Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
Pouhý týden po mém úplně prvním běháním s věcmi na přespání jsem opět vyrazil na několik dní do terénu. Rodiče měli v plánu strávit několik dní u příbuzných nedaleko města Veselí nad Lužnicí v jižních Čechách. Využil jsem tedy situace a odjel s nimi, abych to měl k Novohradským horám, kde jsem chtěl běhat, co nejblíže. Po příjezdu jsem se jen proběhl kolem pískoven a šel zavčas spát. Další den jsem si hned ráno připravil věci a nechal se odvézt na vlak, kterým jsem potom přejel do města České Velenice. Po zkušenostech z minulého běhu jsem udělal plánovanou změnu ve výbavě. Vzal jsem si běžecký pás, do kterého jsem umístil láhve s pitím. Tím jsem ulehčil zádům, protože batoh s vaky, kde jsem měl navíc karimatku, bivakovací vak i spací pytel se výrazně odlehčil.
První den jsem před obědem vyrazil od vlakového nádraží ve městě České Velenice k městu Nové Hrady, kde jsem vběhl do Rakouska. U jižních sousedů následovaly výstupy na kopce Mandlstein (874) a Nebelstein (1017), kde se nacházejí krásná vyhlídková místa. První noc jsem potom strávil zpátky v České republice na hrázi rybníka Zlatá Ktiš. Druhý den jsem přeběhl do Pohorské vsi, kde jsem si koupil snídani i zásoby na zbytek dne. Vyběhl jsem si na kopec Myslivna (1040) a seběhl k bývalým stříbrným hutím, odkud jsem kolem řeky Lužnice vystoupal do obce Pohoří na Šumavě. Jižně od ní jsem zdolal nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, kterým je s nadmořskou výškou 1072 m vrchol kopce Kamenec. Po dlouhém sbíhání jsem západně od Novohradských hor navštívil zrekonstruovanou zříceninu tvrze Tichá a den ukončil u přírodního koupaliště vedle obce Malonty. Poslední třetí den jsem si ráno nakoupil v obchodě a vystoupal na kopec Dopler - Jelení vrch (956) a hned na to seběhl opět dolů do Pohorské Vsi. Následoval silniční úsek přes obec Lužnice do obce Benešov nad Černou, kde jsem se naposledy najedl. Přes několik menších kopců jsem vystoupal na poslední kopec Kraví hora (953), kde jsem navštívil rozhlednu. Následovalo seběhnutí přes obce Hojná a Dobrá Voda až do obce Stropnice, za kterou jsem navštívil Stropnický vodopád v Terčině údolí. Nakonec už jsem jen proběhl kolem města Nové hrady k odloučené železniční zastávce, kde jsem ukončil své třídenní běhání po Novohradských horách a vydal se vlakem k domovu.
Před obědem jsem vystoupil z vlaku ve městě České Velenice a hned jsem se občerstvil naproti v benzínce. První úsek byl naprosto nudný, protože vedl 15 km po cykloturistické trase kolem česko-rakouské státní hranice, kde nebylo kromě malin a ostružin vůbec nic zajímavého. Dokonce ani počasí mně nepřálo, protože se zatáhlo. U silničního přechodu Nové Hrady / Pyhrabruck jsem konečně vběhl do terénu a kolem Kamenného rybníka zamířil do Rakouska, kde už konečně vedla turistická cesta. Po několika kilometrech jsem vystoupal nad obec Heinrichs bei Weitra, kde se v lese nachází velké množství různých kamenných útvarů. Tou dobou se začala trhat oblačnost a čím dál více svítit slunce. Po náročné cestě po hřebenu plného různých skal jsem se dostal na vrchol kopce Mandlstein (874), kde se nachází ocelová plošina umožňující krásný výhled severozápadním směrem na české podhůří Novohradských hor.
Následovalo několik kilometrů po silnici přes údolní obec Harbach, kde jsem si v hospodě doplnil pití, až k úpatí dalšího kopce. Po náročném výstupu jsem se večer před západem slunce dostal na vrchol Nebelstein (1017), kde se kromě turistické chaty a vysílačů nachází i 360° vyhlídková plošina. Tím, že bylo už docela pozdě, byl jsem tam úplně sám, což byl úžasný zážitek, který jsem mohl v klidu zdokumentovat. Přede mnou ležel poslední úkol, a to dostat se do obce Pohorská Ves, kde se nachází jediný obchod ve střední části Novohradských hor. Protože ale slunce zapadlo velmi rychle, nakonec jsem pouze stihl přeběhnout zpátky do České republiky a začalo se stmívat. Kvůli tomu jsem změnil plán a rozhodl se přespat na hrázi krásného rybníka Zlatá Ktiš. Největší problém byl ale hlad, protože jsem za celý den kromě snídaně nic nesnědl a počítal s nákupem právě v Pohorské Vsi. Naštěstí mně stačila proteinová tyčinka, kterou jsem s sebou jako jedinou měl. Vytáhl jsem čelovku, abych si mohl už za tmy připravit bivak, ve kterém jsem se následně pokusil usnout.
První noc jsem se jako obvykle vůbec nevyspal, protože jsem si zvykal na velice omezený prostor v bivaku. Po půlnoci, když se ochladilo, jsem musel dokonce vylézt a ještě si obléct kalhoty. Ráno teplota klesla až k devíti stupňům, takže jsem byl po sedmé hodině rád, že už opět můžu pokračovat. Musel jsem si ale pospíšit, protože obchod v 7 km vzdálené obci Pohorská Ves, mívá dopoledne otevřeno jen od sedmi do devíti hodin. Vypil jsem jednu láhev pití, druhou vylil, abych byl lehčí a vyrazil. Proběhl jsem kolem penzionu Lesovna Žofín a co nejkratší cestou se zavčas dostal do Pohorské Vsi. Po nákupu v obchodě jsem polovinu zásob snědl i vypil a druhou polovinu nacpal do batohu, protože po zbytek dne už jiná možnost k nákupu být neměla.
Další mé kroky vedly za téměř jasné oblohy na kopec Myslivna (1040), který je druhým nejvyšším vrcholem české části Novohradských hor. Z vrcholu ale bohužel nejsou vůbec žádné výhledy. Po mém výstupu tam akorát skupina pracovníků opravovala budovu myslivny. Po asfaltové cestě jsem seběhl dolů na Jitronická luka k bývalé osadě Terčí Huť nedaleko Huťského rybníka, odbočil na cyklotrasu a seběhl ještě níže k bývalé osadě Stříbrné Hutě. Následně jsem kolem státní hranice proti proudu potoka Lužnice vystoupal náročnou cestou ke Kapelníkovu rybníku (Kapelunk). Když jsem kolem něj probíhal v roce 2016, akorát probíhala jeho rekonstrukce. Protože se nachází pouhé 3 km od pramene, je zde voda celoročně ledová. Toho jsem využil a vykoupal se v jeho přítoku, abych se příjemně ochladil. O chvíli později jsem vystoupal do obce Pohoří na Šumavě, kde se kromě domů nachází i zřícený kostel Panny Marie. Po odsunu a vyprázdnění vesnice totiž spadla věž kostela a zbortila střechu celé chrámové lodi. Od roku 1999 zde probíhají kulturní akce směřující k obnově kostela i celé obce. Po zelené značce jsem potom přes Pohořské slatě zamířil na kopec Kamenec. Díky nadmořské výšce 1072 m se jedná o nejvyšší vrchol české části Novohradských hor. Bohužel vrchol není nijak výrazný a je celý schovaný v lese, takže tam není vůbec nic vidět. Na jižním úbočí se pak nachází zbytky bývalého hostince Kamenec.
Z vrcholu Kamenec jsem seběhl na jeho severní úpatí, kde jsem odbočil na cyklotrasu. Potom následoval 11 km dlouhý mírně se svažující asfaltový úsek okolo hranic, kde není vůbec nic k vidění. Možná i díky tomu na mě padla strašná spací krize. Tu jsem naštěstí přečkal a v podvečer tak doběhl k rodinné farmě Janova Ves v podhůří západně od Novohradských hor, kde jsem se chvíli zastavil kvůli občerstvení. Po červené značce jsem se o pár kilometrů dál dostal k obci Tichá. Na toto místo jsem se poslední roky chtěl podívat kvůli zrekonstruované tvrzi stojící nad rybníkem. Když jsem tudy totiž projížděl v roce 2009 s kamarádem Tomášem, byla z ní jen ruina. Ačkoli teď vypadá krásně, ztratila bohužel to historické kouzlo. Oběhl jsem Mikolský vrch a přes obec Bukovsko se po osmé hodině dostal do obce Malonty, kde jsem plánoval přespat. Vyhlídnuté přírodní koupaliště bylo ovšem tak odpudivé, že jsem nenašel odvahu tam vlézt. Abych ze sebe smyl aspoň tu nejhrubší nečistotu s potem, otřel jsem se celý mokrými ponožkami, které jsem stejně každý večer důkladně přepíral ve vodě. Kousek za koupalištěm na okraji lesa jsem zalezl do bivaku.
Druhá noc byla mnohem lepší než ta první. Bylo příjemně tepleji a konečně jsem se dobře vyspal. Ráno jsem sklepal všechny slimáky, kteří mi vlezli na věci a připravil se na třetí a poslední den. Bohužel jsem ale zapomněl prohlédnout boty, kde jsem po nazutí udělal z několika slimáků kaši. Po důkladném očištění jsem přeběhl na náves obce Malonty, kde jsem si nakoupil jídlo i pití na snídani. Sebou jsem žádné nepotřeboval, protože na cestě jsem měl ještě jednu zastávku, kde bude obchod. Vběhl jsem zpátky do Novohradských hor a po zelené značce pomalu stoupal vzhůru. Od rána byla hustá oblačnost, takže výhledy po cestě za nic nestály. Po několika kilometrech jsem vystoupal na vrchol kopce Dopler - Jelení vrch (956). Kdysi dávno tam bylo vyhlídkové místo, ze kterého byla vidět až Sněžka na úplně opačné straně České republiky. Bohužel stromy už jsou natolik vzrostlé, že odtud není vidět vůbec nic. Odbočil jsem na červenou značku, po které jsem seběhl do obce Pohorská ves, kde jsem byl minulé dopoledne. Tentokrát jsem ale odbočil na značku modrou a po silnici vystoupal do obce Lužnice, odkud byly překvapivě pěkné výhledy západním směrem. O několik kilometrů dále jsem seběhl do obce Benešov nad Černou, kde jsem si naposledy nakoupil nějaké jídlo a pití.
Po občerstvení jsem se vydal po náročné červené značce vzhůru. Následovaly vrcholy kopců Zaječí vrch (780), Cikánský vrch (808), Kuní hora (925) a Kraví hora (953), kde od roku 1988 stála vojenská hláska. Účelu pozorovatelny Československé lidové armády v rámci systému protivzdušné obrany se ale nedočkala. V roce 2001 byla přestavěna na 37 m vysokou telekomunikační věž a zároveň byla zpřístupněna veřejnosti jako rozhledna. Protože se v předchozích hodinách obloha téměř vyjasnila, měl jsem po vystoupání 130 schodů na 24 m vysokou rozhlednu i přes vršky stromů celkem dobré výhledy. Následně jsem po zelené značce kolem skalního útvaru Napoleonova hlava seběhl dolů do obce Hojná voda, kde stojí Zvon setkávání zavěšený do sluneční brány nad nímž o letním slunovratu vychází slunce. Lesem po úbočí kopce Kraví hora jsem seběhl do níže položené obce Dobrá voda, kde stojí dominantní kostel Panny Marie Těšitelky přezdívaný "Jihočeské Lurdy". Kostel byl postaven mezi roky 1706 až 1715 na místě léčivého pramene, který se vyvěrá dodnes. Od kostela je nádherný výhledy severní směrem na podhůří Novohradských hor a Třeboňsko. Naopak i sám kostel bývá vidět z velkých dálek. Po červené značce jsem prudkým stoupáním po louce seběhl do obce Horní Stropnice.
Protože na večer, noc i následující den předpověď ukazovala bouřky a deště, už od rána jsem byl rozhodnutý, že musím stihnout ještě večerní vlak ve městě Nové Hrady. Věděl jsem, že jede ve čtvrt na osm večer, takže jsem cestu plánoval s mírnou rezervou. Jenomže až tady jsem si v mapě všiml, že ve v Nových Hradech žádné vlakové nádraží není. Po chvíli hledání jsem zjistil, že se nachází o dalších 5 km dále ve vnitrozemí. Dosavadním tempem bych to nestihl, takže jsem výrazně zrychlil. Vlastně jsem běžel tak rychle, jak to jen za aktuálních podmínek šlo. Zároveň jsem se ale snažil navštívit vše, co jsem měl v plánu. Kolem tvrze Cuknštejn a po hrázi vodní nádrže Humenice jsem vběhl do národní přírodní památky Terčino údolí, abych se mohl podívat na 20 m vysoký umělý Stropnický vodopád. Potom jsem prokličkoval kolem řeky Stropnice až do Nových Hradů, kde jsem definitivně vběhl na hlavní silnici, po které to bylo nejkratší. Na opačné straně města jsem se ještě občerstvil na benzínce a potom už následoval závěrečný úprk po silnici přes obec Byňov až k železniční zastávce Nové Hrady. Protože jsem opravdu běžel jako o závod, měl jsem ještě čtvrthodinovou rezervu, která se nakonec protáhla kvůli zpoždění na půl hodiny. Jakmile přijel vlak, vyrazil jsem už za deště přes České Budějovice zpátky do Veselí nad Lužnicí.
Protože celá akce se odvíjela od výběru termínu rodičů, moc jsem toho ovlivnit nemohl. Prvotní předpověď počasí moc ideální nebyla, protože slibovala více mraků než slunce a občasný déšť. Nakonec mně svítilo každý den a jediná kapka, která spadla byla až při cestě vlakem domů. Nápad přesunout pití z batohu do běžeckého pásu se velice osvědčil, protože záda mě ani po třech dnech vůbec nebolela. A kromě pití se do pásu vlezly i další drobnosti, které mívám jinak po kapsách. Další vylepšení, nad kterým přemýšlím, je sehnat si o něco větší bivakovací pytel. Ten, co zatím používám, je sice dostačující, ale nemožnost v něm zaujmout lepší polohu bez přitlačení se ke stěně je v noci děsně frustrující. V Novohradských horách jsem měl sice trošku problém s jídlem kvůli jedinému obchodu, ale naopak to vyvážila naprostá všudypřítomnost pitné vody. Pil jsem totiž téměř z každého potoka, který jsem míjel a ani jednou jsem z toho neměl žádné zažívací problémy. Další problém dnešní doby je elektronika. Kvůli focení a natáčení jsem s sebou nesl velké množství náhradních akumulátorů a pár powerbanek. Zde ušetřit na hmotnosti bohužel zatím nijak nejde. A poslední drobnost, o které se stojí zmínit, je mobilní signál. Zkráceně v Novohradských horách kromě nejvyšších kopců a obcí vůbec žádný není. A protože hledání signálu je velice náročné na spotřebu energie, je lepší mít mobil vypnutý nebo v režimu letadlo. Během všech tří dnů jsem urazil 166 km, při kterých jsem zdolal převýšení téměř 5 km.
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 ► | 112 |
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 ► | 112 |
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |