Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
V sobotu v Brně proběhl 4. ročník extrémního běžeckého závodu v okolí Brna o délce 63 km s převýšením 2180 m Brněnský masakr 2016 a opět jsem nechyběl na startu. Tentokrát jsem do něj šel přímo z tréninku, bez výrazného odpočinku, tak jsem byl zvědavý, jak se na to budou nohy tvářit. Protože na startovní listině bylo mnoho známých jmen, říkal jsem si, že budu spokojený za umístěné do 10. místa a čas pod 5 hodin a 30 minut. První kilometry jsem se jako obvykle držel vedoucí skupiny, která se postupně roztrhala v prvním stoupání na Velkou Babu (446). Zde jsem zvolnil, protože jsem cítil, že je to na mě moc rychlé tempo. Zamlžené brýle jsou pro mě nejviditelnější příznak. Zároveň mě mírně začalo zlobit břicho, takže jsem doufal, aby z toho nebylo ještě něco horšího. Z předchozích tréninků jsem měl povolený běžecký pás, který jsem si zapomněl dotáhnout, takže jsem při sbíhání řešil, jak si ho co nejlépe umístit, aby mně moc neskákal. Tato krizová část pro mě trvala až na kopec Babí Lom (562), kde jsem na skalnatém hřebenu konečně ožil. Od první občerstvovací stanice jsem pokračoval společně s Vítem Kněžínkem, se kterým jsem stejný úsek běžel první ročník. Dole u Adamova se k nám připojil ještě třetí běžec. Společně jsme běželi přes další kontroly i občerstvovací stanici asi třetinu závodu. Byla to nejlepší část, protože jsme si celou dobu povídali a trať nám rychle ubíhala. Zároveň jsem tak nevnímal náročnost běhu a trochu jsem si díky tomu odpočinul. Na kontrole pod Babicemi jsem cítil, že už bych potřeboval zrychlit, a tak jsem jim začal pozvolna utíkat. Před Bílovicemi jsem předběhl dalšího závodníka, který vypadal, že ho upustily síly. Za mírného deště jsem překonal z minulých ročníků pro mě kritické klesání zpátky ke Svitavě. Dlouhé stoupání do Útěchova pro mě byla poslední příjemná část. Stehna mě totiž začala nepříjemně bolet. Na občerstvovačce jsem se zamíchal mezi závodníky, kteří běželi jen polovinu trati - 30 km. Sice to strašně bolelo, ale díky nim jsem byl schopný se každého chvíli držet a nezpomalovat. Takto jsem se mezi nimi pohyboval až do cíle. Výsledný čas 5 hodin a 31 minut a 1 vteřina stačil na 5. místo v kategorii a 7. celkově ze 159 závodníků. Ačkoli jsem oproti minulému ročníku zrychlil o pět minut, v pořadí jsem se propadl o 1 místo. Je vidět, že konkurence tu opravdu byla silná. Už jen překonání traťového rekordu o 20 minut na čas 4 hodiny 45 minut mluví za vše. I když mně plánovaný čas utekl o minutu, byl jsem spokojený. Počasí vyšlo ideální závodní, kdy bylo zataženo a občas mírně zapršelo. S oblečením jsem trochu zaexperimentoval, protože jsem běžel bez trička. To se osvědčilo, protože při sebemenším závanu větru mě to chladilo. Každý rok pociťuji, že mě stehna začínají tuhnout později. Letošní rok se to pohybuje kolem 50. km. Když to půjde dobře, tak snad příště už bych to mohl odběhnout celé bez té nepříjemné bolesti při závěrečných sbíhání. Každopádně se musím rychle a kvalitně zregenerovat, protože hned další sobotu mě čeká opět závod. Tentokrát ultratrail nedotčenou přírodou Žďárských vrchů - Saar Challenge 2016, který bude ještě o kilometr delší.
Brněnský masakr 2015 | Brněnský masakr 2017 | Brněnský masakr | Suunto Movescount5 minut před půl šestou ráno mě v sobotu budí mobil. Brněnský masakr je po roce opět tady. Včera večer už jsem byl na prezenci, takže mě stačí dojet jen chvíli před startem. Přespal jsem přímo v Brně na bytě u bratra a jeho přítelkyně. K jídlu si dám 3 rohlíky s hermelínem, zapiji to limonádou a jdu se oblékat. Na Jizerském ultratrailu 2016 jsem běžel jako obvykle celý v kompresním oblečení. Bylo mi při něm velké teplo, proto jsem se rozhodl, že dnes budu trochu experimentovat. Beru si jen bíle kompresní podkolenky a volné kraťasy. To je vše. Žádné triko. Po šesté hodiny opouštím byt a odjíždím autem do Řečkovic, kde bude start. Ještě je tma, ale už se pomalu rozednívá. Užívám si klidnou jízdu prázdným Brnem, protože nikde není ani noha. Po cestě po částech popíjím koncentrovaný gainer, který se mi před výkony osvědčil. Ke Sportareálu Družstevní na druhé straně města přijíždím po pouhých 15 minutách. Zaparkuji a dívám se, že do startu zbývá ještě asi půl hodina. Už je světlo. Skočím si naposledy na záchod, vezmu si ledvinu s gely a sluchátka, zkontroluji, že mám vše a jdu na start společně Janem Němcem, se kterým jsem běžel asi třetinu Jizerského ultratrailu 2016. Je zde velké množství závodníků, ale i tak si mezi nimi všímám několika známých tváří, jak z minulých ročníků, tak i z jiných akcí. Pár slov prohodím s Miroslavem Knedlou a Radkem Hlavatým. Čas už se nachýlil, a tak jdu ke startovní čáře mezi první závodníky. Přesně v sedm hodin ráno vyrážíme.
Stejně jako předchozí ročníky se držím ve skupině nejrychlejších běžců, ve které je i ultramaratonec Daniel Orálek. Mezi domy a po poli jsme všichni pohromadě, ale jakmile začneme stoupat lesem do prvního kopce na Velkou Babu (446), začínáme se trhat. Protože hned po ránu je asi 18 stupňů, tak i bez trička se začínám nepříjemně potit. Jak se mi zamlží brýle, je mi jasné, že musím zvolnit. Závod je to dlouhý, a tak si říkám, že je třeba ještě někde doženu. I když zvolním, stále se mi nedaří najít vhodné tempo, protože mě trochu zlobí břicho. Ráno jsem na záchodě byl, tak doufám, že to brzy odezní. Když se trasa za vrcholem zlomí dolů, chci natáhnout krok. Bohužel jsem si ale zapomněl dotáhnout před startem ledvinu, a tak mi nepříjemně skáče okolo pasu i s plnou láhví. Musím ji neustále různě posouvat a to mě zpomaluje. Na první část závodu je to tedy nic moc. Moje oblíbený klesání do obce Česká běžím výjimečně osamocen. Když se u hlavní silnice trasa narovná, díky dlouhým nohám začínám dohánět tři závodníky před sebou. Mezi nimi poznávám Jana Němce a Víta Kněžínka. Za Českou už jsem u nich. Bohužel při přebíhání kopce přes přírodní park Březina mi opět utečou a to hodně. Následuje nejprudší kopec na trati na Babí Lom (562). Ten se mi nikdy nepodařilo vyběhnout. Stejně to probíhá i letos. Pouze v předklonu dlouhými kroky šlapu vzhůru. Během několika minut se tak zahřeju, že pot ze mě rovnou teče. Při ohlédnutí vidím dalšího závodníka, jak se nebezpečně přibližuje. Naštěstí už jsem nahoře. Pozdravím chlápka na první kontrole, kde se nic nekontroluje, a vyrážím na skalnatý hřeben. Prvních 10 náročných kilometrů jsem zvládl za 52 minut.
Skalnatý hřeben Babí lom je moje nejoblíbenější část. Je sucho, takže se do toho opírám naplno. Skáču přes kameny bez velkého rozmýšlení a sleduji, jak se na nich chovají úplně nové boty Hoka One One Stinson 3 ATR, které mi přišly předevčírem. Zatím držely jako přibyté jak na silnici, tak na trávě, tak i v terénu. A drží i na skále. Jen se nesmí šlápnout na hranu. Jak mají velkou podrážku, tak v nich chybí cit a pokud nedošlápnou celou plochou, můžou se zvrtnout. Asi v polovině hřebenu předbíhám Víta Kněžínka. Po dalších závodnících není ani náznak. Buď strašně utekli, nebo se někam ztratili. Seběhnu zpátky na cestu a po mírně zvlněné trase se osamoceně dostávám až do Vranova, kde se u Kláštera nachází druhá kontrola i první občerstvovačka. Uběhnuto mám 14 km za 1 hodinu a 12 minut. Nechám si označit kartu, doplním pití, napiji se a pokračuji už společně s Vítem.
Proběhneme Vranovem a míříme dlouhým mírným klesáním k Adamovu. Na tomto úseku jsem s ním běžel i první ročník, kdy mě zde doběhl. Láhev mi opět poskakuje u pasu, ale už si začínám pomalu zvykat. Cítím, že bych mohl běžet rychleji, ale nikam se neženu, protože klesání jsou zrádné. Když se dostaneme až dolů do Adamova, doběhne nás další běžec. Proti proudu řeky Svitavy tedy běžíme ve třech. Tempo mále pěkně svižné, takže jsem rád, že jsem se z kopce nikam nehnal. Po pár kilometrech opouštíme rovinatou silnici a odbočujeme na lesní cestu vzhůru do lesa. Po chvíli všichni tři přecházíme do chůze a stoupáme poklidně nahoru. Zároveň si začínáme povídat o všem možném. Při dobíhání ke třetí kontrole na slepé cestě ke zřícenině Nový Hrad míjíme Jana Němce s dalším běžcem. Po označení karty už běžíme také jejich směrem. Před námi je pár kilometrů po mírně stoupající široké zpevněné cestě lesem, kterou strávíme vzájemný povídáním. Ani mi to nepřipomíná závod, ale jen náročnější výběh lesem. Vystoupáme ke čtvrté kontrole u Máchova památníku. Při následném sbíhání zpátky do Adamova se s Vítem vzdálíme třetímu běžci. Zde jsem opravdu rád za kvalitní tlumení mých bot, protože kopec je to dlouhý a poměrně i dost prudký. Náš opozdilec nás doběhne až úplně dole. Zastavujeme u páté kontroly a druhé občerstvovačky. Jsme téměř v polovině, protože podle hodinek za sebou máme 30 km za 2 hodiny a 27 minut. Průměrně je to pěkně svižné tempo. Po doplnění pití už si beru i oplatek, abych ty svoje gely něčím zahustil. Je nám oznámeno, že na další kontrole ještě není člověk, a tak ho prý možná potkáme až na cestě. Na trať opět vybíháme společně.
Následují serpentýny Adamovem k lesu, kterým stoupáme stále společně. Sice cítím, že jsem rychlejší, než ostatní, ale držím se s nimi, protože máme výbornou běžeckou atmosféru. Když doběhneme k šesté kontrole u Alexandrovy rozhledny, člověk, o kterém mluvili dole v Adamově, už je na svém místě. Následuje rovinatá široká cesta lesem k Babicím nad Svitavou. Z mého pohledu je to asi nejkrásnější úsek, protože díky výborné povídací náladě, necítím vůbec žádnou únavu. Se začátkem závodu se to nedá vůbec srovnat. Proběhneme Babicemi a lesem klesáme k železniční stanici. Zde nám Vít oznamuje, že už se necítí moc svěží. Je mi tedy jasné, že naše společná část se krátí. Dole u železnice je sedmá kontrola. Nacpu do sebe další gel, zapiji ho a začnu zrychlovat. Abych trochu unikl myšlenkám na náročný běh, zapínám si hudbu do sluchátek. Únik se mi podařil, protože po pár zatáčkách už za sebou nikoho nevidím. Dokonce, když po pár kilometrech doběhnu k osmé kontrole u arboretu Řícmanice, zahlédnu před sebou běžce, který běžel s Janem daleko před námi. Při následném klesání do Bílovic nad Svitavou nechávám za sebou i jeho. Po 42 km za 3 hodiny a 33 minut dobíhám k deváté kontrole a třetí občerstvovačce. Mám docela žízeň, a tak se zdržím o něco déle, abych se pořádně napil. Posilněn na další úsek vyrážím právě ve chvíli, kdy dobíhají dva závodníci, které jsem měl za sebou.
Prudké stoupání po silnici Bílovicemi je sice náročné, ale protože letos nesvítí slunce, ale naopak začíná pršet, není až tak úmorné. Když mám kopec za sebou, proběhnu kolem desáté kontroly na rozcestí U Luže a začínám opět klesat zpátky ke Svitavě. Předchozí ročníky už jsem od tohoto místa trpěl. Letos se ještě držím. I když cítím, že už to není úplně ono. Stehna se mírně ozývají. Po cestě musím trochu kličkovat, abych si zbytečně nepromočil boty od mokré trávy. Jsem dole u řeky a běžím proti proudu. U jedenácté kontroly odbočuji do lesa a za železničním tunelem probíhám soutěskou Myší díra. Mírným ale velice dlouhým stoupáním mířím k obci Útěchov. Protože už jsem dlouho nepotkal žádného běžce, poměrně dost často kontroluji cestu za mnou. Naštěstí stále nikdo. Závěrečné stoupání mezi zahradami už začínám cítit v nohách. Pomalu jde do tuhého, doslova. Nahoře za hřištěm doběhnu po 4 hodinách a 26 minutách ke dvanácté kontrole a čtvrté občerstvovačce. Za sebou už jsem nechal 51 km. Do cíle mě tedy zbývá ještě 12 km. Posledních 12 hodně těžkých kilometrů. Opět hlavně doplňuji tekutiny. Déšť totiž ustal a teplota mírně povylezla. Od této kontroly už je trať společná pro závod hlavní i poloviční, který se startoval o 3 hodiny později. A právě nyní opouštím kontrolu společně s dalšími dvěma závodníky z poloviční tratě.
Protože hned následuje klesání, při kterém mě už tak moc dobře nefungují stehna, jeden ze závodníků se pomalu vzdaluje. Druhý se zatím drží kus za mnou. Pod rybníkem v přírodní rezervaci Babí doly odbočujeme doleva a stoupáme úzkou cestičkou v ostružinách. Na konci tohoto pralesu mě přijde od bratra zpráva. Když si ji přečtu, uvědomím si, že jsem zapomněl odbočit. Dobře si to naplánoval. Musím se tedy několik desítek metrů vrátit. To stačí, aby se závodník za mnou dostal jen kousíček blízko ke mě. Nad Ořešínem v části zvané Horka, je třináctá kontrola. Po cestě zpátky k lesu mě závodník už pomalu ale jistě předbíhá. 55 km v nohách je cítit. Stehna bolí jako čert, a tak jsem aspoň rád, že běžím bez zpomalení. Lesem sbíháme kolem studánek a následně stoupáme k Soběšicím. Dobíhá mě další závodník, kterého se držím kolem zahrad až k předposlední čtrnácté kontrole a poslední páté občerstvovačce u soběšického hřiště. Pití mám ještě svoje, takže se jen napiji z kelímku, nechám si orazit kartu a vyrážím rychle za běžcem přede mnou. Závod už se pomalu blíží ke konci, protože za sebou mám 60 km za 5 hodin a 12 minut.
Snažím se běžce před sebou dostihnout, ale nakonec mi uteče z dohledu. Tolik mi to zase nevadí, protože to všichni byli závodníci na poloviční trati. Proběhnu kolem zahrad. Párkrát se zavlním v lese a už sbíhám poslední kopec, na který si vzpomínám, že jsem ho při druhém ročníku musel scházet pozpátku po čtyřech, jak jsem měl zničené stehna. Dnes je to proti tomu pohoda. Hned dole za mostkem probíhám poslední patnáctou kontrolou. Podběhnu hlavní silnici a čeká mě krátká, ale prudká stráň nahoru. Po předchozím dlouhém sbíhání, je to překvapivě úleva, protože se mi pořádně protahují lýtka. Teď už mě čeká jen asfalt a beton. Pokračuji po chodníku, podchodem, přes silnici, opět podchodem, po schodech nahoru, odbočkou doprava a je tu závěrečný výběh do cíle. Sice už o nic nejde, ale natahuji krok a běžím, co to jde. Cílem probíhám v čase 5 hodin 31 minut a 1 vteřina. Hned je mi oznámeno, že jsem 5. v kategorii a 7. celkově. To mě trošku překvapí, protože jsem čekal až 9. místo. No, asi jsem se po cestě přepočítal. Pořadatelé mi na krk pověsí železnou placku jako odměnu za doběhnutí a odeberou mi čip z nohy. Závod je tím úspěšně za mnou.
Sedím hned za cílem na lavičce a naproti mně sedí Jan Němec, který nakonec doběhl dříve o necelé 4 minuty. Několik minut si povídáme, jaké to bylo. Po chvíli době doběhne třebíčský běžec Tomáš Čaněk, který běžel poloviční trať. Po dalších dlouhých minutách se tu objeví i Vít Kněžínek, se kterým jsem běžel asi třetinu trati. Jako obvykle se tu už dávno pohybuje Daniel Orálek a všechno fotografuje. Na něj jsem měl ztrátu kolem 18 minut. Když začínám chladnout, jdu k autu, kde vypiju něco na regeneraci, vezmu si věci a jdu zpátky k bazénu. Jako obvykle strávím přes hodinu ve vířivce, kde proležím asi 4 cykly. Mezitím se tu prostřídá několik závodníků. S některými se dám do řeči. Nakonec si jdu ještě trochu zaplavat, ale protože chytám křeč do klenby chodidla, vzdávám to a jdu ven. Podstoupím masáž stehen, při které si říkám, jestli to byl dobrý nápad, protože je to spíš mučení. Před bazénem v prostoru cíle zůstanu ještě několik desítek minut, při kterých si povídám s některými známými. Nakonec se vracím k autu a odjíždím. 5. místo se stejně nevyhlašuje, tak není důvod zůstávat. Beru to opět přes bratrův byt, kde jsem si ráno zapomněl jednu tašku. Pak už zamířím k domovu.
Za mě to byl vydařený běh. Letní teploty přes noc opadly a zatažená obloha s občasným deštěm je přes den držely u dvaceti stupňů. Přestože jsem si začátek kvůli břichu a ledvině trochu protrpěl, prostřední úsek byl díky dvěma spoluběžcům naprosto ideální. Ke konci, když jsem jim uběhl, už to bylo horší, protože mě bolely stehna, ale to je na takhle dlouhé trati celkem běžné. V týdnu před závodem jsem se nijak nešetřil. Běhal jsem, jezdil jsem na kole i plaval, takže jsem neodpočíval. Nebylo ani třeba. Brněnský masakr 2016 jsem zvládl za 5 hodin 31 minut a 1 vteřinu, což stačilo na 5. místo v kategorie z 80 běžců a na 7. místo celkově ze 159 běžců. Průměrnou rychlost jsem měl 11,5 km/hod, což odpovídá tempu 5:12 min/km. Jen mě trochu mrzí, že jsem nebyl o minutu rychlejší, abych se dostal pod pět a půl hodiny. Letošní rok padl i traťový rekord, kdy ho Čípa Jiří vylepšil o 20 minut na výsledný čas 4 hodiny 45 minut a 14 vteřin. Pro mě je to něco nepředstavitelného. Obzvlášť, když i po dvou dnech mám problém si sednout, aniž bych se přidržoval rukama. Doufám, že ale stehna rychle povolí, protože hned v sobotu mě čeká další podobný závod. Pojedu do Hlinska, kde se ráno startuje Saar Challenge 2016, ultratrail nedotčenou přírodou Žďárských vrchů.
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |