Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
Podobně jako v předchozích letech přinesl začátek prosince vydatné sněžení do celé České republiky. A protože oblačnost přišla od jihozápadu, silná vrstva sněhu napadla během několika dní i dole u státní hranice s Rakouskem. Jakmile husté sněžení přestalo a oblačnost zmizela, vyrazil jsem se v první adventní neděli podívat, jak vypadá takový národní park Podyjí zasypaný sněhem. Před dvěma roky jsem měl podobné štěstí. Jen letos napadlo sněhu mnohem více. Proto jsem se rozhodl, že kromě focení, natočím i video. Autem jsem přejel do obce Onšov a kolem desáté hodiny dopolední vyběhl. Protože sněhu bylo všude výrazně nad kotníky, do zimních běžeckých bot s návlekem jsem si vzal i nepromokavé ponožky. A protože jsem měl v plánu se pohybovat po různých skalních vyhlídkách, kvůli bezpečnosti jsem si nazul i řetězové nesmeky.
Hned od začátku mně bylo jasné, že to bude pěkná makačka. Jakmile jsem totiž vyběhl z Onšova, zmizela jakákoli vyšlapaná cesta. Kam jsem vkročil, tam jsem byl první. Nejprve jsem se zaběhl podívat na vyhlídku Claryho kříž. To byla naprostá paráda! Vysoko z okraje skály jsem měl nádherný výhled na hráz Vranovské přehrady a dál po proudu na obec Vranov nad Dyjí. A to vše pokryté sněhem, který na slunci pod jasnou oblohou přímo zářil. Abych nemusel běžet po silnici, vrátil jsem se do Onšova a dolů do Vranova pokračoval po naučné stezce přes les. Tohle byla běžecky nejkrásnější část, protože mi ještě krásně svítilo slunce. Poslední sluneční paprsky jsem zastihl u Mniszkova kříže, od kterého je výhled na zámek Vranov nad Dyjí i začátek národního parku Podyjí, kam jsem posléze zamířil.
Úsek od Vranova nad Dyjí po červené značce přes Zadní Hamry údolím až nahoru k obelisku nad Ledovými slujemi byl nejméně zajímavý. Oblohu totiž úplně zakryly mraky. Místo pořizování záběrů jsem tak spíše vzpomínal, jak jsem tu o týden dříve běžel narozeninovou stovku. Když jsem se v hlubokém sněhu vyškrábal až nahoru, obloha se trochu pročistila a opět vysvitlo slunce. Díky tomu jsem si mohl užít nádhernou Pašeráckou stezku okolo skal vysoko podél úbočí údolí. Pod obcí Čížov jsem se dostal na silnici, kde jsem ve vyjeté koleji mohl konečně trochu natáhnout krok. Po chvíli jsem se tak dostal na známou Hardeggskou vyhlídku. Z dřevěného turistického přístřešku, který byl postaven na místě bývalé Luitgardiny vyhlídky, jsem měl výhled na malé rakouské městečko Hardegg zasypané sněhem. Seběhl jsem dolů k řece a po mostě se dostal do Rakouska.
I když jsem v Hardeggu byl dvě a půl hodiny po poledni, kvůli krátkému dni už bylo slunce schované za okolními kopci a vůbec dolů nesvítilo. Bylo to pro mě trochu depresivní, protože ještě pár minut před tím mně na vyhlídce krásně svítilo. To jsem ale ještě netušil, že pro tento den naposledy. Stejně jako minulý rok se mi potvrdilo, že pokud se v zimním období chce Hardegg vidět nasvícený sluncem, je potřeba tam zamířit přímo a být tam nejpozději kolem poledne. Trochu zklamaný jsem pouze vyběhl skrz celé městečko až nahoru k návštěvnickému centru národního parku Thayatal, kde jsem slunce také neviděl, protože se schovalo za přicházející oblačnost. Na stezce Hennerweg jsem navštívil vyhlídku východně od Hardeggu a potom už se vydal na zpáteční cestu.
Nejprve jsem seběhl ke skalní poustevně Einsiedlerhöhle, kde jsem se po nové visuté lávce dostal na druhý břeh Dyje. Už za tmy jsem se potom vrátil do Hardeggu. Ačkoli jsem mohl běžet přímo zpátky, kvůli zasněžené krajině jsem se rozhodl, že si to ještě prodloužím. Následně jsem tedy oběhl celé městečko po všech skalních vyhlídkách, ze kterých jsem pořizoval noční záběry. Když jsem se vrátil přes Dyji zpátky do České republiky, opět jsem kvůli fotce vystoupal i na Hardeggskou vyhlídku. Ve vyjeté koleji jsem pokračoval až do obce Čížov, kde jsem odbočil na cyklostezku, která mě kolem kopce Větrník dovedla až pod Ledové sluje, kde jsem byl kolem poledne.
Tou dobou ovšem padla teplota hluboko pod nulu, až jsem začal cítit, jak mě studí uši. Mráz mně způsoboval ale problémů více. Jak jsem přes den pořizoval záběry pomocí stativu, tak se mi do vysouvacích nohou dostala vlhkost, která začínala mrznout. Kvůli tomu přestaly fungovat západky a nohy se mi po vysunutí občas úplně rozpojily. K tomu se mi ještě foťák v tak nízké teplotě začal vypínat. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem posledních 10 km běžel s rozloženým stativem v ruce a přímo na něm jsem měl napevno přidělaný foťák, který jsem nepřetržitě nabíjel z powerbanky. Jedině takhle jsem mohl dál pokračovat v pořizování noční záběrů. Jen jsem musel neustále střídat ruce, protože ledový hliník mě studil i přes zimní rukavice. Po doběhnutí do Vranova nad Dyjí jsem si ještě oběhl zámek a na otočku opět vystoupal k Mniszkovu kříži. Potom už jsem zamířil k hrázi Vranovské přehrady, od které jsem vystoupal opět přes vyhlídku Claryho kříž do obce Onšov k autu. Protože se v noci vyjasnilo, teploměr kolem půlnoci ukazoval už -15 stupňů.
Podmínky jsem celý den měl opravdu těžké. Hluboký sníh nad kotníky mně místy až znemožňoval pohyb během. Přes den byl mokrý a v noci mi přimrzával na botách. Hodně mi pomohly i volné kalhoty, které sníh držely dál od těla. Co mě ale opravdu mrzelo, bylo počasí. Protože o den dříve foukal silný vítr, většina sněhu už byla ze stromů dole. A pak mě potrápilo slunce. Ačkoli podle předpovědi mělo svítit celý den, v poledne přišla černá oblačnost, která s až na výjimky zůstala po zbytek dne. I tak jsem byl spokojený, protože vidět národní park Podyjí pod takhle velkou vrstvou sněhu se jen tak nevidí.
Garmin Connect | Facebook1 - 20 |
1 2 3 ► | 55 |
1 - 20 |
1 2 3 ► | 55 |
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |