| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2013-10-12
Highlander 2013
Účast: Dvořák Štěpán
V polovině října 2013 se Štěpán po druhé zúčastnil přeboru Moravy v extrémních sportech jednotlivců Highlander 2013. Tentokrát bylo centrum závodu u základní školy ve Větrném Jeníkově ležící pár kilometrů severozápadně od Jihlavy. Disciplíny jsou stejné každý rok, jen letos bylo trochu upraveno jejich pořadí. Jednalo se o přespolní běh na 1,7 km, po kterém následoval kratší okruh na horském kole. Někde za polovinou tohoto okruhu byl umístěn orientační běh na 9,5 km skládající se z tří tratí. Po ukončení kratšího okruhu se průběžně vjíždělo do kola delšího, na jehož trase čekali poslední dvě disciplíny - lezení a jízda na kánoi. Celkově měřila trasa pro horská kola asi 50 km. Průběh byl pro Štěpána takřka identický jako minulý rok. Závod odstartoval hromadný výběh do lesa, po kterém se Štěpán vrátil na 8. místě. Než se na horském kole dostal k orientačnímu běhu, propadl se na místo 12. Ačkoli byl orientační běh delší než minulý rok, dařilo se mu lépe a posunul svou pozici na 11. místo. Při dalším přejezdu k disciplíně lezení o toto místo opět přišel, když byl předjet jiným závodníkem. Lezení je Štěpánova nejsilnější stránka, takže se z 12. místo posunul až na místo 6. Zároveň byl na lezení 5. nejlepším závodníkem. Při přejezdu k disciplíně jízda na kánoi společně s několika závodníky vyjel mimo trať, takže bylo štěstí, že ho nikdo nepředjel. Při jízdě na kánoi nikoho nepřejel ani sám nebyl předjet, takže průběžné umístění se nezměnilo. Při závěrečném dojezdu do cíle se pořadí ještě několikrát změnilo, ale i přesto pořadí udržel a dojel tedy na 6. místě ve výsledném časem 4 hodiny a 41 minut. Z celkového počtu 30 účastníků je to výrazně lepší výsledek než minulý rok, kdy skončil 14. z celkového počtu 42 závodníků. Při srovnání s minulým rok zůstalo stejné nedostatečné značené trasy pro horská kola, a tak občas někdo sjel z trasy. Naopak se zlepšil orientační běh, kdy mapa konečně odpovídala reálu. Jízda po řece tam a zpět se změnila v orientační jízdu po rybníku podle mapy, což je určitě zajímavější. Celková náročnost celého závodu byla o něco menší než minulý rok, ale i tak se opět jednalo o skvělý závod, který další rok rádi zopakujeme.
Highlander 2012 | Highlander | Suunto MovescountČlánek
Předzávodní příprava je dneska kvalitní, protože v práci končím noční směnu, a tak mám do 10 hodin mraky času. Před sedmou hodinu se pořádně najím, abych měl dobrý energetický základ. Po sedmé, když mi skončí směna, si připravím jídlo i pití na samotný závod a rovnou už se obleču i do závodního oblečení. Sednu do auta, kde už mám připravené kolo a vyrazím směr Jihlava a posléze Větrný Jeníkov. Kolem půl deváté ráno přijíždím do areálu základní školy ve Větrném Jeníkově, kde je centrum závodu. Hned po zaparkování jdu do jídelny se prezentovat. Po zaplacení startovného dostanu startovní číslo 19 a čip na označování kontrol. Po návratu k autu si složím kolo a připravím všechny potřebné věci na závodní disciplíny. Nejtěžší je zvolit oblečení, protože Větrný Jeníkov dostál svého jména a fouká zde silný a studený vítr. Nakonec si přes dvě trička beru slabou běžeckou bundu. Když zbývá asi čtvrt hodiny do startu, začneme se pomalu kupit na startovním poli, kde probíhá předzávodní brífink, při kterém jsou nám vysvětlena pravidla a rozdány závodnické karty s mapou celého závodu. Zároveň zde potkávám Ondřeje Sáňka, se kterým jsem minulý rok společně odjel poslední část závodu. Každý závodník si u startu zabere kousek prostoru, kde si odloží kolo a další věci potřebné v průběhu závodu. Přesně v 10 hodin je závod Highlander 2013 hromadně odstartován.
Vybíháme ven z areálu na silnici, po které pokračujeme až na konec obce Větrný Jeníkov. Následuje polní cesta, která nás protáhne malým lesíkem a následně vrací zpět do obce. Při běhu si všímám, že se mi urval jeden provázek od startovního čísla, takže mi vlaje bokem od těla. Po necelých dvou kilometrech se vracím zpět na start na průběžném 8. místě, kde si přezouvám boty a běžecké boty si beru do batohu, který si dávám na záda. Na místě nechává akorát věci na lezení. Na kole vyrážím z Větrného Jeníkova na malý okruh pro horská kola směrem na jih a pokračuji po žluté turistické cestě. Kromě mírně rozbahněné cesty se jede celkem dobře, protože zatím sjíždím z kopce. Horší je to, když přejedeme silnici a začneme stoupat lesem vzhůru. V lese totiž vůbec nefouká, a tak se začínám pořádně potit. Protože touto dobou jedeme ještě pohromadě a snažím se balíku udržet, úplně zapomínám na nultý kontrolní bod, kde jsme měli do závodnické karty napsat počet červených pruhů na triangulační tyči. Opět následuje klesání lesem, po kterém přejedu hlavní silnici vedoucí z Větrného Jeníkova do Jihlavy. Hned za silnicí opět cesta stoupá lesem nahoru. Tentokrát už nejedná o žádnou zpevněnou cestu a obyčejnou zarostlou lesní cestičku. Teplo je mi čím dál větší, až se mi z toho začínají mlžit brýle. Zároveň pociťuji, že jsem si moc stáhl bederní pás a nedýchá se mi proto moc dobře. Po sjezdu stejně zarostlou cestou se dostávám k disciplíně orientační běh. Zatím jsem se propadl na 12. místo.
Z batohu vyndávám běžecké boty, které si obouvám místo SPD na kolo. Protože mě teplo docela vytrestalo, sundávám si běžeckou bundu. Zároveň si povoluji bederní pás, aby se mi lépe dýchlo. Pořádně se napiji, vezmu si buzolu a jdu na start, kde dostávám mapu. Jsou na ní vyznačeny tři okruhy, přičemž mají všechny stejný začátek a konec na tomhle stanovišti. Po obdržení mapy se zorientuji a vyrážím k první kontrole ležící mezi cestami. Během chvíle se potkávám s dalším závodníkem běžícím stejným směrem. Když po označení kontroly pokračuje opět mým směrem, je mi jasné, že má asi stejnou mapu jako já. Využívám toho, že běžíme spolu a ptám se ho na nultou kontrolu, kterou jsem přejel. Odpoví mi, že ji prý přejel také, ale že tam byly dva červené pruhy. Super, hned po orientačním běhu si ji musím doplnit. První polovina okruhu se nedá moc běhat po cestách, protože všechny kontroly jsou mimo ně. Až při druhé polovině jsou všechny kontroly poblíž cesty, tak s menšími odbočkami mám první okruh za sebou. Kolega závodník má opravdu stejnou mapu jako, protože i ve druhém kole běží hned za mnou. Ačkoli jsem rychlejší než on, vždy mě doběhne, když dohledávám přesné umístění kontroly. Tímto stíhacím způsobem odběhneme druhé i třetí kolo téměř spolu. I když se mi díky nedobrovolné pomoci podařilo celý orientační běh odběhnout bez jakéhokoli zdržení, průběžně mě to posunulo jen o jedno místo vpřed. V porovnání s minulým rokem, kdy jsem propadl o pět míst dolů, jsem ale spokojený. Při odevzdávání mapy, mi je akorát řečeno, že první kontrola na okruhu horských kol je prý posunuta. Beru na vědomím a vracím se zpět ke kolu.
Zde lituji jednoho závodníka, který sedí u svého kola a rozebírá zadní přehazovačku, protože se mu prý udělal na řetězu uzel. Doufám, že aspoň osmičkový, aby se mohl čím chlubit. Opět si přezuji boty a společně s běžeckou bundou si je schovávám do batohu. Následuje sjezd kolem rybníku Černý a písečná rovinatá cesta mezi poli až zpátky do větrného Jeníkova. Protože lezeckou výbavu mám na hřišti u základní školy, musím se nejprve zastavit tam. Bohužel při vjezdu do Větrného Jeníkova ale přehlédnu označenou odbočku, a tak si zbytečně zajíždím přes centrum asi 1 km navíc. Při vjezdu na hřiště tu nikoho nevidím, a tak pouze vysypu batoh, do kterého si pro změnu dám lezeckou výbavu. Když vyrážím na velký okruh, akorát se míjím s Ondřejem Sáňkou. Několik prvních kilometrů jedu po silnici, což je příjemná změna. Široko daleko nikoho nevidím, takže se řídím vlastním tempem. Po projetí Velešovem naše trasa odbočuje do lesa na zpevněnou cestu. Podle mapy hned za odbočkou měla být první kontrola, kde jsme měli napsat název studánky. Protože je ale prý posunutá, tak zvolním tempo a dívám se kolem sebe, kde by mohla být. Až po necelém kilometru přijíždím k označenému stromu, u kterého se nachází studánka i s informační tabulí. Do závodnické karty si opíši název Lochova a pokračuji v cestě. Při odjezdu akorát přijíždí ke studánce Ondřej Sáňka pronásledován dalším závodníkem. Během dalších kilometrů, které vedou různě po polích a v lesích, jsem oním závodníkem předjet. Nenechávám si ho ale ujet a stále se mu držím v patách. Když podjedeme dálnici, přijíždíme ke druhé kontrole, kde máme napsat název prvního domu ve Westernovém městečku Stonetown. K němu se ale nedostaneme, protože zde stojí pořadatel, který nám říká, že nám tam vlastníci zakázali vstup a jeho název nám řekne osobně. Název Kuldas napíšeme do závodnické karty a pokračuje jízdou lesem. Po dalším kilometru přijíždíme ke třetí kontrole, na které máme opsat dvě písmena na stromě. Protože je tam pouze LB, ani nezastavuji a jen projíždím. Když je nezapomenu, napíši je někde jinde. Následuje prudký sjezd lesem, kde mi závodník přede mnou ujíždí z dohledu. Dojíždím ho až vesnici Plačkov, kde se musel kus vracet, protože přejel odbočku. Když následně přejedeme silnici a vjedeme do Panského lesa u Humpelce, dostáváme se na stanoviště lezení. Protože mě předjel pouze jediný závodník, mé průběžné místo se také posunulo o jedno místo zpátky.
Opírám si kolo o strom a jdu si pro mapku boulderů. Hned je mi vysvětleno, že netěžší jsou hned tady u cesty a lehké asi 300 m dál lesem. Protože je po dešti a nemám v úmyslu se trápit a zbytečně ztrácet čas na těžkých cestách, přebíhám k cestám lehčím. Abych nemusel běžet trestné 4 km kolo, musím získat nejméně 90 bodů. U skal se přezuji do lezeček a jdu na ně pěkně od začátku. Cesta číslo 1 byla lehká za 20 bodů. Cesta číslo dvě na tom byla podobně ale jen za 10 bodů. Zkusím i trojku, kde je pěkný převis, ale dvakrát vypadnu z posledního chytu. Napotřetí si pomůžu pravou a nohou a jsem nahoře. Dalších 45 bodů v kapse. Podle hodnocení zjišťuji, že to byla nejtěžší cesta v této části a zároveň stejně obtížná jako nejtěžší cesty v těžké části. Kdybych to tušil předem, šel bych rovnou do těžší čísti a nemusel bych zbytečně běhat přes půl kilometrů navíc. Nyní už mám 75 bodů, takže mi zbývá jen 15. Čtvrtá cesta za 15 bodů je právě obsazená, tak jdu na číslo 7 za 10 bodů. I když má být lehká, nepřipadá mi to. Při uklouznutí chytám křeč do lýtka a ještě si odírám ruce. Když to zkouším znova, všimnu si, že jeden chyt je plný krve. Prý tam spadla jedna holka a její ruka vypadala na šití. Když ji napotřetí zdolám, vylezu hned vedle ještě poslední nejlehčí cestu za 5 bodů. Bodové konto mám splněno, a tak se přezuji a běžím zpátky ke kolu, kde odevzdávám mapku boulderů. Protože jsem tuto disciplínu splnil velmi rychle, posouvám se až na 6. místo. Hned sedám na kolo a pokračuji lesem dál.
Nyní mám před sebou asi 2 km lesní cesty a hned další disciplínu lodě. Bohužel kvůli nedostatečnému značení trasy se dostávám až na silnici, ke které jsem se vůbec neměl dostat. Během zkoumání kudy kam, nás tam začíná pomalu přibývat. Podle mapy to vypadá, že jsme asi přejeli odbočku, a tak se vracíme. A skutečně, asi v polovině cesty zpět k disciplíně lezení si všímáme odbočky kamsi mezi stromy. Kousek za odbočením následuje dlouhý sjezd lesní cestou, při kterém se všichni roztrháme tak, že se mezi sebou nevidíme. Když vyjedu z lesa ven, nacházím se u rybníku Kachlička, kde probíhá další disciplína lodě.
I přes značné zdržení v lese se stálém držím na 6. místě. Kolo nechávám na hrázi a jdu k vodě, kde si obleču vestu a vyberu ideální pádlo. Od pořadatelů dostanu mapku a pokyny. Nejprve mám se dostat k první bodu, kde bude uvedeno, kam mám jet dál. Na mapce jsou jednotlivé body vyznačeny a já jen musím některé z nich proplout v daném pořadí. Zkrátka se jedná o orientační jízdu na kánoi. Nalodím se kánoi a vyplouvám cestičkou v rákosí na otevřený rybník. Když spatřím, jak daleko jsou jednotlivé body, docela mě to překvapí. První bod se neznačí, a tak pouze pokračuji k bodu druhému na opačné straně rybníka. Zde už kontrolu označím a opět pádluji na druhou stranu. Na otevřeném rybníce docela fouká vítr, takže se snažím plout tak, aby mě vítr pomáhal a já nemusel tolik zalamovat. Občas zkusím i pádlovat na obě strany, ale žádnou znatelnou změnu nezaznamenám. Po označení šesté kontroly jsem poslán zpět k hrázi. Na břehu nechám pádlo i vestu a mapku vrátím pořadatelů. Ačkoli moje jízda patřila mezi velice rychlé, závodníky přede mnou se mi nepodařilo předjet, takže stále zůstávám na průběžném 6. místě. Vyběhnu zpátky na hráz, sednu na kolo a vydávám se na závěrečnou jízdu do cíle.
Závodník přede mnou dojel kánoi jen chvíli přede mnou, a tak si říkám, že bych ho mohl dojet. Na cestě mezi poli ho ještě několikrát zahlédnu, ale za Zdislavicemi už se mi ztratí z dohledu. Když přejedu hlavní silnici, projíždím kolem Tvrzného rybníka, kde se nachází čtvrtá kontrola. Jedná se počet sýpek pro ryby. Číslo 6 si snadno zapamatuji, a tak si nic nepíši. Ve chvíli kdy projíždím kolem Kamenického rybníka, všimnu si, že závodník, kterého se snažím dojet, je za mnou. Pravděpodobně asi někde zapomněl odbočit. Každopádně raději šlápnu o něco více do pedálů, protože má určitě v úmyslu se dostat zpátky na svoji pozici. V Kamenici u Humpolce ještě naposledy zahlédnu závodníka, který je asi půl kilometru přede mnou. Za Kamenicí se cesta přiblíží k dálnici, kterou asi kilometr v těsné blízkosti kopíruje. Když u obce Slavníč podjedu dálnici, přijíždím k pátému kontrolnímu bodu. Zde si máme napsat, že se tu nachází starý kříž. Protože se opět jedná o lehké slovo, jen si jej zapamatuji a jedu dál. Přes polní cestu po louce se dostávám až do lesa, kde mě čeká delší stoupání. Po výjezdu z lesa při sjezdu minu Zbinožský rybník a dostanu se opět na silnici, kde si trochu odpočinu. V obci Zbinohy odbočím vlevo a jsem zpátky na lesní cestě. Právě ve chvíli, když začnu cucat gel, tak si všimnu, že trasa ostře odbočuje doprava do prudkého stoupání. Vycucnu poslední zbytky gelu, vyplivnu obal a hned začínám řadit na nejlehčí převod. Stihnu to na poslední chvíli, protože hned po odbočení začne strmý kopec. V této chvíli ještě zahlédnu úplně nahoře závodníka, kterého jsem za celou dobu cesty od lodí neviděl. Podobně to ale funguje i se mnou, protože jak zpomalím, zahlédnu dole pode mnou další dva, kteří mě mezitím dojeli. Protože kopce na kole nejdou mojí oblíbenou částí, rozestup mezi námi se začíná zmenšovat, až těsně pod vrcholem jedeme hned za sebou. Říkám si, že na takto úzké cestičce mě nemůže předjet, jenomže v tom najedu na kluzkou větev, na které mi ustřelí přední kolo, a já se hlavou zapíchnu do hromady větví. Než se zvednu, jsem předjet. Sednu opět na kolo a snažím se jej dohnat, ale v zarostlém lese to jde špatně. Po výjezdu z lesa oba dva předjíždíme závodníka, který patří do lehčí kategorie Speed. Podle mapy jsme asi kilometr od cíle, a tak se za jízdy pokouším dopsat všechny předchozí body. Moc dobře to ale nejde, a tak si kvůli tomu na chvíli zastavuji. Všichni tři se pak potkáváme na Zbinožském kopci, kde se nachází poslední kontrola. Stojí tu vysílač a naším úkolem je opsat název klimatizační jednotky. Po chvíli nervózního hledání jej objevujeme na druhém boku budovy. Opíšu slovo Carrier a vydávám se na závěrečný sjezd do cíle. Bohužel závodník, který mě předjel v lese, vyrazil o něco dříve a tak se ho snažím dojet. O tuto šanci přicházím ve chvíli, kdy si po prudkém sjetí meze nevšimnu ostré zatáčky a skončím v zoraném poli. Když se dostanu zpátky na cestu, nemusím už nikam spěchat. Po příjezdu do Větrného Jeníkova odbočím ke škole, kde se nachází cíl. Jako bonus ještě musím objet celé školní hřiště. Do cíle přijíždím přesně 18 vteřin za mým přemožitelem v celkovém čase 4 hodiny a 41 minut. Díky tomu, že závodník vyjíždějící od lodí přede mnou sjel z tratě a jiný mě zase předjel, zůstal jsem celkově na 6. místě. Na prvního mám ztrátu kolem 22 minut, takže jsem s výsledkem spokojený.
Hned po dojetí mě obírají o závodnickou kartu a roztahané závodní číslo. Z přistavené várnice si naliji několik kelímků čaje a jdu si posbírat věci, které jsem tu nechal po ukončení malého okruhu. Když poté zahlédnu, jak se pomalu tvoří fronta u hadice s vodou na umívání kola, zasměju se, protože si kolo v klidu umyji wapkou až večer v práci. Dojdu k autu, rozeberu kolo a dám jej do kufru. Po té si vezmu věci na převlečení a jdu se umýt do školy. Sprchy jsou společné, ale momentálně se tam nacházejí bohužel jen samí chlapy. Když se vrátím k autu, vše pouklízím a jdu zpátky do školy něco sníst. Z nabídky mě zaujmu pouze debrecínky, které sním na posezení. Po čtvrté hodině už nemám co dělat, a tak pouze sedím v jídelně a čekám na guláš a závěrečné vyhlášení výsledků. Mezitím si ke mně přisedne Ondřej Sáňka a vyměňujeme se dojmy ze závodu. Kolem šesté hodiny začnou rozdávat dlouho očekávaný guláš. Když jsou všichni najezení, vypukne vyhlašování. Oproti minulému roku se vyhlašuje prvních šest v každé kategorii, takže i na mě se dostane řada. Jako cenu dostanu tričko, čokoládo a švýcarský nožík. Jak bývá zvykem je vyhlášeno pár speciálních cen jako třeba nejrychleji zdolané lezení, nejvíce vylezených cest nebo cena za urvaný chyt. Na závěr každý závodník dostane speciální závodnické pivo s logem závodu a dřevěný komunikační nástroj používaný v Austrálii. Po vyhlášení se rozloučím s Ondřejem Sáňkou, vrátím se k autu a vyrážím zpátky do práce na noční směnu.
Ačkoli jsem se na letošní ročník těšil, čím více se blížil, tím více byla ohrožena moje účast. Nejprve mě začali otravovat ploténky, které naštěstí před závodem povolily. Horší už to bylo s počasím, protože dva dny před závodem stále pršelo. Naštěstí ráno před závodem přestalo, a tak mi už nic nebránilo v účasti. Bohužel se ale počasí podepsalo na celkové účasti, kdy dorazilo celkově asi o třetinu méně závodníků než minulý rok. Jak už jsem psal výše, tak zlepšení bylo nejvíce vidět na orientačním běhu a na lodích. Naopak zůstalo špatné značení trati, díky kterému mnoho lidí ztratilo drahocenný čas. Co se týče náročnosti tak, buď byl závod celkově jednodušší, nebo jsem se zlepšil. Osobně doufám, že spíš to druhé. Celý závod Highlander 2013, který se skládal z přespolního běhu na 1,7 km, orientačního běhu na 9,5 km, lezení, jízdě na kánoi a jízdě na horském kole na 50 km, jsem zvládl za 4 hodiny a 41 minut. Tento výsledek stačil na 6. místo z celkového počtu 30 závodníků. Pro příští rok můžu jen doufat, že se umoudří počasí, aby se nemuselo jezdit v takovýchto sračkách, a zároveň tím budou i suché skály na pořádné lezení. A mě zbývá už jen dál trénovat.
Fotky: 12x
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |