2018-06-30
Plavání 42 km: Slapská přehrada

Přeplaval jsem Slapy - druhou nejdelší přehradu v ČR o délce 42 km za 23 hodin a 44 minut. Vyplaval jsem o půlnoci od hráze vodní nádrže Kamýk, kde měla voda teplotu jen 7 stupňů. Většinu trasy jsem kvůli silnému větru plaval proti proudu a vlnám.

Letošní léto nám překvapivě přineslo výrazné ochlazení, takže jsem s obavami každý den sledoval, jak klesají teploty venkovních vod. Cítil jsem to i přímo na těle, jak jsem každý možný den chodil trénovat buď do venkovního bazénu, nebo do přehrady. Tento strach z nízkých teplot způsobil, že jsem zapomněl sledovat povětrnostní podmínky a další drobnosti. Například minulý rok při přeplavání Lipna to byl nejdůležitější údaj, protože velká vodní plocha sílu větru ještě umocňuje. Když tedy předpověď na plánovanou sobotu ukázala jasný a slunečný den, oddychl jsem si. Měl jsem naplaváno 60 km za červen, což bylo více než kterýkoli jiný měsíc. Cítil jsem se dobře připraven.

Den před odjezdem se ještě ozval bratr Tomáš Dvořák, že pojede s námi. Taťka Miroslav Dvořák měl tedy pomocníka na veslování. V pátek jsme vyrazili po obědě a překvapivě, i když byl začátek letních prázdnin, cesta k přehradě proběhla plynule. V Kempu Cholín jsme nechali auto a syn majitele nás i s jejich loďkou převezl pod hráz vodní nádrže Kamýk. Když jsem změřil 8 stupňovou vodu, dostal jsem strach. Voda studenější než v chladícím bazénku u sauny a já v ní mám plavat prvních několik kilometrů? Před západem slunce jsem se šel s taťkou proběhnout kolem břehu ke Kamýku nad Vltavou a na blízkou vyhlídku. Po návratu jsem si připravil věci na plavání, odzkoušel neopreny a zalezl do spacáku.

Vzbudil jsem se před půlnocí a pro jistotu si oblékl oba neopreny, které jsem s sebou měl včetně vodáckého trika. Nazul jsem si i neoprenové ponožky, které jsem si ale musel přilepit páskou, aby mně při plavání nespadly. Na hlavu jsem si dal neoprenovou čepici a plavecké brýle. Z důvodu bezpečnosti jsem si na plaveckou bójku připevnil červenou blikačku. Zkontroloval jsem, že mám v loďce připravenou tekutou stravu a mohlo se začít. Po půlnoci jsem vlezl do ledové vody, které klesla teplota na 7 stupňů. První pocity ledové vody na obličeji a holých rukou byly strašné. Musel jsem se párkrát zastavit, dát je nad vodu a pomalu si zvykat. Následovalo noční ledové plavání s velkým svítícím měsícem za zády. Nohy i ruce už jsem téměř necítil a kvůli promrzlému obličeji jsem nemohl ani pořádně mluvit. I přes oba neopreny jsem po nějaké době začal cítit, jak mi chlad proniká celým tělem. V hlavě už jsem během první hodiny měl plno myšlenek na ukončení, protože to bylo čím dál horší a já vůbec netušil, kdy přijde změna. Raději jsem tedy nezastavoval a stále plaval za osvětlenou loďkou. I když více vrstev neoprenů na těle oddalovalo prochladnutí, bohužel na druhou stranu urychlovalo unavování ramen, takže už po první hodině jsem začínal cítit jejich únavovou bolest.

Kousek po 4 km, které mně trvaly 1 hodinu a 30 minut, se najednou voda skokově oteplila na 20 stupňů. To byla nečekaná, ale příjemná změna. Následovalo několik dalších nočních kilometrů za svitu měsíce k obci Zvírotice, kde začalo svítat. Plavání při východu slunce patřilo k nejkrásnějšímu úseku i přesto, že mě z neoprenů začala bolet záda. Pak se asi na hodinu zatáhlo a skoro to vypadalo, že bude pršet. K tomu nenápadně začal foukat severní vítr tedy přímo proti mně. Když po 8 hodinách a 20 minutách, kdy jsem za sebou měl přes 17 km, začalo opět vylézat slunce a oteplilo se, sundal jsem si oba neopreny, abych si zpátky mohl obléct jen ten svrchní, který je o něco větší a nebolí mě z něj záda. Následoval poslední příjemný úsek kolem Kempu Cholín, odkud jsme měli půjčenou loď. Za další zatáčkou se přehrada opět natočila směrem na sever a já začal bojovat se silným protivětrem, který proti mně hnal vlny a vytvářel protiproud. Plavání začalo být hodně náročné hlavně psychicky. Pokaždé, když jsem zastavil, tak jsem cítil, jak mě proud unáší zpátky. Posádka na veslici to měla ještě těžší, protože se do nich vítr opíral ještě silněji. Taťka byl tedy velice rád, že jel i bratr a mohl se s ním střídat. Protože jsem na sobě měl větší neopren, pod kterým místy proudila voda, začal jsem po určité době být prochladlý. Asi tak každé dvě hodiny jsem tedy musel vlézt do loďky a pár minut se nahřívat, dokud jsem se nepřestal třást. Tyto chvilky jsem využíval k nabíjení hodinek, které by na jedno nabití nevydržely.

Za Smilovicemi, kde jsem měl 26,5 km za 13 hodin a 45 minut, začaly plavání znepříjemňovat motorové čluny, které v plné rychlosti jezdily kolem a vytvářely velké vlny. Nebylo tedy nijak výjimečné, že jsem si každou chvíli loknul. Když jsem se dostal do poslední zatáčky před Novou Živohoští, vítr ještě zesílil tak, že už se vlny začaly přelévat a vytvářet bílé čepice. Při plavání jsem tedy často musel hlavu zvedat hodně vysoko, abych přes ně vůbec viděl. Na veslici to měli ještě horší a začali se za mnou ztrácet. Museli jsme tedy na chvíli zastavit u břehu a poradit se jak dál. Protože už jsme dávno věděli, že do odhadované 19. hodiny to nestihneme, museli jsme prvně zavolat do kempu, jestli nás odvezou i v noci. Prý ano. Mohli jsme tedy pokračovat. Ve vlnách od větru i člunů jsem doplaval na úroveň Nové Živohoště, kde se na chvíli připojila kamarádka Radka. V té době jsem vyměnil neopren za menší, ve kterém je mi tepleji. Za Živohošťským mostem mi do cíle zbývalo asi 8 km a zapadlo slunce. Plavalo se mi velmi těžce, protože jsem byl dost unavený. Díky tomu jsem opět začal pociťovat chlad, tak jsem si oblékl i druhý neopren. Vítr ale stále nepřestával foukat. K Měřínu to bylo opravdu strašné. Hlava byla plná myšlenek na ukončení. V poslední zatáčce u Měřína už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem skoro nedokázal ani vylézt do loďky a to mi zbývalo ještě 5 km, což odpovídalo asi 2,5 hodinám. Začala noc a za zády opět vyšel velký měsíc. Čím blíže jsem byl k hrázi, tím opět klesala teplota vody a vítr konečně ustával. Poslední stovky metrů byly nekonečné. Tma, chladná voda kolem 15 stupňů, vyčerpání, k tomu jsem občas do něčeho narazil, ale hlavně už jsem téměř nemohl. Výlez z vody těsně před půlnocí byl tedy velice příjemným okamžikem. Jen jsem několik desítek vteřin nemohl pořádně chodit. Celkovou trasu 42 km jsem zvládl za 23 hodin 44 minut a 19 vteřin. Následovalo sbalení věcí, naložení loďky na vlek, se kterým mezitím přijel syn majitele Kempu Cholín, kam nás následně odvezl. Tam jsme přeložili věci do našeho auta a pomalu celou nocí jeli domů do Třebíče. Teploměr ukazoval venkovní teplotu místy i 4 stupně. Raději už jsem si ani nepředstavoval, že bych to plaval o den později a musel o půlnoci lézt v této teplotě do ledové vody.

Na závěr velice děkuji všem, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomáhali:

• Otci Miroslavu Dvořákovi, že se dobrovolně rozhodl veslovat celých původních 43 km, i když jsem mu nabízel, že seženu motor.
• Bratru Tomáši Dvořákovi, že se k nám rozhodl připojit, aby mohl fotit, natáčet, psát příspěvky na facebook a střídat se s taťkou ve veslování.
• Třebíčskému Aquaparku Laguna, že mi bylo umožněno každý den trénovat na letním koupališti Polanka mimo otevírací dobu.
• Majiteli Kempu Cholín, že nám sponzorsky zapůjčil loď dle našeho výběru.
• Jeho synovi, že nás odvezl k hrázi vodní nádrže Kamýk a druhý den o půlnoci pro nás opět přijel k hrázi vodní nádrže Slapy.
• Firmě GPS Dozor za zapůjčení GPS trackeru pro online sledování mého plavání přes internet.
• Firmě Inkospor za výživu, kterou jsem doplňoval běžné jídlo.
• Kamarádce Radce Křenové, že se jako úplně první na chvíli připojila.
• A samozřejmě také všem, kteří jste mě jen sledovali, kroutili nevěřícně hlavou a psali povzbuzující zprávy. Jen jsem tentokrát nemohl odpovídat, protože jsem byl ve vodě.

Jak už jsem psal u závěrečné fotky, byl to boj. Takhle úmornou výzvu jsem ještě nezažil. V květnu při rekordním 666 km dlouhém běhu přes celou Českou republiku ze západu na východ, jsem sice trpěl, ale to jsem byl na suchu a stále jsem se pohyboval vpřed. Zde v přehradě, kde byla ledová voda, protivítr, vlny, protiproud, bolest zad i ramen, zima, střídání neoprenů a neustálé myšlenky na ukončení, to bylo mnohem intenzivnější. Bohužel to ale všechno byly věci, kterým jsem mohl zabránit. Přípravu jsem totiž dost podcenil. Soustředil jsem se hlavně na plavání a ostatní věci jsem moc neřešil. Kdybych si dopředu zjistil, jakou teplotu má voda u hráze a jak dalece sahá, mohl jsem se vybavit lepším neoprenem. Takhle jsem se zbytečně ve více vrstvách unavoval. To samé s větrem. Kdybych se podíval na předpověď, mohl jsem se přizpůsobit. Buď plavat opačným směrem, nebo celou výzvu přesunout na jiný termín. Takhle jsem si zbytečně přidělal mnoho komplikací. Z plavecké ultravytrvalostní výzvy se tak stal ukrutný boj vydržet, překonat protiproud a dosáhnout cíle. Když k výše jmenovaným komplikacím přičtu plavání v noci v černé vodě, kdy není vidět vůbec nic, kde jsem občas do něčeho narazil, takže mi v hlavě mi šrotovaly myšlenky typu Čelisti, tak to byla dokonalá prověrka mé psychické odolnosti. A do toho jsem ještě posledních několik nekonečných hodin poslouchal unaveného taťku, jak si stále stěžuje, že jsme to měli zrušit už na začátku, že to nestihneme, že nás nikdo neodveze, že to proti větru nejde, že to bla, bla, bla, tak jsem nesmírně rád, že jsem vytrval a dokázal to. I když jak často říkám, opakovat bych to nechtěl. Jen by ještě zajímalo, jakou skutečnou vzdálenost jsem v tom protiproudu vlastně uplaval?

Co se týče plánů na léto, tak kromě pár adrenalinových aktivit mě čeká přes týden běhání po Korsice, a když to čas dovolí, tak opět náročnější cyklistická výzva na konci prázdnin. Ačkoli mě plavání dost rozlámalo a mírně se mi znechutilo, tak nemám teď moc myšlenky na to, co příště. Stále je tu však poslední nejdelší přehrada v ČR, která tu na mě čeká. A jak se znám, tak se i dočká.

Článek

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Během dopoledne jsem si sbalil věci, takže když dorazí bratr, snášíme je dolů do auta, u kterého čeká taťka. Nejedeme po dálnici, takže nás čeká proplétání přes Jihlavu a Pelhřimov. V jedné vesničce zastavujeme na zmrzlinu a pak už přes Sedlčany míříme na Slapy. Silnici, po které jedeme, poznávám včetně mostu přes Slapy do Cholína, protože minulý rok jaře jsem tudy běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Tou dobou jsem měl velkou spací krizi, která mě nad ránem zmohla tak, že jsem si musel na chvíli lehnout. Přijíždíme do Kempu Cholín, kde máme domluvené zapůjčení loďky. Z několika kotvících veslic si vybíráme tu, která pro nás vypadala nejvhodnější. Protože musíme počkat na syna majitele kempu, který nás odveze, tak si v místní restauraci dáme něco k pití. Pak přivezeme veslice ke břehu, připevníme kolečka a vytáhneme ji nahoru k vleku, na který ji naložíme. Protože bratr bude mít na starosti můj foťák a mobil, tak mu vysvětluji, co bude dělat. Doplníme si zásoby vody a namícháme všechnu výživu. Abych se vyvaroval následků z trávení pevného jídla, mám připravenou hlavně tekutou stravu. K večeru sedáme do terénního auta a necháváme se odvézt pod hráz vodní nádrže Kamýk, kde vyložíme všechny naše věci včetně půjčené loďky.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Prvně jdu změřit teplotu vody. Výsledek je 8 stupňů. To je stejné jako nejnižší teplota, kterou mívá chladící bazének u sauny. Pocitově nejsem schopen ve vodě mít ruku déle než pár desítek vteřin. Důvod, proč je tu voda tak chladná je, že vytéká zespoda přehrady Kamýk. A voda u dna mívá vždy kolem 4 stupňů. Bratr zůstává na místě a já s taťkou se jdeme lehce proběhnout kolem břehu. I po dvou kilometrech, když vyzkoušíme vodu, je stále stejně ledová. Začínám mít vážné obavy, jak to zvládnu. Proběhneme Kamýkem nad Vltavou a vystoupáme k vyhlídkové věži, odkud máme výhled na celé údolí. Pak se vrátíme stejnou cestou zpátky k bratrovi, kde dám bleskovou koupel. Protože mám z ledové vody opravdu strach, zkouším, jestli na sebe obleču oba neopreny. Naštěstí je ten druhý větší, tak to jde. Zkontroluji připravené věci a po 20. hodině jdu zalézt do spacáku, abych se chvílí prospal. Taťka s bratrem si u břehu stále o něčem povídají.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Mobil mě probouzí půl hodiny před půlnocí. Když se na něj podívám, tak je tam několik desítek upozornění a žádostí o přátelství. Aha, oni dneska vysílali Všechnopárty, kde jsem byl hostem. Nechám mobil mobilem a jdu se chystat. Pořádně si namažu krk, abych si ho neopreny při plavání neodřel. Vlezu do prvního menšího neoprenu a nasadím si neoprenové ponožky. Protože ale nejsou plavecké, musím si ji přilepit lepicí páskou. Potom si dám neoprenové triko a nakonec ještě druhý větší neopren. Na hlavu si nasadím neoprenovou čepici a plavecké brýle. Na ruku si dám hodinek, které pořádně dotáhnu, aby se netočily. Z důvodu bezpečnosti kolem pasu připnu plaveckou bójku, na které mám připevněnou červenou blikačku. A abych mohl být sledovaný online, tak do bójky dávám GPS tracker. Napiji se a jsem připravený. Společně s bratrem jdeme po břehu co nejblíže k hrázi. Pár minut po půlnoci vlézám do ledové vody, která se ještě o jeden stupeň ochladila. 7 stupňů, to jsem zvědav, jak to dám.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Udělám první dva kroky a už nedosáhnu. Cítím, jak mi ledová voda natéká do neoprenů. Hlavně ať nateče rychle, aby se rychle ohřála o tělo. Zkouším plavat, ale po několika tempech musím zastavit a vystrčit hlavu i holé ruce z vody. Ten chlad je totiž nesnesitelný. Začnu plavat, ale po chvíli musím opět zastavit. Až na potřetí se mi daří plavat bez zastavení. Všude je tma, takže nevím, jestli plavu správným směrem. Až když se přede mnou objeví osvětlená loďka, mám orientační bod, za kterým můžu plavat. Po pár stech metrech se za mnou nad lesem objeví velký měsíc, protože předchozí noc byl úplněk. Po prvním kilometru proplavávám kolem Kamýku nad Vltavou. Prsty na rukou mně za tu dobu tak promrzly, že s nimi nemůžu pořádně hýbat. Podobně na tom začínají být i chodidla. Když chci něco říct bratrovi do loďky, tak cítím, že se mi špatně mluví, jak mám ztuhlou pusu. Uplavu další kilometr a žádná změna nepřichází. Tedy kromě toho, že začínám cítit, jak mi chlad prostupuje tělem. V hlavě už se mi začínají tvořit myšlenky, že to moc dlouho nevydržím. Nejhorší je, že vůbec nevím, jak daleko ta studená voda bude sahat. Proplavu kolem skalního útvaru Roviště a přiblížím se o obci Velká. V zatáčce u autokempu Roviště najednou vidím, že voda přede mnou se nějak jinak vlní a leskne. A když do ní vplavu, tak cítím, jak je příjemně teplá. Když se po chvíli podívám na hodinky, zjistím, že se skokem oteplila na 20 stupňů. Zároveň vidím, že jsem zatím uplaval lehce přes 4 km za 1,5 hodiny.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Konečně mně začíná být teplo. Na druhou stranu ale zase začínají jiné problémy. Kvůli více vrstvám neoprenu jsem více namáhal ramena, která mě už teď nepříjemně pobolívají. Taktéž tlak menšího neoprenu vytváří nepříjemné bolesti v oblasti rozkroku a zad. Říkám si, že jen co vyjde slunce, tak ho musím sundat. Plavu tedy dál černou noční vodou a při každém nádechu se kochám krátkých pohledem na měsíc, který mění strany podle toho, jak se přehrada klikatí. Podplavu hlavní silnici vedoucí mezi Sedlčany a Příbramí a obeplavu Hřiměždice. Na úrovni Záběhlic vylézám poprvé do loďky, abych si sundal neoprenové tričko a trochu uvolnil ramena. Musím samozřejmě prvně částečně sundat svrchní neopren, který pak opět obleču. V těchto místech za sebou mám přesně 10 km za 4 hodiny a 15 minut. Krátký odpočinek pomohl rukám, protože se mi najednou lépe plave. Když velkým obloukem plavu kolem Zvírotic, začne konečně vycházet slunce. I když mě ostré slunění paprsky oslňují, je to velice příjemný pocit, který mně dodává další energii. Jenže nic netrvá věčně a o kousek dále za Županovicemi se obloha zatáhne, a vypadá to, že snad začne i pršet. Zároveň je cítit, jak od severu začíná lehce foukat vítr. V další zatáčce u Hubenovské zátoky se oblačnost začíná opět trhat. Vylézám tedy s nepříjemně bolavými zády do lodě a sundávám oba neopreny, abych si pak mohl obléct jen ten větší. Od půlnoci jsem uplaval už 17 km za 8 hodin a 20 minut.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Vracím se zpátky do vody a konečně bez bolesti pokračuji vpřed. Obloha se mezitím vyčistila, takže je krásně azurová. Po dalších 2 km podplavu pod mostem, přes který jsem minulý rok na jaře běžel běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Hned za mostem míjím Kemp Cholín, odkud máme půjčenou veslici. Taťka s bratrem tam na chvíli zakotví a dají si pauzu, aby mě po pár stovkách metrů dojeli za další zatáčkou. Zde se začíná situace komplikovat, protože ranní vítr docela zesílil a vytváří nepříjemné vlny a protiproud. Plavání začíná být značně úmorné, protože cítím, jak mě protiproud brzdí. A když zastavím, tak mě dokonce nese zpátky. K tomu mi studený vítr chladí ruce, takže na konci rovinky musím na chvíli vlézt do loďky, aby mě slunce ohřálo. Pár minut tedy ležím natáhnutý na lavičce a klepu se jak ratlík. Bratr mi mezitím aspoň dává nabíjet hodinky, který by to jinak na jedno nabití nevydržely. Pokračuji do další zatáčky u obce Oboz. Zde kolem mě propluje oběma směry velké množství kajakářů. Obeplavu Smilovice a opět je přede mnou další dlouhá rovinka proti větru. Protože čas už se přehoupl do odpoledne, na přehradu vyrazili rekreanti na motorových člunech. Ti jezdí v plné rychlosti všemi směry a vytvářejí velké vlny, které mi plavání zrovna moc neusnadňují. Začne se mi tedy čím dál více stávat, že když vlny nečekám, ta si loknu vody. Na konci rovinky opět na chvíli vylézám do loďky, abych se ohřál. Půlka už je dávno za námi, protože mám uplaváno 25 km za 12 hodin a 25 minut.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Další rovinka za zatáčkou je napříč větru, takže se tu zvláštně točí. Chvíli fouká proti a chvíli zase do zad. Paradoxně když fouká zezadu, tak je to také nepříjemné, protože plavecká bójka, kterou za sebou táhnu, je větrem sfoukávána k mé hlavě, kdy mi komplikuje záběry rukama. Každopádně u obce Kobylníky, kde přehrada zatočí na sever a otevře se tak větru, začíná nejnáročnější část. Vítr už je tu tak silný, že na vlnách vytváří bílé čepice, jak přepadávají. Taťka, který vesluje, už to nedává a začíná ztrácet. Po chvíli se raději otáčím a plavu přímo k němu. Potom zastavíme u jednoho mola, abychom se domluvili, co bude dál. Do cíle zbývá ještě necelých 14 km, ale vzhledem k tomu, že je 15 hodin, tak vím, že do odhadovaných 19 hodin to nedoplavu. Protože jsme ale na tuto dobu měli domluvený odvoz, musíme zjistit, jestli pro nás bude řidič moci přijet i v noci kolem 23. hodiny, na kterou to aktuálně vypadá. Pokud nebude mít čas, my budeme mít smůlu a bude se výzva muset ukončit. Naštěstí je mu to jedno a jen mu stačí hodinu dopředu zavolat. Po několika minutách odpočinku se opět vydáváme na cestu. Bratr na veslici křižuje ve vlnách přehradu na druhou stranu v očekávání, že tam bude méně foukat. Já pár desítek metrů plavu za ním. Ruce si u mola trochu odpočinuly, tak se mi nějakou dobu daří vlny prorážet celkem snadno. V těchto místech jsem velice rád, že mám oranžový neopren, který je dobře vidět, protože motorových člunů opět přibylo. Bohužel druhá strana není o moc lepší. Pokračujeme tedy rovně přímo k autokempu Nová Živohošť. Zde se k nám připojí dvojice na šlapadle. Když po pár stech metrech slečna ze šlapadla skočí do vody a plave kousek se mnou, zjistím, že se jedná o kamarádku Radku, která se ke mně při mých sportovních aktivitách přidává. Taťka s bratrem si mezitím dávají pauzu na břehu. Když nás po nějaké době dojedou, srazíme veslici se šlapadlem a já si na palubě sundávám neopren, abych se i oblékl ten menší. Důvod je jednoduchý. Blíží se západ slunce a v tomto neoprenu, který je těsnější, mně bude tepleji. Jen doufám, že mě z něj záda začnou bolet co nejpozději nebo nejlépe vůbec. Padla třetí desítka kilometrů a čas ukazuje 17 hodin.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavu kolem opačného břehu, kde se nachází Živohošť a základna Vodní záchranné služby Prahy 6, se kterou jsem si před akcí psal. Prý mě v případě dostatku volného času přijedou zkontrolovat. Vidím čtyři záchranné čluny a jednoho člena sedícího u stolu. Bohužel čas asi neměli. U přístaviště plachetnic se taťka vyloďuje a jde koupit nějaké langoše. Radka se mezitím loučí a vrací se na šlapadle zpátky. Po chvíli mě opět dojíždí veslice, na které si dám kratší pauzu, abych něco snědl, protože tekutá strava už mně začíná lézt krkem. Před námi překlenuje přehradu Živohošťský most. Když jsme pod ním, všimnu si, že nahoře na mě mávají dvě postavy. Až taťka mi později řekne, že jeden z nich byl Jiří Sedláček, který se na mých výzvách také objevuje. Do cíle zbývá ještě 8 km a slunce mizí za obzorem. Čekal jsem, že se zároveň začne uklidňovat vítr, ale nestalo se tak. Ve vlnách podle barvy hledáme nejlepší cestu a pomalu se posouváme dopředu. Když slunce zapadne definitivně, opět vlézám do lodě, abych si oblékl zpět i druhý neopren, protože začínám cítit chlad. Při oblékání jen sleduji, jak nás vítr pomalu strhává zpátky. Rychle tedy vlézám do vody a ztrátu snižuji. Plavu stále dopředu nekonečnou rovinou. 2 km za námi je ještě vidět Živohošťský most a 2 km před námi velký parník kotvící u Měřína. Voda pomalu tmavne a mně docházejí síly. Kromě toho, že mě ukrutně bolí ramena, už nemám pořádně sílu zvedat ruce nad hladinu a zabírat. Kdyby to do cíle byl aspoň jen kousíček, ale oni jsou to ještě asi 3 hodiny. 3 nekonečné hodiny utrpení. Aspoň že už ty motorové čluny se uklidnily a nemusím řešit vlny. U parníku si taťka s Tomášem odskakují na břeh a já se snažím kolem bójek pokračovat dál. Ale vůbec mi to nejde. Mám chuť to vzdát a jen si lehnout. Ale co pak? Vysvětlovat, že se mi prostě dál nechtělo? Protože jsem nemohl? To ne! Teď je to teprve ta pravá výzva. Skutečná zkouška vůle. Buď to vzdám a budu blíže k tomu vzdávat i další krize anebo vydržím a příště už to bude zase o něco lehčí. Během několika minut mě doprovod dojede a já se za nimi snažím vylézt. Nejde mi to, jak jsem vyčerpaný. Nakonec se zadaří a já se v lodi občerstvuji. Moc dlouho tam ale nevydržím, protože taťka má tendence mě přemlouvat, ať se nechám odvézt a mezitím pádluje stále dopředu a nedobrovolně mi tak zkracuje vzdálenost. Skáču tedy vody, abych si těch posledních 5 km odplaval sám. I když tedy nevím, kde na to vezmu sílu.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Kousek vedle nás se objeví pomalu jedoucí jachta. Lidé na ní se ptají taťky, jestli jsem to já, který byl včera u Šípa a dnes plave přes Slapy. Další fanoušci mi přejí, ať se daří. Kéž by. Při plavání a nadechování na pravé straně koukám na Měřín a vzpomínám, jak jsem tu v roce 2011 byl ještě jako voják na dvoutýdenní preventivní rehabilitaci ve Vojenské zotavovně Měřín. Mohlo by se zdát, že je to ideální místo na rekreaci. Příroda, přehrada, koupání a lodě. Jenže já tu byl v lednu, kdy byla obleva, takže nebyl ani led ani sníh, ale jen plískanice. A tenkrát mě poprvé napadlo, že bych mohl chodit každý den běhat. K tomu jsem ještě přidal plavání i posilovnu. A takhle jsem to nepřetržitě točil celých 12 dní. S během jsem začínal na pár kilometrech a ke konci už jsem každý den běhal přes 20 km. Takže přesně zde se to stalo. Začal jsem prodlužovat tratě a už se nezastavil. A kam mě to dostalo, už víte všichni. Do černé vody ve Slapech, kde už se morduji 21,5 hodiny.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Po celou dobu jsem se snažil plavat uprostřed přehrady, abych dodržoval jakousi plánovanou trasu. Když ale plavu kolem části Ždáň, řežu to kolem břehu, protože na plávání kamsi do středu nemám už ani pomyšlení. Skončí poslední zatáčka a začne druhá noc, takže je opět tma jako v pytli. Aspoň, že se vítr konečně uklidnil. Přede mnou leží poslední rovinka dlouhá 3 km a na jejímž konci na mě čeká u hráze cíl! Jenže ty 3 km mi zaberou ještě přes hodinu a půl a to za předpokladu, že to vydržím. Taťka s bratrem plují přede mnou, abych věděl, kam plavat, protože v té tmě nejsem schopný rozpoznat, kam přehrada vede. Za zády mi opět vychází velký svítící měsíc. Sviť, měsíčku, sviť, ať to vydržím. Najednou slyším taťku, jak na lodi cosi nervózně povídá. Když se zastavím, tak mi říká, že chtěl zavolat pro odvoz, ale majitel kempu má vypnutý mobil. Vtom mi to došlo. Když jsme u obce Kobylníky volali majiteli, jestli by nás jeho syn mohl v noci odvézt, tak nám ho předal k telefonu. A jeho syn nám řekl, že stačí, ať mu hodinu dopředu zavoláme, že přijede. Jenomže tím zavoláním myslel na jeho mobil, na který nám ale nedal číslo. A jeho otec ho má vypnutý. Ani volání paní do restaurace v kempu nemá úspěch. Ono se není čemu divit, když jí v noci volá neznámé číslo. Taťka začíná pomalu propadat panice, že skončíme v noci na hrázi a nikdo nás neodveze, tak mu říkám, ať jí napíše SMS, ve které to vysvětlí. A já zatím pokračuji v pokusu o plavání. Během pár minut slyším radostným hlasem taťku oznamovat, že už jede.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

U přístaviště Rabyně mě ze břehu oslní tak silné světlo, že několik minut pořádně nevidím. To je ale vlastně skoro jedno, protože jsem neviděl ani před tím. Čím blíže se dostávám k hrázi, tím začíná voda opět chladnout. Říkám si, že ta další Štěchovická přehrada bude asi přečerpávací a teď tu studenou vodu zespoda tlačí zpátky nahoru. Teplota se zastaví na 15 stupních. V těchto chvílích jsem opravdu rád, že mám na sobě oba neopreny. Jenže síly docházejí a opouští mě už i síla vůle. Když tedy v černé chladné a tekuté tmě občas do něčeho narazím nebo na něco sáhnu, moc mi to psychicky nepomůže. Obzvláště když si vzpomenu, jak mi taťka včera říkal, jak se díval na dokument o sumcích, kteří klidně na hladině spolknou menšího psa. Snad tak malý zase nejsem. Ale třeba by se mohl pokusit jen spolknout nohu. Asi už toho mám opravdu dost. Každou chvíli volám na Tomáše, ať mi řekne, kolik ještě zbývá, protože už začínám být zoufalý. Když zatočíme mírně vpravo, vím, že se to blíží. Prý už zbývá poslední kilometr. To už je kousek, kousíček. Proč ale trvá tak dlouho? Proč je to tak dlouhý kilometr? V dálce před lodí zahlédnu osvětlenou hráz. Jo, to už zvládnu. Plavu za lodí, která plánovaně směřuje na levý břeh, kde se podle mapy má nacházet vstup do vody. A pořád nic. Loď stále pluje po vodě a já se v ní plácám se zbytky sil. Kdyby mně teď někdo řekl, že je to ještě o pár kilometrů dále, asi bych umřel. Podle světel na lodi, vidím, že už zastavili. Konečně! Když vidím břeh, mám velkou radost. Tomáš mi svítí na poslední metry a jak je čistá voda, tak vidím, jak se dno přibližuje. Už ho cítím! Stoupám si a vycházím z vody. Jak jsem unavený, tak se na nohou ani pořádně nemůžu udržet. Zastavuji hodinky po 42 km v čase 23 hodin 44 minut a 19 vteřin. Aspoň, že jsem to stihl do půlnoci.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Na břehu už na nás čeká domluvený odvoz. Vypínám GPS tracker a pak se nechávám na pozadí noční přehrady, hráze a svítícího měsíce vyfotit. Zatímco ostatní přenášejí věci do auta a nakládají veslici na vozík, já jdu naposled zpátky do studené vody, abych sundal neopreny a pak se umyl. Zkontrolujeme, že jsme tu nic nenechali a necháváme se odvézt zpátky do Kempu Cholín. Vůbec netuším, kudy jedem, protože celou dobu sepisuji text k závěrečné fotce. Stihnu to těsně před příjezdem. Přendáme si věci do našeho auta a někdy hodinu po půlnoci vyrážíme domů. Když po cestě sledujeme venkovní teploměr, tak místy ukazuje jen 4 stupně. Plavat to až dnes, tak by vlastně ta 7 stupňová voda byla teplejší. Na první červencový den je to tedy nic moc. Jak jsem celý den požíval hlavně tekutou stravu, tak mám nyní strašný pocit prázdného žaludku. Dokonce bych řekl, že cítím slabé křeče. Mám strašnou chuť na něco smaženého a tučného. Díváme se tedy, jestli po cestě nebude něco otevřeného. Bohužel vůbec nic, ani benzinka. Řídí unavený taťka, takže se do Třebíče dostaneme hlemýždím tempem až někdy po 4. hodině ráno. Já jsem asi půlku cesty prospal, takže mi to moc nevadí. Vyneseme věci nahoru a já jako první si dám ohřát mraženou pizzu, abych zahnal ten ukrutný pocit hladu. Taťka s bratrem se osprchují a odjíždí k sobě domů. Zatímco pojídám ohřátou lahůdku, tak sleduji hodiny, které ukazují půl páté. Říkám si, že kdybych si na dnešek nevzal volno, tak bych právě teď vyrážel do práce. No, nechtělo by se mi. Rozvěsím mokré věci, zatemním okna a jdu spát.

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Další výzva za mnou. Můžu tedy říct, že jsem ty Slapy jako druhou nejdelší přehradu v ČR přeplaval. I když tedy s časem se moc chlubit nechci, protože průměrná rychlost plavání kolem 1,8 km/h je opravdu bídná. A to jsem ze začátku vycházel z rychlosti 2,5 km/h, kterou jsem minulý rok vydržel celých 15 hodin na 34 km dlouhém Lipně. Ale to zase nefoukalo proti mně. Ze začátku bylo plavání jen takové zpestření, abych jen neběhal. Nenapadlo mě, že časem se z toho stane náročnější aktivita než třeba několikadenní běh. Ale všechno je o zkušenostech. V běhání už jsem zažil mnoho stavů a krizí, takže mě jen tak nic nepřekvapí. Zato plavání je pro mě stále relativně nové, kde se stále učím. Pokud se tedy příští rok pustím do nejdelší přehrady v ČR, která je ještě o polovinu delší, budu se muset mnohem lépe připravit. Třeba už jen proto, že plavání zabere více než jeden den. Pro letošek doufám, že ještě na konci prázdnin vyjde výzva na kole a mám splněno.

Fotky: 49x

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Plavání 42 km: Slapská přehrada

Videa: 1x (00:06:00)

Plavání 42 km: Slapská přehrada