	Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše!
	"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)

Vše Články Fotky Videa

Recenze Teorie

Rope Jumping Kienova houpačka Pád do lana Slaňování Improvizované úvazky Kladkostroj Beznapěťové kotvení lan Beznapěťové spojení lan Slackline Powerbocking Klusking Potápění s přístrojem Volné potápění Cliff Diving Stopování Suspension

Lokality

Komíny Lezecké stěny Mosty Skály Vodní plochy Vysílače

Nabídka Média o nás Kontakty Členové Ankety Kniha návštěv

Odkazy

Proběhlé akce

Nabídka běhání

0 komentářů • roBOT

2018-02-11 21:39:22 • 2019-09-18 10:40:08

◄ ►

2018-03-28 - 2018-03-29
Běh 600 km: Česká republika ze západu na východ [Nedokončeno]

zobrazit fotky zpět na seznam

Účast: Dvořák Štěpán

Výzva úspěšně splněna o měsíc později. Velikonoční přeběh celé České republiky z nejzápadnějšího do nejvýchodnějšího bodu dlouhý přes 640 km jsem musel ukončit v Praze po 232 km kvůli technické závadě na GPS navigaci a záznamu.

Sepisování článků po akci bývá takovým příjemným oddychem po náročném výkonu. Tentokrát to mám naopak. Běh probíhal v pohodě, ale teď je pro mě těžké něco psát.

Počasí mi už od začátku moc nepřálo. Hned na začátku jsem vybíhal do deště se sněhem. Teploty byly lehce nad nulou, takže některé akumulátory to nedávaly Hlavně tedy v mobilu, který jsem musel mít neustále připojený stále k powerbance. I věci v autě byly studené, takže pít prochladlý v noci studené pití nebylo zrovna dvakrát příjemné. Na druhou stranu mi neuvěřitelně dobře sedlo jídlo. Na všechno jsem měl chuť a trávení také probíhalo ideálně, což při takovýchto zátěžích nebývá časté.

Na všechny takto velké výzvy bývám jak fyzicky, tak i psychicky připraven. To znamená, že tělo už ví, že ho čeká něco velkého. To je samozřejmě dobře. Ale má to i své stinné stránky. Kvůli tomu, že vím, že mě čeká několik stovek kilometrů běhu, tak několik prvních desítek kilometrů necítím vůbec žádnou únavu. Proto mám snahu začátky běžet zbytečně moc rychle. Tím rychleji unavím nohy, které se pak výrazně ozvou v pozdější části běhu. Tentokrát jsem tedy striktně dodržoval limit maximální rychlosti 9 km/h, který jsem měl nastavený v GPS hodinkách. Když jsem zrychlil, začaly pípat a já tak hned zpomalil, i když k tomu pocitově nebyl vůbec žádný důvod. Oproti plánovanému harmonogramu jsem sice byl ve ztrátě, ale jen proto, že taťka odhadoval, že ze začátku poběžím rychleji a pak začnu rychleji zpomalovat. Díky tomu, že jsem běžel stále stejně nižší rychlostí, vypadalo to, že ztrácím. Ovšem už u Prahy se to projevil naopak, protože se ztráta začala zmenšovat.

Nižší rychlost běhu se osvědčila, protože do prvních 80 km ke Karlovým Varům jsem necítil žádnou únavu. Pak se samozřejmě unavené nohy začaly ozývat. K tomu začala noc, rozpršelo se a začal foukat ledový vítr. Několikrát jsem nepříjemně prochladl, ale hlavně si ošlapal rozmočené nohy v botách, takže začaly být přecitlivělé. Vytvořil se mi i obří puchýř přes celý malíček, který jsem musel propíchnout, abych se noha do boty vůbec vlezla. K tomu se střídavě dostavovala i spací krize, které jsem odolával díky spoluběžcům plánovaně až do rána, kdy jsem si na hodinku lehnul. Moc jsem toho nenaspal jak v poloze v leže pulzovaly nohy bolestí. Tohle pro mě není nic nového, to jsou běžné stavy při běhání ultramaratonských vzdáleností, na které jsem zvyklý. Tyto stavy mi pomáhají překonávat spoluběžci, doprovod na kole, komentáře fanoušků, hlasitá hudba nebo i obyčejné sledování GPS hodinek, jak pomalu přibývají kilometry. Pro letošek považuji, jako nejlepší vytrhnutí z tohoto stavu policejní doprovod s majáky po hlavní silnici z Karlových Varů na Prahu. Chlapi, mockrát děkuji! To byla příkladná ukázka hesla Pomáhat a chránit.

Ale zpátky k GPS hodinkám. Druhý den už nohy bolely téměř stále stejně a já se přibližoval k Praze. Ovšem u obce Břve u Prahy najednou hodinky začaly neustále pípat, že běžím moc rychle. Pokračovaly dokonce i po zastavení. U doprovodného auta jsem zjistil, že ukazují teplotu -10 stupňů a nadmořskou výšku 3200 m. Chvíli jsem se na ně díval, a pozoroval, jak teplota klesá na -30 a nadmořská výška se skokově mění mezi -1000 m až 4652 m. A protože vertikální pohyb je stále pohyb, tak i položené na zemi neustále přičítaly kilometry. K tomu pořád pípaly, protože rychlost "pohybu" byla až 670 km/h. V té chvíli mně blesklo hlavou, že vlastně nevím, kolik mám uběhnuto a netuším kolik ani uběhnu. O pár vteřin později mi došlo, že celá výzva je v háji. Vždyť běžím na rekord a já ani nevím kolik uběhnu. Samozřejmě podpůrný tým i spoluběžci hned začali pomáhat, že mám ještě GPS tracker. Bohužel jsem jim musel vysvětlit, že ten měří pouze orientačně, protože 20 vteřinový interval zaměřování polohy zkresluje zatáčky, takže měří méně než skutečnost. Plánování na mapě se také nadalo použít, protože na různých místech jsem trasu měnil a několikrát se vracel, takže bych to nikdy nespočítal. Nejpřesnější jsou GPS hodinky, protože zaměřují každou vteřinu a hlavně jako jediné vzdálenost počítají i s vertikálním pohybem tedy převýšením.

Jen pro zajímavost. V obci Břve Mapy.cz ukazovaly plánovou trasu 209 km. Ve skutečnosti jsem díky změnám a oklikám uběhl asi o 4 km více a přesto GPS tracker ukazoval v tomto bodě vzdálenost jen 207 km. A GPS hodinky, které měří nejpřesněji, ukazovaly dokonce 217 km. To je rozdíl 10 km v měření na necelé první třetině. Pokud bych tedy doběhl do cíle, rozdíl by mohl být dokonce i přes 30 km respektive by celková vzdálenost mohla být 630 až 660 km. Nechci si tedy představit, kdyby se mě někdo zeptal: "Tak schválně. Kolik jsi nejvíce uběhl?" A já bych mu odpověděl: "Nevím."

S týmem jsem v teple auta, zatímco ostatní spoluběžci čekali venku v zimě, řešil i možnosti koupi nebo zapůjčení jiných hodinek pro zbytek trasy. Jenomže tím pádem už by byl běh rozdělený na dvě části. Jak tímhle dokazovat rekord? Obzvlášť když si vezmu, že v té době jsem nevěděl, od kdy hodinky měřily špatně, takže už první záznam by byl nepoužitelný. Další problém je spojený s psychikou. Čím déle běžím, tím to více bolí a běží se hůře, ale na druhou stranu přibývají kilometry na displeji hodinek a tím se sami stávají jakým si hnacím motorem pokračovat a dokázat ještě více. A hodně důležitá věc je i navigace. Běžel jsem po cestách, kde jsem nikdy nebyl, takže jsem se při běhu navigoval právě pomocí těchto GPS hodinek, kde jsem měl trasu zobrazenou. Po dvou hodinách přemýšlení, co dál, kdy někteří promrzlí spoluběžci už sami odběhli, jsem se rozhodl na radu kamaráda Tadeáše Mahela, doběhnout aspoň na Václavské náměstí k soše svatého Václava a ukončit to případně až tam. Velice nerad jsem sepsal oznámení na facebook. Minutu jsem měl prst nad tlačítkem odeslat, jako kdyby se jednalo o velké červené tlačítko, než jsem ho stiskl. To bylo jedno z nejtěžších a nejnepříjemnějších rozhodnutí, které jsem za poslední dobu musel udělat. Pak jsem se teple oblékl a už za tmy vyrazil s ostatními spoluběžci k centru. Za ty dvě hodiny čekání naměřily GPS hodiny v autě dalších 30 km.

Hned se ukázal problém s navigací. Nikdo z nás neznal cestu a hodinky s navigací byly nepoužitelné. Musel jsem tedy několik kilometrů běžet s mobilem v ruce, dívat se do mapy a během toho ještě řešit jinou komunikaci, což hlavně na křižovatkách bylo složité. Pak se k nám přidal Tadeáš Mahel, který trasu znal, protože mi ji přes Prahu pomohl plánovat. Postupně se k nám ještě přidalo pár běžců a společně jsme doběhli na Václavské náměstí, kde na mě u Václava čekali domluvení řidiči z Prahy a Pardubic, aby se se mnou rozloučili. Všichni se mě samozřejmě snažili přemluvit, ať pokračuji. Přiznávám se, že se jim to částečně podařilo, když jeden z nich zmínil, že takhle to bude daleko zajímavější výzva. Dokonce i spojili své znalosti a podařilo se jim dostat trasu do jejich hodinek, které mně chtěli půjčit, a pak někde na trasu že by dovezli nabíječku. Jenže tou dobou už ztráta narostla celkem na 3 hodiny respektive na 5,5 hodiny celkově. Takže taťka jako hlavní člen podpůrného týmu prohlásil, že už nikam nepojede, protože výsledný čas vycházel i na pátou noc z neděle na pondělí. K tomu během poslední hodiny uklidil celé auto na odjezd domů. Tím jsem tedy celou výzvu ukončil. Celkově jsem uběhl mezi 225 a 233 km za 37,5 hodiny, z čehož 3 hodiny jsme strávili na místě řešením problému. Cestu domů jsem strávil jako opařený při čtení vašich povzbuzujících komentářů ve stylu ať pokračuji, že hodinky nejsou důležité, že oni cestu neběží.

Ano v tom máte pravdu. Moje rozhodnutí ukončit výzvu je vůči vám sobecké. Mnoho z vás, kvůli mně měnilo plány, bralo si volno, popřípadě přejíždělo po republice blíže k trase. Ale kdybych pokračoval a do cíle opravdu doběhl, tak by mě to užíralo snad ještě více. Měl bych splněno, ale nevěděl bych, jak dlouhá byla trasa, ani za jak dlouho jsem ji uběhl. V celkové době by byla i doba řešení problému, kterou bych kvůli regeneraci nemohl odečíst. Takže ve výsledku bych sice dokázal něco velkého, ale přesně nedoložitelného. Zároveň by zmizla motivace uběhnout to ještě jednou v co nejlepším čase.

Velice děkuji všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomáhali:

Otci Miroslavu Dvořákovi, že do toho opět šel, a staral se o mě ve dne v noci na zastávkách.
Mamce Daně Dvořákové, že nám napekla speciální perníky.
Martinovi Vitovskému z firmy Aritex, který nám zapůjčil auto a sám se rozhodl, že bude celou dobu řídit a starat se o auto.
Kamarádovi Václavovi Vackovi, u kterého jsme v Německu přespali, běžel se mnou střídavě 76 km, i když maximálně zatím uběhl jen 26 km, a po zbytek cesty byl členem týmu.
Firmě Skins za teplé kompresní oblečení, které se tentokrát opravdu hodilo.
Firmě Inkospor za výživu, kterou jsem bohužel moc nevyužil, protože její čas by přišel až druhé polovině běhu.
Firmě Pondy K za několik druhů vlněných Merino ponožek, které jsem v noci za deště střídal doslova jako ponožky.
Firmě GPS Dozor za zapůjčení GPS Trackeru pro online sledování mého běhu přes internet.
Všem běžcům, koloběžkářům a cyklistům, že se ke mně přidali a část cesty absolvovali se mnou. Obzvláště v noci a za deště, kdy bylo opravdu nepříjemně.
Policii ČR z obce Bochov, kteří mě doprovázeli v noci část trasy po hlavní silnici z Králových Varů na Prahu.
Kamarádce Haně Tomcové, která dohlížela online na příspěvky ve facebook události.
Řidičům dobrovolníkům, kteří se se mnou přijeli rozloučit na náměstí.
Těm, co mi v Praze nabízeli pomoc, při řešení problémů s GPS hodinkami.
A samozřejmě také všem, kteří jste mě jen sledovali, kroutili nevěřícně hlavou, počítali kalorické tabulky a psali povzbuzující zprávy. Jen vás bylo tolik, že jsem nestačil odpovídat na některé dotazy.

Protože jsem výzvu nesplnil, tak se o to budu pokoušet určitě znova. Příprava této výzvy byla jak materiálně, tak i časově velmi náročná. Poslední dva týdny před začátkem jsem si nepřipadal jako sportovec nebo běžec, ale spíše jako manažer nebo sekretářka. Naštěstí ne všechna práce přišla vniveč. Několika měsíční plánování trasy už se nebude opakovat, protože trasa je hotová. I většina materiálu půjde použít znova. Dokonce i majitel auta Martin Vitovský byl z k akce tak nadšený, že se těší na další.

Záhadné je, že vše začalo blbnout při vběhnutí do Prahy a spravilo se, když jsme z Prahy vyjeli. Po zkušenostech s krizí z minulého roku při vběhnutí do Prahy si začínám myslet, že je pro mě nějaká prokletá. GPS hodinky (Suunto Ambit3 Peak Sapphire) jsem nechal běžet i cestou domů, ale i tak můžete v grafu najít výše popisované anomálie.

Hned následující dny se začalo řešit, co dál. Celkem rychle se vybral další termín. Pokud tedy vše vyjde, tak na začátku května bude druhý pokus o přeběhnutí České republiky ze západu na východ.

Suunto Movescount | Facebook