2018-06-09
Čertovskej ultratrail 2018

Vyhrál jsem Čertovskej ultratrail 2018 - závod dlouhý 66,6 km s převýšením 1800 m v oblasti Kokořínsko - Máchova kraje.

Hned následující den po doběhnutí rekordních 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ se mi ozvala Radka Ouhrabková, jako pořadatel závodu Čertovskej ultratrail, který měří 66,6 km. Závod mě zaujal, proto jsem si zařídil na daný termín volno. Jenže jak se závod blížil, nastaly komplikace. 3 dny před startem jsem si při plavání s ploutvemi v přehradě natáhl stehenní sval v levé noze a 2 dny před startem jsem dostal kašel a rýmu. Nechtěl jsem ale přijít o závod v naprosto novém prostředí, a tak jsem v pátek hned po práci vyrazil autem 320 km po dálnici přes Prahu do obce Hamr na Jezeře, který leží kousek od Ještědu.

Dojel jsem až v noci, takže jsem se zaregistroval, chvíli sledoval předzávodní pořadatelský chaos a po 23. hodině šel spát. Ráno nezačalo zrovna nejlépe, protože se mi při smrkání spustila krev z nosu a hned jsem měl o starost navíc. S jídlem jsem se rozhodl trochu experimentovat, a jen si dal čtyři dávky Many. V závodním oblečení a připravenou běžeckou vestou jsem došel k autobusu a vyrazili jsme k hradu Houska. Cestu jsem skoro celou prospal a ještě při pěším přesunu k hradu jsem hlasitě zíval. Na nádvoří jsem si nabral vodu lahví a pořádně se napil. Proběhl závěrečný popis trati, focení čertovské části závodníků a o půl deváté jsme všichni hromadně vystartovali na 66,6 km dlouhou trasu zpátky do Hamru na Jezeře.

Hned od začátku mě dost výrazně začal tahat onen natažený sval v levém stehnu. Na prvních kilometrech se přední část závodního pole roztrhala, ale na těžkých lesních cestičkách v okolí Vrátenské hory jsme se opět seběhli. Ve čtveřici jsme pokračovali přes Nosálov okolo Bezdědic po Máchově cestě směrem k Bezdězu. Asi na 17. km jsem měl první krizi, kdy mě natažený sval začal strašně bolet. Bolest jsem se tedy snažil nevnímat a pokračoval. U hlavní silnice se naše skupinka bohužel roztrhala, protože polovina z nás běžela v kategorii Čerti, takže měli mírně odlišnou a o fous kratší trať. Znovu jsme se potkali až při cestě k hradu Bezděz, kde oni už sbíhali dolů. Výběh na kopec Bezděz byla zároveň měřená sprinterská prémie, kterou jsem zvládl jako 4. nejrychlejší. Z vrcholu byly nádherné výhledy do okolí, kterých si bohužel nešlo v zápalu boje moc užívat.

Při cestě dolů jsem se pořádně napil a doplnil pití. Natáhl jsem krok a na několika kilometrech předběhl oba závodníky, až jsem se dostal do vedoucí pozice. Následovaly nepříjemné lesní cesty plné písku, kde se dalo běžet jen po okrajích. Když jsem začal stoupat k vrcholu Malá Buková, opět mi po vysmrkání začala téct z nosu krev. Než jsem si toho všiml, už jsem měl fleky na kalhotách. Naštěstí jsem měl papírové kapesníky, kterými jsem nos ucpal. Lesními cestičkami jsem pokračoval v nepříjemné výhni až ke Skelné Huti, kde byla 2. občerstvovačka. Tou dobou už jsem měl za sebou 36 km za 3 hodiny a 12 minut, což mi osobně přijde na 2. občerstvovačku strašně pozdě. Pro jistotu jsem si sebou vzal dvě půllitrové láhve na pití a i tak už jsem je měl obě vypité. Běžet jen s jednou, tak bych to sem v tom vedru asi nedal. Že jsou letos opravdu pekelné podmínky, se dozvídám i od organizátorů, kteří mi oznámili, že pro jednoho závodníka už letěl vrtulník.

Na dalším úseku jsem se zamíchal mezi závodníky poloviční tratě, kteří vyběhli od občerstvovačky chvíli přede mnou. Teplo bylo opravdu nepříjemné a nohy už začínaly mít také dost. Naštěstí roztroušení závodnici přede mnou mě stále nutili zrychlovat a předbíhat je. Okolo Mimoně jsem po pekelně vyprahlé louce za mírné bolesti hlavy mířil ke kopci Ralsko. Dole jsem se opět občerstvil, doplnil pití a opláchl si hlavu vodou. Přes obec Vranov jsem začal obíhat kopec. Zde se organizátoři vyřádili, protože trasa vedla mimo cesty lesními roklemi stále nahoru a dolů, až nakonec začala stoupat konečně už po cestě do neuvěřitelně dlouhého a prudkého kopce vedoucího na vrchol. Kopec byl tak náročný, že ho nešlo běžet, takže jsem v hlubokém předklonu opřený o kolena šlapal vzhůru. Jako motivace tu výborně sloužila velká hovada, která okolo mě kroužila, a každou chvíli mě kousala. Občas jsem jim to vrátil, když jsem při hlubokém dýchání nějaké omylem vdechl a polkl. Při pekelně náročném výstupu jsem opět předběhl nebo spíš v tomto případě předešel několik závodníků z kratší tratě. Nahoře u zříceniny hradu Ralsko o 300 m výše jsem se dostal nad lesy a konečně se tak otevřely nádherné výhledy do krajiny. V rámci možností jsem se pokochal, ale po označení kontroly jsem opět zmizel v lese při cestě dolů. Přední část stehen už byla dost přetížená, takže jsem jen tak cupital krátkými kroky a předběhnutí závodníci z krátké tratě mě začali dohánět.

To se změnilo za občerstvovačkou, kde se trať opět začala vlnit, a já se tak probojovával od závodníka k závodníkovi. Mezitím se obloha začala mračit, takže sice slunce tolik napálilo, ale zato se udělalo nepříjemně dusno. Ačkoli výběhy do kopců jsem stále zvládal, musel jsem dávat pozor, protože mě do levého vnitřního stehna začala chytat křeč. Když jsem tedy stoupal ke zřícenině hradu Stohánek, byl jsem rád, že okolo vytesaných schodů ve skále bylo zábradlí, po kterém jsem mohl nahoru vylézt. Cesta zpět byla ještě zajímavější, protože dolů jsem se dostával tak, že jsem se rukama rozepřel o skálu a zábradlí a spouštěl se postupně dolů. Proběhl jsem okolo poslední občerstvovačky a za příchodu obří bouřky stoupal k poslední kontrole u zříceniny hradu Děvín. Tento poslední úsek byl psychicky dost náročný, protože jsem se každou chvíli otáčel, jestli mě nedohání nějaký závodník z mé kategorie. Nebyl jsem totiž ve stavu, že bych poslední kilometry s někým závodil. Levou nohou jsem normálně došlapoval přes patu, ale pravá mně to kvůli bolesti nedovolovala, takže jsem s ní běžel přes špičku. Když jsem probíhal kolem Hamerského jezera, přišla silná bouřka s přívalovým deštěm. Na posledním kilometru jsem se tedy konečně příjemně zchladil i umyl. Do cíle v obci Hamr na Jezeře jsem doběhl na 1. absolutním místě v čase 7 hodin 16 minut a 18 vteřin.

Všichni se mačkali v party stanu a já si užíval osvěžujícího deště. Rozhodl jsem počkat na druhého závodníka, takže jsem se přes půl hodiny chladil v dešti a představoval si, jak se asi ostatním v tom slejváku běží. Náskok jsem měl opravdu velký, takže jsem se poslední úsek stresoval úplně zbytečně. Spokojeně jsem pak odešel na pokoj, dal si sprchu a v posteli čekal, než déšť trochu zeslábne. Pak jsem šel opět ven a povídal si s ostatními závodníky. Vyhlášení probíhalo tak, že se vyhlašovali závodníci v pořadí, jak přibíhali, protože kvůli bouřce nešla několik hodin elektřina. Protože jsem se autem nechtěl vracet v noci, přespal jsem tu i do dalšího dne. I když jsem byl ráno totálně rozmlácený, šel jsem se na hodinu vyklusat kolem Hamerského jezera. Dopoledne jsem si ještě popovídal s pořadateli a pak vyrazil zpátky domů, abych navečer stihl dojet do práce na kole.

Ačkoli jsem před startem a vlastně i v průběhu závodu nebyl úplně v nejlepším stavu, na vítězství to bohatě stačilo. Pravděpodobně asi vysoké teploty kolem 30 stupňů ostatní závodníky značně zpomalily. Obvykle totiž s některými z nich běhám na podobné úrovni. Mana místo jídla se mi docela osvědčila, protože během celého závodu jsem snědl už jen dva gely a jeden cukr, jinak jsem jenom pil. Ani zažívání nehlásilo žádné problémy, protože vše jsem odnesl až do cíle. Trať, při které jsem zdolal převýšení kolem 1800 m, byla docela zrádná, protože kromě několika dlouhých rovinatých úseků a pár kopečků se zde nacházelo hodně nepříjemných písčitých cest, po kterých skoro nešlo běžet, ale hlavně dva naprosto brutální kopce, které dokázaly pěkně zavařit ať už při výběhu nahoru nebo následně dolů. Poučení pro příště pro mě zůstává stále stejné. Prostě se před závodem šetřit, což mi nějak nejde. Takže jsem po závodě opět skončil zničený víc než kdy jindy.

Článek

Před startem na hradě Houska

Věci na závod mám v autě připravené už od včera. Zbývá mi jen počkat, než skončím v práci a můžu vyrazit. Jenže už druhý den mám kašel a rýmu, a tak do poslední chvíle váhám. Když už jsem to ale slíbil, tak pojedu. Po 18. hodině tedy rovnou z práce vyrážím na cestu. Mířím k Liberci, takže by to nejkratší bylo přímo na sever. Kvůli pohodlí ale jedu po dálnici přes Prahu. Celková vzdálenost tak naroste na 320 km. Celou dobu byla jízda v pohodě. Jen na posledních pár kilometrech se přede mnou prohnala silná bouřka, takže musím i na silnici vyhýbat popadaným větvím. Po čtyřech hodinách jízdy jsem na místě. V obci Hamr na Jezeře zaparkuji někde poblíž hráze a podle mapy odcházím do zázemí závodu. Přivítá mě Radka Ouhrabková, která mě jako pořadatel pozvala hned následující den potom, co jsem přeběhl 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ. Její závod totiž měří 66,6 km a jmenuje se Čertovskej ultratrail. Předáním obálky proběhne prezence a já po chvíli sledování, jak všichni kmitají sem a tam, odcházím do pokoje a po 23. hodině usínám.

Výběh na hrad Bezděz

V sobotu ráno se samovolně probouzím už před budíkem. Do šesté hodiny se mi čekat nechce, a tak vylézám o něco dříve. Odcházím do umývárny, abych si nabral nějakou vodu. Když se venku vysmrkám, asi mně praskne žilka v nose, protože se mi spustí krev. Paráda, další starost navíc. I přesto, že se mě zmocňuje nejistota, jestli mám závodit, pokračuji v přípravách. Vždy jsem před takto dlouhým závodem snídal, abych měl energii. Tentokrát poprvé zaexperimentuji a jídlo vynechám. Tedy aspoň jídlo v pevné formě. Namíchám si totiž čtyři dávky Many a vypiji je. Ani nemám strach, jestli to bude stačit. Spíš doufám, aby mě to neprohnalo. Obleču se do modrobílého oblečení, v kterém mě teď většina lidí poznává. Na nohy si beru merino ponožky KS-Cross a nové závodní boty Hoka One One Mafate Speed 2, které mně osobně přijdou na dlouhé terénní závody ideální. Mají sice jako ostatní boty Hoka One One vysokou podrážku, ale tento model je celkově zúžený, takže je stabilnější na nerovné zemi. Do běžecké vesty si dávám doklady, mobil, gely a dvě prázdné půllitrové láhve. Obvykle běhávám jen s jednou, ale dnes mám tušení, že možná i ty dvě budou málo, když hlásí teploty kolem 30 stupňů. Nasazuji si můj oblíbený klobouk a na sedmou hodinu odcházím k autobusům. Jsem rád, že se mi podaří si sednout, protože pár lidí už takovéto štěstí nemá. Ve skutečnosti si jen špatně vybrali, protože v druhém autobusu prý pár míst ještě bylo. Projíždíme krajinou kolem kopců, přes které zpátky poběžíme. Ty mě ale nezajímají, protože zalomený v sedačce naspávám poslední cenné minuty. Po třičtvrtě hodině zastavujeme na parkovišti a všichni hromadně odcházíme k hradu Houska, odkud se bude startovat. Vypadám, že mě vůbec nic nezajímá, protože celou dobu hlasitě zívám. U Hradu mám jedinou starost a to naplnit obě láhve. V tom pomůže místní kastelán, když nám zpřístupní nádvoří, kde si z kohoutku můžeme natočit, kolik vody potřebujeme. Protože na hradě Houska má být podle pověstí brána do pekla, hned jsme varovaní, že voda teče ze samotného pekla. To mě až tak netíží. Větší starost mám, aby mě ta voda pekelně neprohnala. Proběhne závěrečný popis trati a focení všech čertů. Potkávám tu i pár závodníků, které znám z jiných závodů nebo běžeckých akcí. Je tu například Jiří Štos, se kterým zápasím každých rok ve Ždárských vrších na závodě Saar Challenge nebo Karel Valenta, který se ke mně připojil minulý rok na závěrečném úseku, když jsem přebíhal 402 km přes celou Českou republiku z jihu na sever. Padne půl osmá a 2. ročník závodu Čertovskej ultratrail je odstartován.

Sbíhaní z hradu Bezděz

Výjimečně nevybíhám z přední linie, protože ta je vyhrazena čertům a já jsem pouhý smrtelník. Jen ať se poperou, já mám času dostatek. Těší mě, že tu není žádný divočák, který by se hned utrhl a uháněl kupředu. Naopak mě dost vyděsí bolestivé pnutí svalu v levé noze, který jsem si asi natáhl ve středu při plavání s ploutvemi. Buď se to rozhýbe, nebo to zatuhne. Uvidím časem. Pomalinku se proplétám dopředu, až se nakonec jen s Jirkou utrhneme a běžíme spolu. Při výstupu k rozhledně na Vrátenské hoře mi trochu uteče, což mi vůbec nevadí, protože se po zkušenostech na loňském ročníku Pražské stovky snažím začátky běhat opatrněji, abych je zbytečně nepřepálil. Při sbíhání mě dožene Karel s dalším závodníkem. Před obcí Nosálov Jirka špatně odbočí, takže dál už pokračujeme všichni pohromadě. Kolem obce Bezdědice nás čeká krátký silniční úsek, kde výrazně zrychlíme. V následujícím lese nás předjede jeden z pořadatelů na kole. Když společně doběhneme k hlavní silnici, musíme se rozdělit. Jirka i Karel jsou čerti, kteří musejí silnici podlézt nějakou trubkou. My dva zbývající musíme naopak doběhnout k podchodu. Bohužel cesta tu žádná není, takže v zarostlém terénu jen sledujeme fáborky. Asi jak se pod chodidly trsy trávy různě propadají, začne mě velice silně píchat v nataženém svalu ve stehně. Vzhledem k tomu, že jsem teprve na 16. km, tak to vypadá velice špatně. S touto bolestí mám strach, že si sval někde akorát utrhnu. Zatím ale nemám co řešit, protože jsem v lese a nezbývá mi nic jiného než pokračovat. Podchodem se dostaneme na druhou stranu a už po červené turistické cestě míříme ke kopci Bezděz, který i s hradem začíná být vidět mezi stromy. V obci Bezděz na úpatí na nás čeká první občerstvovačka. Těchto prvních 18,5 km jsem zvládl za 1 hodinu a 35 minut.

Sbíhaní z hradu Bezděz

Protože následuje slepá odbočka k hradu, zatím nic nedoplňuji a jen si do ruky beru kus melounu. Výběh na vrchol je měřená sprinterská prémie, tak se snažím trochu zabrat. Kolega to vypouští, tak se mu celkem rychle vzdaluji. Po čase mě v protisměru míjí už vracející se Jirka s Karlem, kteří díky trubce měli trať o něco kratší. Naopak s sebou nahoru museli vynést pytlík s pískem. Po označení vrcholové kontroly se otáčím a sbíhám dolů. Čas od času se rozhlédnu po otevřené krajině, ale nakonec stejně skončí můj pohled na zemi, abych se při sestupu nenatáhl. Můj pomalejší spoluběžec, mě zatím dobíhá. Zastavujeme se opět u občerstvovačky na úpatí. Tentokrát už doplňuji obě láhve. Chvilku mi to zabere, takže potom musím trochu zrychlit a teď už rychlejšího kolegy doběhnout. To se mi podaří celkem rychle, takže zachovávám tempo a začínám stíhat a i dva čerty vepředu. Jako prvního předběhnu Jirku, který musí své čertovské háro držet v ruce, aby si nezavařil hlavu. O další kilometr dále se dostávám i před Karla. Jsem první, takže mám dvě možnosti. Buď lehce zvolnit a odpočinout si společným během s Karlem nebo udržovat tempo a vytvořit si náskok. Zpomalit se mi nějak nedaří, tak se začínám vzdalovat. Do toho si pouštím hudbu do sluchátek, abych se lépe odreagoval od poslouchání mého funění. Když se po nějaké době ohlédnu, několik set metrů za sebou nikoho nevidím. Odbočím na cestu plnou písku a snažím se najít nějaké pevné místo, po kterém by šlo běžet, protože písek opravdu není na běh vhodný. Když se už po několikáté za běhu vysmrkám, spustí se mi z nosu krev podobně jako ráno. A hned mám flek na kalhotách. Ještě že jsem si s sebou vzal papírové kapesníky. Kus jednoho totiž stočím a strčím si ho do nosní dírky. Tím je problém vyřešen. Po neudržované cestičce oběhnu kopec Malá Buková, kde se nachází druhá kontrola. Na dalším úseku mě v protisměru míjí pořadatel na kole a oznamuje mi, že do druhé občerstvovačky zbývá už jen 5 km. To se na 31. km neslyší moc dobře. Obzvláště když je strašné vedro. Pití pomalu dochází, nohy zpomalují únavou a v hlavně mi začíná pulzovat bolet z tepla a pravděpodobně i z nedostatku tekutin. Jsem tedy rád, když se konečně objevím před Skelnou Hutí u druhé občerstvovačky, kde se pořádně napiji a doplním láhve. Protože je tu Radka, tak jí hned říkám, že dnes je hrozné teplo, a že dle mého názoru mít druhou občerstvovačku na 36. km je moc daleko, obzvláště když cesta jen mně zabrala 3 hodiny a 12 minut. Zároveň jí sděluji, že očekávám velkou "úmrtnost". Na to mi odpoví, že vrtulník už pro jednoho závodníka letěl.

Na trati

Vyrážím do druhé poloviny závodu, do které před několika minutami vystartovala kategorie na poloviční trasu. Hned po chvíli začínám předbíhat nejpomalejší závodníky. Ti mně docela pomáhají nemyslet na to, jak jsem přehřátý, a že se mi vlastně neběží zrovna nejlépe. Kousek za obcí Hvězdov následuje úmorný úsek po vyprahlém poli, kde si připadám jako ve výhni. Těší mě, že ostatní na tom nejsou asi o moc lépe, protože několik závodníků, které vidím před sebou, většinou jen jdou. U samoty Pavlín je třetí občerstvovačka. Bylo to jen 8 km, ale i tak jsem téměř na suchu. Napiji se, doplním pití a opláchnu si hlavu v lavoru s vodou. Závod se začíná výrazně zpomalovat, což je znát i na čase, protože 44 km mi sem trvalo 4 hodiny a 5 minut. Nyní následuje 8 km okruh přes kopec Ralsko, po kterém se opět vrátím zpátky. Nejprve běžím po mírně zvlněné cestě přes okraj obce Vranov. A pak začne peklo. Cesta zmizne a jen se prodírám mezi stromy po stráních nahoru a dolů. Tenhle úsek opravdu není běžecký. Spíš jde o to, kdo má lepší oči a orientaci, aby se po fáborkách dostal co nejrychleji dále. V této chvíli jsem rád, že mám trasu nahranou v GPS hodinkách. Když se po několika desítkách minut konečně dostanu na cestu, oddychnu si. Tedy jen do té doby, než se cesta přede mnou vztyčí do prudkého a nekonečného kopce. Na běh nemám sílu, takže se jen opřu rukama a kolena zrychlenou chůzí kráčím vzhůru. Ani zastavit nejde, protože jsem pronásledován obřími hovady, která mě za každé zpomalení trestají bolestivým kousancem do jakékoli obnažené části těla. Protože kvůli rýmě mám trochu ucpaný nos, musím o to více dýchat hluboce pusou. Tomuto silnému nasávání občas neunikne nějaký ten okřídlenec a skončí v útrobách mého žaludku. 300 m převýšení mi dává pěkně zabrat. Potěší mě až poslední slepá část, kde předběhnu opět několik závodníků a zároveň se začnou otevírat výhledy do krajiny. V nejvyšším místě dnešní trasy označím třetí kontrolu a začnu se vracet ze slepé části. Škoda, že mi závodní tempo nedovoluje zastavit se a několik minut se jen kochat výhledy. Když se po pár minutách dostanu zpátky na křižovatku, kde jsem odbočoval na slepou cestu k vrcholu, pořád nepotkávám nikoho z mé kategorie. To znamená, že už musím mít velký náskok. Začnu sbíhat lesem dolů. Nohy už mi tlumení při sbíhání vracejí bolestivými odpověďmi. A je to znát i na rychlosti, protože dolů k občerstvovačce u samoty Pavlín se dostavám společně se závodníkem z kratší tratě, který mě doběhl. To nejhorší už bych měl mít za sebou stejně jako 52 km za 5 hodin a 20 minut. Po rychlém občerstvení a doplnění pití se vydávám do stíhání dalších závodníků.

Na trati

Z kopce se mi to sice moc nedaří, ale jakmile začne stoupání, postupuji dopředu. Akorát si musím dávat pozor, protože mně v levém vnitřním stehnu začíná nabíhat křeč. Zkracuji kvůli tomu trošku délku kroku, aby nedošlo k nejhoršímu. Zároveň si uvědomuji, že už dlouhou dobu vůbec nevnímám bolest v nataženém stehně. Vypadá to, že se mi ho asi nakonec podařilo rozhýbat. Postupuji klikatícími se lesními cestami a stále za sebou nechávám další závodníky. Pražící slunce se mezitím schovalo za houstnoucí mraky, které značí, že asi přijde bouřka. I když teplota mírně klesla, přicházející dusno moc příjemné není. Čtvrtá kontrola se nachází na kopci Stohánek, na který vedou pouze kamenné schody ve skále. Ještěže je kolem nich železné zábradlí, za které se můžu přitahovat. Bez něho by byl výstup hodně zdlouhavý. Nahoře se má nacházet zřícenina hradu Stohánek. Nic zvláštního tu ale kromě krásného výhledu do krajiny a na velký černý mrak nevidím. Návrat dolů je ještě zajímavější. Stehna už mi po velkých schodech nedovolují téměř žádný pohyb, takže to řeším tak, že se rozepřu rukama mezi zábradlí a skálu a postupně se spouštím přes několik schodů dolů. Vyběhnu z lesní cesty a po pár set metrech na silnici přibíhám k poslední občerstvovačce u Sochorova pomníku. Do cíle mně zbývá už jen něco přes 5 km, protože za sebou mám 61 km za 6 hodin a 30 minut. Ačkoli mně pořadatelé nabízejí samé dobroty, mě opět zajímá jen pití. Po doplnění zásob se vydávám na trať.

Na trati

Přestože jsem už několik hodin nezahlédl žádného závodníka z mé kategorie, začíná se mě zmocňovat nejistota. Co když si někdo nechává sílu na konec a někde se objeví? Byl bych nerad, aby se opakovala situace z Jizerského Ultratrailu 2016, kdy mě jeden závodník doběhl asi 3 km před cílem a já pak sváděl zběsilý sprint lesem, abych si udržel 3. místo. Každou chvíli se tedy otáčím a důkladně pozoruji cestu. Mezitím se mračna nad hlavou zformovala do obrovské bouřky, ze které zatím jen hlasitě hřmí. Říkám si, že se asi čerti zlobí, že jsem jim všem vypálil rybník nebo spíše v tomto případě peklo. Svaly v nohách mě bolí při běhu v každé jinak, takže levou našlapuji přes patu, ale pravou musím přes špičku. Škoda, že mě někdo nenatočil. Rád bych se viděl, jak jsem vypadal. Asi jako kulhající čert. Před sebou mám krátké stoupání k poslední kontrole na kopec Děvín. Závěrečná část vede po starých dřevěných schodech. Právě ve chvíli, kdy se začnu rozhlížet do údolí, šlápnu do prázdného prostoru, kde jeden schod chybí. Naštěstí zůstanu viset na zábradlí. Nahoře na mě čeká zřícenina hradu Děvín. Nyní už mně zbývá závěrečný úsek do cíle. Seběhnu po lesní cestě dolů a kolem silnice běžím k Hamerskému rybníku. Když doběhnu do obce Hamr na Jezeře, začne silně pršet. Proběhnu kolem hráze a odbočím mezi chaty. Silný přívalový déšť ze mě během několika vteřin smyl veškerý pot. Vlastně je i příjemný, protože za celý den je to první chladnější osvěžení. Odbočím ze silnice mezi chaty a po pár desítkách metrů probíhám jako 1. závodník z dlouhé tratě cílem. Po označení poslední kontroly pro mě závod končí v čase 7 hodin 16 minut a 18 vteřin.

V cíli

Všichni lidé se kvůli silnému dešti mačkají pod velkým party stanem. Jdu za nimi a sklidím potlesk. Potom se vracím do deště a užívám se chladivé vody. Následně jdu na chvíli na pokoj, kde zjišťuji, že silná bouřka přerušila elektřinu. Po nějaké době se vracím do místa cíle, abych zjistil, kdo a kdy doběhne po mně. Zatím nikdo nedoběhl, tak si povídám s lidmi ve stanu. Až po více než půlhodině dobíhá konečně 2. a chvíli po něm i 3. závodník. Sdělíme si dojmy a já odcházím do umývárny. Je to asi poprvé, co si beru čelovku na záchod i do sprchy, jak je bez elektřiny všude tma. Po půlhodině rozpařování, odcházím na pokoj, kde se natáhnu na postel a odpočívám. Vyřídím pár telefonátů a pak už jen čekám, až se déšť aspoň trochu zmírní. Po asi hodině odcházím opět do oblasti cíle, kde už se tísní výrazně více doběhnutých závodníků. Všimnu si Jirky i Karla, tak si s nimi jdu popovídat. Bouřka se postupně rozplyne a elektřina opět začne proudit. Díky tomu se začne vařit jídlo, na které už se docela těším. Kolem 19. hodiny večer začne vyhlašování. Protože pořadatelé nemají kvůli dlouhodobému výpadku přesné časy, vyhlašují pořadí jen podle toho, jak závodníci postupně doběhli. Ani se tedy nedozvím, že jsem ve sprinterské prémii na Bezděz byl celkově na 4. místě. Slunce pomalu zapadá, povídáme si a závodníci stále dobíhají do cíle. Poslední se vracejí až za tmy a už zase pěkně suší. Když padne 23. hodina, odcházím spát. Ráno vstanu před osmou hodinou. Jen se najím, napiji, obleču si běžecké oblečení a vyrážím se na chvíli vyklusat. Nohy mám úplně dodělané, takže mi trvá asi 2 km než se aspoň trochu rozklušu. Vracím se za hodinu, během které jsem oběhl celý Hamerský rybník. Osprchuji se, sbalím si věci a jdu si ještě na chvíli popovídat s pořadateli. Nakonec po 11. hodině odjíždím autem zpátky do Třebíče, abych ještě odpoledne stihl na kole dojet do práce a noční směnu.

Slavnostní vyhlášení - 1. místo

Závod pro mě dopadl daleko lépe, než jsem čekal. I když jsem na tom nebyl před startem moc dobře, vysoké teploty mi výrazně pomohly. Když ostatní likvidovaly, já nabíral náskok, až jsem získal přes půl hodiny. Celkové převýšení kolem 1800 m metrů nebylo nijak závratné, ale jednotlivé kopce byly náročné hodně. Na takové Ralsko s 300 m převýšením v obležení hovad jen tak nezapomenu. Pokud by byly příjemnější teploty, byly by to velice záživné úseky při vzájemném soupeření. Jako radu pro příště bych doporučil přidat nějakou občerstvovačku, protože na 36 km mít jen dvě mi přijde ve velkém teple docela málo. Hodnotit množství jídla na občerstvení nemůžu, protože jsem si za celý závod nevzal vůbec nic. Kromě ranní dávky Many jsem totiž během celého závodu snědl jen dva gely a jeden cukr. Jinak mi stačilo pouze pití. Pokud bych měl závod hodnotit podle namožení nohou, tak by obsadil první příčku. I po týdnu jsem měl totiž nohy tak poznamenané, že když jsem chtěl udělat dřep, musel jsem zatnout zuby bolestí. Děkuji pořadatelům za pozvání, že jsem se mohl proběhnout po neznámé trase v nové lokalitě.

Fotky: 15x

Cesta na start k hradu Houska

Před startem na hradě Houska

Na trati

Výběh na hrad Bezděz

Výběh na hrad Bezděz

Sbíhaní z hradu Bezděz

Sbíhaní z hradu Bezděz

Na trati

Na trati

Na trati

Na trati

Na trati

V cíli

Slavnostní vyhlášení - 1. místo

Mapa s trasou

Videa: 2x (12:45:12)

Čertovskej Ultratrail 66,6km 2018 - Aneb jak si nás povodili čerti

Čertovskej UltraTrail 2018