2015-09-19
Brněnský masakr 2015

Když se daří, tak se daří. 3. ročník Brněnského masakru 2015 dopadl pro Štěpána výborně. Extrémní trailový závod v okolí Brna o délce 63 km s převýšením 2180 m měl pro něj dle jeho slov takřka ideální průběh. A jak to poznal? Byl to prý závod, po kterém, když doběhl, tak byl s průběhem natolik spokojený, že by vůbec nic neměnil. Na rozdíl od předchozího neúspěšného pokusu o 250 km běh z Plzně přes České Budějovice do Třebíče, po kterém skončil akorát s bolavým kolenem a otřeseným sebevědomím. A jak tedy závod probíhal? Od startu se držel ve vedoucí skupině prvních 10 závodníků hned vedle triatlonisty a Ironmana Petra Vabrouška. Letos poprvé neztrácel pořadí ani při přeběhu prvního kopce Velká Baba (446). I když se skupina trochu roztrhala, po seběhu do obce Česka už byla větší část zase pohromadě. Definitivní roztrhání skupiny přišlo u kopce v přírodním parku Březina. Než Štěpán přeběhl kopec Babí Lom (562), tak si s Petrem Vabrouškem dvakrát prohodil pozici. Jak se ale dostali na silnici, začal se Štěpánovi pomalu ale jistě vzdalovat. Byl to jediný závodník, který ho během celého závodu předběhl. Za první občerstvovací stanicí u obce Adamov, předběhl Štěpán jednoho závodníka. Po dalších dvou kontrolách opět u občerstvovací stanice u obce Adamov předběhl dalšího. A při sbíhání obcí Babice nad Svitavou ještě jednoho. Takto se pomalu ale jistě dostal až 6. místo, které s jistotou udržel až do cíle v čase 5 hodin a 36 minut. Dokonce dle mezičasů neustále stahoval čas na závodníka před ním, jenž byl rychlejší o 8 minut. Na první dvojici, která doběhla současně, ztratil 23 minut. Jedinou menší krizi zaznamenal mezi 40. až 50. kilometrem mezi obcí Bílovice nad Svitavou a Útěchov, kde běžel hodinu naprosto sám, a slunce začínalo nabírat na intenzitě. Na výsledku se to ale nijak neprojevilo. Oproti minulému ročníku, kdy mu stehna postupně úplně vypověděla službu, a měl čas 7 hodin a 45 minut, byl tedy rychlejší o více než 2 hodiny. První ročník, který byl sice o 2 km kratší, zvládl za 5 hodin a 55 minut, takže i oproti němu se zlepšil asi o půl hodiny. Letos tedy 63 km s převýšením 2180 m uběhl za 5 hodin a 36 minut, což je průměrná rychlost 11,2 km/h. Z celkových 205 závodníků doběhl na 6. absolutním místě a 4. ve své kategorii. Výborné počasí, výborná organice, výborné výkony, zkrátka výborný závod Brněnský masakr 2015.

Článek

Brněnský masakr 2015

Prezence na Brněnský masakr 2015 běží už den před závodem v pátek od 17. do 20. hodiny. Po 17. hodině tedy vyrážím autem z Třebíče. Jedu okolo Dukovan a přes Ivančice do Brna, kde se po pár uzavírkách zastavuji v Modřicích v Olympii, abych úspěšně vyreklamoval nějaké běžecké vybavení od Salomonu. Poté už za tmy a s bouřkou na horizontu přejíždím přes celé Brno do Řečkovic ke Sportareálu Družstevní, kde bude zítra start, abych se vyřídil prezenci. Přijíždím asi čtvrt hodiny před koncem, takže jsem rád, že jsem to vůbec stihl. Vyzvednu si balíček a za dvě minuty jsem zpátky v autě. Nyní vyrážím do Tišnova, kde přespím u bratrance Jana Vaverky. Když dojedu do obce Česká, narazím na kolonu, která se táhne až kamsi ke Kuřimi. Zavčas to tedy otáčím a jedu přes městkou část Bystrc kousek od přehrady. Dostanu se tak na druhou stranu Kuřimi, kam bych si jinak nedostal, protože průtah přes Kuřimi je uzavřen. Honza bydlí kousíček na Tišnovem na konci světa v obci Jamné. I silnice v této oblasti jsou rozkopány, takže těch 20 km z Brna jedu asi hodinu. Zaparkuji před domem a jdu dovnitř. Naposledy jsme se viděli přesně před rokem, kdy jsem se k němu stavoval s Martinem Tomcem, když jsem měl po závodě. Povídáme si novinky, které se za ten rok staly, takže jdu spát skoro až v jednu hodinu. Ideální příprava, když musím vstávat ráno o půl šesté.

Mapa s trasou

Ráno se mi samozřejmě vůbec nechce vstávat. Po 10 minutách se konečně vykopu z postele. Něco lehkého sním, obleču se rovnou do závodního, vezmu si věci a jdu do auta. Vyrážím směr Brno. Zbývá asi 40 minut do startu, takže doufám, že nikde nenarazím na žádný problém. Uzavřenou Kuřim objedu přes Lipůvku a pak už po hlavní silnici dojedu rovnou do Řečkovic ke Sportareálu Družstevní. Zaparkuji v areálu gymnázia na hřišti asi čtvrt hodiny před startem. Pro někoho na poslední chvíli, pro mě ale ideální. Hodím do sebe nějaké chemické sloučeniny většinou s prošlou spotřební dobou, protože už se mi doma poměrně dlouho válely. Nacpu do ledvinky kartičku závodníka, půl litru pití, několik gelů a cukrů. Také zjistím, že mám vybitý hrudní pás na měření tepu. Ani mě to nijak nepředstavuje. Kdy jindy by se také měl vybít, než před důležitým závodem, že. To mi zabralo asi 5 minut. Dalších 5 minut strávím na záchodě, kde se preventivně, ale neúspěšně snažím snížit svoji hmotnost. Posledních 5 minut trávím na startovní čáře společně s dalšími asi 200 závodníky. Tuto krátkou chvilku využívám ke hledání známých tváří. Prvního známého jsem potkal už kousek od auta. Radek Hlavatý, stejně jako já, se zatím účastnil všech ročníků. Letos na startovním poli chybí ultramaratonec Daniel Orálek, který poběží později pouze poloviční trať - 30 km. Místo něj je tu ale triatlonista a Ironman Petr Vabroušek. Nikdy v životě jsem ho neviděl, ale poznám ho hned na první pohled. Stojí totiž přímo vedle mě. Nikoho dalšího už nenajdu, protože nastala 7. hodina ranní a 3. ročník Brněnského masakru 2015 byl odstartován.

Jako obvykle vyrážím v přední linii, abych se nemusel motat s pomalejšími závodníky. První 2 kilometry běžím ve vedoucí pětici závodníků hned vedle Petra Vabrouška. Když přijde první kopec Velká Baba (446), pole závodníků se trochu natáhne. Pro mě je překvapením, že se celý kopec stále držím s vedoucí skupinou. Z vrchní části přírodního parku Baba jsou nádherné výhledy, protože vycházející slunce začíná olizovat vrcholky ostatních kopců vyhlížejících z mlžného údolí. Následný seběh trochu zvolním, protože vím, jak bývají zrádné a hlavně jsem kvůli nim minulý ročník vyhořel. Dostává se tak přede mě Petr Vabroušek. V obci Česká už jsem ale opět před ním v těsné blízkosti všech předních závodníků. Překvapuje mě, že zde nejsou vůbec žádní fanoušci, kteří tu předchozí ročníky vždy stáli, fandili a fotili. Letos tu není ani noha. Následuje přeběh kopce v přírodním parku Březina, kde se závodní pole definitivně roztrhá. Při jeho sbíhání se přede mě opětovně dostává Petr Vabroušek. Zpětně ho předběhnu až na kamenité cestě na vrcholu Babího Lomu (562) kousek za 1. kontrolou, kde ztrácí, podobně jako Daniel Orálek, protože jsou to oba dva silniční běžci. Zdolání Babího Lomu mě stálo hodně potu, takže jsem nyní jako slaneček. Při cestě dolů se Petr Vabroušek už nadobro dostává přede mě. Ještě párkrát ho v průběhu závodu zahlédnu, ale to je vše. Po silnici přibíhám do Vranova, kde se nachází 2. kontrola a 1. občerstvovací stanice. Jen doplním pití a hned pokračuji za závodníky, ke kterým jsem se viditelně přiblížil.

Z Vranova mě čeká nejdelší seběh v celém závodě do obce Adamov. Protože profil znám, mám naplánované, že každý seběh si dám za dásně jeden cukr, který se postupně rozpustí a dodá mi tak energii na následný výběh do kopce a po každém druhém seběhu sním jeden gel. Dole v Adamově doběhnu závodníka, se kterým se dám do řeči ohledně trati. Protože je ale výrazně menší postavy, využívám své výšky, natahuji krok a začínám se mu po asfaltové cyklostezce pomalu ale jistě vzdalovat. Zároveň se začínám přibližovat k dalším dvěma závodníkům přede mnou. Při výběhu ke zřícenině Nového Hradu, kde je 3. kontrola jsem v těsné blízkosti toho pomalejšího. V této chvíli si uvědomím, že mám nasazená sluchátka, ale nemám puštěnou hudbu. Ihned to tedy napravím. Celkově se mi běží o něco uvolněněji, protože se částečně nechávám unášet rytmickou melodií a hlavně mě to vše připomíná mé dlouhé běhy, při kterých o nic nejde. U Máchova památníku, kde je 4. kontrola, se dostávám o další pozici dopředu a opět vidím dalšího závodníka. Následuje dlouhý seběh do obce Adamov. Běžím opatrně, protože přesně v tomto seběhu jsem si minulý ročník zpečetil, když mi odešly stehna. Závodník za mnou stáhne můj náskok, ale přede mě už se nedostane. Na 5. kontrole a zároveň třetí občerstvovací stanici, vše urychlím, takže mu opět rychle zmizím a zároveň se dostanu těsně za toho přede mnou. V nohách mám zatím 30 km za přesně 2,5 hodiny. Prozatím ideální čas.

Z Adamova stoupáme všichni tři kousek od sebe po chodníku, který se klikatí v serpentýnách vzhůru k lesu. Kopec je to opravdu výživný a já cítím, že se mírně propadám. Závodník přede mnou se vzdaluje a ten za mnou se naopak přibližuje. Lepší motivaci mít ani nemůžu. Když se nahoře cesta narovná, opět trochu natáhnu krok. Bohužel ale hned zakopnu na kamenité cestě a letím nekontrolovaně kamsi dopředu. Naštěstí, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou vyroste strom, takže se okolo něj s oddychnutím omotám. Zachránil mě před ošklivým pádem na ostré kameny. U Alexandrovy rozhledny proběhnu 6. kontrolou a je mi oznámeno, že jsem zatím na 6. místě. Vymotám se z lesa na krásnou širokou rovnou a písčitou cestu. Natahuji krok ještě více, protože v dálce přede mnou zahlédnu závodníka, kterému jsem ještě dole v Adamově šlapal na paty. Monotónní tempo mně vyhovuje, protože se opět začínám přibližovat. Toho za sebou už ani nezahlédnu. Po nějaké době stíhání se dostaneme do Babic nad Svitavou, kde už to znám lépe, protože jsem tudy občas probíhal, když jsem byl v Brně na hasičském kurzu. Po silnici sbíháme dolů obcí a před námi je krásný výhled na Brno. Asi v polovině Babic dobíhám závodníka, který začíná být ze všech těch neznačených křižovatek pomalu zmaten. Křiknu na něj, že je to tady všude rovně a zároveň ho předběhnu. Tím se dostávám na 6. místo, které se mi s přehledem daří udržet až do cíle. Z Babic sbíhám lesem k železniční zastávce, kde se nachází 7. kontrola. Otočím se a začínám podél potoka stoupat vzhůru. Pociťuji velice dobrou náladu, a tak se svižným tempem dostávám nahoru k botanické zahradě Arboretum Řícmanice, kde se nachází 8. kontrola. Nyní mě čeká seběh kolem výběhu pro koně až dolů do Bílovic nad Svitavou. Zde se na 42. kilometru nachází 9. kontrola a 3. občerstvovací stanice. Na maratonské vzdálenosti mám podle hodinek čas 3 hodiny a 37 minut. Jako u předchozích občerstvovacích stanic, tak i zde kromě pořadatelů vůbec nikdo není. Opět doplním jenom pití a vydám se do poslední nejnáročnější třetiny závodu.

Z Bílovic vybíhám po silnici do prudkého kopce a na zádech mě pálí slunce. To mi energie moc nepřidává, spíše naopak. Jsem tedy rád, když nahoře zaběhnu do lesa a trochu to přestane hřát. Po chvíli sbíhám na křižovatku na lesním palouku u Luže nedaleko památníku Havelky a Zieglera. Nachází se zde 10. kontrola, od které sbíhám vlhkou cestou kolem potoka až dolů ke Svitavě. Seběh to není vůbec příjemný, protože na cestě se nachází mnoho malých kamínků, které díky bolavým svalům cítím při každém kroku. Dole kolem řeky už je to něco jiného. Rovná cesta vede až k 11. kontrole, od které mířím do Myší díry a následně pozvolna stoupám lesem k obci Útěchov. Stoupání je to opravdu táhlé a já už jsem dlouhou dobu neviděl žádného závodníka, takže se mě poměrně často zmocňuje divný pocit a pořád se otáčím, jestli za mnou někdo není. Nikdy ale nikoho nevidím, naštěstí. Je to zvláštní forma krize. Běží se mi dobře, ale ta samota při závodě je prostě zvláštní. Občas se přistihnu, jak jsem myšlenkami úplně někde jinde, až se z toho musím probudit a uvědomit si, že vlastně závodím a to sakra o dobré místo. Obživnu, až když se dostanu k Útěchovu. Proběhnu kolem hřiště, přeskočím silnici a napojím se na 30 kilometrovou trať, po které právě běží jeden z rychlejších závodníků. Zastavujeme se na 12. kontrole a 4. občerstvovací stanici. Protože už jsou zde smíchaní závodníci z obou tratí, pořadatelé mi nedokážou říct ztráty na ty rychlejší. Opět doplním pití a vyrážím z kopce.

Běžím opatrně úzkou lesní cestičkou pořád dolů. Už od začátku závodu pociťuji, že se mi chce na záchod. Protože mi žádná ztráta nehrozí, zastavím se na malou. No zastavím. Zvládám to i za pomalé chůze. Jen si musím dávat pozor, abych si předčasně neopláchnul boty. Dole pod kopcem oběhnu vodní nádrž v přírodní rezervaci Babí doly a začnu stoupat k obci Ořešín. Vyběhnu z lesa ven a dostávám se na velké otevřené prostranství, kde už slunce pěkně žhne. Na okraji obce Ořeším proběhnu 13. kontrolou a opět začnu směřovat své kroky směrem k lesu. Než po pár minutách zaběhnu mezi stromy, všimnu si, že se ke mnou poslední navštívené kontrole blíží závodníci. Jsou hodně daleko, ale i tak mám motivaci trochu na to šlápnout. Při sbíhání míjím studánku Nadevše je voda, kde jsem minulý rok zastavoval a nabíral vodu, protože v těchto místech už jsem jenom šel a tekutiny rychle docházely. Letos je to paráda. Dole se cesta opět otočí a stoupá k obci Soběšice. Nahoře už začínám cítit zvláštní pocit vzrušení, protože vím, že jsem v závěrečném úseku bez žádného většího kopce. Kolem Soběšic cesta klesá pomalu dolů. U fotbalového hřiště je předposlední 14. kontrola a poslední 5. občerstvovací stanice. Tentokrát se zastavuji jenom u kontroly. Pití pořád mám, takže se zbytečně nezdržuji.

Cesta nadále klesá podél zahrad. V jedné chvíli přede mnou zahlédnu nějakého běžce. Říkám si, že by to mohl být závodník, a proto se ho snažím dostihnout. V duchu už si pomalu představuji 5. místo. Představy sílí s každou křižovatkou, kde běží po závodní trase. Bohužel po necelém kilometru odbočuje kamsi do lesa a mé představy se rozplynou. Opět se vracím ke svému původnímu tempu. I tak jsem za něho ale rád, protože jsem si prakticky ověřil, že sil mám ještě hodně. Přehoupnu se přes poslední lesnatý kopeček v těsné blízkosti Brna a sbíhám nejprudší, ale naštěstí velmi krátký úsek lesem dolů, kde jsem minulý rok musel s bolavými stehny lézt po čtyřech a to ještě pozpátku. Úplně dole ještě naposledy zakopnu a tím se nadobro rozloučím s terénní části závodu. Kousíček odsud je poslední 15. kontrola. Nyní už běžím Brnem v městské části Řečkovice. Podběhnu hlavní silnici na Svitavy a vyškrábu se krátkým, ale prudkým svahem nahoru k sídlišti. Zdolám pár chodníků, několik schodů, přeběhnu silnici, podběhnu podchodem a ocitnu se na dohled od cíle, kde jsem v prvním ročníku odbočil na špatnou stranu. I přesto že jsem tu letos sám, dávám do toho vše a téměř sprintem probíhám cílem v čase 5 hodin 36 minut a 39 vteřin.

Je to nádherný pocit. Pořadatelé mě hned sundávají čip z nohy a nasazují kolem krku pamětní placku. Od komentátora se dozvídám, že od posledního mezičasu na 42. kilometru jsem neustále stahoval ztrátu na závodníka přede mnou. To mě také potěší. Chybělo mi na něj pouhých 8 minut. A na první dvojici, která se poprala o první a druhé místo, celkem 23 minut. Celkově v cíli moc lidí není. Asi tak 10. Poznávám pouze Petra Vabrouška, který se umístil na 3. místě. Také se tu pohybuje Daniel Orálek, který suverénně zvítězil na 30 kilometrové trase a nyní, jak je jeho zvykem, fotí dobíhající závodníky. Můj výkon stačil na 6. absolutní místo a 4. místě v kategorii. Protože nemám co dělat, jdu zpátky k autu, kde do sebe hodím nějakou chemii na urychlení regenerace. Poté zavolám pár kamarádům a rodině, abych se pochlubil výkonem. Následuje celkem akutní návštěva záchodu. Když se převleču do normálního oblečení, vezmu si věci na plavání a jdu zpátky k cíli, abych navštívil plavecký bazén a hlavně vířivku. Nyní už je v cíli mnohonásobně více lidí. Dokonce zjišťuji, že je tu i hodně lidí z Třebíče, tak se s nimi dávám do řeči. Čas plyne, takže se na bazén dostávám asi až o dvě hodiny později. Ve vířivce pokračuje debata o průběhu závodu. Když se zpátky v šatně chystám k odchodu, všimnu si jednoho závodníka, se kterým se znám jen přes facebook. Samozřejmě hned také hodíme kus řeči. Venku si nechávám vytisknout diplom a ještě nějakou chvíli mluvím se známi tvářemi. Protože se vyhlašují pouze první 3 místa, se 4. mám smůlu. Odjíždím tedy autem do centra, kde mám ještě nějaké aktivity. Protože mám hlavou děravou, cestu domů do Třebíče si musím prodloužit přes Tišnov, kde jsem ráno nechal své normální boty. Do té doby musím smrdět v závodních. Na to, že jsem závod doběhl už půl hodiny po poledni, domů se dostávám až v deset večer.

Letošní 3. ročník Brněnského masakru 2015 se mi opravdu vydařil. Není vůbec nic, co bych zpětně chtěl změnit. Nic mě nebolelo, nohy poslouchaly a od zaujmutí stabilní pozice mě nikdo nepředběhl. Naopak, já jsem předbíhal ostatní. Trať o délce 63 km s převýšením 2180 m jsem uběhl za 5 hodin a 36 minut, což je průměrná rychlost 11,2 km/h. Z celkových 205 závodníků jsem se umístil na 6. absolutním místě a 4. ve své kategorii. Z výkonu jsem tedy nadmíru spokojený. Co se týče organice, tak byla stejně dobrá, jako minulý rok. Prezence proběhla bez problému. Míst na zaparkování bylo hodně. Značení trati dobré, jen by možná na delších rovných úsecích mohla být sem tam nějaká šipka, aby závodník měl pocit klidu, že opravdu běží správně. Zklamala mě jen jedna věc, diváci. Nikde nebyla ani noha. Prostě nikde nikdo. Předchozí ročníky téměř v každé vesnici někdo čekal, povzbuzoval a fotil. Letos prostě nic. Vypadá to tedy, že fotku budu mít pouze jedinou a to od Daniela Orálka, který tradičně fotil v cíli. Kéž by všechno vycházelo, jak tento závod. Moc dobře, ale vím, že to tak nebývá, viz můj poslední pokus o 250 km běh z Plzně přes České Budějovice do Třebíče, po kterém mi zůstalo bolavé koleno, ze kterého jsem měl strach, aby mě nezkazilo tento závod. Naštěstí o sobě vůbec nedalo vědět. Nyní jsem naladěn výborně, takže už se těším na další tréninky a pokusy o zdolání nemožného.

Fotky: 2x

Brněnský masakr 2015

Mapa s trasou