| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2019-08-30 - 2019-08-31
Beskydská sedmička 2019
Účast: Dvořák Štěpán
Na závodě Beskydská sedmička 2019 jsem závodil pouze prvních 40 km. Pak mně vypověděla službu stehna a já do cíle už jen došel v čase 18 hodin 46 minut a 24 vteřin na 112. místě ze 400 závodníků.
Poprvé a naposledy jsem Beskydskou sedmičku absolvoval v roce 2012, tedy před 7 lety. Tenkrát jsem ji s kamarádem celou pouze šel, protože tou dobou jsem nejvíc měl uběhnuto 50 km. Trvalo nám to přes 26 hodin a pěkně jsem si ji protrpěl. Od té doby jsem na ní už nebyl, protože jsem nechtěl řešit druhého do dvojice, která tam byla povinná. Až 10. ročník přinesl změnu v podobně možnosti startovat za jednotlivce. Zaregistroval jsem se a čekal na konec srpna. V plánu jsem ji měl odběhnout závodním tempem. To znamenalo nezávodit s ostatními, protože na čelo závodu bych opravdu neměl. Chtěl jsem ji zvládnou pouze co nejrychleji. Optimálně do 15 nebo nejlépe do 14 hodin. Ani jsem se na ni nijak zvlášť nepřipravoval. Jen jsem běhal jako obvykle. Protože nás z Třebíče jelo plné auto, nemuseli jsme řešit přepravu mezi startem a cílem, která je u toho závodu poměrně nepříjemná. Pozdě odpoledne jsme se prezentovali v Třinci u atletického stadionu, a pak už jen venku na trávě pospávali do večera. Nakonec jsme si připravili vybavení na závod a přesunuli se na stadion. Přesně ve 22 hodin byla odstartována kategorie jednotlivců.
Společně jsme oběhli jedno kolečko a zamířili ven. Prokličkovali jsme ulicemi a začali stoupat k beskydským hřebenům. Hned od začátku jsem se snažil držet vepředu, abych měl v kopcích náskok. Odhaduji, že jsem mohl být někde do 30. místa. Protože se první kilometry běžely po silnici, tempo bylo velice rychlé. Jakmile ale skončila silnice, okamžitě jsme přešli do chůze a začali stoupat po sjezdovce na vrchol Malý Javorový. Zde už pouliční lampy nebyly, takže jsme si všichni svítili čelovkami. Bylo nepříjemné dusno a pot ze mě doslova tekl. Nahoře jsme se opět rozeběhli a konečně trochu roztrhali. Po přeběhu na vrchol Javorový (1032) jsem seběhl dolů ke ski areálu Řeka a ihned začal stoupat po další sjezdovce vzhůru. Tady už jsem začal pomalu předbíhat ostatní. V sedle Velký Lipový (925) jsme jako jednotlivci měli slepou odbočku až na vrchol Ropice (1083). Při stoupání nahoru jsem naposledy potkal vedoucí závodníky, kteří už sbíhali dolů. Když jsem i já doběhl na vrchol a začal sbíhat, tak mě velice komplikovali seběh závodníci běžící teprve nahoru. Většina z nich byla totiž zvědavá, kdo už to běží dolů a hned se na mě dívali. A protože měli čelovky, tak mě tím vždy úplně oslepili. Byl jsem tak rád, že jsem se tam někde nenatáhl. V sedle Velký Lipový jsem odbočil zpátky na trasu a začal sbíhat do obce Morávka. V jednom místě, když jsem se podíval na mapu v hodinkách, tak jsem akorát zakopnul a trochu se vyválel na zemi. Naštěstí to odnesla jen lehce odřená kolena. Protože jsem se při klesání šetřil, pár závodníků se dostalo přede mě. Dole v Morávce jsem se občerstvil a poprvé doplnil pití láhvi. Následovalo opět dlouhé stoupání, kdy jsem předběhl několik jednotlivců. Po traverzu (1005) mezi vrcholy Malý Travný a Travný následovalo klesání do obce Krásná, při kterém jsem opět trochu zpomalil. Občerstvil jsme se, doplnil pití a vydal se na nejdelší výstup na Lysou Horu na průběžném 17. místě. Ze začátku se běželo svižně po silnici s mírným stoupáním. Časem se cesta změnila v lesní a stoupání přitvrdilo. To mi vůbec nevadilo, protože jsem předběhl dalšího závodníka a k dalším se začal přibližovat. Před nimi už bych byl na 13. místě. Jenomže někde před vrcholem Kykulka (996) na 37. km se mi skupinka závodníků najednou začala vzdalovat a já začal tušit problém. Při sbíhání na vrchol Tanečnice se mi neježe ztratila z dohledu, ale dokonce mě předběhl závodník, kterého jsem předběhl při výstupu. O trochu déle jsem se zdržel na lesní občerstvovačce Hradová - nad salašem, kde jsem si pro jistotu vyměnil akumulátor v čelovce. O kousek později začal dlouhý, prudký a nekonečný výstup na Lysou horu, který už jsem si dost protrpěl a pár dalších závodníků se dostalo přede mě. Těsně pod vrcholem jsem se vrátil na společnou trasu, kde už se pohybovalo poměrně dost dvojic. Nahoře na Lysé hoře (1323) jsem si poprvé na chvíli sednul, abych si nohy trochu odpočinuly. Pak jsem se vydal na sestup po úplně stejné cestě jako před třemi roky, když jsem běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Kamenitou cestu už ale moje stehna nedávala, takže jsem jen pomalinku cupital. Díky mé pomalé rychlosti mě začali předbíhat každou chvíli závodníci. Po cestě jsem musel dokonce i několikrát zastavit a než jsem se dostal dolů, přeběhlo mě snad 50 lidí. Tím pro mě závod skončil. Dokonce jsem byl rozhodnutý skončit, protože pro mě ztratilo smysl pokračovat dál. Když jsem v pět hodin ráno doběhl na občerstvovačku do obce Ostravice, měl jsem za sebou necelých 54 km. Přes půl hodiny jsem tam posedával, pil, jedl, pozoroval ostatní, mluvil se známými závodníky a zároveň přemýšlel, jestli to tedy zabalit. Nakonec jsem zavolal svým kámošům z Třebíče, kteří byli ještě na Lysé hoře. I když měli také problémy, stále pokračovali. Já se rozhodl stejně.
Se svítáním už s čelovkou v batohu jsem vyrazil na Smrk. Pauza trochu pomohla, protože jsem mírným klusem pomalu ostatní předbíhal. Jen jsem občas zpomalil, když jsem se zapovídal s někým, kdo díky klobouku poznal, že jsem ten, kdo přeběhl nejen Českou republiku. Náročnou cestou jsem celkem svižně vystoupal až na vrchol Smrk (1276), kde jsem si musel na chvíli sednout, abych z boty vyklepal trn, který mě začal píchat do chodidla. A začal sestup. Bohužel moje stehna to opět nedávala, tak jsem se jen pomalou šoural dolů zatím co mě desítky závodníků včetně dvojice z Třebíče předbíhaly. Slunce už dost hřálo, proto jsem byl rád, když jsem se na další občerstvovačce v Čeladné mohl pořádně napít. Zároveň jsem si naplnil i druhou láhev, kterou jsem si zatím prázdnou nesl v batohu. Něco jsem snědl, popovídal si se závodníky a s nechutí se pustil do dalšího úseku. Po pár kilometrech jsem se připojil ke dvojici, ve které byl Dušan Miškovič, se kterým jsem na začátku června běžel část závodu Čertovskej ultratrail 2019. Povídali jsme si a společně stoupali na vrchol Čertův mlýn (1206). Nakonec jsem mu ale stejně nestačil, a tak jsem na občerstvovačku v Pustevnách došel samostatně. Protože už jsem měl hlad, tak jsem se pořádně najedl i napil. Při následném sestupu do Ráztoky mě dostihl Kučva Jiří, se kterým jsem se minulý rok potkal na závodě Čertovskej ultratrail 2018. Sice to chtěl vzdát, protože mu bylo špatně a několikrát zvracel, ale nakonec jsme se zapovídali, a tak nějak jsem ho přemluvil, ať pokračuje. Společně jsme tedy vystoupali na Radhošť (1029), kde jsme si užili výhledů, davu turistů i nepříjemného tepla. Lesem jsme se následně sestoupili k poslední občerstvovačce Pindula, kde se mi akorát vybily hodinky a ukončil se tak záznam trasy. Nečekal jsem totiž, že mi to bude trvat tak dlouho. Naposledy jsme se občerstvili, doplnili zásoby a vydali se na poslední výstup na vrchol Javorník (917). Tam jsme se chvíli zdrželi, když jsem se zapovídal s pořadatelem, který se ke mně hned hlásil, že sleduje moje výkony. Při sestupu lesem jsme raději přešli do klusu, abychom stihli doběhnout do 17. hodiny odpolední. To se nakonec podařilo, protože jsem do cíle doběhl v celkovém čase 18 hodin 46 minut a 24 vteřin. Ze 400 jednotlivců jsem se umístil na 112. místě. V cíli jsem počkal další hodinu, abych se mohl podívat, jak dobíhají ostatní kamarádi z Třebíče. Nakonec jsme společně odjeli do Ráztoky, kde jsme měli domluvené ubytování. Druhý den jsme se vrátili zpátky domů do Třebíče.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli si z toho můžu vzít nějakou zkušenost do příště. Bohužel jsem ale na nic nepřišel. Ačkoli jsem se při sbíhání šetřil, tak mě právě odešly jako první části stehen, které se využívání při běhu z kopce. Do kopců jsem poměrně mazal, což je náročné na lýtka a ty mě naopak nebolela vůbec. Takže vůbec nevím, co bych změnil. Snad jen to, že kdybych to věděl dopředu, tak bych raději vůbec nenastoupil. Ale vlastně na jednu věc si vzpomínám. Běžecké hole. Nikdy jsem je nepoužíval, tak to příště zkusím s nimi. Těch 15 hodin bych si rád splnil. Teď se ale musím soustředit na Spartathlon 2019, který se rychle blíží.
Beskydská sedmička 2012 | Beskydská sedmička | Suunto Movescount | FacebookČlánek
V pátek před obědem přijíždí Ivo Hruška se svojí ženou Soňou Hruškovou a kamarádem Kamilem Potěšilem. Naložím svoje věci a projíždíme Třebíčí, kde nabíráme ještě Petra Šindeláře, Lukáše Charváta a jeho přítelkyni Pavlou Řežábkovou. V sedmi lidech odjíždíme do Beskyd. Kvůli uzavírce před Velkým Meziříčím jedeme přes Náměšť nad Oslavou a na dálnici vjíždíme až u Velké Bíteše. Projedeme Brnem a později kolem Olomouce, kde ovšem u Přáslavic musíme opět sjet kvůli pracím na dálnici. Ostatním povídám, že jsem tu před několika lety, než jsem se stal hasičem, sloužil v armádě jako bigoš polní. Po staré dálnici dojedeme kolem Lipníka nad Bečvou do Hranic na Moravě. Opět ostatním povídám své zážitky z jednoho cykloturistického výletu, ze kterého později vznikly další šílenosti, nebo když jsem tu jel přes Česko na kole a později jsem tu i běžel. Vrátíme se opět na dálnici a míříme kvůli dalším uzavírkám na Ostravu. Když se přiblížíme k Třinci, zastavíme se ještě v obci Guty, kde si holky, které nezávodí, ověřují předem domluvené ubytování v penzionu Gutská Bašta. Potom už odjíždíme do Třince k atletickému stadionu, kde probíhá prezence a večer se bude i startovat. Když jsem Beskydskou sedmičku běžel v roce 2012, tak se ještě startovalo z náměstí Svobody. Po prezenci potkám pár známých tváří, se kterými se dám na chvíli do řeči. Skočíme si na večeři a kolem páté hodiny odpoledne se natáhneme na trávě vedle auta a snažíme se posledních pár hodin prospat. Moc se nám to ale nedaří. Před devátou hodinou večerní si tedy sbalím věci, naposledy si odskočím na záchod a začnu se připravovat na závod. Kolem půl desáté společně odcházíme na stadion, kde už se nachází neskutečné množství lidí, především závodníků. Já sám startuji v kategorii jednotlivci. Ostatní ve dvojicích. Lukáš poběží s Ivošem a Petr s Kamilem. Po cestě ještě potkávám Jaroslava Urbana, který sice nezávodí, ale na konci září odlétáme společně do Řecka na Spartathlon. Přesunu se na startovní čáru, kde potkávám další známé běžce. Pár řad ode mě postává Petr Hének a přímo vedle mě je Stanislav Kováček, se kterým se dám na chvíli do řeči. Následují závěrečné proslovy, hymna, nabuzující hudba a přesně v 10 hodin v noci je odstartován 10. jubilejní ročník Beskydské sedmičky pro kategorii jednotlivci. Dvojice budou startovat o čtvrt hodiny později.
Společně oběhneme jedno kolečko po tartanu a pak za hlasitého povzbuzování opustíme stadion. Po silnici přes lesopark opouštíme Třinec. Přeběhneme hlavní silnici, po které už jsem několikrát jel na kole nebo běžel přes Česko a kolem Oldřichovic pomalu stoupáme k prvním kopcům. Všichni jsou ještě plni sil, tak se různě předbíhají a snaží se zaujmout ideální pozici. Abych měl od hlavního davu náskok, první kilometry běžím někde kolem 30. místa. V tom nekonečném mumraji si všimnu, že přímo přede mnou běží profesionální triatlet Petr Vabroušek. U dolní lanovky skončí silnice a zároveň umělé světlení. Zapínám čelovku a přecházím do svižné chůze, protože stoupáme po prudké sjezdovce nahoru. I když je noc, tak je teplo a nepříjemné dusno, které způsobí, že jsem během několika minut úplně propocený. Čas od času se ohlédnu za sebe, abych viděl nekonečný svítící zástup až zpátky do Třince. Na vrcholu Malý Javorový (947) se trať mírně narovná, všichni se rozeběhnou a rozestupy se začnou zvětšovat. Po 9 km za 1 hodinu a 4 minuty probíhám první kontrolou na vrcholu Javorový (1032). Protože jsem úplně mokrý a nasátý klobouk na hlavě mi začíná vadit ve výhledu, schovávám si ho do batohu. Následuje klesání lesem, kde trochu zvolním tempo, abych zbytečně nepřetěžoval stehna. Tím se přede mě dostává několik běžců. Dolů ke ski areálu Řeka na 14. km přibíhám za 1 hodinu a 25 minut.
Vůbec se nezastavuji a hned pokračuji do dalšího stoupání po sjezdovce. Po čele mi začnou sjíždět kapky potu, a proto si pod čelovku nasazuji čelenku. Do kopce nasadím svižné tempo a pomalu se začínám dostávat před ostatní. Z batohu si vytáhnu jeden gel na posilnění. V sedle Velký Lipový (925) probíhám další kontrolou a místem, kde se trasa rozdvojuje. Dvojice začínají klesat, ale my, jednotlivci, běžíme slepou odbočkou stále vzhůru. Po chvíli potkávám už vracející se první závodníky, mezi kterými poznávám Petra Hénka na průběžném 3. místě. Na vrcholu Ropice (1083) je kontrola a konečná. Zatím mám za sebou 17 km za 2 hodiny. Začnu se tedy vracet stejnou cestou zpátky. Při seběhnu potkávám o něco pomalejší závodníky, kteří stoupají vzhůru. Bohužel místo toho, aby se starali o sebe, tak je většina z nich zvědavá, kdo to to běží dolů, zvedají hlavy a dívají se na mě. Jenomže jim nedochází, že mají na hlavách zapnuté čelovky, kterými mě oslňují tak, že skoro nevidím na kamenitou cestu přede mnou. Musím si tedy každou chvíli stínit zvednutou rukou. O něco níže zpátky sedle Velký Lipový (925) se napojuji na společnou trasu a pokračuji ve sbíhání. Opět se směrem dolů šetřím, a tak se propadnu o pár míst dozadu. V jednom místě, když si právě kontroluji správnou cestu na hodinkách, tak zakopnu a natáhnu se na zem. Nic se naštěstí nestane a mám jen mírně odřená kolena. Pokračuji dále a na jedné křižovatce potkávám závodníka se staženými kalhotami který se právě zvedal po dokončení velké potřeby. Dobrovolně odvracím zrak před sebe na cestu. Po několika minutách dobíhám do údolí do obce Morávka, kde se nachází další kontrola a hlavně občerstvovačka. V teplé noci už jsem svoje zásoby dopil, proto se pořádně občerstvuji a doplňuji pití v láhvi. S sebou si beru několik kusů melounu. Za sebou nechávám 23 km na 2 hodiny a 33 minut.
Další stoupání je opět pekelně prudké. V jednom místě dokonce zmizne cesta a musím se prodrat přes popadané stromy, větve a trávu vysokou tak, že v ní nejsem ani vidět. Když se opět vrátím na zpevněnou cestou, posilním se zásobami a začnu se posouvat v pořadí dopředu. Letošní ročník se vynechává vrchol Travný (1203) kvůli teritoriu tetřeva hlušce a běží se po traverzu v nadmořské výšce přibližně 1000 m. Tam akorát po delším svižném běhu předbíhám další dvojici závodníků. Pod vrcholem Travný je další kontrola, za kterou čeká klesání. Kvůli pomalejšímu sestupu mě dvojice opět předběhne. S 32 km v nohách za 3 hodiny a 45 minut sbíhám do údolí do obce Krásná. Opět doplňuji láhev a pořádně se napiji. Zde se trasa dále větví. Obě varianty sice vedou na Lysou horu (1323), ale dvojice pokračuji přímým výstupem, a naopak my, jednotlivci, běžíme opačným směrem přes další vrchol Kykulka (996).
První kilometry běžím po silnici a kontroluji dění za mnou, abych věděl, jak velký mám náskok. Podle pohybujících se světel asi tak necelý půl kilometr. Odbočím do lesa, kde začne mírné stoupání. Stále běžím po silnici, proto můžu dělat dlouhé kroky bez rizika. Po nějaké době se ale silnice změní pouze ve zpevněnou lesní cestu a stoupání přitvrdí. Za mnou už dlouhou dobu nikoho nevidím, zato přede mnou se začínají pomalu přibližovat dvě skupiny světélek. V prvních serpentýnách předběhnu závodníka a dostanu se tak na průběžné 16. místo. Přede mnou teď vidím další trojici závodníků. Mám dobrou náladu, protože se zatím stále prodírám dopředu a teoreticky by i první desítka do 13 hodin mohla vyjít. Sním další gel a několik minut se držím za skupinkou, kterou se mi zatím nedaří doběhnout. Někde u sedla Kyčera se naopak začne rozestup zvětšovat. Prvně si říkám, že si mě asi všimli a trochu zrychlili. Jenomže mezi vrcholy Muroňka (966) a Kykulka (996) se začne dokonce přibližovat závodník, který byl za mnou. A když se trasa obrátí a sbíhám k vrcholu Tanečnice (820), tak už mi to jasné. Odešly mně nohy, protože dolů skoro nemůžu běžet. Nejenže mě závodník předběhne, ale dokonce se za mnou objeví i ti, kterým jsem utekl už po cestě z obce Krásná. Mírně tedy zpomalím, abych zachránil, co se ještě dá. Na rozcestí Hradová - nad salašem dobíhám k další občerstvovačce 41 km od startu. Během občerstvování a doplňování pití se propadnu o další místo. A protože čelovku už mám na hlavě 4 hodiny a 50 minut, tak raději vyměním akumulátor.
Cesta pokračuje ještě pár set metrů níže, kde ostře zahne a začne asi nejprudší stoupání na trati. Sklon i kameny jsou tak velké, že si musím pomáhat rukama, abych se vůbec dostal výše. Po několika set metrech se dostávám na normální cestu, kde na jedné křižovatce potkávám závodníka běžícího z jiného směru. Prý někde špatně odbočil a několik minut tak ztratil vracením se zpátky. A to byl na 11. místě. Chvíli si při výstupu povídáme, ale pak se mi začne vzdalovat. Opět se posilním z vlastních zásob. Po nekonečné cestě stoupám vzhůru až k vrcholu Malchor (1219), kde se opět připojím na společnou trasu. Ta už je plná dvojic, mezi které se přimíchám. Společně pak serpentýnami stoupáme na vrchol Lysé hory (1323). Když jsem v této části šel před 7 lety s kamarádem, tak už byl den. Dnes jsem tu o několik hodin dříve, protože je ještě hluboká noc. Na vrcholu Lysé hory na 45. km jsem po 5 hodinách 56 minutách. Kousek za kontrolou si na chvíli sedám lavičku, abych trochu uvolnil nohy. Pořadatelé se mě hned ptají, jestli mám křeče. Odpovídám, že ne, že si jen potřebuji na chvilku odpočinout. Po pár minutách se vydávám na sestup po úplně stejné cestě jako před třemi roky, když jsem běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Jenomže nohy mám unavené, cesta je prudká a plná kamenů, takže už nedokážu běžet a jen tak nějak pomalu cupitám. Kvůli tomu mě po chvíli začnou předbíhat jak jednotlivci, tak i dvojice a hlavně ženy. Pozorovat je, jak se mi svižným lehkým krokem ztrácejí v zatáčkách je opravdu deprimující. Kdykoli se pokusím natáhnout nebo zrychlit krok, tak okamžitě zakopnu. Stává se to velmi často, je to bolestivé a mám pocit, že brzo přijdu o prsty na nohou nebo o boty. Když se níže cesta trošku narovná, žádná změna se nekoná. Vlastně ano. Značnou mě bolet záda. Ještě níže už na silnici jsou všechny ty bolesti, tak nepříjemné, že se musím několikrát zastavit, abych vůbec mohl pokračovat. Kvůli tomu všemu mě při celém sestupu muselo předběhnout několik desítek lidí. Už je mi jasné, že pro mě závod skončil. Tohle nemá smysl. Jsem rozhodnutý, že dole odstoupím. Jednou už jsem Beskydskou sedmičku dokončil, proto pro mě nemá tohle plazení žádný smysl. A to jsem teprve v polovině. Na občerstvovačku dole v obci Ostravice docházím po 7 hodinách a 7 minutách, kdy mám za sebou 54 km. Je akorát pár minut po páté hodině ráno a stále je ještě tma. Něco sním, něco vypiji a doplním pití. Pak už jen půl hodiny posedávám na lavičce nebo si povídám se známými závodníky, ale hlavně přemýšlím, jestli pokračovat. Nakonec zavolám kámošům z Třebíče, jak jsou na tom oni. Prý jsou na vrcholu Lysé hory a v jedné dvojici je problém s kolenem, ve druhé se zvrací, ale obě pokračují. Rozhodnu se stejně. Skočím si na záchod a poté se vrátím na trasu.
Ostravici opouštím již se svítáním. Čelovku si schovávám do batohu a místo čelenky si beru klobouk. Když přeběhnu hlavní silnici potkávám dvojici, ve které je Jiří Štos, se kterým jsem se naposledy potkal v zimě na Pražské stovce 2018. Chvíli si povídáme, co je nového a jak se mi dnes nedaří a potom ho nechávám za sebou, protože začínáme stoupat po silnici, kde mi to ještě trochu běží. Pomalu se prodírám dopředu, protože během půlhodinového odpočinku jsem nabral trochu síly, a hlavně se propadl mezi výrazně pomalejší závodníky. Jak už je světlo a na hlavě mám svůj klobouk, lidé mě začínají poznávat, a já tak mnohokrát u některých závodníků zpomaluji a povídám si s nimi o mém přeběhu bývalého Československa. Jakmile skončí silnice a cesta se lesem prudce zvedne po kamenech nahoru, skončí i naše povídání. Každý svým tempem pomalu šplháme na kopec Smrk a na záda nám dopadají první paprsky ranního slunce vycházejícího nad Lysou horou. Při traverzu po Knížecím chodníku se na chvilku zastavuji u studánky Tajemná Řásnovka. Studená voda ale prázdnému žaludku moc nesedne a několik minut mi potom není dobře. Při závěrečném stoupání od vrcholu Malý Smrk (1174) a vrchol Smrk (1276) potkávám první turisty, kteří jdou dolů a povzbuzují. Úplně na vrcholu po označení kontroly si sedám na kamen, abych si sundal boty a z ponožky vytáhl trn, který mě posledních pár set metrů píchá do chodidla. Nyní následuje cesta dolů. A to už je problém. Okamžitě se ozývají stehna, která běh z kopce nedávají a nepříjemně bolí. Přecházím opět do pomalého cupitání a každou chvíli uvolňuji místo běžcům, které jsem předběhl při stoupání. Během několika minut už mě začínají předbíhat i ti, kteří z Ostravice vyrazili až po mně. Většina mě mlčky oběhne, někteří pronesou nějakou udivenou hlášku, na kterou se vždy snažím nějak vtipně zareagovat. V jednom místě mě předběhne Martin Bohuslav, který přijel se svým parťákem také z Třebíče, jen ale vlastním autem. Slunce začíná mít sílu, teplota se zvedá a začínám cítit žízeň. Psychicky zničený přibíhám po 70 km za 10 hodin a 32 minut na občerstvovačku k chatě Dukla v Čeladné. Pořádně se napiji a hlavně doplním i druhou láhev, kterou jsem zatím nepoužil. Naberu si několik kusů melounu, sednu si na lavičku a povídám si s ostatními závodníky. I když se mi vůbec nechce, tak se po kratším odpočinku vydávám na další úsek.
Přeběhnu hlavní silnici i řeku Cyrilku a po silnici začínám lesem pomalu stoupat na protější kopec. Během několika minut dobíhám Dušana Miškoviče, se kterým jsem se na začátku června potkal na závodě Čertovskej ultratrail 2019, kde jsem měl krizi ze střevních problémů. Společně běžíme několik minut a povídáme si. Když narazíme na tajnou kontrolu, tak musím Dušana opustit, protože běží ve dvojici. A povinnost každé dvojice je označit každou kontrolu v určitém časovém intervalu. Bohužel jeho parťák je kdesi pozadu. Po pár set metrech trasa uhýbá ze silnice na kamenitou lesní pěšinu stoupající lesem strmě vzhůru. Cítím se nějak unavený a nemám moc sílu, proto jdu pomalou chůzí nahoru, zatímco se ostatní závodníci dostávají přede mě. Když mě dojde i Dušan se svým parťákem, trochu přidám abych se s nimi udržel. O pár set metrů výše procházíme kolem studánky Leopoldka, kde se někteří napijí. Já po zkušenostech ze studánky na Smrku raději vynechávám. Kolem vrcholu Kněhyně stoupáme mírným kopcem nahoru. Bohužel moje krize se zhoršuje a Dušana se už nejsem schopný udržet. Energie také rapidně ubyla a dokonce se začínám motat ze strany na stranu. Když si představuji, co mě ještě čeká, tak přestávám věřit, že to do cíle zvládnu. Na vrcholu Čertův mlýn (1206) se zapovídám s jednou mladou dvojicí, která má také problém při cestách z kopce. Než mi i ti utečou, tak mi ještě nabídnou gumového medvídka. Cesta se zlomí a začíná další peklo v podobě nepříjemného klesání. V jednom místě mě jen rozesmějí dva turisté se psem, kteří stoupají proti mně. Jak je teplo a pes má dost asi jako já, tak si najednou lehne na zem a ani se nehne. Jeden z dvojice to jen komentuje slovy: "Tak jsme skončili." Pokračuji v sestupu přes níže položené vrcholy Skalka (1037) a Tanečnice (1084). Na posledním vrcholu procházím kolem rozhledny a visuté stezky Valaška. S tím je spojené i nepříjemné množství lidí, kteří na nás, plazící se závodníky, nechápavě koukají. Na 81. km po 13 hodinách a 22 minutách docházím k další kontrole na Pustevnách. Tou dobou už je vítěz Marek Causidis 2 hodiny a 5 minut v cíli. Mám hlad jako vlk, proto si dávám polévku a další dobroty. Potom se napiji, doplním pití a na chvíli se posadím na zem, abych si odpočinul. Opět si povídám s ostatními závodníky a potkám i Stanislava Kováčka, se kterým jsem mluvil naposledy na startu. Volám Ivošovi, abych zjistil, jak na tom jsou naše třebíčské dvojice. Prý pokračuji spolu a jsou na předchozí občerstvovačce na Čeladné. Naposledy si odskočím na záchod a vydávám se na trať.
Cesta hned začíná strmě klesat lesními serpentýnami kolem sjezdovky. Jdu velmi pomalu, a tak se opět propadám pořadím. Někde v polovině kopce mě dojde Jiří Kučva, se kterým jsem se minulý rok potkal na závodě Čertovskej ultratrail 2018. Dnes je mu špatně od žaludku a několikrát zvracel. Proto je rozhodnutý dole skončit. Při sestupu se zapovídáme a pokračujeme spolu. Dokonce mi i půjčuje hole, se kterými se mi hned jde z kopce lépe. Po nějak době se k nám přidává i jeho rodina, která si pro něj přijela. Dole na další kontrole v Trojanovicích v části Ráztoka jsme tak rozpovídání, že se rozhodne nakonec nekončit a všichni pokračujeme dále. I s jeho rodinou stoupáme zpátky na hřeben a stále si o něčem povídáme. Když už našemu tempu jeho rodina nestačí, pokračujeme sami. Dojdeme nahoru a po hřebenu přecházíme na vrchol Radhošť (1129). I když je krajina otevřená, kvůli rozptýlené oblačnosti nejsou téměř žádné výhledy. U kaple sv. Cyrila a Metoděje označíme kontrolu a začínáme klesat přes vrchol Velká Polana (981) dolů. Klesání je pozvolné, tak to celkem jde. Hlavně máme dobrou náladu, protože si stále o něčem povídáme. Je nám tak úplně jedno, kolik lidí nás předejde. Když se přiblížíme na dohled od poslední občerstvovačky v sedle Pindula (552), hodinky ohlásí pípáním vybitou baterii a vypnou se. A to na mě na občerstvovačce čeká Soňa s Pavlou, aby mě předala nabíječku. Smůla. Takhle dlouhou dobu jsem neplánoval jít, tak jsem s nějakým nabíjením ani nepočítal. Po 16 hodinách a 18 minutách se na 94. km naposledy občerstvuji a doplňuji zásoby. Nyní před námi leží konečně poslední kopec.
Přejdeme silnici a ihned začínáme stoupat lesem vzhůru. Po pár set metrech se dostaneme na zpevněnou cestu, která vede téměř po vrstevnici. Moc dlouho si ji ale neužijeme, protože opět stoupáme prudkou strání vzhůru až pod vrchol Kyčera. Po další zpevněné cestě naposledy šplháme na poslední vrchol Velký Javorník (917). Po označení kontroly mě pozná jeden z pořadatelů, se kterým se zapovídám o mých výzvách. Jirka využívá této pauzy, aby se na chvíli natáhl a odlevil nevrlému žaludku. Hned na začátku sestupu, odkud je nádherný výhled do údolí, potkáme paraglidistu, kterému z legrace nadhodíme, že by se nám ten padák náramně hodil. Takový dolet do cíle by určitě nikdo jiný neměl. Nakonec nám ale stejně nezbývá než dolů šlapat po svých. Kličkujme po serpentýnách a zároveň odhadujeme, jak dlouho nám to ještě může trvat. Jsou čtyři hodiny odpoledne a do cíle by to mohlo ještě hodinu zabrat. Nakonec se shodneme, že bychom to dali rádi do páté hodiny, a proto přejdeme do klusu. Vím, že konec už se blíží, a tak bolest nohou vůbec neřeším. Klesání lesem je pocitově nekonečné. Jsem tedy rád, když po několika desítkách minut vběhneme na první ulici ve Frenštátu pod Radhoštěm. Proběhneme několik křižovatek a objevíme se červeném koberci, značícím cílovou rovinku. Naposledy do toho šlápneme a dobíháme do cíle před pátou hodinou. Časomíra mi ukáže 18 hodin 46 minut a 24 vteřin. Hotovu. Utrpení skončilo. Ještě tedy musím vylézt na dřevěný oblouk, kde dostanu medaili za dokončení a pak už slézám na podium, kde nám odeberou čip a je opravdu konec.
S Jirkou si navzájem poděkujme za podporu a rozloučíme se. Za vrácenou stovku za čip si jdu dát kuřecí steak. Pak se potkám se Soňou, se kterou odcházím do auta, abych vypil regenerační koktejl. Společně se vrátíme do oblasti cíle, kde čekáme na doběh našich dvojic. Ti nakonec dorazí společně téměř o hodinu později než já. Pogratulujeme si a společně odcházíme k autu. Já si po cestě koupím ještě zmrzlinu, na kterou jsem dostal chuť. Odjíždíme do Trojanovic do části Ráztoka do hotelu U Lip, kde máme domluvené ubytování. Poté, co se osprchujeme, se všichni sejdeme v restauraci, kde se pořádně nadlábneme. Jediné, co to kazí, je hostinský, který má opravdu zvláštní smysl pro humor. Večer skončí tím, že nám nedá účtenky za jídlo, a dokonce nám naúčtuje jedno jídlo dvakrát. Při následném řešení problému nás jen odbyde, že co se stalo, se stalo. Že už je to minulost a stejně by to nešlo dohledat. Kolem deváté hodiny večerní odcházíme do pokojů a jdeme spát. Po pár nočních probuzeních vstávám před osmou hodinou ráno. Sbalím si věci a jdu na snídani. Pořádně se najíme a před desátou hodinou odjíždíme domů. Tím vlastně celý den končí, protože po příjezdu do Třebíče se přiženou bouřky, které mi umožní jít se vyklusat až pozdě večer.
Výsledný čas 18 hodin 46 minut a 24 vteřin mi vynesl 112. absolutní místo ze 400 závodníků, z nich přes čtvrtinu vůbec do cíle nedorazilo. Pro porovnání s účastní v roce 2012, kdy byla trať kratší a lehčí, jsem byl rychlejší přibližně o 7,5 hodiny. To ale porovnám neporovnatelné, protože tou dobou byla moje nejdelší uběhnutá trať jen 50 km. Od té doby jsem se proběhal výrazně výše. Proč to ale nakonec nevyšlo, nevím. Do kopců jsem stoupal rychle, z kopců jsem se šetřil a stejně jsem se odrovnal z kopců. Vím, že hůlky by mi trochu pomohly, ale tolik? Vědět to tak dopředu, tak bych buď zůstal doma a dal si vlastní dlouhý okruh nebo bych běžel s ostatními z Třebíče a natočil bych jim ze závodu video. Takhle mi nezbývá, než se soustředit na Spartathlon 2019 a cílený čas pod 15 hodin si nechat na příští účast.
Fotky: 24x
1 - 20 |
1 2 ► | 24 |
1 - 20 |
1 2 ► | 24 |
Videa: 2x (00:04:26)
Televize Beskyd: B7 - přes 100 kilometrů zdolal vítěz za 11 hodin a 17 minut
Délka: 00:02:04Renault - Kilpi - Beskydská sedmička - B7 - 2019
Délka: 00:02:22| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |