| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2017-07-16
Běh 66 km: Dalešická přehrada
Účast: Dvořák Štěpán
Oběhl jsem celou Dalešickou přehradu téměř kolem břehu na trase dlouhé 66 km.
To jsem si zase dal! V zimě, když jsem oběhl celou Dalešickou přehradu, tak jsem si řekl, že to zkusím znova až v létě, kdy je dlouho vidět a je teplo. Teď v půlce července se našla příležitost.
Ráno jsem vstal, posilnil jsem se šťavnatou klobásou, nachystal věci a přejel autem do Vladislavi. Přesně v devět hodin ráno jsem vyběhl za naprosto azurového počasí po levém břehu řeky Jihlavy. Přehrada začíná asi po 2 km u posledního splavu a ten se nachází mezi Prachovnou a Čermákovým mlýnem. Zde také skončily cesty a začal terén. Tráva byla mokrá, takže jsem během chvíle měl promočené boty. Když se ale tráva změnila v metrové kopřivy, měl jsem problém. Mohl jsem odbočit do lesa nebo to vzít po břehu v těsné blízkosti vody. Protože hladina byla tentokrát nízko, břeh naskytoval ideální příležitost doslova kopírovat okraj přehrady.
Za první zatáčkou jsem se vyškrábal na Kozí skálu, ze které je vidět na protější Jirkasův mlýn. Přeběhl jsem lesem na další skálu a sklouzl zpátky k vodě. Za další zatáčkou jsem opět začal šplhat na skálu Halířka, kde je vyhlídka i s posezením. Tou dobou jsem zpozoroval, že se bohužel již začínají tvořit mraky. Přes další malou skalku jsem seběhl zpátky k vodě. Pokračoval jsem stále po břehu, klouzal v písku, skákal po kamenech a přelézal různé skalky nad vodou, až jsem se dostal k přístavišti Koněšín, kam právě připlouval parník Horácko. Opět jsem začal stoupat vzhůru a po vršcích skal kolem Kozlan jsem se dostal přes několik vyhlídek na Kozlovských skalách až na poloostrov, kde se nachází zřícenina hradu Kozlov.
Další úsek opět vedl střídavě kolem vody nebo vedle v lese. Kolem několika překvapených rybářů jsem se dostal až k tábořišti Lavičky. Nejprve jsem se vyškrábal na kopec, abych měl lepší výhled, pak jsem se vrátil a přebrodil jsem na ostrov, který byl v zimě díky nižší hladině poloostrov. Přes kamenitou stráň jsem se vydrápal na další skálu a pokračoval ke Stropešínskému mostu. Když jsem probíhal kolem jedné chaty, tak ke mně přiběhl pes. Než jsem mu stačil říct ťu, ťu, ňu, ňu, už jsem ho měl zahryznutého v levém stehně. Naštěstí jen procvakl kůži, tak to vypadá jako od upíra. Přeběhl jsem silnici a v zátoce pod Hartvíkovicemi jsem opět musel překonat několik skal nad vodou, abych se dostal do autokempu Wilsonka. Zde jsem u přátel z Vodní záchranné služby doplnil pití ve vaku.
Následně jsem oběhl poloostrov s přístavištěm a vyběhl na Wilsonovu skálu, která je největší skálou na Dalešické přehradě. Asi 40 m je nad a vodou a 40 m pod vodou. Počasí se opět o něco více zkazilo, protože mraky zhoustly. Následující úsek bylo naprosté utrpení. Celou dobu jsem běžel buď po břehu po kamenech, nebo v těsné blízkosti v lese, takže to bylo neustále nahoru a dolu. Kameny samy o sobě mě nevadily, ale nejnáročnější bylo běžet stále po šikmém povrchu a kopírovat každou zátoku. Kilometry pomalu přibývávaly, zato čas letěl. Z neustálého šlapaní zešikma mě už tak bolela vytahaná kůže na chodidlech, že jsem se musel občas otočit a udělat pár kroků zpátky, a by se kůže porovnala. Ale na druhou stranu jsem se podíval do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. V největší zatáčce pod Popůvkami jsem probíhal kolem stanu, kde byl otec s dcerou. Když jsem se přiblížil, objevil jsem dalšího člena rodiny. Raťafáka, kterého už jsem měl zahryznutého v pravé botě. Setřepal jsem ho a pokračoval v kopírování břehu. Odpočinul jsem si až po 30 km, kdy jsem konečně vběhl na lesní cestu, kterou jsem se dostal do Kramolína. Sedm hodin je ukazatel, jak asi byla trať náročná. Převýšení zatím bylo 1300 m.
V Kramolíně jsem zastavil v hospodě a opět jsem doplnil pití ve vaku. Protože to byla půlka cesta, vyměnil jsem si i ponožky. Využil jsem i místní záchody, abych pak nemusel v lese do křoví. Přeběhl jsem hráz Dalešické přehrady a vydal se na druhou část trasy. Protože na stejně podrobný průzkum břehu už jsem neměl čas, běžel jsem po lesních cestách a jen jsem si vytipoval pár míst u vody, kam jsem zaběhl. První byl skalní útvar u břehu se jménem Vztyčený prst. Z dálky to vypadlo jako malá skalka, ale když jsem se u ní objevil, ukázalo se, že to je aspoň 5 - 7 m vysoká skála. V následující zátoce jsem proběhl kolem zřícenina hradu Čalonice a přístaviště Dalešice. O kus dál jsem se objevil přímo naproti Wilsonově skále a pokračoval nad Skalním městem. Zde mě překvapila černá koza, která běhala sama po lese. O kus dál jsem se vydrápal na Stropešínskou vyhlídku, ze které je vidět na protějším břehu autokemp Wilsonka. Proběhl jsem Stropešínem do poslední čtvrtiny trasy.
Slunce už pomalu zapadalo, takže mě bylo jasné, že opět doběhnu za tmy. I přesto jsem se ale držel plánu a seběhl zpátky k přehradě ke zřícenině hradu Holoubek. Zde jsem potkal partu kluků, kteří se znají s jedním mým spolupracovníkem, tak jsem s nimi chvíli klábosil. Potom jsem to vzal kolem vyschlého Plešického vodopádu prudkou strání přímo k Dvořákově vyhlídce, ze které je vidět na poloostrov se zříceninou hradu Kozlov. Nyní už jsem měl splněno, a tak jsem již normálně běžel jen po cestě. Asi 8 km od cíle jsem dostal strašnou huť na hamburger. Když jsem se po nějaké době dostal k Jirkasovu mlýnu, byla taková tma, že jsem v lese nic neviděl, a tak jsem raději pokračoval po bahnitém břehu přímo kolem vody až k Čermákovu mlýnu. Tou dobou už jsem byl nějakou dobu bez pití, takže jsem cítil silnou oslabenost. Poslední 2 km kolem řeky jsem tedy vzdal a zamířil po cestě nahoru Číměře, kde jsem se napojil na silnici. Zbýval mi poslední kilometr. Jenom už se mi motala hlava, pletly se mi nohy a silnici se brázdil ze strany na stranu jako opilec. S tmou přišlo i chladno, ale já se paradoxně potil více než přes den. Byl to zvláštní stav. Všechno kolem sebe jsem vnímal jakoby ve snu. Byl jsem tedy velice rád, když jsem přesně po 66 km za 13 h běhu dorazil k autu. Celkové převýšení se vyšplhalo na 2100 m. A protože mě chuť na hamburger nepřešla, nejel jsem domů, ale namířil jsem si to do Velkého Meziříčí. Jen jsem musel jet pomalu a opatrně, protože hlava se mi stále motala.
Zimní i letní oběh Dalešické přehrady mám splněný. To ale neznamená, že se sem nevrátím. Příště ale zkusím vzít někoho s sebou, protože je tam pár míst, kde by byly pěkné záběry, které bohužel sám nezvládnu. Jen to ale příště asi nebudu brát tak přesně kolem břehu, protože ty šikmé stráně jsou šíleně náročné.
Suunto Movescount | FacebookFotky: 50x
1 - 20 |
1 2 3 ► | 50 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 50 |
Videa: 1x (00:14:18)
Běh 66 km: Dalešická přehrada
Délka: 00:14:18| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |