| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2016-08-07
Plavání 25 km: Vranovská přehrada
Účast: Dvořák Štěpán, Dvořák Miroslav
Přeplaval jsem 25 km přes celou Vranovskou přehradu od jejího začátku u rekreační oblasti Penkýřky po hráz u Vranova nad Dyjí za 10 hodin a 21 minut.
Letos jsem měl opravdu málo naplaváno. Od začátku roku jen pouhých 22 km. Měl jsem strach, že mi to bude chybět. Naštěstí ale nechybělo. To, že jsem za celý týden před plaváním najezdil na kole 300 km a naběhal přes 160 km, mně moc nevadilo, protože jsem na to zvyklý. Stačil jen jeden odpočinkový den, sobota.
Na osobního trackeru od firmy GPS Dozor mi mamka vyrobila voděodolné pouzdro na pásek od brýlí, takže jsem i tentokrát mohl být sledovaný online. Díky půjčovně na Vranovské pláži jsem měl domluvené zapůjčení veslice na celý den včetně převozu na opačnou stranu přehrady, takže jim tímto děkuji. A největší poděkování patří taťkovi Dvořákovi Miroslavovi, který také spal přes noc u přehrady a celou neděli poblíž mě vesloval, fotil, chystal jídlo i pití a dával pozor na provoz na vodní hladině. A pak jste tu vy, kteří jste moji výzvu sledovali a svými komentáři mě utvrzovali, že vás to zajímá, což mi vždy dodává ohromné množství energie.
Když jsme se ráno na začátku Vranovské přehrady probudili do 12 stupňů na vzduchu, vůbec se mi nechtělo vylézat ze spacáku natož lézt do vody. To byl hlavní důvod, proč jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním až o půl sedmé. Naštěstí voda byla příjemně teplá, takže se žádný šok nekonal. A i kdyby ano, neopren by to jistil. Popojeli jsme pár set metrů proti proudu a vyrazili. Odpařující se vodní pára nad hladinou proti slunci byla úžasná. Ovšem neuvěřitelně zelené a husté řasy, které se táhly celých 6 km, už ne. Neviděl jsem ani 1 mm a jen jsem cítil, jak se mi otírají o obličej, který jsem měl vždy při nádechu kompletně zelený. Ani nechci vědět, kolik jsem toho po cestě pozřel. Každé 3 km, které ze začátku odpovídaly jedné hodině, jsme udělali krátkou zastávku na doplnění živin a pití. Hned po zelenisku pro mě bylo dost nepříjemné a překvapivé, že mě po první hodině začala bolet záda. Důvod jsem nenalezl. Možná neopren? Po 6. km řasy zmizely a já konečně začal vidět na své ruce. Kolem třetí hodiny jsem začal výrazně cítit bolest ramen, která bohužel nebyla na dlouhé plavání připravena. Mírně mě to tedy zpomalilo. Tou dobou už jsme byli téměř u Bítova, kde začaly jezdit parníky, na které jsme museli dávat pozor, abychom se jim nedostali do cesty. Vranovská přehrada je sice na mapě malá, ale protože se klikatí jako had, tak je překvapivě dlouhá. Protože ji neznám, těšil jsem na každý záhyb a čekal, co za ním bude. Čím blíže jsme byli k hrázi, tím více ale zatáčky ubývaly. Naopak přibývaly skály a voda byla čím dál čistší a teplejší. Někde za polovinou už mě ramena bolela tak, že jsem se musel každou chvíli různě ve vodě protahovat, což zapříčinilo nejvíce ztrát signálu GPS a následné přičítání vzdálenosti. Došlo mi, že moc nepoužívám nohy. Začal jsem se tedy na ně více soustředit. Ve výsledku jsem zrychlil na stejnou rychlost jako na začátku přehrady a bolest ramen se zmírnila. Záda už jsem touto dobou nijak nevnímal. Podél skal jsme doslova prokličkovali mezi parníky až na poslední úsek a to nejširší část přehrady u hráze naproti Vranovské pláži. Díky velké otevřené ploše tu foukal poměrně silný vítr, který i když směřoval do zad, vytvářel nepříjemné vlny, které mi rozhazovaly plavecký styl kraul, kterým jsem plaval od začátku. Když jsme dorazili k hrázi, už tam na nás čekala mamka, která mezitím přijela z Třebíče na kole. Zvládl jsem to a přeplaval jsem celou Vranovskou přehradu. Sporttester mi sice ukazoval vzdálenost 29 km, ale po opravě při ztrátách signálu GPS se hodnota pohybovala kolem 25 km. Tuto vzdálenost jsem uplaval za 10 hodin a 21 minut. Při cestě zpátky do půjčovny nám zasalutoval a udělal velkou poklonu i samotný kapitán největšího parníku, který nás od Bítova několikrát míjel.
Tato výzva byla taková náhražka za ultra běhání, které jsem měl samozřejmě v plánu, ale kvůli vysokým teplotám jsem ho preventivně přesunul na podzim nebo jaro příštího roku. Stačilo mně to na konci května, kdy jsem běžel 300 km z Lysé hory zpátky do Třebíče a přes den jsem se málem uvařil. Přípravu na plavání jsem podcenil, ale i tak to vyšlo, akorát jsem to místy víc protrpěl. Minulý rok jsem při přeplavání 16 km dlouhé Dalešické přehrady pouze v plavkách pěkně promrzl a doplaval jen tak tak po hodně dlouhé době. Hned jsem se zařekl, že bez neoprenu už do ničeho podobného nejdu. Letos jsem si neopren pořídil a jsem spokojen. Teplota vody byla průměrně o 1 stupeň nižší než v Dalešické přehradě a mně přesto bylo nádherně. Možná i díky tomu jsem za celou dobu neměl ani jednu křeč, oproti minulému roku, kdy už jsem je ke konci dostával téměř při každém záběru. Protože se výzva podařila splnit celkem v pohodě, už mám v hlavě další přehradu, která je o něco delší. Tak pravděpodobně opět za rok. Mezitím se počasí mírně ochladí a já opět začnu vymýšlet nějaký dlouhý běh.
Suunto Movescount | FacebookČlánek
Pro veslici si máme přijet kolem 17. hodiny, takže mám téměř celou sobotu na přípravu věcí na plavání. Dopoledne dopisuji informace na internetu a po obědě si začnu konečně chystat věci. Spát budeme venku, takže si nesmím zapomenout karimatku a spacák. Všechno uteče nějak rychle, protože je čtvrtá hodina odpoledne a přijíždí taťka v autě. Společně poté odjíždíme k Vranovské přehradě. Jaroměřice objíždíme, protože je tam uzavírka. Projedeme Moravskými Budějovicemi, prokličkujeme vesničkami a po 17. hodině sjíždíme k Vranovské pláži. Zaparkujeme auto a jdeme do půjčovny. Chvíli pozoruji velkou prosluněnou vodní plochu, kde zítra už snad budu plavat do cíle. Společně naložíme jednu veslici a s majitelem jedeme jeho autem přes Bítov a Vysočany na začátek přehrady do místa zvaného "Penkýřky". Po cestě společně mluvíme o mých předchozích výzvách, hlavně běžeckých. Dole u vody opět veslici složíme. Majitel odjíždí a my zůstáváme. S osadníkem jedné chaty se domlouváme, že přespíme na jeho pozemku u vody. Po přípravě spaní se jdeme porozhlédnout kolem. Řeka Dyje je zde podobně široká jako u nás Jihlava. Vody je poměrně dost, takže bahnité břehy jsou skryty pod vodní hladinou. Všude kolem řeky stojí různé chaty, takže se nikam moc nepodíváme. Je tu v lese pouze unikátní vojenský bunkr typu C-180, kterých bylo vybudováno jen pět a všechny se nachází zde na jižní Moravě. Vracíme se k našemu místu. Slunce už je za lesem, takže vyráží na lov otravné mouchy a komáři. Preventivně tedy zalézáme do spacáků, kam se nedostanou. Kdyby tu občas neštěkali psi, nekřičeli malí smradi, někdo neřezal na cirkulárce a nešplouchaly ryby, bylo by tu nádherně. Čekání na tmu si krátím brouzdáním na internetu, který tu překvapivě běhá velmi rychle. Když začnu cítit únavu, nastavím budík na pátou hodinu ráno a zavírám oči.
V noci se jen párkrát vzbudím, jinak se mi spí v bivaku velmi dobře. V pět hodin začne mobil pípat. Otevřu oči. Je ještě šero a cítím chlad. Cože? Na hodinkách vidím jen 12 stupňů! Podívám se přes rameno na tu černou vodu a zmocní se mě strašná nechuť. Už jen při představě, jak tam lezu, se mně ježí chlupy na celém těle. Pouze divoká husa s mladými si spokojeně pluje po hladině. Ještě ve spacáku si dám něco k jídlu. Pak pouklízím věci a odskočím si do lesa. Čas utíká nějak rychle, protože už je šest a já nejsem ani v neoprenu. Začnu se do něj tedy soukat. Hotovo. Hned je mi teplo a voda už nevypadá tak hrozně. Zkontroluji funkčnost GPS trackeru a naložíme věci do veslice, kterou dotáhneme na vodu. Taťka sedá k veslům a já loď odstrkuji od břehu a naskakuji na ni. Vyrážíme kousek proti proudu, abychom se dostali do místa, které jsem vyznačil na mapě. I když je velmi brzo, rybáři už dávno sedí na svých místech. Je půl sedmé v neděli ráno a slunce už chvíli svítí na vodní hladinu, kde zbarvuje do oranžova mlhu nesoucí se údolím. V zatáčce, kde by podle mapy měl být poslední splav, vylézám z veslice na břeh. A je to opět tady. Několik hodin náročného pohybu přede mnou. Zmáčknu tlačítko start a vlézám do vody.
Zase tak studená není, spíš naopak. Jak mám prochladlá chodidla, tak mě dokonce hřeje. Během chvíli doplavu k taťkovi, který zkouší, jestli bude lepší pádlovat nebo veslovat. Nakonec zůstává u vesel. Pluje kousek přede mnou a já plavu volným stylem za ním. Z té mlžné hladiny mám proti slunci docela zajímavé výhledy. Mám za sebou prvních pár set metrů, když začnu cítit zápach a něco ve vodě. Jsou to řasy a jsou úplně všude. Doufám, že někde za zatáčkou skončí. Jak plavu, cítím, jak se mi otírají o obličej a při vytažení hlavy z vody je mám na hlavě i na brýlích. Dávám si velký pozor, abych se zbytečně vody nenapil. Ale na druhou stranu, bych asi nepotřeboval jídlo, protože řasy budou dost výživné. Jen by tak nesměly smrdět. V tomto humusu plavu stále vpřed a jen pozoruji břehy, chaty a rybáře, kteří na mě nevěřícně koukají. Jak je z rána ticho, hlasitý zvuk plavání musí každého přitáhnout, aby se podíval, co se to děje. Teplota vody se zatím pohybuje těsně pod 22 stupňů. Po první hodině mám uplaváno 3 km. Nacházím se u poloostrova Farářka, kde si dávám první občerstvení a odešlu první zelenou fotku.
Celý obrovský záhyb kolem Farářky měří necelé tři kilometry a je stále plný zelených řas. Místy mně přijde, že to snad ještě houstne. Až za Farářkou konečně to zelenisko výrazně zřídne. Plave se mi zatím velmi dobře, jen mě překvapivě bolí záda, která mě nikdy při plavání nebolela. Odůvodňuji si to tím neoprenem, který mně drží tělo v trošku jiné poloze, než když plavu bez něj. Na opačné straně od poloostrova potkám první plavkyni, která zde plave jen na druhý břeh. Mám za sebou uplavené 5,4 km za 2 hodiny a opět se zastavuji u veslice na občerstvení. Teplota voda mezitím poskočila na 23 stupňů a slunce už krásně svítí na modré obloze. Je nádherně. Jen začínám cítit ramena a paže. Za následující zatáčkou už je v dálce vidět rozhledna Rumburak, stojící nad Bítovem. Když se přiblížím ke Chmelnici, kde je první přístaviště pro parníky, nad přehradou se tyčí trosky zříceniny Cornštějn. Proplavu velkou zatáčkou a opět se občerstvuji. Za mnou je 8 km za 3 hodiny.
Po levé straně je stále oblast Chmelnice, kde to trochu znám, protože po břehu občas běhávám po zelené turistické trase. Podplavu první most spojující Cornštejn a Vysočany a ocitnu se kousek od zámku Bítov. Zároveň pozoruji první dva parníky, které připluly od Bítova. Čeká mě přímý úsek k Bítovu a já mám první krizi. Cítím záda, bolí mě ruce a nějak často se ve vodě protahuji. Na úrovni Bítova mě předjíždí parník, který tam má zastávku. To znamená, že mě předjíždí ještě jednou, když jsem právě pod mostem u obce Bítov. Opět se zastavuji na občerstvení. Dokonce i na chvilku vylézám do veslice, aby mně taťka povolil trošku neopren na zádech. Díky únavě je znát menší zpomalení. Za mnou je 10,6 km za 4 hodiny a 10 minut. Každopádně oproti loňskému plavání přes Dalešickou přehradu mám stále výrazně vyšší rychlost. Voda je zde už čistší, i když je stále zabarvená do zelena, protože v ní plavou kousky řas. Její teplota povyskočila na 23,5 stupně. Trošku delší zastávka mně pomohla. Plave se mi totiž lépe. Po levé straně se momentálně nachází nekonečná řada chat i lidí, užívajících si poslední víkendový den. Přede mnou je další zatáčka a zároveň obrovská skála, na jejímž vrcholu se nachází hradiště Chvaletice, odkud musí být nádherný výhled na Vranovskou přehradu. Plavu kousek od ní, abych si ji pořádně prohlédl. Mezitím mě opět v protisměru míjí dva parníky. V zatáčce kolem poloostrova Babka mám uplaváno 13,2 km za 5 hodin a 15 minut. Vylézám na veslici, abych si uvolnil ramena a něco snědl a vypil. Slunce rychle zahřívá černý neopren, takže skáču po pár minutách zpět do vody.
Proplavu zatáčkou a mířím pro změnu úplně na opačnou stranu zpátky ke hradišti Chvaletice, jen z druhé strany. Skalní blok oddělující toky přehrady je totiž jen pár desítek metrů široký. Skály v tomto úseku pokračují po levém břehu dále a celá oblast patří do přírodní rezervace Růžový vrch. Jako jedna zajímavost je zde osamocená chata stojící asi na 10 m vysokém skalnatém útesu. V těchto místech mi kříží cestu další plavec a opět žena. Přeplavu dlouhou rovinku ve vzdálenosti 15,9 km po 6 hodinách a 30 minutách zastavuji v další zatáčce. Občerstvím se, uvolním ramena a pokračuji. Opět v protisměru pluje parník. Protože ruce mě bolí už dost nepříjemně, zkouším se více soustředit na nohy, které jsem zatím šetřil ze strachu z křečí. A zdá se, že to byl dobrý nápad, protože rychlost se mírně zvedla a bolest rukou naopak povolila. Oblouk kolem Spáleného kopce si tedy relativně užívám. Když minu Chvalatickou zátoku s výrazným skalnatým útesem, v protisměru se přiřítí dva velké parníky, které se hned za mnou otáčí a míří zpět k hrázi. Výsledkem jsou dlouhé vlny a vyděšený taťka, který už vidí parník za každým rohem. Po tomto divočejším úseku mám za sebou 18,4 km za 7 hodin a 35 minut. Záda už téměř necítím a ruce bolí tak nějak v normě, takže se mi plave stále dobře.
Následuje mírně zvlněný úsek okolo přírodního parku Petrovy skály a přírodní rezervace Tisová stráň. Protože je to zde z mého pohledu nějak monotónní, moc dobře se mi neplave. Obzvlášť úsek k přírodnímu parku Orlí hnízdo, pod kterým se nachází čerpací stanice pitné vody pro jižní část Třebíče. Zde je přehrada kvůli zatáčce a bójím zúžená, takže když se vedle nás začnou míjet parníky, houpu se na vlnách jako v moři. Když nás po chvíli míjí ještě jeden parník, taťka si všímá, že kapitán tohoto parníku, se mi klaní. Za sebou mám 21,4 km v čase 8 hodin a 45 minut. Přede mnou je přímý úsek, zatáčka a pak už jen obrovská závěrečná rovinka okolo celé Vranovské pláže. Ale ta tedy je. Na všechny strany je to ke břehu hrozně daleko. S menšími oblouky mířím k přístavišti vedle hráze. Plavu, plavu, metry utíkají, ale mně přijde, že se nikam nehnu. Taťka mezitím krouží kolem mě a loví závěrečné fotky. Po nekonečném plavání se břeh konečně začne přibližovat. Dorazíme k přístavišti, kde už na nás čeká mamka. Bohužel se zde nedá vylézt z vody, tak ještě pokračujeme kousek směrem k visuté lávce přes Švýcarskou zátoku a zastavíme v místech, kde se na vodu spouští lodě, protože jsou tu schody. Hotovo! Výzva splněna. Vranovskou přehradu v celkové délce 25 km jsem přeplaval za 10 hodin a 21 minut. Z vody jsem vylezl o čtvrt na šest.
Chvíli si užívám příjemný pocit z vítězství, a pak vyfotíme úplně závěrečnou fotku. Sedám za taťkou do veslice a míříme zpátky na pláž k půjčovně. Mamka mezitím přejíždí za námi na kole. Naposledy míjíme velký parník, jehož kapitán nás poznal a za jízdy nám salutuje a uklání se. V půjčovně vrátíme loď a já si konečně sundávám neopren. To je krásný pocit. Už mě nic namačká a netlačí. Umyju se ve vodě a uklidím se věci. Mezitím, co jdou rodiče pro auto, povídám si s majitelem půjčovny o tom, jaké to bylo. Sám byl plavec, takže mu to nepřijde nijak extrémní. Každopádně já žádný plavec nejsem, takže jsem si do těla dal pořádně. Naposledy poděkuji a vyrážím také k autu. Všichni tři pak už jen společně jedeme zpátky domů.
Protože je mi celkem jasné, že už na mě čeká další přehrada, musím se příště více připravit. Nohy nepotřebuji. Ty mám zvyklé z běhání, ale ruce. Ty budu muset pořádně rozplavat. Voda byla ze začátku pěkný hnus. Prvních 6 km připomínalo vesnické požární nádrže, po kterých by se snad dalo i chodit, jak bylo to zelenisko husté. Pak už to bylo lepší. Čím blíže jsem byl k hrázi, tím se velikost řas zmenšovala. Neopren posloužil dobře. Teplota vody byla průměrně o 1 stupeň nižší než při loňském plavání přes Dalešickou přehradu, kdy jsem brutálně vymrzl. Teď mě bylo nádherně teplo od začátku až do konce. Také příjemně nadnášel, takže jsem neměl občasné depky z obrovské vodní plochy a možnosti utonutí. Pravděpodobně i díky tepelnému komfortu jsem za celou dobu neměl ani jednu křeč. Osobní GPS tracker jsem měl přidělaný zezadu na pásku od brýlí, aby byl stále na signálu. Horší už to bylo se sporttesterem, který jsem měl na ruce. Měl jsem stejný problém jako minulý rok. Když jsem zanořil ruku, ztratil se totiž signál, který přes vodu neprojde. Když jsem ruku vyndal, signál se sice hned chytil, ale s nepřesností pár metrů ode mě. Díky tomu naměřil celkově delší vzdálenost. Přesněji 29 km. Doma když jsem nepřesnosti odstranil, získal jsem správnou hodnotu. V neděli jsem do Dyje vlezl v 6:34 v místě "Penkýřky" a vylezl v 17:15 u hráze. Celou Vranovskou přehradu o délce 25 km jsem tedy přeplaval za 10 hodin a 21 minut. Aktuálně už mám naplánovanou další běžeckou ultra trasu, takže se jen rozmýšlím, bude to podzim nebo až jaro? A příští rok se můžu pustit do další přehrady.
Fotky: 37x
1 - 20 |
1 2 ► | 37 |
1 - 20 |
1 2 ► | 37 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |