| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2014-08-12 - 2014-08-13
Přejezd České republiky na horských kolech
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš
Přejezd 614 km přes celou Českou republiku na horských kolech za 35 hodin.
První myšlenka uskutečnit tento šílený nápad napadla oba před rokem, kdy při návratu z cykloturistiky špatně odbočili na kruhovém objezdu a dostali se tak čtyřproudou silnici, na které nakonec zůstali, protože rychlost jízdy se průměrně držela přes 30 km/h. Nejenže tenkrát přejeli 300 km z Beskyd až do Třebíče, ale zároveň je napadlo, že po těchto silnicích by se mělo dát přejet na jeden zátah klidně celé Česko. A jak je napadlo, tak i uskutečnili. Sehnali doprovodné vozidlo i posádkou z řad přátel (Mirek, Mirkova žena Alena a Švárova přítelkyně Bára) a vydali se na cestu. Podle předpovědi povětrnostních podmínek se rozhodli jet ze západu na východ. Cesta k Aši se výrazně protáhla, takže ráno po šesté hodině vyrazili po asi dvouhodinovém spánku. Nejprve na ně čekal 12 km přejezd k nejzápadnějšímu bodu České republiky, odkud vyjeli směrem k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. S přibývajícími kilometry projížděli městy Aš, Františkovy Lázně, Sokolov, Karlovy Vary. S doprovodným vozidlem byli neustále v kontaktu a zastavovali asi každých 60 km na benzínkách, aby se mohli občerstvit a doplnit zásoby. První znatelnější únava přišla kolem 150 km u Krušovic, kdy už bylo po obědě a několik hodin silně pálilo slunce a také začal být cítit otlačený zadek. I když následoval úžasný sjezd k Mělníku, kousek za ním na další zastávce po 212 km přišla první výrazná krize. Den se chýlil ke konci a vypadalo to, že i energie jezdců včetně bolavých rukou. Naštěstí na dalším úseku opět ožili. Na 274 km zastavili na benzínce u Poděbrad, kde se připravili na noční jízdu. Cesta kolem Kolína byla celkem příjemná, ale jakmile se dostali k Čáslavi, kde projeli polovinou trati, přišla na ně brutální spací krize. Zároveň oba překonali svůj dosavadní rekord v jízdě na kole, který byl 301 km. Na 340 km v Chrudimi měli poslední noční zastávku u doprovodného auta, které se muselo na otočku vrátit do Křižanova. Následující noční úsek přes Vysoké Mýto až do Moravské Třebové byl extrémně náročný na psychiku, protože se jim neustále chtělo spát a bylo celkem běžné, že se za jízdy probudili v protisměru nebo že měli různé vizuální halucinace, které je přemísťovali do různých krajin. V Moravské Třebové v ranních hodinách na benzínce s více než 400 km v nohách se rozhodli hodinu si zdřímnout v doprovodném autě. Zde byla druhá a zároveň poslední a hlavně nejsilnější krize, kde to málem vzdali. Naštěstí hned po otevření očí a zjištění, že to při udržení průměrné rychlost 20 km/h stihnou, vyrazili na cestu. Následoval obří výjezd, sjezd, výjezd, sjezd, rovinka a na 476 km byli za Olomoucí. Proběhlo rychlé občerstvení a čekala je cesta přes Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě až do na benzínku u Nového Jičína, kde na 538 km měli poslední zastávku. Přejezd do Příboru se neočekávaně protáhl, protože plánovaná silnice byla pro kola zakázaná. Ve Frýdku-Místku se ještě omylem rozdělili, takže ztratili další čas hledáním sebe navzájem. Závěrečná cesta přes Třinec do Jablunkova byla sice poklidná ale zároveň neuvěřitelně dlouhá a únavná, protože už věděli, že se blíží konec, ale kilometry ubývaly neuvěřitelně pomalu. Z Jablunkova na ně čekalo ještě 12% stoupání, ale to už jim bylo jedno, protože věděli, že nahoře je vysněný cíl. A nakonec to dokázali! Za 35:05 hodin ujeli 614 km + 12 km zabrala cesta na start. Průměrná rychlost je to sice nic moc, ale vzhledem k tomu, že se do toho počítaly i přestávky, tak čistého času měli určitě nad 20 km/h. Po cestě vystoupali 5117 m a klesali 5218 m. Celých přejezd nebyl nijak extrémně náročný fyzicky, ale psychicky. Vydržet šlapat celou noc, kdy se chce člověku jenom spát a neustále se kroutit na kole, aby si odlevily otlačené části těla, to byl ten pravý očistec. Zajímavost na závěr je fakt, že ačkoli oba dva dny byly nad ČR vydatné přeháňky, na celou výpravu nespadla ani kapka. A jako největší štěstí považujeme, že kromě párkrát spadlého řetězu, neměli vůbec žádný defekt. Poděkování patří celé posádce auta, která s nimi dva dny a jednu noc vydržela popojíždět po celé České republice. Odměnou jim aspoň byla možnost, si prohlédnut města, kde ještě nikdy nebyli. Taktéž velice pomohla podpora přátel přes facebook, která dodávala sílu v těch nejtěžších chvílích. Po třech letech zopakoval Štěpán přejezd České republiky na silničním kole a zvládl to pod 24 hodin.
Suunto Movescount | Facebook | Třebíčský deníkČlánek
Odjezd z Třebíče se očekávaně o více než hodinu protáhl. Další zdržení následuje hned u Velkého Meziříčí, kde se zastavujeme v McDonaldu na nějaké jídlo. Na dálnici mě přijde zpráva od jednoho kámoše, že jestli bych mu prý nevzal kladku, kterou zapomněl u Aše na jednom vysílači. Nic neslibuji, protože vím, že na to nebude moc času. Souřadnice přesto dávám posádce auta. Příjezd do obce Studánka za městem Aš se tedy z plánovaných 10 hodin večer posouvá až na půl druhou ráno druhý den. Cestu ze západu na východ jsme vybrali úmyslně podle předpovědi povětrnostních podmínek. Kdybychom to jeli naopak, tak bychom si pravděpodobně pořádně mákli, protože bychom jeli celou cestu proti větru. Ve Studánce máme kámoše Vaška Vacka, se kterým jsme domluveni na přespání. Dlouho jsme se neviděli, ale přesto hovoříme spíše jen o naší následující cestě. Protože jsem si doma při balení zapomněl hrudní pás na měření tepu k hodinkám, ještě si u něj na počítači tyto hodinky přeprogramuji, abych po celou cestu zbytečně nekoukal na jeden prázdný řádek. Když si lehám do postele, mám docela špatný pocit z následující noci, kterou celou prosedíme v sedle kola. Jsem totiž po dvou nočních a dneska toho asi taky moc nenaspím, když brzy ráno vstáváme. Aby toho ještě nebylo málo, tak se mi dlouhou dobu nedaří usnout, jak mi hlava pořád šrotuje. A když už začnu zabírat, zase mě probouzí opravdu zvláštní zvuky, které se nahodile loudí panelákem.
Budík nás probouzí v 5 hodin ráno. Hned vylezeme a začneme se chystat. Vedle v kuchyni se nasnídáme a připravíme si jídlo a pití na cestu. Po šesté hodině ráno přijíždí k paneláku doprovodné auto, jehož posádka spala někde venku. Vynosíme tedy věci k autu, sundáme kola ze střechy a připravíme je na cestu. Když jsme hotovi, uděláme první fotku, rozloučíme se s hostitelem a kolem půl sedmé ráno vyrážíme do výchozího bodu. Nejprve bylo v plánu vyrazit od obce Hranice, která se nachází severně od nás a leží přímo u hranic s Německem. Protože jsem si ale na poslední chvíli při plánování cesty na mapě všiml, že západně od nás je nejzápadnější bod České republiky, změnili jsme start na něj. Když opustíme Studánku, kopírujeme hranice po rozbité asfaltové silnici. Je kolem 10° C, takže jsme dost oblečení. Když trochu ujedu Švárovi, po chvíli si všimnu, že stojí a křičí na mě, abych zastavil. Už ve mně hrklo, že jsme ani nevyrazili a už má něco s kolem. Naštěstí je to ale jen prasklá PET lahev na nosiči. Aby iontový nápoj nepřišel vniveč, každý vypijeme půlku. S plným pupkem pokračujeme kolem větrných elektráren až na křižovatku, kde odbočujeme na pole na turistickou stezku vedoucí přímo k našemu startu. Poslední kilometr odpovídá popisu Vaška. Úzká cestička lesem plná kořenů, kde musíme kolo nést. Když dojdeme k našemu startu, Švára odhodí věci a peláší se odlehčit do Německa. Podle hlasových projevů to asi stojí za to. Když se umyje v rybníku, prohlásí, že další várku si nechá až do Polska. Protože už vylezlo slunce, sundáváme si bundy. Uděláme památkovou fotku u hraničního kamenu značící nejzápadnější bod České republiky a přesně v 7 hodin a 25 minut zapínám sporttester a vyrážíme směr nejvýchodnější bod České republiky.
Díky turistické cestě máme na prvním kilometru výborný průměr - 2,5 km/h. Když se dostaneme zpátky na rozbitou asfaltovou silnici, víme, že nás čeká stoupání, takže si sundáváme i dlouhé kalhoty. Když dojedeme na křižovatku, kde jsme měli jet rovně, rozhodneme se jet do leva, kde je lepší silnice. Při otáčení ale Švára nezvládne otočku a rozplácne se mi před kolem. Když se posbírá, pokračujeme společně dál do kopce. Na vršku projedeme kolem starého opuštěného vojenského areálu a začneme klesat do Aše. Najednou Švára zastavuje, protože se mu zasekl řetěz mezi talíři. Jestli to takhle půjde dál, tak tam bude rychlejší donést kolo na zádech. Z Aše máme výhled přes údolí na kopec, kde se nachází vysílač, na kterém je ztracená kladka. My jsme daleko a předpokládám, že posádka auta na něj zapomněla také. A měl jsem pravdu. Při výjezdu z Aše na hlavní silnici míjíme opravdu škaredou a starou pracovnici mávající na řidiče kamionů. Fujtajbl. Když se dostaneme z lesa, otevírá se nám nádherný výhled na Cheb a okolí. Po dlouhém sjezdu musíme před Františkovými Lázněmi odbočit na vedlejší silnici, protože hlavní silnice se mění na silnici pro motorová vozidla, kam kola nemůžou. Přes telefon se domluvím s autem, aby na nás někde počkali. Potkáváme je za obcí Dolní Částkov na 41. km. Na cestě jsme přesně 2 hodiny. Protože jsme zatím trávili snídaní, nemusíme nic doplňovat. Domlouváme se na další zastávce za Karlovými Vary a vydáváme se opět cestu.
Po stejných okrskách dojíždíme až k Sokolovu, kde se opět připojujeme na hlavní silnici, po které jedeme v přímé blízkosti Sokolovské pánve - obrovského pozemního dolu, plného těžebních strojů. Následuje kopec nahoru, 2x překlenutí silnice pro motorová vozidla a sjezd do Karlových Varů. Hned při vjezdu mě málem sráží dodávka, která vyjíždí zprava od nějakého ho domu. Tak tak ji uhnu a pokračujeme k centru. Švára, který jede přede mnou bez mapy, přejíždí křižovatku, na které musíme odbočit. Když ho dojedu, otáčíme se a vracíme k ní. Odbočíme a za chvíli už najíždíme na hlavní čtyřproudou silnici, která je pokračováním ukončené silnice pro motorová vozidla, po které jsme nemohli jet. Nyní projíždíme skrz Karlovy Vary. Jízda je to velmi nezvyklá, protože silnice je ohraničená tubusem, takže se nikde nedá sjet. Naštěstí je zde dost široká krajnice, kde naše přítomnost nevadí ostatním autům, které nás můžou předjíždět bez toho, aby vybočili ze směru jízdy. Po pár kilometrech vyjíždíme z Karlových Varu a odbočujeme směrem na Prahu. Ačkoli se jedná o silnici stejné třídy, čtyři proudy zmizely a zůstaly jen dva. Před námi leží nejdelší stoupání na celé cestě. Jízda je zde dost nepříjemná, protože jak se silnice klikatí vzhůru, auta která zde jezdí vysoko nad 100 km/h, nás míjí nebezpečně blízko a ještě od nich létají kamínky. Během následujících 8 km jsme vystoupali o 350 m výše a nacházíme se v 700 m. n. m., což je zároveň i nejvyšší místo na celé naší cestě. Zde nás konečně předjíždí naše auto a zastavuje na nejbližší benzínce u obce Bochov. Velice rádi zde zatavíme také. Na cestě jsme 4:20 hodin a ujeto máme 92 km. Protože tento úsek byl poměrně náročný, docela nám vyhládlo. Něco tedy sníme a doplníme zásoby. Protáhneme tělo a po více než 25 minutách jsme zpátky v sedle.
Zastávka to byla trochu delší, takže Švárovi ztuhly nohy a několik kilometrů tedy jedeme pomaleji. Naštěstí teď dlouho klesáme, takto to není tolik znát. Vítr, který fouká od jihozápadu, nám ještě mírně pomáhá kupředu. U Obce Bošov se právě staví nová část silnice, takže musíme jet po staré. Ze začátku máme strach, kudy nás to povede, ale když uvidím dlouhé klesání, jsem nadšený. Při sjezdu do obce Lubenec mám na tachometru rychlost 80 km/h, kterou jsem tam už opravdu dlouho neviděl. Když se dostaneme zpátky na hlavní silnici, projíždíme kolem kopce Kapucín, který je celý poset krásnými skalnatými věžemi známými jako Kapucínská skály. Hned za nimi se necháváme dojet traktorem, za který se schováme. Pár nesledujících kilometrů se tedy jen vezeme. Když odbočí na pole, musíme zase pořádně šlapat. Naštěstí po pár kilometrech už se vezeme za druhým traktorem, který tentokrát jede dál. Když projíždíme známou obcí Krušovice přímo kolem pivovaru, už jsme zase sami. Kousek nad Krušovicemi u obce Řevničov na nás u benzinky opět čeká auto. Zastavujeme po 6:50 hodinách na 148. km. Protože tento úsek jsme jeli přes oběd, slunce mělo pořádnou sílu a jsme trochu unavení. Opět se tedy najíme a napijme. Zásoby došli včetně pití, takže musíme vše doplnit. Zároveň se začal ozývat otlačený zadek, takže si odskakuji na WC pořádně ho promazat. Půlhodina utekla jako voda a před námi je objezd Prahy přes Mělník.
Protože míříme do Středočeského kraje, který je rovinatý okolo Vltavy čeká nás velmi dlouhý sjezd. Několik desítek kilometrů jen lehce šlapeme do pedálů a užíváme se nádherný výhled na nekonečnou rovinu. Možná dokonce v dáli vidíme i Jizerské hory. Celou tuhle parádu kazí jen dvě věci. Výrazně vyjeté koleje v silnici, které nám nedovolují jet plynule u kraje a bolest rukou z neustálého držení řídítek. Vypadáme tedy, jako kdyby nás kousali mravenci, protože neustále přesedáváme, abychom ulehčili zadku, a různě osaháváme řídítka očekávajíce, že najdeme polohu, při které nás přestanou bolet ruce. Za městem Slaný přestane silnice klesat, protože už jsem dole v údolí. Při přejezdu do Mělníku, kde už musíme opět šlapat, na nás padne výrazná únava, takže přes hodinu spolu nepromluvíme ani slovo. Při průjezdu Mělníkem mě volá Míra, aby nám vzkázal, že na nás čekají pár obcí za Mělníkem. Zastavujeme tedy na benzínce při výjezdu z obce Byšice. Zatím máme ujeto 216 km za 9:55 hodin. Nálada není moc dobrá, protože jsme dost rozlámaní a je to na nás i vidět. Nejhorší představa je fakt, že cesta zpátky je stále výrazně kratší než vpřed. Naštěstí už se blíží večer, takže síla slunce výrazně slábne a očekáváme tak, že nás chladnější vzduch oživí. Mezitím Míra z auta zjistil, že s námi může jet i v noci, takže Švára bere klíče a jde z kola sundat nosič a blatníky, které budou v případě potřeby v autě. Než se připravíme na další úsek, uplyne téměř tři čtvrtě hodina.
Delší odpočinek je hned znát, protože jedeme jako vyměnění. Z mapy jsme vyčetli, že je pro nás zbytečné jet přes Mladou Boleslav, jak jsme plánovali, ale můžeme si to o pár kilometrů zkrátit přes Chotětov přímo na Luštěnice. Tohoto místa jsme se od ráno obávali, protože naše cesta se stáčí na jih a tím pádem, by nás měl jihozápadní vítr začít brzdit. Naštěstí jak se blíží večer, vítr slábne, takže nyní jedeme kritický úsek téměř v bezvětří. Před Nymburkem vjíždíme na nový obchvat a míříme na Poděbrady. Hned za Nymburkem projíždíme kolem výrobny Poděbradky. Míra nám mezitím vzkazuje, že čekají hned na první benzínce po přejezdu dálnice D11. Při zastavení máme v nohách 274 km za 13:10 hodin. První věc, kterou udělám je, že beru peněženku a jdu si koupit dvě bagety, protože jsem po cestě dostal velký hlad. Také to bude asi tím, že jsme na kole vynechali večeři. Opět si na záchod skočím promazat zadek, protože v noci na to moc nálada nebude. Vzhledem k tomu, že je půl deváté večer, hlavní příprava je navrstvit oblečení a pořádně osvětlit kola, aby nás nesmetl nějaký chlupatý řidič kamionu. Dopředu si svítíme každý jinak. Švára má na řidítkách přidělanou svítilnu a já mám na hlavě čelovku. Po více než půl hodině se vydáváme na první noční úsek a děsíme se, jak noc přežijeme.
Blikačky blikají, tak se zařazujeme za sebe a pelášíme po krajnici na hlavním obchvatu kolem Kolína. Protože kromě nočního Kolína nic nevidíme, zdá se nám nekonečný. A možná díky i této monotónnosti ale hlavně díky ospalosti z krátkého spánku minulé noci, na nás začíná padat neuvěřitelná ospalost. Špatnou náladu podporu fakt, že cesta vpřed je stále delší než cesta zpět. Jako spací vagón projedeme kolem Čáslavi a vojenského letiště. Odbočíme na Chrudim a hned na první autobusové zastávce zastavujeme, abychom se trochu probrali. Zároveň si všímám, že jsme překročili náš dosavadní rekord na kole - 300 km, který jsme ujeli minulý rok. Opět sedneme na kola a pokračujeme nocí. Čekal jsem, že v této oblasti budou jen roviny, takže jsem dost překvapen, když po pár kilometrech začínáme stoupat serpentýnami vzhůru přes Podhořany u Ronova. Má to aspoň jednu výhodu a to, že se nám nechce spát. Jenomže když teď jedeme nahoru, na druhé straně musíme logicky zase dolů. Část přes Heřmanův Městec se tedy stává jednou z nejhorších. Při pomalém klesání na mě jde taková ospalost, že se mi často stane, že se s trhnutím proberu v protisměru. Naštěstí je teď ale minimální provoz, tak šance na střet je malá. Když projedeme Chrudimí, zastavujeme na parkovišti při výjezdu, kde na nás čeká auto. Prozatím máme 340 km za 17:30 hodin. Protože Míra musí odvézt zpátky do Křižanova svoji ženu, je tohle poslední servisní zastávka přes noc. Na další se domlouváváme až na Moravskou Třebovou, vzdálené asi 70 km, což bude zatím nejdelší úsek. Přestože se mi po cestě chtělo spát, teď když si lehnu na zem a zavřu oči, tak žádnou únavu necítím. Doplníme tedy zásoby, já dám Mírovi na dobití externí akumulátor a každý odjíždíme svým směrem. Celkem povzbuzující je, že dopředu je to konečně kratší než zpátky. Unaveni se také necítíme, tak doufám, že i ta ospalost už se nevrátí.
Několik desítek kilometrů dlouhý přejezd do Vysokého Mýta je v pohodě. Sem tam okolo nás projede nějaké auto, jinak je silnice jako obvykle prázdná. Důležitější ale je, že po ospalosti ani stopa. Ve Vysokém Mýtu cítím, že začínám být unavený, takže raději zastavujeme na benzínce. Mezitím, co se sedím na obrubníku a pojídám tyčinky, Švára okupuje místní WC. Po 20 minutách zdržení pokračujeme v cestě. Pravděpodobně tím, že jsem nechal tělo sezením odpočinout, opadlo nabuzení a ospalost se vrátila v plné síle. Kromě ospalosti se bohužel vrátil i vítr, který díky okolo přítomným přeháňkám začíná nabírat na intenzitě. Zde se bohužel splnila i předpověď, že na východě Česka má foukat jižní až východní vítr. Bojujeme tedy jak sami se sebou, tak i se silným protivětrem. Rychlost jízdy rapidně klesá a nám se zdá, že to nemáme šanci dojet. Připadám si jako blázen, když vím, že většina lidí spokojeně spí a my tady jak blázni šlapeme psychicky zničení. Když projedeme Litomyšlí, o které ani nevím, že jsme tam byli, začíná na horizontu vlevo od nás pomaličku svítat. Většina lidí by se radovala, že konečně zase bude den. Ale já už mám pár probděných nocí za sebou, takže vím, že půjde do tuhého. A to doslova. S přibývajícím světlem klesá teplota a naopak se zvedá nutkání zavřít oči. Krásné dlouhé táhle zatáčky, které bychom jinak s radostí projeli vysokou rychlostí, nyní projíždíme s neuvěřitelnou nechutí. Mikro spánky na kole už jsou běžnou součástí naší jízdy. Jenomže teď se mi k tomu ještě přidávají vizuální halucinace. Jak jedu za Švárou a dívám se zezadu na jeho siluetu, začíná se mi zdát, že občas projíždí městem jindy pralesem nebo zmizne úplně. Ve skutečnosti ale šlapeme po stále stejné silnici kousek nad Svitavami. Zatřepání hlavou mě na chvíli vrátí do reality, jinak jedu jak tělo bez duše. Další výrazný problém s nadcházející dnem přichází ve formě zvyšující se dopravy. Připadá mi, že někteří řidiči musí být stejně ospalí jako my, protože nás objíždějí, jako kdyby nás neviděli. U obce Hřebeč přijíždíme k tunelu, kde mají kola vjezd zakázaný. Prvně jsme měli v plánu tunelem projet, ale protože touhle lemra rychlostí jsme ztratili hodně času a doprava začíná být nebezpečná, hledám na mapě alternativu. Nakonec tedy odbočujeme k obci Hřebeč a v těsné blízkosti silnice přejíždíme tunel vrchem. Na druhé straně je bohužel skála, takže musíme pokračovat asi půl kilometru rozbitou lesní cestičkou, která nás nakonec přivede zpátky k silnici. Přeneseme kola přes pár keříků, počkáme na dostatečnou mezeru mezi auty a už opět jedeme po silnici. Nálada se začíná zvedat, protože už jsme na dohled od Moravské Třebové, ze které nám před pár hodinami volal Míra, že tam spí na benzínce. Při příjezdu o půl šesté ráno už tam na nás Míra s Bárou čekají s nepříliš radostným úsměvem. Po tomto pekelném úseku se nacházíme přibližně ve dvou třetinách celkové cesty, takže za sebou máme 414 km za 22:55 hodin. Já se Švárou jsme úplně hotoví a kousek od rozhodnutí to vzdát. Oba se shodneme, že takhle pokračovat nemůžeme, a rozhodneme se, že se v autě hodinu prospíme. Když teoreticky vyrazíme v osm hodin ráno a udržíme průměrnou rychlost na 20 km/h, což je více, než doposud máme, tak těch zbývajících 200 km dáme kolem 10 hodin. V cíli tedy budeme kolem 18. hodiny, což je limitní termín, který nám dal Míra jakožto řidič doprovodného auta. Pak jede bez výjimky domů, aby se mohl vyspat před prací. Na nic nečekáme, opíráme kola o strom a značku a jdeme si sednout do auta. Když se Míra zeptá, v kolik nás má vzbudit, říkám, že přesně za hodinu tedy o půl osmé. Potom zavírám oči. Než se mi v hlavě začnou honit nějaké zákeřné myšlenky, jsem mimo.
Během okamžiku ale slyším pípání a bohužel je mi jasné, co to znamená. Protože mé tělo a hlavně hlava si trochu odpočali, hned vidím situaci růžověji. Na rozhodnutí vzdát to nemám ani pomyšlení. Už jen ta představa, co bych napsal na facebook, kde pravidelně informuji o našem pohybu? A také to, že dříve nebo později bych to zkoušel znova a musel bych tedy stejnou vzdálenost ujet ještě jednou. Copak jsme celý den a noc jeli těch více než 400 km zbytečně? Vždyť už nám zbývá jen 200 km! Po zkušenostech s podobnými vytrvalostními aktivitami se soustředím jen na jednu věc a to je dojet. Když se mě tedy ostatní zeptají, jak to vidím, suverénně odpovím, že se najím a hned vyrazím, abych to do těch 18. hodin stihl. Načež se otáčím a jdu si na WC promazat zadek. Po návratu vidím, že Švára se naštěstí chystá také. Upřímně můžu prohlásit, že mě bylo jedno, jestli pojedu sám nebo ne. Prostě to chci dát a to je vše, co mě zajímá. V autě vyhrabu nějaké pečivo a urychleně ho do sebe nacpu. Abych odlehčil batohu na zádech, přelévám dvě půl litrové lahve, kterých jsem se zatím ani nedotkl do vaku na vodu. Nyní jsem připravený opět vyrazit. Beru si ještě částečně nabitý externí akumulátor od Míry a vjíždíme zpátky na silnici. Na další zastávku jsme domluvení až na Olomouc. Strach ze zatuhnutých nohou se po rozjetí rozplyne, takže náš cíl je opět reálnější. Když po pár kilometrech přijde druhé nejdelší stoupání, jsem celkem rád, že jsme si na něj odpočinuli. Svižným šlapání stoupáme vzhůru. Když nám začne být teplo, musíme na chvíli zastavit a sundat bundy. Nyní již jsme plně ve formě. Čím déle stoupáme, tím více se mi zdá kopec nekonečný. Když nahoře projedeme obcí Studená Loučka, začneme pro změnu zase klesat dolů. Sjezd je to opravdu dlouhatánský, protože trvá několik dlouhých minut. Když si dole všimnu záchranného pruhu pro kamiony s přehřátými brzdami, vzpomenu si, že přesně po této silnici jsme v dubnu jeli s Tomášem Nováčkem na 1. závod Horské výzvy 2014 v Jeseníkách. Sjezd ústí do Mohelnice, kde Švára jedoucí přede mnou brzy odbočí a dostane se na připojovací pruh na silnici pro motorová vozidla. Otáčíme se tedy a přes centrum Mohelnice pokračujeme po vedlejší silnici směrem na Olomouc. Silnice pro motorová vozidla by nám velmi pomohla, protože vede pořád rovně bez jakéhokoli převýšení. My ale máme před sebou opět dlouhý kopec zakončený serpentýnami. Po nich následuje sjezd a přejezd silnice pro motorová vozidla do obce Nasobůrky. Při výjezdu z obce před sebou uvidíme traktor, který po usilovném výkonu dojedeme. Sice se za ním nějakých pár kilometrů vezeme, ale protože je plný hnoje a teče z něj močka, moc příjemné to není. K tomu mě ještě strašně bolí žaludek, takže jsem rád, že vůbec jedu. Když odbočí někam na pole vykonávat svoji voňavou činnost, pokračujeme stále rovně až na okraj Olomouce. Abychom si průjezd Olomoucí urychlili, najíždíme na hlavní silnici, hned za značkou konec silnice pro motorová vozidla. Po čtyřproudé silnici projíždíme bez zbytečného zastavování skrz Olomouc a já vzpomínám, na dobu, kdy jsem tu 19 měsíců bydlel. Asi v polovině cesty nás předjede Míra, tak se s ním domlouváme na první benzínku hned na konci Olomouce. Po zastavení po první úseku nového dne máme v nohách 476 km za 27:15 hodin, takže cílovou 18. hodinu stále stíháme. Abychom se moc dlouho nezdržovali, Bára nám chystá pití a my řešíme pouze jídlo. Plán vyšel, protože po 10 minutách už opět šlapeme k dalšímu dílčímu cíli a to je Nový Jičín.
Protože tato silnice se později bude napojovat na dálnici D1, sjíždíme z ní dolů a projíždíme přes Přáslavice. Švárovi ukazuji střechy budov na okraji vojenského újezdu Libavá a říkám mu, že tam jsem sloužil před 7 lety jako bigoš polní u 72. mechanizovaného praporu. Určitě mě v té době nenapadlo, že tudy někdy pojedu na kole a už vůbec ne přes celé Česko. Kolem dálnice se klikatíme směrem k Lipníku nad Bečvou, k němuž sjíždíme několik kilometrů po silnici složené z kostek, což je pro naše otlačené zadky úplné peklo. Před Lipníkem ale odbočíme a vjíždíme na začátek hlavní čtyř proudé silnice vedou do Hranic na Moravě. Tento úsek už moc dobře známe, protože jsme zde minulý rok jeli z Beskyd až do Třebíče a právě na tomto úsek vznikl onen šílený plán přejet celou Českou republiku na kolech. Docela by mě zajímalo, jak bych se minulý tvářil, kdyby mě někdo řekl, že to opravdu pojedeme. Kruhový objezd u Hranic projedeme tak, abychom stále pokračovali po čtyř proudé silnici. Tudy už jsme minulý rok nejeli, protože jsme měli strach z velkého provozu. Ten je ale ve skutečnosti naším pomocníkem kvůli vzduchovému pytli, který vytváří. U obce Bělotín musíme na chvíli sjet z této silnice a projet centrum, protože obchvat je tvořen silnicí pro motorová vozidla. Hned na konci Bělotína ovšem opět najíždíme na čtyřproudou silnici. Na prvním odpočívadle míjíme hlídku Policie ČR, které zastavuje vozidla. Nás podle očekávání ignoruje. Bohužel od tohoto místa zmizela krajnice, tak se musíme držet těsně u okrajové dělicí čáry. Tím pádem ale zasahujeme do pravého pruhu a auta nás tak musí objíždět. To se jim ani nám samozřejmě nelíbí a dávají nám to najevo neustálým troubením. Když míjíme další hlídku Policie ČR v protisměru, opět nás ignoruje. Naštěstí po pár kilometrech projíždíme kolem Starého Jičína, za kterým hned leží Nový Jičín. Sjíždíme k první benzínce a hledáme naše auto. Protože nikde není, volám Mírovi. Ten mi odpovídá, že se právě vrací ze Štramberku. Kouknu do mapy a všimnu si, že kousek dál je ještě jedna benzínka. Nasměruji ho tím směrem a my tam pomalu přejedeme, abychom zde zbytečně nečekali. Dojedeme tam zároveň spolu. Nyní už máme 538 km za 30:20 hodin. Stejně jako u Olomouce i zde nám Bára chystá pití. Protože mám chuť na něco většího k jídlu, jdu do benzínky a kupuji si bagetu a párek v rohlíku. Než vyjdu ven, už je sněženo. S Mírou se domlouváme, že tohle byla poslední zastávka a nyní už na nás budou čekat až v cíli. 20 minut odpočinku je za námi a my naposled vyrážíme na závěrečný úsek naší cesty.
Protože nechceme ztrácet žádný čas, rozhodujeme se opět najet na čtyřproudou silnici, i když hned u benzínky stojí stará vybledlá značka, zakazující zde jízdu na kole. Nevím, jestli se opravdu zvýšil provoz nebo jsme si na něj jen odvykli, ale nyní je to strašné. Troubí na nás skoro každé auto a díky svodidlům se ani nemůžeme držet blízko kraje. Když u mě jedno auto na chvílí zpomalí, aby mě řidič mohl říct něco vřelého, což naštěstí nestihne, rozhodneme se hned na první sjezdu silnici opustit. Naštěstí na druhé straně vede nějaká účelová rozbitá silnice, na kterou se dostaneme podjezdem. Nyní nám je jasně, že rychlá jízda skončila a dojezdový čas se začíná posouvat. Projedeme obcí Libhošť, opět podjedeme silnici pro motorová vozidla a po rozbité silnici mezi poli se dostáváme až do Příboru. Zde už to pět známe z minulého roku a tak projedeme centrem a dále pokračujeme po silničce v těsné blízkosti hlavní silnice. V Rychalticích najíždíme na novou silnici stále kopírující nyní již silnici pro motorová vozidla, po které se dostáváme až do Frýdku-Místku. Zde silnice pro motorová vozidla končí, protože vede přímo přes město. Najíždíme tedy na ni a míříme na centrum. Zde uděláme podobnou chybu jako v Karlových Varech, když Švára jede první a mapu mám při tom já. Když tedy máme z hlavní silnice sjet, Švára to neví a ujíždí neustále pryč. Jedu tedy sám podle plánu a čekám, až se ozve. To se stane až téměř při výjezdu z Frýdku-Místku. Když Švárovi popíši, kde jsem a kde je si on, trvá mu téměř půl hodiny, než se ke mně dostane. Nyní už máme ztrátu kolem hodiny. Z toho Míra moc nadšený nebude. Proto vždy když mě napíše, kde jsme, raději mu odepíši místo pár kilometrů vepředu. Když společně opouštíme Frýdek-Místek, opět projíždíme kolem úplně zarostlého autovrakoviště. Po pár kilometrech přijíždíme na křižovatku u obce Dobrá, na kterou jsme minulý rok přijeli z Morávky v Beskydech. Dnes ale pokračujeme rovně směrem na Třinec. Hlavní silnice vycházející z Frýdku-Místku je opět jen pro motorová vozidla, a tak musíme dále po vedlejší a překonávat tak další a další nerovnosti terénu. Ačkoli můj mozek je upřený jen na cíl dojezdu, stačím si všímat, že místní krajina je neuvěřitelně zarostlá a nejsou tu žádné výraznější okraje obcí. Zkrátka různé domy a přístřešky jsou úplně všude. V obci, mimo obec, na louce, na poli, zkrátka všude. Když se stočíme směrem na jihovýchod, opře se do nás poměrný silný protivítr. Kdyby nás tohle potkalo na začátku, tak to pravděpodobně hned vzdáme, ale nyní jen pár desítek kilometrů od cíle nás už neodradí nic. Šlapeme tedy vytrvale dál a silný vítr s hustou dopravou se snažíme nevnímat. Když projíždíme okolo Třince, chybí nám do 600 km jen pár kilometrů. Po pravé straně se tyčí mohutné Beskydy s nejvýraznějším vrcholem Javorový (1032), přes který vede více než 90 km dlouhá trať extrémního závodu Beskydská sedmička, kterého jsme se v roce 2012 společně zúčastnili. Letos ji Švára půjde znovu s jedním kamarádem, kterému odpadl společník. Dělám si z něj tedy legraci a říkám mu, že jsme měli jet tuto jízdu o pár týdnů později a jen co bychom tady skočili, mohl by plynule vběhnout do Beskydské sedmičky. Pomyšlení zábavné, ale nás pořád ještě čeká kus cesty. Poslední obec, kterou musíme projet je Jablunkov. Cesta k němu je opravdu úmorná. Silný protivítr, neustále hustá doprava a pomalu ubíhající kilometry. Naštěstí kus před ním lze sjet z hlavní silnice a pokračovat po vedlejší silnici vedoucí v její těsné blízkosti. Když se konečně dostaneme do Jablunkova, posílám Báře zprávu, že za chvíli jsme v cíli. No za chvíli. Máme před sebou ještě asi 7 km neustálého stoupání. Projedeme obcí Písek a těsně před obci Bukovec zahneme doleva přímo ke hřebenu před námi. Mineme ceduli upozorňující na nebezpečné stoupání. Je vidět, že konec nebude zadarmo. Ale tu už je nám jedno, protože jsme jen asi 2 km od cíle. Když projedeme několik serpentýn, silnice opět začne klesat dolů. Po menším sjezdu přijíždíme k hraničnímu přejezdu s Polskem Bukovec / Jasnowice. Přímo pod bránou na nás čeká Míra a Bára. Když nás vidí, vůbec není v jejich obličejích vidět nějaká radost. Spíše vypadají oba dost naštvaně. Není se čemu divit, když už tady na nás několik hodin čekají a Míra musel prodloužit odjezdový čas. Jen se zeptám, kudy vede cesta k nejvýchodnějšímu bodu a hned tím směrem vyrážím. Opět mě čeká prudký kopec vzhůru kolem lesa. Když jsem nahoře a otočím se, nikde nevidím Šváru. No, doufám, že to neukončil tam dole. Nahoře nad lesem odbočuji na naučnou stezku vedoucí po poli. Když opět začnu klesat, musím dávat pozor, protože projíždím přes nějaké rašeliniště. Když vjedu do leda a začnou kořeny, slezu z kola a jdu pěšky. Naštěstí ne moc dlouho, protože asi po 100 m docházím k cíli. Konečně je to tady! Zároveň si všímám, že proti mě z lesa vylézá Švára s kolem a Bára. Tak přeci jenom tam dole nezůstal. Přebrodí potok a sejdeme se u hraničního kamene značící nejvýchodnější bod České republiky. S radostí zastavuji sporttester, který právě ukazuje 614 km za 35:05 hodin. Stoupneme si vedle kamenu a Bára nás naposledy vítězoslavně vyfotí.
Výzva byla splněna! Nyní se musíme vrátit k autu. Bára pořád s nabručeným výrazem ve tváří mizí kolem potoka někde v lese. Se Švárou se snažíme najít jinou cestu vedoucí přímo k silnici na Polské straně, ale nedaří se nám. Vracíme se tedy k potoku a kousek jdeme kolem něj. Po chvíli nacházíme odbočku, po které se dostáváme na silnici. Sedáme opět na sedla a sjíždíme zpět k hraničnímu přechodu Bukovec / Jasnowice, tentokrát ale z Polské strany. Zastavíme u auta, ve kterém sedí mlčky Míra. Ihned se převlečeme a odstrojíme kola. Vezme si z batohů jídlo a zbytek nacpeme do auta. Kola přiděláme na střechu, sedáme do auta a vydáme se k domovu. Nyní jen z okna pozoruji krajinu, kterou jsme před chvíli projížděli na kole. Čím déle jedeme, tím začíná být konverzace živější a předchozí mrzutá nálada podpůrného týmu pomalu mizí. V autě sním a vypiji všechno, co jsem v batohu našel. Na facebook nahraji závěrečnou fotku a už si jen užívám odpočinkové jízdy po dálnici a nevěřícně se rozhlížím, kudy všude jsme jeli. Když se dostaneme na Olomouckou, projíždíme velice silnou bouřkou. Oddychnu si, protože si uvědomím, že na nás po cestě nespadla ani kapka. Potkat totiž něco takového, tak jsme pravděpodobně skončili. Protože v autě začalo být nějak ticho, otočím se a vidím, že Švára i Bára jsou opřeni o batoh a oba spí. Je tedy čas. Pohodlně se opřu, zavři oči a usnu. Vzbudím se až kousek za Brnem, abych zavolal bratrovi, že pro nás může vyrazit. Když dojedeme do Velkého Meziříčí, pořád mírně prší. Opět si oddychnu, jaké jsme to měli štěstí. Na parkovišti u Billy přehodíme věci z Mírova auta do našeho. Když přendáváme kola, je vidět, že silný déšť je pěkně umyl. Pomyslím si, že aspoň budu mít zítra méně práce s údržbou. Rozloučíme se Mírou, který se vrací domů do Křižanova, aby se mohl pořádně vyspat zítra do práce. S bratrem potom odjíždíme do Třebíče. Nejprve vysadíme ve Starči Šváru s Bárou a vyměníme se půjčené věci. Poté jedem do Boroviny, kde končím cestu já. Bratr mi pomůže vynést věci do bytu a odjíždí zpátky na zahradu v Poušově. Doma pouze umístím kolo do stojanu, vysypu věci na zem a jdu se vykoupat. Ve vaně jako obvykle na hodinu usnu. Vylezu tedy ven a přesunu se do postele. S velice příjemným pocitem brzy usínám.
I když jsem měl v plánu přejet celou českou republiku na jeden den, velmi rychle jsme to změnili na přejetí na jeden zátah. Ne všechny části cesty totiž umožňovali jet plynule a rychle. A hlavně být nevyspalý před takovým zápřahem byla taky pěkná troufalost. Však jsme to pocítili při noční jízdě, kdy jsme sotva jeli, usínali jsme a byli kousíček a od toho to vzdát. Nakonec jsme to ale dokázali a Celou Českou republiku jsme od nejzápadnější bodu u Aše k nejvýchodnějšímu bodu u Jablunkova v délce 614 km přejeli za 35 hodin a 5 minut. K celkové délce se musí ještě přičíst 12 km, které jsme ráno jeli na start. Vyjeli jsme 12. srpna o půl osmé ráno a dojeli jsme 13. srpna o půl sedmé večer. Průměrnou rychlost včetně mnohahodinový přestávek jsme měli 17,5 km/h. Kdybychom nepočítali zastávky, tak si myslím, že 20 km/h padlo určitě. Na celé trase jsme byli nejníže ve 164 m u Mělníku a nejvýše v 701 m nad Karlovými Vary. Celkem jsme vystoupali 5117 m a sestoupali 5218 m. Měli jsme velké štěstí, že nám ani jednou nezapršelo a také, že nebyl žádný problém s koly. Jak jsme vyjeli, tak jsme i dojeli. Nyní více než po čtrnácti dnech od ukončení jsme ještě oba poznamenaní. Švára nemá cit ve dvou prstech na ruce levé ruky a já mám stejný problém na ruce pravé. Doufám, že to stejně jako minulý rok, během měsíce odezní. Naposledy bych chtěl poděkovat podpůrnému týmu ve složení Bajer Miroslav, Bajerová Alena a Pacalová Bára, že nám pomohli a vydrželi po oba dva dny popojíždět po celé České republice a čekat na nás s věcmi, které jsme potřebovali. Zároveň se jim i omlouvám, že na nás museli v cíli několik hodin čekat, když jsme se o více než hodinu zdrželi mezi Novým Jičínem a Frýdkem-Místkem. Velké dík patří i přátelům, kteří nás přes facebook, kam jsem psal informace z cesty, podporovali a díky nimž bylo snazší se rozhodnout po krušné noci pokračovat. Nyní, když už je tělo dávno odpočinuté, je na čase pustit se do další výzvy. Co třeba takhle přeplavat celou Dalešickou přehradu? A nebo někdy zkusit přejet celou Českou republiku přejet pod 24 hodin?
Fotky: 31x
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |