| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2015-07-05
Plavání 16 km: Dalešická přehrada
Účast: Dvořák Štěpán, Potančok Ondřej, Přátelé
Přeplaval jsem 16 km podélně přes celou Dalešickou přehradu od jejího začátku pod Kozí skálou naproti Jirkasovu mlýnu až po její hráz u Kramolína, kde jsem málem umrzl, za 8 hodin a 47 minut.
Po minulém pokusu na konci loňského léta, kdy musel Štěpán plavání ukončit po 4 km kvůli velmi studené vodě, se mu to letos konečně podařilo. Přeplaval celou Dalešickou přehradu v délce 16 km od Jirkasova mlýna po hráz u obce Kramolín za 8 hodin a 47 minut. Po předchozím výkonu, kdy na konci června běžel 201 km z Prahy do Třebíče, nebylo moc času na přípravu, vlastně nebyl žádný. Myslel si, že největší problém uplavat to bude, že plavání neměl moc natrénované a protože se vůbec nepřipravoval a ani neodpočíval. Za poslední dva dny totiž naběhal 50 km a najezdil 100 km na kole. Ještě toto ráno totiž jel pod dvou nočních směnách z práce 30 km domů a pak hned hurá na přehradu. Nebyla to pravda. Jen ho bolely paže i třísla a dostával křeče. Únava se opět žádná nedostavila. Co ale vůbec nečekal, byl problém s teplotou vody. Myslel, že 24 stupňů je dostatečné, ale nebylo. Pohoda byla prvních asi 7 km, pak ale začal cítit zimu a prochládal čím dál více. Byl slunečný den, teplota vzduchu kolem 36 stupňů, ale přesto se třepal zimou. Ovšem ke konci ještě přituhlo, a to doslova. Poslední část Dalešické přehrady u hráze, kde se kvůli přečerpávání vody z vodní nádrže Mohelno zpět nahoru do Dalešické přehrady, promíchává spodní studená vrstva s horní teplou vrstvou vody, teplota skokově spadla na 21 stupňů. V těchto místech byl tak promrzlý, že téměř nemohl plavat. Asi 1 km od cíle byl v takovém stavu, že byl rozhodnutý to utrpení ukončit. Třepalo se mu celé tělo naprosto nekontrolovaně a měl jen myšlenky na konec utrpení. Někde ale ještě našel sílu, nevzdal to a do cíle doplaval. Byl to nádherný pocit. Cesta zpátky už ne, protože se dostavily křeče, které nešly utlumit a byly strašně bolestivé. A ponaučení pro příště: Bez neoprenu ani ránu! Aspoň tedy do podobně teplé vody. Poděkování patří všem lidem, kteří ho opět podporovali. Největší díky ale patří Ondřeji Potančokovi a Anetě Dittrichové, kteří s ním celou dobu pluli a dělali mu podporu na člunu zapůjčeného od Vodní záchranné služba ČČK Třebíč, kde je Štěpán členem a jejíž členové v létě hlídají v autokempu Wilsonka na Hartvíkovické pláži. Nyní se opět tedy může věnovat běhání a připravovat se na běžecké výzvy, třeba na 250 km běh z Plzně přes České Budějovice do Třebíče. A možná se časem podívá i na Vranovskou přehradu, která je ještě o pár kilometrů delší.
Suunto Movescount | FacebookČlánek
Nepodařený pokus neznamená, že se hned vzdám. Spíše naopak. Minulý rok díky nízkým teplotám skoro žádné léto nebylo, takže pokus o přeplavání Dalešické přehrady byl pouhý risk, kdy slunce ještě hřálo, a já doufal, že 19 stupňů bude stačit. Nestačilo a ke všemu na začátku byla teplota jen pouhých 16 stupňů. Zařekl jsem se, že to další rok zkusím hned, jak se udělá teplo a voda se zahřeje. Takový stav přišel už v půlce května, jenže tou dobou jsem čekal spíše na chladnější počasí vhodné pro 200 km běh z Prahy do Třebíče. Samotný běh zabral poměrně dost příprav, takže plavání muselo počkat. Chladno přišlo a běh se podařil 20. až 21. června. Naneštěstí se ale po dvou týdnech chladnějšího počasí ochladila voda a já musel opět čekat. Po týdnu se oteplilo a teplota voda začala stoupat. Nejideálnější termín se jevil hned první víkend v červenci, tedy dva týdny po 201 km běhu z Prahy do Třebíče, kdy předpovídali dlouhodobé tropické teploty. Unavený jsem nebyl, tak vypadalo vše dobře. Při plavání je ale potřeba podpora člunu, a tam to vypadalo na problém. Nikomu se totiž nechtělo strávit celý den na člunu. Díky tomu jsem s tím moc nepočítal a nevěnoval se tedy přípravě a ani neodpočíval. Když jsem v sobotu zjistil, že v neděli se mnou může jet Ondřej Potančok a jeho přítelkyně Aneta Dittrichová, byl jsem rád, ale zároveň měl trochu obavy, protože jsem 2 měsíce vůbec neplaval a za poslední 2 dny jsem naběhal 50 km a najezdil 100 km na kole. Měl jsem ale strach čekat na jiný termín, protože ten by už nemusel přijít. V sobotu odpoledne jsem tedy na kole při cestě do práce zastavil v autokempu Wilsonka, abych přeměřil teplotu vody. Teploměr ukazoval 23 stupňů, což se mi naivně zdálo jako dostatečná teplota. Podmínky vyhovující a den i lidé byli také domluveni.
V 6 hodin ráno po noční směně sedám v Dukovanech na kolo a vyrážím domů. Slunce je na obzoru sice pouhou hodinu, ale i tak už pěkně peče. Po sedmé hodině jsem doma. Protože mám málo času, hned na facebooku vytvářím událost, kde budu psát průběžně informace, aby zájemci mohli vidět, jak se mi daří. Nakonec si nachystám věci a po 9. hodině vyrážíme společně s Pottym a Anetou na Dalešickou přehradu. Po cestě nebereme na čerpací stanici benzín do motorového člunu a kolem 10. hodiny jsme na stanici první pomoci Vodní záchranné služby ČČK Třebíč, jenž hlídá v autokempu Wilsonka na Hartvíkovické pláži. Popovídáme se s hlídkou, připravíme člun, naložíme do něj věci a na vozíku ho svezeme do vody. Slunko už je pěkně vysoko a silně hřeje, ale přesto je pláž zatím poloprázdná. Potty s Anetou zůstávají na člunu a já vracím vozík. Když ho zaparkuji, tak pustím oji z ruky. Naneštěstí přistane přímo na mém pravém chodidle. Ještě že mám neoprenové boty, které to trochu utlumily, ale stejně to bolí jako čert. Vracím se do člunu a v 10 hodin společně vyplouváme proti proudu k obci Vladislav. Je bezvětří, takže je to parádní projížďka. Podjedeme Stropešínský most, ze kterého skáčeme na lanech. Mineme táborovou osadu Lavičky, kde jsem byl hodně krát na táboře. Za zříceninou hradu Holoubek obeplujeme ostrov, s dnešním stavem vody spíše poloostrov, se zříceninou hradu Kozlov naproti Kozlovským skalám. Za Koněšínskou pláží, proplujeme kolem poslední zastávky parníku Horácko a dostáváme se do nejužších míst Dalešické přehrady. Míjíme výrazné skalní útvary Utajená skála, Na černých vírech, Kozí hlavy, Halířka v Radměřích až přijíždíme k Jirkasovu mlýnu, kde jsem začínal minulý rok. Protože je ale dnes více vody, popojíždíme ještě dále. Kousek za mlýnem to otáčíme kvůli špinavé vodě i bahnitým břehům a přejíždíme na opačný břeh pod Kozí skálu, druhé skále stejného jména. Zde bude můj start. Ukotvíme člun za pařez a s potřebnými věcmi jdeme na břeh. Když si sundám boty, vidím, že pravé chodidlo je pěkně nateklé a citelně bolí. Něco sním, něco vypiji, ale hlavně se celý natřu Indulonou, abych měl menší tření ve vodě a lepší tepelnou izolaci. Když jsem bílý jako stěna, Potty mě vyfotí na startu a já vlézám do vody. Přesně v 11 hodin a 40 minut vyplavávám směrem k hrázi vzdálené 16 km.
Protože nemůžu mít mobil u sebe, focení a sdílení fotek s komentáři zabezpečuje mým jménem Potty na člunu. Já mu vždy jen sdělím vzdálenost, čas a nějakou informaci. Zbytek je na něm. Prvních pár set metrů plavu úzkou částí přehrady ohraničenou bahnitými břehy. Teplota je příjemná, jen voda je zde značně špinavá a smradlavá. Každou chvíli do něčeho narazím nebo se o mě otře nějaká ryba. Co se ale nezměnilo, tak jsou nechápavé pohledy rybářů. Po pár minutách plavání mě míjí člun a zastavuje kus přede mnou. Když ho někde na úrovni Halířky v Radměřicích doplavu, dávám si první pití. Zatím mám uplavání 1,4 km za 30 minut. Tempo odpovídá pomalému plavání v bazénu. Cítím se úplně v pohodě až na to bolavé chodidlo, které je cítit při každém kopnutí. Mám trochu obavy, aby se to nezhoršilo a já nemusel plavání ukončit. Stále ale plavu dál, takže během chvíle míjím Kozí hlavy a dostávám se tak do první části, která vypadá jako přehrada. Je to poznat i na vodě, která je čím dá čistější. Další občerstvení na mě čeká po 50 minutách na 2,1 km. Stále se mi plave dobře, jen začínám pociťovat chladná místa ve vodě. Bolení v noze naštěstí přestává být tak bolestivé. Před zastávkou Koněšín na 3 km jsem po 1:15 hodinách. Chladné úseky začínají být dost nepříjemné, obzvlášť když přede mnou projede nějaká loď a vodu zvíří. Naproti Konešínské pláži mám uplaváno 4,5 km za 1:45 hodin. Zdržuji se trochu déle u člunu a kontroluji, jak se daří příspěvkům na facebooku. U další zatáčky proplavávám místem, kde jsem byl minulý rok tak zmrzlý, že jsem musel plavání ukončit. Dnes je mi stále teplo, a tak pokračuji.
Následuje první psychicky náročnější úsek, kdy asi na 1 km musím obeplavat poloostrov se zříceninou hradu Kozlov a přitom se vlastně vůbec nikam neposunu. Zde míjím větší počet motorových člunů včetně parníku Horácko, od kterého se snažím držet bezpečnou vzdálenost. Nade mnou v lese se nachází Dvořákova vyhlídka. Za poloostrovem plavu blíže ke zřícenině hradu Holoubek, kde vylézám na z vody stojící velký kus skály, abych měl taky jinou fotku než ve vodě. Při vylézání cítím, že mé svaly už mají něco za sebou. Aktuálně mám uplavání 6,4 km za 2:50 hodin. Když skočím zpátky do vody a začnu plavat, uvědomím si, že mě dost výrazně bolí ramenní a krční svaly. Není to ale žádné překvapení po takové době plavání. Opět mě míjí parník Horácko, tentokrát ale v opačném směru. V dálce už vidím Stropešínský most, který by se měl nacházet někde v polovině vzdálenosti. Je to sice příjemný pocit, ale zároveň i úmorné, protože je vidět, že je ještě hodně daleko. A tak plavu a plavu a pozoruji, jak se mění břehy a jak na mě lidé zírají, až si uvědomím, že mě neskutečně bolí ramena. Dokonce mám takový pocit, jako kdybych místo rukou měl lopaty. Při běhu mě taky bolí svaly a běžím dál, takže jen přizpůsobím tempo a plavu dál. Na úrovni táborové osady Lavičky už přestávám vnímat unavené ruce, protože začínám cítit, že jsem dost prochlazený. Když po 8,4 km a 3:45 hodinách doplavu ke Stropešínskému mostu, je mi jasné, že se zimou budu mít ještě velké problémy. Na levém břehu se právě nachází schody do vody a přístaviště Třesov, kde jsem se hodně krát potápěl. Nahoře v lese se totiž nachází potápěčská základna. Podplavu mezi pilíři mostu a dostávám se ke druhému psychicky náročnějšímu úseku. Je totiž možné plavat přímo k autokempu Wilsonka anebo obeplavat ostrov a držet se tak původního koryta řeky Jihlavy. Protože trasu mám plánovanou kolem ostrova, jdu ho obeplavat kolem skály Malá Wilsonka. Po nějaké době jsem na druhé straně a vidím dlouhou rovinku kolem Hartvíkovické pláže. Zima už je dost nepříjemná, a tak pár minut zůstávám napůl vylezlý na boku člunu. Po nahřátí hupsnu do vody a vyrážím mezi opravdu obrovské množství lodí i lidí pohybujících se okolo autokempu Wilsonka. Opět mě míjí parník Horácko. Lodě jsou pro mě nebezpečné, proto neustále musím zvedat hlavu z vody, abych měl přehled, kde jezdí. Na úrovni pláže mám uplaváno 10 km za 4:50 hodin. Prochladlé tělo se začíná ve vodě třepat, cítím bolest v krku, hlavně při polykání a čím dál častěji přecházím na chvíli do plaveckého stylu prsa. U přístaviště Autokempu Wilsonka už jsem na tom z té zimy psychicky velmi špatně, a tak poprvé vylézám do člunu, abych se zahřál. Zima už je vlezlá v každém kousku mého těla, takže se nekontrolovaně celý třepu několik minut. Je to hodně zvláštní pocit. Teplota ve stínu je 36 stupňů. Já jsem na přímém slunci, a přesto je mi neuvěřitelná zima. Když se doklepu, sním aspoň jednu tyčku. Ještě chvíli se nahřívám a ve chvíli, kdy pocítím, že mi začíná být teplo, skáču zpátky do vody. Jak mě se tam ale nechce. A to vím, že mi zbývá více asi 6 km. Na lodi jsem nahříváním ztratil asi 35 minut. Když vyplavu, opět mě předjíždí parník Horácko.
Prohřátí nejspíš pomohlo, protože se mi plave lépe. Studená voda už mi naštěstí tolik nevadí, a tak lehce přidávám na tempu. Kéž by tenhle stavu vydržel. Sám ale vím, že to pravda nebude. Přeplavu další rovinku kolem Skalního města a dostávám se k nejvýraznějšímu přírodnímu útvaru na celé Dalešické přehradě. Přímo přede mnou stojí na levém břehu 40 m vysoká Wilsonova skála s vyhlídkou na jejím vrcholu a pozůstatky zříceniny hradu Kokštějn na jejím úpatí. Největší zajímavostí ale je, že stejná výška jako je nad hladinou, nachází se i pod hladinou. S 80 metry před zatopením Dalešické přehrady to tedy bývala opravdu mohutná skála ideální pro cvičné lezení. V dnešní době už jsou ale jistící body v havarijním stavu, takže je potřeba používat jištění i vlastní. Sám skálu dobře znám. Nahoře po ní lezu a dole se potápím. Dnes kolem ní pro změnu plavu. Za 6:50 hodin mám uplaváno 11,4 km. Následující rovinka k nejširší části přehrady je sice nekonečná, ale aspoň se mi dobře plave. Jenže ke konci už opět začínám vnímat nepříjemný chlad, který mě čím dál více zpomaluje. A to se mi právě otevírá pohled na nejdelší úsek. Ve skutečnosti ani nevím, kam mám přesně plavat, protože si nepamatuji, že bych v téhle části přehrady byl, na rozdíl od jejího začátku kam jezdím poměrně často. Opět jsem se trochu posunul a mám za sebou 13,1 km za 6:45 hodin. Naposledy mě míjí parník Horácko. Pomalu na mě začíná padat krize, protože jsem zmrzlý jako brok uprostřed obrovské vodní plochy. Křeče na mě chodí každou minutu. Naštěstí už jsem se je naučil bez zastavení správným pohybem zavčas odehnat. Nejhorší to je, když se pustím člunu a chci začít plavat. To mě totiž chytne tak silná křeč do stehna, že mám pocit, že se utopím. A to člun mezitím opět odjíždí o něco dále. Když dochází síla na kole, pořád to jede, protože kolo je kulaté a gravitace dělá svoje. Když dochází síla při běhu, můžu přejít do chůze nebo se na chvíli někde posadit. Ale když dochází síla ve vodě, je to o utopení. A trvalo by asi hodně dlouho, než by mě někdo našel. To jsou mé myšlenky, když bojuji s křečí a lokám vodu. Když to opět rozplavu, začínám si uvědomovat, jak nicotný jsem oproti tomu velkému množství vody, která je všude kolem a začínám k ní mít trochu respekt. Poslední hodinu jsem si "užíval" západ slunce za zády. Ten už je ale pryč, a tak jsem přišel o nejúčinnější zdroj tepla. Kromě toho voda zčernala, což mi na psychice moc nepřidá, spíš naopak. Když konečně zahlédnu poslední odbočku, musím se opět chvíli na člunu ohřát a hlavně sebrat dostatek síly k pokračování. Podpora na facebooku mi nyní nepomáhá, protože jsem tak zmrzlý a mokrý, že ani neudržím mobil v ruce. Dle odhadu mi zbývají asi 2 kilometry, ale přitom se mi to zdá nesmírně daleko. A jak strašně moc se mi nechce. Překonám to a opět plavu dál.
Konečně se dostávám k poslední zatáčce. Mám uplaváno 14,6 km za 7:35 hodin. Už se mi zdá, že to nějak zvládnu, ale jakmile vplavu do poslední části, voda se okamžitě citelně ochladí. Po chvíli zkontroluji hodinky a opravdu. Ukazují jen 21 stupňů, takže se voda ochladila skokově o 3 stupně. Vůbec nechápu čím to je a jsem z toho dost vystresovaný. Až po pár dnech mě Švára upozorní, že to bylo kvůli přečerpávání vody z vodní nádrže Mohelno zpět nahoru do Dalešické přehrady, při čemž se promíchává spodní studená vrstva vody s horní teplou vrstvou vody, a proto je tu tak stále studenější voda než ve zbytku přehrady. Tělo na pokles teploty reaguje výrazným zpomalením pohybu a nárůstem třesu ve chvílích, kdy se zastavím. U pravého břehu už od zatáčky pozoruji skalní blok trčící z přehrady nazývaný Vztyčený prst. Bohužel jsem ve stavu, kdy nemám vůbec myšlenky si ho nějak pozorněji prohlédnout. Kousek za ním mám uplaváno 15 km za 8:15 hodin. Do cíle mě zbývá něco přes půl kilometru a já opřený o člun bojuji vnitřní boj s tím, jestli mám pokračovat nebo to vzdát. Třepu se neskutečným způsobem. Chvílemi už jsem rozhodnutý vše ukončit, ale pak si uvědomím, jak jsem daleko, a že nemám žádný zdravotní problém. Zkrátka jsem jen podchlazený. Je mi jasné, že příští pokus vůbec nemusím mít a hlavně bych to celé musel opět uplavat, abych se sem dostal. Po několika minutách existenčního rozhodování a s myšlenou, že si věřím a dokážu vše, se vracím do vody. Možná jsem se trochu prohřál, možná jsem se dokázal sám nabudit. Pravděpodobně oboje, protože opět plavu. Zima mi najednou vadí méně a nekonečný cíl se začíná přibližovat. Celou dobu, co jsem viděl na hráz, jsem byl rozhodnutý doplavat k zastávce Kramolín, kde právě kotví parník Horácko. Sám sebe tedy překvapuji, že když se k němu přiblížím, najdu sílu, abych ho obeplaval a pokračoval dál. K hrázi plavat nemůžu, nechci riskovat spodní proudy, a tak hledám správné místo. Vidím pouze břeh a před ním několik bójí, ke kterým jsou uvázané lodě. Mezi nimi se mi moc plavat nechce. V rohu zahlédnu silnici vedoucí do vody a je rozhodnuto. Po chvíli zahlédnu dno. Hurá, je to tady. Vylézám z vody. Moc mi to nejde, protože svaly byly celou dobu nadnášeny vodou, ale teď drží po dlouhé době opět celou mojí váhu a moc se jim to nelíbí. Každopádně Dalešickou přehradu jsem úspěšně přeplaval v délce 16 km za 8 hodin a 47 minut.
Opatrně přecházím ke člunu a vlézám dovnitř. Třepu se neskutečným způsobem, a tak na mě Aneta dává několik ručníků. Aby toho nebylo málo, tak dostávám do nohou silné křeče. Vůbec nevím jak se mám natočit, protože při každém pohybu mě křeč chytne někde jinde. Pár minut tedy jen zatínám zuby a nevnímám okolí. Když někde u Wilsonovy skály přijdu k sobě, uvědomuji si, že už je šero. Vždyť je také po deváté hodině a slunce už je definitivně zapadlé. Když se podívám na okolní černou vodu a představím si, že bych tam měl vlézt, zatřepu se a přejede mi mráz po zádech. Z toho se budu dostávat pěknou dobu. Dojedeme zpátky na pláž a odnosíme věci k autu. Pomocí vozíku vytáhneme člun z vody a zaparkujeme ho na svém místě. Potty se stará o údržbu člunu a já vyřizuji dokumentaci. Poté pár minut mluvíme s hlídkou a popisuji jim své zážitky. Nakonec namícháme do nádrže ke člunu benzín, rozloučíme se a odjíždíme do Třebíče. Po cestě se ještě zastavujeme na Podzámecké nivě, kde dnešním dnem končí Kavárna na louce. My tam máme po celou dobu nataženou slackline, kterou musíme uklidit. O tu se stará Potty a já mluvím s lidmi, které tu potkávám, a kteří podporují tyto moje šílenosti, včetně dnešního plavání. Jsem z toho mile překvapen. Nakonec mě Potty odváží domů. Uklidím věci a pak kolem půlnoci přemýšlím, co dál. Protože jsem byl celý den podchlazený, je mi teď naopak hrozné teplo, které je ještě umocněno tropickou nocí, kdy je stále kolem 30 stupňů. Spát mi vůbec nejde, tak si aspoň celou noc píši s lidmi. Díky jim za to. Další den budu asi pěkně gumový.
Další výzva je za mnou. Jen se obávám, že těchto plaveckých asi tolik nebude. Ono přeci jenom při plavání není na co koukat a všechno je takové monotónní. Buď pozoruji zelenohnědou vodu, která se ztrácí v nekonečné černotě nebo občas vystrčím hlavu na jednu či druhou stranu a pod úhlem se dívám na břeh. Žádná další rozmanitost tu není. Kolo nebo běh je jiná. Tam se prostředí mění a hlavně ubíhají kilometry. Každopádně jsem rád, že se mi těch 16 km podařilo uplavat. Čas 8 hodin a 47 minut není nijak úžasný, ale splněno je. Dalešickou přehradu mám celou přeplavanou od Jirkasova mlýna pro hráz u obce Kramolín. I když se do toho moc nehrnu, je jasné, že se sem někdy vrátím, protože vím o několika přátelích, kteří to chtějí uplavat také. Takže, buď budu ve vodě, nebo na vodě. Jen doufám, že bude teplejší voda nebo si musím sehnat plavecký neopren. Také mě láká Vranovská přehrada, která je o pár kilometrů delší, takže ještě uvidím. Ale jak se znám, tak už je to jisté. Jsem rád, že jsem to fyzicky zvládl a svaly mě vydrželi funkční po celou dobu. Nyní, když jsem opět zregenerovaný, už opět čekám na chladnější počasí, abych mohl běžet zatím svůj nejdelší běh v délce 250 km z Plzně přes České Budějovice do Třebíče.
Fotky: 36x
1 - 20 |
1 2 ► | 36 |
1 - 20 |
1 2 ► | 36 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |