| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2017-07-05
Plavání 34 km: Lipenská přehrada
Účast: Dvořák Štěpán
Přeplaval jsem Lipno - největší přehradu v ČR o délce 34 km za 15 hodin. Ráno ve 4 hodiny jsem vyplaval z Nové Pece a večer v sedm hodin jsem doplaval k hrázi.
Když jsem minulý rok přeplaval Vranovskou přehradu o délce 25 km, říkal jsem si, že pokud se budu pouštět do další přehrady, tak musím víc plavat, abych pořádně natrénoval ruce. Jenomže o Velikonocích jsem přeběhl Českou republiku, a pak jsem se připravoval na běh z Třebíče na horu Schneeberg, takže mně na plavání moc času nezbylo. Jako obvykle jsem tedy vše doháněl na poslední chvíli. Konkrétněji za poslední dva týdny, kdy jsem naplaval asi 24 km v bazénech nebo na přehradě. K tomu můžu přičíst 16 km od začátku roku a mám slabých 40 km. Aspoň že to bylo více, než mě na Lipně čekalo. Ale stejně. Z pohledu běžce, je to asi jako každý den běhat 2 km a po půl roce jít zaběhnout trať dlouhou 340 km. Prostě magořina.
Protože Lipno leží na hranici se Šumavou v nadmořské výšce kolem 700 m, bývá zde chladnější voda. Neopren pro mě tedy byla nutná věc. Z běhání nemám téměř žádné tuky, takže bez něj bych byl hned promrzlý na kost. Na Dalešické přehradě už jsem to jednou zažil a opakovat už to nikdy nechci. Ovšem změna oproti plavání přes Vranovskou přehradu byla plavecká bóje. Měl jsem ji připnutou kolem pasu a táhl jsem ji za sebou, abych byl ve vodě lépe vidět a minimalizovat tak šanci, že mě někdo přejede lodí. S tím souvisí i další výhoda. Osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor jsem nemusel mít připnutý na brýlích, ale pohodlně jsem ho s sebou táhl na bóji. Jídlo jsem měl hlavně ve formě tekutých věcí, aby se lépe trávilo a bylo z něj co nejméně zbytků. Během plavání jsem totiž nechtěl sundávat neopren. Speciální výživu jsem opět měl zajištěnou od Inkospor. A samozřejmě nechyběl doprovod na lodi, kterého se opět ujmul taťka. Takže i on si pěkně máknul, protože musel odveslovat celých 34 km se mnou. Za odměnu se opálil do červena jako rak. Při zapůjčování lodě nám velice vstřícně vyšel majitel půjčovní lodí ve Frymburku pan Fratišek Frantál, který nám loď přivezl i odvezl.
Na celou akci jsem měl vyhrazené tři dny za začátku července. Od pondělí 3. 7. až do středy 5. 7. První dva dny ale silně foukal vítr, takže vyšel až poslední třetí den. V úterý po obědě jsem tedy autem přejel na Lipno, kde už celý týden byli na dovolené rodiče a sledovali podmínky. Nejprve jsem se zastavil do Dolní Vltavice, kde jsem si popovídal s vodními záchranáři z Českého Krumlova, kteří zde přes léto hlídají. Potom se ke mně připojil taťka a jeli jsme do Frymburku půjčit loď. Pomohli jsme ji majiteli naložit na vlek a ten vyrazil do Nové Pece. My jsme zatím sjeli k hrázi, kde jsem nechal auto. V druhém autě jsme se poté vrátili zpět. Vystoupil jsem v Horní Plané, kde jsme byli ubytovaní, a taťka pokračoval do Nové Pece pomoct se složením lodě. Já jsem si mezitím připravil věci na plavání. Jak se taťka vrátil, šli jsme všichni spát.
Ráno jsme vstali ve tři hodiny. Lehce jsem se najedl a napil. Oblékl jsem se do neoprenu a přejeli jsme do Nové Pece. Naložili jsme věci na loď a po čtvrté hodině vyrazili. Byla ještě tma, všude se válela mlha, teplota vzduchu byla 8 stupňů a voda měla 17 stupňů. Abych byl ve tmě dobře vidět, měl jsem na plavecké bóji přidělanou blikačku. Protože ze začátku bylo málo vody, jednou jsem uvízl břichem na mělčině. Během hodiny se rozednělo, tak bylo v mlze o něco lépe vidět. Když později vysvitlo slunce, byly nádherné výhledy skrz oranžovou mlhu. Po nějakých 7 km za 2 hodiny a 30 minut jsem proplaval kolem Horní Plané, kde je první zastávka parníků, mlha zmizela a bylo nádherně jasno. I teplota vody se vyšplhala k 20 stupňům.
Přede mnou se objevil ostrov Tajvan, ke kterému jsem plaval další hodinu. Tou dobou už jsem začínal cítit unavená ramena a bolest v zádech. Podle plánu jsem celý ostrov obeplaval, takže se celá trasa prodloužila asi o 1,5 km. Poté mě čekalo přeplavat největší plochu, kde má Lipno největší šířku kolem 6 km. První část byla naprostá pohoda. V bezvětří jsem jen plaval a čas od času vystrčil hlavu, abych zkontroloval směr. Občas jsem i kouknul na navigaci, abych se ujistil, že plavu po plánované trase. Jenže asi v polovině plochy najednou začal foukat protivítr a začal jsem bojovat proti vlnám. Následující 3 km byly tedy dost obtížné. Naštěstí na úrovni Dolní Vltavice jsem lehce změnil směr plavání, takže už mě foukalo jen z boku. Tou dobou jsem měl za sebou 18 km, které trvaly 8 hodin. Ramena byla už pěkně znavená, takže při každém záběru pěkně bolela.
Následoval nekonečně dlouhý a rovný úsek až k Frymburku. Z vody to vypadalo jen na pár kilometrů, ale ve skutečnosti to bylo 8,5 km, trvalo mě to 3,5 hodiny a musel jsem si ho rozložit na tři úseky. To, že mě bolely ruce, jsem tolik nevnímal, ale že se téměř vůbec nehnu z místa, bylo úmorné. U Frymburku jsem měl tedy naplaváno 26,5 km za 11,5 hodiny. Na chvíli k nám na veslici dojel i majitel půjčovny a potvrdil nám, že už to opravdu je do cíle jen 7 km. To je jako necelá polovina Dalešické přehrady. Následující kilometr jsem měl krizi a nějak moc mi to neplavalo. Až když ustoupila, jsem téměř bez myšlenek vytrvale a bez přestání pokračoval až do míst, odkud bylo vidět Lipno nad Vltavou. Protože dle navigace by mně v cíli chybělo do 34 km pár set metrů, obeplaval jsem ještě Králičí ostrov, kde žijí jen vysazení králici a morčata. Protože je zde velmi mělko, teplota vody se pohybovala až kolem 23 stupňů. Když mi zbýval poslední kilometr, odeslal jsem poslední fotku, a co nejrychleji jsem se snažil doplavat do cíle. Až k hrázi jsem z bezpečnostních důvodů doplavat nemohl, tak jsem skončil na úrovni bójí, za které se nesmí. Na břeh jsem vylezl po sedmé hodině večer. Po pár minutách dojel majitel z půjčovny pro loď. Zajeli jsme mu pomoct s jejím vyložením a pak už jsme se vrátili do Horní Plané. Já jsem šel uklízet věci a taťka mezitím zajel na kole pro druhé auto do Nové Pece. Když se vrátil, opět jsme šli spát. Tentokrát jsem se moc dobře nevyspal, protože jsem se budil při každém pohybu, jak mě bolela ramena. Druhý den se už jen zbývalo rozhodnout, jestli jet zpátky domů nebo se jít trochu proběhnout po okolí.
Přehrada Lipno měří na délku přesně 32 km, ale protože jsem po cestě obeplaval ostrov Tajvan a Králičí ostrov, celá trasa nakonec měřila přesně 34 km. Plavání jsem zahájil po čtvrté hodině ráno v Nové Peci a ukončil po sedmé hodině večer u hráze, takže výsledný čas byl přesně 15 hodin. Po dlouhé době to byl výkon, který mně vyšel přesně podle předpokladu. Jak celková vzdálenost, tak i výsledný čas. Vzdálenost 34 km je zajímavá i tím, že stejně měří kanál La Manche. Tím samozřejmě nechci říct, že je to stejné. V moři jsou naprosto jiné podmínky. Je tam studená voda, mořské proudy, silný vítr a případní živočichové. Zde jsem měl vodu příjemně teplou, žádné proudy, vítr foukal velmi mírný a ani mě při plavání nic neohryzovalo. Když jsem mluvil s některými místními obyvateli, tak si nevzpomínali, že by Lipno někdo celé přeplaval. Prý jen nějací dálkoví plavci něco čas od času zkusí, ale většinou končí po 20 km. Takže jsem možná první nebo aspoň jeden z mála. Celou dobu jsem plaval kraulem, takže to dost odnesly ramenní a prsní svaly. Nohy moc unavené nebyly, protože hned následující den mi umožnily se jít proběhnout okolo Lipna 46 km. Nyní už zbývají v České republice jen dvě delší přehrady. Jedna z nich jsou Slapy. Ale na to je zatím čas, protože ještě toto léto mě čeká přejezd České republiky na kole.
Facebook | Suunto MovescountČlánek
Od soboty mám volno, takže ještě plavu poslední kilometry, ale hlavně čekám na vhodné počasí. Musí to vyjít v pondělí, v úterý nebo ve středu, protože pak jdu zase do práce. Ale hlavně rodičům, kteří jsou v Horní Plané, skončí dovolená, takže bych neměl doprovod. Na Lipně jsem nikdy nebyl. Jen na kole jsem párkrát projel kolem. Mezitím mi tedy taťka aspoň posílá záběry, jak to tam vypadá. Obří plocha mně moc na klidu nepřidává. Pondělí kvůli silnému větru nevyšlo a úterý dopadlo stejně. Až středa vypadá, že bude ideální. V úterý dopoledne si tedy jdu naposledy zaběhat, po obědě sbalím věci a odpoledne vyrážím s kámošem do Českých Budějovic.
Protože Telč je uzavřená, jedeme přes Českou Kanadu. V Jindřichově Hradci se zastavujeme pro benzín, a pak pokračujeme až obce Mláka, kde v místní mlékárně koupíme pár dobrot. Kolem šesté hodiny večer vysazuji kámoše v Českých Budějovicích. Potom už sám pokračuji k Lipnu. Protože následující dny jsou státní svátky, je velký provoz a v Českém Krumlově je dlouhá kolona. K Lipnu se tedy dostávám až kolem sedmé hodiny. Vyfotím si ho z jednoho kopce a pak sjíždím do Dolní Vltavice, kde slouží vodní záchranáři z Českého Krumlova. O mém plánu přeplavat Lipno vědí z emailu, který jsem jim psal, takže se o tom ještě nějakou dobu bavíme. Celou dobu mi tvrdí, že Lipno měří 40 km. Já si ale stojím za svým, že na mapě jsem naměřil 32 km. Uvidíme tedy zítra, kdo měl pravdu. Mezitím přijíždí taťka. Všichni se společně vyfotíme, rozloučíme se a já s taťkou vyrážíme do Frymburku. Zde máme v kempu domluvenou veslici, kterou majiteli pomáháme naložit na vlek. Ten s ní pak odjíždí do Nové Pece. Já s taťkou ale jedeme na opačnou stranu k hrázi. Po cestě míjíme místo, kde jsem před osmi lety přespával, když jsem s kámošem projížděl na kole Novohradské hory. U hráze zaparkuji auto a všechny věci si dávám k taťkovi. Společně se potom vracíme. Já vystoupím v Horní Plané, kde máme ubytování, a taťka pokračuje do Nové Pece, aby pomohl se složením veslice. Pozdravím se s mamkou a hned si začnu chystat věci na plavání. Když později dorazí i taťka, domluvíme se podrobněji ohledně zítřejšího plavání. Před jedenáctou v noci jdeme spát.
Překvapivě hned usínám a probouzím se plánovaně ve tři hodiny ráno. Je tma jako v pytli, takže se mi vůbec nechce vylézat. Sním hermelín s chlebem a začnu se oblékat do neoprenu. Před odjezdem ještě vyfotíme první fotku. Autem jedeme pomalu do Nové Pece, protože všude se válí mlha. Zaparkujeme hned vedle vody na parkovišti. Dál už to nejde, protože jsme na hranici Národního parku Šumava. Nanosíme věci k vodě a taťka zajde pro veslici, kterou včera večer schoval v rákosí. Já zatím zapínám Osobní GPS tracker, umísťuji jej do plavecké bóje a přes internet kontroluji, že funguje. Za slabého svítání pořizujme poslední fotku na suchu. Země docela studí do chodidel, protože teplota vzduchu je jen 8 stupňů. Po čtvrté hodině ranní zapínám blikačku i hodinky a vcházím do vody.
Protože je ještě tma a všude mlha, u hladiny téměř nic nevidím. Jen podle zvuků usuzuji, že se taťka nemůže dostat s plechovou veslicí na vodu. Až po pár minutách mě dojíždí. Voda je docela studená, protože na displeji hodinek vidím jen 17 stupňů. Pořád je to ale o jeden stupeň více než měla Dalešická přehrada, když jsem se ji pokoušel před třemi roky úplně poprvé neúspěšně přeplavat. Protože z vody téměř vůbec nevidím břehy a ani kam plavu, taťka vesluje přede mnou a určuje směr. Stejně je to zvláštní pocit plavat za tmy. Ve vodě je tma, nad vodou je tma a voda není vidět. Kdyby nebyla chladná, připadal bych si, jako kdybych se vznášel. Po několika minutách při jednom záběru na něco sáhnu. Než mi dojde, co to je, zastavím se břichem o dno. Křiknu tedy na taťku, že je tady nějak mělko. Nasměruje mě zpátky do větší hloubky. Přehrada se mírně rozšíří a já v dálce zahlédnu železniční most. Zde se měl dle komentářů přidat jeden plavec, ale nikde nikdo. Podplavu pod mostem, kde je přehrada úplně nejužší a dostanu se naopak na rozsáhlou vodní plochu. Za kopci začíná pomalu vylézat slunce, takže se jeho rudá záře velice krásně rozplývá všudypřítomnou mlhou. Je to nádherný pohled a velice si tuto část plavání užívám. Jen čas od času naruší tento klid projíždějící rybáři. Po 4,6 km v čase 1 hodina 40 minut vylézám na chvilku na loď, abych něco snědl a poslal další fotku.
Sklouznu zpátky do chladné vody a pokračuji. Během chvíle po levé straně míjíme přívoz a ukotvený parník, takže jsme na úrovni Horní Plané. Jak slunce pomalu ale jistě stoupá vzhůru, mlha mizí a já tak konečně vidím na oba břehy. Obeplavu velkou, ale mírnou zatáčku a v dálce se objeví Tajvan - největší ostrov na Lipně. Čím blíže se k němu dostávám, tím více mě začínají bolet ramena a záda. Ramena chápu, že mě z kraula bolí, ale ta záda, netuším. Každopádně je to stejná bolest jako minulý rok, když jsem plaval přes Vranovskou přehradu. Kousek před Tajvanem opět vylézám na loď, abych se občerstvil. Zároveň mám připravenou malou specialitku. Schválně k poslední fotce napíši otázku, jestli mám ostrov obeplavat zleva nebo zprava. Nacházím se téměř ve třetině, protože za sebou mám 10,1 km za 3 hodiny a 50 minut.
Vlézám zpátky do vody, která už je příjemná, protože v těchto místech má kolem 20 stupňů. Ačkoli jsem položil otázku, jestli mám plavat zleva nebo zprava, rozhodnutý už jsem od doby, co jsem Tajvan spatřil minulý rok na mapě. Obeplavu ho totiž celý dokola. Podle plánu tedy začínám kroužit asi 100 m od břehu po směru hodinových ručiček. V hlavě si představuji, co si asi myslí ti, kteří mě sledují pomocí GPS, když vidí, jak se tam motám. Po 1,5 km opouštím Tajvan a mířím do nejširšího místa přehrady Lipno. Vzdálenost mezi břehy je zde kolem 6 km. Protože kromě taťky na lodi jsem tu úplně sám, vůbec nemusím dávat pozor, jestli něco nejede. Plavu si naprosto uvolněně kraul a jen po pár minutách vždy vystrčím hlavu z vody, abych zkontroloval směr. Občas se i kouknu na navigaci v hodinkách, abych se aspoň trochu držel naplánované přímé trasy. Protože je úplně bezvětří, plave se mi krásně. Dokonce i ta záda trochu povolila. Když posunu zase o kus dál, dávám si kratší pauzu na lodi. Zatím mám uplaváno 13,9 km za 5 hodin a 35 minut.
Když vlezu zpátky do vody, abych pokračoval, nestačím se divit, protože najednou fouká vítr a ještě k tomu proti mně. Na takto velké ploše se tak velice snadnou začínají tvořit vlny. Protože se snažím udržet tempo, začíná mě to docela vysilovat. Dokonce i taťka má na veslici problémy. Už nemůže jen tak relaxovat, ale musí pořád veslovat, jinak by ho vítr odnesl pryč. Ačkoli se snažím držet směr, vlny mě stejně pomalinku přibližují k levému břehu. Jak plavu, vítr pomalu sílí, a vlny se tak zvětšují. Hodně mi rozhazují tempo, protože občas do vlny bouchnu rukou nebo mě částečně srazí zpátky. Už od Tajvanu jsem viděl v dálce Dolní Vltavici. Plavu k ní asi 3 hodiny, ale stále je kus přede mnou. Je to docela úmorné snažení. Plavat takovou dobu a skoro se nehnout z místa. Dopředu mě teď žene hlavně myšlenka, že za Vltavicí poplavu trochu doleva, tak bych už neměl plavat tolik proti větru. Když jsem po 16,7 km za 7 hodin a 15 minut konečně téměř na její úrovni, vylézám do lodě pro občerstvení.
S doplněnou energií vyrážím opět kupředu. Jakmile za výběžkem mírně zahnu doleva, opravdu začne vítr foukat víc zezadu, takže už mně vlny tolik nevadí. Když se podívám doleva na břeh, letmo tam zahlédnu záchranáře, kteří mě z dálky sledují. Nyní mám před sebou další neuvěřitelně dlouhý úsek do zatáčky před Frymburkem. Těžko odhaduji vzdálenost, ale několik kilometrů to bude. K oběma břehům je to pořád daleko, takže jediná možnost jak pozorovat nějaký posun, jsou plachetnice, mezi kterými plavu vpřed. Kilometry pomalinku ubíhají, plachetnice jezdí sem a tam, ale zatáčka mně přijde stále daleko. Na 20. km po 8 hodinách a 45 minutách plavání na chvíli sedám na loď. Občerstvený pokračuji nekonečným úsekem dál. Daleko vepředu zatáčka a za mnou stále viditelná Dolní Vltavice. Mám trochu krizi. Ramena bolí a mě zbývá ještě více než 10 km. Kdyby se alespoň to okolí trochu měnilo. Utečou další 3 km a čas plavání se přehoupne přes 10 hodin. Konečně se přibližuji k zatáčce a postupně se odkrývá Frymburk. Cítím, jak opět ožívám. Středem zúžení připlavávám na úroveň obce, kde právě z přístaviště odplouvá parník. Otevírá se mi nový pohled na další dlouhý a rovný úsek. Naštěstí už předposlední. Vylézám na chvíli do lodě, abych se posilnill a přečetl si, co mi lidí píší. V tom samém okamžiku k nám na veslici připlouvá majitel, který nám půjčil loď. Prý už je to jen kousek, tedy nějakých 7 km. To odpovídá naměřené vzdálenosti, která je zatím 26,6 km za 11 hodin a 35 minut.
Ačkoli mě kupředu žene pocit, že cíl se blíží, vůbec se mi neplave dobře. Aspoň je tu ale teplá voda. Hodinky mi totiž ukazují až 23 stupňů. Taťka se mezitím vzdálil ke břehu, aby se na chvíli vykoupal, takže plavu sám. Když mě asi po kilometru dojede, říkám mu, že mám hlad. S obtížemi se vyškrábu do lodě a dojím celý zbytek mramorové bábovky, kterou celou cestu po malých částech pojídám. Vrátím se do vody a pokračuji. Taťka mě opět opouští, protože jede něco vyfotit na opačný břeh. Mně se naštěstí podaří zapadnout do monotónního pohybu, kdy jen plavu, na střídačku dýchám a v hlavě se mi pořád dokola opakuje refrén jedné písničky. Tímto stylem se mi daří zabavit se na 1,5 hodiny. Zastavuji až v následující zatáčce, ze které mám výhled na poslední obec u přehrady - Lipno nad Vltavou. Přede mnou už leží jen velká zatáčka, Králičí ostrov a rovinka k hrázi. Hodinky aktuálně ukazují 30,5 km za 13 hodiny a 30 minut. Když ale na mapě přeměřím vzdálenost k hrázi, ukazujeme mi to jen 3 km. Půl kilometru mi tedy bude chybět. Naštěstí to jistí Králičí ostrov.
Mířím k Lipnu nad Vltavou. Po nějaké době mírně napravo zahlédnu ostrůvek. To bude on! Zamířím k němu. Jedná se o malý ostrov, kde jsou cíleně vysazeni králíci i morčata a žijí si tam svým vlastním životem. Dokud se tedy nenaučí plavat. Zatímco taťka podniká výsadek na ostrov, já stejně jako před obědem u Tajvanu, podnikám kolečko kolem něj. Ve stejnou chvíli se na ostrově vylodí i tři další osoby, které připluly na surfových plovácích. Kolem ostrova je dlouhá mělčina, protože i 100 m od něj stále vidím dno. Po dokončení kolečka, pokračuji středem přehrady k už teď viditelné hrázi. Projedou kolem mě vodní záchranáři z Českých Budějovic, kteří o mém plavání nevědí, a protože už nevypadám na čerstvého plavce, ptají se mě, jestli je vše v pořádku. Ano je. Když mě dojede taťka, zbývá mi do cíle přesně 1 km. Jsem tedy na 33. km za 14 hodin a necelých 45 minut. Rychle odešlu poslední fotku, posbírám všechnu sílu, a co nejrychleji plavu k hrázi. Samozřejmě až k hrázi se nedostanu, protože je to tam nebezpečné, takže můj cíl leží na úrovni velkých žlutých bójí vyznačujících povolený prostor. Když jsem asi 100 m od nich, zahnu doprava a plavu k velkému náspu. Po 19. hodině dosahuji břehu. Celkově jsem tedy uplaval 34 km za 15 hodin a 2 minuty.
Vylezu z vody a konečně si můžu oddychnout. Zatím co taťka vynáší věci z lodě, já se pomocí stativu snažím vyfotit závěrečnou fotku. Potom jdu zpátky do vody, abych se vysoukal z neoprenu. Jaká to je úleva opustit ten stísněný prostor v gumě. Taťka přijíždí v autě, které jsme včera nechali u hráze. O pár minut později se objevuje i majitel lodě, kterému opět pomáháme s naložením. Potom sedáme do auta a jedeme mu ještě pomoct s vyložením do Frymburku. Nakonec se vracíme do Horní Plané, kde vystupuji a odnáším věci na pokoj, kde už mě vítá mamka. Taťka mezitím bere kolo a jede do Nové Pece, kde ho naloží do druhého auta a vrací se zpátky. Já mám tak bolavá ramena a prsní svaly, že se akorát najím, pouklízím mokré věci a po příjezdu taťky jdu spát. I když usnu vcelku rychle, nespí se mi moc dobře. Každý pohyb je bolestivý, tak se pořád probouzím. K tomu ze mě tečou ještě nějaké hleny, jak se všechno rozmočilo, takže musím neustále smrkat. Ráno se tedy necítím moc k životu. Do práce jdu až zítra ráno a mám tedy ještě celý volno. Přemýšlím, jestli jet domů, abych mohl začít zpracovávat fotky a články, ale když venku je tak nádherně. Beru tedy mobil a otevírám mapu.
Trénink, trénink a trénink. Věděl jsem, že poplavu, ale stejně jsem tomu plavání moc nedával. Jsem tedy rád, že jsem to zvládl. Opět jsem se při plavání naučil novou věc, a to zabránění loknutí vody, kdy vodu zastavím ještě v krku a vrátím zpět. Lipno je co plochy největší vodní nádrž v České republice. Když tu začne jen trochu foukat, prohání se po hladině velké vlny. V jednom úseku mě daly pěkně zabrat. I tak jsem měl ale podmínky ideální. Dopoledne bezvětří, odpoledne vítr z boku a nad hlavou téměř jasno. Voda byla docela čistá, protože po celou dobu jsem si viděl na ruce a ani v ní neplavaly žádné nečistoty. A už vůbec se neopakovala situace se žabinci, kterými jsem minulý rok plaval asi 3 km ve Vranovské přehradě. Teplota vody se od začátku přehrady, kde bylo 17 stupňů, plynule dostala až na 23 stupňů. Pro dálkové plavce je to teplá voda, ale pro mě jako ulramaratonce, který nemá téměř žádný tuk, je to příliš studené. Ze zkušeností z plavání přes Dalešickou přehradu vím, že bych do pár hodin naprosto vytuhl. Neopren byla tedy jediná možnost, jak to zvládnout. Protože signál GPS neprojde přes vodu, byla plavecká bóje kromě mého označení i ideální plovák právě pro Osobní GPS tracker. Také jsem se jí občas mohl přidržet, když jsem se potřeboval ve vodě protáhnout. Někteří už zareagovali na vzdálenost 34 km, která je shodná s kanálem La Manche. Zní to sice pěkně, ale tyhle dvě trasy nejdou srovnat. Teplota v kanále je kolem 15 stupňů, plave se bez neoprenu, jsou tam mořské proudy, fouká silný vítr, osobní náklady se pohybují kolem čtvrt milionu a ještě je možnost, že se z plavce stane oběd. To ale neznamená, že to vylučuji. Jen to není zrovna můj aktuální směr. U nás v České republice jsou ještě dvě delší přehrady. První z nich jsou Slapy, které jsou opět o 9 km delší, takže už nad ní uvažuji pro příští rok. Do té doby je ale ještě dost času. Léto je teprve před námi a rád bych ještě zkusil přejet Českou republiku na kole pod 24 hodin.
Fotky: 31x
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
1 - 20 |
1 2 ► | 31 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |