| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2016-04-02 - 2016-04-03
Běh 232 km: Sněžka (Krkonoše) - Třebíč
Účast: Dvořák Štěpán, Dvořák Miroslav, Veřejnost
První dubnový víkend jsem běžel z nejvyšší hory České republiky - Sněžky zpátky do Třebíče. Celou trasu, která měřila 232 km, jsem uběhl za 32 hodin a 24 minut.
Ufff, to bylo náročné. Vyndat mobil, vyfotit fotku, upravit ve Photoshopu, popsat a odeslat na facebook. Do toho časté pípání na oznámení nových lajků a komentářů, na které jsem snažil odpovídat. Později už jen univerzálně lajkem. Holt stovky lidí jsou stovky lidí. Byl jsem vždy rád, že jsem si mohl na chvíli odpočinout a jen běžet. Pro příště abych si vzal manažera, který to bude mít na starosti a poběží se mnou. A teď vážně. Jsem opravdu velmi rád, že jste mě tímto elektronickým způsobem podpořili. V krizových situacích mně to vždy velmi pomohlo.
Děkuji obsluze lanovky, že jsem se mohl vyvést nahoru a přespat u nich, čímž mi umožnili pohodový start. Firmě GPS Dozor děkuji za zapůjčení osobního trackeru, díky kterému mě mohli všichni on-line sledovat a popřípadě na mě někde počkat a přidat se. Firmě Trebi za příspěvek na boty, které mě donesly až do Třebíče. A mému otci, že se mnou vydržel jet po celou dobu autem, aniž by oka zamhouřil, i když bez GPS ve městě jsem byl někdy rychlejší než on.
Po celou dobu běhu jsem měl doprovodné vozidlo. Vyšlo mi počasí, a proto jsem ze Sněžky viděl nádherné výhledy. Sbíhání ze Sněžky dolů k Labi, bylo poměrně náročné, protože jsem běžel po přemrzlém sněhu a musel jsem neustále brzdit tvrdé dopady. Zároveň jsem byl moc oblečený, takže jsem byl úplně propocený. Následný úsek kolem Labe, až do Jaroměře na 70. kilometru, byl naprosto úžasný. Lehký svižný běh po cyklostezce okolo Labe. Pak, ale přišly střevní problémy, kdy jsem několikrát hledal, kam si odskočit, což na frekventované cyklostezce byl docela problém. Hradec Králové jsem proběhl v doprovodu dvou běžců a jednoho cyklisty. Nejlepší běžecká podpora přišla před Pardubicemi, kde mě vícečlenná skupina běžců doprovázela rychlým tempem téměř 15 km až za Pardubice. Zde jsem vyvolal trochu pozdvižení, když jsem kvůli rychlému běhu nepsal žádné zprávy a poté jsem se zastavil na delší chvíli před pardubickou záchrankou, abych se převlékl. GPS pozice před záchrankou udělala své. Do Chrudimi mě doprovodil další běžec, se kterým jsem si moc nepovídal, protože jsem posílal zpětně fotky a hlavně jsem pak bojoval se silnými křečemi v břiše. Tímto se mu za tichý běh omlouvám. V Chrudimi už jsem chvíli uvažoval, že to takhle dál opravdu nepůjde. Naštěstí se ukázalo, že to byly jen "zaražené větry", kterých jsem se postupně zbavil. Začátkem noci jsem stoupal dlouhým kopcem do Ždírce nad Doubravou. Od Ždírce přišel opravdu silný ledový vítr, takže jsem na sebe musel obléct téměř vše, co jsem měl. Zde na mě přišla spací krize. Nebyl jsem schopný běžet déle jak 5 minut v kuse. Musel jsem tedy neustále odpočívat v autě. Tímto pomalým a otravným způsobem jsem se dostal, přes celou noc, až do Žďáru nad Sázavou. Jakmile ve Žďáru vyšlo slunce, našel jsem úplně novou energii. Obnovenou rychlostí jsem seběhl do Ostrova nad Sázavou. Při následné cestě do Třebíče se díky GPS trackeru začalo přidávat velké množství lidí. Někteří se mnou běželi jen chvíli, někteří až do Třebíče. Plný sil jsem doběhl do Třebíče na Karlovo náměstí po 228 km za 31 hodin a 44 minut. Pár kamarádů tu na mě již čekalo. Proběhla gratulace a závěrečné fotky. Protože jsem byl stále plný energie, doběhl jsem ještě domů a navršil tak kilometry na 232 km za 32:24 hodin. Doma jsem se složil, tělo mi hořelo a já se asi dvě hodiny klepal zimou. Při psaní tohoto článku mě pálí oči, pulzuje bolest v nohách, štípe palec na levé noze, jsem o 6 kilo lehčí a usínám, takže Vám všem přeji dobrou noc.
Nic jsem neuklízel, takže na zítra tu na mě čeká velká smradlavá hromada věcí z běhu, probírání se několika sty fotek a jejich upravování, sepisování několika článků a pročíst zbylé komentáře, které stále přibývají.
