| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2020-11-07
Běh 55 km: Podzimní krajina okolo Javořice
Účast: Dvořák Štěpán
Celodenní běh nádhernou podzimní krajinou přes zajímavá místa v okolí Javořice, která je nejvyšším vrcholem celé Českomoravské vrchoviny.
Proběhnout se na podzim v okolí Javořice a natočit video už mi leželo v hlavě od jara. Kvůli špatnému počasí jsem to ale neustále odkládal až už to vypadalo, že to budu muset o rok posunout. Naštěstí byl ale říjen poměrně chladný, příroda se zpomalila a mně se tak naskytla šance užít si barevný podzimní den výjimečně i v listopadu. Vlastně to byl po dlouhé době asi skutečný podzim, kdy v listopadu opravdu padalo listí a nebyly už všude jen holé stromy. Javořice se nachází v severní části Javořické vrchoviny. Celá Javořická vrchovina je ovšem obrovská oblast, která zasahuje nejen k hranicím s Rakouskem ale dokonce až k Českým Velenicím u Novohradských hor. Patří do ní tedy i celá Česká Kanada. Mě tentokrát zajímala jen samotná Javořice a blízké okolí. Hned brzy ráno, když jsem zjistil, že na Telčsku není mlha, ale svítí slunce, jsem se připravil a autem přejel do obce Mrákotín. Měl jsem sice trochu unavené nohy z předchozího dne, kdy jsem běhal kolem Sečské přehrady, ale nevyužít asi poslední podzimní příležitosti bych si dlouho vyčítal. V okolí Javořice je naprostá většina zajímavých míst v jihovýchodní oblasti. To znamená, že je ideální začít co nejdříve, kdy vše ještě osvětluje dopolední slunce. Přímo z návsi Mrákotína jsem vyrazil chvíli po deváté hodině. Ačkoli nebylo ani deset stupňů nad nulou, riskl jsem to jen v kraťasech.
Po modré značce jsem po dvou kilometrech doběhl k turistické základně Mrákotín na jižním břehu rybníka Dolní Mrzatec, která patří Studentskému klubu Halahoj sídlícímu u Katolického gymnázia Třebíč. Ačkoli slouží k celoroční rekreaci, je využívána hlavně v létě pro dětské tábory. Protože jsem vybíhal poměrně brzy dopoledne, kdy bylo ještě téměř všude mokro, byl jsem rád, že jsem si vzal úplně nové boty s GORE-TExem. Kolem studánky Anička a rybníka Horní Mrzatec jsem pokračoval až do obce Lhotka, kde jsem se zastavil u slunečních hodin. Poté jsem zahájil náročný výstup po kamenném moři v přírodní rezervaci, kde ještě ležely pořezané stromy, nahoru ke zřícenině hradu Štamberk, která je chráněna jako kulturní památka. Z gotického hradu vybudovaného v druhé polovině 13. století, který se kdysi nazýval podle svého zakladatele Šternberk, už toho moc nezbylo. V 15. století byl totiž zničen během husitských válek. V roce 2020 akorát začala oprava torza zdi paláce v jihovýchodní části a zároveň byl v okolí zahájen po 60 letech i nový archeologický výzkum. Protože hrad původně stál na několika skalách, které jsou dnes využívané k lezení, tak je možné okolo těchto skal projít pod celou zříceninou. Celkem se jich v okolí nachází 13 a nejvyšší má výšku 20 m. Buď jsou osázené fixním jištěním nebo se na nich provozuje bouldering. Pouze na skále Mrhatina je lezení zakázáno. Tohle místo je úžasné tím, že se nachází v jihovýchodním svahu, takže zde dopoledne krásně svítí slunce. A protože zde rostou převážně listnaté stromy, je tu na podzim vše nádherně barevné. A jako bonus je z vrcholu jedné skály výhled směrem na obec Mrákotín, bohužel už ale proti slunci.
Vykácenou částí lesa jsem přeběhl na opačnou stranu kopce k ohništi na vyhlídkovém místě orientovaném směrem na obec Řásná. Výhled severovýchodním směrem tedy není rušen slunečními paprsky a lze tak spatřit vzdálenou větrnou elektrárnu Pavlov i věž hradu Roštejn, který jsem měl v plánu navštívit odpoledne. Přes vrchol kopce Vrch (726) jsem se dostal k náhornímu opuštěnému a nyní už zatopenému žulovému lomu Řásná. Hloubka vody je zde maximálně 16 m a potápěči můžou pod vodou obdivovat zatopenou důlní techniku a hromadu poházených pneumatik. Čas od času zde lze spatřit i nějaké turisty opalující se na skalách nebo koupající se ve vodě. Pokračoval jsem stále po modré značce kolem srubu na louce, přes vykácený les až k arboretu Javořice, kde jsou na malé mýtině ukázky různých druhů dřevin.
Po červené značce jsem potom zamířil k nejznámějšímu rybníku v této lokalitě. Velký pařezitý rybník o maximální hloubce 6 m nacházející se ve stejnojmenné přírodní rezervaci je hlavním cílem turistů i rekreantů, a to nejen v letní sezóně. Díky přilehlému rašeliništi, které vodu okyseluje, je voda celoročně zbarvená dohněda a zdravotně nezávadná. Na podzim 2018 byla jeho vypuštěním zahájena oprava hráze, která byla v havarijním stavu a prosakovala. Tato činnost se samozřejmě neobešla bez hlasitého leč zbytečného protestu aktivistů. Ve vypuštěném rybníku bylo tehdy možné vidět velké pařezy čnějící z bahna, podle kterých nese rybník svůj název. Oprava hráze byla dokončena o rok později a v létě 2020 už byl rybník v původním stavu a opět plný vody připraven na nápor turistů.
Proběhl jsem kempem Velkopařezitý, kolem Plodového rybníka, kde bývá provozován sportovní rybolov a přes les jsem se dostal k zatopenému lomu Řídelov patřící KSP Poseidon Telč. Lom o maximální hloubce 15 m nenápadně schovaný hned za okrajem lesa je tak hlavně využíván k potápění a plavání. Proběhl jsem obcí Řídelov a po úpatí Obecního kopce jsem se dostal k Roštejnské oboře, která patří k nejstarším v České republice. Kromě měsíce června, kdy je období mláďat, je přístupná celoročně. Chovají se zde divoká prasata, mufloni a daňci. Po hrázích rybníků Šilhan a Kokšovka jsem zamířil k hradu Roštejn, jehož jediná vysoká věž čnějící nad lesem je vidět z celého širokého okolí. Gotický hrad vybudován na začátku 14. století byl zničen husity a později v druhé polovině 16. století přeměněn na lovecké sídlo, kdy vznikla i původní přilehlá Roštejnská obora. Ani tomuto hradu se nevyhnul požár, který ho poničil v roce 1915. Ve druhé polovině 20. století byla sídlu rekonstrukcí vrácena původní goticko-renesanční podoba hradu. Nyní je otevřen pro veřejnost s možností placených prohlídkových tras nebo návštěvou dominantní sedmiboké 28 m vysoké kamenné věže, ze které je výhled malými okny do okolí.
Den se přehoupl do druhé poloviny odpoledne a přišel tak čas návratu. Seběhl jsem na modrou značku, která se táhne nekonečných 7 km úplně rovně lesem až na vrchol Javořice. Tou dobou už bylo slunce poměrně nízko, takže jsem celou dobu běžel ve stínu, kde se teplota pohybovala jen kolem 7 stupňů. Asi ve třetině jsem si udělal krátkou pauzu a navštívil Malý pařezitý rybník, který mi připadá jako malý nevýrazný bráška nedalekého známějšího Velkého pařezitého rybníka, u kterého jsem byl dopoledne. Od něj následovalo dlouhé a náročné stoupání na vrchol Míchova skála (773), kde se nachází stejnojmenná přírodní památka. Lze tam navštívit dvě asi 13 m vysoké skalní věže s výrazným charakterem mrazových srubů, které vznikaly ve třetihorách mrazovým zvětráváním. Na skalách se provozovalo lezení, které bylo ovšem v roce 1997 zakázáno, kvůli velké návštěvnosti a následnému poškozování. Už několikrát jsem byl ale svědkem, kdy se tu lezci na lanech pokoušeli zdolat vrcholy. Protože skály jsou orientované na jihovýchod, je z nich nádherný výhled na mikroregion Telčsko. Na první pohled tedy zaujme samotná Telč, vzdálená větrná elektrárna Pavlov, špička věže hradu Roštejn, blízký Velký pařezitý rybník a úplně na opačné straně vrchol Javořice s televizním vysílačem. Nejlepší čas na návštěvu je asi hodinu před západem, kdy slunce svítí za zády a celá krajina je tak nádherně zaplavena načervenalým slunečním svitem, a naopak vysílač na vrcholu Javořice je v přímém kontrastu proti slunci. A přesně do této chvíle jsem se tentokrát trefil. Nebyl jsem však sám, protože už tam bylo asi dalších dvacet lidí. Abych tedy mohl pořídit záběry bez ostatních lidí, musel jsem se s některými domluvit, aby mi pomohli záběry pořídit a pohlídali daný prostor, kde jsem měl na stativu foťák. Poté jsem již spokojeně opustil přelidněné místo a vydal se ještě výše.
Zbývala mi poslední třetina nekonečně rovné cesty k vrcholu Javořice. Kromě velkého množství lidí jsem tam zažil i jednu unikátní situaci. Cesta je orientována stále vzhůru přesně jihozápadním směrem. A přesně tímto směrem se v průseku lesa těsně nad horizontem nacházelo zapadající slunce. Tím, jak byla celá cesta ve stínu a přímo proti mně zářil sluneční kotouč, tak jsem byl totálně oslepený. Neviděl jsem proto vůbec nic. Musel jsem běžet s rukou nad hlavou stínící sluneční paprsky, abych náhodou při cestě do někoho nenarazil. A naopak opačným směrem byla celá cesta dolů nádherně osvícená. Komičnost situace ještě umocňovaly okamžiky, když se v těchto místech oslepení turisté míjeli s protijdoucími, kteří oslepené pozorovali a vyměňovali si svoje zážitky.
Přesně ve čtyři hodiny odpoledne tedy půl hodiny před západem slunce jsem dorazil na vrchol Javořice (836,5). Ačkoli se jedná o nejvyšší vrchol celé Českomoravské vrchoviny, tak z něj není nic vidět. Ale vůbec nic. Kromě lesů okolo se na vrcholu nachází jen velká mýtina a pár budov s vysokým televizním vysílačem, který je naopak vidět snad odevšad. Díky jeho výšce 167 m se samotný vrchol vysílače nachází v nadmořské výšce 1004 m. Ty úžasné výhledy z jeho vrcholu si snad ani nedokážu představit. A pokud mám dobrou orientaci a představivost, tak tento vrchol je pravděpodobně jediné místo, ze kterého můžou být vidět zároveň jaderné elektrárny Dukovany i Temelín. Co se týče Javořice jako nejvyššího vrcholu celé Českomoravské vrchoviny, tak je tu několik zajímavostí. Nejvyšší vrchol Žďárských vrchů je Devět skal s nadmořskou výškou 836,3 m. Takže ano, Javořice vyhrává o pouhých 20 cm! Tedy, než nedojde k dalšímu zpřesňujícímu měření, protože ani samotná zem není úplně nehybná. Už dlouhé roky proto existuje humorná rivalita mezi vedením obcí na Žďársku a Telčsku, kdo z nich má nejvyšší kopec. Čas od času se tedy vede slovní bitva, že se na vrchol Devíti skal nanosí kameny nebo, že se vrchol Javořice odbagruje, aby se prvenství přemístilo. Další zajímavostí jsou závody. Když se ve Žďárských vrších pořádá závod, kdy se mají co nejrychleji zdolat všechny vrcholy na Vysočině vyšší než 800 m, Javořice je automaticky vyřazena. Kopec vzdálený o 70 km jižněji by asi celý závod naprosto rozhodil. Protože na vrcholu Javořice chybí jakýkoliv prvek umožňující rozhled po krajině, už roky existuje snaha o výstavbu rozhledny. Tak snad se toho dožijeme.
Slunce pomalu zapadalo, proto jsem rychle pelášil z kopce dolů, abych ještě stihl jeho poslední paprsky. To se mi poštěstilo přímo u památníku 1150. výročí příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu, od kterého jsem měl poslední výhled po červeně nasvícené krajině východně pod Javořicí. Proběhl jsem obcí Světlá a slunce definitivně zapadlo. S krásně rudě až fialově zbarvenou oblohou přišel i výrazný pokles teploty. Čtyři stupně už bylo na kraťasy moc málo. Zastavil jsem se tedy u hromady dřeva, sundal klobouk a naopak z batohu vyndal dlouhé oblečení. Přes krátké oblečení jsem si oblékl celou jednu další vrstvu a nasadil čelovku. Po zelené značce jsem potom seběhl do obce Bolíkov, ze které jsem začal stoupat kolem lomu Sumrakov. V areálu se nachází i zatopený lom, kde se dříve potápělo. Po obnovení těžby v okolních lomech je ale do celé lokality bohužel vstup zakázán.
Proběhl jsem obcí Sumrakov a přišla na mě krize. Došlo mi jídlo a začal jsem cítit nedostatek energie. Znatelně jsem tedy zpomalil. Po modré značce jsem vystoupal na vrchol Hradisko (760). Přímo na vrcholu se nachází 9 m vysoká skalní věž, kde se provozuje horolezectví. Z jejího vrcholu jsou za denního světla a dobré viditelnosti zajímavé výhledy. Východně je vidět až na Býčí horu (536), která je nejvyšším vrcholem v národním parku Podyjí. Naopak západním směrem je vidět jaderná elektrárna Temelín a jižně od ní Novohradské hory a možná i začátek Šumavy. Takhle v noci jsem neviděl kromě samotné skály a pár stromů vůbec nic. Seběhl jsem o něco níže na okraj lesa, kde se na úbočí nachází tábořiště, kde jsem v roce 2008 poprvé sám přespal ve stanu při cykloturistice po jižních Čechách. Přímo od ohniště bývají nádherné výhledy jižním směrem. Je tedy vidět Česká Kanada, Rozhledna u Jakuba na Havlově hoře, okolí Dačic i Slavonic a když je opravdu dobrá viditelnost, tak i 160 km vzdálené vrcholky rakouských Alp s nejvýraznější horou Schneeberg (2076), na kterou jsem si v roce 2017 od nás z Třebíče zaběhl. Takhle za úplné tmy jsem tam akorát narazil na nějakého dobrodruha se svojí dcerou, kteří měli postavený stan a vařili si na ohni večeři. Chvíli jsem se s nimi zapovídal a dostal tak něco sladkého k zakousnutí i k napití. To mně částečně doplnilo energii a pocitově pomohlo. Poděkoval jsem a pokračoval z kopce dolů.
Stále po modré značce jsem proběhl kolem několika studánek a později vystoupal na kopec Bradlo (672), kde byla na konci roku 2019 umístěna dřevěná socha čerta v lidské velikosti. Tu vyřezal řezbář Ivan Šmíd z nedaleké obce Olší jako připomínku pověsti, kdy čert nosil z tohoto kopce kámen na stavbu hradu Roštejn vzdáleného 12 km, který jsem navštívil před několika hodinami. Nechal jsem za sebou obec Olší a zbývalo mně oběhnout poslední kopec Zdeňkov. Bohužel mi opět došla energie, tak už jsem se do kopců pohyboval jen chůzí. Po rovině a z kopce to běžet ještě šlo. Když jsem po osmé hodině večerní opouštěl obec Dobrá Voda, teploměr mi ukazoval pouhý jeden stupeň nad nulou. To už mi ale moc nevadilo, protože po hrázi rybníka Řibřid, jsem se vrátil do Mrákotína. Moc dlouho jsem se nezdržoval, sedl jsem do auta a vyrazil do Třebíče, abych to domů stihl do deváté hodiny večerní, kdy celému národu končila večerka.
Garmin Connect | FacebookFotky: 56x
1 - 20 |
1 2 3 ► | 56 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 56 |
Videa: 1x (00:20:25)
Běh 55 km: Krajina okolo Javořice
Délka: 00:20:25| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |