| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2016-07-16
Jizerský ultratrail 2016
Účast: Dvořák Štěpán
Náročný horský ultramaraton v Jizerských horách o délce 75 km s převýšením 3 km. Čas 8 hodin a 9 minut mi i přes výraznou krizi ke konci závodu stačil na 3. místo.
Byl to brutální závod, asi nejtěžší, který jsem zatím běžel. Ale zadařilo se. V pátek jsem s rodiči přejel napříč republiku k Polsku do Jizerských hor, kde jsme se ubytovali ve Václavíkově Studánce. Odpoledne jsme si v dešti zlehka projeli na kole 21 km přes pár kopečků na prezenci. V noci jsem se překvapivě dobře vyspal. Ráno jsme vstávali v 5 hodin, protože start byl v 7. Teplota byla něco lehce přes 10 stupňů, ale i tak jsem vybíhal jen v krátkých kalhotách a triku bez rukávů. Celkově běželo kolem 300 závodníků. Trasa vedla téměř přes celé Jizerské hory. Měla měřit 69 km s převýšením 3000 m. Ano, převýšení bylo opravdu brutální. Hned na prvních 15 km jsme totiž vybíhali 3 sjezdovky. Tráva byla plná vody, takže hned od startu jsme měli všichni kompletně promočené boty. Mazal jsem co to šlo, takže jsem až do 50. km držel 4. absolutní místo a 1. v kategorii společně s dalším závodníkem, se kterým jsem si dost povídal. Bohužel pak mě začala tuhnout stehna a hlavně bolet hlava, takže jsem mírně zpomalil. Nejtěžší stoupání po 50. km tomu vůbec nepomohlo. Ještě se k tomu přidala i mírná střevní nevolnost, díky které jsem strávil pár minut v lese za keřem. Lesní cesty byly plné vody, kamenů a kořenů, takže nešlo zvolit nějaké optimální tempo. Bylo potřeba pořád se přizpůsobovat. Běh do kopců nebyl běh ale spíš přemlouvání, abych to vůbec vyšel. Za celou trasu jsem spadl jen jedinkrát a to při sbíhání po ostrých kamenech, kdy jsem si trochu rozsekl levou dlaň na ruce. Aspoň jsem na chvíli vnímal jinou bolest než bolest stehen. Udržet předchozí tempo pro mě bylo nemožné, a tak mě postupně zdolali 3 závodníci. Poslední kilometr před cílem se mi za zády objevil další, proto jsem bezhlavě sprintoval hustým lesem, abych si pozici udržel. Nakonec trasa měřila přesně 75 km s převýšení 3000 m, kterou jsem uběhl za 8 hodin a 9 minut. To mi stačilo na 7. absolutní místo a 3. v kategorii. Závod byl opravdu hodně náročný. Z mého pohledu a díky mé závěrečné krizi opravdu asi nejtěžší, který jsem zatím běžel. Ale zase díky krásné přírodě, výbornému slunečnému a chladnému počasí bylo stále se na co dívat. Mnohokrát mě mrzelo, že se nemůžu zastavit, trochu se pokochat výhledy a něco nafotit. Občerstvovací stanice byly dobře rozmístěné i zásobené. Díky rodičům, kteří při závodě jezdili po těchto stanicích na kole, jsem měl vždy připravené, co jsem potřeboval a neztrácel jsem tak čas hledáním a doplňováním zásob. Značení trati ušlo, ale problém byl, že byly 3 verze trasy a ještě se na poslední chvíli změnila. Těšně před startem se kvůli vysoké vodě zrušil jeden brod, a tak se řeka obíhala po silnici. Jedna varianta trasy byla skutečná trasa značená šipkami a fáborky, druhá odlišná verze byla vyznačená trasa na vytištěné mapě a poslední odlišná verze byla digitální mapa pro GPS. V některých místech se verze lišily až o 1 km. Každopádně jsem doběhl, takže to nějak vyšlo, i když jsem byl hodněkrát docela nervózní, jestli vůbec běžím správně. Do večera jsme v cíli počkali na vyhlášení a pak jsme se vrátili na chatu. Noc byla horší, protože jsem se často budil kvůli bolavým nohám. Neděle byla ve znamení kola, kdy jsme regeneračně a opět v dešti projížděli asi 3,5 hodiny Jizerské hory. Po obědě jsme se vydali zpátky domů do Třebíče. Ještě v neděli večer jsem měl nohy tak unavené, že chodit ze schodů pro mě byl nadlidský výkon.
Jizerský Ultratrail | Suunto MovescountČlánek
Závod sice začíná až zítra, ale protože je na druhé straně republiky, musím se vydat na cestu již dnes. Páteční ráno pro mě plynule začíná v práci, kde končím noční směnu. Výjimečně domů neběžím, nejedu na kole ani se nevezu autobusem, ale uháním autem. Doma jsem kolem sedmé a hned začínám chystat věci nejen na závod, ale na celý víkend. V devět jedu na zahradu, kde už rodiče čekají v autě s koly na střeše. Společně vyrážíme na sever. Protože jsem po práci trochu unavený, tak po cestě pospávám. Projedeme Velkým Meziříčím a Žďárem nad Sázavou, kde začnu vzpomínat, jak jsem zde na začátku dubna běžel kritický noční úsek ze Sněžky do Třebíče. V Chrudimi poprvé najíždíme na nový obchvat, kde poznávám místo, na kterém jsme před 2 roky v noci měli krátkou přestávku, když jsme přejížděli na horských kolech celou Českou republiku. Zastavíme se v Pardubicích na něco dobrého v McDonald's. Objedeme Hradec Králové, nabereme naftu a už bez zastavení jedeme až do Jizerských hor. Stoupáme přes Jablonec nad Jizerou až k malinkaté osadě Václavíkova Studánka o třech domech s pouhým jedním stálým obyvatelem. Po cestě bylo zamračené počasí, ovšem zde na horách jsme rovnou v mraku, takže viditelnost je špatná a občas i zaprší. Z auta sundáme kola a jdeme se ubytovat. Pokoj má na výšku asi 180 cm, takže tam nemůžu stát narovnaný. Rodiče si dávají oběd a já zjišťuji ve kterých místech je vlastně prezence. Josefův Důl. Výborně! Není to daleko a hlavně je to z kopce, takže se tam projedu na kole.
Obleču se a společně s mamkou vyrážím skrz Jizerské hory po cyklostezkách přes pár zajímavých míst až do Josefova Dolu. Po cestě dost brblám, protože mám nějakou špatnou náladu a to hnusné počasí tomu vůbec nepomáhá. Poslední úsek je pořád z kopce, takže dole jsem zmrzlý jako brok. Vyřídím prezenci, vezmu si mapu s čipem na závod a vracím se na parkoviště, kde už čeká taťka, který zatím dojel autem. Projel jsem se 21 km, což mi na zahřátí nebo spíš v mém případě na promrznutí stačí, takže sedám do auta a vracím se na chatu. Rodiče se mezitím vracejí na kole. Ani půlhodina ve vytopeném autě mě neprohřeje. Jdu se tedy trochu rozklusat. 1,5 km po silnici z kopce a zpátky. To už pomohlo. Po vysprchování přijíždějí rodiče a mamka konstatuje, že ten poslední kopec sem nahoru ji pěkně unavil. Navečer jdeme něco sníst. Protože do této chvíle nevím, kudy a ani kolik se vlastně běží, taťka, který Jizerské hory dobře zná, mi začíná vše podrobně popisovat. 69 km? No, věděl jsem, že tu bude něco přes 60 km. 3 km převýšení? To bude o hodně drsnější, než Brněnský masakr, který jsem běžel zatím všechny ročníky a ten minulý se mi celkem podařil. Doufám, že trasa povede hodně po cestách, abych neměl moc mokré boty. To mi hned taťka vyvrátí, když se zmíní, že se na 10. km budeme brodit přes řeku. Jak jsem odpoledne měl špatnou náladu, tak teď si ještě začínám říkat, do čeho jsem se to vlastně upsal. No nic, nějak to zvládnu. Aspoň bude trochu legrace. Domlouváme se, že snídani budeme mít už v 5 hodin ráno, aby mě stačila trochu slehnout v žaludku. Po západu sluce se jdeme zavrtat do peřin. Co to je? Z peřiny mi buď koukají nohy, nebo ramena. Tak to tedy nedám. Taťka, který je o hlavu menší, dobrovolně navrhne výměnu. Jsem spokojen. Zato teď zase brblá taťka. Před usnutím se snažím při poslední čárce GSM signálu podívat, co je kde nového. Vzdávám to a usínám.
Překvapivě spím tvrdě skoro celou noc. Vzbudím se sám chvíli před budíkem. A je to tady. V pět to pípne, a tak se jdeme s taťkou nasnídat. Rohlíky, med a hermelín, to je moje. Jen mi tu trochu chybí čili. Zpátky v pokoji se oblečeme a pobereme náhradní oblečení a nějaké doplňky na závod. Mamku necháváme chrnět a po šesté hodině odjíždíme do Josefova Dolu. Před startem už se to tam hemží lidmi jak na mraveništi. Naštěstí je úplně vzadu ještě jeden úplně volný plácek, tak hurá tam. Žaludek z nervozity trochu pracuje, tak si od běžců z vedlejšího auta vyžebrám papírové kapesníky a mizím za keřem. Teplota je dnes z rána docela nízká, jen něco přes 10 stupňů. Na sobě mám jen kompresní návleky na lýtka, krátké kalhoty nad kolena, tričko s krátkým rukávem, rukavice, čelenku, běžecký pás a boty. I když se třepu zimou, tak si triko sundávám a oblékám si místo něj tričko bez rukávů. Když jsem viděl tu sjezdovku hned u startu, tak je mi jasné, že mi zima nebude. Zbývá necelých 10 minut startu. Beru si do ledviny gel, pití, tablety, mobil a klusám ke startu. Zamířím přímo dopředu ke startovní čáře. Nevím, jak rychle nejrychlejší závodníci po sjezdovce poběží, ale pořád bude lepší brzdit ty za mnou než se zezadu prodírat dopředu. Taťku s kolem ještě zahlédnu v davu přihlížejících. Rozhlížím se kolem sebe, jestli někoho nepoznám, ale vůbec nikoho nevidím. Je tu sedmá hodina ráno. Jsou nám zopakovány důležité informace a také oznámena změna trati. Díky dešťům se řeka rozvodnila, a proto byl brod zrušen. Místo něj budeme řeku obíhat po silnici. Trasa se tak o nějaký kilometr protáhne. Takže minimálně 70 km už je jistých. Start.
Vybíháme do první sjezdovky. Tempo je překvapivě mírné, a tak se držím s první skupinkou. Všichni se snaží běžet, ale pro mě je výhodnější být rukama zapřený o stehna a pouze jít rychlejší chůzí. Tráva je mokrá, takže už po pár krocích mám úplně promočené boty. Ten brod už by mně asi nijak nevadil. Jak se blížíme k vrchu sjezdovky, začínáme se vzdalovat od ostatních závodníků za námi. Ze sjezdovky odbočíme na silnici, po které běžíme až k hájovně Peklo. První dvojice začíná nabírat náskok. Zde odbočíme na lesní cestu a pro změnu zase klesáme. V tu chvíli kolem mě prolétne výborný ultramaratonec Radek Brunner. Po pár minutách jsme zpátky dole V Josefově Dole. Po silnici přeběhneme údolí a začneme stoupat po druhé sjezdovce na kopec Buková (836). Přede mnou jsou 4 závodnici. Ten nejblíže ke mně v červeném triku s holemi má zvláštní styl. Běží pořád stejně rychle, jak do kopce, tak i z kopce. To prakticky znamená, že do kopce mi neuvěřitelnou rychlostí utíká, ale z kopce se jako šnek propadá kamsi dozadu. Při běhu lesy nad Smržovkou si párkrát prohodím pořadí s několika běžci. Na 11. kilometru vybíháme z lesa ke zrušenému brodu. Následuje silnice, proto trochu natáhnu krok. Asi jako všichni ostatní. V Jiřetíně pod Bukovou prokličkuji mezi volně pobíhajícími koňmi na silnici, přeběhnu řeku po mostě a mířím ke třetí a zároveň nejdelší a nejprudší sjezdovce vedoucí až na Špičák (831). Trasa vede přímo pod lanovkou, a čím výše se nacházím, tím je prudší. Nejsem vrchař, tak mě pár závodníků předběhne a další se stále přibližují. Místy už je to tak prudké, že jsem připraven jít na všechny čtyři. Jsem nahoře. Asi 100 m od nás je skála a na ní vyhlídka. Mrzí mě, že se tam nemůžu jít podívat, protože je nádherně jasný a slunečný den a díky tomu parádní viditelnost. S ostatními závodníky v zádech se přehoupneme přes vrchol a začínáme sbíhat po silnici lesem dolů. Po cestě posbíráme všechny, kteří mě při stoupání předběhli včetně červeného trika. Společně proběhneme část Albrechtic i les okolo Světlého vrchu (729). Když se opět dostaneme do Albrechtic, přivítá nás první občerstvovací stanice, kde již čeká taťka a dává mi novou plnou láhev s pitím. Já mezitím dopiji tu svou a dávám ji zase jemu. Zastávka nezabrala ani minutu a už vyrážím dál. Za sebou mám 18 km za 1 hodinu a 40 minut.
Vybíhám zároveň s dalšími dvěma závodníky. Sbíháme lesem z kopce po Mariánských schodech. Jeden ze závodníků běží v lehkých silničních botách. To se mu moc nevyplatí, protože na kamenných schodech uklouzne a spadne zády přímo na hranu. Něco zařve, ale po chvíli běží dál, tak to asi tak hrozné nebylo. Přeběhneme silnici a přes lesnatý kopeček se dostaneme do Desné, odkud začínáme stoupat okolo říčky Černá Desná do mírného, ale nejdelšího kopce na cele trase. Cesta je plná kamenů, takže neustálé kličkování a skákání po kamenech začíná být vysilující. Najednou si z ničeho nic uvědomím, že jsem si na první kontrole neorazil kartu. Nikdo po mně nic nechtěl, tak jsem si na to nevzpomněl. Začínám mít trochu depku, aby mě na konci ještě nediskvalifikovali. Uvidím. Po pár kilometrech vyběhneme na silnici pod vodní nádrží Souš. Opět přeběhneme silnici a zmizíme v lese. Zde na jedné lesní křižovatce objevíme úmyslně špatně přeznačenou trať, když šipka na zemi je zakrytá stromem a fáborky jsou přesunuty do jiného směru. Naštěstí si to po 100 metrech uvědomíme a vrátíme se zpátky na trasu. Stále stoupáme jen s tím rozdílem, že cesta se značně zúžila a všude teče voda, takže když si mi nepodaří trefit kámen, hned si naberu plnou botu vody. Místy mi to připomíná běh potokem. Začínám cítit, že se to nohám moc nelíbí. Po pár kilometrech vyběhneme na silnici, po které pokračujeme kolem kopce Bukovec (1005) až do osady Jizerka. Včera jsem kousek po této silnici jel s mamkou na kole. Do Jizerky silnice klesá, tak natáhnu krok a doběhnu oba dva závodníky, kteří mi při výstupu trochu utekli. Zastavujeme až dole u domů, kde je na 29. km druhá občerstvovací stanice. Jsme tu v čase 2 hodin a 50 minut. Tentokrát tu na mě čeká mamka, která se mezitím probudila a dojela sem na kole. Předávám ji prázdnou láhev a beru si od ní plnou. Zároveň doplňuji i gely. Nechám si orazit kartu a zjišťuji, že první kontrolu nemá nikdo. Uf, to jsem si oddychl. Vezmu si pár kousků melounu a jako první pokračuji dále.
Po dvou zatáčkách odbočuji do lesa na písčitou cestu plnou kořenů. Předběhnu velkou skupinu turistů a potkám taťku na kole, který sem dojel teprve teď. Říká mi, že jsem celkově čtvrtý a že prý Brunner začal trochu ztrácet, co na začátku získal. Mé pořadí mi zvedne náladu, a tak se mi běží parádně. Po nějaké době mě doběhne jeden ze závodníků, kterým jsem utekl u občerstvení. Začneme se povídat. Prý tady běžel i minulý rok, a tak trasu zná. Po chvíli přijdeme na to, že on zná i mě, protož sleduje moje výzvy na facebooku a také jsme se minulý rok potkali kousek od Třebíče na závodě Koloběh Dalešického pivovaru 2015, který jsem celý odběhl sám. Společně mluvíme o všem možném, takže následný úsek se běží naprosto úžasně. Seběhneme k silnici na opačné straně vodní nádrže Souš, kde objevíme první velký rozdíl mezi reálným značením a digitální mapou pro GPS. Držíme se značení, které máme na cestě. Probíháme po dlouhé rovné cestě, kde mi spoluběžec popisuje, jak tu minulý rok vyhořel. Z pátého místa se propadl až někam pod stovku. Po nějaké době krásná zpevněná cesta skončí a my pokračujeme po zarostlé pěšině přes Zelený vrch (966). Je znát, že kolegovi to běží do kopce lépe. V dálce za námi občas zahlédneme další 2 běžce. Ze Zeleného vrchu seběhneme zpátky na zpevněnou cestu, kde nás odchytne tajná kontrola. Následuje kousíček cesty po silnici a pak opět odbočíme do terénu. Souběžně se silnicí klesáme ke Smědavě, kde je třetí občerstvovací stanice. Máme v nohách skoro maraton, přesněji 40,5 km za 3 hodin a 50 minut. Zde už na mě čeká mamka i taťka. Proběhne výměna lahví, doplnění gelů i tablet a oražení karty. Tentokrát si s sebou na cestu kromě melounu beru i kousek lívance.
Následuje táhlé stoupání po široké písčité cestě na úbočí hory Jizery (1122). Je to poslední místo, kde se mi běží příjemně. Na Paulově pasece odbočíme doprava, přeběhneme potok a dostaneme na podobnou cestu jen na úbočí Smědavské hory (1084). Začínáme pomalu klesat. Jakmile se cesta zúží a začne se klikatit mezi keříky a stromy, začínám ztrácet rychlost na kolegu. Doběhnu ho až u Poledních kamenů, kde si zavazuje tkaničky. Zde začíná národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, takže tu není žádné značení trati. Spoléháme se tedy jen na mapu v mých hodinkách. Tohle je nádherná část. Všude samé velké kameny a úžasný výhled na nížiny směrem na Polsko. Mrzí mě, že se tady nemůžu chvíli pokochat, něco nafotit a zároveň se děsím další cesty, protože musíme seběhnout až úplně dolů do nížin a pak zase nahoru. Když začneme klesat lesem dolů, spoluběžec pro jistotu zkontroluje trasu na tištěné mapě. Běžíme správně. Jak mně moc nešly výstupy na trase, tak tohle klesání je ještě horší. Strmý svah a všude samé mokré, kluzké a ostré kameny. Občas popoběhneme, ale většinou jen opatrně přeskakujeme po kamenech dolů. Na jednom kameni mi to ovšem ujede a jak se snažím zabránit pádu, utrhnu si část kůže na levé dlani. Au! No, aspoň teď cítím jinou bolest než tu v nohách. S mírně zakrvácenou rukou závodím dál. Cesta se párkrát zaklikatí, až se konečně dostaneme níže, kde se kameny přemění v písek. Konečně můžeme zase běžet. Aspoň jsem si to myslel. Ale únava ve stehnech už je dost nepříjemná, takže se mi kolega začíná vzdalovat. Ještě se mi na botě uvolnil čip, takže krátké zastavení pro jeho dotažení vzdálenost jenom zvětšilo. Jsme dole. Změnil se povrch, stromy ale bohužel i teplota, která začíná být dost nepříjemná. Potím se a začínám cítit mírnou bolest hlavy. Probíháme v těsné blízkosti Hejnic, odkud je nádherný výhled na kopce, ze kterých jsme přiběhli i na ty, na které zase budeme stoupat. Čtvrtá kontrola je přímo před velkým kostelem. Dobíhám k ní asi s minutovým zpožděním. Uběhnuto máme 51 km přesně za 5 hodin. Zde na mě nikdo nečeká, proto se o doplnění láhve musím postarat sám. Vyhodím odpadky, vypiji pár kelímků pití, nechám si orazit kartu, do rukou si vezmu melouny i lívance a snažím se dohnat kolegu, který vyběhl chvíli přede mnou.
To se mi podaří hned za rohem, protože hledá něco v batohu. Společně pak vybíháme z Hejnice směrem ke kopcům. Jakmile ale začne cesta stoupat, začíná se mi definitivně vzdalovat. Teď je jasné, že jdeme každý sám za sebe. Cesta nahoru na Ořešník (800) není nijak dlouhá, ale neustále kličkuje lesem. Na cestě jsou kameny, kořeny. Já jsem zpocený, takže na mě lezou mouchy. Hlava mě bolí čím dál více. A všechno se to nesnesitelně táhne, protože běžet tu nejde a místy skoro ani jít. Je to jako věčnost. Aspoň že se nahoru vyškrábu bez zastavení. Následuje krátké rovinaté kličkování mezi velkými kameny. Po chvíli se přede mnou otevře výhled na krásný vodopád Velký Štolpich. Jenže k němu se sbíhá po kamenitých serpentýnách. Už musím dávat velký pozor, abych někam nespadl, protože nohám moc nevěřím. Kolem vodopádu klesám stále dolů, kde si mě odchytne další tajná kontrola. Dozvídám se, že mám ztrátu asi 2 minuty, ale celkově prý první běžce doháníme. Je mi jasné, že můj případ to už není. V místech zvaném Pod vodopády odbočím vlevo a začínám stoupat po široké zpevněné cestě pomalu vzhůru. Sklon je pro mě ideální, kdy ještě můžu běžet. Sice běžím, ale protože se cesta zdá nekonečná, začínám padat do krize i psychické. Bolest hlavy tomu jen pomáhá. A aby toho nebylo málo, začínám cítit tlaky v žaludku. Zdá se mi, jako kdybych utíkal na místě. Když se po pár kilometrech začnu přibližovat k další občerstvovací stanici na Hřebínku, z ničeho nic mě předběhne závodník. Závěrečný úsek k občerstvení se strašně táhne, protože je na konci dlouhatánské cesty vzhůru. K pátému stánku dobíhám společně s dalším závodníkem. Je zde taťka i mamka, takže doplnění pití proběhne rychle. Ne že by to bylo nějak důležité. Nejraději bych se tu natáhl a už ani nehnul. Od taťky se dozvídám, že Brunner už se propadl na třetí místo a měl tady nějakou motavou krizi. Po náročných výstupech mám žízeň, tak se zdržuji trochu déle a pořádně se napiji. Po oražení karty poberu nějaké jídlo a vbíhám na lesní cestu hned za jiným závodníkem. Za sebou už jsem nechal téměř 60 km za 6 hodin a 25 minut, takže je vidět znatelné zpomalení.
Závodníka přede mnou se udržet nedokážu, a tak se mi opět začne vzdalovat. Z pěkného čtvrtého místa jsem se propadl na sedmé. Po chvíli běhu lesem už mi břicho dává najevo, že potřebuje uvolnit. Tohle je má premiéra, kdy jdu na běžeckém závodě na záchod. Zaběhnu za stromy a je hotovo. Jediný problém, co teď. Nemám žádné kapesníky nebo utěrky. Okolo není žádná voda ani nic s listy. Jen pěkně pichlavý mech. Au! Vracím se na trať s několika minutovým zpožděním. Zatím mě nikdo další nedoběhl. Aspoň, že tak. Po chvíli opět přibíhám k silnici, kde čekají naši. Pár set metrů jedou vedle mě. Jenže pak musím opět zmizet kdesi v lese a kličkovat úzkou cestičkou mezi borůvkami, skákat po kamenech, vyhýbat se kořenům a kalužinám. Čas od času je tu pro odpočinek rovná písčitá cesta. Bez jakéhokoli varování vypadnu z lesa přímo u hráze vodní nádrže Bedřichov, kde je opět velký rozdíl mezi značenou a digitální mapou. Pokochám se krásným výhledem na hráz i vodní hladinu a pokračuji kousek po silnici. Poté opět zmizím na lesní cestě, kde potkávám mraky lidí proudících k nádrži. Cesta se klikatí a mě už začíná štvát to nekonečně přeskakování kořenů. Kousek před Bedřichovským sedlem odbočím z lesní magistrály na úzkou cestičku, přeskočím silnici a vyběhnu u zahrádek nad Bedřichovem. Proběhnu okolo chat, zahrad i výběhu pro koně a seběhnu do Bedřichova. Zde si opět kousek cesty zaběhnu navíc, když minu výrazně označenou odbočku do keře. Právě že do keře. Až po návratu zjistím, že když se ohnu, tak tam lze prolézt. Moc příjemné to ale není, protože zatuhnuté a vyčerpané svaly se ohýbat prostě nechtějí. Mám za sebou 69 kilometrů a před sebou vidím poslední šestou občerstvovací stanici, kde už opět čekají mamka a taťka. Dobíhám k ní po 7 hodinách a 30 minutách. Prý mě ještě zbývá šest kilometrů. To je bezva, když podle uběhnuté vzdálenosti už jsem měl být v cíli. Vyměním pití, označím kartu, naberu co nejvíce melounů a vyrážím na poslední úsek právě ve chvíli, kdy dobíhá závodník v červeném triku s holemi, se kterým jsem se předháněl za začátku závodu.
Přede mnou je silnice stoupající vzhůru k lesu. Každou chvíli se otáčím, abych viděl, jak velký mám náskok, protože začínám tušit, že budu mít problém tuto pozici udržet. Naštěstí závodníka vidím stále u občerstvení, i když vbíhám po několika minutách do lesa. Vyběhnu na kopec Nekras (859), kde stojí rozhledna Královka. Je tu krásný rozhled a plno lidí. Chvíli mám problém najít, kudy dál. Nakonec mě nasměruje nějaký turista, když mi mávne správným směrem. Před sebou mám mírné a podlouhlé klesání po silnici. Opět se každou chvíli otáčím, ale ani po dalším kilometru ho za sebou nezahlédnu. Do dalšího lesa tedy vbíhám relativně v klidu. Pod lesem trasa odbočuje ze silnice přes pole zpátky do lesa. Cestička je tu úzká moc neprochozená, takže bolavé nohy ukolébané silnicí začínají opět naříkat. Jak mám borůvky rád, tak teď už je opravdu moc nemusím. Díky nim se skoro ani nemůže trefit na cestu. Po několika minutách vypadnu z lesa přímo u hráze další vodní nádrže, tentokrát Josefův Důl. Jak já by se rád vykoupal. Bohužel musím běžet dál, protože hodinky mi ukazují do cíle vzdušnou čarou vzdálenost ještě 2 km. Opět mizím v lese. Závěrečný běh si užívám, protože za chvíli mi to utrpení už konečně skončí. Jenže z ničeho nic za sebou zahlédnu něco modrého. Otočím se a mezi stromy uvidím běžce. Do háje! Do cíle už by to měl být necelý kilometr. Takhle blízko před koncem se přece nenechám předběhnout. Rozeběhnu se nejrychleji, co to jde, a sprintuji lesem. Necítím žádnou bolest, tuhost nebo únavu, jen silný tlukot mého srdce, jak se mě snaží udržet v pohybu. Připadám si jako zajíc, kterého nahání psi. Horší úsek na takovýto bezhlavý úprk snad ani nemohl být. Normálně si dávám pozor, kam šlapu a vyhýbám se vodě i různým nerovnostem. Teď ale dělám obří kroky a až za letu se dívám, kam vlastně dopadnu. Kameny, kořeny, louže, borůvky i klacky v této chvíli mizí pod mými botami. Cestiček je plno, mnoho slepých a správná cesta je vyznačená fáborky na stromech. Očima tedy neustále kmitám, jak po zemi, tak i kolem sebe, abych věděl, kam běžet a při tom se nezabít. Občas odbočím špatně, tak zanadávám, protože za sebou vždy uslyším zesilující běžecké kroky. Minu nějakého běžce, který běží proti nám. Už běžím nějak dlouho. Od té přehrady už to určitě 2 km dávno byly. Začíná se mě zmocňovat mírná panika, protože je mi jasné, že tohle šílené tempo dlouho neudržím. Neustále vyhlížím most přes potok, který teče od přehrady po mé levé straně. Cíl je totiž na druhém břehu. Pořád nic. To snad není možné. Tepovku mám téměř na maximu a přibližuje se k 190. Vidím ho! Přeběhnu na druhou stranu. Jsem na široké zpevněné cestě, na jejímž konci vidím spousty lidí a cíl závodu. Ještě mi zbývá něco přes 200 m a závodník je pouhých pár desítek metrů za mnou. Natahuji krok. Když se ohlédnu, vidím, že vzdálenost se zvětšuje. Hurá! Vzdal to a já dokázal. Nezpomaluji, v plné rychlosti probíhám velkou kalužinou a odbočuji ke sjezdovce. V čase 8 hodin 9 minut a 11 vteřin probíhám cílem. Pozici jsem udržel, takže jsem sedmý. Jen ta vzdálenost trochu nesedí. Hodinky mi ukazují rovných 75 km, což je o 6 km více, než se uvádělo.
Sedám si do trávy. Pořadatelé mně dávají kelímek s pitím a odebírají mi čip z boty. To je úleva! Přichází taťka. Prý dojeli jen asi minutu přede mnou. Takže můj doběh do cíle viděli. Dávám mu pokyny a za chvíli se vrací s doplňky pro regeneraci. Několik minut sedím a pozoruji další a další závodníky, kteří dobíhají do cíle. Kousek vedle mě je Radek Brunner, který už vypadá naprosto v pohodě. Zastavuje se u mě i běžec, se kterým jsem běžel asi polovinu závodu, a říká mi, že nakonec to čtvrté místo udržel. Já mu povím o své krizi. Pak jdu opatrně za našima, kteří sedí u stolu o pár desítek metrů níže. Svlékám se do půl těla a vše nechávám vyvětrat. Je to pěkný smrad. Čistou vodou si čistím roztrženou dlaň, protože v ní mám hlínu i písek. Je kolem čtvrté hodiny odpoledne. V cíli už jsem skoro hodinu a do vyhlášení ještě pořád 3 hodiny zbývají. Přemýšlíme, jestli jet na chatu nebo zde počkat. Když začnou oznamovat pořadí nejrychlejších, slyším své jméno na třetím místě. To znamená, že většina závodníků přede mnou byla v jiné kategorii. Jen mě mrzí, že jsem si neudržel to čtvrté místo, protože bych byl ve své kategorii dokonce první. Je rozhodnuto. Čekáme. Vyzvednu si tričko za doběhnutí a kontroluji na mobilu, co je nového ve světě. Dokonce se zde potkávám i s jedním běžcem, které ho znám pouze přes internet, ale ve skutečnosti se vidíme poprvé až zde. Doběhl teprve před chvílí. Bavíme se, jaké to bylo a pak se mě ptá na mé plány. Čekání ubíhá celkem rychle, jen čas od času musím bojovat s křečemi, které se objevují v nohách. Vyhlášení je odloženo o pár minut. Nakonec se dočkám. Slunce už je za stromy, takže je trochu chladněji a málo světla na fotky. Škoda. Užiji si chvíli slávy na bedně a závod pro mě končí. Naberu si na cestu pár kousků melounu a jdu k autu. Vymotáme se mezi lidmi a vracíme se na chatu. Následuje sprcha, něco k jídlu a kolem desáté hodiny večer ulehám do postele. Představa, že někteří závodníci jsou stále na trati, je tak vysilující, že brzy usnu.
Noc jsem až na pár probuzení kvůli bolavým nohám celou prospal. V pátek bylo oblačno a pršelo, včera bylo nádherně polojasno a dnes v neděli je opět zamračeno a prší. I tak jdeme po snídani na kola a projedeme kus Jizerských hor. 35 km za 3,5 hodiny je příjemné regenerační tempo. Po obědě se sbalíme, připevníme kola na střechu auta a odjíždíme zpátky do Třebíče. Jako naschvál nám po celou cestu svítí slunce. Domů přijíždíme až kolem osmé hodiny večer. Rodiče mi pomůžou nanosit věci do bytu a odjíždí domů. Říkám si, že by se ještě hodilo dát si vyklusání aspoň na půl hodiny. Jenže když se mi nepodaří sejít ani schody, vzdávám to. Napíšu krátký článek, uklidím materiál a špinavé věci nacpu do pračky. Cestovně sportovně závodní víkend končí a já usínám.
Bylo to peklo. 3 km převýšení, z toho 3 sjezdovky. Po rovinách jsme se nenudili. Už jsem si pár závodů protrpěl, ale u těch mi v té chvíli bylo jedno umístění. Ovšem zde jsem se držel vepředu a nechtěl jsem o to přijít, takže jsem se snažil i přes nepříjemnou krizi v podobně zatuhlých stehen, bolesti hlavy a trochu rozhozeného zažívání. Sice jsem se trochu propadl, ale i tak jsem se umístil v kategorii třetí a celkově sedmý z téměř 300 závodníků. Výsledná vzdálenost závodu se natáhla na 75 km. Přijet na závod a netušit, co se přesně běží má své kouzlo. Asi u toho zůstanu. Vědět totiž předem, co se na nás chystá, hlava by mi to mohla všechno pokazit. Pořadatelé měli občerstvovací stanice dobře umístěné i vybavené, jen současná kontrola závodnické karty ztrácela smysl, když ji po nás v cíli nikdo nechtěl. A když už, tak by mohla být samostatně na malé kartě, která se pohodlně vleze do kapsy. Pořadatelům bych jen vytknul značení trati, protože byly 3 druhy značení, mezi kterými byly velké rozdíly. Digitální mapa pro GPS, tištěná mapa a skutečné značení na cestách. Místy byly rozdíly až 1 kilometr. Ve výsledku jsem spokojený. Přes prázdniny už žádné ultra závody nemám, což ale neznamená, že si sám něco nezaběhnu a v září už se těším na 4. ročník Brněnského masakru.
Fotky: 27x
1 - 20 |
1 2 ► | 27 |
1 - 20 |
1 2 ► | 27 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |