| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2017-08-26 - 2017-08-27
Cyklistika 606 km: Česká republika ze západu na východ do 24 hodin
Účast: Dvořák Štěpán
Přejel jsem na kole 606 km přes celou Českou republiku z nejzápadnějšího bodu ČR do nejvýchodnějšího bodu ČR za 23 hodin a 15 minut.
Přejet celou Českou republiku na kole už se se mi podařilo s kámošem před třemi lety. Jenomže to jsme jeli na horských kolech a trvalo to přes 35 hodin. Od té doby mně vrtalo hlavou, jestli by to šlo zvládnout i pod 24 hodin. To znamená udržet na 600 km průměrnou rychlost minimálně 25 km/h včetně zastávek. Minulý rok jsem se rozhodl, že to zkusím další léto. Na začátku července jsem přeplaval Lipno, takže to vypadalo až na srpen. Protože ale sehnat ideální silniční kolo se mi moc nedařilo, už se zdálo, že to letos nevyjde. Pak se mi ale přes firmu Inkospor, od které mám výživu, podařilo sehnat kontakt na firmu Kellys, která mi slíbila zapůjčení karbonového silničního kola silničním kole Kellys URC 90. Problém byl akorát v tom, kdy na to trénovat? Od začátku roku jsem měl naježděno jen nějakých 1500 km a v létě jsem buď běhal, nebo plaval. Když jsem se tedy vrátil z Českého Švýcarska, kde jsem za týden naběhal kolem 325 km, vyzvedl jsem si kolo a celý týden na něm jezdil do práce. 5 dní a každý den 30 km do práce a 50 km oklikou z práce. Poslední den jsem se šel už jen proběhnout. To byla celá příprava. Naplánovat trasu bylo vcelku rychlé, protože jsem vycházel z té, kterou už jsem projel. Upravil jsem jen některá místa, která jsem si pamatoval, že nebyla moc ideální.
Protože na kole se pohybuji rychleji než běžecky, nechal jsem si Osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor nastavit na častější lokalizaci a odesílání dat. Po zkušenostech s ponožkami jsem i na kolo zvolil tlusté běžecké ponožky ponožkách KS-Cross z Merino vlny od firmy Pondy K, které jsou měkké, příjemné, výborně odvádí vlhkost a v tomto případě ještě zmírní otlaky od bot. A jako obvykle nechyběl taťka s doprovodným vozidlem, který se pohyboval poblíž mě, chystal mi výživu a byl připraven na technické problémy s kolem. Bez něj by to bylo o mnoho náročnější a riskantnější.
Při cestě tam jsme projížděli po silnici na Karlovy Vary, po které jsem měl jet následující den. Protože tam byly některé uzavírky, domluvil jsem se s pracovníky, že tudy druhý den normálně projedu. S taťkou jsem přespal u kamaráda Vaška, u kterého jsme spali i minule. Jen tedy s tím rozdílem, že se odstěhoval do Německa, takže jsme museli celkově najet o 100 km více. Klidnou noc rušily jen bouřky, které se protáhly až do rána, a tudíž jsme odjezd na start trochu posunuli.
Vystartoval jsem tedy z nejzápadnějšího bodu ČR až po jedné hodině po poledni společně s Vaškem, který se mě rozhodl doprovázet ke Karlovým Varům. Protože první kilometry byla jen mokrá tráva a kořeny, vzal jsem si horské kolo a sandále. Jakmile jsme se vymotali na silnici, přezul jsem se do bot s nášlapy a vzal si silniční kolo. Společně jsme projeli Františkovými Lázněmi a přes Sokolov se dostali do Karlových Varů. Tou dobou jsme za sebou měli 77 km za 2 hodiny a 50 minut, takže průměrná rychlost byla i se zastávkami přes 26 km/h. Na výjezdu z Karlových Varů mě čekal jeden ze tří obřích kopců. Nějak jsem ale nabral rychlost a Vaškovi ujel. Rozloučili jsme se tedy jen přes telefon. Následoval výrazně kopcovitý úsek přes Rakovnickou pahorkatinu včetně malého kousku dálnice. Zde jsem udržel dobrou rychlost, protože průměrná přesáhla 27 km/h. Ale jen do chvíle, kdy začal foukat silný protivítr a já cítil, jak zpomaluji. U Krušovic přišly první krušné chvíle, protože mě z ničeho nic chytly křeče do obou stehen. Po pár minutách to naštěstí přešlo a už nevrátilo. Zamířil jsem do města Slaný, kde se na mě nalepil malý osobní mrak, který se nade mnou držel, a ze kterého na mě necelou hodinu trochu pršelo. Po západu slunce jsem sjel do Mělníku, kde jsem protnul trasu, po které jsem na Velikonoce běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Měl jsem za sebou třetinu. To znamená 208 km za 7 hodin a 35 minut a největší průměrnou rychlost 27,4 km/h.
Začala noc, tak jsem na kolo připevnil blikačky a světlo. Ačkoli jsem se snažil držet stále stejné tempo, pomalu ale jistě průměrná rychlost klesala. V Brandýse nad Labem jsem následoval taťku, který špatně odbočil, takže jsem musel klíčovat zpátky na hlavní silnici. O kus dál v Poděbradech jsem zase musel usmlouvat průjezd náměstím, kde právě probíhal nějaký koncert. A na jedné silnici chyběl vršek mostu, tak jsem musel kolo přenést. Nejzajímavější byly ale bouřky, které se okolo mě honily všemi směry. Blýskalo se vlevo, vpravo, přede mnou a největší bouřka už mě několik hodin pronásledovala od Mělníku. Ačkoli jsem viděl asi nejvíce blesků v životě, kapka na mě napadla ani jedna. Problém akorát dělal vítr, který se mezi bouřkami všelijak točil, takže mě chvíli foukalo do zad, ale za chvíli naopak proti mně. A takhle se střídalo několik hodin. Pak už následoval jen dlouhatánský a monotónní rovný úsek rozdělený třemi odbočkami až do Pardubic. Přes den tam bývají silnice ucpané, ale v noci je tam naprosté prázdno. Projel jsem městem, kde jsem minulé jaro běžel 232 km ze Sněžky do Třebíče. Po vedlejší silnici jsem se přes několik vesnic dostal na hlavní silnici mezi Hradcem Králové a Svitavy. Z dlouhé jízdy na kole mě kromě otlačeného zadku nejvíce bolelo za krkem, takže jsem se na kole každou chvílí různě protahoval a vrtěl, abych to trochu zmírnil. Před Vysokým Mýtem mě čekal napůl uzavřený kus silnice, takže jsem si užíval úplně nový povrch a to téměř sám. Projel jsem Litomyšlí a začaly kopce. Správněji řečeno většinou dlouhá stoupání a výjimečně krátká klesání. Do toho se ještě přidaly střevní problémy s nadýmáním, takže jsem si připadal jako balónek před prasknutím. Zároveň tělo přestalo přijímat pevnou stravu, takže už jsem pokračoval jen na gelech a přesnídávkách. Kvůli času jsem si odskočil, až když to bylo opravdu nesnesitelné. Na úrovni Svitav mě čekal obří kopec a hned následný dlouhý sjezd částí i tunelem až k Moravské Třebové. A začal hned další kopec. Ten už mi dal pěkně zabrat. Začalo svítat, takže už jsem na nejdelší a nejprudší sjezd do Mohelnice lépe viděl. Problém akorát bylo, jak na kole sedět. Byl už jsem tak rozlámaný, že jsem měl strach, abych z něj třeba i nespadl. Po rozbité vedlejší silnici jsem se dostal do obce Litovel, kde jsem sundal blikačky. Už při skrze mlhu svítícím slunci jsem pokračoval po krásné rovné silnici na Olomouc. Když už se zdálo, že se mně spací krize vyhnula, tak přišla ve dne. Z ničeho nic jsem začal zavírat oči a nastal problém. Věděl jsem, že potřebuji nějaký myšlenkový impuls. Ten naštěstí přišel po pár kilometrech v Olomouci, když jsem vjel do míst, kterými jsem v červnu běžel Velikonoce Mattoni 1/2Maraton Olomouc 2017. Výrazně jsem obživl a projel známá místa. Olomouc jsem opouštěl se 470 km v sedle kola za 18 hodin. Je tedy vidět, že noční problémy mě trochu zpomalily, protože průměrná rychlost spadla na 26,1 km/h.
Projel jsem Přáslavice, kde jsem před 10 lety sloužil jako bigoš polní. Napojil jsem na starou hlavní silnici na Lipník nad Bečvou, po které jsem minulé jaro běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Protože je celá z betonových panelů, jízda s otlačeninami byla pěkně nepříjemná. Většinou jsem tedy jel raději ve stoje. A k tomu mě ještě opět začalo zlobit břicho. Jenže nebyl čas ztrácet čas, tak jsem to zatím držel. U Lipníku jsem se napojil na čtyřproudou silnici, na které před čtyřmi lety vznikl nápad přejet na kolech Českou republiku. U Hranic na Moravě jsem odbočil na Frýdek-Místek a stále po čtyřproudé silnici jsem začal pomalou stoupat kolem podhůří Beskyd. Abych se vyhnul kousku dálnice, tak jsem musel projet obcí Bělotín, za kterou jsem se opět napojil na čtyřproudou silnici. Ačkoli byl následující 10 km úsek téměř stále do mírného kopce, s větrem v zádech jsem jel kolem 40 km/h. Jen mně to kazilo nepříjemné pálení chodidel a silná bolest v unavených kolenou. U Nového Jičína jsem na chvíli zastavil, abych s taťkou probral další úsek. Zaprvé se výrazně zúží silnice, ale hlavně u města Příbor je opět asi 500 m dálnice. Protože žádná vhodná vedlejší silnice zde není, pokračoval jsem. V nejužší části bez krajnice to bylo docela na hlavu, protože už zhoustla doprava a řidiči začali troubit. Obávaný kousíček dálnice byl nakonec úplně v pohodě, protože odstavný pruh měl snad 4 m. Za dálnicí se silnice opět zúžila a já tak poslední nejnebezpečnější úsek ukončil v obci Fryčovice, kde jsem čtyřproudou silnici opustil, protože se opět změnila v dálnici, která už tentokrát vedla několik kilometrů až do Frýdku-Místku. Tam jsem nakonec dojel také, jen po vedlejší silnici, která dálnici kopírovala. Po krátkém občerstvení jsem Frýdek-Místek opět projel po čtyřproudé silnici. Po vyfrézované silnici jsem opustil město a chvíli projížděl vesničkami. Nakonec jsem přejel dálnici a po hlavní silnici plné aut jsem zamířil k Jablunkovu. Protože bolest v břichu byla už nesnesitelná, musel jsem na chvíli zastavit za keřem. Dál už mě cestu znepříjemňovalo jen pálení chodidel, otlačeniny, bolest za krkem a únava.
Projel jsem Jablunkovem a začal pomalu stoupat. V předposlední vesnici Písek jsem měl ujeto 600 km za 22 hodin 57 minut. Průměrnou rychlost jsem tedy stále překvapivě držel na 26,1 km/h. Projel jsem úplně poslední obcí Bukovec a začalo 12% stoupání. U hraničního přechodu jsem odbočil na zelenou turistickou, po které jsem se při okraji lesa dostal až do nejvýchodnějšího bodu ČR. Počkal jsem na taťku, abych mohl pořídit závěrečnou fotku. Následoval návrat autu, naložení kola a cesta zpátky domů do Třebíče, při které jsme se vykoupali v řece a zastavili na jídlo.
Prakticky jsem si ověřil, že na kole lze přejet Českou republiku z nejzápadnějšího bodu do nejvýchodnějšího bodu pod 24 hodin. Celá trasa nakonec měřila 606 km. Vyrazil jsem v sobotu v 13:07 a dojel v neděli v 12:22, takže mě to trvalo 23 hodin a 15 minut. Ani poslední trhák mě nijak výrazně nezpomalil, protože výsledná průměrná byla stále 26,1 km/h. Celkově jsem zdolal převýšení 4165 m směrem nahoru a 4244 m směrem dolů. Rozbitý jsem ale byl víc než po jakémkoli běhu. Kromě bolavých nohou jsem měl ještě otlačený zadek, chodila i ruce, bolest za krkem, unavené vazy v kolenou, několik necitlivých prstů na končetinách, slezlou kůži z prstů na rukách, byl jsem nepříjemně přehřátý a vše uzavíralo rozhozené trávení. Je jasné, že kolo zůstane teď nějaký čas doma stát klidně ve stojanu. Může se zdát, že jsem to zvládl docela rychle, ale když si vezmu, že jsem běžec, na kole jsem na to trénoval jen posledních 5 dnů a některé úseky mohly být ještě lepší, tak by šlo ujet mnohem rychleji. To už je ale práce pro opravdové cyklisty. Pro mě bude zajímavější spíše zkusit trasu ještě více natáhnout třeba až na hranici Slovenska s Ukrajinou, což by bylo rovných 1000 km. Mě teď ale vrtá hlavou, jestli ještě něco vymyslet na podzim anebo začít pomalu plánovat přeběhnutí podobné trasy přes Českou republiku na příští rok.
Facebook | Suunto Movescount | iDNES.czČlánek
Odpoledne přijíždí taťka a jde nakládat jak horské, tak i silniční kolo na střechu. Já mezitím odnáším kabele s vybavením. Pořídíme první fotku a kolem 17. hodiny vyrážíme. Ve Velkém Meziříčí se nám až na třetí benzínce podaří koupit dálniční známku. Vjíždíme na dálnici a tudum, tudum míříme k Praze. Neštěstí je po cestě jen pár omezení, takže moc velkou ztrátu nenabereme. Někteří lidé už mně posílají poznatky ke zveřejněné cestě. V reakci na to zastavujeme za Prahou v obci Řevničov, kde je uzavřený most směrem na Slaný. S místním pracantem se domlouvám, že tudy zítra mohu projet na kole. Po silnici, po které zítra pojedu, se vlníme až do Karlových Varů, kde přijde tma. V dálce vidíme, že se k nám blíží bouřka. Já si až nyní začínám uvědomovat, do čeho jsem se to pustil. A začínám mít trochu obavy. U Chebu odbočíme na Františkovy Lázně a míříme na Aš. Zde projíždíme dlouhým vyfrézovaným úsekem, který bude na silničním kole těžké přejet. Projedeme poslední obcí Hranice a jsme v Německu. Za městem Plauen přijedeme do vesničky Schneckengr?n, kde bydlí kamarád Vašek. Spali jsme u něj i minule, ale to bydlel ještě na druhé straně hranic. Začíná pršet, takže rychle sundáváme kola a batohy přenášíme do domu. Protože tu zrovna mají firemní večírek, s Vaškem si povídáme jen chvíli a po půlnoci jdeme spát. Spí se mi dobře, jen mě čas od času probudí bouřky, které se okolo prohání celou noc.
I ráno, když vstáváme, to venku stále burácí a k tomu lije a lije. Za noc tu snad napršelo více vody než u nás na Vysočině za celé léto. Není tedy kam spěchat a aspoň si můžeme všichni po snídani povídat. Když po desáté konečně déšť ustane, začneme se chystat. Taťka nakládá tentokrát už tři kola na střechu auta a já do kufru připravuji věci, abych je měl při zastavení hned po ruce. Před dvanáctou hodinou odjíždíme společně s Vaškem. Ten nás naviguje po německé straně, abychom se ke startu dostali nejlepší cestou. Když jsme asi nejblíže, zastavujeme. Protože v těchto místech jsou samé lesy a louky, na začátek si beru moje horské kolo a sandále, kterým nebude vadit, že budou mokré. Slunce už pěkně peče, proto mám oblečené pouze běžecké krátké kompresní tričko bez rukávů. Taťka pokračuje po silnici do Česka. Já s Vaškem jedeme po zpevněné cestě lesem asi 2,5 km až na start. Vyfotíme se u hraničního kamene a přesně ve 13 hodin a 7 minut společně vyrážíme z nejzápadnějšího bodu ČR.
Protože cesta vede kolem potoku lesem a přes kořeny, kola pouze vedeme. Asi až po půl kilometru u Mostu přátelství nasedáme a jedeme po polní cestě. Vlevo od nás jsou větrné elektrárny. Podle Vaška má být jeden z větrníků nejvyšší v celé České republice. Projedeme přes zaniklou obec Újezd a po louce se dostaneme konečně na asfaltovou cyklostezku. Projedeme kolem bývalé roty a přes les se dostaneme do vesnice Štítary. Dále následuje obec Krásná a jsme konečně v Aši na hlavní silnici. Protože vím o vyfrézovaném úseku, stále si nechávám horské kolo. Je tu sice semafor, ale s kolem se protáhneme kolem něj. Přeskáčeme rozbitou silnici a sjíždíme do obce Hazlov, kde už čeká taťka. Přendám věci z horského kola na silniční a přezuji sandále za cyklistické boty s nášlapy. Teď to jede o mnoho lépe. Až do Františkových Lázní je to stále z kopce, takže doháníme ztracenou průměrnou rychlost ze začátku. Před Chebem odbočíme na vedlejší, protože dál by už byla dálnice. Projíždíme přes obce Třebeň, Kaceřov, Bukovany až se kolem jezera Medard, které nově vzniká po lomu, dostaneme do Sokolova. Za sebou máme 52 km přesně za 2 hodiny s průměrnou rychlostí 26,1 km/h.
Objedeme velké hnědouhelné lomy a přes Chodov sjíždíme do Karlových Varů. Hned na začátku vjedeme na hlavní čtyřproudou silnici, která funguje jako průtah celým městem. Za pár minut jsme tedy z Varů venku a pomalu začínáme stoupat. Nyní už máme ujeto 77 km za 2 hodiny a 50 minut, takže průměrná rychlost se zvedla na 26,7 km/h. Kopec začíná nabírat na mohutnosti a já pozoruji, že Vašek na mě začíná ztrácet. Pokračuji dál a říkám si, že mě pak dožene nahoře, až se půjdu občerstvit. Na jedné straně se nachází Slavkovský les a na druhé Doupovské hory s Vojenským újezdem Hradiště, takže bych se stoupání stejně nevyhnul. Po chvíli jízdy už za sebou Vaška ale nevidím. Zavoláme si a říkám mu, že chvíli budu čekat na první benzínce. Projedu kolem Andělské hory a zastavím až na benzínce u obce Bochov, kde jsme měli pauzu i před třemi lety. Teplota je kolem 30 stupňů, takže jsem docela uvařený a hlavně ze mě doslova teče pot. Když Vašek nepřijíždí ani po několika minutách, posílám mu taťku v autě naproti, aby mu vrátil jeho věci. Sám pokračuji směrem na Prahu. Slavkovský les sice skončil, zato začala Rakovnická pahorkatina. Je to taková naše Vysočina, jen ty kopce jsou výrazně protáhlejší. Naštěstí má ale silnice výborný povrch, takže se jede výborně. Po několika desítkách minut mě předjíždí taťka. Tak to stihl tak akorát. Přede mnou totiž leží asi 3 km dálnice D6, která začíná plynule z této silnice. Po chvíli mi volá, že je čistý vzduch, což znamená, že můžu projet. Neodbočuji tedy na vesnice Bošov a Libkovice jako minule, ale pokračuji přes dálnici. 4 m široká krajnice je naprosto ideální. Za celé 3 km mě předjelo jen jedno auto. Dálnice skončí a projíždím obcí Lubenec. Na cestě jsem už 4 hodiny a ujeto mám 115 km s průměrnou rychlostí 27,2 km/h. Po levé straně míjím výrazné Kapucínské skály. Najednou začínám pociťovat, že přestávám jet tak lehce, protože začal foukat protivítr. Projíždím přes různé vesnice a stále se vlním přes kopce. U obce Krupá na mě čeká taťka s půllitrem vychlazené limonády, kterou do sebe hned celou kopnu. Když projíždím kolem pivovaru Krušovice, chci poslat další informace z jízdy. Jenomže přesně v tom okamžiku mě do obou zadních stehen chytne křeč. Výrazně tedy zpomalím a čekám, až odezní. Pak pokračuji v psaní zprávy. Jsem ve čtvrtině, protože jsem za sebou nechal 150 km za 5 hodin a 35 minut s průměrnou rychlostí 27,2 km/h.
V Řevničově projíždím přes uzavřený most, přes který jsem si průjezd domluvil včera večer. S taťkou, který musel uzavírku objet, se setkávám až v další obci Mšec. Tam z ničeho nic začne trochu pršet. Snažím se tomu ujet, ale marně. Všude kolem mě sice svítí slunce, ale ta potvora mrak se stále drží nade mnou. Projedu městem Slaný, slunce zapadne, a proto si na kolo dávám blikačky. Okolo Velvar se blížím k Mělníku. Most přes Labe je uzavřený, ale to mi v průjezdu nebrání. Hned na druhé straně poznávám křižovatku, přes kterou jsem na Velikonoce běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Když objedu centrum, zastavuji u taťky na benzínce. Už je tma,beru si čelovku. Třetinu mám za sebou, protože Mělník opouštím s 208 km v nohách za 7 hodin a 35 minut s průměrnou rychlostí 27,4 km. Mám tedy zatím nejrychlejší průměr. Nejedu jako minule na Mladou Boleslav, ale mířím přímo na Pardubice. Noční krajinou kus od Labe se dostávám do Brandýsa nad Labem. Zde následuji taťku, který špatně odbočil, takže musím městem prokličkovat zpátky na hlavní silnici. Projíždím přes les do Lysé nad Labem. Protože je tma, jsou nádherně vidět bouřky, které se v okolí prohání. Blýská se nalevo, napravo, přede mnou i za mnou. Bouřka za mnou je nejhorší, protože už mě pronásleduje od Mělníku. I když zatím neprší, otravuje mě vítr, které se mezi bouřkami různě motá. V Nymburku na chvíli zastavím, abych si dal něco k snědku. Ujeto mám 260 km za 9 hodin a 35 minut s průměrnou rychlostí 27,2 km/h.
Pokračuji do Poděbrad, kde se ale zaseknu na náměstí, které je uzavřené z důvodu konání nějakého koncertu. Naštěstí po vysvětlení mého plánu mě pořadatelé i policie pouští skrz. Hned za městem je uzavřený most přes Sánský kanál, takže musím kolo přenést přes odstraněnou vozovku. Taťka toto všechno musí autem objíždět. Znovu se potkáváme až za obcí Vlkov pod Oškobrhem. Bouřkám jsem se zázrakem vyhnul, protože na mě nepadla ani kapka. Nyní před sebou i v té tmě vidím nekonečně rovné úseky přes obce Chlumec nad Cidlinou, Rohovládova Rovná a Lázně Bohdaneč. Mé tělo začíná být už dost rozlámané. Když nepočítám otlačený zadek, tak mě nejvíce bolí za krkem, jak musím mít na kole stále zakloněnou hlavu. Každou chvíli se tedy protahuji, abych bolest uvolnil. Do toho ještě začínám cítit kolena, jak v nich mám unavené vazy. Po hlavní silnici od Hradce Králové přijíždíme do Pardubic. Když tudy občas jedu přes den, všude bývá plno aut a kolony. Teď je tu naprostý klid. Kolem železničního nádraží se dostávám do centra a přejíždíme po mostě přes řeku Chrudimku, okolo které jsem minulé jaro běžel 232 km ze Sněžky do Třebíče. Dnes už jsem za polovinou, protože za sebou mám 326 km za 12 hodin a 10 minut při průměrné rychlosti 26,7 km. Je vidět, že noc mě trochu zpomaluje.
Pardubice opouštím přes obce Dašice a Dolní Roveň. Krom toho, že mě bolí skoro celé tělo, začínám pociťovat nepříjemné bolesti v břichu. Ve Vysoké u Holic se napojuji na hlavní silnici vedoucí z Hradce Králové do Svitav. Projedu Jaroslav i Týnišťko a dostávám na z poloviny uzavřený úsek úplně nové silnice do Vysokého Mýta. Jezdí tu jen auta v protisměru, takže mám na chvíli klid. Taťka to opět někudy objíždí. Projedu Vysoké Mýto, kde jsme měli minule pauzu a začnu stoupat do Litomyšle. Zde si opět dám něco k jídlu. Bohužel bolest v břichu mi nedovolí jíst nic pevného, takže se musím spokojit jen s přesnídávkami, gely nebo melounem, kterým se osvěžuji už od začátku. Na kole zatím sedím 374 km, které jsem dal za 14 hodin a 5 minut s průměrnou rychlostí 26,6 km/h. Jen co vyšlapu kopec z Litomyšle, křičím na taťku, že potřebuji na záchod. Bolest břicha byla totiž už tak nepříjemná, že to dál nešlo. Nikde sice nebyl žádný keř, ale příkop postačil. Hned potom si obléknu dres s krátkým rukávem, protože je chladněji. Nyní už ve výrazně lepším stavu usedám zpátky na kolo. Kolem Svitav stoupám do velmi dlouhého kopce rozděleného na dvě části. Když jsem nahoře, začnu hned klesat. U obce Hřebeč v plné rychlosti projíždím tunelem, přes který jsme minule kola asi čtvrt hodiny přenášeli. Dnes mi průjezd zabral asi 15 vteřin. Při stálém klesání projíždím kolem Moravské Třebové, kde jsme měli minule největší spací krizi a asi hodinu spali v autě. Dnes jsem se tím směrem jen usmál a plynule jsem se vrhl do dalšího stoupání. Profilově to odpovídalo téměř kopci z Karlových Varů. Protože se jedná o druhý náročný kopec hned po sobě, dává mi docela zabrat. Když jsem nahoře, začíná pomalu svítat. Objedu obec Studená Loučka a pustím se do sjezdu. Všude tu jsou varovné cedule kvůli nebezpečnému klesání, jaký si máme zařadit rychlostní stupeň, a že se dole nachází záchytný pruh pro vozidla, kterým se přehřejí brzdy. S tím naštěstí problém nemám. Naopak mám ale problém, jak na kole sedět. Z kopce dolů je totiž velká část váhy přenesena na ruce a ty už mám opravdu dost unavené. Ačkoli mám strach, abych z kola nespadl, nebrzdím a užívám si nejdelší sjezd na trase.
Když dole v Mohelnici zastavím, jsem zaprvé docela promrzlý, ale hlavně zatuhlý, takže se pořádně protahuji. Už je vidět, takže sundávám čelovku. Po zkušenost z minula, kdy jsme jeli dále do Litovle po hlavní silnici přes nějaký kopec, jedu dnes po vedlejších. Je tu sice rovina, ale na druhou stranu jsou silnice zase rozbité. Nijak výrazně jsem si asi nepomohl. U Litovle vyšlo slunce, proto sundávám z kola blikačky. Po nádherně rovné silnici při paprscích slunce pronikajících přes ranní mlhu mířím na Olomouc. Vše je tak krásné až z toho na mě přijde spaní. Zavírají se mi oči, hlava mi padá a začíná problém. Dnes jde o čas, takže ho nechci ztrácet tím, že si na chvíli lehnu. Pro mě jediná úspěšná metoda, jak se toho zbavit, je nějaký myšlenkový podnět. Jenomže nic nefunguje. Čím více se o něco snažím, tím je to snad ještě horší. Naštěstí po pár kilometrech přijíždím do Olomouce a hned na začátku poznávám ulici, po které jsem v červnu běžel Mattoni 1/2Maraton Olomouc 2017. A je po spaní. Kolem vojenské nemocnice a řeky Moravy přijíždím k hlavnímu nádraží. Protože jsem tu rok a půl bydlel, nepotřebuji mapu a jedu podle paměti. Připojím se na hlavní průtah městem a kolem autobusového nádraží opouštím město. Na displeji hodinek akorát vidím 470 km za 18 hodin při průměrné rychlosti 26,1 km/h.
Kolem Velké Bystřice dojedu do Přáslavic, podjedu dálnici a zastavím až v obci Daskabát, kde mě dojede taťka, který Olomouc z neznalosti složitě objížděl. I když mě opět bolí břicho, nechávám to zatím být. Akorát si měním dres za tričko bez rukávů, protože začíná být pěkně teplo. Pokračuji dále po silnici, po které jsem před 10 lety běhával, když jsem kousek opodál sloužil jako bigoš polní. Po stejné cestě jsem i minulé jaro běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Teď tu jedu na kole a moc nadšený nejsem, protože je celá z betonových panelů. Pořád to tedy drncá a to není pro můj otlačený zadek moc příjemné. Když je to možné jedu raději ve stoje, ale to zase odnáší kolena a chodidla. Přes Velký a Dolní Újezd přijíždím k Lipníku nad Bečvou, kde se napojím na čtyřproudou silnici a zamířím do Hranic na Moravě. Přesně v těchto místech před čtyřmi lety, když jsem se s kamarádem vracel z cykloturistického putování po jižní Moravě, vznikl nápad přejet na kolech Českou republiku. Na kruhovém objezdu před Hranicemi odbočím na Frýdek-Místek a začnu pomalu stoupat. Před sebou mám již necelou stovku, protože naopak za sebou mám 506 km za 19 hodin a 20 minut při průměrné rychlosti 26,2 km/h.
Projedu obcí Bělotín a vjedu na čtyřproudou silnici, která by měla být rychlostní, ale žádná značka o tom neinformuje. Vítr mně ideálně fouká do zad, takže do mírného kopce kolem podhůří Beskyd jedu kolem 40 km/h. Kdyby mě tak šíleně nepálila chodidla, netahalo za krkem a nebolela kolena, užíval bych si to ještě více. Minu Starý Jičín a zastavím až u Nového Jičína, abych se rozhodl, kudy pokračovat. Následující úsek je totiž velmi zúžený a auta mají problémy s předjížděním. Jenomže nic lepšího v okolí není, takže pokračuji. Hned jak vyrazím, začnou některá auta troubit. Krajnice tu není, krajová čára u svodidel je vyfrézovaná a uprostřed silnice je řetězové zábradlí. A do toho blázen na kole, co tu nemá co dělat. Není se tedy čemu divit. Projedu kritickým úsek, kde jsme minule raději ze silnice sjeli a pokračuji stále na Frýdek-Místek. Když se po pár kilometrech dostanu na dohled od města Příbor, mám poslední hlodání. Buď sjet do města a dále kličkovat po rozbitých cestách nebo pokračovat stále rovně a projet 500 m dlouhým úsekem dálnice D48. Spěchám, takže pokračuji. Stejně jako včera u obce Lubenec je zde asi 4 m široká krajnice, takže naprostá pohoda. Během chvíli jsem z ní venku a pokračuji až do obce Fryčovice. Zde z ní nadobro sjíždím, protože dál až do Frýdku-Místku vede jen dálnice. To už riskovat nechci, ale hlavně je to zbytečné, protože kolem ní vede nádherná vedlejší silnice. A právě po ní se dostávám do Frýdku-Místku. Zde se opět napojím už jen na čtyřproudou silnici a projíždím celým městem. Opouštím ji až před začátkem dalšího úseku dálnice. Z Frýdku-Místku vyjíždím po několik kilometrů dlouhé vyfrézované silnici přes obec Dobrá. Jak nemůžu jet moc rychle, tak je v tom vedru k padnutí. Ujeto už mám 562 km za 21 hodin a 25 minut s průměrnou rychlostí 26,2 km/h.
S křečemi v břichu projíždím obce Vojkovice, Tošanovice a dostávám se přes dálnici do obce Hnojník. Za Stříteží vjíždím na hlavní silnici z Českého Těšína a zamířím na Jablunkov. Po pravé straně je vidět výstavba nové dálnice. Někde na úrovni Třince, když přejíždím potok Tyra, už je bolest v břichu tak nesnesitelná, že to vzdávám, beru ubrousky a mizím v křoví. Hned se pokračuje lépe. Už téměř po rovné silnici dojíždím do Jablunkova, kde odbočím k hranicím. Pomalinku začínám stoupat. V obci Písek mám ujeto přesně 600 km za 22 hodin a 57 minut při průměrné rychlosti 26,1 km/h. Plánovanou vzdálenost 600 km jsem tedy zvládnul ještě o hodinu rychleji. Jenže tohle není cíl. Ten na mě čeká dále a hlavně výše. Projedu úplně poslední vesnicí Bukovec a začnu stoupat 12% serpentýnami vzhůru. Je to úplně poslední kopec, tak se nešetřím a šlapu, co to dá. Nahoře mě čeká krátký sjezd k hraničnímu přechodu Bukovec / Jasnowice. Rozjetý odbočím doprava na úzkou asfaltovou silnici a kolem lesa úplně naposledy stoupám vzhůru. Nahoře odbočím ze silnice a jen po trávě po zelené turistické značce sjíždím kolem lesa dolů. Celou dobu jsem měl čisté kolo a až tady na posledních metrech musím zapadnout do bahna. Při vjezdu do lesa slézám z kola a poslední 100 m úsek dobíhám s kolem na zádech. Přesně v 12:22 stojím na nejvýchodnějším bodě ČR.
Počkám, než dojde taťka a vyfotím závěrečnou fotku. Protože tam nic zajímavého jinak není, tak se po pár minutách vracíme k autu. To je aspoň pohoda, zase normálně chodit. Naložíme kolo na střechu a já se převleču. Teď už bez jakéhokoliv spěchu si naposledy odskočím za keř. Dojíme zbytek melounu a vracíme se autem domů. Není mi zrovna nejlépe, protože jsem nepříjemně přehřátý a dost mě bolí kolena. Dole v obci Bukovec zastavíme u mostu a jdeme se vykoupat do řeky Olše. Smyji ze sebe celodenní vrstvu zaschlého potu a pořádně se zchladím. Hned je mi lépe. Při cestě z Jablunkova posílám závěrečnou fotku a informace, protože lidé začínají být zvědaví. Také mi volají ze zpravodajství iDNES.cz, aby zjistili podrobnější informace pro svůj článek. Jak z auta pozoruji silnice, po kterých jsem jel, přijdou mi ty úseky strašně dlouhé. Ve Frýdku-Místku sjedeme ze silnice a zastavíme se na něco smaženého, na které mám chuť. Poté pokračujeme až k Přáslavicím, kde zastavíme na benzínce, abychom spravili kolo v držáku. Bohužel se nám to ale nepovede, a proto ho rozkládáme do auta. Kolem Olomouce, přes Brno a Velké Meziříčí se vracíme domů do Třebíče. Složíme kolo a na dvakrát vše vyneseme nahoru do bytu. Protože už je večer, přichází na mě silná únava kvůli předchozí probděné noci. Jediné co tedy stihnu, je otevřít kabele a vyndat některé věci. Zbytek musí počkat na ráno, protože s hlubokým zíváním padám po 21. hodině do postele.
Měl jsem obavy, jestli to stihnu, ale nakonec jsem to dokázal i s rezervou. Z nejzápadnějšího bodu ČR jsem vyrazil v sobotu v 13:07 a do nejvýchodnějšího bodu ČR jsem dojel v neděli v 12:22. Celá trasa měřila 606 km a zvládl jsem ji za 23 hodin a 15 minut při průměrné rychlosti 26,1 km/h. Celkově jsem zdolal převýšení 4165 m směrem nahoru a 4244 m směrem dolů. Věřím, že by to šlo přejet ještě rychleji, ale to bych musel místo běhání jezdit na kole. A to v plánu nemám. Protože jsem ale i tak hnal, byl jsem potom několik dní dost unavený. Hlavně jsem měl otlačený zadek, bolavý krk a některé necitlivé prsty na rukou i nohou. K tomu se mi sloupala kůže z prstů na rukách a trochu v rozkroku od krystalků soli. A žaludek, ten se dával do kupy také pár dní. Zkrátka zničený, jako kdybych šlapal celý den na kole. Za celou cestu jsem porušil hodně pravidel silničního provozu, hlavně tedy zákazů vjezdu kol. Kdybych ale dodržel úplně všechno, s jistotou bych to nestihl. Lidé mě přes internet jako obvykle sledovali a já se je snažil informovat o mém pokroku. I tak se ale jednalo o nejslabší účast za poslední dva roky. Byl pěkný letní víkend, tak se není čemu divit. Sám bych také někde lítal venku. Když se tak dívám do mapy, tak kdybych pokračoval přes Slovensko na hranici s Ukrajinou, bylo by to kolem 1000 km. Hmmm. Reálnější ale zatím bude zkusit celou Českou republiku přeběhnout. Jen budu muset naplánovat jinak trasu, abych neběžel po hlavních silnicích. První krok bude zvolit termín.
Fotky: 16x
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |