| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2012-09-07 - 2012-09-09
Beskydská sedmička 2012
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš
Na začátku září 2012 se Štěpán a Švára zúčastnili extrémního závodu Beskydská sedmička 2012. Při tomto horském maratonu dvojic ušli celkem 92 km s převýšením 5430 m. Ačkoli se jednalo teprve o třetí ročník, závodníků bylo přihlášeno přes tři tisíce. Zdaleka ale ne všichni dorazili do cíle. Díky obtížnosti závodu někteří vzdávali kvůli vyčerpání nebo úrazům. Závod byl hromadně zahájen o půl jedenácté v noci na náměstí v Třinci a cíl byl na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Trasa probíhala přes sedm vrcholů s nadmořskou výškou přes 1000 m. n. m. a jedním pod 1000 m. n. m. Při sestupu z vrcholu Travný (1203) se začalo rozednívat a při výstupu na Radhošť opět stmívat. Do poloviny trasy měli celkem dobré tempo a odhadem mohli dojít kolem 20 hodin. Bohužel při sestupu z Lysé hory (1324) rozbolely Štěpána chodidla, a tím pádem se snížila rychlost postupu a do cíle dorazili až v neděli před jednou hodinou ranní s výsledným časem 26 hodin 18 minut a 15 vteřin. Zkušenost s takovýmto druhem závodů byla pro oba úplně nová, ale určitě ne poslední.
Beskydská sedmička 2019 | Beskydská sedmička | Suunto MovescountČlánek
Dostat se do Beskyd na start Beskydské sedmičky 2012 byl příběh sám o sobě, protože v pátek ráno jsem se ještě nacházel na úplně opačné straně republiky v Měděnci pod Klínovcem v Krušných horách, kde jsem byl na výcviku instruktorů pro práci ve výškách v požární ochraně. Po složení závěrečných zkoušek, vyrážíme kolem desáté hodiny domů. Na silnici naštěstí nejsou žádné komplikace, a tak jsem ve dvě hodiny konečně doma. Jen vysypu věci z výcviku a hned nato balím věci na závod. Před třetí hodinou přijíždí taťka a vyrážíme do Brna za Švárou. Třebíč už je odpoledne zasekaná, takže než taťka projede autem centrum, já si stihnu ještě nakoupit. Z Třebíče se dostáváme až po půl hodině. Cesta do Brna ovšem není o moc lepší, protože nás čeká několik semaforů, kamionů a traktorů. Než se tedy dostaneme ke Švárovi, už je téměř 17 hodin. Zde přesedám k němu a vyrážíme do Beskyd. Bohužel Brno je také totálně zasekané, takže než vyjedeme po šesti kilometrech z Brna, uplyne hodina a půl. Poté už to jede celkem dobře. Do Frenštátu pod Radhoštěm se dostáváme už za tmy po osmé hodině večer. Vlak na odvoz závodníků už nám ujel v sedm večer, takže na start do Třince budeme dojet autem. Bohužel při přeparkování auta, nám přestali svítit potkávací světla, takže jediná šance, jak se dostat na start, je zeptat se nějakých závodníků, jestli by nás nevzali. Po registraci tedy Švára vyráží zkusit opravit světla a já se zkouším ptát různých závodníků. Naštěstí hned na třetí pokus mám slíbený odvoz. Teď ale nastává peklo, protože máme čtvrt hodiny do odjezdu, abychom se převlékli a připravili si věci na závod, protože zbytek zůstane zde v autě. Na obyčejný běžecký závod mně příprava zabere něco kolem půl hodiny a tady na tak velký závod mám pouhou čtvrt hodiny. Ihned na parkovišti tedy vysypávám věci a začínám se oblékat. Poté zabalím nějaké náhradní oblečení a odsypu nějaké jídlo, abychom celý den vydrželi s energií. Chvíli poté co k nám přijede náš odvoz, jsme hotoví a Švára odjíždí přeparkovat auto. Poté nasedneme ke kolegům závodníkům a vyrážíme do Třince, kde bude start. Po tři čtvrtě hodiny jsme na okraji města, kde už stojí obří kolona, kterou pomalu projíždíme až do centra města, kde je start. Do startu nám právě zbývá něco kolem tři čtvrtě hodiny. Hned po vystoupení začneme dokončovat přípravu na závod jako mazaní částí těla proti oděru, přelepování bradavek a další maličkosti, které můžou zásadně ovlivnit náš další postup. Nakonec si rozdělíme jídlo a já vyrážím hledat vodu a záchod. Naštěstí hned poblíž je restaurace, kde nacházím oboje. Během čekání ve frontě si naplním vak na vodu a na konci fronty odhodím některá přebytečná kila. Když jsme oba připraveni, jdeme do hlavního chumlu lidí, kde čekáme na zahájení.
V pátek kolem půl jedenácté v noci je Beskydská sedmička 2012 odstartována z náměstí v Třinci (331) ohňostrojem z vršku paneláku za hudby z Pevnosti Boyard. Jenže než 3000 lidí projde úzkým koridorem staru, uplyne dalších deset minut, kdy se téměř vůbec nehneme. Když konečně projdeme startem a ozve se pípnutí signalizující počátek měření, začne naše snažení. Ačkoli můj plán byl závod běžet, Švára je proti, takže pouze zrychlujeme krok a pomalu se prodíráme nekonečnou masou lidí v zástupu. První půl hodinu se stále pohybujeme po asfaltových ulicích Třince. Když se začneme přibližovat ke sjezdovce, už zdálky vidíme téměř nahoře několik světelných skupinek, za kterými se klikatí hlavní had. Svižně vystoupáme (762) sjezdovku a po 2 hodinách máme za sebou 9 kilometrů a nacházíme se na prvním vrcholu Velký Javorový (1031). Zde si dáme nějakou tyčinku a pokračujeme dále. Po chvíli sestupování, přicházíme na rozcestí, kde se trasa dělí na hobby a sport. Hobby přechází po hřebenu na další vrchol a sport klesá do údolí, ze kterého vede na stejný vrchol. My jsme v kategorii sport, takže míříme stále dolů z kopce. Bohužel cesta vede dost nejasně napříč lesem, takže občas se stane, že si nejsme úplně jistí, že jdeme správně. Naštěstí ti před námi to jistí, a když jednou vidíme, jak se celá skupina před námi vrací, jsme rádi, že jdeme takhle vzadu. Do údolí k řece (550) na 11. kilometru se dostáváme po 2,5 hodinách.
V prvním údolí se nachází další elektronická kontrola, od které začínáme stoupat na druhý vrchol. Cesta opět vede po prudké sjezdovce vzhůru. Naštěstí po pár set metrech odbočujeme doleva na cestu, která stoupá velmi zvolna. Přestože se po cestě jde velice dobře, zažívám snad největší krizi v celém závodě, protože se mi chce strašně moc spát. Snažím se s tím samozřejmě bojovat, ale udržet oči otevřené je pro mě nyní téměř nadlidský výkon. Není tedy žádná vzácnost, když se probudím na okraji cesty se zapíchnutou větví v obličeji a vůbec netuším, kde jsem a co tady dělám. Celé tohle stoupání mi přijde jak ze snu, protože se mi v hlavě pletou různé časové roviny předešlých dní a jsem dost zmatený. Naštěstí druhé stoupání (531) zvládneme a po 3 hodinách a 45 minutách za sebou máme 17 kilometrů a nacházíme se na druhém vrcholu Ropice (1082). Opět se občerstvíme a ještě si dáme nějakou chemii na povzbuzení. Cestou dolů konečně ožiji a zvedne se mi nálada. Když po další hodině sejdeme dolů do údolí, jdeme po asfaltové silnici až Morávky (475), kde se na 21. kilometru nachází další kontrola a první občerstvovací stanice. Zde sníme různé dobroty a doplníme vaky na vodu. Než vyrazíme dál, odskočím se opět odlehčit na záchod.
Cesta na třetí vrchol opět začíná po sjezdovce, která je od spodu až po vršek osvícená světelným hadem tvořeným zástupem závodníků stoupajících vzhůru. Naštěstí není tak prudká jako ta předchozí. Protože jsme na občerstvení strávili příliš moc času, předběhlo nás velké množství lidí, které nyní opět předcházíme. Cesta se pomalu stáčí do lesa a klesá její stoupání. I když je cesta lesem dost úzká, vždy najdeme nějakou skulinu a pomalu se prodíráme davem dopředu. Za celý závod, byla tohle asi nejlepší část, kdy jsem překypoval energií. Po třetím stoupání (743) v nohách už máme 29 km za 6 hodin a 20 minut a dostáváme se na třetí vrchol Travný (1203), kde uvízneme ve velké zácpě. Cesta se zúží na šíři jednoho člověka a rychlost postupu na 5 metrů za minutu. Nelze nikudy předbíhat, takže se při svítání pomalu plížíme z kopce dolů. Využíváme tedy aspoň situace a něco opět sníme. Bohužel s pomalým pohybem nám začíná být zima, což je velký problém. Po asi půl hodině se dostáváme ke zdroji zpomalení. Jedná se o asi pětimetrovou prudší stráň, kde všichni čekají, až to ten před nimi úspěšně sejde dolů. Když překonáme tenhle zádrhel, rychlost postupu se opět obnoví. Bohužel na kopci jsem nějak moc vymrznul a ztratil tam moc energie, takže se při sestupu nemůžu dostat do původního tempa a Švára mi pomalu utíká. Potkáme se až dole na silnici, kde na mě čeká. Protože už je světlo, vypínáme a schováváme čelovky a doufáme, že už je nebudeme při tomhle závodě potřebovat. Po silnici následně sestupujeme až do Krásné (500), kde se nachází další kontrola včetně občerstvovací stanice. Kvůli zácpě se sestup protáhl, takže nyní už za sebou máme 7 hodin a 40 minut, během kterých jsme ušli 33 kilometrů. Hned při vstupu si všímáme několika skupin, které to pravděpodobně vzdali, protože si volají odvoz. Opět snímáme nějaké dobroty a doplníme vodu ve vacích. Chci jít opět na záchod, ale po zjištění, že je zde pouze jeden společný záchod s několika desítek metrů dlouhou frontou, to vzdávám.
Nyní nás čeká výstup na nejvyšší horu Beskyd. Naštěstí počasí se umoudřilo a je zataženo s občasnými přeháňkami, takže nemáme strach, že bychom se zbytečně přehřívali. Když kolem nás procházejí někteří závodníci, jsme celkem překvapeni z jejich rozhovorů, protože do Krásné došli už před pár hodinami a až doteď spali. To my jsme, když nepočítám druhé stoupání, oka téměř nezamhouřili. Přestože následující výstup patří mezi největší (844), stoupání není nijak prudké, protože stále jdeme po lesní cestě pomalu vzhůru. Únava z předchozího mrznutí při sestupu z Travného (1203) stále přetrvává, takže pomalu ubírám na rychlosti a nechávám se přecházet ostatními závodníky. Čas od času na mě Švára počká a tímto postupem stoupáme vzhůru. Když se dostaneme na dohled od vrcholu, vidíme, jak je celá cesty až nahoru poseta závodníky. Po 9 hodinách a 40 minutách se dostáváme na čtvrtý vrchol Lysá hora (1324), který leží na 40. kilometru a zároveň slouží jako vstup do tomboly. Zde se necháme společně vyfotit a zahájíme sestup. Cesta dolů není příjemná, protože je kamenitá a musí se pořád dávat pozor, kam se šlape. Aby toho nebylo málo, po nějaké době mě začínají bolet chodidla z neustálého dorážení na kameny a můj sestup se začíná zpomalovat. Když se po dlouhé době dostanu téměř do údolí na asfalt, zdá se mi dojití do vesnice téměř nemožné, protože nohy pálí, jako kdybych šel po žhavých uhlíkách. Nevzdávám to a po 12 hodinách a 20 minutách, kdy máme v nohách 48 kilometrů, což by měla být polovina závodu, se dostávám do Ostravice (410), kde je další kontrola, občerstvení a navíc i teplá polévka. Když najdu Šváru, jdu hned na polévku. Následně sníme další dobroty a doplníme vaky na vody. Před odchodem si opět skočím snížit hmotnost na záchod.
Nyní nás čeká největší stoupání (866) v celém závodě. Ze začátku se cesta klikatí mezi loukami až na okraj lesa, kde se narovná a začne prudce stoupat vzhůru. Oproti předchozím cestám je to změna, protože až nahoru skáčeme po velkých kamenech. Když se dostaneme dostatečně vysoko, otevře se za námi nádherný výhled do údolí, ze kterého jsme se vylezli. Kousek před vrcholem projdeme přes další kontrolu, u které se dozvídáme, že už máme celkem nastoupáno 3746 metrů. Když po několika minutách dorazíme na pátý vrchol Smrk (1276), máme za sebou 56 kilometrů v čase 14 hodin a deset minut. Na vrcholu sedí několik závodníků a odpočívají. My se také na chvíli připojíme, něco sníme a poté pokračujeme v cestě dál. Po chvíli sestupu narážíme na skrytou kontrolu, o které nikdo nevěděl, kde se bude nacházet. První část sestupu nám to ještě šlape dobře, ale zhruba v polovině se vrátí bolesti chodidel s ještě silnějšími projevy. Opět zpomaluji na rychlost šneka a ostatní závodníci se dostávají přede mne. Švára stále drží svůj krok, takže už je daleko přede mnou. Ačkoli jsem si myslel, že mě vystačí paměť na záznam v hodinkách, mýlil jsem se. Když mě při sestupu začnou pípat, je mi jasné, že z tohoto závodu pěkný graf mít nebudu. Do další kontroly v Čeladné (510) se dostáváme kolem 15. hodiny a po více než 60 kilometrech. Oběd zde je občerstvení včetně teplé polévky, pro kterou hned zamíříme. Protože mám stále hlad, zajdu si ještě koupit guláš. Je sice drahý, je ho málo a je dost přesolený, ale přesto výborně bodne. Poté co si naplníme vaky vodu, musím si na chvíli lehnout, abych odpočal velice unaveným chodidlům. Lehnu se tedy pod strom na trávu, nohy položím na batoh a užívám si odpočinku. Švára využívá příležitosti a jde se bavit s holkami, které potkal včera při prezenci ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Po asi deseti minutách odpočinku se zvedám a vyrážíme na další část závodu. Odpočinek velice pomohl, protože nohy mě přijdou jako vyměněné. Aby se mi šlo lépe, Švára mi půjčuje jeho hole. Převážná část výstupu vede po silnici, která se pomalu zvedá lesem. Asi v polovině cesty scházíme na lesní cestu a začneme stoupat (705) k dalšímu vrcholu. Pro projití šestým vrcholem Čertův Mlýn (1205), kde není žádná kontrola, sestupujeme dolů na Tanečnici po cestě, na kterou si pamatuji, že když jsem byl malý, sjel jsi ji na běžkách po pádu celou po zadku. Na Tanečnici se nachází další kontrola. Kousek odtud se dostáváme na Pustevny, kde je úplně poslední občerstvovací stanice. Tu ovšem vynecháváme a jdeme si do blízkého stánku koupit něco pořádného k jídlu. Švára si objedná klobásu a já si dám chleba se sádlem a cibulí. Oba to zapijeme půllitrem limonády. Nyní máme na výběr ze dvou cest. Kratší vede po hřebenu na další vrchol a ta delší dolů do údolí a poté opět nahoru. Protože máme v plánu dokončit závod kompletní, volíme cestu delší. Sestupujeme kolem sjezdovky, až se dostane do lesa, kde po malých a prudkých cestičkách sbíháme dolů do Ráztoky (580), kde se nachází další kontrola.
Z Ráztoky nyní stoupáme lesem zpět na stejný hřeben, ze kterého jsme sešli. Slunce mezitím zapadlo, takže se začíná pomalu stmívat. Když jsme asi v polovině, je už tma jako v pytli. Díky postupnému zvykání ale nepotřebujeme čelovky, a tak postupujeme dál po tmě. Když se nahoře dostaneme na hřebenovou cestu, potkáme velké množství závodníků, kteří zvolili kratší cestu po hřebeni. Protože Švárovi došlo pití, jde se zeptat do blízké restaurace. Bohužel bez úspěchu, protože mají prý něco se zásobníkem vody. Předposlední výstup (549) končí na sedmém vrcholu Radhošť (1129). Kontrola opět není zde, ale o něco níže v sedle Černé Hory. Abychom se při sestupu nezabili, bereme si čelovky, o kterých jsme si marně mysleli, že už je nebudeme potřebovat. Protože už se blížíme do finální etapy, bereme si další chemii na povzbuzení. V sedle Černé Hory projdeme předposlední kontrolou a pokračujme v sestupu, při kterém předcházíme mnoho týmů. Když se dostaneme až dolů do Pinduly (550), uvidíme poslední kopec, který nás čeká a je nám jasné, že to nebude žádná legrace, protože už jsme dost unaveni.
Přejdeme přes parkoviště a odbočíme do lesa, kde začne cesta opět pomalu stoupat. Nevím, proč se to projevilo až teď, ale začínám cítit opruzený zadek, který jsem si před závodem zapomněl namazat. Každým krokem cítím nesnesitelné štípání mezi půlkami a nevím, jak se toho zbavit. Ze zoufalství si mezi půlky snažím dát kousek šátku, ale jediná věc, které docílím je, že se opruzeniny dotknu zpocenou a špinavou rukou a začne to štípat ještě více. Vzdávám tedy jakoukoli snahu to nějak ošetřit a se zatnutými půlkami pokračuji v cestě. Naštěstí to po nějaké době přestávám vnímat a pomalu začnu dohánět Šváru, který mi mezitím utekl. Když ho konečně dojdu, řekneme mi, že má právě krizi, takže se dostávám před něj. Bohužel tento stav netrvá dlouho, protože z ničeho nic pocítím, jak mi z těla mizí veškerá energie. Ihned sním celé balení hroznového cukru. Bohužel už to na mě nemá téměř žádný efekt. Moje rychlost a obratnost se snižuje a po chvíli už vypadám jako ožrala, co jde z hospody domů. Někteří závodníci, kteří mne míjí, mi dokonce nabízejí nějaké jídlo. Asi musím vypadat jako při posledním tažení. Po nekonečném loudání, konečně vystoupáme (338) na poslední osmý vrchol Velký Javorník (918), kde se nachází poslední kontrola. Nacpeme do sebe nějaké jídlo včetně sušeného ovoce od jiných závodníků a vyrážíme na poslední šestikilometrový sestup do cíle. Cesta dolů vede dost prudce lesem a v nejhorším místě dokonce přechází v serpentýny. Protože už nemám téměř žádnou sílu, nedokážu pořádně došlapy tlumit a začínají mě opět bolet obě chodidla. Když se dostaneme ven z lesa, musím si na chvíli sednout a nechat nohy odpočinout. Švára vidí, že už jsem opravdu na dně, takže zpomaluje a zbytek cesty jdeme společně. Protože bolest nohou je čím dál horší, musím téměř každých pět minut zastavit a sednout si, aby si nohy odpočali. Tímto chcíplým tempem dojdeme až do Frenštátu pod Radhoštěm. To ale ještě není konec, protože náměstí je na opačné straně. Procházíme tedy ulicemi, až se hodinu po půlnoci v neděli ráno dostáváme do cíle. Přelezeme imaginární K2 a na druhé straně si nás odchytnou pořadatelé, kterým odevzdáme čip a dostaneme něco na osvěžení a pamětní náramek. Když se podíváme na tabuli, vidíme, že náš tým Off-limits zvládl dokončit závod v kategorii sport v čase 26 hodin 18 min a 15 vteřin, což je sice daleko více, než jsme čekali, ale momentálně jsme rádi, že už jsme v cíli a veškerá námaha je za námi.
Po načerpání sil odcházíme do místní školy, kde je zajištěné ubytování. Protože nemůžu moc chodit, mezitím co zde čekám, Švára donese z auta všechny naše věci. Poté ze sebe konečně sundáme všechny věci a jdeme se osprchovat. Krásnější pocit jsem si momentálně asi nemohl přát. Ještě než půjdeme spát, zbývá nám poslední úkol, a to najít místo ke spaní. Protože jsme dorazili dost pozdě, máme docela problém. Tělocvična, třídy, chodby i schodiště jsou už plné spáčů, takže několikrát procházíme celou školu a hledáme aspoň nějaké místo. Švára nakonec najde flek na chodbě v prvním patře a já na chodbě ve sklepě. Odnesu si tedy věci do sklepa, nafouknu karimatku, převléknu se a zalezu do spacáku. Na hodinkách nastavím budík na osmou hodinu, protože do půl deváté máme tyto prostory opustit. Je mi sice jasné, že v tomto počtu je budík zbytečný, ale jisto je jistota.
Budík mi byl opravdu k ničemu, protože v 7 hodin a 45 minut nás všechny probouzí školní alarm. Když chci vylézt ze spacáku, podlomí se mi únavou a bolestí nohy a opět ulehnu. Znova a opatrněji se zvednu, převleču se a začnu balit všechny věci. Po sbalení jdu na snídani, která je tu pro nás připravená ze včerejších zbytků z občerstvovacích stanic. Je docela legrace pozorovat ostatní, jak tu všude kolem kulhají a různé poskakují. Kdybych nevěděl, kde jsem, tak bych to typoval nějakou nemocnici pro pohybově postižené. Při snídani mám docela štěstí, protože téměř u všeho na mě zbývá poslední kousek. Po snídani odcházíme s věcmi do auta. Protože máme ještě přes hodinu do vyhlášení, Švára se snaží opravit rozbitá potkávací světla. Bohužel jediná věc, která se mu podaří, je, že přestanou fungovat i světla parkovací a stěrače. Po desáté hodině odcházíme zpět na náměstí, kde právě hraje živá kapela. Před vyhlášením se procpeme až před tribunu, kde se v jedenáct hodin začne vyhlašovat. Docela mě překvapuje, kolik kategorií se vyhlašuje. Nejdůležitější je ale čas prvního týmu, který celou trať absolvoval za 13 hodin 5 minut a 4 vteřiny, což je poloviční čas než máme my. Když skončí vyhlašovaní, přechází se na losování tomboly, do které byli zařazeni všichni závodníci, kteří prošli kontrolou na vrcholu Lysé Hory. Bohužel štěstí nám nepřeje, a tak po ukončení Beskydské sedmičky 2012 odcházíme bez ceny. Švára se ještě pokouší spravit světla, ale opět bez úspěchu. Na zpáteční cestu tedy vyrážíme kolem jedné hodiny odpoledne bez světel. Protože jsme hladoví, po cestě se zastavím v restauraci na jídlo. Zbytek cesty prospím a probudím se až ve Vyškově. V Brně Švára zastavuje u Kauflandu, do kterého si jdeme nakoupit. Po nákupu se s ním rozloučím a jedu na vlak, kterým se dostávám do Třebíče až za tmy. I když doma nemám vůbec náladu na uklízení, protože jsem děsně unavený, musím vše uklidit, protože hned ráno odjíždím do práce.
Náš hlavní cíl bylo závod Beskydská sedmička 2012 úspěšně dokončit. To se nám podařilo. Trať dlouhou 92 kilometrů s převýšením 5430 metrů, při které jsme prošli sedm vrcholů vyšších než 1000 m. n. m. a jeden nižší než 1000 m. n. m. jsme zvládli za 26 hodin 18 min a 15 vteřin. Při závodě nás velice potěšilo, že bylo zataženo s občasnými přeháňkami, protože kdyby bylo jasno, jako celý předešlý týden, tak bychom se asi pěkně zavařili. Občerstvovací stanice nám také velice pomohly, protože ujít to všechno jen s neseným jídlem, tak bychom potřebovali asi krosnu. Co se týče fyzické stránky, tam už je to horší. Na to jak jsem si na tento závod věřil, mě docela zarazilo, jak mě moje nohy zklamaly. Dle mého názoru za to může, že jsme celou trasu prošli. Naběháno mám opravdu hodně, ale nachozeno moc ne. Při běhu člověk přenáší plynule váhu z jedné nohy na druhou bez větších rázů, protože vše drží na svalech, ovšem při chůzi se při každém došlapu člověk zarazí na chodidle a od toho pravděpodobně celý problém s bolestí chodidel vniknul. Další chybu, kterou jsem udělal, bylo, že jsem si nevzal hůlky, které trochu tlumí rázy při sestupu. Pokud se příští ročník rozhodnu znovu absolvovat, musím změnit obě věci. Koupím si hůlky a celý závod zkusím odběhnout. Pokud tedy nějaké běžce do týmu najdu. Sám jsem zvědavý, jak rozdílné budou výsledky. A pokud bude možnost se zúčastnit podobného závodu, rád do toho půjdu.
Fotky: 30x
1 - 20 |
1 2 ► | 30 |
1 - 20 |
1 2 ► | 30 |
Videa: 5x (00:36:34)
ADIDAS TERREX - CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2012 - DÍL 1
Délka: 00:13:37ADIDAS TERREX - CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2012 - DÍL 2
Délka: 00:08:53ADIDAS TERREX - CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2012 - DÍL 3
Délka: 00:08:47ADIDAS TERREX - CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2012 - Souboj v cíli o 3. místo
Délka: 00:02:41ADIDAS TERREX - CONTINENTAL BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2012 - Polar TV
Délka: 00:02:36| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |