2013-09-21
Brněnský masakr 2013

V září 2013 se konal první ročník extrémního běžeckého závodu Brněnský masakr, který měl délku 61 km s převýšením kolem 1950 m. Jednalo se o ultratrail, protože trať vedla asi 16 km po asfaltu a zbytek terénem. Protože Štěpán měl letos hodně natrénováno, rozhodl se, že se zúčastní a porovná síly s ostatními. Z celkového počtu asi 400 zaregistrovaných závodníků jich vystartovalo 312 a do cíle dorazilo 282. Štěpánův plán byl doběhnout pod 7 hodin a umístění vůbec neřešil. Hned po startu se ale držel v přední části závodníků. Ti, kteří ho předběhli na rychlé první čtvrtině závodu, byli následně zpětně předběhnuti při dlouhém klesání v třetině závodu. V polovině závodu se dozvěděl, že je na 12. místě. Tuto pozici držel až do 50. kilometru, kde ho díky svalové únavě tři závodníci předběhli. Na posledních 10 kilometrech je stačil ještě zpátky předběhnout, ovšem svaly zatuhly ještě více, takže byl opět předběhnut. Do cíle Štěpán doběhl v čase 5 hodin a 55 minut, což stačilo na 6. místo v kategorii a na 15. místo absolutně. Svým výkonem tedy velice předčil své očekávání. Nyní už zbývá pouze regenerovat a poohlížet se po dalších extrémních závodech, kterých by se mohl zúčastnit. Minimálně aspoň dalšího ročníku.

Článek

Brněnský masakr 2013

Jako obvykle jsem před větším závodem nervózní, takže už od půl páté ráno čekám do čtvrt na šest, až mi zazvoní budík, aby mě probudil. Mezitím polehávám na gauči u mého kámoše Martina Tomce v Brně a přemýšlím, jestli se mi celých 61 km podaří opravdu uběhnout pod 7 hodin. Když ve čtvrt konečně zapípá mobil, vylezu a dám se do příprav. Nejdůležitější je jídlo, a tak s donucením do sebe cpu tři banány, velkou housku s Nugetou a jogurt s BeBe. Protože mě poslední dobou pobolívají záda, beru si i jeden Ibuprofen. Všechno to nakonec zapiji magnéziem rozpuštěným ve vodě. Do dalších 4 lahví si namíchám různé pití, pro různé použití. Pro závod jsem zvolil boty ZigFly od Reeboku, které mají podrážku ve tvaru pružiny, která má při běhu přes patu šetřit až 20 % energie. Do pravé boty zavazuji čip, který mi bude během závodu měřit čas. Nakonec se obleču rovnou do závodního oblečení, sbalím všechny věci a po šesté hodině ráno odcházím k autu. Brno je v sobotu ráno úplně prázdné, takže si mi ze Starého Lískovce do Řečkovic k plaveckému bazénu ve sportareálu Družstevní daří přejet během 10 minut. Při cestě ještě sním nějaké energetické gely. Při příjezdu ke startu zaparkuji na parkovišti u místního gymnázia. Protože už jsem se prezentoval včera večer, nemusím nikam chodit a hned se vrhám na závěrečné přípravy. Vytáhnu igelitku s doplňky stravy a začnu se ládovat. Nakonec vše zapiji iontovým nápojem. Protože už se pomalu blíží start, odskakuji si naposled na WC. U auta ještě kontroluji, že mám vše potřebné. Boty, kompresní podkolenky, tříčtvrteční elastické kalhoty, dvě trička, čelenku, potítka, sluneční brýle a sporttester. Abych celou trať mohl doplňovat živiny, beru si běžecký pás s půllitrovým pitím a hromadou doplňků stravy. Od pořadatelů ještě musíme mít čip, identifikační náramek a závodnickou kartu. A tady nastává velké dilema, kam tu kartu dát? Je to totiž tvrdý papír A4, kde jsou kolonky pro záznam z kontrol a mapa celé tratě. Nakonec to řeším násilně, takže kartu několikrát přeložím a nacpu ji k lahvi s pitím. Když mám vše připraveno, jdu pomalu do areálu plaveckého bazénu ke startu, kde už čeká přes 300 závodníků. Mezitím zapínám sporttester, aby se chytla GPS a já tak mohl celou trasu běžet podle mapy. V shluku lidí se potkávám také s třebíčským závodníkem a mistrem světa v kvadriatlonu Petrem Mejzlíkem. Po pár minutách zazní odpočet a přesně v 7:00 startujeme Brněnský masakr 2013.

Brněnský masakr 2013

Poměrně svižnou rychlostí vyrážíme po silnici ven z Brna směrem na Kuřim. Už od začátku se držím přibližně na konci první desítky závodníků. Dokud jsme na silnici, jede před námi policejní auto s majáky. Na konci Brna zastaví a my začínáme stoupat lesem po žluté do prvního kopce Velká Baba. Zde mírně zpomalím, takže mě pomalu předběhne kolem 10 běžců. Snídaně z rána ještě není strávená, takže si musím dávat pozor, abych to nepřehnal a nemusel ji jíst znova. Z Velké Baby sbíháme po červené mezi poli do obce Česká. Protože z kopce nikdo nikam nespěchá, jedná se o dlouhý a příjemný úsek. Jediné z čeho začínám míst strach je slunce, které se pomalu rve ven z poza mraků. Pokud by totiž začalo svítit, bylo by teplo, takže bych musel sundat nějaké oblečení, které bych ovšem neměl kam dát. Od České běžíme podél lesa až do Lelekovic, odkud začneme stoupat po červené na rozhlednu Babí lom. Jedná se velice prudký kopec, takže se opět trochu zamíchá pořadí, kdy pár lidí předběhnu já, a pár lidí předběhne mě. Když jen tak pro zajímavost zkontroluji mapu v hodinkách, vidím, že se nacházíme přes 100 m někde jinde. Je tedy vidět, že kdo tu mapu dělal, se moc o přesnost nesnažil. Poslední část stoupání je nejtěžší, protože cesta se změnila v kamenitou stráň. Do toho na nás ještě občas zasvítí slunko, takže už jsem totálně propocený a lije ze mě jako z vola. Naštěstí hned nahoře je rozhledna a kontrola K1. Po označení karty pokračujeme po kamenitém hřebenu. Zde se projevili zkušenosti z Krkonoš, kde pravidelně sbíhám Kozí hřbety a díky tomu svižným tempem několik lidí přes kameny přeskáču. Těsně pod vrcholem Babí lom končí kameny a my odbočujeme doprava, kde sbíháme lesem dolů. Po necelém kilometru se dostáváme na lesní silnici, která je vítaným oddychem po náročném terénu kolem Babího lomu. Obloha je téměř bez mraků, takže běžíme přímo proti slunci směrem do Vranova. Nejprve sbíháme po silnici dolů a poté opět nahoru k Paulánskému klášteru, u kterého se nachází kontrola K2 a první občerstvovačka. Doplním trochu iontového nápoje do láhve a něco vypiji. Protože mám úplně zasolené brýle, umyji si je v sudu s vodou. Před odběhem si ještě vyškrábu kamení z podrážek a vyhrnu nohavice, aby se nohy trochu ochladily.

Brněnský masakr 2013

Kousek od občerstvovačky probíháme kolem Daniela Orálka, nejlepšího českého ultramaratonce, který tu fotí závodníky. Po silnici vybíháme až nahoru k lesu, kterým následně začínáme sbíhat dolů. Klesání mi náramně vyhovuje, takže natahuji nohy a zrychluji. Během následujících dvou kilometrů předběhnu několik běžců. Až dole na rovině u obce Adamov, kde se běží po silnici, opět přecházím do běžného tempa. Protože závod bude ještě hodně dlouhý, konzumuji první energetický gel. Chvíli poté mě dobíhá jeden mladší závodník a začínáme si povídat. Rozhovor se celkem táhne, až máme za sebou další dva kilometry po zelené. V té chvíli zatáčíme do lesa a začínáme stoupat. Po necelém kilometru odbočujeme na lesní cestičku strmě stoupající ke zřícenině Nového hradu. Přestáváme mluvit a začínáme víc šlapat. Během stoupání dobíháme dalšího závodníka. S menšími rozestupy společně dobíháme k další kontrole K3. Doposud jsem měl kartu závodníka ve folii. Jak jsem byl ale zpocený, tak se začínala lepit, a proto fólii vyhazuji a kartu si schovávám samotnou. Po kontrole se otáčíme a několik set metrů běžíme zpátky po stejné cestě. Až na první křižovatce odbočujeme na další cestu a pokračujeme po červené. Spoluběžec, se kterým jsem hovořil od Adamova, mezitím nabral vyšší tempo a pomalu se začíná vzdalovat. Nyní běžíme po široké zpevněné lesní cestě k Máchovu pomníku. Vzdálenostně jsou to asi tři kilometry, které celou dobu běžím v 50 metrovém vzdálenosti za běžcem, kterého jsme doběhli před Novým hradem. Samotný výstup k Máchovu pomníku je asi 100 metrů dlouhý prudký kopec, kde na nás nahoře čeká kontrola K4. Stejným kopcem seběhnu dolů a na křižovatce se dám opět na další cestu tentokrát žlutou. Po několika set metrech konečně dobíhám běžce před sebou. Když ho předběhnu, hned se za mě zahákne a běží v závěsu za mnou. I když to v následujícím klesání opět pustím, drží se mě jako klíště. V tandemu takhle sbíháme asi tříkilometrový kopec zpátky dolů do Adamova. Ke konci už si začínám přát, ať ten kopec přestane, protože mě z těch dlouhých a tvrdých dopadů začínají bolet nohy. Když se začneme přibližovat k centru Adamova, opět proběhneme kolem Daniela Orálka. Kousek za ním na nás u hospody čeká kontrola K5 a druhá občerstvovačka. Ta se nachází těsně před polovinou závodu, takže kolem 30. kilometru. Čas zatím máme 2 hodiny a 40 minut, což je velice dobré. Opět doplním láhev s Iontovým nápojem a něco vypiji. Při výběhu z občerstvovačky ještě sním nějaké doplňky stravy a pro jistotu i další Ibuprofen.

Brněnský masakr 2013

Nyní stoupáme po schodech křížem krážem až nahoru nad Adamov po zelené. Slunce už naštěstí zalezlo zpátky za mraky, takže je příjemně chladno. Zde odbočíme do lesa, kde narazíme na zapeklitou křižovatku. Protože není značená závodním značení, musíme se podívat do mapy. GPS by nám moc nepomohla, protože obě cesty vedou kousek vedle sebe. Podle mapy tedy pokračujeme dále po zelené. Kousek po této cestě potkáváme běžce, který běží proti nám. Prý mu GPS ukazuje, že je někde jinde, a tak se vrací zpátky na křižovatku. Hned ho uklidním, že mapa v GPS není přesná, a tak pokračuje dále s námi. V tomto kopci pociťuji příval energie, a proto zrychluji a oběma běžcům se pomalu vzdaluji. Když vyběhnu nahoru na velkou cestu, odbočím po zelené zpátky do lesa a po chvíli přibíhám k Alexandrově rozhledně, kde se nachází kontrola K6. Při označování závodnické karty mi je sděleno, že jsem prý 14., což mě docela mile překvapí, ale hlavně nakopne pro další pokračování. Po zelené se vracím zpět na hlavní lesní cestu, po které pokračuji asi dva kilometry po téměř rovině až do Babic nad Svitavou. V Babicích vbíhám na silnici, po které probíhám celými Babicemi z kopce dolů. Na jejich konci opět vbíhám do lesa a sbíhám po lesní cestě až k železniční stanici Babice nad Svitavou, kde se nachází kontrola K7. Po cestě dolů opět sním další energetický gel. Nyní už mám polovinu kontrol za sebou. Po stejné cestě se vracím nahoru a po necelém kilometru odbočuji na modrou, která vede kolem potoku Pramenný. Po chvíli lesní rozbahněná cestička ústí na širokou cestu, po které pomalu stoupám nahoru. Za velkou křižovatkou vbíhám mezi stromy a stoupám po lesní stezce dále vzhůru. Po dalším kilometru vybíhám do lesního háje, kde se nachází rozcestí Nad arboretem a také kontrola K8. Od rozcestí pokračuji dále po červené. Když začne cesta klesat dolů, stává se brutálně rozbahněnou. V bahně to pořádně klouže, a tak si musím dávat pořádný pozor, abych se tu nenatáhl. V této chvíli je mi jasné, že nemám ideální boty, protože pružina se začíná plnit bahnem a boty těžknou. Po výběhu z lesa jsem kousek od Bílovic nad Svitavou. Protože už běžím pár hodin a tělo začíná být unavené, dopíjím zbytek pití. Následně potom do prázdné láhve sypu hroznový cukr, který na další občerstvovačce zaliji iontovým nápojem. Při tomto procesu přehlédnu značení, a tak si omylem zabíhám nějakých 100 m navíc. Když seběhnu dolů do obce a proběhnu podchodem pod hlavní silnicí, dostávám se k hospodě, kde je kontrola K9 a třetí občerstvovačka. Opět doplním láhev, hodně se napiji a na cestu si vezmu hrst rozinek.

Brněnský masakr 2013

Nyní začínám stoupat Bílovicemi vzhůru po zelené. Když probíhám kolem jedné rodinky, malé dítě pronese: "Ten pán nemůže." A má pravdu. Jak předchozí stoupání celkem šly, zde už dost trpím a citelně zpomaluji. Až k další kontrole K10 U luže to bylo pořád do kopce. Na této kontrole je mi sděleno, že už jsem 12 a to jsem nikoho ani nezahlédl. Pravděpodobně tedy někdo seběhl z cesty. Po modré sbíhám travnatou cestou kolem památníku D. J. Kašpara až dolů k železniční trati a řece Svitavě. Jak mi ráno bylo teplo, zde mi je naopak nepříjemná zima. Proti proudu pokračuji asi kilometr až ke skalní soutěsce Myší díra, kde se nachází kontrola K11. Zde odbočuji zpátky do lesa a skalní soutěskou začínám stoupat vzhůru. Po pár kilometrech, když se náhodou ohlédnu zpět, spatřím běžce. "A sakra, už mě dohánějí!" Zkusím tedy přidat, ale moc se to nedaří. Už jsem natolik unavený, že jen stále držím stejné tempo. Během dalšího kilometru mě vši tři běžci doběhnou a pomalu i předběhnou. Když vyběhneme prudký kopec ven z lesa, tak kolem silnice sbíháme do Útěchova, na jehož okraji je kontrola K12 a zároveň i poslední občerstvovačka. Výběh Myší dírou byl pro mě velice náročný, takže už jsem opět na suchu. Další várku hroznového cukru tedy zaliji iontovým nápojem a pořádně se napiji. Když se ohlédnu za sebe, vidím, že už se k nám blíží další běžci. Vezmu si tedy hrst hroznů a vydávám se na posledních 10 kilometrů hned za posledním běžcem, který mě předběhl. Jedná se o běžce, kterého jsem doběhl u zříceniny Nového hradu a běžel jsem s ním kolem Adamova.

Brněnský masakr 2013

Z Útěchova vybíháme po pískové cestě po modré a pomalu klesáme. Protože povrch je dobrý, natahuji krok a pomalu začínám spoluběžci utíkat. Chvíli se snaží udržet se, ale nepodaří se mu. Hned za lesem odbočujeme z modré a pokračujme kamsi dolů. Stejným způsobem předbíhám i dalšího běžce. Teď už je přede mnou jenom jeden z těch, co mě přeběhli. Bohužel mě ale z ničeho nic zatuhne horní sval pravého stehna, takže nemůžu tolik natahovat pravou nohu. Klesání ještě k tomu po kilometru končí, takže se moje rychlost opět vrací do normálu. Když po chvíli začne cesta stoupat, mám co dělat, abych tempo udržel. Lesní cestičkou nadále kličkuji hustým lesem kolem Soběšic až fotbalovému hřišti ke kontrole K13. Zde si mi rozpadne závodnická karta, takže si u sebe nechám pouze tu část, kde se značí kontroly. Kousek za kontrolou mě při dalším sbíhání z kopce odchází i levé stehno, takže mě po snížení rychlosti předbíhá jeden závodník a další se začíná nebezpečně přibližovat. Do cíle už by to mělo být jen něco pod tři kilometry, a tak zatínám zuby a se ztuhlýma nohama se snažím stále běžet. Poslední část lesem vede přes Zamilovaný hájek, kde opět vbíháme na silnici. Tvrdost země je hned cítit, protože nohy začnou bolet ještě více. Při přeběhnutí potoka Ponávka, vbíhám do Brna a zároveň k úplně poslední kontrole K14. Soupeř je v této chvíli jen několik kroků za mnou. Do cíle sice zbývá už jen něco kolem kilometru, ale i tak tuším, že tuto pozici neudržím. Když proběhneme pod hlavní silnicí, je před námi asi 20 m dlouhá prudká stráň. A je to jasné. Při plazení nahoru se propadám o další místo dolů. Když se vyškrábu nahoru, jsem rád, že se po pár metrech vůbec opět rozeběhnu. Fyzicky už jsem tak na dně, že mi začíná blikat vidění a cítím mravenčení ve všech částech těla. Nyní kličkuji po chodníku mezi domy a jen hledám šipky, které mě dovedou do cíle, a doufám, že se někde nepoložím. Když si občas všimnu, jak na mě někteří kolemjdoucí lidé koukají, uvědomím si, že na mě musí být docela legrační pohled. Jako závodníci totiž běžíme bez identifikačních čísel, takže pro neznalé ani nejde poznat, že nějaký závod běžíme. Když podběhnu hlavní silnici v Řečkovicích, odkud je to asi 200 m do cíle, musím ještě vyběhnout asi 20 schodů, což je neuvěřitelné utrpění pro mě a velká zábava pro ostatní. Hned nad schody je šipka doleva a kousek za ní šipka doprava. Té druhé si bohužel nevšimnu, a tak pokračuji vlevo. Naštěstí po pár vteřinách slyším zprava pořadatele z reproduktorů, a tak se okamžitě vracím. Během té doby už schody vybíhá další závodník, se kterým se navzájem předbíháme už od zříceniny Nového hradu. Seberu tedy zbytky všech sil a snažím se mu na posledních 100 metrech uběhnout. Naštěstí je unavený asi více než já, protože když se po chvíli otočím, je zase kus za mnou. Posledních několik desítek metrů k cíli dobíhám už relativně v pohodě. Když odbočím do areálu plaveckého bazénu a proběhnu závodním obloukem, ozve se akustický signál, značící konec měření. Konečně jsem v cíli!

Brněnský masakr 2013

Ihned je veřejně oznámeno, že jsem doběhl jako 15. závodník v čase 5 hodin 55 minut a 48.8 vteřiny a je mi nasazena železná pamětní medaile. V mé kategorii jsem se dokonce umístil na 6. místě. Z toho jsem velice mile potěšen, protože jsem se celou dobu nedíval na čas a podle posledního tempa jsem to neviděl moc dobře. Hned po doběhu odevzdávám kartu závodníka a jdu se posadit na lavičku. Ještě po mě chtějí vrátit čip, ale na to nemám sílu. Proto pouze natahuji nohu a o zbytek se postará někdo od pořadatelů. Pár minut jen tak sedím a užívám si ten úžasný pocit, kdy mě celým tělem jezdí různé výboje. Okolo cíle se opět pohybuje Daniel Orálek a loví závěrečné fotky. Když si trochu odpočnu a začnu pociťovat hlad, pomalu odcházím ke stolům s občerstvením, kde obsluhuje nádherná slečna a sním několik chlebů se sádlem a cibulí. Nikdy bych nevěřil, že můžou být tak dobré. Když mi začne být zima, jdu pomalu k autu, kde shodím běžecký pás a naposled pozřu chemickou sračku v podobě pití na regeneraci. Z auta si vezmu věci do bazénu a jdu zpátky. V šatně sundám všechno propocené oblečení a jdu se osprchovat. Hned si vzpomenu na sprchování před 2 lety po Winter Survivalu 2011, kdy stékající pot po ranách způsoboval nepříjemné pálení. Když to přejde, několik minut si užívám příjemnou sprchu. Nakonec si vezmu plavky a jdu k bazénu. Hned za rohem je malý bazének s teplou vodou, kam zamířím. Zde nastává zajímavý problém a to, jak se do bazénu dostat, když nemůžu pokrčit nohy. Po chvíli snažení na to kašlu a do bazénu se převalím. Bazének je mělký, a tak se pouze posadím a relaxuji. Po nějaké době si všimnu, že u bazénu je Radek Hlavatý, tělocvikář od nás z práce. Když mě uvidí, po čtyřech se připlazí do malého bazénku, kde nějakou dobu hovoříme. Po jeho odchodu zůstávám, polehávám na hladině a pozoru ostatní jak mají problém s vlezení a vylezením z bazénku. Po asi hodině a půl jsem dostatečně rozmočený, a tak uplavu 100 m ve velkém bazénu a odcházím. Venku před šatnami probíhají masáže, tak jich využívám a nechávám si namasírovat nohy. Poté odcházím k autu, kde nechávám věci a jdu na oběd do jídelny gymnázia. Sním kopec rizota a jdu zpátky k bazénu, abych zjistil, kdy bude vyhlášení. Mezitím do cíle dobíhá Petr Mejzlík, kterého na trati trápily úpony. Když zjistím, že vyhlášení je až v sedm hodin, což je za dvě hodiny, vezmu si od pořadatelů diplom a vydávám se na cestu domů.

Brněnský masakr 2013

Když tento závod srovnám s loňskou Beskydskou sedmičkou 2012, zjistím, že to vlastně ani srovnat nejde. B7 jsme se Švárou šli, a tak jsem trpěl úplně jinak než zde, kdy jsem celý závod poctivě běžel. Překvapilo mě, že jsem v průběhu závodu ani po závodě neměl problém s opruzeninami nebo puchýři. Před startem jsem si nenamazal žádnou část těla a naštěstí mně to vůbec nevadilo. Jediná část těla, která to odnesla, byly stehna, která mě několik dnů po závodě nedovolovala běh nebo jakoukoli jinou aktivitu, při které jsou stehna potřeba. Kdyby byl závod jen o pár kilometrů delší, asi už bych to nedal. Až příště poběžím něco delšího, musím lépe hospodařit s energií. Z očekávaného času kolem 7 hodin jsem se dostal na 5 hodin a 55 minut, což stačilo na 6. místo v kategorii a na 15 místo absolutně z celkového počtu 312 startujících závodníků. Tento výkon mě opět zvedl sebevědomí do dalších závodů a zároveň utvrdil, že závod se musí běžet a nikoli jít. Snad se příští rok bude dařit minimálně jako letos.

Fotky: 8x

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013

Brněnský masakr 2013