Doufám, že se Vám tento styl sledování překonávání mých výzev líbil, protože už pomalu plánuji další.
Suunto Movescount | FacebookČlánek
Probouzím se před desátou hodinou dopoledne. Doufám, že těch pár hodin spánku po noční směně bude stačit. Naštěstí mě čeká ještě poslední noc na Sněžce, tak to když tak doženu. Část věcí už mám připravených ze včerejška, hlavně doplňky stravy. Do velké kabele postupně uložím boty, oblečení, elektroniku, jídlo a pití. Do samostatného batohu jen věci na spaní. V 11 hodin dorazí taťka, který si musel den předem zařídit volno, protože kamarádovi Miroslavu Bajerovi, který mě tam měl odvézt, přestalo jezdit auto. Takže taťka se mnou pojede celou dobu. Je trochu nervózní, protože chtěl vyrazit v 11:30, ale já počítal s 12. hodinou. Svůj plán stíhám. Před 12. hodinou mám vše připravené, tak zveřejňuji na internetu poslední souhrnné informace a odjíždíme.
Po cestě přes Třebíč vyřídím ještě jednu reklamaci, a pak se ubíráme ke Krkonoším. Dívám se z okna auta na silnici, po které za dva dny poběžím zpátky. Je to nekonečné. Vlastně si říkám, proč to všechno dělám? To bude zase utrpení. Ale ten pocit po doběhu, ten za to vždy stojí. Kdo ho nepoznal, nikdo to nepochopí. V Chrudimi taťka ignoruje objízdnou trasa, a tak se nechtěně dostáváme místo obchvatu přímo do centra Pardubic. Je pátek odpoledne, takže se pohybujeme od semaforu k semaforu. Když už jsme se dostali až sem, tak se u centra zastavujeme v McDonald's a dáváme si něco zdravého k jídlu. Hradec Králové už naštěstí objíždíme po obchvatu. Ačkoli mělo až do večera v oblasti Krkonoš sněžit, nad vrcholy už je jasno, a tak vidíme, jak bíle špičky svítí díky odrazu slunce. Před Jaroměří se dostáváme do kolony kvůli pracím na silnici. Naštěstí stojíme na křižovatce, a tak to bereme jinou cestou. Mezi Jaroměří a Trutnovem se nám otevírám nádherný výhled na celé Krkonoše. Zastavujeme a já sdílím první fotku. V Trutnově na chvíli zastavujeme a já běhám po náměstí křížem krážem, abych sehnal šejkr, který jsem zapomněl doma. Po půlhodině sklízím úspěch. Zbývá posledních 20 km do Pece pod Sněžkou. K lanovce přijíždíme chvíli před pátou. Poslední jízda prý jede o půl šesté, takže ideální stav. Do batohu se spaním přidávám věci na ranní běh, nějakou elektroniku, trochu jídla a pití. Obsluha lanovky mě pouští do nástupního prostoru. Taťka zůstává dole a já pokračuji sám vzhůru na Sněžku. Proč na Sněžku? Měl jsem v plánu doběhnout svůj neúspěšný běh z minulého létat z Plzně do Třebíče, ale když mi taťka na začátku března poslal seznam běhů ultramaratonce Miloše Škorpila, byla jedna z nich trasa ze Sněžky do Prahy. Sněžka! To je ono. O něco kratší trať než z Plzně, ale pro každého známé místo. To bude daleko lepší.
Slunce zde má pořádnou sílu, a tak si beru sluneční brýle. Na Růžové hoře přestupuji do druhé části lanovky, která už vede přímo na vrchol Sněžky. Je naprosto jasné počasí, a tak mám nádherné výhledy všemi směry. Při jízdě přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostal. Když jsem minulý rok plánoval Prahu nebo Plzeň, tak jsem jen zavolal kámošům, jestli u nich můžu přespat a bylo zařízeno. Přijel jsem, přespal jsem a vyběhl jsem, hotovo. Tahle akce zabrala mně i taťkovi dva týdny, než jsme vše zařídili. Zařídit odvoz lanovkou, přespání na Sněžce, sehnat GPS tracker, zkusit domluvit sponzory, napsat běžeckým skupinám v přilehlých městech a naplánovat doprovodné auto. Téměř na každý den bylo, co vyřizovat. Lanovka dojíždí do horní stanice a já vystupuji jako poslední osoba, při poslední jízdě. Obsluha mi hned ukáže, kde si můžu nechat věci, a kde můžu spát. Protože venku fouká a je pod nulou, oblékám na sebe všechno, co mám a jdu ven fotit. Na vrcholu je kromě mě ještě dalších pár skupinek lidí. Počasí je úžasné. Naprosto azurová obloha všemi směry. Mám obří štěstí, že vidím, co vidím. Celý týden totiž bylo zataženo, na Sněžce mlha a lanovka nejezdila kvůli silnému větru. Pořídím hromadu nádherných fotek a chci se vrátit na stanici. Jenže jsou zavřené dveře. Nevím, jak se dovnitř dostat, tak volám majiteli, aby vyřídil obsluze, že jsem venku. Po pár minutách mi otevírají a já se jdu dovnitř zahřát. Mezitím proběhne hádka mezi obsluhou a pár návštěvníky Sněžky, kteří si mysleli, že pojednou lanovkou i dolů ale nestihli poslední jízdu. Nyní jim zbývá jen cesta pěšky. V teple stanice se podívám, kde jsou jiné dveře, abych věděl, jak se dovnitř příště dostat. Proberu fotky, trochu je upravím, nasdílím a sleduji, jak o akci stoupá zájem. Protože rychlost připojení k internetu je zde velmi pomalá, než to všechno stihnu, je večer a já opět vyrážím ven, tentokrát na západ slunce.
Naprostá nádhera! Rudé slunce pomalu zapadající za horizontem Luční hory zbarvuje zledovatělý sníh do červeno oranžových barev. Pobíhám po vrcholu a fotím všemi směry. Abych se trochu zahřál, poskakuji jako blázen. Když se najednou otočím, vidím, že za mnou stojí taťka. "Rychle, vyfoť mě, že jsem tady byl!", křikne na přivítanou. Udělám mu tedy pár fotek a on pokračuje zase dolů, ale ještě přes Luční boudu. Dokončím své fotky a po západu slunce se vracím do stanice. Opět nasdílím ty nejlepší kousky. Poté jdu za obsluhou trochu si popovídat. Dám si u nich čaj a poté asi hodinu povídám, co všechno mě čeká a jaké jiné věci ještě dělám. Kolem desáté hodiny v noci se vracím ke svým věcem, které mám na vyhřáté chodbě. Trochu protahuje hlavními dveřmi, tak mezery vycpu oblečením a dveře zablokuji popelnicí. Nafouknu si karimatku, zalezu do spacáku, popřeji všem dobrou noc a snažím se usnout, což mi z toho dnešního vzrušení moc nejde.
V sobotu ráno mě mobil probouzí přesně v 5:15. Rozsvítím si a sním snídani, kterou jsem měl hned vedle sebe. Poté si připravím věci na běh. Sbalím spaní a obleču se. Protože jsem měl kolem sebe zásuvky, všechno mám plně nabité. Na otočku sejdu dolů k lanovkám, kde nechám GPS tracker, aby měl dostatek času se připojit k satelitům. Podle předpovědi by mělo foukat a být kolem 8 stupňů pod nulou, takže se oblékám opravdu teple. Kolem 6 hodiny nechávám batoh s věcmi u obsluhy a na lehko vylézám ven. Na mapě zkontroluji, že GPS tracker opravdu vysílá a jdu na samotný vrchol Sněžky. Už takhle brzy ráno je tam asi 30 lidí, kteří si sem vylezli na východ slunce, který nastane asi za půl hodiny. Většina se na mě divně dívá, protože vůbec netuší, kde jsem se tam tak najednou vzal. Pořídím pár fotek a něco po 6:10 zahajuji svůj nejdelší běh z nejvyšší hory Sněžky zpátky domů do Třebíče.
Polská strana je úplně mrtvá. Všechno mají zavřené, nikdo sem nejezdí, takže silnice je kompletně zavátá sněhem. Sbíhám tedy po české straně po turistické cestě. Ještě že tu jsou řetězy, jinak bych dolů jel asi po zadku. V Obřím sedle je další polská chata, opět opuštěná. Přes Úpské rašeliniště mířím k Luční boudě. Právě vychází přímo za Sněžkou slunce, takže mám úžasné výhledy, které hned fotím. V Krkonoších mám naběhané stovky kilometrů ještě z doby, kdy jsem sloužil u vojáků. Všechny cesty tu znám a tak se nezdržuji jejich hledáním a jen si užívám východ slunce. Když probíhám kolem Luční boudy, píše mi taťka, že mě viděl na webkameře. První stoupání mě vede k památníku obětem hor ležícím mezi Luční a Studniční horou. Předpověď ohledně silného větru nevyšla, takže se v několika vrstvách oblečení začínám dost nepříjemně potit. Raději tedy zvolňuji tempo. Nad Výrovkou mám nádherný výhled do vnitrozemí České republiky. Při sbíhání k ní pořídím krátké video. Přímo od Výrovky mám jediný výhled na údolí Špindlerova mlýna. Po vrstevnici pokračuji k chalupě Na Rozcestí. Nyní začínám opět klesat kolem Dvorské boudy a Zadní Rennerovky. O něco níž u Přední Rennerovky se mi otevírá nádherný, ale bohužel poslední výhled z Krkonoš do vnitrozemí. Na chvíli zde zastavím a něco nafotím. Sníh postupně zmizel, a tak běžím po silnici. Čím níž se dostávám, tím více je teplo. Sundávám si tedy čepici i rukavice. Když sbíhám k obci Dolní Dvůr, upravuji na mobilu všechny fotky, které následně hromadně odešlu. Taťka mezitím v Peci pod Sněžkou vyzvedl z lanovky můj batoh a vydal se mi naproti. Potkávám se s ním v Horním Lánově, přesně na 20 km. Okamžitě si sundávám skoro všechno oblečení a nechávám si pouze jedinou vrstvu kompresního oblečení Skins DNAmic. Vyměním i boty do terénu za speciály na silnici Hoka One One Conquest 2. Něco sním, napiji se gaineru a nyní už v osvěžujícím větru pádím kolem Malého Labe po cyklostezce dolů.
Podle zpětného pohledu na data ze sporttesteru jsem tento úsek běžel nejrychleji. Pravděpodobně až moc. 11 km/h není moc vytrvalostní rychlost. Po cestě toho moc zajímavého není. Přede mnou silnice, okolo domy, za domy ještě malá říčka Malé Labe a za mnou občas vykoukne nějaký ten bílý vrchol Krkonoš. Jediná zajímavost je několikakilometrová lanová dráha pro kameny z Černého Dvora na nádraží. Za obcí Prosečné odbočuji na hlavní silnici a nyní už kolem Labe běžím po značené cyklostezce do obce Hostinné, kde se za náměstím na chvíli posadím na lavičku a občerstvím se. Opět po silnici pokračuji kolem Labe. Provoz takhle z rána není velký, takže se běží v poklidu. Po 40 km v čase 4 hodiny a 45 hodin u obce Horní Debrné zastavuji, protože je mi velké teplo. Na chvíli jdu do naha a poté si oblékám pouze kompresní kraťasy, tričko a návleky a lýtka. Následuje jeden z delších kopců lesem do obce Horní Nemojov, odkud mi taťka před nějakou dobou volal, že sedí v hospodě, kam se mám zastavit na zabíjačkovou polévku. Nijak nad tím nepřemýšlím, polévku sním a vypiji Kofolu. Před odchodem si ještě odskočím na velkou, když už mám tu možnost. Nyní následuje klesání.
Co jsem do Nemojova nastoupal, musím nyní opět seběhnout. Po cestě ještě stíhám dlouhý telefonní rozhovor s kamarádem Davidem Prečanem a pár zpráv s mamkou, která vyráží na kole za známýma. Následuje Dvůr Králové nad Labem, kterým probíhám po 6 hodinách a 10 minutách ve vzdálenosti 52 km. S taťkou jsem byl sice domluvený, že počká za městem, ale někde špatně odbočil, a tak pokračuji bez zastavení dál. Po cyklostezce míjím letiště u Dvora Králové, kde pozoruji, jak startují, létají i přistávají větroně. Co se týče rychlosti, byl to druhý a poslední úsek, kde jsem měl průměrnou rychlost během poslední hodiny více než 10 km/h. S taťkou se potkám až v obci Žireč, kde opět nabíhám na silnici. U obce Stanovice dobíhám k trati nějakého běžeckého závodu. Až když je minu, si uvědomím, že musím zpátky a běžet s nimi, protože máme společnou trasu. Tito závodníci už neběží moc rychle. Dokonce trošku zpomaluji, abych mezi ně zapadl. Od jednoho se dovídám, že se tu běží Kuks maraton a půlmaraton. Když mu řeknu, že běžím Sněžky, odpoví, že o tom běhu slyšel. Jen prý vůbec nevypadám na to, že bych mě v nohách 60 km. Popřejeme si, ať se nám daří a u obce Kuks pokračujeme každý svým směrem. Nyní opět po cyklostezce pokračuji přes obec Brod až do Heřmanic, kde na mě po delší době opět čeká taťka. Potřebuji se hlavně napít. Kilometry mě ukazují zatím 64 km za 7 hodin a 40 minut. Nyní se cyklostezka klikatí samotnou Jaroměří. Na jejím konci na výjezdu na Josefov opět čeká taťka. Slunce praží jako o život a já přemýšlím, že půjdu do nátělníku. Je mi to ale rozmluveno, a tak se jen občerstvím na lavičce a peláším dále. Z Josefova se ozývají ohromné rány. Nachází se tam vojenské muzeum, ale i tak netuším, co se tam děje. Následný úsek cyklostezky je nádherný. Široké Labe, z každé strany stromy a asi 3 metrový asfaltový pruh. To vše se táhne oběma směry od nevidím do nevidím. Další zastávka je u Smiřic po 77 km a čase 9 hodin. Ze slunka jsem docela vysušený, tak se hlavně pořádně napiji a doplním své zásoby v ledvince. Zároveň ale cítím, že v břiše není všechno v pořádku, a tak si s sebou beru i vlhčené ubrousky.
Pocit to nebyl falešný, protože jen co jsem vyběhl se Smiřic, zabručelo mi v břichu tak výrazně, že už jsem hledal, kam zalézt. Naštěstí hned opodál stojí čistička odpadních vod, za kterou zaběhnu. Nevím, jestli za to může ta zabíjačková polévka, ale mám průjem jak cip. Pes, který na mě celou dobu štěkal za plotem, jen zakňučel a zmizel v boudě. Raději jsem urychleně pokračoval v cestě. Po pravé straně jsou v dálce stále vidět bílé vrcholky Krkonoš. Bohužel si to moc neužívám, protože po pár kilometrech opět začínám cítit bolest. Jenomže nikde nic není. Jen řeka, pole a pár stromů. A každou chvílí tu projede nějaký cyklista. Už se smiřuji, že se nikam neschovám, když tu se na okraji poli za pár stromy objeví malá rozbořená budka s velkou trubkou do země. Záchrana! O něco veseleji už míjím přírodní park Trotina. Tou dobou mi píše jedna běžkyně z Hradce Králové, že akorát přijeli z Kuks půlmaratonu, a že se ke mně přidají na kraji Hradce. Taťka mezitím čeká za mostem u Předměřic, kde mám uběhnuto 86 km za 10 hodin a 20 minut. Hned mu říkám, že se to doslova nějak podělává. Doplním tedy toaletní papír, sním nějaké suché pečivo a pokračuji stále po cyklostezce do Hradce Králové. Taťkovi říkám, ať počká na druhé straně.
Když se po pár kilometrech dostanu do Hradce, tak přímo pod jedním z mostů se ke mně přidají domluvení lidé. Dva běžci a jeden cyklista. Konečně první doprovod. Přeběhneme na druhou stranu Labe a stále pokračujeme kolem něj. I když bych měl stále běžet podle mapy po levém břehu, přebíháme na jejich radu na druhou stranu. Za Jiráskovými sady uděláme společnou fotku, rozloučíme se a já se vracím na levý břeh, kde pokračuji na okraj Hradce Králové. Mezitím se mi ozve taťka, kde prý jsem, že se čeká někde v centru na lavičce. Říkám mu, že jsem běžel trochu jinudy a už jsem skoro venku z města. Vyráží tedy za mnou. Já během chvíle opouštím Hradec a po vedlejší silnici a značené cyklostezce mířím do Pardubic. Slunce už začíná pomalu padat dolů a cítím, že padají i teploty. Ačkoli běžím po vedlejší silnici, je zde velký provoz. Asi proto, že se moc lidem nechce najíždět na hlavní obchvat. Po nepříjemně zvlněné silnici dobíhám do Vysoké nad Labem, kde mě dojíždí taťka. Konečně. Hned si oblékám tričko s dlouhým rukávem. Opět se občerstvím a pokračuji po silnici dál. Jen co vyběhnu z Vysoké, zabručí mi v břiše, takže jsem rád, že stihnu doběhnout k pár set metrů vzdálenému hnoji. Když se vrátím na silnici, všímám si, že mám na hodinkách přesně 100 km za 12 hodin a 7 minut. Zatím to odpovídá času, který na podobných bězích mívám. Horší už je, že začínám cítit unavené nohy. V obci Bukovina nad Labem opět čeká občerstvení. Hned na začátku další obce Dříteč na mě čeká velké překvapení v podobně 5 běžců. Když doběhneme k autu, pořídíme společnou fotku.
Dáme se do řeči a svižným tempem běžíme k Pardubicím. Téměř s každým prohodím nějakou řeč. Proběhneme Němčice, okolo Kunětické hory (Kuňky) - jediného kopce široko daleko a Ráby. V Brozanech zastavujeme a ostatní vysvětlují taťkovi, kudy má jet, protože dál už vede jen cyklostezka. Pak pokračujeme po delší době opět v přímé blízkosti Labe až Pardubic. Taťka na smluveném místě nečeká, a tak mu volám, ať dojede na konec Pardubic. V mapách na mobilu se mu totiž z celé republiky nestačila doma načíst část s Pardubicemi, takže někde bloudí. Když se po pár kilometrech začneme blížit k jejich konci, volá taťka, že už je z nich venku a ptá se, kde má čekat. Že prý u nemocnice. Když tam doběhneme, akorát přijede. Bohužel nemůže najít místo na zaparkování, a tak zastaví přímo před budovou Zdravotnické záchranné služby (ZZS). Protože už je tma a zima, převlékám se do dlouhého oblečení, beru si reflexní bundu a čelovku. Mezitím ale přijíždí auto ZZS, a tak jsme vyhozeni. Taťka tedy přejíždí na druhou stranu k parku. Naštěstí už mám skoro vše připraveno, a tak můžeme po chvíli pokračovat. Mezitím se k nám přidal další běžec. Už je nás šest. Když po chvíli dorazíme do Nemošic, až na toho nového běžce se všichni loučí. Dostávám na rozloučenou i dva domácí pardubické perníky. Byla to bezva skupina. Běželo se s nimi tak dobře, že jsem ani nestíhal posílat fotky a odpovídat na komentáře. Hned po dalších pár set metrech přijíždí v autě pán ze Svitav, který mi dováží tašku tyčinek, prášky na průjem a vlhčené ubrousky, o které jsem mu napsal, když se ptal, jestli nechci něco dovézt. Je to bývalý sportovec po úrazu, a tak se rád účastní jako podpora podobných akcí. Ihned po rozloučení zastavuje další auto, ze kterého vystoupí chlápek, který mi ještě před samotným během doporučil firmu GPS Dozor. Tohle byl opravdu výživný úsek, pořád se něco dělo.
Nyní už v doprovodu posledního běžce a za úplné tmy pokračujeme k Chrudimi. Díky tomu, že jsem dlouho neodepisoval a ještě jsem se zastavil u budovy ZZS, jsem vytvořil dojem, že se mi něco stalo, takže nyní posílám nashromážděné fotky i texty a vysvětluji, že prostě nebyl čas. Když mám hotovo, uvědomuji si, že mě začíná výrazně bolet břicho. Je mi jasné, že si opět brzy budu muset odskočit. Z obcí Ostřešany už je bolest tak silná, že mně výrazně zpomaluje běh. Nemám ani náladu na povídání, protože se mi hlavě honí myšlenky, že takhle pokračovat nemůžu, když mi ještě zbývá víc než 100 km. Na okraji Chrudimi je prý benzínka, tak se k ní snažím vydržet. Čím blíže jsme, tím je to horší. Když v dálce zahlédnu jejich prapory, už to skoro nedávám. Jakmile k ní dorazíme, spoluběžec skočí pro klíč a já sprintuji na WC. Bohužel to nepomohlo, bolest břicha trvá. Sedím tedy na tarásku a jsem podobně zdechlý jako před 1,5 rokem v létě, když jsme tudy projížděli na horských kolech celou Českou republiku v délce 620 km. Uběhnuto mám 125 km za 15 hodin a 35 min. Náladu mám na nic, ale přesto pokračujeme přes centrum Chrudimi. Pomalu takto přecupitáme až na druhou stranu, kde se můj doprovod odpojí. Už jsem opět sám. Po nějaké době se zastavím a sednu lavičku, abych si odpočinul. Když se ale rozhlédnu, vidím, že jsem přímo před nemocnicí. Už zase. Odpočinek raději urychlím a v ukrutných bolestech břicha se pokouším běžet dál. Potom mě napadne, že když jsem odpoledne měl ten průjem, tak jsem moc nepouštěl přebytečné plyny, abych náhodou nevypustil i něco navíc, takže bych je mohl mít jen zaražené. Opatrně tomu tedy nechávám volný průběh a ono to skutečně pomáhá. Do několika desítek minut mám po problémech a opět zrychluji běh. Proběhnu Slatiňany a čeká mě nejdelší stoupání na celé trati o délce asi 15 kilometrů až do obce Nasavrky.
Naštěstí už je mi lépe, takže jistým tempem stoupám vzhůru. Jen jednou si ještě odskočím do lesa, a pak už mám úplný klid. Běžím sice po hlavní silnici, kde bývá velký provoz, ale dnes kolem půlnoci to je úplně mrtvo, takže taťka může jet autem klidně vedle mě. Po dlouhém stoupání lesem se dostávám do obce Trhová Kamenice. Uběhnuto mám 144 km za 18 hodin a 25 minut. Bohužel tu ale dost silně fouká nárazový vítr, takže se více oblékám. Zároveň začínám cítit silnou ospalost, a tak do mě taťka nalije nějaký energetický nápoj. To mě neuvěřitelně nakopne, že bez zastavení běžím, zpívám si a snažím se udržet tempo až do Ždírce nad Doubravou. Tam následuje další občerstvení. Nohy už mě po 157 km za 20 hodin a 25 minut značně bolí, takže mám problém se pak zpátky rozeběhnout. Jenomže to je ten nejmenší problém. Jakmile se dostanu ze Ždírce, začne silně foukat ledový vítr přímo proti mně. Do toho se ještě přidá silná spací krize, takže přeběhnutí do Krucemburku, který je necelé dva kilometry daleko, mně připadá jako celá věčnost. V obci hned zastavuji a oblékám si vše, co mám s sebou stejně jako na Sněžce, včetně lyžařských rukavic. Další energetický nápoj nejen že nepomůže, ale ještě chutná příšerně. Do další obce Vojnův Městec ještě přeběhnu, ale kousek za ní, při cestě do kopce, na mě padne strašná spací krize. Vždy když zvednu hlavu, hned mě padá zpátky dolů. Rozeběhnu se, ale hned zase zastavím. Začnu zpívat, ale po dvou slovech je ticho. Asi na 20 minut si raději sedám do auta, abych se vzpamatoval. Poledních několik hodin noci okolo obcí Karlov, Škrdlovice a Stržanov probíhám stylem, že se asi 15 minut snažím běžet, a pak 5 sedím v autě, abych se dal do kupy. Před Štržanovem mám za sebou 170 km za 23 hodin a 35 minut. Zároveň se blíží 6. hodina ranní, takže doufám, že zároveň s nocí skončí i tento úmorný stav. Už bez čelovky sbíhám do Žďáru nad Sázavou. Znatelně se začíná oteplovat, a tak si nechávám opět jen dlouhé kompresní oblečení a jednu bundu. Slunce opravdu pomohlo, protože cítím, jak se mi vrací energie i následná rychlost. Před osmou hodinou ráno jsem na druhé straně Žďáru, kde mám 180 km za 25 hodin a 20 minut. Taťka mezitím nakoupil nějaké jídlo. Protože mám žaludek scvrklý na velikost pěsti, nedostanu do sebe více než jeden banán.
Je to k zasmání, ale najednou si připadám jako doma. Vím, že mi chybí asi 50 km, což mi ale připadá jako za rohem. Zkrátka už vím, že to dám. Čeká mě táhlé, ale pomalé klesání, tak natahuji krok a zrychluji. Nálada se mi rapidně zvedá. S jednou občerstvovací zastávkou v Sazomíně dobíhám po hlavní silnici až do Ostrova nad Oslavou, kde odbočuji konečně směrem na Třebíč. Před následující obcí Radostínem nad Oslavou mně jede naproti kámoš na koloběžce. Akorát mám uběhnuto 190 km za 26 hodin a 40 minut. Při dlouhotrvajícím rozhovoru s pár zastávkami dobíháme až do obce Netín, kde se rozloučíme a on se vrací zpět do Radostína k autu. Zároveň ale přijíždí autem mamka společně se známými, ke kterým včera jela na kole. Proběhne pár změn, takže nyní běžím já i taťka, mamka jede na kole, které si dovezla a každé auto řídí jeden z rodiny Sadílků. Tímto stylem se dostáváme až do obce Blízkov, kde mám uběhnuto rovných 200 km za 28 hodin a 10 minut. Super! Nyní co krok to rekord. Podběhneme dálnici a v Měříně se k nám přidává běžec a na konci Měřín další. Nyní už běžíme ve čtyřech s jedním cyklistou.
Slunce peče čím dál více a my běžíme zvlněným terénem blíže a blíže k Třebíči. Probíháme obcemi Otín, Pohořílky, Horní Radslavice a Bochovice. Krajina je tu nádherná, ale jak jsem unavený a ještě peče slunce, tak si to nedokážu moc užívat. V Radslavicích už mám tepla dost, a proto si sundávám bundu, aby mě mohl studený vítr lépe ofukovat. Kousek za Bochovice se od nás odpojuje první spoluběžec z Měřína, který se vrací, aby stihl odpolední trénink. My pokračujeme dále ve stoupání ve druhém nejdelším kopci na celé trati. Těsně před koncem si dáváme pauzu na občerstvení. Zároveň v tu chvíli přijíždí na otočku kamarádka. Přehoupneme se přes vršek a nyní naopak zase klesáme dolů. Moje stehna už jsou tak zničená, že z kopce se mi běží hůře než do kopce, protože to musím neustále brzdit. Hned za Beneticemi se k nám přidává biatlonistka z Horních Vilémovic, které se zná s některými mými kamarády a přišla mě podpořit na poslední část běhu. Opět vystoupáme lesem malý kopec, po kterém následuje delší klesání. Při opětovném stoupání do obce Budíkovice k nám z protisměru dorazí můj bývalý spolužák a kamarád Martin Tomec se svým taťkou. Oba dva jedou na kole a zařadí se za nás. Konečně nějaká dobře známá tvář. Budíkovicemi sjedeme dolů a následuje úplně poslední kopec na celé trase. Při stoupání nás v protisměru míjí další cyklisté, kteří křičí na taťku, který běží vepředu, že už to dá, že to má kousek. Není divu, když má úplně stejnou bundu, kterou jsem měl já na posledních fotkách. Když nahoře vyjedeme z lesa, potkáme dalšího kamaráda, který vyrazil se svou rodinou na procházku. Všichni mě při jejich míjení povzbuzují. Jakmile se nám otevře výhled na Třebíč, zastavujeme a já posílám fotku, že jsem na dohled od Třebíče. Zatím mám v nohách 224,5 km za 31 hodin a 25 minut. Teď už je naprosto jasné, že to těch plánovaných 223 km, které jsem zaokrouhlil na 225 km, nebude. Bude to více, což je dobře. Přímo při vbíhání do Třebíče se k nám přidává další běžec, který je z toho naprosto nadšen. Když se dostaneme k sérii rybníků vedoucím až do středu města, naposledy si odskočím, protože pak už na to nebude času. Vbíháme do části zvané Kočičina, kde potkávám dalšího kamaráda, na kterého křiknu, že mám v nohách 227 km. Přeběhneme řeku Jihlavy a rozrosteme se o další běžkyni se psem. V Jejkovské bráně mi zbývá do cíle asi 200 m. Teď už necítím vůbec žádnou bolest. Jsem jako bych právě vyběhl. Rychlostí přibližně 11,5 km/h dobíhám do středu Karlova náměstí v Třebíči k souší Cyrila a Metoděje. Je to tam! Na potřetí jsem to dokázal doběhnout do úplného konce. Na hodinkách mám akorát 228 km uběhnutých za 31 hodin a 44 minut.
Už tam na mě čeká babička s dědou. Po chvilce tam ještě dorazí další 4 kamarádi, takže je nás tam celkem téměř 20. Všichni mi gratulují a já jim děkuji, že mi pomohli. Je to nádherný pocit. Vyfotíme závěrečnou fotku a ještě chvíli si povídáme. Poté se pomalu začneme rozcházet. Opět všem ještě jednou poděkuji za jejich účast. Já se ale necítím na to, že bych sedl auta a nechal se odvést domů. Energie mám dostatek a nohy mně stále slouží, takže říkám taťkovi, ať na mě počká před barákem a vybíhám směrem do Boroviny. Se mnou pokračuje běžec, který se k nám přidal při vbíhání do Třebíče v části Týn. Běžíme oklikou Libušiným údolím. Po cestě odešlu závěrečnou fotku z náměstí, která hned začne sklízet úspěch. Další část cesty si ještě povídáme. Když probíháme starou částí BOPO, přidává se k nám chlápek, který právě cvičil workout. O mém běhu věděl, takže je dost zvědavý a ptá se mě na mnoho věcí ohledně běhání. Ve společném rozhovoru pokračujeme kolem Borovinského rybníka až před panelový dům, ve kterém žiji. Až nyní zastavuji sporttester, protože každý kilometr se počítá. Celkově jsem tedy uběhl 232 km za 32 hodin a 24 minut. Rozloučím se s posledními spoluběžci a společně s taťkou, který tu už čeká, odnášíme věci na nahoru.
Nahoře mu poděkuji a odchází. Všechny věci vysypu doprostřed místnosti na velkou hromadu. Většina odpoledne je stále přede mnou a venku svítí slunce, takže mám v úmyslu se jít ještě na chvíli projet na kole, abych lehce uvolnil svaly na nohou. Prvně jdu ale do vany, kde udělám standardní chybu. Napustím si totiž teplou vodu. Moje tělo má extrémně málo tekutin, všechno stáhnuté a mírně podchlazené. Takže když se na půl hodiny naložím do teplé vody s bublinkami, všechny cévy v těle se roztáhnou a dojde k poklesu krevního tlaku. Začínám cítit ospalost, vylézám tedy ven. Jakmile se ale zvednu, okamžitě začínám ztrácet vědomí. Naštěstí postel mám hned v druhé místnosti za rohem, tak se na ni složím. Po chvíli se proberu, ale mám děsnou zimnici. Celé tělo mi hoří, ale přitom se klepu zimou jako ratlík. Nejsem schopný ničeho, ani si dojít pro mobil, abych aspoň mohl odpovídat na komentáře. Tenhle stav trvá několik hodin. K večeru, když začne zapadat slunce, konečně vylezu, abych stáhl data z hodinek a napsal závěrečný článek. Po celou dobu mě pálí oči, pulzuje bolest ve stehnech, štípe palec na levé noze, jsem o 6 kilo lehčí, než když jsem vyběhl a chce se mi spát. Než to dám všechno do kupy, tak je po desáté hodině. Odcházím spát. Ani nevím, kdy jsem usnul, každopádně druhý den se probouzím hned po 6. hodině ráno. První dvě hodiny strávím uklízením věcí a praním. Další hodiny zabere probírání a upravování fotek. Když je po obědě, říkám si, že bych se mohl jít někam po rovině kousek lehce vyklusat. No, nakonec je z toho 40 km běh na nejvyšší vrchol Třebíčska - Mařenku. Jak říkám, všechno co je kratší než předchozí běh, je odpočinek. A kde na to beru energii? Říkám tomu pozitivní energie.
Po předchozím nejdelším 200 km běhu z Prahy do Třebíče jsem opět posunul svůj limit. Tentokrát během ze Sněžky do Třebíče v délce 232 km, který trval 32 hodin a 24 minut. Z nejvyšší hory České republiky - Sněžky jsem celkově naklesal 3044 m a naopak nastoupal 1907 m. Průměrnou rychlost jsem měl i se zastávkami 7,2 km/hod, což odpovídá tempu 8:22 min/km. Nejvýše jsem byl na Sněžce (1603) a naopak nejníže v Pardubicích (220). Za celý běh jsem spálil přibližně 17471 kcal. Jsem velice rád, že téměř vše vycházelo a nedostavily se zdravotní komplikace jako při posledním pokusu o 250 km běh z Plzně přes České Budějovice do Třebíče. Počasí, až na noční ledový, vítr bylo úžasné. Doprovod i podpora překvapivě úžasná. Velice mě potěšilo, že závěrečná fotka z Karlova náměstí dosáhla během dvou dnů přes 600 lajků. Největší problém jen vidím v tom, co naplánovat na příště.
Fotky: 49x
1 - 20 |
1 2 3 ► | 49 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 49 |
Videa: 1x (00:01:25)
Sbíhání k chatě Výrovka
Délka: 00:01:25| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |