| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2021-02-14
Běh 62 km: Zasněžená krajina východní části Žďárských vrchů
Účast: Dvořák Štěpán
Celodenní běh po skalních vyhlídkách ve východní části zasněžených Žďárských vrchů za nádherného slunečního počasí v nejmrazivějším zimním dni.
Na svatého Valentýna slibovala předpověď poslední den s ideálními zimními podmínkami a k tomu ještě úplně jasnou oblohu. Nebylo nad čím přemýšlet. Pokud jsem si chtěl užít ještě zimu a pořídit pěkné záběry, musel jsem vyrazit. Hned ráno jsem tedy sedl do auta a přejel do obce Jimramov ležící na východní hranici Žďárských vrchů. Zkontroloval jsem vybavení a po desáté hodině vyrazil do zasněžené zimní krajiny, kde se i přes den držela teplota na 5 stupních pod nulou. Aspoň částečně jsem chtěl zopakovat okruh z léta 2019, ale bylo mi jasné, že v krátkém zimním dni 100 km nestihnu a budu muset hodně zkracovat. Jako první jsem po modré značce vystoupal na vrchol Prosíčka (739), kde se nachází stejnojmenná skála s vyhlídkou, která mně osobně přijde ze všech vyhlídek ve Žďárských vrších nejhezčí. Také má jako jedna z mála na vrcholu velký kříž. Ten současný je z roku 2002 od řezbáře Jana Urbana. Ačkoli jsou na skále vyznačeny lezecké cesty, lezení je zde celoročně zakázáno.
Stále po modré značce jsem pokračoval přes obec Javorek dolů k potoku Fryšávka. Od něj jsem naopak vystoupal prudkým stoupáním na vrchol Štarkov (679), kde mezi skalami stojí zřícenina hradu Štarkov, který bývá občas označován jako Skály nebo Stařechovice. Ze skalního hradu ze 14. století se v okolí nachází zbytky hradeb, věží, příkopů a také výrazná branka v úzké skalní průrvě, kterou se lze dostat přímo na nádvoří hradu. Zřícenina stojí na mohutných skalách vysokých až 20 m. V její okolí se nalézá dalších 18 pojmenovaných skalních útvarů s více než stovkou lezeckých cest. Proběhl jsem okolo Nových Jimramovských Pasek, kde jsou nádherné výhledy na Buchtův kopec (813) a na jihovýchodní oblast kolem obce Sněžné. Kousek opodál mě čekal dlouhý výstup na vrchol Bohdalec (790), který už je z části odlesněný. Přímo na vrcholu se nachází 11 m vysoká skalní věž s přibližně 10 lezeckými cestami. Díky této skále patří kopec Bohdalec mezi celkem 17 osmistovek Žďárských vrchů. Z kopce jsem seběhl do obce Odranec, kde jsem odbočil na žlutou značku.
Po pár kilometrech se cesta spojila s lyžařskou magistrálou, tak jsem se chvíli předbíhal s běžkaři. U obce Studnice, která je s nadmořskou výškou 786 m nejvýše položenou osadou na Českomoravské vrchovině, jsem potkal několik běžkařů z Třebíče, se kterými jsme zhodnotili nádherný zimní den. Kousek nad obcí jsem proběhl pod stožáry, které jsou ve skutečnosti zkušební stend určený pro sledování a výzkum námrazy. A že to v těch mrazech nad hlavou pěkně praskalo. Stanice měří námrazu nepřetržitě už od roku 1940, což je nejdelší řada měření námrazy na světě. Zároveň na stožáry jezdí cvičit složky IZS nebo jsou využívány školícím střediskem pro zaměstnance energetických a telekomunikačních firem nejen z Česka. Bohužel už jim ale vypršelo povolení, takže jsou spory o jejich odstranění.
Po zelené značce jsem seběhl na Paseckou skálu (819). Protože na skalní věži Vyhlídka bylo plno turistů, vylezl jsem si na skalní věž Pecen. Ta je sice nejnižší, ale protože se nachází úplně nahoře na kopci, její vrchol je naopak nejvýše. Měl jsem tak i lepší výhledy. Vzdálené Krkonoše jsem sice neviděl, ale zase byla krásně vidět nasvícená Malinská skála a Dráteníčky. Lezení na skalách o výšce až 18 m je zde celoročně povoleno a na výběr je dohromady téměř ze stovky lezeckých cest. Protože nahoru jsem lezl bez rukavic, promrzly mně ruce, které jsem pak ani nemohl schovat do rukavic. Při zpáteční cestě ze skály mně navíc zajela pravá noha do nějaké škvíry a začal jsem přepadávat dolů. Během vteřiny jsem se musel rozhodnout, jestli nic neudělám, pravděpodobně si tak zlomím nohu a spadnu dolů nebo nohu vytáhnu a dolů poletím hned. Nohu jsem tedy vytáhl a začal přepadávat dolů ještě se stativem a foťákem v ruce. Naštěstí se mi při velmi rychlé cestě dolů z pětimetrové výšky podařilo seskákat po skalních výstupech, a tak jsem pod skálou přistál v pořádku. Dole jsem objevil, že skrz skalní věž Pecen vede úzká průrva, kterou jsem se dostal na druhou stranu skály. Nakonec jsem vylezl i na skalní věž Vyhlídka, která se mezitím vylidnila.
Slunce se pomalu ale jistě blížilo k horizontu, tak jsem raději trochu zrychlil, abych stihl následující dvě skály ještě před západem slunce. Proběhl jsem obcí Kadov a po zelené značce vystoupal k osadě Samotín. Zastavil jsem se až nad obcí Blatiny, kde se nachází 4 metry vysoký a 14 tun těžký kamenný monument Radka Jaroše z Nového Města na Moravě připomínající výkony jednoho z nejlepších českých horolezců. Od něj jsem pokračoval k vrcholu Drátník (776), na kterém se nachází skála Dráteničky, která je oblíbeným místem lezců. Na největší skále ve Žďárských vrších je celoročně přístupných téměř 120 lezeckých cest. Tentokrát tam samozřejmě nikdo nebyl a zapadající slunce právě osvětlovalo už jen horní polovinu.
Bez jakéhokoli zdržování jsem přeběhl na červenou značku a začal stoupat k další skále. Po páté hodině odpolední jsem se dostal na vrchol Malinská skála (811), kde se nachází stejnojmenná skála roztroušená do několika skalních věží. Nejznámější je Zubří skála, Srnčí věž, Škuner, Buldok a 20metrová Výspa, která je nejvyšší. Na skalních stěnách o výšce až 20 m se nachází přes 120 vyznačených lezeckých cest, na kterých je povoleno lezení od července do prosince. Ačkoli do západu slunce zbývalo ještě pár minut, měl jsem smůlu, protože už bylo schované za lesním horizontem. I tak to ale stálo za to, protože mrazivé teploty na jasné obloze vytvářely zajímavé barvy a stále jsem měl rozhled po krajině kolem sebe. Nejlepší výhled je na sever, kde se mezi obcemi Křižánky a Milovy nachází skalní oblast Čtyři Palice. A při dobré viditelnosti bývají v dálce vidět Ještěd, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory nebo Jeseníky.
Se západem slunce přišlo i výrazné ochlazení, kdy teploty padly k 10 stupňům pod nulou. Z tohoto důvodu jsem musel přizpůsobit trochu svoji výbavu. Zaprvé jsem si vyměnil ponožky, protože v botách po celodenním běhu ve sněhu už byly vlhké a začínaly studit. Dále jsem si konečně nasadil rukavice a na hlavu připravil čelovku s blikačkou. Všech jedenáct akumulátorů do foťáku, které jsem kvůli mrazu používal, jsem si dal do ledvinky pod oblečení, aby se zahřály a víc vydržely. Ačkoli jsem měl v batohu zateplený vak na pití, samotná hadička a její spoje jsou i tak náchylné na mráz a hrozilo zamrznutí pití. V hodinkách jsem si proto nastavil opakovaný časovač na 10 minut, abych pravidelně trošku upíjel a voda v hadičce se tak pohybovala a nezamrzla.
S malým svítícím srpkem měsíce nad hlavou jsem pokračoval po červené značce kolem Lisovské skály k nejvyššímu bodu Žďárských vrchů, kterým je vrchol Devět skal (836,3). Zároveň se jedná o druhý nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny hned po Javořici, která je vyšší o pouhých 20 cm. Po skále Hlavní blok vede turisticky náročná cesta na její vrchol, kde se nachází zábradlím zajištěná vyhlídka. Maximální výška stěn nepřesahuje 19 m. I to je ale velmi málo, protože vrchol skály jen nepatrně převyšuje okolní stromy. Výhled do okolí proto není vůbec zajímavý. Protože už byla tma, z vyhlídky jsem samozřejmě neviděl vůbec nic. Lezení je zde povoleno až na výjimky celoročně na severních stěnách po 110 vyznačených lezeckých cestách.
Po žluté a následně zelené značce jsem seběhl dolů do obce Křižánky. Jakmile jsem se ale dostal na silnici mimo les, teplota skokově padla k 13 stupňům pod bodem mrazu. Vyměnil jsem proto stávající rukavice za teplejší a na hodinkách zkrátil časovač na 5 minut, protože už jsem začínal při pití cítit vodní tříšť. Pro urychlení zpáteční cesty jsem nezabíhal do terénu, ale zůstal na silnici, kde jsem se držel na kraji v uježděném sněhu. Proběhl jsem obcí Milovy a vystoupal do obce Sněžné, kde se výrazně oteplilo, protože teploměr ukazoval už pouhých -8 stupňů. Dál jsem pokračoval přes obec Daňkovice dolů do obce Borovnice, kterou protéká řeka Svratka.
Pravděpodobně díky vodě a následně i vyšší vlhkosti klesla teplota velmi rychle až na rekordních -16,1 stupňů. Jak už jsem byl po celodenním běhu unavený a tělo nemělo dostatek energie na zahřívání, začínal jsem nepříjemně mrznout. Preventivně jsem dopil zbývající pití, protože v tomhle mrazu by z něj za chvíli byla nepoužitelná kostka ledu. Blikačka, ve které už jsem měl starší baterie, vypověděla službu úplně. Naopak mě potěšila čelovka, která si i v těchto mrazech udržovala stejnou svítivost a výdrž. Proběhl jsem obcí Sedliště a o půl jedenácté v noci se vrátil do Jimramova. Největší obavy jsem měl, aby starší auto nastartovalo. Naštěstí chytlo na první pokus. Jakmile už jsem seděl uvnitř omrzlého auta, nekontrolovatelně jsem se rozklepal. Asi čtvrt hodiny jsem byl skoro nepoužitelný. Když jsem se doklepal a auto se mezitím rozmrazilo, vyrazil jsem zpátky do Třebíče. Nijak jsem nespěchal, takže domů jsem se vrátil až druhý den půl hodiny po půlnoci.
Po celý den jsem měl úžasné podmínky, kdy byl všude sníh, a to i na omrzlých stromech. Nebylo ho ale zase příliš, takže se v něm ještě dobře běhalo. Obloha byla tak jasná a modrá, až z toho bolely oči. Bez slunečních brýlí by to snad ani nešlo. Protože byla neděle, měl jsem obavy, aby nebylo všude moc lidí, kvůli kterým by se mi špatně pořizovaly záběry. Naštěstí díky ideálním sněhovým podmínkám byla většina turistů na běžkách a skalní vyhlídky až na výjimky zely prázdnotou. Celou dobu jsem s sebou měl nesmeky, které jsem ovšem používal jen na skalách, které byly omrzlé. Na zasněžených cestách, kde to neklouzalo, jsem je měl připevněné k batohu. Důvody byly dva. Nemusel jsem při každém kroku zbytečně zvedat těžší nohy ale hlavně jsem zamezil rozpouštění sněhu pod pryžovými pásky, kvůli čemu bych měl rychleji promočené boty. Po delší době jsem natáčel i video, které ale významně spotřebovává elektrickou energii. A protože nízké teploty snižují dočasně kapacitu akumulátorů, nesl jsem jich s sebou 11. Všechny jsem měl v ledvince kolem pasu pod oblečením, aby byly v teple. V mrazivém počasí každý akumulátor vydržel jen pouhých pár minut, takže jsem je celkově měnil asi 30x. Nejhorší to bylo v noci, kdy se teploty pohybovaly pod -10 stupni. V té době stačilo mít foťák pouze zapnutý, ani se s ním nemuselo fotit nebo natáčet a kapacita klesala přímo před očima až se po chvíli sám vypnul. U závěrečného záběru v největším mrazu, než jsem našel ještě použitelný akumulátor, mě ruce bez rukavic tak zmrzly, že mě celou noc bolely, a ještě ráno jsem je měl trochu opuchlé. Byl to extrém, ale stálo to za to. Jen je škoda, že poslední roky je to se zimou tak bídné. Vychytat zasněženou krajinu, mrazivý zimní den a jasnou oblohu je skoro zázrak.
Garmin Connect | FacebookFotky: 48x
1 - 20 |
1 2 3 ► | 48 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 48 |
Videa: 1x (00:19:00)
Běh 62 km: Zasněžená krajina východní části Žďárských vrchů
Délka: 00:19:00| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |