| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2014-04-11 - 2014-04-12
Horská výzva 2014 - Jeseníky
Účast: Dvořák Štěpán, Nováček Tomáš
Štěpán se společně s Tomášem Nováčkem zúčastnil 1. závodu v horském ultramaratonu Horská výzva 2014. Trasa měřila 65 km s převýšením 3000 m. Protože až do poslední chvíli nevěděli, jestli na něj budou mít čas, nebyli registrovaní, a proto museli při registraci na místě zaplatit vyšší cenu. Do Kout nad Desnou dorazili v pátek asi 3 hodiny před startem. Po registraci se ubytovali, připravili věci a necelou hodinu odpočívali. 5 minut před půlnocí byl závod odstartován. První polovinu závodu se drželi na pěkném 12. místě s cílovým časem pod 8 hodin. Bohužel kolem 40. km Štěpánovi došly síly, takže byl nucen pokračovat pouze v chůzi. Díky tomuto selhání do cíle dorazili po více než 9 hodinách a propadli se na místo 25. I přes úmorně pomalý konec to není z počtu 173 družstev špatný výsledek. Po závodech následovala sprcha, úklid věcí, oběd a cesta zpět domů. Protože už byli v cíli po deváté hodině ráno, nemělo smysl čekat na vyhlášení až do večera.
Rock Point - Horská výzva | Suunto MovescountČlánek
Protože jsem přes týden v Brně ve Školním a výcvikové zařízení HZS ČR, čekám kolem páté hodny odpoledne na Toma a jeho přítelkyni Petru, než mě vyzvednou. Kvůli dopravní zácpě nakonec vyrážíme s téměř hodinový zpožděním. Protože nemají dálniční známku, musíme jet přes Boskovice, Moravskou Třebovou a Šumperk. Zhruba do poloviny trasy jedeme jen podle mapy. Jakmile ale špatně odbočíme, raději zapínám navigaci v mobilu. Do Kout nad Desnou přijíždíme kolem půl deváté. Zaparkujeme poblíž startu a hned se jdeme zaregistrovat. Když máme vše, co potřebujeme, přejíždíme k hotelu Dlouhé stráně, kde Tom zařídil ubytování. Bohužel došlo k nějaké chybě a nikde nás nemají zapsané. Naštěstí to nevadí a v druhé budově hotelu dostaneme jeden pokoj. I když je zaplacený jen pro Petru, tak jsou tam tři postele. Ihned se dáme do přípravy věcí a oblečení. Největší problém mám nacpat všechny drobnosti do běžeckého pásu. Sice je trochu nafouklý, ale aspoň se tam vše potřebné vlezlo. Závod bude náročný, a tak se ještě trochu najíme. Po 22 hodině si jdeme na chvíli lehnout. I když je všude naprostý klid, usnout se mi vůbec nedaří a jen tupě zírám do stropu a uvažují, jaká to zase bude makačka. Přesně ve 23 hodin nám zazvoní budík a hned se dáváme do závěrečné přípravy. Naposled si odskočíme na záchod, oblečeme se a vezmeme si všechny potřebné věci. Naposledy zkontrolujeme, jestli máme vše potřebné a odcházíme. Autem opět přejedeme ke startu, kde už se začínají pomalu množit závodníci. Do startu máme ještě asi 10 minut, takže se se jdeme pomalu postavit na přední pozice, abychom po odstartování nemuseli zbytečně předbíhat houfy závodníků. Čím blíže se start blíží, tím více to tu houstne. Pár minut před startem už ani nevidím na konec, protože jsem oslněn více než stovkou zapnutých čelovek hledících kupředu. Přesně 5 minut před půlnocí je 1. závod Horské výzvy 2014 odstartován a stoupání z nadmořské výšky 525 m může začít.
Protože první kilometr je po silnici z mírného kopce, všichni se drží pohromadě. Jakmile ale odbočíme z hlavní silnice a začneme pomalu stoupat, začnou ve velkém odpadat turisté, kteří jsou navlečení, jako kdyby vyráželi zdolat severní pól. Během několika minut se od balíku běžců odděluje skupina nejrychlejších. Já s Tomem zůstáváme v závěsu za ní. Dokud běžíme po silnice, jde to snadno a ani nepotřebujeme čelovku, protože nádherně svítí měsíc. Když po pár kilometrech vběhneme na lesní cestičku, postup se viditelně zpomalí a čelovka už je nezbytná. Stoupání na hřeben je nekonečné. Všichni závodníci mlčky šlapou vzhůru, jen já a Tom neustále o něčem mluvíme. Pro ty, kteří běží nadoraz, musí být naše mluvení asi dost deprimující. Z neustálého stoupání začínám cítit lýtka, a tak si musím dávat pozor, abych je nepřepálil. Čím výše se dostáváme, tím více začíná klesat teplota a přibývá sněhu. Po necelé hodině se dostáváme do Sedla pod Vřesovkou, kudy prochází i zároveň zpáteční trasa. Můj cíl je dostat se do cíle pod osm hodin, což se nám zatím daří. Nyní následuje rychlý zvlněný přeběh a až na Keprník (1423), kde už to dobře znám a odkud máme dobrý výhled na Jeseník, kde jsem v lednu za 12 dní uběhl 12 maratonů. Pod Šerákem (1351) odbočíme na cykloturistickou trasu a po nepříjemně kamenité cestě sbíháme dolů. Když se dostaneme nad sjezdovku pod Černavou (1103), všimnu si první chyby v mapě. Ačkoli je trasa v mapě značená dolů po sjezdovce, v reálu je značená dále po cestě. Pokračujeme tedy po cestě a přes jednu serpentýnu se dostává zpět níže na sjezdovku, po které už sbíháme dolů. Protože seběhy jsou velice náročné na svaly, raději zvolním. Dole pod sjezdovkou u Skiareálu Ramzová je první kontrola a občerstvení. Zatím máme v nohách 16 km za hodinu a tři čtvrtě. Díky rychlému seběhu jsme cílový čas stlačili na sedm hodin. Doplníme pití, něco sníme a vypijeme a hned pokračujeme dál.
Po dojedení posledního sousta mi Tom natěšení říká, že si dal koláče a prý byly výborné. První kilometr běžíme po rovině, ale poté se začneme prudce stoupat kolem malého potoku. Během toho výstupu doběhneme skupinu několika závodníků před námi. Na další rovinaté části obnovíme síly a při dalším prudkém stoupání, pomalu všechny předbíháme. Stoupání je opravdu dlouhé, protože končí až na Šeráku (1351). Čím blíže se k vrcholu dostáváme, tím více začínám cítit, jak mě bolí nohy. Na vrcholu u Chaty Jiřího máme opět nádherný výhled na noční Jeseník a jeho okolí. Po dalším kilometru se opět připojujeme na cestu, po které jsme běželi asi před hodinou. Při výběhu zpátky na Keprník (1423) potkáváme v protisměru ty nejpomalejší závodníky. Po hřebenu přeběhneme do Sedla pod Vřesovkou, kde jsme před dvěma hodinami vybíhali od Kout a opět zde objevíme rozdíly mezi značením v mapě a ve skutečnosti. Dokonce potkáme i dvojici, která se díky této chybě musela z jedné špatné cesty vracet. Vyběhneme na Červenou horu (1333), odkud nás čeká dlouhý seběh až do Červenohorského sedla (1013). Při seběhu mi Tom začíná pomalu utíkat, protože mé nohy začínají být nepříjemně bolavé. Zároveň pozoruji, že nás dobíhají jiní závodníci. Po necelých 4 hodinách a 31 km se dostáváme do Červenohorského sedla (1013), kde na nás čeká druhá kontrola a občerstvovací stanice. Během doplňování pití a pojídání všeho možného nás pořád někdo otravuje kamerou téměř až u nosu. Nabereme ještě nějaké jídlo a pokračujme dále. Zhruba kolem dalšího kilometru bychom měli být přesně v polovině trasy. Cílový čas máme pořád pod 8 hodin, což je s přihlédnutím a na pomalý seběh pořád dobré.
V chůzi vše pomalu dojídáme. Když dojídám poslední kus jablka, zjistím, že to nebyl moc dobrý nápad, protože kousek slupky mi zaskočí a já se málem udusím. Tom hned konstatuje, že jsem si měl dát ty výborné koláčky a nestalo by se mi to. Po posledním soustu opět přecházíme do běhu. Po červené pomalu přeběhneme Výrovku (1167) a pomalu stoupáme prudkým svahem ke Švýcárně. Když se rozhlédneme kolem sebe, nikoho nevidíme. Jen občas v dáli před námi nebo za námi problikne nějaké to světýlko. Při tomto nekonečném výstupu začínám cítit, že kromě bolavých nohou mě dochází i energie. Důsledek toho poznáme hned u Švýcárny, kde kousek za námi uvidíme dvojici, která nás dohání. Zde se naštěstí stoupání zmírní, takže mám síly na zrychlení a dvojice nás přestane dohánět. Když doběhneme na rozcestí pod Pradědem, začíná pomalu svítat. Úsek k Pradědu je po silnici, která je zmrzlá, takže musíme dávat pozor, abychom se zbytečně nenatáhli. V protisměru zatím potkáme závodníky před námi, kteří opatrně sbíhají dolů. Na Praděd (1491) dobíháme asi 10 minut po páté hodině ráno. V nohách zatím máme 41 km. Cílový čas se díky stoupání trochu natáhl, takže už je přes 8 hodin. Když projdeme kontrolou, je nám oznámeno, že je před námi jen 11 týmů. To je pro mě dobrá práva, když vezmu, jak jsem unavený. Nacpu do sebe nějaké jídlo a začneme sbíhat k Ovčárně. Jestli výstup po ledu byl těžký, tak sestup je téměř nemožný! Každou chvíli mi ujede noha a jen tak tak to ustojím, abych se nenatáhl. Zároveň boji s tím, abych při jakékoli chybě nedostal křeče. Po velice úmorném a zledovatělém seběhu se dostává k Ovčárně, kde je poslední kontrola i občerstvení. Něco pojíme a vypijeme, doplníme pití a pokračujeme. Cílový čas se nám seběhem podařilo srazit téměř na 8 hodin.
Hned pod Ovčárnou narazíme na další chybu v mapě. Když seběhneme až k zastávce, zjistíme, že trasa vedla už hned od Ovčárny přes sjezdovky. Protože to tu ale znám, tak se nevracíme, ale obloukem se napojíme na původní trasu. Bohužel jsme si asi půl kilometru zaběhli a museli při tom ještě něco nastoupat, takže nás mezitím jedna dvojice, aniž by o tom věděla, předběhla. Výstup na Petrovy kameny (1446) je pro mě zničující. Výrazně mě ubydou síly a můj běh se zpomalí na velice pomalý klus. I když se snažím zrychlit, nejde to, protože všude je zmrzlý sníh, ve kterém se velice špatně šlape. Představa, že nám zbývá ještě 20 km, není o nic víc povzbuzující. Během cesty přes Vysokou holi (1464) až k Velkému máji (1386) nás tak předběhne několik dvojic. Odbočíme doprava na zelenou a začínáme klesat dolů pod Dlouhé Stráně (1353). Doufal jsem, že z kopce to poběží, ale nejde to. Naopak přecházím do chůze a průběžně před sebe pouštím další a další dvojice, které nás mezitím doběhly. Když po několika desítkách minut vylezeme dole z lesa na modrou, kde už není otravný sníh, čeká nás pro změnu široká cesta zavezená celá sutinami, takže se opět nedá běžet. Další dlouhé kilometry tedy pouze šlapu pomalu vpřed a dávám si pozor, abych v hrbolatém terénu špatně nešlápnul a nedostal křeče, které mi zatím jen letmo lízaly nohy. Překvapivě nás v těchto místech nikdo nepředbíhá. Když se dostaneme pod Dlouhými Stráněmi (1353) na jednu vyhlídku, odkud se začíná stoupat vzhůru, začnou mi docházet síly i na chůzi. I když chci, nohám se nechce. Musím tedy po chvilkách zastavovat, abych se vůbec dokázal hýbat. K tomu všemu na mě přijde ještě škytavka, takže už si připadám, jak ve zlém snu. Ostatní závodníci, kteří nás opět začali předbíhat, z toho musí mít opravdu legraci. Cílový čas se nám zatím natáhl téměř k 9 hodinám. Když už si připadám, že tady zdechnu, nuceně do sebe nacpu nějaké cukry a gely. Mezitím se Tom zapovídá s jedním závodníkem, který nás doběhl sám, protože jeho kolega už dávno odstoupil. Nevím, jestli za to můžou ty cukry, ale překvapivě začínám chytat druhý dech.
Zkusím se rozeběhnout a ano to opravdu běží. Všichni tři tedy přecházíme do klusu a začínáme stoupat k Dlouhým Stráním (1353) a pozvolna předbíháme některé závodníky před námi. Protože už osmou 8 hodinu v cíli nemáme šanci stihnout, dáváme si cíl nepřetáhnout 9 hodin. S menšími přestávkami se dostáváme k Dlouhým Stráním(1353), kde vbíháme na silnici, která opět začínám klesat. Škoda jen, že trasa nevede přes vrchol, abychom se na nádrž mohli lépe podívat. Takto si aspoň užíváme výhledu na hřebeny, kde jsme před několika hodina po tmě běželi. Při seběhu začínám ale měnit názor, protože mně opět začínají docházet síly a zpomaluji. Všichni závodníci, které jsme předběhli, pro změnu opět předbíhají nás. Kousek od Tetřeví chaty potkáváme Petru, která se za námi vydala naproti. Bohužel s sebou vzala i foťák, takže mám své úmorné chvilky zdokumentované. Aspoň už vím, jak se cítil Švára, když jsem ho fotil minulý rok ke konci běhu z Dačic do Třebíče. Když se dostaneme až nad sjezdovky kousek od Medvědí hory (1163), čeká nás nekonečný seběh přímo po sjezdovce dolů. Slunce touto dobou už docela pálí, takže se začínám potit. Nemám ovšem pomyšlení na nějaké převlékání, a tak pokračuji stejně oblečen i nadále. Protože po sjezdovce jdeme pomalu, opět nás začínají ostatní předbíhat. Cílový čas pod 9 hodin už jsme také pustili, protože jsme zjistili, že je trasa asi 2 km delší, než jsme čekali. Když se po nekonečném sestupu sjezdovkou dostáváme dolů kousek od cíle, dostaví ohromné množství energie. Přecházíme tedy v rychlý běh a po cestě k cíli ještě pár závodníků předběhneme. Po deváté hodině ráno konečně probíháme cílem v konečném čase 9 hodin a 15 minut po celkové vzdálenosti 65 km.
Uděláme pár závěrečných fotek a hned odjíždíme zpátky autem na pokoj. Zde ze sebe shodíme všechny věci a dáme si pořádnou sprchu. Použité věci nemám snahu ani nijak rozdělávat, a tak se je pouze schovám do kabele. Převlečeme se, uklidíme po sobě pokoj a odjíždíme zpátky k cíli. Za obdržené stravenky při registraci vyfasujeme nějaké jídlo. Když ho sníme, ještě se projdeme po areálu a zkoukneme, co tu vlastně mají. Když narazíme na výsledky, jsou tam všichni, co zatím doběhli, ale sebe najít nemůžeme. Nemá smysl to stejně nijak řešit, takže se na to podívám až online doma. Po té co si Tom s Petrou koupí nějaké maga balení müsli, nasedáme do auta a odjíždíme zpět do Brna. Já si vzadu na sedáčkách lehnu a během pár minut nevím o světě.
Závod, na který jsem hodně těšil a tak špatně dopadl. Z online výsledků jsem o pár dní později zjistil, že jsme doběhli na 25. místě. To není nijak špatné umístění z celkové počtu 173 týmů. Ovšem když si vezmu, že jsme ztratili více než hodinu a mohli jsme být 12., tak to špatné je. Jako nejreálnější důvod vyčerpání bude asi 100 km běh, který jsem absolvoval dva týdny před tím a závodně půlmaraton týden před tím. To ale nemění nic na tom, že pokud to půjde, hned se zúčastním dalšího ultramaratonu. Jen doufám, že mapa závodu bude pro příště lépe sedět se skutečnou trasou závodu, aby zbytečně nedocházelo ke komplikacím, díky který narůstá těžce vydřený čas.
Fotky: 17x
Videa: 1x (00:03:05)
Rock Point - Horská výzva 2014 - Jeseníky
Délka: 00:03:05| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |