši SMS a jdu se opět podívat na mapu. Celkově tu strávím asi půl hodiny, než dojede. Protože už je po jedné hodině, rovnou zde zůstáváme na oběd. Švára zkouší halušky a já si dávám smažený sýr. V průběhu oběda opět dobíjím přístroje a po obědě dopisuji poznámky. Téměř po celou dobu je s námi v restauraci i muž, kterému chybí půlka ruky. Normálně bychom si ho nevšímali, jenomže v jeho případě to nešlo. Povídal si totiž se skupinkou lidí a celou dobu gestikuloval právě touto rukou.
Po třetí hodině zvedáme kotvy a pokračujeme v cestě. Hned od Bumbálky sjíždíme lesem k myslivně Salajka, kde se napojujeme na asfaltovou lesní silnici. Následně se nám otevírá výhled na dlouhý sjezd lesem. Údolím Velké Smradlavé kolem potoka Smradlavy sjíždíme až do obce bílá. Zde zastavujeme u potoka a jdeme se vykoupat. Protože zde není moc velká hloubka, tak abychom se celí schladili, leháme si na dno a pokládáme na sebe kameny. Když chceme následně odjet, zjistím, že nemám tričko, které vozím vzadu na kalo. Shazuji tedy kabele a sám na lehko vyrážím po cestě zpátky. Šlapu jako o život, aby na mě Švára dlouho nečekal. Po cestě se dívám všude kolem, jestli modré tričko někde nezahlédnu. Nakonec ho naleznu až o pět kilometrů zpátky nad myslivnou Salajka. Pořádně ho přiváži ke kolu a vracím se opět pět kilometrů zpátky. Protože dojedu zpocený, jdu se znova vykoupat do potoka. Potom vrátím brašny na kolo a pokračujeme v cestě.
Z Bílé pokračujeme po hlavní silnici ve sjezdu až do obce Staré Hamry ležící v těsné blízkosti vodní nádrže Šance. Jedná se opět o zásobárnu pitné vody podobně jako Karolínka, takže se ke břehu nedá nijak dostat. Zajímavější ovšem je, že přehrada je téměř prázdná. Prvních několik set metrů je totiž jen dlouhé vyschlé dno. Po cyklostezce projíždíme kolem přehrady až k její hrázi pod kopcem Malý Smrk poblíž Lysé hory. Kolem přítoku Řečice pomalu začínáme stoupat vzhůru. Cesta vede hluboko v lese několik dlouhých kilometrů, které na konci završuje šest krátkých ale za to nesmírně prudkých stoupání. Když se následně dostaneme na rozcestí Ježanky, jsem opravdu rád, že můžeme na chvíli zastavit. Ačkoli byl původní plán jen stále kolem hranic až do Třince, musíme se ho vzdát. Podle mapy totiž několik kilometrů kolem hranic nevede žádná cyklistická stezka a neradi bychom se tam někde opět plazili s kolem pěšky. Ještě k tomu Švárovi načalo strašně praskat v pedálu, takže jsme rádi, že vůbec jedeme. Po domluvě vyrážíme přímo na sever k Morávce.
Od rozcestí ještě kousek šlapeme po zpevněné cestě nahoru k dalšímu rozcestí Visalaje a poté už konečně sjíždíme po lesní silnici dolů. Po dlouhém sjezdu se dostaneme dolů do údolí na místní silnici, po které pokračujeme až k vodní nádrži Morávka. Na chvíli zde zastavíme a jdeme se podívat k hrázi. Na ní se ovšem nedostaneme, protože se opět jedná o nádrž s pitnou vodou, ke které je vstup zakázaný. Po té pokračujeme do Morávky, kde se oba vzpomene na první občerstvovací zastávku při závodu Beskydská sedmička 2012, kterého jsme se minulý rok zúčastnili. Zastavujeme u hospody, poblíž které se nachází splav. Protože někde poblíž máme v plánu přespat, jdeme se vykoupat. Voda je až neuvěřitelně ledová, což je v těchto vedrech velice příjemné. Po koupeli se ještě zastavíme v hospodě a dáme si limonádu a zmrzlinu. Ihned po odjezdu už se rozhlížíme kolem sebe, kde bychom dnes přespali. Nejedeme po hlavní silnici, ale vydáváme se blíže k lesům. Bohužel všude jsou jen samé domy, zahrady nebo louky. Švára by chtěl opět vyjet někam na kopec, ale to se mi teď opravdu nechce. Po asi třech kilometrech zahlédneme zvláštní valy lemující tok řeky Morávky. Odbočíme k nim a po dalších pár stech metrech přijíždíme ke splavu, kde se rozhodneme přespat. Opět se nacházíme v údolí, takže se začíná velmi rychle stmívat. Vytáhneme tedy zásoby a hned si uvaříme večeři. Nádobí následně umyjeme v řece. Když padne úplná tma, začne po druhé břehu někdo s baterkou neustále chodit sem a tam. Nás naštěstí nevidí, a tak se o něj nezajímáme. Nakonec si nafoukneme karimatky, zalezeme do spacáků a jdeme spát. Dnes jsme ukončili přesně týden na kolech. Zítra máme v plánu dojet do nejbližšího většího města, sednout na vlak a vrátit se domů. Protože ale ještě nevíme, jaké zítra bude počasí, nic neplánujeme a usínáme při zvuku šumící vody.
Den 8 - 2013-08-09 - Pátek
- Trasa: Morávka - Třebíč
- Vzdálenost: 301 km
- Čas na kole: 13:35 hod
- Výstup / Sestup: 2372 m / 2373 m
- Nejvyšší / Nejnižší bod: 584 m / 198 mm
- Začátek / Konec: 7:15 / 02:20
- Průměrná teplota: 24,3 °C
- Záznam ze sporttesteru
Ačkoli jsem měl strach, že šumění vody mě bude rušit, opak byl pravdou. Tuto noc jsem spal jako zabitý. Tedy až do půl šesté, kdy mě probouzí Švára, abych se podíval na radar, jestli náhodou nebude pršet, protože nad námi jsou prý husté mraky. Zapnu tedy mobil a po chvíli zjistím, že nad celou republikou není jediný mrak, ze kterého by mělo pršet. Odpovídám tedy Švárovi, že nad námi nejsou mraky, ale pouze hustá mlha. Když už jsme oba dva vzhůru, začínáme plánovat dnešní návrat. Nejbližší větší město, ze kterého jezdí vlaky do Třebíče, je Ostrava, vzdálená asi jen 40 km severně do nás. Podle jízdních řádů odtud jezdí požadované vlaky každé dvě hodiny, takže nemusíme řešit, kdy vyjedeme. Ještě než mobil odložím, si ale všimnu, že dole v poznámkách chybí symbol kola. Pořádně se tedy na spoje podívám a zjišťuji, že kvůli výluce se kola z Ostravy nepřepravují. Projíždím jízdní řády podrobněji, až dojdu k informaci, že z Olomouce už by kola brát měli. Do Olomouce je to sice asi 140 km, ale protože je to po silnici, nevidíme v tom žádný problém. Říkáme si, že si aspoň poslední den dáme nejdelší jízdu. Jen tak z legrace se podíváme, kolik by to bylo až do Třebíče. Prý 240 km. To není tak hrozné. Pokud by Švárův pedál vydržel a foukal nám vítr do zad, mohlo by se to zvládnout. Protože je tam ale mnoho kdyby, nebereme to nějak vážně. Zároveň tento plán neodmítáme, a protože je šance, že by nám to mohlo vyjít, máme v plánu se vydat na cestu co nejdříve. Stejně už jsme probuzení moc dlouho, takže nemá smysl zkoušet ještě usnout. Plán je daný, proto hned vstáváme a balíme věci. Poprvé za celou cestu si nevaříme a jen dojídáme zbytky pečiva. Osvěžíme se v řece a ve čtvrt na osm vyrážíme.
Po valu se vracíme kolem řeky zpátky na místí silnici. Po ní pokračujeme dále kolem lesa, až se dostaneme přes most na druhou stranu na hlavní silnici vedoucí z Morávky. Projedeme obcí Pražmo a Raškovice, kde se na chvíli zastavíme, abychom se více oblékli a dofoukli kola pro jízdu po silnici. Za stále mírného klesání projíždíme obcemi Vyšší Lhoty, Nižší Lhoty a Nošovice. Vítr nám zatím fouká do zad, takže to jede téměř samo. Po nadjezdu přejedeme rychlostní silnici R48 mezi Frýdkem-Místkem a Českým Těšínem. Ovšem po necelých třech kilometrech přijíždíme k semaforu, za kterým opravují silnici, a zjišťujeme, že jedeme špatně. Obracíme tedy kola a vracíme se zpátky do Nošovic, ve kterých už správně odbočujeme na Frýdek-Místek. Kousek za obcí Dobrá míjíme autovrakoviště, které je tak zarostlé, že tráva roste skrz auta. Po příjezdu do Frýdku-Místku zastavujeme u Billy, kam zajdu dokoupit zásoby na dlouhou cestu. Jako obvykle, co se nevejde do kabel, to na místě sníme. Prvně jsme měli jet v plánu přes Frýdlant, ale poté co Švára přijde s tím, že lepší bude jet kolem hlavní silnice na Příbor, měním názor.
Po hlavní silnici projíždíme celým Frýdkem-Místkem. Následně po vedlejší silnici kopírujeme v těsné blízkosti rychlostní silnici. Je to úžasný úsek, protože silnici je úplně nová a vůbec nic po ní nejezdí. Téměř 10 km tedy frčíme středem silnici a užíváme si tu volnost. Vítr nám stále fouká do zad, takže už začínáme tušit, že dojet do Třebíče začíná být čím dál reálnější. U Rychaltic bohužel krásná silnice skončí. Podle mapy naštěstí na druhé straně pokračuje nějaká místní komunikace. Opatrně přeběhneme čtyřproudou silnici a pokračujeme dál. Po dalších třech kilometrech podjedeme opět na druhou stranu a pokračujeme až Příboru. Další město, do kterého se musíme dostat, je Nový Jičín. Abychom se tam dostali mimo hlavní silnici, musíme z Příboru vyjet po ulici Štramberská. Po několika kličkováních městem už jedeme opět mezi poli. Když ale zkontroluji mapu, zjistím, že jsme někdy špatně odbočili, protože jsme vyjeli po ulici Frenštátská, která nás vede někam jinam. Na první křižovatce proto odbočíme a po pár kilometrech se dostáváme na požadovanou silnici. Kousek dál u Závišic nás čeká krátký, ale za to velmi prudký kopec. Hned v další vesnici Rybí zastavujeme u Jednoty, kde si nakoupíme nějaké dobroty.
Po dalších pár kilometrech přijíždíme k Novému Jičínu, který úplně naslepo projíždíme po vedlejších ulicích. Máme štěstí, protože vyjíždíme přímo tam, kde jsme chtěli. Po dalších pár kilometrech podjíždíme rychlostní silnici a začínáme stoupat do dlouhého kopce ke Starému Jičínu. Při výjezdu z něj se nám otevírá pohled do dáli na nekonečně se vlnící silnici. Po pár minutách už se na ni vlníme i my. Za obcí Dub opět podjíždíme rychlostní silnici a začínáme stoupat vzhůru. Projedeme Heřmanice a zastavíme až v Hranických Loučkách, kde něco pojíme a hlavně si sundáme trochu oblečení, protože začíná svítit slunce. Následně sjíždíme z dlouhého kopce na hlavní silnici, po které pokračujeme více než 10 km až do Hranic. Protože je zde velký provoz a neustále nás předjíždí auta, šlapeme, co se dá a držíme se na průměrné rychlosti kolem 30 km/h.
Do Hranic přijíždíme kolem půl jedné a ihned začínáme hledat, kde bychom se najedli. Po té, co projedeme náměstí, objevíme restauraci ve vyšším patře. Projdeme budovou na druhou stranu, kde pod terasou necháme kola a jdeme se nahoru naobědvat. Oba dva si objednáme smažený sýr. Než nám ho donesou, naposledy nechávám dobít elektroniku. Po hlavním jídle si ještě objednáme koktejly a velký pohár. Protože toho před sebou máme hodně, neztrácím tentokrát čas sepisováním poznámek. Zaplatíme, dojdeme pro kola a vyrážíme hledat obchod, kde bychom si mohli nakoupit nějaké doplňky stravy, které by nám na dlouhé cestě pomohly. Jako nejlepší se jeví cyklistický obchod, který stojí hned pod náměstím. Uvnitř nakoupím něco na povzbuzení, magnézium, cukry a BCAA. Poté to venku do sebe nacpeme. Kousek vedle nás sedí obézní cyklista a jen nás nevěřícně pozoruje. Když už jsme v Hranicích, říkáme si, že bychom navštívili Hranickou propast, která má být se svými 442,5 metry druhá nejhlubší na světě. Zeptáme se tedy souseda cyklisty. Odpoví, že asi 4 km směrem odkud jsme přijeli. Oba se hned shodneme, že je to pro nás moc daleko, abychom si zajížděli 8 km. Cyklista je překvapený ještě více, když viděl, co jsme do sebe před chvíli cpali. Hned mu tedy vysvětlíme, že jsme od rána na kole a ještě nás čeká asi 200 km. To už pochopí a jen nevěřícně odpoví, že to by nikdy neujel. S jeho nadváhou se není čemu divit. Rozloučíme se a vyrazíme na další cestu.
Od té doby, co jsme opustili po obědě restauraci, tak mě neustále bolí břicho. Doufám tedy, že to co nejdříve přejde, protože nevím, jak dlouho s tím dokážu jet. Hned při výjezdu z Hranic nějak špatně odbočíme, dostaneme se tak přímo na rychlostní čtyřproudou silnici, které jsme se už od Frýdku-Místku vyhýbali. Naštěstí se zde na kolech může, a tak pokračujeme. Jen si říkáme, že na příštím sjezdu raději opět odbočíme. Jenomže silnice je úplně rovná a vítr nám stále fouká do zad, takže se naše rychlost pohybuje vysoko nad 30 km/h. To se nám začne líbit, tak mineme sjezd a pokračujeme rovně. Oba se se hned shodneme, že po ní pojedeme tak dlouho, jak to jen půjde, protože si tím rapidně urychlíme cestu. Během necelých 10 km dojedeme k Lipníku nad Bečvou, kde nás těsně před odbočením předjede traktor. Projedeme Lipníkem a hned za ním opět vjíždíme zpátky na rychlostní silnici. Právě máme v nohách prvních 100 km. Kus před námi zahlédneme traktor, který nás před Lipníkem předjel. Zrychlíme na 40 km/h a snažíme se ho dojet. V průběhu stíhání projíždíme obcí Osek nad Bečvou a Prosenice, kde ho konečně dojedeme. Schováme se v jeho větrném stínu a celkem bez námahy za ním jedeme průměrnou rychlostí 35 km/h až do Přerova, kde nám zamává a odbočí. Projedeme Přerov a na jeho výjezdu si uděláme krátký odpočinek. Zde zjišťuji, že bolení břicha už je pro mě naštěstí minulost.
Když opět chceme vyrazit, projede kolem nás další traktor. Hned tedy šlápneme do pedálů a kousek za značkou Přerov ho dojíždíme. Opět zůstáváme v jeho větrném stínu a užíváme si jízdu. Bohužel tento traktor jede pouze rychlostí 30 km/h, což je pro nás zbytečně pomalé. Po chvíli tedy říkám Švárovi, že by to chtělo nějaký rychlejší. A jen co to dořeknu, nějaký rychlejší traktor nás předjede. Okamžitě tedy zrychlujeme a schováme se za něj. Tenhle už jede rychlostí 40 km/h, což je pořádný fofr. Mezi poli se za ním jede dobře, ale v obci máme co dělat, aby nám v různých zatáčkách neujel. V závěsu za ním projíždíme obcemi Bochoř, Věžky a Vlkoň, kde bohužel odbočuje. Dále tedy pokračujeme už běžnou rychlostí. Projedeme Kyselovicemi a Chropyní, kde nás zaujme vysoký komín, který nám připomene letošní červencové skákání ze 110 m komína na Slovensku. V Kojetíně zastavujeme na náměstí, kde z bankomatu vybereme nějaké peníze. Než se ale dostaneme na řadu, musíme vystát dlouhou frontu našich tmavších spoluobčanů, kterým asi právě přišly dávky. Když máme peníze, hned vedle si koupíme zmrzlinu, pití a zároveň doplníme láhve.
Při výjezdu z Kojetína opět špatně odbočíme a místo na Vyškov, tak míříme přímo k dálnici vedoucí z Kroměříže. Naštěstí kolem ní vede obyčejná silnice, po které kopírujeme směr dálnice směrem na Brno. Protože jsme změnili směr jízdy, začínáme pociťovat, že vítr, který nám doposud pomáhal v cestě, začíná foukat nějak moc zprava. Naše rychlost se výrazně zpomaluje a dále pokračujeme tak, že se střídáme ve vedení, aby si ten druhý vždy na chvíli odpočinul. Tímto způsobem projíždíme obcemi Křenovice, Stříbrnice, Dlouhá Ves, Vrchoslavice, Mořice, Nezamyslice, Těšice, Ivanovice na Hané, Hoštice a Křižanovice. Až když dojedeme do Vyškova, zastavujeme u Tesca. Nechám Šváru hlídat kola a jdu nakoupit další zásoby. Tentokrát beru pouze Red Bully, tyčinky a pití. Protože obloha se zatáhla, pro jistotu se podívám na radar, jestli náhodou někde nevisí voda. Náhodou visí a dokonce téměř všude. Podle něj jsou totiž bouřky všude, kde jsme dnes byli. A jedna z nich na nás právě míří od Přerova. Ta nám moc nevadí, protože je za námi. Horší už je s Brnem, kam míříme, protože tam míří bouřky také. Nedá se nic dělat. Trochu se oblečeme a vyrážíme směrem na Brno.
Z Vyškova pokračujeme po staré silnici okolo obcí Tučapy a Komořany. Chvíli po projetí Rousínovem nás opět předjede traktor, kterého se chceme chytit. Bohužel ho ale zaregistrujeme pozdě, a tak se nám to nepovede. Jediné čeho dosáhneme je, že vyblokujeme pár aut, které nás za to vytroubí. Je poznat, že je pátek, protože provoz je tu opravdu hustý. Kromě aut nás štve i otravný vítr, který nám připadá, že už fouká jen proti nám. Díky všude přítomným bouřkám je to i možné. Po úmorné jízdě se konečně dostáváme na okraj Brna, kde sjíždíme z hlavní silnice do městské části Slatina. Protože všude kolem se prohánějí bouřky, zastavujeme na mostě a připravujeme si věci na déšť. Všechny potřebné věci, které by se mohli hodit včetně jídla, dáváme do bočních kapsiček. Už je kolem sedmé hodiny večer, takže začíná být chladněji. Opět tedy přidáváme vrstvu oblečení. Nakonec všechny kabele na kole obalíme pláštěnkou proti dešti a připravíme blikačky. Koukneme do mapy a začneme plánovat. Nejkratší cesta by samozřejmě vedla přes Rosice, ale tudy se mi nechce ze dvou důvodů. Za prvé tudy jezdím každý týden a za druhé by to tudy bylo příliš krátké. Jinými slovy mám strach, že by to bylo méně než 250 km. Plán je tedy jet přes Ivančice. Sníme něco z jídla a vydáme se na cestu.
Bouřky se k nám stahují ze všech stran, takže předpokládáme, že suší z toho nevyvázneme. Dokonce i Vyškov, kde jsme před hodinou byli, už to má za sebou. Opět přejedeme dálnici D1 a začneme se přibližovat k městské části Tuřany. A je to tady! Začíná pokapávat. Naštěstí když projíždíme částí Chrlice, opět přestává. Když přejedeme dálnici D2, potkáme traktor, za který se hned schováme. Necelých 5 km se za ním vezeme rychlostí 36 km/h. Protože ale stoupáme, je to pěkná makačka. U Modřic odbočí, takže zpomalíme na naše standartní tempo. Přejedeme hlavní silnici na ulici Vídeňská a dále stoupáme mezi poli vzhůru. Když se ohlédneme za sebe, vidíme, že všechny bouřky se setkali nad Brnem, někde v místech, kde jsme před několika desítkami minut stáli. Nechápu jak, ale dokázali jsme mezi nimi proklouznout bez toho, abychom zmokli. Když projíždíme obcí Želešice, ukazuje mi GPS, že máme ujeto 200 km. Stoupání dále pokračuje přes les až do obce Hajany. Dále sjedeme přes Ořechov do obce Silůvky, kde se zastavíme v jedné hospodě. Na pití už tu konečně mají naši třebíčskou žlutou "ZONku". K tomu přidáme chipsy a pár bonbónů. Moc dlouho se tu nezdržíme a tak po pár minutách už opět sedíme v sedle.
Začíná být znatelná tma, takže zapínáme blikačky. Chvíli po odjezdu ze Silůvek překračujeme 210 km, což znamená, že jsem překonal svůj dosavadní rekord. Švárův padl o něco dříve už ve Vyškově na 160 km. Přes kopec přejedeme do Moravských Bránic, kde odbočíme na Ivančice. Zhruba v polovině vzdálenosti k nim ukazuji Švárovi Ivančický viadukt, kde se před několika lety zabila jedna dvojice při Kienově houpačce. Kousek za viaduktem zastavujeme a nandáváme si čelovky, protože už je taková tma, že nevidíme pořádně na cestu. Když dojedeme do Ivančic, kvůli špatnému značení objížďky zapomene odbočit, a tak vyjedeme špatným směrem. Naštěstí si toho na konci Ivančic všimneme, a tak se vracíme zpátky. Projedeme přes centrum a tentokrát už vyjíždíme správnou cestou ven. Hned po výjezdu projíždíme Němčicemi, které jsou kompletně rozkopané. Nyní jedeme asi 10 km až do Polánky a při tom nepotkáme žádné auto. Jediné co občas zahlédneme, jsou blesky z různých stran. V nohách máme necelých 230 km, a protože už se dostáváme do míst, kde to mám proježděné na kole, začínám počítat, kolik to asi celkově bude. Do Třebíče to odhaduji asi na 40 km. To znamená, že bychom celkově měli 270 km. Automaticky se tedy rozhodnu, že nepojedu napřímo, ale ještě si to trochu natáhnu, abych to zaokrouhlil na rovných 300 km. Švára myslel asi na to samé, protože přesně ve chvíli, kdy mu to chci oznámit, sám začne mluvit o tom, že pojede přímo domů a že nebude nic prodlužovat. Já mu na to akorát odpovídám, že jsem se právě rozhodl, že jedu na 300 km, takže je pouze na něm, jak se rozhodne. Než dojedeme do Polánky, už nepromluvíme ani slovo. V Polánce na chvíli zastavujeme, aby se Švára mohl přiobléct. Vyšlapeme kopeček a přejíždíme do Jamolic, kde na výjezdu opět zastavujeme. Tentokrát se zase oblékám já. Zároveň i něco sníme, aby nám nedošla energie. Když se opět podívám na radar, je nám jasné, že tentokrát se dešti nevyhneme. Naštěstí to aspoň není bouřka. Po pár kilometrech projíždíme kolem jaderné elektrárny Dukovany. Hned za ní míjíme vysoký vysílač, který ve větru vydává velice zvláštní zvuky. Přes kopeček sjedeme do Slavětic a opět zastavíme. Protože podle radaru začne pršet během několika minut, oblékáme na sebe zbývající oblečení. Potom pořádně stáhneme kabele a zkontrolujeme, že pláštěnka drží. Opět něco sníme a vydáme se na závěrečnou část cesty. V nohách zatím máme 245 km.
Už při odjezdu začíná pomalu poprchávat. Než se dostaneme na hlavní křižovatku na Třebíč, déšť zesílí. Na Třebíč ale neodbočuji stejně tak jako Švára, který se rozhodl jet se mnou. 270 km tedy určitě překonáme. Pokračujeme tedy rovně přes Hrotovice, kde už regulérně "chčije". Následně projíždíme přes Račice a Myslibořice, od kterých sjíždíme dolů k Jaroměřicím nad Rokytnou. V těchto místech už jsem sice promočený skrz na skrz, ale mám pořád dobrou náladu. Za to Švára zažívá nepříjemnou krizi, o které mi poví až o pár dní později. V Jaroměřicích na náměstí na chvíli zastavíme, abychom se občerstvili. Ujeto máme 260 km, což by znamenalo při nejkratší cestě domů jen pouhých 280 km. Musíme tedy ještě trochu natahovat. Jako ideální se jeví pokračovat směrem na Rokytnici nad Rokytnou. Po občerstvení pokračujeme přes Vacenovice, kde mě začínají trochu bolet záda. Přejedeme Horní Újezd a pokračujeme do Kojetic pod Sádkem. Objedeme Sádek a po rozbité silnici sjíždíme do Rokytnice nad Rokytnou. Zde už začínám být zmrzlý tak, že necítím nohy ani ruce. Protože mám strach, aby mě nepovolili ruce na řídítkách, raději v Rokytnici zastavujeme. Opět něco sním a pro jistu ještě přidám nějaké oblečení. V této chvíli jsme od domova asi 5 km, což je příšerný pocit, protože víme, že musíme ještě 25 km někde v tomto nečasu najezdit.
Když si rozmasíruji prsty na rukou, pokračujeme přes Veverku do Chlístova. Neustále se na nás z nebe valí déšť, takže mám prsty během pár minut opět necitlivé. Kromě toho že je necítím, tak ani nemůžu pořádně přehazovat, protože nedokážu zmáčknut páčku. Řeším to tedy tak, že do páky vždy zatlačím celou rukou. Při sjezdu z Chlístova do Heraltic, musím dávat velký pozor, abych to vůbec ubrzdil. Po těchto pár minutách pouhé brždění mi začíná být opravdu nepříjemná zima. Naštěstí následující kopec do Heraltic mě trochu zahřeje. Nyní už nám zbývá něco kolem 18 km. Odbočíme na Okříšky a začínáme sjíždět z kopce, kdy opět promrznu. V Okříškách už nám zbývá jen 13 km, takže nám je jasné, že bude stačit pouhá cesta přímo domů. Tento pocit je natolik silný, že mě začíná hřát zevnitř. Počasí se také umoudřilo, protože déšť znatelně zeslábl. Projedeme Krahulovem a Červenou Hospodou až se dostaneme do Třebíče. Konečně! Nyní akorát sjedeme do města, ze kterého zamíříme Libušiným údolím do Starče. V Libušině údolí už nám zbývají pouhé 3 km. Z ničeho nic mě ale začnou silně pálit chodidla, takže musím místo tlačení do pedálů začít používat nášlapy a pedály místo toho zvedat. Aspoň že zmrzlé ruce začínají být opět citlivé. Projedeme Borovinou až do Starče, kde naposledy zastavujeme. Do 300 km zbývá posledních pár set metrů. To už každý najede po cestě ke svému baráku. Vyměníme si věci, které jsme měli půjčené, rozloučíme se a každý jedeme svým směrem. Švára hlouběji do Starče a já zpátky do Boroviny. Když dorazím k mému paneláku, jsou právě 2 hodiny a 20 minut po půlnoci a na GPS je 301 km. Super, dokázali jsme to! Doma akorát sundám mokré věci a ihned se jdu vykoupat. Když už jsem naložený ve vaně, tak si ostříhám nehty a oholím se. Když po 3. hodině vylezu ven, nechávám všechny věci na místě, nic neuklízím a jdu hned spát. Takhle příjemný pocit, jsem snad ještě nikdy nezažil.
Závěr
Máme za sebou zatím nejdelší cyklistický výlet. Během 8 dnů jsme strávili v sedle kola 57 hodin, ujeli 830 km a zdolali převýšení 7,5 km. To vše s 15 kg bagáží na zadním kole. Na nedostatek slunce jsme si nemohli stěžovat, protože nás peklo, kdekoli nás zahlédlo. Místy jsme tedy cestovali v teplotě až přes 40°. Všechny noci byli tropické, takže kvalita spánku nebyla nijak závratná. První polovinu výletu jsme strávili v rovinatých nížinách na jižní Moravě. Poté jsme se plynule přesunuli do Bílých Karpat, ze kterých jsme přímo pokračovali do Beskyd. Když jsme poslední den Beskydy opouštěli, měli jsme před sebou trať dlouhou 301 km, kterou jsme zvládli na 13,5 hodiny. Díky poslednímu úseku bylo cestovaní dost náročné. Následující den po návratu jsem byl tedy rád, že jsem nemusel nic dělat. Nejhůře dopadli prochlazené ruce a nohy, které regenerovali ještě několik měsíců. Každopádně výlet to byl výborný. Opět jsme se podívali na místa, kde většina lidí pravděpodobně nikdy na kole neprojede. Jestli budeme příště plánovat nějaký delší cyklistický výlet, musíme ještě lépe promyslet výbavu, protože každé kilo na víc, je znatelně cítit, hlavně v horách.
Fotky: 159x
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 ► | 159 |
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 ► | 159 |
Videa: 3x (00:01:05)
Vojenský bunkr - příkop
Délka: 00:00:04Vojenský bunkr - příkop
Délka: 00:00:15Leklé ryby - Červy
Délka: 00:00:46| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |