| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2014-07-03 - 2014-07-04
Běh 160 km: České Budějovice - Třebíč
Účast: Dvořák Štěpán
Druhý pokus přeběhnout 150 km z Českých Budějovic do Třebíče vyšel. Jen se trať protáhla na 160 km.
Když na konci jara Štěpán přeběhl 102 km z Jindřichova Hradce do Třebíče, hned ho napadlo, že by mohl zkusit uběhnout rovných 150 km. O týden dříve mu ale pokus o 150 km běhu nevyšel, protože ho zmohla neuvěřitelná ospalost a ještě přišel vytrvalý silný déšť. Tenkrát běh přerušil po 70 km v Nové Bystřici. Nyní zvolil trochu jinou taktiku. V Českých Budějovicích přespal a vyběhl ráno před půl pátou s východem slunce. Aby mu vydržela baterie ve sporttesteru, musel běžet bez navigace jen pouze podle paměti. Do 30. km k Třeboni ho trochu trápil žaludek, ovšem od Třeboně až do 50. km ke Chlumu u Třeboně se mu běželo nádherně bez výraznější únavy nohou. Zde doplnil komplet všechno pití ve vaku i láhvích a něco pojedl. Při následným přeběhu k Nové Bystřici omylem špatně odbočil a dostal se tak ke Staňkovskému rybníku, díky čemuž výrazně narostla kilometráž. V Nové Bystřici měl v unavených nohách 70 km. Protože bylo po 12. hodině, zastavil se v restauraci na jídlo. Dal si česnekovou polévku, špagety a kofolu. Poté co doplnil pití, vyrazil na cestu. Půlhodinové sezení u stolu mělo za následek zatuhnutí nohou, které se při takto dlouhém běhu velice špatně rozhýbávaly. Protože byl dost perný den, hned za Bystřicí se komplet celý i s oblečení zchladil v rybníku. Kombinace jídla v Nové Bystřici nebyla právě nejšťastnější, takže při cestě lesem byste Štěpána museli hledat někde za keříky. Následoval otravný kus cesty po hlavní silnici. Vyběhl k hradu Landštejn, kde se zastavil u občerstvení a poté seběhl do Starého města pod Landštejnem. Po lesní cestě ke Slavonicím často míjel udržované vojenské bunkry a opět se musel schladit v jednom rybníce. Únava novou už byla velice výrazná. Ve Slavonicích na 95 km se zastavil opět na pití v restauraci. Výběh ze Slavonic byl ještě dobrý, protože běžel po rovné silnici, ovšem jakmile začala cesta kličkovat lesem a později i vysokou trávou, únava se dostavila v plné síle a běh se často stával pouhou chůzí. Cesta kolem Moravské Dyje byla krásná, ale vůbec se nedala užít, protože už sotva pletl nohama. V jedné hospodě u řeky se opět zastavil na limonádu. Když se na 110. km začal přibližovat k Dačicím, začínal být rozhodnut, že tam pro únavu a bolest nohou skončí a zavolá pro odvoz. Jenže když se před zavoláním podíval na facebook a viděl, kolik lidí ho podporuje, získal novou motivaci i sílu pokračovat dále. Doklusal do Dačic k Penny Marketu, kde doplnil pití i zásobu jídla a vydal se na zbývající 50 km úsek. Zde už věděl, že se celková délka protáhne na 160 km. Protože byl ale extrémně unavený a každý krok bolel jako při chůzi po skle, věděl, že cesta bude trvat minimálně ještě 9 hodin. Děsivá to představa. Do obce Bílkov byl schopen ještě klusat, ale jakmile začala cesta stoupat k lesu, musel přejít do rychlé chůze. Mezitím zapadlo slunce, takže se vzduch příjemně ochladil. Když se došmatlal až k vrcholu Bába, byla už tma. Dolů z kopečka mohl opět běžet, ale protože ho rozbolelo levé koleno, pokračoval nadále pouze v kulhavé chůzi. Pokud ho někdo zahlédl, musel si myslet, že se lesem pohybuje nějaká zombie. Teplota se v průběhu cesty výrazně měnila, takže se v obci Bohusoudov zastavil, aby se oblékl a vzal si čelovku. Stále stejným způsobem došel až do obce Krasonice, kde si na chvíli odpočinul a opět se oblékl, protože mu začínala být nepříjemná zima. Nesledující silniční úsek střídavě klusal nebo šel. Do Želetavy na 140. km dorazil někdy po půlnoci. Po kratším odpočinku pokračoval přes rozhlednu Mařenka a Rokytnici. Když sbíhal poslední kopec kolem Čechočovic, vybila se mu baterie ve sporttesteru. Díky znalosti trasy věděl, že domů mu to akorát vyjde na očekávaných 160 km. Do cíle dorazil v pátek ráno kolem páté hodiny. Následovalo pouze vysypání všech věcí na zem a koupel, při které na hodinu usnul. Skutečný spánek netrval o mnoho déle. Když se po dvou hodinách probudil, první myšlenka byla: "Co jsem to kur** zase udělal?!" Pokud minulý běh na 100 km byl náročný, tak tohle bylo neuvěřitelné peklo. Posledních 50 km už opravdu nemohl a nohy ho bolely při každém kroku. Přesto pokračoval a pomalým tempem trvajícím 9 hodin, dorazil až do cíle. Celkově tedy zvládl 160 km za 24,5 hodiny. Další limit padl. Který bude další, ukáže čas.
Suunto MovescountČlánek
Ve středu večer opakuji cestu autobusem do Českých Budějovic. Protože minulý týden se mi vybíhat o půlnoci nevyplatilo, mám tentokrát v plánu jít spát a vyběhnout až brzy ráno. Když dojedu kolem deváté hodiny večer na byt ke Švárovi, pouze mi otevře a hned jde spát, protože brzy ráno vstává do práce. Já si tedy nachystám všechny věci na běh, abych se tím nezdržoval ráno, a jdu také spát. Po zalehnutí se mi ještě chvílí honí hlavou různé myšlenky, jestli to tentokrát dám, ale naštěstí brzy usínám. Chvíli před čtvrtou hodinou ráno mě probouzí Švára. Venku je ještě tma. Ihned vylezu a jdu se nasnídat. Švára mezitím bojuje sám ze sebou, jestli má jet do práce na kole nebo autobusem. Trochu ho podpořím a kolo vítězí. Protože mé přípravy trvají trochu déle, Švára odjíždí o několik minut dříve než já. Na facebook napíši zprávu, aby přátelé mohli sledovat, jaký jsem blázen. Těsně před odchodem ještě vykoukne Švárova přítelkyně Bára a popřeje mi, ať se mi daří. Venku už se začíná pomalu rozednívat. Udělám počáteční fotku a vybíhám k domovu.
Protože minule jsem zjistil, že sporttester mi při navigaci žere maximálně baterii, dnes běžím bez navigace jen podle paměti. Vyběhnutí z Českých Budějovic je v pohodě. Když proběhnu vesnicí Dubičné, za zády se mi otevře nádherný výhled na České Budějovice a Šumavu. Proběhnu Hlincovou Horu a Jivno, odkud je opět nádherný výhled. Při přeběhu do Štěpánovic běžím po poli, kde při každém kroku sbírám rosu a po chvíli mám tak úplně promočené boty. Za Štěpánovicemi si zkracuji trasu po neznačené cestě, protože z minulého týdne vím, že po značené nic zajímavého není a jen nabírá kilometry. Protože už od začátku běhu cítím, že žaludek není v pohodě, raději si odskočím za keř. Poté o kilo lehčí a s úsměvem běžím směr Třeboň. Na náměstí dobíhám po 2:50 hodinách a v nohách mám 28 km. Cítím lehkou únavu v nohou, ale jinam se mi běží nádherně.
Při běhu přes hráz rybníku Svět míjím rozcvičujícího běžce, který mě po pár kilometrech předbíhá na hrázi Opatovického rybníku. Přeběhnu přes hlavní silnici a pokračuji lesem po širokých rovných, ale panelových cestách. Protože běžím bez navigace, trochu se tu zamotám, až se musím podívat do mobilu na mapy. Žaludek už se uklidnil, takže se trochu najím a užívám si příjemný běh. Opět přeběhnu hlavní silnici a ještě železnici a po chvíli se dostávám k velkému uskupení několika rybníků. Prokličkuji mezi nimi a pomalu se dostávám na dohled od Chlumu u Třeboně. Když doběhnu až do Chlumu, zastavuji se u prvního obchodu. Už několik hodin svítí slunce, takže jsem vypil všech 2,5 l pití. Nakoupím 3 l vody a venku před obchodem si namíchám iontové nápoje. Než vyběhnu, sním ještě veškeré pečivo, které jsem měl v batohu. Zatím mám uběhnuto 47 km za 4:45 hodin. Nohy už výrazněji bolí, ale běh je pořád příjemný.
Seběhnu k rybníku Hejtman a pokračuji po jeho hrázi. Lidé, kteří se zde právě nacházejí, na mě nevěřícně koukají. Na konci rybníku proběhu obcí Staňkov, u kterého se nalézá další rybník, tentokrát Staňkovský, který má délku téměř 10 km. Když běžím po silnici směrem k lesům a slunce mě nepříjemně pálí do zad, předjíždí mě dlouhá kolona cyklistů. Po chvíli potkávám další cyklistku, která jede proti mně a dost naštvaně se diví, jak to že běžím po levé straně?! V lese si musím dávat pozor, abych se držel značené cesty a zbytečně si tak nezaběhl více kilometrů. Bohužel se ale nezadařilo, protože po pár desítkách minut vybíhám na druhé straně Staňkovského rybníku. Vracet se už nemá cenu, a tak opatrně běžím po břehu rybníku dál. Je tu nádherně. Protože rybník leží přesně na hranici s Rakouskem a nejsou tu téměř žádné cesty, je zde božský klid. Jen občas zahlédnu nějakého rybáře nebo hlavu ve vodě. Po pár kilometrech těžšího terénu se dostávám konečně na lesní cestu, po které pokračuji plánovaně kolem Schillerova kamenu až k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Když jsem tu byl před šesti lety, ležela na hraničním kamenu prostřelená nacistická přilba. Dnes tu není. Ale ji někdo ukradl. Po písčité lesní cestě se dostávám až ke Golfovému areálu Mnich. Po silnici seběhnu do Nové Bystřice, kde jsem minulý týden vzdal první pokus. Momentálně mám v nohách 69 km za 7:45 hodin. Nohy bolí už dost výrazně, ale momentálně řeším hlavně velký hlad. Zastavuji se tedy v první restauraci. Podaří se mi předběhnout velkou skupinu cyklistů, takže za pár minut mám na stole česnečku, špagety a kofolu. Na záchodech si zatím doplním vodu na další běh. Když vše sním, vydám se za zvědavého pohledů cyklistů z Temelína opět na cestu.
Tři čtvrtě hodiny strávené v restauraci jsou nepříjemně znát. Nohy mám ztuhlé a běh je velice nepříjemný. Ještě se běžím podívat na náměstí k restauraci, kde jsem minulý týden čekal na odvoz. Bohužel je zde jiná obsluha, a tak bez zastavení pokračuji dále. Nohy zatuhlé, žaludek plný a ještě nepříjemně pálí slunce. Vymotání z Nové Bystřice je opravdu nejhorší část první poloviny běhu. Za obcí Albeř přímo navazující na Novou Bystřici zastavuji u rybníku Osika. Kvůli velkému teplu mám v plánu se vykoupat. Protože se mi ale nechce sundávat oblečení, pouze si zuji boty a v oblečení se na několik minut ponořím do chladné vody. Osvěžení je tak příjemné, že se mi následně běží tak dobře, jako kdybych právě vybíhal. Bohužel ale následující úsek trasy vede několik kilometrů po hlavní silnici. Asfalt je tak rozpálený, že za pár minut jsem opět suchý. V obci Klášter II odbočuji aspoň na silnici vedlejší. Po dalším kilometru trasa konečně odbočuje na lesní cestu vedoucí kolem bunkrů československého opevnění Klášter II. Kousek na nimi se mi trochu přitíží, takže si jdu opět posedět pod strom. Poté co je oběd venku, běh se opět stává příjemnější. Když vyběhnu nahoru do obce Landštejn, zastavuji se u hospody na jednu Malinovku. Následně proběhnu kolem zříceniny hradu Landštejn, kde zanechám druhou část oběda. Po krásné lesní asfaltové silnici nyní sbíhám několik kilometrů až dolů do Starého Města pod Landštejnem, přes které jsem se před 6 lety vracel na kole z Českých Budějovic do Třebíče. Tenkrát to bylo 150 km a jednalo se o moji nejdelší jízdu na kole. Ale to bylo tenkrát. Nyní následuje dlouhý výběh po rozpáleném poli až nahoru do lesa. Když opět začne cesta klesat lesem dolů, začnou mě dost nepříjemně bolet nohy, až se musím několikrát zastavit a posadit na pařez. Nakonec tuhle krizi řeším opětovnou koupelí v nádherném lesním mechovém jezírku. Proběhnu kolem zrekonstruovaných vojenských bunkrů a začnu klesat do Slavonic. Když dorazím na náměstí, mám v nohách 94 km za 11:45 hodin. Měl bych si doplnit pití, ale protože jsem dost unavený, vůbec se mi do toho nechce. Dám si tedy v restauraci pouze půl litru limonády a pokračuji dále směrem na Dačice.
Ze Slavonic se vybíhá celkem v pohodě, protože trasa vede po vedlejší silnici. Po pár kilometrech ale odbočuji do lesů. Za lesem, když probíhám vesničkou Mutná, mám právě uběhnuto 100 km za 12:45 hodin. Následující usek po poli je šílený, protože nikde není vidět cesta a já se prodírám vysokou trávou. Nakonec to vzdávám a vracím se zpátky na asfaltovou silnici. Tou dobou už mám v nohách více než 102,5 km, takže každým následujícím krokem tvořím rekord. U Louckého Mlýnu opět sbíhám ze silnice a pokračuji po polní cestě kolem řeky Moravská Dyje. V těchto místech nastává krizový okamžik, protože mi výrazně ubydou síly a já znatelně zpomaluji. Čím dál častěji se stává, že musím z běhu na chvíli přejít do chůze. Protože se pohybuji kolem řeky, mám opět v úmyslu se na chvíli osvěžit. Bohužel ale nenajdu ani jedno vhodné místo, kde by se dalo do vody vlézt. U Spáleného Mlýnu se zastavuji na jednu kofolu. Moc se ale nezdržuji, aby mě nezatuhly nohy, a po pár minutách pokračuji dále. Když se dostanu zpátky na silnici, krize ještě zesílí. Myšlenka, že to v Dačicích ukončím, se stává čím dál reálnější. Při seběhnutí ze silnice opět do terénu jsem rozhodnut to vzdát. Zastavuji a naposled chci zkontrolovat zbývající trasu do Dačic a také facebook. Když ovšem vidím, kolik lidí mě na facebooku podporuje a drží mi pěsti, abych to dokázal, dostávám motivaci a novou sílu do cíle doběhnout. Trochu zrychlím, a s jedinou myšlenkou, abych stihl v Dačicích otevřený obchod, běžím dále. Do Dačic k obchodu se dostávám chvíli před zavíračkou. Kilometry ukazují 113 a v pohybu jsem celkem 15 hodin. Strašně moc si přeji, abych už byl v cíli. Bohužel k tomu mi ještě chybí 50 km. Je mi tedy jasné, že běh se ze 150 km protáhne na rovných 160 km. Nejhorší na tom ale je, že vím, že nynější rychlostí se domů nedostanu dříve než za 10 hodin. Na to, že už vůbec nemůžu, je to děsivá představa. V obchodě nakoupím vodu a nějaké jídlo. Venku si sednu na beton a za nechápavého přihlížení okolojdoucích lidí pojídám koblížky a míchám iontový nápoj. Když mám vše připraveno, vydávám při západu slunce na nejpekelnější část trasy, kterou už jsem protrpěl na konci března, když jsem běžel 100 km z Jindřichova Hradce do Třebíče.
Začátek ještě ujde a do vesnice Bílkov po silnici více méně běžím. Jakmile ale začne cesta stoupat po poli vzhůru, přecházím do rychlé chůze. Zá zády mám mezitím nádherný výhled zpět na Dačice při západu slunce. Protože stoupání je dlouhé několik kilometrů, nahoře už jsem tak unaven, že nemám sílu na to, abych běžel aspoň dolů. Takže stále pokračuji v chůzi. Mezitím ale zapadlo slunce a začalo být chladněji a také tma. Měl bych si vytáhnout čelovku, ale na to už jsem také moc unaven. Aby toho ještě nebylo málo, začíná mě bolet levé koleno, takže musím opatrně pajdat. Pokud mě někdo v lese zahlédl, asi ho muselo klepnout, protože vypadám jako zombie. Shrbený a kulhavou chůzí se plížím nočním lesem. Nakonec zastavuji až v lesní obci Bohusoudov pod lampou. Obleču si druhé tričko, vyndám čelovku a sním zbývající koblížky. Trošku se mi obnovila síla, a tak velice pomalý klusem obíhám Obecní rybník a probíhám kolem velkých mravenišť až k Magdaleně. Zde opět přecházím do chůze. V obci Krasonice jsem tak mrtvý, že si musím na chvíli lehnout na lavičku. Protože mě začala být ještě větší zima, oblékám si i bundu. To ale momentálně moc nefunguje a já se na lavičce klepu, jako kdybych měl zimnici. Naštěstí už je kolem půlnoci a tak nehrozí, že by mě někdo zahlédl. Po pár minutách vyrážím na silniční úsek do Želetavy. Odpočinek mi dodal trochu síly, a tak jsem schopný po silnici pomalu vyklusávat. Když mě tato síla opět dojde, až do Želetavy pouze jdu. Cíleně jsem zde vynechal jeden terénní úsek a raději zůstal na silnici. Od jednoho kámoše mi mezitím přijde zpráva, že pro mě klidně kvůli tomu kolenu zajede. Protože jsem ale v totálním limbu odhodlaný udělat cokoliv, ujišťuji ho, že to není třeba, protože to celé zvládnu. V Želetavě mám za sebou 138 km za necelých 20 hodin. Zatím se jedná o nejhorší zážitek v životě a to mám stále před sebou přes 20 km a půlku noci. Na náměstí opět obsadím lavičku a načerpávám v leže nějakou energii. Tak trochu ještě doufám, že mě tu nezahlédne hlídka policie, protože nevím, jak bych jí to vysvětloval. Nyní mám před sebou konečně závěrečný úsek, na který jsem se tak netěšil.
Nabitá energie mě vystačí, tak akorát na silniční úsek do vesnice Bítovánky. Následnou polní cestu zdolávám opět chůzí při pár zastávkách z výhledem na noční krajinu. Je celkem zajímavé, jak se na určitých místech mění výrazně teplota. Když se vyplazím až k rozhledně Mařenka, opět si na chvíli odpočinu na lavičce. Na cestu dolů mám tedy načerpanou nějakou energii, kterou přeměňuji na běh. Tedy aspoň na pár kilometrů. Od osady Dašov totiž opět pochoduji. Když minu rekreační středisko Březová a začnu se přibližovat k Rokytnici nad Rokytnou, všimnu si, že se baterie na sporttesteru začíná nebezpečně přibližovat k hranici vybití. Rozhodnu se tedy zrušit terénní cestu přes Zadní horu a poběžím z Rokytnice stále po silnici, která je stejně dlouhá, ale rychlejší. Při probíhání Rokytnice si vzpomínám na minulý rok, kdy jsem se tudy vracel se Švárou na kolech z 300 km jízdy od Ostravy. Z Rokytnice zdolávám poslední větší kopec. Při následujícím klesání přes Čechočovice, mi sporttester ohlásí vybitou baterii a zdechne. Hajzl jeden, ukazoval ještě 7% a stejně se vypl. No nic, cesty tady znám a tak vím, že mi doběhnutí domů na 160 km stačit bude. Protože už kvůli baterii nemusím nikam spěchat, pokračuji dál jenom chůzí. Při cestě dolů si aspoň užívám vzdálené svítání daleko za Třebíčí. Cesta přes Stařeč až do Boroviny, kterou normálně běhám za 15 minut, mi dnes trvala hodinu. U Baráku jsem tak zničený, že necítím ani trochu dobrý pocit. Kolem páté hodiny ráno je cíl zdolán, takže mám uběhnuto 160 km za 24:35 hodin. Vylezu do třetího patra a konečně jsem doma. Doprostřed místnosti shodím všechny věci a i v oblečení se jdu koupat. Ihned po lehnutí do vany mě ale budí studená voda. Sakra, já jsem tu na hodinu usnul. Přeperu si tedy věci a pověsím je. Když vylezu z vany, začne si mi strašně motat hlava a mám pocit, že zdechnu. Rychle tedy zamířím do postele a ještě dříve, než mé tělo dopadne na matraci, usínám. Když se ráno po dvou hodinách probudím, zděšeně si říkám: "Co jsem to kur** zase udělal?!"
Další šílený cíl byl pokořen. Plánových 150 km se podařilo sice uběhnout až na druhý pokus, ale zase se to natáhlo až na 160 km. Odhadovaný čas 20 hodin sice trochu nevyšel, ale když vím, co jsem zažil, tak jsem rád, že jsem vůbec ještě schopný pohybu. Na celé trase jsem celkově spotřeboval 12,5 l pití, 7x balení hroznové cukru, 4x Carbonex, 10x EnduroSnack, 3x Corny Big, 7x rohlík, 1x bábovka, 4x koblížek, 1x Česneková polévka, 1x Špagety s masovou směsí. I když se jednalo o nejtvrdší očistec, jaký jsem kdy zažil, už druhý den jsem měl naplánovanou novou trasu a to rovných 200 km. Bohužel ale kvůli přetížení kolena musí jít dočasně běh stranou a jako náhrada se nyní připravuji na jednorázový přejezd celé České republiky na horském kole v délce 600 km. Doufám, že mi tedy bude přát v srpnu štěstí.
Fotky: 12x
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |