Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
Když jsme se vrátili po 246 km dlouhém závodu Spartathlon ze Sparty zpátky do Athén, byla následující den domluvena prohlídka Akropole s českým výkladem. Obecně se jedná o opevněná návrší uprostřed starověkých řeckých měst. Zde v Athénách je Akropolis pravděpodobně nejznámější akropolí na světě, kde stál Parthenón - chrám bohyně Athény. Já měl ale na poslední den v Řecku plán úplně jiný. Společně s ostatními jsem se nechal autobusem odvézt do centra, odkud jsme pěšky došli před Akropolis do míst, odkud jsme před třemi dny startovali na Spartathlonu. Všichni zamířili s českou průvodkyní v 11 hodin dopoledne na prohlídku, ale já to vzal úplně opačným směrem.
Kolem budovy řeckého parlamentu jsem zamířil k výraznému kopci uprostřed města, který jsem zahlédl již při jízdě autobusem do města. Jedná se o Mount Lycabettus (300), na jehož vrcholu se nachází kostel sv. Jiří (Saint George Church). Mě ale více zajímaly výhledy po celých Athénách. Je to hlavní města Řecka, které není moc velké. Má asi 664 tisíci obyvatel, což je přibližně polovina Prahy. Jenomže na jeho okrajích leží bez jakéhokoli oddělení několik dalších měst, se kterými vytváří ohromnou aglomeraci s více než 4 miliony obyvatel, což už je trojnásobek Prahy. Z jeho středu z vrcholu Mount Lycabettus jsem viděl všemi směry až na její nejvzdálenější části vzdálené přes 20 km, které většinou končily na úpatí okolních pohoří. Okolo venkovního divadla Lycabettus jsem seběhl zpátky do rušných a smradlavých ulic. Silniční provoz je zde nepříjemně hustý. Celým městem se táhnou až tříproudové silnice oběma směry, které jsou naprosto přeplněné auty a motorkami. Téměř nikdo z nich při změně směru jízdy nebliká. Pouze se natlačí zvoleným směrem a doufají, že je ostatní pustí. A když ne, tak si dopomůžou troubením. Přes silnice sice vedou přechody pro chodce, ale ty skoro nikdo nepoužívá. Většina přechází, kdekoli se jim to hodí. V nekonečném mumraji vozidel prostě vstoupí do vozovky a se zvednutou rukou kvůli upoutání pozornosti a pravděpodobně i současnému poděkování prokličkují přes všechny pruhy mezi vozidly, která kvůli nim mírně snížila rychlost.
Když jsem na jednom přechodu bez úspěchu prostál 10 minut, tak jsem se to jejich přecházení uprostřed silnici velice rychle naučil. A dokonce mě to i začalo bavit. Využívat chodníky nemá vůbec smysl. Kromě toho, že na sebe vůbec nenavazují, místy úplně chybí nebo na nich stojí auta, popelnice, značky a jiné překážky, tak z nich rostou stromy. Samotný kmen zabírá asi třetinu šířky chodníku. Ovšem koruna stromu začíná už kolem 1,5 m nad zemí, takže se tam normální člověk prostě nemá šanci vejít. Natož já se svojí výškou. Stromy. Těch je v Athénách opravdu hodně. A má to smysl. Na ulici přímo pod sluncem je k nevydržení. Stačí jen sedět a člověk hned cítí, jak se přehřívá a začíná mu těle téct pot. Na rozdíl od toho ve stínu stromů je i ve městě příjemně. Pocitově bych řekl, že se teplota sníží více než o 10 stupňů. Sem by si mělo zajet vedení některých českých měst, aby si na vlastní kůži vyzkoušelo, jaký je nesmysl stromy ve městech kácet. V obchodě jsem si koupil oplatky a 1,5 vody, abych to horko vydržel a zamířil jsem k úpatí horského masivu Hyméttos. Ještě bych měl jeden poznatek k obchodům. Platí se tu Eurem. Zajímavé jsou ale ceny. V obyčejném obchodě vychází ceny výhodněji než u nás v České republice. Ovšem ve stáncích nebo benzínkách je potřeba počítat až s pětinásobným nárůstem.
Dorazil jsem na okraj města, proběhl jsem kolem vojenské posádky a vstoupil do lesa (Imitos' Aesthetic Forest). Zmizela silnice, odpadky, smrad a prašná cesta začala strmě stoupat vzhůru. Po zkušenostech s místními zvířaty jsem byl trochu ostražitý. Ve městech i mimo města se totiž pohybuje velké množství divokých psů a koček, kteří mohou bez váhání zaútočit. Při šplhaní po kamenech vzhůru na přímém slunci bylo takové teplo, že mi opět dlouhé době začal pot téct po nohách až do bot. To mi hned připomnělo minulý rok, kdy jsem běhal po Korsice. Díky této cenné zkušenosti jsem si tedy do batohu vzal kromě 1,5 l vaku s pitím i dvě plné lahve. Když se stoupání zmírnilo, začaly serpentýny s výhledy, po kterých jsem se dostal na silnici. Po ní jsem vyběhl až úplně nahoru na vrchol hory Evoznas (1026). Trochu mě to tam ale zklamalo, protože kromě nekonečného počtu vysílačů, vyhořelé části porostu a vojenského objektu, tak nic nebylo. Ani pořádné výhledy. A nesmělo se tam fotit. Sedl jsem si tedy před zamčenou bránu do vojenského objektu a trochu se občerstvil. Mezitím nahoru přijel nějaký cyklista, který se se mnou rozdělil a svůj banán.
Po nějaké době jsem se vrátil o pár kilometrů níže a odbočil zpátky do terénu. Běžel jsem po hřebeni horského masivu Hyméttos a užíval si výhledy všemi směry. Když jsem se dostal o pár set metrů níže, proběhl jsem kolem jeskyně Tripia. Jednalo se o asi 20 m vysoký skalní most. Bohužel jsem neměl už moc času, a tak jsem ho nemohl podrobněji prozkoumat. Tak snad někdy příště. Poměrně technicky náročnou stezkou jsem klesal zpátky do Athén a litoval toho, že jsem si sem nevzal vůbec žádné boty do terénu. Běžel jsem totiž v silničních botách, které jsem měl na závodě. V terénu mě sice podržely, ale díky jejich konstrukci mně v nich strašně klouzala chodidla. Zpátky ve městě jsem proběhl napříč celou městkou částí Glyfada a po cestě se dvakrát zastavil na benzínce, abych se občerstvil, protože celých 2,5 litrů už jsem dávno vypil. Doběhl jsem k moři a kolem břehu přes několik pláží jsem se vrátil do hotelu London, kde jsme byli ubytovaní. Měl jsem akorát čtvrt hodiny na to, abych se osprchoval a připravil si věci, protože o půl sedmé večer nás autobusem odvezli na vyhlašování Spartathlonu.
Suunto Movescount | Facebook1 - 20 |
1 2 ► | 33 |
1 - 20 |
1 2 ► | 33 |
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |